pondělí 14. prosince 2015

Komentář k Agents of S.H.I.E.L.D. S03E09 (Closure)

Ta slova mi připadají stále trochu zvláštní, i když si je jen opakuju v duchu, předtím, než je vyslovím nahlas, nicméně... Agents of S.H.I.E.L.D. jsou nejlepším komiksovým seriálem současnosti. 

S tímto tvrzením nemohu dále polemizovat, jakkoliv by mi ještě před rokem přišla taková formulace zcela absurdní. Uváděl jsem to zde již několikrát, ale AoS jsou klasickým příkladem seriálu, který se pozvolna rozjíždí, aby diváka vzápětí zcela vtáhnul do svého fikčního světa, ze kterého již není úniku. Něco obdobného jsem zažil naposled u Supernatural na přelomu třetí a čtvrté řady, kdy po třech sériích monster-of-the-week epizod náhle přišel zřetelný obrat k silně serializované podívané zabývající se ničím menším než starou dobrou Apokalypsou... U AoS byl tento vývoj sice o něco postupnější, nicméně je zde zcela zřetelný trend směřující k mnohem komplexnějšímu modu vyprávění spočívajícího v silně provázaných dějových linkách. V podstatě každá řada byla serializovanější, než ta předešlá, již od zvratu s odhalením pravé podstaty S.H.I.E.L.D. v závěru první řady přišlo ucelenější vyprávění; druhá řada na tuto skutečnost plynule navázala v podobě zápletky okolo Inhumans a pravého původu Skye; aktuální třetí řada je již prezentována jako jeden ucelený příběh od svého prvního dílu. Z dosavadních devíti epizod třetí řady nejde ani jednu z nich označit za filler či case-of-the-week záležitost, jedinou výjimku představuje pátá epizoda (4,722 Hours) - zajímavý experiment pojatý jako dlouhodobý flashback na půlroční pobyt agentky Simmons na mimozemské planetě. Ale to již trochu odbočuji, pojďme se podívat na epizodu Closure trochu podrobněji:

Třetí řada nám představila novou špionážní organizaci oficiálního střihu (rozuměj s podporou vlády USA) nazvanou Advanced Threat Containment Unit neboli A.T.C.U. zdánlivě profilovanou jako protiklad S.H.I.E.L.D., který je stále very much in the shadows. Zároveň bylo naznačeno, že se Coulsonova organizace opět trochu rozrostla (po opětovném spojení s frakcí vedenou agentem Gonzalesem); posledním hráčem na poli zůstal bývalý agent Grant Ward, jehož smyslem života se stala pomsta Coulsonovi a zmrtvýchvstání Hydry. Po událostech druhé řady se mohlo zdát, že Hydra jako organizace byla ve značném rozkladu, nicméně není tomu tak.. ačkoliv byli vůdcové Hydry Coulsonem odstraněni, vždy se dalo předpokládat, že bude existovat ještě někdo další, kdo tahá za nitky v těch nejhlubších stínech. Tímto tajemným hráčem je Gideon Malick, jeden z členů bývalé rady dohlížející na činnost S.H.I.E.L.D. (k vidění byl v prvních Avengers), Malick po delší úvaze spojí síly s Wardem za účelem naplnění pravého smyslu (a jediného skutečného úkolu) Hydry. V tomto bodě je nutné zbystřit, protože se scénaristé AoS odhodlali (jistě se svolením lidí zodpovědných za chod MCU jako celku) k odvážnému kroku, kterým zpětně provázali a změnili samotnou podstatu Hydry jako hlavní záporné organizace stávajícího MCU. Až do rozhovoru Malicka s Wardem na konci předchozího dílu Many Heads, One Tale považovali všichni Hydru za organizaci založenou Red Skullem během druhé světové války (původně v podobě paranormální divize SS) za účelem využití Tesseractu a jeho obrovského potencionálu pro destrukci. Nyní již víme, že samotný Tesseract byl pouze schránkou obsahující jeden z Infinity Stones - Space Stone, se kterým se znovu v MCU setkáme nejpozději v podobě Thanosovy slušivé rukavice ultimátní zkázy... Tato Hydra byla zničena díky Capovi a zdánlivě zcela zanikla, ovšem jak víme díky dvojce Capa, ve skutečnosti se Hydra ukryla v rámci S.H.I.E.L.D. a nakonec tuto organizaci zcela rozložila a málem i zničila. V současnosti je tedy existenci Hydry nepochybná, byť po likvidaci valné části jejího vedení ze strany Coulsona a spol. je rozsah zbývající Hydry zatím neznámý. Největší zvrat přináší do této historie již zmiňovaná osmá epizoda třetí řady AoS, která odhalila pravý původ Hydry. Ta se totiž pod mnoha jmény pohybuje dějinami lidstva po celá tisíciletí, a to již od doby, kdy na Zemi vládli ještě Inhumans. Jeden z Inhumans (jehož identita nebyla zatím odhalena) byl natolik mocný, že jej ostatní Inhumans vypudili na planetu mimo naši galaxii, Hydra byla posléze založena za jediným cílem - dostat svého Inhuman vládce zpět na Zemi a sloužit mu (resp. pod jeho vedením ovládnout celý svět). Postupem času Hydra měnila názvy, složení apod. ale její podstata zůstala stejná, jak uvádí Malick vyjevenému Wardovi...

Výše uvedený krok je krásným příkladem elegantního prohloubení stávající mytologie se značnými důsledky pro celý provázaný fikční vesmír MCU. Otázkou zůstává, zda se podobného prohloubení dostane i S.H.I.E.L.D., když komiksový precedent zde existuje (Brotherhood of Spear, Brotherhood of Shield). Ohledně dalších linek pokračuje přerozdělování jednotlivých postav na šachovnici před velkým zimním finále, které končí patřičně napínavě přenosem některých klíčových hráčů na onu záhadnou planetu ukrývající pravého vládce Hydry - osobně si myslím, že v nejbližší době dojde k jeho přesunu na Zemi a stane se tak dalším (a největším) nebezpečím pro naši skupinku agentů. K smrti Rosalind na počátku epizody mohu dodat pouze jediné: škoda. Ta postava byla dobře zahraná a měla velký potencionál pro další vývoj, jejím odstraněním došlo pouze k poměrně zbytečnému vyhrocení sporu Coulson/Ward. Konečně se také dostáváme k vytvoření týmu Secret Warriors, jehož vznik byl avizován již na konci minulé řady - zatím ve složení Daisy, Joey a Lincoln (lepší, než nic), tak uvidíme, co nám v zimním finále při útoku na anglický hrad (ta epizoda se stejně měla jmenovat Storming the Castle!) nakonec předvedou.

pátek 25. září 2015

The Curse of Sherlock Holmes (Part II)

O velmi turbulentním vztahu Sherlocka Holmese a jeho stvořitele Arthura Conana Doyleho jsem zde již dříve psal. Shodou okolností mi v nedávné době toto téma opětovně přistálo na stole v podobě zajímavé poznámky pod čarou z Nápadů čtenáře detektivek Josefa Škvoreckého. Ten totiž mj. psal také detektivky, osobně je měl hodně rád a z této lásky se vyznal právě ve sbírce navazujících esejů, ze které nyní čerpám. Dovolím si zde ocitovat předmětnou poznámku (ve vydání Asociace detektivní a dobrodužné literatury z roku 1990 ji čtenář nalezne na straně 42):

,,A holmesovské povídky poskytují vskutku bohaté loviště rozporů. Doyle je psal z jedné vody na čisto, a tak se mu stalo, že třeba zapomněl Watsonovo křestní jméno a v pozdějších povídkách ho pokřtil jinak než původně a posunul mu také jizvu po zranění z jednoho ramene na druhé. Holmes, jehož výrazným rysem je naprostá neznalost věcí nepotřebných k jeho povolání (mezi něž patří literatura), začne zas zničehožnic citovat Petrarku a Mereditha. V jedné povídce se dokonce změní čas děje z července na září, v jiné se mění povolání epizodní postavy. Protože Doyle všechny tyto nedůslednosti ponechal i v knižních vydáních, je na místě pokládat to za dobrý důkaz, že si svého detektiva literárně vůbec nevážil.''

