To nejlepší z let 2007-2010

Propásl jsem jedno důležité výročí, 26. října 2007 zde totiž byly publikovány úplně první texty, můj blog tedy slaví čtvrtý rok své existence, což je upřímně řečeno mnohem více, než bych kdy dokázal odhadnout. Možná by bylo vhodné sepsat nějaký delší článek popisující genezi blogu atd., ale na to není bohužel čas. Dovolil jsem si aspoň projít všemi články a sestavit takový malý výběr, který má možná trošku nadčasovější hodnotu oproti ostatnímu obsahu, řazeno chronologicky a s vysvětlivkami v závorkách. Rok 2011 zde uveden není, jelikož ještě neskončil, takže bude zahrnut až v případném dalším výběru.

2007

And through the light shall they be reborn (menší cvičení z hodiny angličtiny)

2008

Že by už konečně? (několik poznámek ke Smallville)
In Bruges (recenze)
Toward the Terra (recenze)
Máslovej ležák, Bertíkovy fazolky a Kulovej Blesk (dojmy z knižní série Harry Potter)

2009

Ronnie's dream (komentář ke scéně z filmu Observe and Report)
G.I. Joe: The Rise of Cobra (recenze)
Just another weird headline (malé povzdechnutí nad úskalími četby)

2010

Všechna piva světa (meditativní článek nejen o pivu)
Jade Empire (recenze)
Karate Kid (recenze)
Resident Evil (recenze dílů 1-4)

Enjoy.

Macross Frontier: The Wings of Goodbye

Závěrečný díl filmové adaptace Macross Frontier mě nepříjemně překvapil, docela jsem se na něj těšil, ale výsledek je bohužel ještě slabší než díl první. Teoreticky měl tento film pokrýt druhou půlku původního seriálu (tedy díly 14-26) a jeho hlavním lákadlem měl být nový originální konec; ve skutečnosti však toho z děje seriálu nezůstalo mnoho a film je tak tvořen z velké části novou látkou a to rozhodně není plus.

Začínáme na Sherylině koncertu/prostřihy na další bitvu s Vajra ve vesmíru, klasika. Sheryl zkolabuje přímo na pódiu a celkově se její nemoc hrotí mnohem více v průběhu celého filmu (v porovnání se seriálem). Úvodní půlhodinka je taková ta pomalejší a trochu se drží původní dějové linie, zlom nastane v okamžiku, kdy se Grace pokusí neúspěšně o převrat, její podřízení jsou zabiti, ona sama uvězněna a jediný Brera je stále na útěku. Mishima jako správný antagonista převezme její výzkum a rozhodne se sám ovládnout Vajra, k čemuž používá implantáty, do toho všeho samozřejmě Alto pochybuje, Ranka se stává intergalaktickou hvězdou a Sheryl pomalu umírá. Po zmařeném puči je navíc Sheryl uvězněna ve vězení Alcatraz (!) a čeká ji poprava. Brera se potká s Rankou, odhalí svou pravou identitu a S.M.S. se rozhodnou vysvobodit Sheryl z vězení a pokusit se překazit Mishimovy plány na ovládnutí Vajra. To se přirozeně povede a vše končí obligatorní obří bitvou opět na domovské planetě Vajra, ovšem pozor: tvůrci se nakonec rozhoupali a dali tomu víceméně uzavřený konec. Alto si vybere Sheryl, ale je odteleportován Vajrami někam pryč (don't ask), Sheryl mezitím upadne do kómatu a celé to zakončuje Ranka s tím, že doufá, že se Alto jednou vrátí a Sheryl uzdraví. Výše uvedené zní hodně zmateně že? Ono to taky je zmatené a celkově dost špatné.

Kromě konce, který jakžtakž chválím, zde musím zmínit alespoň několik největších příběhových kiksů a wtf. Celý převrat a jeho zastavení zabere asi tři minuty, žádné náznaky, žádné vysvětlování a jede se dál, Grace navíc z toho nakonec vyjde jako docela kladná postava, což je rána pod pás. Vysvobozování Sheryl z vězení za pomoci Alta v převlečení za servírku a over the top koncertu Ranky je jednoduše konec... Poslední bitva a surfující pevnosti, kabuki tanec za pomoci bojové stíhačky, neuvěřitelné návraty mrtvých postav (vlastně tu nikdo důležitý neumře, ani Michael ne) apod. dělají tenhle film skoro nedodívatelným. Já sám jsem to vydržel jen tak tak. Všechno je řešeno pomocí deus ex machina, postavy se zjevují naprosto nečekaně na nepředvídatelných místech, věci, jejichž příprava by zabrala několik dílů seriálu jsou zde odbyty jen tak mimochodem, děj plyne nerovnoměrným tempem a ke konci je už vážně velmi špatně zvládnutý po stránce scénáře. Ani nové songy opět nestojí za nic, takže mi tento film nemá co nabídnout.

The Wings of Goodbye nejsou dobrý film, vidět ho má cenu pouze pokud máte opravdu rádi Macross a viděli jste první film nebo pokud vás zajímá alternativní zakončení. Kvalit prvního filmu či dokonce seriálu ani zdaleka nedosahuje. Ruce pryč.

Patrick Stump - Truant Wave/Soul Punk

Sice jsem se zde na blogu už nechtěl nadále ve větší míře zabývat hudbou, ale záplava skutečně kvalitních alb mě nakonec přesvědčila, a tak bych rád řekl pár slov ke dvěma sólovým počinům Patricka Stumpa (dříve Fall Out Boy). FOB byli vůbec jedna z mála skupin, kde frontman nebyl zároveň zpěvákem, funkci frontmana a hlavního tvůrce textů plnil totiž Pete Wentz, který hrál na baskytaru a Patrick Stump byl ,,jen'' zpěvák. Vlastně zpíval cizí texty, ale už na posledním albu Folie à Deux a zejména v rámci své producentské činnosti zahrnující i četné remixy bylo očividné, že Stump má na víc. Po neoficiálním rozpadu skupiny v únoru 2010 tak bylo jen otázkou času, než se Stump rozhoupe a vytvoří nějaký sólový projekt.

Nejdříve jsme se dočkali šestipísňového EP (extended play) s názvem Truant Wave, které vyšlo v únoru tohoto roku. To bylo od počátku koncipováno jako b-sides budoucího (a v té době ještě i bezejmenného) plnohodnotného alba. Je to znát i na jeho kompozici, protože těch šest písní rozhodně netvoří nějaký organický celek a vlastně je kromě skvělého Stumpova hlasu nic nespojuje. Je očividné, že tady se Stump spíše pokoušel najít sám sebe resp. svůj nový post-FOB hlas. Jakkoliv může někdo tvrdit, že to, co slyšíme z jeho dvou samostatných počinů nemá s původní tvorbou FOB nic společného, tak se přesto domnívám, že to není tak úplně pravda. Jisté náznaky, kterým směrem by se Stump mohl ubírat obsahovalo právě Folie à Deux, tedy poslední album FOB. To bylo ve srovnání s jejich průlomovým From Under the Cork Tree mnohem popovější a tanečnější a upřímně řečeno jsem tuto změnu po nepříliš výrazném Infinity on High uvítal. Ten vývoj tam patrný je s tím, že Stump se už zcela odpoutává od pop punkových klišé a směle hledá vlastní identitu, která nakonec končí někde na pomezí moderní taneční hudby, r'n'b a velmi kvalitního popu. Jaké tedy celé Truant Wave vlastně je?