V tom lze spatřovat další rovinu vztahu obou výše zmíněných pánů. Osobně jsem si těchto textových rozporů nikdy nevšimnul, což bylo ale myslím dáno také tím, že jsem holmesovky nehltal v nějaké koncentrované podobě, spíš jsem si vždy přečetl nějakou sbírku povídek, nebo některou ze čtyř novel a až po chvíli se k nim vrátil. Doposud jsem myslím ani celý původní kánon nevyčerpal (zbývají mi zřejmě dvě sbírky z původního uspořádání). Nicméně je nutné opět připomenou, že ACD chápal Holmesovy příběhy jako spotřební zboží, které zpočátku psal čistě z finančních důvodů, později již z donucení a pod tlakem veřejnosti (a se stále narůstající nechutí). Paradoxně je tak známý pro tu část svého díla, kterou za svého života takřka aktivně nenáviděl. Na jeho historické romány padá pomalu prach v univerzitních knihovnách (kdo si dnes dobrovolně otevře The White Company, román čítající bezmála 500 stran z období Stoleté války?) a na Sherlocka se i díky bezpočtu moderních zpracování (srv. hravou a velmi promyšlenou moderní adaptaci od BBC) stále stojí fronty. A to i přes to, že tento slavný detektiv porušuje celou řadu základních pravidel detektivek, a čtenář tak má velmi zřídka (pokud kdy) možnost odhalit pachatele dříve než detektiv (ostatně když odhalení vraha záleží na barvě hlíny nacházející se na něčích podrážkách a dalších deseti krocích navazujících zdánlivě logických, ve výsledku ovšem z prstu vycucaných dedukcí... čtenář je bez šance). 

E. A. Poe se svého velkého detektiva dokázal vzdát po pouhých třech povídkách, jednoduše položil základy žánru, viděl, že to funguje, ale z nedostatku intelektuálního uspokojení dal přednost jiným věcem. A přestože zemřel v deliriu tremens, nemusel svého kroku litovat. ACD tuto odvahu v sobě nakonec nenašel a Sherlock Holmes tak musel nutně znovu ožít, a v tom lze spatřovat určitý druh osobní tragédie tohoto jinak nepochybně velkého spisovatele.

středa 16. září 2015

The Murakami List

Murakami je docela běžné japonské příjmení a i mezi spisovateli (dokonce těmi, kteří se dočkali českého překladu, srv. Rjú Murakami) nalezneme více nositelů tohoto příjmení; pro účely zdejšího textu mám nicméně na mysli pouze nejznámějšího japonského spisovatele současnosti, kterým je samozřejmě Haruki Murakami. 

K Murakamimu jsem se dostal vlastně úplnou náhodou, na střední škole jsem se totiž snažil číst knihy v co nejširším možném a myslitelném spektru žánrů, středověkou lyriku tak střídala science-fiction, mezi dvěma klasickými díly se vždy dal vměstnat nějaký ten obskurní spisek alchymisty ze 16. století a podobně ad infinitum. Touto metodou řízeného chaosu (shotgun method) mi v náručí přistál i Na jih od hranic, na západ od slunce - myslím, že to byla vůbec první (přinejmenším jedna z úplně prvních) knih japonského autora, kterou jsem kdy četl. O Japonsko jsem se sice zajímal v té době poměrně hodně, nicméně šlo především o anime, v druhé řadě poté o historii, kulturu atd., samotnou japonskou beletrii jsem příliš nečetl (to již spíše haiku). Murakami mi touto knihou otevřel oči. Bylo to takové to úplně nejvíc cliché prozření, kdy člověk poprvé zjistí, že existuje něco jako nový level of life; jednoduše zcela nová kategorie zážitků doposud skrytá za závojem nepoznaného. 

Každý čtenář takových epifanií zažije jistě několik - může jít objevení nového autora, básně  či rovnou celého žánru, já sem kupříkladu první zažil u ságy Trhlinových válek od Feista, kde jsem měl teprve adekvátní možnost docenit kvality high fantasy jako žánru mimo rámec Středozemě, podruhé mi podobný pocit přivodila Zeměplocha...atd. Z poslední doby se musím přiznat, že takové to chvění po celém těle jsem zažil u The Lies of Locke Lamora od Scotta Lynche aneb nádherná variace na známá témata zabalená v umně komponovaném balení. Ale zase odbočuji, chtěl jsem přece mluvit o Murakamim (ovšem výhodou blogu je absence editora, autor sám sobě cenzorem, možná proto už nikdo blogy nečte). 

První kniha ve mně zanechala pocit určité zvláštní melancholie smíšený s touhou přečíst si od daného autora něco dalšíhom nejlépe ihned. A druhou knihou se stalo Norské dřevo, ve kterém jsem se skutečně našel. Byť byla situace moje a daného protagonisty zcela odlišná (až na náš status studenta střední/vysoké školy) tak jsem se s ním zvláštním způsobem dokázal identifikovat a nikdy už nejspíše nezapomenu na scénu pití brandy (nebo whiskey?) na střeše budovy - takové to odevzdání se světu a momentu, bez nutnosti neustále spřádat plány do budoucna mi hodně imponovalo. Norským dřevem jsem tudíž Murakamimu oficiálně propadl, jedinou další knihou dostupnou tehdy v češtině je asi doposud jeho nejlepší dílo: Kafka na pobřeží. Tu jsem zhltnul následovně (v mém srdci si ovšem prvenství mezi všemi Murakamiho knihami drží stále Norské dřevo) a hned jsem věděl, že nemůžu čekat na české překlady dalších děl. Ta touha byla jednoduše k neutěšení, vrhnul jsem se tak na překlady anglické (co mi taky zbývalo že?; v originále si Murakamiho sotva kdy přečtu).

V rychlém sledu cca. čtyč měsíců jsem přečetl dalších 12 (slovy: dvanáct) knih, všechny v krásné edici nakladatelství Vintage, bílá obálka, jednoduchý moderní design a příjemná angličtina. Uběhlo to jako voda a kromě Zeměplochy se myslím bude jednat o nejdelší souvislou sérii knih od jednoho autora, kterou jsem takto četl. Ponoření se do Murakamiho světa bylo tedy skutečně hluboké. Zbývajících pár knih jsem četl i v pozdějších letech a pak přišla pauza. Nyní při příležitosti čtení prvních dvou Murakamiho novel (opět v angličtině) jsem si na tu dávnou anabázi vzpomněl a na tomto místě i tak trochu připomněl pro nadcházející roky. Největší Murakamiho opus 1Q84 mi dosud leží na stole, stejně tak jako mi chybí přečíst poslední vydaný román.... nyní před Vánoci bude vycházet v češtině sbírka povídek Muži bez žen (vůbec poprvé, kdy český překlad předběhne anglický, takže kupuji), na tu se určitě s chutí podívám. Následuje přehled Murakamiho tvorby, knihy mnou zakoupené a přečtěné jsou vyvedeny tučným písmem a podtrženy:
  1. Hear the Wind Sing
  2. Pinball, 1973
  3. A Wild Sheep Chase
  4. Hard-Boiled Wonderland and the End of the World
  5. Norwegian Wood
  6. Dance Dance Dance
  7. South of the Border, West of the Sun
  8. The Wind-Up Bird Chronicle
  9. Sputnik Sweetheart
  10. Kafka on the Shore
  11. After Dark
  12. 1Q84
  13. Colorless Tsukuru Tazaki and His Years of Pilgrimage
  14. The Elephant Vanishes
  15. after the quake
  16. Blind Willow, Sleeping Woman
  17. Men Without Women
  18. Birthday Stories (as editor)
  19. The Strange Library
  20. Underground
  21. What I Talk About When I Talk About Running
  22. Men Without Women
  23. Novelist as a Profession
  24. Absolutely on Music: Conversations With Seiji Ozawa
  25. Killing Commendatore
Norské dřevo, Kafka na pobřeží, Na jih od hranic, na západ od slunce a Podivnou knihovnu jsem četl v češtině, zbytek anglicky (Sputnika jsem četl v obou jazycích). Nyní čtu Hear the Wind Sing a Pinball, 1973, první dva díly trilogie zakončené knihou A Wild Sheep Chase. Do konce roku plánuju určitě sbírku povídek Men Without Women, která vyjde česky v Odeonu.

pondělí 14. září 2015

Komentář k Supernatural S06E15 (The French Mistake)

Disclaimer: 
Fragment této epizodní recenze ležel v mých konceptech již opravdu dlouhou dobu, v průběhu času se můj náhled na seriál Supernatural přirozeně proměňoval a od nepřiznané fascinace postupně vykrystalizoval v mnohem kritičtější přístup k celému dílu. Momentálně jsem na tom asi tak, že do dnešního dne jsem nedokončil desátou sérii (skončil jsem u S10E18) a v dohledné době to ani neplánuji. V podstatě tento seriál sleduju už pouze z určité setrvačnosti a mírné zvědavosti ohledně úplného závěru; vrchol seriálu totiž jednoznačně proběhl během nádherně propojených posledních dvou sérií pod vedením původního tvůrce (Eric Kripke) a od té doby jde spíše o takové přešlapování na místě. Ono trumfnout Apokalypsu není asi úplně nejjednodušší, nicméně z posledních pěti sérií by šla udělat tak jedna opravdu dobrá, zbytek je výplňová vata bez většího smyslu...tím chci pouze říct, že od původního konceptu jsem musel tuto recenzi trochu výrazněji poupravit, abych ji mohl v nynějším rozpoložení s čistým srdcem publikovat. Původní úvod jsem ponechal na svém místě, laskavý čtenář omluví mírné opakování již jednou vyřčeného. Některé komentáře novodobé povahy jsou vyvedeny tučným písmem.