Jedním slovem: rozporuplné. Úvodní Porcelain je dobrou ukázkou toho, jakým směrem Stump směřuje, tj. k chytré a vyšperkované variaci na současnou popovou hudbu s přidanou hodnotou v podobě jeho skutečně vynikajícího hlasu. Textově se to může zarytým fanouškům FOB zdát o stupeň horší, ale myslím, že je to pouze otázku různosti stylu. Wentzovy texty se vyžívaly ve dvojsmyslech a měly takový nádech povznesené lehkosti, Stump je naopak řekněme přímočařejší, což ale nemusí nutně znamenat horší. Mně osobně se líbí i Stumpovy texty, ale to je vážně už hodně subjektivní a chápu, že někomu se nebudou muset motivační fláky ze Soul Punku zrovna dvakrát zamlouvat. Následuje rockovější Spotlight (Oh Nostalgia), který by klidně mohla být na některé z nahrávek FOB a nikdo by příliš neprotestoval, poté Cute Girls, což je song, se kterým mám asi největší problém. Překombinované r'n'b se mi nelíbí a myslím, že i Stump uznal, že tudy příliš cesta nevede a podobně laděných písní se na Soul Punk už nedočkáte. Další v pořadí je skvělá Love, Selfish Love, opět píseň odkazující v nemalé míře na FOB a zároveň hlavní tahoun celého EP s velmi dobrým textem a návykovým refrénem. As Long As I Know I'm Getting Paid je druhým slabším článkem EP, ale v porovnání s Cute Girls je stále o hodně lepší, celé to uzavírá majestátní Big Hype, která tak pod svá ochranná křídla shrnuje zbytek písní z Truant Wave. Pokud bych měl seřadit songy od nejlepšího po nejhorší, pak by to vypadalo takhle:

1. Love, Selfish Love
2. Big Hype
3. Spotlight (Oh Nostalgia)
4. Porcelain
5. As Long As I Know I'm Getting Paid
6. Cute Girls

Plnohodnotné album s názvem Soul Punk se objevilo včera, tedy 18. října 2011 a již nyní můžu prohlásit, že je to moje deska roku! Název přirozeně klame tělem, tohle není soul a už vůbec ne punk, ale jinak je to skvěle odvedená práce a zároveň důkaz toho, že Stump nepotřebuje FOB, ale naopak. Album vychází ve dvou edicích, v té základní má 11 songů, deluxe edice obsahuje další čtyři a při nákupu přes iTunes dostanete i poslední bonus, nejkompletnější edice má tedy úctyhodných 16 položek. Po Truant Wave jsme pořádně nevěděl, jak bude Stump desku představovat. Jako nástupce FOB se songy, které jsou vlastně dalším článkem jeho vývoje nebo se pokusí jít úplně vlastní cestou a pokud ano, tak budeme na ní potkávat pouze Cute Girls nebo to raději bude celé jeden Big Hype? Naštěstí vyšla ta třetí možnost a tak tu máme osobité album, kterému nechybí sebevědomí ani kvalita.

Album otevírá vpravdě výbušná Explode, taková pocta Michaelu Jacksonovi, která za pomoci rychlých synthů jasně říká: připravte se na něco nového. Následuje singl jak vyšitý a sice This City, jinak se jedná o další poctu, tentokrát Stumpovu rodnému Chicagu, ačkoliv výslovně v textu uvedeno není, takže si každý může dosadit město dle své libosti. Chytlavý refrén a dobře kompozičně zvládnutý popový kousek. Další Dance Miserable je trošku pomalejší a experimentálnější píseň, následovaná druhou tanečnější verzí Spotlight (New Regrets). Tahle verze je dle mého názoru horší, než Oh Nostalgia, nicméně do konceptu Soul Punk jako tanečnějšího alba se hodí nepochybně více. The ''I'' In Lie je jediným skutečně pomalejším místem celého alba a zároveň dobře napsaným ironickým love songem. Následuje absolutní vrchol celého alba a sice monumentální Run Dry (X Heart X Fingers), má totiž přes osm minut, jsou to vlastně dva songy volně propojené hudebním mostem. Ten druhý se jmenuje Cryptozoology, ale na tracklistu uvedený není. Každopádně první část je asi nejlepší písní o alkoholu, kterou jsem kdy slyšel (one more shot and I'm quitting forever) s nepřekonatelným refrénem a má to prostě takový drive, že vás to zvedne ze židle. Část druhá je více klidná, ale taky docela dobrá. Další v pořadí: Greed je taková hravá písnička se satirickým textem, Everybody Wants Somebody dobře využívá škálu nástrojů a s pozitivně naladěným textem aspiruje na pozici dalšího singlu. Allie po zdánlivě temném úvodu rychle změní tvář a profiluje se jako taková pomalejší, ale stále dobrá písnička. Následuje další z řady motivačních písní Coast (It's Gonna Get Better), kterou si umím představit, jak hraje v pozadí nějaké reklamy už teď. Remix This City s rapperem Lupem Fiasco, který naráží na rasismus v USA uzavírá standartní edici alba.

Bonusovou část otevírá velmi dobrý kousek Bad Side of 25 s netradiční strukturou a dlouhým kytarovým sólem, dobrá věc. Následující tři písně: People Never Done A Good Thing, When I Made You Cry a Mad At Nothing mi trochu splývají a i když bych je přímo za vatu neoznačil, tak je myslím dobře, že jsou nabízeny pouze jako bonus tracks. Nákup přes iTunes vám vynese ještě poslední Saturday Night Again, opět hravější kousek, který je ale kvalitativně výše než ty tři výše uvedené songy dohromady, takže je možná škoda, že není obsažen v základní deluxe edici. Opět tedy uvedu pomyslný žebříček od nejlepšího k nejhoršímu:

1. Run Dry (X Heart X Fingers)
2. This City
3. Coast (It's Gonna Get Better)
4. Everybody Wants Somebody
5. This City (Remix)
6. The ''I'' In Lie
7. Bad Side of 25
8. Allie
9. Dance Miserable
10. Spotlight (New Regrets)
11. Greed
12. Explode
13. Saturday Night Again
14. People Never Done A Good Thing
15. Mad At Nothing
16. When I Made You Cry

Závěrem bych chtěl říct, že jak Truant Wave, tak Soul Punk jsou velmi dobrá alba, a že každý, kdo má rád alespoň trošku chytřejší hudbu by je měl přinejmenším vyzkoušet. Myslím, že litovat toho rozhodně nebudete.

Malé zamyšlení nad pivními styly

Každý se rád vyvíjí, vývoj přináší nové zkušenosti, nové zážitky a především rozšiřuje obzory, evolution equals fun right? Člověk se přirozeně vyvíjí v mnoha směrech, nicméně jak již z nadpisu vyplývá, cílem následujících vět bude přiblížit můj vývoj na poli pivním.

Začínal jsem asi jako každý druhý a dlouho jsem považoval pils za pomyslný střed pivního vesmíru, nicméně postupem času mi začalo docházet, že pivních stylů/druhů a s nimi spojených chutí je mnohem více a díky své zvědavosti jsem se dokázal vymanit z tradiční české škatulky a vydat se vstříc novým chutím. Mezi první piva, která jsem ochutnal patřila určitě plznička, Radegast a hlavně Černá Hora, což byla značka, která mě v mnoha ohledech ovlivnila. Pamatuju si, že na čepu v naší teenage hospodě bývala desítka i dvanáctka a občas, když se poštěstilo, tak byl i Kvasar nebo nějaká podobná specialitka (tyhle sudy pak mizely zdaleka nejrychleji). Jako nezletilý jsem se navíc ocitl v kraji pivu nezaslíbeném, na jižní Moravě přece jen vládne ocelovou rukou víno ve všech svých podobách a ani studium na druhém konci republiky mi v tomto směru příliš nepomohlo. Krátké přestávky mezi záplavou českých piv tvořila ta rakouská, která jsem pil vždy na dovolené, tady jsem si zamiloval styl pšeničných piv Weizen/Weissbier a v jejich superioritu jsem věřil až zhruba do roku 2007. Od klasických ležáků plzeňského typu to byl skutečný krok do neznáma a já jsem si poprvé uvědomil, že pivo nemusí být jen hořké a zlatavé. Weizeny chutnající po banánech a létu jsem si zkrátka zamiloval, obdivoval jsem jejich plnost, toho piva byla plná ústa a ta neuvěřitelná vůně mne vždy sváděla k objednání další rundy...