Se seriálem Supernatural mne pojí velmi dlouhý vztah. Se sledováním jsem začal v podstatě od pilotního dílu a od té doby jsem věrným fanouškem (dokonce tak velkým, že jsem jednu dobu uvažoval o vytvoření samostatného blogu věnovaného pouze tomuto svébytnému dílu, od této myšlenky bylo ovšem pro nedostatek času/nálady upuštěno - a člověk by nyní dodal, že tento nápad se mi jeví jako čiré šílenství, psát recapy více jak dvou stovek dílů s nějakou rozumnou peridiocitou? Měl sem ovšem vmyšlený poměrně důsledný systém - hlavička pro každou epizodu, přehled postav, monster of the week, rozšíření lore, tedy seriálové mytologie apod.... dokonce někde ještě mám ručně psané koncepty prvních několika dílů, možná je sem někdy nahodím, ať vidíte co není, ale mohlo být.). Jako malou satiskakci za plánované recapy všech dosavadních epizod, jsem se rozhodl alespoň pro malou sérii článků (no promises) zabývajících se specifickou podskupinou v rámci celého seriálu, kterými jsou tzv. meta-epizody (což jsou epizody založené na meta-humoru i tzv. breaking of the fourth wall). A začnu rovnou s dosud nepřekonaným vrcholem, který představuje díl č. 119 s názvem ,,The French Mistake''.

Příběhový rámec je sám o sobě prostý: anděl Balthazar na začátku epizody pomocí kouzla přenese oba bratry do alternativní dimenze, aby je zachránil před archandělem Rafaelem a jeho noshledy. Vtip spočívá v podstatě této alternativní dimenze, která představuje naši skutečnou realitu. Sam je tak herec Jared Padalecki, Dean je Jensen Ackles a oba hrají v seriálu Supernatural natáčeném ve Vancouveru (dude, we're not even in America...). Co se posléze odehrává na ploše zbývajících minut patří do zlatého fondu televizní tvorby v tom nejširším slova smyslu (tady ze mě očividně mluví ona dávná fascinace příběhy bratrů Winchesterů).

Tento díl jsem osobně viděl nejméně desetkrát a stále mě nepřestává fascinovat. Propojení skutečné reality a fikčního světa zde dosahuje svého vrcholu (fourth wall breaking all over) a všechny myslitelné vtipy zde dostávají svůj prostor. Nezůstane ušetřen osobní život herců (dude, you married a demon!), nešvary produkce, pomrkávání na fandom (you answer the hate mail), původní tvůrce (he sold Octocobra?) apod.; jedná se tak o nahláškovanou jízdu od fanoušků pro fanoušky, kde humor je často skrytý v narážkách a není úplně na povrchu. Např. mezi nejlepší scény patří pokus obou bratrů dělat, že hrají (včetně neschopnosti zapamatovat si text, neustálého kontrolování značek atd.) nebo snaha o obrácení magického rituálu ve světě bez magie, která skončí jedním rozbitým oknem a širokým úsměvem na tváři diváka.

Koncept sám o sobě sice není všespasitelný, nicméně explozivní závěr v podobě jízdy anděla Virgila lze brát jako chytré pomrkávání a zároveň patřičně absurdní tečku za celým příběhem. Supernatural nabízí samozřejmě ve svých 200+ epizodách více dílů založených na meta humoru, žádný z nich ovšem není tak specificky vázán na znalost seriálu samotného (včetně provázání s vedlejšími ,,produkty" typu fandom). Možná jsem s touto recenzí/dojmy čekal příliš dlouho a všechny břitké vtipy a zajímavé postřehy mi mezitím unikly, nicméně si stále myslím, že tahle mistake rozhodně není chybou a pokud bych měl vybrat z šesté řady byť jediný díl, byl by to nepochybně tento.

pátek 4. září 2015

Knižní edice, obsesivní potřeba kompletace a příbuzné problémy

Každý alespoň lehce zapálený čtenář mi jistě dosvědčí, že čas od času spadne do pasti knižních edic. Nemusí se jednat ani o edici typu sebrané spisy spisovatele X, může to být edice tématicky úzce vymezená nebo naopak zcela široká, nejlépe ošem spojena jednotícím grafickým prvkem nebo provedením.

hrabalovská odbočka:
(vrchol posléze představují edice s předem uzavřeným počtem jednotlivých dílů - především ty očíslované, které se posléze vyjímají v knihovně zdaleka nejlépe; vyvstává zde ovšem palčivý problém, kdy si nakladatel špatně spočítá počet plánovaných dílů - jedním příkladem za všechny budiž sebrané spisy Václava Havla vydané nakladatelstvím Torst v krásné zelené plátěné vazbě vše all inclusive zabaleno v kartonovém boxu potaženém týmž plátnem v decentním odstínu ano jak jinak, než zelené barvy; dějiny nedopřály nakladateli spočinout na výsluní, žádná cena za nakladatelský počin roku nepřistála na jeho mahagonovém stolu; naopak autor ve své nedozírné drzosti nepřestal nadále psát, což neodbytně vyústilo ve vydání dalšího, v pořadí již osmého svazku, jeho sebraných spisů (Odcházení a další texty), ten se ovšem jaksi do umně vymyšleného boxu koncipovaného pro svazků sedm již nevešel a v posledku zbyly nadšeným čtenářům pouze oči pro pláč při pohledu na jejich milované knihovny, ve kterých se nyní tak krásně vyjímá sedm svazků v bratrském objetí kartonového domečku a svazek osmý, téže barvy, téže grafické úpravy, téže vazby stojící slovy Nerudovými ,,nyní již opodál'')

I takové strasti mohou postihnout řadového čtenáře, proto je nutné mít se neustále na pozoru. Na tomto místě bych se proto rád vyznal ze své lásky (a slabosti) pro knižní edice a jejich dopadu na celý můj knižní vývoj. Vždy je lepší o těchto věcech mluvit otevřeně (writing as a way of facing your inner demons), než mlčet, takže tady to máte:

Nejsem jedním z těch lidí, kteří by měli celkový master plan směřující k dosažení té nejvyší z met literárních - načtení/získání základního povědomí o tom, čemu říkáme základy západní vzdělanosti (anglicky přiléhavěji jako western canon), byť uznávám a chápu, že charakterizovat někoho jako skutečně sečtělého (well-read) je poklonou všech poklon. Na internetu po chvilce hledání narazíte na tisíc a jeden návod, jak dosáhnout onoho základního přehledu, na jehož bázi se můžete označovat nějakým pochybným přízviskem typu intelektuál, vzdělanec apod.; dle mého názoru nic takového jako jeden úspěšný a univerzální návod neexistuje - především všechny návody jsou ze své podstaty ovlivněny jejich tvůrci (natural bias), takže žádný z nich není a nemůže být přísně vzato objektivním. Okruh literárních děl (a nyní mluvím pouze o beletrii, krásné literatuře), který je univerzálně chápán jako určitý neměnný základ euro-americké západní kultury je překvapivě velmi malý. Sám bych nyní z hlavy dokázal vysypat pouze několik, u kterých si jsem tímto statutem zcela jistý... (namátkou - cokoliv podstatnějšího z Kafky, ty závažnější ze Shakespeareových her, velká trojka ruských klasiků: Zločin a Trest, Vojna a Mír, Anna Karenina/Mrtvé duše). Jednoduše řečeno západní kánon je kategorie proměňující se v čase (byť poměrně pomalým tempem) a tudíž i z povahy silně subjektivní, proměnná a nestálá (protože nejenom beauty lies in the eye of the beholder, but value as well); pokoušet se o její definici na tomto místě nemá tedy žádnou cenu. A snažit se načítat tento kánon na základě doporučení jiných je také krokem značně nejistým (an adventure of sorts). Osobně se mi nejvíce osvědčilo držet se nějakých základních doporučení a dále se řídit vlastním srdcem/vkusem/momentální náladou. No a nyní přichází na řadu ony prokleté edice.

Knižní edice totiž nabourávají knihomolovi celý reading plan (byť může být, jako v mém případě zcela efemérní podstaty, mimochodem taky milujete slovo efemérní? já ano, v angličtině mi zní možná ještě trochu lépe: ephemeral) a značně omezují svobodu dalšho výběru. Je to asi jako když začnete číst nějakou dlouhou fantasy ságu (třeba Wheel of Time) a víte, že kdyby ste si dali v půlce třeba tři měsíce pauzu, tak se nebudete vůbec chytat... což vás nutí k binge readingu na jeden zátah (nebo s velmi malými přestávkami). Někdy se z toho může vyklubovat hodně silný čtenářský zážitek, např. trilogii Mistborn jsem dal po sobě a měl jsem z toho krásné dva prázdninové týdny, pohlcení v jiném světě (immersion effect) bylo takřka dokonalé. Jindy může být takové omezování takřka až otravné tím, že vás nutí neustále pokračovat v dalších dílech, i když by byla chuť na nějakou změnu. Já sám se nejvíce bojím dosud neukončených sérií, u kterých se další díly ztrácejí v dálce, proto také zatím čekám s The Stormlight Archive od Sandersona i The Kingkiller Chronicle od Rothfusse; malou výjimku jsem udělal v případě The Gentleman Bastard Sequence od Lynche, kde je propojení realizováno hlavně přes titulní postavy a nevyžaduje tak zcela sériové čtení jednotlivých dílů.

A které edice mi momentálně zabírají místo v knihovně? Zamiloval jsem si edici Pandaemonium představující to nejlepší z klasické hororové povídky staršího střihu. Prozatím je k dispozici šest svazků, z nichž musím vyzdvihnout i zde na blogu již jednou recenzované sebrané spisy M. R. Jamese (dva svazky), dále vyšel výbor z Henryho Jamese (ale bez nejznámější Turn of the Screw), velmi zajímavý výbor z díla Edith Whartonové (kterou jsem jako autorku hororových povídek vůbec neznal, měl jsem za to, že píše společenské studie typu Ethan Frome a.k.a. the deadliest sledge ride ever), dále dva soubory povídek editované Mikem Ashleym - jeden se zabývá klasickou viktoriánskou strašidelnou povídkou od spisovatelek tehdejší doby (velmi zajímavá sbírka, pouze několik povídek mi příliš nesedlo) a zatím poslední kousek představuje soubor povídek proto-science fiction, jakýchsi prvních pokusů o vědeckou romanci opět v podání dam viktoriánské Anglie. Nicméně tato druhá sbírka je kvalitativně zcela jinde a zejména příznivci žánru budou schopní odhalit většinu ,,překvapivých" point a dějových zvratů předem (I can see them plot twists from a mile away); tato sbírka tak představuje spíše záležitost pro opravdové sběratele kuriozit; běžnému čtenáři nemá příliš mnoho co nabídnout. Zde navíc nemusím laskavému čtenáři podávat žádný přehled titulů, které z edice vlastním, tuto edici totiž jedu od samotného začátku a bedlivě sleduji každý nově vydaný kousek (byť pravda výbor Jamesových povídek jsem pořídil v pořadí až jako čtvrtý, nejprve Wharton, posléze dosud nepřekonaný M. R. James a až následně starý dobrý Henry).

Dále jsem se dostal k tvorbě Pavla Kohouta přes edici Retro Pavla Kohouta od nakladatelství Větrné mlýny. Od Kohouta jsem totiž kdysi dávno, ještě na střední škole, četl Katyni (vynikající!) a vzápětí i Hvězdnou hodinu vrahů (not so much) a poté mi Kohout tak nějak upadl v postupné zapomnění jako homo unius libri (předmětnou librou myšlena samozřejmě Katyně). Nikdy bych si na základě četby těchto dvou románů netipoval Kohouta na rozeného humoristu, to přišlo až později. U Katyně jsem ovšem ocenil v závorkách odvyprávěnou historii poprav všeho druhu, která se pozoruhodným způsobem mísila s vpravdě bizarním příběhem o jedné neobyčejné střední škole... Každopádně edice RPK mě zaujala svým provedením ( vkusný paperback) a zejména obálkami, které jsou všechny z dílny jednoho umělce, navíc lze v knihách při troše štěstí naleznout i pohlednice, vždy s motivem použitým na obálce, takže další sběratelský bonus pro všechny nenapravitelné shromažďovače zbytečností. Bílá kniha o kauze Adam Juráček, Nápady svaté Kláry, Sněžím, Ten žena a ta muž...to jsou tituly, které mi v poslední době proběhly před očima a až na malé výjimky (určitá rozvláčnost u Sněžím; přehnaná grotesknost v případě Ten žena a ta muž) se jedná o skvělé čtení, a to minimálně v evropském měřítku. Pavla Kohouta tak můžu jen a jen doporučit, z edice samotné je nyní venku již sedm svazků, celé dílo by mělo posléze být vydáno do roku 2017. Pro větší přehlednost (a ty, kteří ujíždí na nejrůznějších seznamech, I'm looking at you Umberto...) uvádím celkový přehled této edice, tučným podtrženým písmem vedu svazky již zakoupené a přečtené:
  1. Katyně
  2. Sněžím
  3. Z deníku kontrarevolucionáře
  4. Šest a sex
  5. Ten žena a ta muž
  6. Konec velkých prázdnin
  7. Hodina tance a lásky
  8. Hry v posteli
  9. Nápady svaté Kláry
  10. Bílá kniha o kauze Adam Juráček
  11. Hvězdná hodina vrahů
  12. Lesk cizího peří
  13. Kde je zakopán pes
  14. To byl můj život?? & Bilance
  15. Trilobit (O ničem a o všem, Z pohledu Trilobita, Ostatně však soudím, že...)
  16. Ta dlouhá vlna za kýlem
  17. Smyčka
  18. Cizinec a krásná paní
  19. Tango mortale 
  20. Prahry 
Z výše uvedených jsem tedy četl také Katyni (tu si nyní v této edici dám nejspíše tak znovu) a také Hvězdnou hodinu vrahů, kterou již podruhé číst nehodlám; v době vzniku tohoto textu jsou dostupné tituly Katyně, Z deníku kontrarevolucionáře a Hodina tance a lásky...čeká mne ještě dlouhá cesta.

Post scriptum I 
Úplně bych zapomněl na edici Alrúna nakladatelství Volvox Globator, která je částečně spřízněna svým zaměřením s edicí Pandaemonium, byť se v tomto případě jedná o poznání šířeji koncipovanou edici makabrózní, duchařské a jinak pojaté literatury. V rámci edice lehce vybočuje např. zařazení Bulgakovova Mistra a Markétky (což by nasvědčovalo spíše serióznějsímu pojetí celé edice, protože M & M jakkoliv dílo groteskní iluzemi a aluzemi oplývající je přece jenom díky své nepříliš skryté parodii na systém dané doby řazena mezi základní díla té literatury světové, nikoliv pouze žánrové) - serióznost, vážnost a jakékoliv zdání biedermaierovského maloměšťáctví ovšem bere velmi rychle za své, jelikož vedle tohoto zlatého kamene honosného domu literáních velikánů se ,,skví" Arthur Conan Doyle a jeho Země mlhy... aneb vážně nevážně o všem možném i nemožném. Pro nedočkavce následuje další přehledný seznam:
  1. Hanns Heinz Ewers - Alrúna
  2. Michail Bulgakov - Mistr a Markétka
  3. Joseph Thomas Sheridan Le Fanu - V temném zrcadle
  4. Arthur Conan Doyle - Země mlhy
  5. Jiří Karásek ze Lvovic - Romány tří mágů
  6. Stefan Grabiński - V domě Sáry a jiné povídky
  7. George MacDonald - Snílci
  8. Lafcadio Hearn - Hora lebek - V Japonsku plném duchů
  9. Jeremias Gotthelf - Černý pavouk 
  10. E.T.A. Hoffman - Noční kousky
  11. Jules Janin - Mrtvý osel a gilotinovaná žena
  12. E.A. Poe - Vrah jsi ty!
Na rok 2015 je naplánováno vydání několika dalších svazků... očividně to nejde stíhat.