Po prozření v Rakousku jsem se začal zajímat o pivo trochu více a objevil jsem, že i u nás se nedělají pouze nudné ležáky. Začal jsem vyhledávat cokoliv kromě ležáku a zaměřil jsem se na polotmavá, pšeničná, tmavá a další speciální piva z českých pivovarů. V téhle době ještě nenastal současný boom minipivovarů (tím myslím hlavně ty úplně nejmenší, tedy restaurační pivovary), takže tyhle speciály pocházely zejména od větších výrobců. Měl jsem krátký flirt s tmavým pivem (konečně jsem se zbavil hloupého předsudku o tmavém pivu, které je hlavně pro ženy), ale zde jsem se rychle ze svého opojení vzpamatoval, protože mi po chvíli začaly všechny chutnat zhruba stejně. Největší radost mi v této etapě přinesl určitě Primátor Weizenbier, který se nejvíce blížil lahůdkám rakouské a německé provenience. Následně jsem se seznámil prostřednictvím jedné Tlusté Koaly s pivovarem Kocour a jeho skvosty. Sympatické mi bylo už logo v podobě moderního kocoura a hezké krígly, poté, co jsem ochutnal jejich weizen a některé další druhy jsem měl svého nového favorita a i nyní patří mezi moje top 3 české pivovary. Jejich višňový ležák je také asi jediné ovocné české pivo, které piju pravidelně a které mi skutečně chutná. Z dalších domácích pivovarů a pivovárků jsem hodně experimentoval s pivovarem Svijany, kde jsem si zamiloval jejich silnější speciály (jmenovitě Kníže, Kněžna a Kvasničák), no a poté jsem objevil nejlepší pivo plzeňského typu, nejlepší pils pravděpodobně na světě, ale určitě v ČR (a ne vážně to není PU) - dvanáctku z pivovaru Kout na Šumavě. Takhle by měla chutnat pořádná dvanáctka! Popsat se to nedá, musí se to vypít a pak to lze srovnat se zbytkem české produkce.

Po tomto objevitelském období přišel další útlum, a až asi poslední dva roky jsem zase aktivním vyhledávačem nových chutí. V tomto směru jsem trochu upustil od českých piv a začal se zajímat o produkci z Anglie, Skotska a také USA. Jednoduše řečeno mi učaroval pivní styl IPA a jemu příbuzné (APA, DIPA); abych ale přeci jen nekecal: na české scéně jsem totálně propadl pivům ze stáje pivovaru Matuška, ty dle mého názoru nemají v mnoha kategoriích v naší republice konkurenci. Pokud bych měl sestavit pomyslnou Top 3 českých pivovarů, pak by to vypadalo zhruba takto:

1. Matuška
2. Kocour
3. Kout na Šumavě

Vše se může časem změnit, ale myslím, že Matuška bude mít to své první místo vždy jisté... Zároveň bych chtěl zdůraznit, že jsem velmi rád za otevření jedné hospody ve Vršovicích: Zubatý pes totiž poskytuje na svých patnácti pípách krásný průřez zajímavými českými pivovárky, doplněný o lahůdky ze Skotska (BrewDog), Dánska, Norska a dalších zemí. Takhle by měla moderní hospoda zaměřená na pivně gramotné hosty vypadat. Jinak bych se rád na závěr omluvil za nepříliš vydařenou kompozici článku, je to dáno částečně tím, že vznikal postupně v průběhu několika měsíců a byl jsem příliš líný na to, abych se s ním více vyhrál; snad to zlepším v budoucím článku s pivní tematikou.

And all these demons they keep me up all night

Hodně lidí jim nevěřilo (já taky ne), ale oni to dokázali. Nezničitelná trojice se vrátila, aby nám ukázala, o čem že ten pop punk vlastně je. Comebackové album Blink 182 Neighborhoods je ukázkový příkladem toho, jakým vývojem všichni tři její členové prošli, přece jen je to už nějaký ten pátek, co spolu stáli na jednom podiu. Já navíc mám s prvním poslechem Neighborhoods spojenou příjemnou vzpomínku:

Vstal jsem hodně brzo, ještě nějak před šestou a zrovna se rozednívalo. Teda vlastně to nešlo moc poznat, protože slunce bylo ukryté za těžkými šedivými mraky, depka jako vyšitá. Opodál vytrvale chrlil jeden oprýskaný komín chuchvalce hustého krémového dýmu, který se pomalu rozplýval nad střechami okolních domů. Na ulici bylo přirozeně úplně mrtvo, nikde nikdo, jen lehký vánek třásl větvemi stromů, asi je chtěl zbavit posledních listů, které už hrály všemi barvami podzimu. Celkově to vytvářelo takovu podivnou a těžko popsatenou atmosféru melancholie říznuté temnějšími podtóny a do toho jsem si pustil nové Blinky. Bylo to naprosto vynikající, protože Neighborhoods jsou jejich nejtemnější a zároveň i nejlepší deskou. I když je na ní zřetelně cítit určitý vliv AvA, je vážně temná jak po stránce textové, tak po stránce hudební. Kluci jednoduše dospěli a chtějí se vyjádřit odpovídajícím způsobem. Sice nechybí odkazy na klasické vypalovačky (Wishing Well), ale nejlepší písně jsou právě ty nové, progresivní depky oděné do klasického Blink-kabátu (Love Is Dangerous, After Midnight). Je to skvělé album, vyvážené, promyšlené a velmi dobře produkované a sebejisté. Takže za mě rozhodně thumbs up!

Big hype, big letdown

A prvními slovy skvělého songu z výborného EP Patricka Stumpa triumfálně uvádíme následující článek: jedná se o krátké shrnutí filmů, které jsem měl možnost shlédnout za poslední cca. měsíc v kině, a které si zároveň nezaslouží samostatný článek. Drive byl výjimkou a i proto jsem se mu věnoval na větším prostoru. Pro lepší představu o kvalitě snímků uvádím i bodové hodnocení.

Horrible Bosses

- poměrně dobrá komedie, která však nedosahuje kvalit třeba prvního Hangover, do jehož kategorie svým stylem humoru spadá. Příjemní herci ve vedlejších rolích (hlavně Kevin Spacey a Jamie Foxx), několik zapamatovatelných vtipů a celkově zábava na příjemné odpoledne. Že bych se na to chtěl ale podívat znovu, tak to vážně ne. 7/10

Cowboys & Aliens

- z trailerů to vypadalo na příjemnou guilty pleasure, navíc pojištěnou Craigem a Fordem a nakonec se z toho vyklubala přinejmenším zmatená blbina. Tahle sranda stála 163 milionů a není to na ní rozhodně vidět. Dokud se neobjeví návštěvníci z vesmíru, tak to ještě jde, prostě normální western se správně drsným a mlčenlivým Craigem v hlavní roli, jenže to trvá tak patnáct minut a pak už je to jízda z kopce. Takže tu máme přecitlivělé indiány, nahý zadek Olivie Wilde a mimozemšťany těžící zlato (!). Také jejich faktor drsnosti rapidně padá: na začátku do nich musí naši hrdinové střílet půl hodiny, na konci už stačí pár oštěpů a šípů a Aliens padají jak mouchy. Celé je to korunováno velmi promyšleným wtf okamžikem znovuzrození hlavní ženské postavy fénix style. Byla to hrůza, body dávám hlavně za odvahu producentů do takovéhle kraviny narvat tolik peněz. 3.5/10

Conan the Barbarian

- to nám ten kluk ze Stargate Atlantis ale vyrostl! si možná pomyslíte při pohledu na Jasona Momou ohánějícího se cool mečem a sekajícího písečné démony, čarodějnice ze Star Treku i mágy v důchodu jedním šmahem. Momoa dokázal už v Game of Thrones, že tihle zasmušilí barbaři, kteří ideálně nezkouší svoje štěstí s delšími souvětími mu docela jdou, a že jim dokáže vtisknout patřičnou míru uvěřitelnosti. S jeho pojetím Conana tudíž problém nemám (i když žádný Arnold to teda rozhodně není). Úvodní prolog se skvělým Perlmanem je také ucházející a po obligátním vypálení rodné vesnice se již můžeme vrhnout do víru dobrodružství. Příliš nechápu snahu tvůrců být neustále originální, protože si myslím, že pokud by zadaptovali nějakou delší Howardovu povídku, tak z toho vyjde ve výsledku i lepší film, ale nedá se nic dělat: máme tu další reboot conanovské legendy. Až na slabšího záporáka a o něco horší závěr je to celkově dobré, pokračování bych si určitě nechal líbit, ale bohužel kvůli tržbám to vidím spíše bledě. 7/10

Abduction

- Twilight vlkodlak a herecký ekvivalent rychle rostoucí dřeviny v akčním filmu? V Hollywoodu je možné vážně všechno... Je to nuda, je tam málo akce, má to vyloženě směšný scénář plný logických chyb a je to víceméně nepovedený klon Bournea. Takhle vážně ne. 2/10