Post scriptum II
Abych nevypadal jako člověk, který má z každé edice doma slabou třetinu a stěžuje si jak mu komplikují život, uvedu spisy J. L. Borgese, kterými jsem se poctivě prokousal (prozatím) od začátku až do konce (a že u některých básní mi to dalo i práci). Ačkoliv nakladatelství Argo vycházelo z Borgesových Obras completas, je nutné dodat, že tyhle spisy jsou všechno možné, jenom ne completas. Každopádně začátek byl více než slibný, první tři svazky představují Borgese jako mistrného vypravěče kratší formy (povídky a eseje), marně bych tápal v záhybech paměti, dle mého je Borges tím pravým mistrem mystifikační zkratky a tvůrcem všech myslitelných her, které se dají se čtenáři hrát, všichni ostatní jsou do větší či menší míry pouze jeho epigony. Čtvrtý svazek je tak půl na půl, eseje na argentinská témata budou nejspíše blízká velmi úzkému okruhu čtenářů, druhá polovina je o poznání vstřícnější. Pátý svazek zajímavý, dantovské kousky pouze pro náročnějšího čtenáře, svazek básní, který je svazkem v této číselné řadě posledním je také tím nejtěžsím. Následuje opět seznam:
  1. Fikce, Alef (Spisy I)
  2. Brodiova zpráva, Kniha z písku, Shakespearova paměť (Spisy III)
  3. Eseje - Další pátrání, Dějiny věčnosti (Spisy III)
  4. Evaristo Carriego, Diskuze (Spisy IV)
  5. Osobní knihovna, Devět dantovských esejů, Předmluvy s předmluvou předmluv (Spisy V)
  6. Básně (Spisy VI)
  7. Fantastická zoologie
  8. Obecné dějiny hanebnosti
  9. Šest problémů pro dona Isidra Parodiho
  10. Autobiografie
Fantastickou zoologii i Obecné dějiny hanebnosti jsem přitom již dříve četl i v angličtině, nyni se těším na problémy dona Parodiho.

Pakliže jsme u nakl. Argo nemohu nezmínit i dalšího jejich kmenového autora, kterým je Umberto Eco. Přiznám se hned na začátku, že z Ecovy tvorby (alespoň její prozaické části) mám oprávněný respekt. Dosud jsem nepřečetl ani jeden z jeho umně komponovaných románů, na Pražský hřbitov v mé to read hromadě tak pomalu padá prach, nicméně Jméno růže (zvláště nyní, kdy vyšlo rozšířené vydání) se mi pomalu rýsuje na obzoru, dobré věci jsem slyšel i o Foucaltově kyvadle, to je ovšem snad ještě větší bichle, než kniha s květem lásky v názvu. U druhé části Ecova díla to myslím již se mnou tak marné není, posuďte sami (řazeno čistě subjektivně):
  1. Dějiny krásy
  2. Dějiny ošklivosti
  3. Dějiny legendárních zemí a míst
  4. Otevřené dílo
  5. Šest procházek literárními lesy
  6. Zpověď mladého romanopisce
  7. Knih se jen tak nezbavíme
  8. Poznámky na krabičkách od sirek
  9. Umění a krása ve středověké estetice
  10. Vytváření nepřítele a jiné příležitostné texty
  11. Skeptikové a těšitelé
  12. Bludiště seznamů
  13. Jméno růže
  14. Foucaltovo kyvadlo
  15. Baudolino
  16. Ostrov včerejšího dne
  17. Teorie sémiotiky
  18. Kant a ptakopysk
  19. Od stromu k labyrintu
  20. Pražský hřbitov
  21. Tajemný plamen královny Loany
  22. O literatuře
  23. Nulté číslo
  24. Od hlouposti k šílenství
  25. Jak cestovat s lososem a jiné eseje
  26. Tři příběhy
  27. Na ramenech obrů
Vytváření nepřítele jsem četl v angličtině, rovněž jsem v tomto jazyce přečetl i sbírku Travelling with Salmon and Other Essays, která pokud vím v češtině nevyšla (edit. vyšla v říjnu roku 2017). Jinak v nejbližší době bych to viděl na duo Dějiny krásy a ošklivosti, dále Bludiště seznamů, příp. i Skeptikové a těšitelé nebo Umění a krása ve středověké estetice. Vyloženě sémiotické práce (Teorie sémiotiky, Kant a ptakopysk) číst opravdu nehodlám, jakmile seberu odvahu, vrhnu se i na prozaické kusy. No a koneckonců z těch prozaických věcí mi nejblíže vychází (i díky svému rozsahu) ono Nulté číslo...

A jelikož mám tento rok za sebou již 106 knih (četl jsem také ale i poezii a nějaké ty divadelní hry, proto tak neuvěřitelně působící číslo...), tak si zkusím ty poslední měsíce opravdu užít s nějakou literární klasikou. Úplný závěr roku bych poté rád věnoval kombinaci pozorování zasněžené přírody, vychutnávání silných tmavých piv a četby Mobyho Dicka. 

EDIT (7.8.2016)
Aktualizovány seznamy k dnešnímu datu. Románové tvorbě Umberta Eca jsem věnoval několik samostatných textů, které jsou k nalezení pod štítkem Umberto Eco.

úterý 26. května 2015

Fallout 3 (Game of the Year Edition) - fragment jedné příliš ambiciózní recenze

Disclaimer:
Ze všech konceptů, které na mě v uživatelském rozhraní blogu lítostně pomrkávají, kdykoliv sem zavítám, je koncept recenze skvělého Fallout 3 tím nejvytrvalejším. Aby taky ne, když mi leží někde na satelitech Googlu už od konce roku 2010. Byla to prvníi hra, kterou jsem si mohl dopřát na novém notebooku, napálil jsem si Game of the Year Edition a postupně prošel celou hrou (a měsíc jsem přitom o sobě moc nevěděl), až po dohrání hry jsem zjistil, že některé zvlášť odlehlé lokace mne minuly, takže při případném opětovném rozehrání mám stále co objevovat. 

Ze hry jsem byl každopádně natolik nadšený, že jsem si rozplánoval koncept vpravdě grandiózní recenze, která by formou vyprávěného příběhu zrekapitulovala celou mou hráčskou odysseu napříč základní hrou i výživnými datadisky. Z velkých plánů zbylo několik letmých poznámek psaných rukou v průběhu hraní a samotný úvod, který níže přikládám pro ilustraci. Jedná se o fragment, který nejspíše nebude nikdy dokončen (o působivosti nevyřčeného by ostatně mohl vyprávět např. Edwin Drood cestou na Kafkův Zámek) již jen proto, že si ze hry toho už moc nepamatuju a nové rozehrání nemám aktuálně v plánu. Nyní samotný fragment:

Fallout 3 se odehrává v postapokalyptickém světě, který je silně stylizovaný do retro-scifi žánru, z čehož vychází unikátní design a celková originalita celé série. Ve Fallout univerzu postupoval technický pokrok mnohem rychleji, než v naší realitě, přičemž kulturní vývoj nikoliv: ve výsledku tak dostáváme svět Ameriky 50. let se všemi kulturními odkazy okolo (Coca-Cola, napomádované účesy, rock'n'roll apod.) a technickými vymoženostmi několika budoucích dekád včetně pravých domácích robotů, energetických zbraní, pulzních min atd; ani této realitě se však nevyhnula studená válka a překotné závody v atomovém zbrojení. Zásadní zlom přišel v roce 2077, kdy válečný konflikt mezi USA a Čínou přerostl v jadernou válku a obě velmoci na sebe navzájem zaútočily celým svým jaderným arzenálem. Tato výměna trvala sice pouhé dvě hodiny, ale nadobro změnila celý svět. Většina obyvatel zahynula, ti kteří přežili často zmutovali vlivem obrovských dávek radiace v bizarní kreatury a ,,šťastných'' pár se stihlo uchýlit do protiatomových krytů zvaných Vaulty vybudovaných na úsvitu války mocnou společností Vault-Tec.