Captain America: The First Avenger

- velmi dobře zvládnutý origin (mnohem lepší než takový Thor), který dokáže zaujmout i někoho, kdo komiksy nemá příliš v lásce, protože je natočen jako dobrodružný film a podobá se hodně i třeba Indymu a ne, tím nemyslím pouze fakt, že hlavní antagonisté jsou opět nacisté. Kapitána skvěle hraje Steve Rodgers, náckové jsou správně zlí a navíc mají modré lasery ,,G.I. Joe style'' a Hugo Weaving je pořádně zlý elf z Roklinky...trošku nelogický závěr, ze kterého si lidé dělají srandu na netu už teď je nutným zlem, aby mohlo dojít k plynulému napojení na očekávané Avengers, podtrženo příjemnou hudbou a dobrými herci ve vedlejších rolích je tenhle nenápadný akčňák velkým překvapením. 8.5/10

Gotta love them books

Po delší době jsem si zašel na pořádnou prohlídku do Luxoru na Václavském náměstí a vrátil jsem se domů s tradičně plnou taškou knih a o dva tisíce chudší. Jak vám v Luxoru budou rádi česky i špatnou angličtinou opakovat, mělo by se jednat o ,největší knihkupectví ve střední Evropě'', což za předpokladu, že do střední Evropy řadíme i Německo (které tam přirozeně neoddiskutovatelně patří) není pravda; v Berlíně jsem byl v knihkupectví několikrát větším. Luxor není nejlepším knihkupectvím v Praze v rámci všech kategorií, odborné knihy nakupuji raději v Academii, zatímco anglické v některém ze specializovaných knihkupectví (Big Ben, Shakespearre and Sons), ale v té základní kategorii krásné literatury má opravdu velký výběr, a proto tam také rád chodím. Vlastně ne vždy odejdu s nějakou knihou a čas strávený listováním tucty knih mi přijde jako čas dobře strávený, tohle mapování terénu a vyhlížení slibných novinek je něco, co vám nákup po internetu nikdy nedokáže uspokojivým způsobem nahradit... Proč se tady vlastně rozepisuji o svém bloumání po knihkupectvích? Odpověď je jednoduchá: chci se podělit alespoň o část svého nadšení ze včerejšího nákupu. Projel sem, jak mám ve zvyku, svoje tři nejoblíbenější sekce, beletrie anglická a česká a odbornou literaturu historickou s tím, že jsem se mrknul i na anglickou sci-fi, jestli se tam nedá něco zajímavého ulovit. Nakonec jsem odcházel s touhle nadílkou:

Isaac Asimov - The Rest of the Robots
Václav Havel - Prosím stručně
Josef Váchal - Krvavý román
Henry Kissinger - On China
Ken Kesey - One Flew Over the Cuckoo's Nest
Carl Gustav Jung - Essays on Contemporary Events

U Asimova tak nějak pokračuji v poznávání jeho povídkového díla (už mám za sebou jednu sbírku) a očekávám jeho vysoký standard; Havlova knížka je vlastně dlouhý rozhovor s Karlem Hvížďalou, doplněný o některé poznámky a dokumenty a vzal jsem ji spíše do počtu a taky proto, že stála jen sto korun. Na Váchala se těším rozhodně nejvíc, kdysi na střední škole jsem byl na výletě v jeho muzeu Portmoneu v Litomyšli a od té doby jsem si říkal, že bych si to jeho stěžejní dílo přeci jen rád přečetl, takže když mi včera padnul zrak na tuhle novou edici, neváhal jsem příliš dlouho. Kissingerova bichle mne zaujala už svojí krásnou obálkou, jeho Dějiny diplomacie bych si chtěl rovněž v budoucnu přečíst, tak začnu alespoň méně objemným svazkem o Číně a budu si přitom dál prohlubovat znalosti o regionu Východní Asie. Keseyho knížka u nás mnohem známější pod názvem Vyhoďmě ho z kola ven taky nevypadá nejhůř a sbírka Jungových esejů mne oslovila už tím, že vyšla v prestižní edici Routledge Classics, kterou se také pomalu prokousávám. Dnes snad začnu číst Krvavý román a dál se uvidí :D.