Potomkem jedněch přeživších obyvatelů Vaultu 101 jste i vy. Hra začíná vaším narozením ve Vaultu 101 v roce 2277 někde na předměstí Washingtonu, tedy dlouhých 200 let po Velké válce. Asi hodinu trvající dospívání ve Vaultu, v rámci kterého si upravíte svoji postavu a určíte základní dovednosti slouží jako tutorial. Už zde máte možnost dozvědět se mnoho informací o světě tam venku, kam obyvatelé Vaultu zásadně nechodí a vyčkávají za těžkými ocelovými dveřmi. Ve Vaultu funguje autoritativní systém, ve kterém má hlavní roli tzv. Správce (the Overseer). Všem obyvatelům je přidělena práce v jejich 16 letech a tu vykonávají až do konce života, vás tenhle osud naštěstí nepotká, příběhové nitky zavedou hráčovu postavu úplně jinam. Jediným příbuzným hráče je jeho otec James (matka zemřela během porodu), který rovněž slouží po značnou část hlavní příběhové linie jako katalyzátor událostí a ve snaze dokončit jeden ze svých vynálezů udělá něco nemyslitelného: poruší nejpřísnější pravidlo Správce a opustí Vault.

Správcův hněv se obrací vůči hráči, ten však s pomocí jedné své kamarádky Vault za dramatických okolností také opouští a vydává se ve stopách svého otce. Obrovské ocelové dveře se otevřou a po krátké cestě tunelem vás již oslepuje přímé sluneční světlo, které jste dosud neměli možnost poznat. Jste venku a je jen na vás, co se bude dál dít...

Post scriptum
Tento příspěvek je zároveň jubilejním 200. příspěvkem na tomto blogu publikovaným. Za některé se samozřejmě stydím, na některé (především z poslední doby) jsem takřka hrdý, srdce na to kterékoliv z nich mazat nemám.

Post scriptum II
Výše uvedené již zcela neplatí; nakonec jsem tu tvrdost v srdci objevil a provedl jsem zřejmě poslední důkladný audit blogu, v rámci něhož jsem smazal zhruba 30 příspěvků kvality střední školy, za kterými již nestojím (resp. jejich kvalita ve mně vyvolávala rozpaky). Na druhou stranu můžu zase za chvíli (znovu)slavit jubilejní 200. příspěvek... také jsem projel svoje koncepty a některé infantilní nápady zavrhnul... možná se nějaké další změny projeví i v uspořádání blogu (lišty na pravé straně); over and out. 

pondělí 18. května 2015

Komentář k Person of Interest S04E22 (YHWH)

Thank you for creating me.

Z narativního hlediska se tvůrci Person of Interest opět jednou překonali. Kdo čekal vítězství nad Samaritánem již na konci minulé série, bude opět překvapen odvahou tvůrců pouštět se do neprozkoumaných vod. Finále čtvrté série totiž zcela opouští zajetý serializovaný model case-of-the-week (resp. number-of-the-week abychom byli úplně přesní) a vydává se vstříct nejasným zítřkům. Jako každý závěr i epizoda YHWH (hebrejský pojem pro Boha v anglické transliteraci) představuje určité nové rozdání karet pro další sérii, mocenské poměry mezi jednotlivými hráči se mění, pěšáci i králové ztrácí životy a boj neustává, pouze se upraví jeho pravidla (rules of engagement).

Finále zakončí cestu hned dvou významných vedlejších postav (a zároveň tak odklidí celou jednu vyprávěcí linii, na kterou zřejmě již nebude pro příště místo); souboj velkých hráčů podsvětí Dominica a Eliase je tak ukončen Samaritánovou rukou v rámci proběhnuvší Correction, tedy odklizení problémových individuálních osob). Slibně rozjetá vzpoura Control je také rozdrcena s nebývalou razancí (což evokuje, jakým způsobem dopadla zdánlivě velmi schopná a všudepřítomná organizace Vigilance) a její osud zůstává tak nejistý. Mezitím naši hrdinové stojí opět jednou na samé hraně zničení a Machine je redukována na svůj základní kód vměstnaný na výkonné RAM disky pomocí komprimačního algoritmu. Bez reálné pomoci Machine se tak naši protagonisté opět ocitají v nové situaci; nejprve přišli o své identity a materiální zabezpečení, nyní i o pomoc Machine a Samaritán mezi tím neustále sílí a v pozadí tahá za nitky stále významějších lidí, organizací a vlád. Ve vítězství mu tak zdánlivě již nestojí skoro nic v cestě. Jsem hodně napjatý, jak tohle klubko začnou tvůrci v další řadě rozplétat.

A nesmím ani zapomenout na dvě skvělé scény, které nám toto finále nabídlo. Sami tvůrci se v několika rozhovorech přiznali, že s použitím ikonické Welcome to the Machine od Pink Floyd čekali na tu správnou scénu, kterou první přímý rozhovor mezi Finchem a Machine rozhodně je. Emotivní skoro-rozloučení mezi otcem a potomkem (v pravém slova smyslu, Machine se nerozpakuje použít father namísto admin) je jednoznačně jedním z vrcholů seriálu jako takového. Druhým fanouškovsky velmi vděčným momentem je zapojení Reeseho do God Mode (Can you hear me? Hell yes.). Lehkost s jakou posléze dokáže zlikvidovat obrovskou převahu (převážně red shirts) je až udivující. Přesně tyto výhody ovšem bude náš neustále se zmenšující tým hlavních postav v nadcházející sérii postrádat.

Závěrem bych chtěl všem tento seriál opětovně doporučit, protože takový náběh od jednoduché procedurálky s minimálním šmrncem lehkého sci-fi ke silně serializované podívané (vždyť jen plán záchrany Machine jsme, byť nevědomky, sledovali v průběhu celé této série!) se jednoduše jen tak nevidí. Chytrá práce s postavami, skvělé využití flashbacků, precizní a postupné budování mytologie a neuvěřitelně dobrá práce se soundtrackem v klíčových momentech činí z Person of Interest povinnou součást mého watchlistu (a měla by se dostat na watchlist každého trochu seriózního příznivce žánru).

neděle 17. května 2015

Několik poznámek k Avengers: Age of Ultron

Nechal jsem v sobě usadit dojmy ze středeční předpremiéry v naději, že konečný verdikt bude o něco příznivější, než prvotní šok, ale nestalo se tak. Hned na úvod proto musím konstatovat, že druhou týmovku Avengers řadím někam mezi druhého Thora a třetího Iron Mana, tedy do kategorie velkých zklamání. V některých kritičtějších recenzích jsem se setkal s přirovnáním AoU k druhým Transformers (more of the same just with bigger explosions), s čímž bohužel musím souhlasit. Ale vezmeme to pěkně popořadě.

Zhruba dva roky po prvních Avengers se naši hrdinové nacházejí ve stavu zajímavého status quo (a až do příchodu Ultrona se pohybují v takovém podivném bezčasí), divák neznalý zbylých filmů Phase Two bude možná trochu tápat, takže: Thor se vrátil na zem a na Asgardu nechal vládnout Lokiho v přestrojení za Odina, Cap se stále snaží vyrovnat s pádem S.H.I.E.L.D. a pátráním po Buckym, Tony Stark oproti všem předpokladům nadále staví další obleky apod. Avengers v mezidobí hledali po celém světě Lokiho žezlo (které samozřejmě ukrývá jeden z Infinity Stones) a ničili přitom základny Hydry a právě nalezením tohoto žezla druhý díl začíná. Ve fiktivní východoevropské Sokovii (což se mi zdá jako pouhá záminka pro možnost natáčet někde v Bulharsku ve skladišti sousedícím s nejnovějším setem JCVD/Seagala/Lundgrena) narazí Avengers na základnu barona von Struckera, který zkoušel účinky žezla na lidech ve snaze vytvořit nové Enhanced (když už nemá Marvel práva na X-Meny). Tady se také poprvé setkají s Quicksilverem a Scarlet Witch (he's fast, she's weird) a prvotní verzí AI, ze které Stark a Banner později vytvoří Ultrona.

And in the grand tradition of science-fiction clichés, the robot goes bad and when I say bad I mean like raging-maniac-bent-on-complete-extinction-of-mankind-bad. At least he's voices by James Spader...

Takže charismatický antagonista v podání Lokiho byl nahrazen poměrně generickým robotem, jehož evil plan spočívá samozřejmě ve vyhlazení lidstva. James Spader se snaží zachránit, co se dá, ale scénář mu v tomto směru neposkytuje dostatečnou oporu. Ultron během filmu projde několika verzemi, postaví si obří robotickou armádu, vymyslí a uvede do chodu komplikovaný plán na zničení lidstva a ve výsledku to vlastně nikoho nezajímá. Nakonec samozřejmě Avengers nepřekvapivě zvítězí nad další do šeda laděnou armádou zaměnitelných pěšáků, Vision velmi jednoduše vymaže Ultrona z internetu a Ultron umře. A taky umře Quicksilver, ale to mě snad zajímalo ještě trochu míň, než skon Ultrona. Na konci Thor opět odletí na Asgard (protože Ragnarok), Hulk zmizí neznámo kam, Iron Man si bere dovolenou, Hawkeye ukončí reprezentační kariéru a zbylí Cap a Black Widow začnou zaučovat nové Avengers ve složení: Falcon, War Machine, Scarlet Witch a Vision. 

Z mého značně zmateného popisu děje to tak nevypadá, ale v tomhle filmu se vlastně skoro nic nestane, zejména z pohledu budoucí Phase Three, bych se nebál označit Age of Ultron za obyčejný filler. Jasně, představili nám nějaké nové hrdiny a definitivně potvrdili, že Lokiho žezlo ukrývalo Infinity Stone, ale to je tak všechno. Dokonce ani onen předvídaný rozkol mezi Starkem a Capem vedoucí k Civil War se zde nijak neřeší a na konci se kluci rozloučí jako best buds for life, a za půl roku se budou pokoušet navzájem zabít, ehm... Druzí Avengers jsou mnohem akčnější, než jednička a je to trochu na škodu, protože je evidentní, že se Whedon v oblasti akční choreografie zcela vyčerpal v prvním díle a zde již pouze recykluje jednou viděné, bez jakýchkoliv epických scén typu první obletovačka týmu v jedničce. Navíc se mi vůbec nezdála úroveň triků v některých scénách, hlavně úvodní bitka v lese je z tohoto pohledu naprosto tragická a digitálnost všech zúčastněných je očividná do té míry, že mi to spíš připomínalo herní trailer renderovaný přímo v enginu hry. Jinak až na pár scén Ultrona se triky docela drží. Nuda vkrádající se do akčních scén je ale všudepřítomná i nejvíce hypovaný souboj Hulk vs. Hulkbuster se tak nějak odehraje a za chvíli o něm již divák ani vlastně neví, že proběhl.

Jestli v něčem AoU funguje, pak jsou to konverzační scény a humorné hlášky. V těch Whedon vyniká, i na malém prostoru totiž dokáže vytvořit zajímavé situace (a navíc má práci ulehčenou tím, že nemusí všechny postavy složitě představovat). Pomrkávání na diváka výrazně ubylo, nicméně Hawkeyeovo přiznání, že neví co vlastně na place dělá s lukem a šípy, když proti němu stojí armáda vražedných robotů je k nezaplacení. A tak by se dalo i nějakou chvíli pokračovat, bohužel i těch vyloženě silných vtipů jsem zde jednoduše nenašel tolik, co dříve. A co se návaznosti jednotlivých scén týče, je zde očividné, že původní sestřih byl mnohem delší a některé dějové veletoče jsou tak prezentovány vážně krkolomným a nepříliš přesvědčivým způsobem (např. zrození Visiona).

Nakonec musím také ,,pochválit'' volbu lokací. To, že nikoho nenapadne Ultronův úkryt mě ještě nechává chladným, výměna atraktivního New Yorku za vpravdě ošuntělou fiktivní Sokovii (Škoda 120 included) je ale fail prvního řádu. Sokovie nikoho nezajímá, a zasazení posledního střetu armády šedých robotů na pozadí šedivého panelákového sídliště je mininálně z hlediska barevné palety a přehlednosti další velký fail. Africká Wakanda se tak trochu mihne, ale hned se jedná o mnohem příjemnější a chytře zvolenou lokaci, odbočku do Soulu chápu jako úlitbu asijským trhům, které tyto filmy táhnou z finančního hlediska neskutečným způsobem do černých čísel.

Celkově musím konstatovat, že selhání AoU jde ruku v ruce s nemastným dojmem z Phase Two jako takové. Vždyť z Phase One kromě všemi zatracovaného Hulka uznávám kvality všech dalších filmů, včetně Iron Mana 2, pro kterého mám z nějakého zvláštního důvodu slabost (budování okolního světa na úkor zápletky hlavního hrdiny mi v tomto případě jednoduše nevadí). Phase Two oproti tomu nabídlo pouze dva vyloženě dobré a kvalitní kousky: nedostižný Winter Soldier a překvapivě skvělí Guardians of the Galaxy. Obojí od režisérů, kterým nikdo (s výjimkou Marvelu) příliš nevěřil, přesto ale dokázali natočit sebejisté a sebevědomé variace na thriller a space operu. Dvojka Thora trpí přešlapováním na místě a skutečně i na marvelovské poměry nevýrazným antagonistou, trojka Iron Mana zase zahodila jedinečnou příležitost a přes logické lapsy se nejde přenést jen tak...alespoň, že Shane Black nezapomněl na dobu Kiss Kiss Bang Bang a zůstal mu jeho specifický smysl pro humor. U Ant-Mana se obávám zklamání, ale na druhou stranu může jenom překvapit. Již nyní ale mohu prohlásit, že Phase Two ve srovnání s Phase One pokulhává na obě nohy... chystané filmy Phase Three ale všechny vypadají nad míru atraktivně (Black Panther! Inhumans! Doctor Strange!), takže zatím nad MCU hůl lámat nebudu.

Tyto dojmy doplním o pohled na prodlouženou verzi, jakmile bude k dispozici.

úterý 3. března 2015

Komentář k The 100 S02E14 (Bodyguard of Lies)

Již několikrát jsem zde na různých místech zmiňoval, jak velký význam má pro každý seriál jeho mytologie. Zároveň jsem uváděl některé konkrétní seriály, které dle mého názoru budují svou mytologii následováníhodným způsobem. Opakovaně přitom musím potvrdit, že The 100 patří do této nepočetné, ale o to důležitější skupiny.

Především bych nikdy nevěřil, že se zrovna tento seriál stane tím pověstným must watch immediately, u kterého mi vznikne nutkavá potřeba vidět každý díl co nejříve. První sérii jsem totiž začínal s víceméně nulovými očekáváními (just another CW show) a vlastně jen z potřeby vyplnit volný časový slot. Počáteční díly mě přitom utvrzovaly v přesvědčení, že tady nebude vlastně o moc co stát a vidina na dokončení první série se jevila jako spíše nepravděpodobná. Jenže ono se to velmi rychle zlomilo a z původní šablony, kterou na CW sekají jako Baťa cvičky nezůstal kámen na kameni. Načrtnuté romance velmi rychle ustoupily do pozadí a brutálně nekompromisním odpravením jedné z hlavních postav mi dali tvůrci najevo, že se budou snažit o trošku jiný přístup, než bývá zvykem. Od Wellsovy smrti jsem proto zpozorněl a hlavní důraz na boj s Grounders (který byl vlastně survival/fight against all the odds) mi byl značně sympatický. Děj ve vesmíru sice tak zajímavý nebyl, protože od dob BSG nepřinesli tvůrci nic tak šokujícího ani nového do tohoto specifického subžánru. Sloučením těchto dějových linek v aktuální druhé sérii nicméně vesmírná nuda odpadá a dál už se jede pouze na plný plyn.

Nastavené tempo je po nevyvážené první sérii totiž opravdu smrtící, v podstatě již závěr první série kulminující v obrovském masakru byl svým způsobem velmi odvážným krokem (byť to hlavní postavy příliš neodnesly). Druhá série pak v daném tempu pokračuje a místy dokonce ještě zrychluje, válečný konflikt eskaluje, rodí se nová spojenectví, představují další zajímavé postavy a do toho přichází i několik nečekaných zvratů (that whole main character goes totally insane/gets killed by his chosen one), jedním slovem vynikající. Menší počet epizod sice neskýtá pro případné fillery příliš prostoru, ale i tak si jdou tvůrci jistě a rozhodně za svým. Očekávané finále vystavené na půdorysu první velké bitvy tak bude zcela jistě velmi zajímavou podívanou.

K aktuálnímu dílu, který byl sice předehrou velkého finále lze dodat jediné: always be prepared. Určité náznaky tu byly a s commander/princess plně souhlasím (je to trošku rychlé, vzhledem k časovému rámci jednotlivých epizod, ale přesto uvěřitelné). Vůbec celý jejich vztah (I'm a stitch away from making it and a scar away from falling apart) je uvěřitelný a zajímavým způsobem graduje; zvláště vezmeme-li v úvahu, že první výměna názorů proběhla takto:

Lexa: You are the one who burned 300 of my warriors alive.
Clarke: You are the one who sent them to kill us.

Bellamyho linka v Mount Weather posléze i nadále pokračuje jako vlastně neskrývaná variace na jedničku Die Hard (včetně lezení skrze nejrůznější šachty) a přináší svou dávku uspokojivé akce. Další vztahové peripetie mě až tak nezajímají, šachové figurky se posunuly na finální pozice a teď zbývá jen rozhodnout o tom, kteří pěšáci budou obětováni. Morální hranice se pomalu stírají a další možný vývoj (včetně podivného religious questu Jahy) slibuje širokou škálu možných řešení. Mount Weather padne, to je již nyní jisté, ale za jakých podmínek se tak stane je stále ve hvězdách. Can't wait to see what happens either way.

úterý 3. února 2015

Fall Out Boy - American Beauty/American Psycho

Poslední album Fall Out Boy mě nakonec donutilo sepsat své dojmy, doplněné některými obecnými postřehy, které jsem si šetřil pro tuto příležitost již delší dobu. Jak jsem již několikrát uváděl, jsou FOB citáty takovou červenou nití, druhým plánem, metatextem tohoto blogu, takže je docela paradoxní, že jejich hudbě samotné jsem se ve větší míře nijak nevěnoval. To hodlám nyní napravit.

Fall Out Boy se nikdy nebáli postupovat kupředu a měnit svůj styl, což může řadu lidí i odradit. Já osobně jsem se s nimi seznámil v době nepřekonatelného From Under the Cork Tree, které je takřka bezchybné, pokračoval jsem s Infinity on High a střední školu zakončil s Folie à Deux; tyto tři alba tedy tvoří soundtrack mých high school days. Pak přišla ona nešťastná pauza, která nicméně dovolila Patricku Stumpovi se trošku realizovat a výsledky dle mého rozhodně stály za to. Ostatně vliv jeho krátké sólové dráhy se velmi výrazně podepsal i na další tvorbě znovusjednocených FOB. První post-hiatus album Save Rock and Roll se neslo ve znamení příklonu ke stadionovému rocku a chytlavějším melodiím, za současného úkroku od propracovanějších textů a složitějších kompozic; přesto mám to album řekněmě ze 3/4 rád (především výbornou Miss Missing You). S novým počinem American Beauty/American Psycho je to již trošku složitější.

V porovnání se všemi ostatními studiovými albami musím AB/AP zařadit až na poslední místo a hned vysvětlím proč. Tenhle přeleštěný pop punk se totiž až příliš spoléhá na samplování všeho možného i nemožného a zapomíná na své kořeny. U předešlého alba se přece jen ještě jednalo o nějakou formu kytarového rocku, tady jsou to samply, beaty a hodně přebubřelé grácie. Odklon od ,,klasické formy'' započatý Folie à Deux je zde dokonán a AB/AP spojuje s takovým From Under the Cork Tree snad jen hlas zpěváka a chytře napsané texty (ano, textově se jedná o zajímavé album, byť jde stále o postmoderní smíchanici všeho možného). Pár hitovek se zde ale také najde. V čele stojí nepochybně The Kids Aren't Allright, která ukazuje, že když se FOB trošku zklidní, tak z nich vypadne jasná hitovka (byť s pronikavým refrénem). Dále Fourth of July - výbušná všehochuť a našlapaná písnička spolu s Favorite Record tvoří skvěle se doplňující dvojici. Navíc u druhé jmenované dokážu ocenit zajímavou textovou spřízněnost s jedním z nejstarších songů (this is side one / flip me over / I know I'm not you favorite record VS and I'll spin for you like your favorite records used to). Zbývajícími opravdu dobrými songy jsou Jet Pack Blues a Irresistible. Mezi ucházející řadím pilotní single Centuries (kde mne samplování opravdu ruší) a Uma Thurman, kterou opětovně shazují bizarní samply a zvláštní kompozice. Zbývající songy jsou spíše nudnou výplní s tím, že Immortals a titulární American Beauty/American Psycho řadím mezi ty aktivně nenáviděné.

Pokud bych měl seřadit jednotlivé písně tohoto alba od nejlepšího k nejhoršímu, vypadalo by to následovně:

1. The Kids Aren't Allright
2. Favorite Record
3. Jet Pack Blues
4. Fourth of July
5. Irresistible
6. Centuries
7. Uma Thurman
8. Twin Skeleton's (Hotel in NYC)
9. Novocaine
10. Immortals
11. American Beauty/American Psycho

S tím, že pouze prvních pět položek bych být FOB dával na album a vypouštěl do světa, ten zbytek si mohli nechat jako b-sides nebo se s nimi vůbec nechlubit. Z výše uvedeného je můj vkus poměrně zřejmý, proto nebude následující žebříček jednotlivých studiových alb (opět best-to-worst) nijak překvapující:

1. From Under The Cork Tree
2. Follie à Deux
3. Infinity on High
4. Take This to Your Grave
5. Save Rock and Roll
6. American Beauty/American Psycho

Paradoxně, jak sem zde již uváděl, se mi sólová dráha Patricka Stumpa a její výsledky velmi zamlouvaly a proto bych je mezi výše uvedené řadil určitě (myšleno společně Truant Wave + Soul Punk) mezi druhou a třetí příčku (tedy výše, než Infinity on High). Fall Out Boy to možná nemyslí špatně, ale tenhle kariérní vývoj se mi zatím moc nezamlouvá; fanouškem zůstanu, ale vypadá, že z té novější tvorby si budu muset spíše vybírat a na hltání alb jako celku budu už jen vzpomínat.

Still those lyrics can get me at any given time...

sobota 24. ledna 2015

Loose lips sink ships

These foolish dreams of mine drive the rest away.  The light falls down ever so slowly and my mind begins to drift ever so lonely. As I lay waiting for the inevitable outcome (of a game lost a long time ago - I am the Player of Games after all) I can't help but wonder... Is this it? This repetition of patterns, this ever turnin wheel of fate, this banality of life? 

Some things you can't unsee/this acquired taste and these forlorn stones will haunt you forever. Escape has always been a mirage/the long lost oasis you keep searching for. 

neděle 18. ledna 2015

Několik poznámek k The Hobbit: The Battle of the Five Armies

Jednou to prostě přijít muselo (how low have the mighty fallen) a se třetím dílem Hobita jsem definitivně ztratil víru v mistra Jacksona coby filmaře schopného odvyprávět koherentní a smysluplný příběh. Následují mé dojmy z projekce kinoverze titulárního dílu, doplněné o obecné poznámky a postřehy.

A Study in Madness

Rozhodnutí rozdělit útlou knížku na tři celovečerní filmy mi přišlo jako velmi podivný krok, zvláště ze strany milovníka Tolkienova díla, kterým Peter Jackson nepochybně je. Asi ta lítost plynoucí z vypuštěných scén z původní trilogie se přenesla do megalomanského záchvatu a pokusu o zachycení co největšího množství obsahu v Hobitovi. Snaha obhajovat se nejrůznějšími dodatky a ,,oficiálními'' materiály vzala nicméně rychle za své a Jackson začal přidávat své vlastní vylepšováky (jedním příkladem za všechny budiž elfka Tauriel a její vztah s trpaslíkem); tato tendence dosahuje v posledním díle bohužel stále větších rozměrů. Uznávám, že vzato kol a kolem je v knížce dost materiálu na dva filmy (pokud by se jednalo o dostatečné prokreslení všech klíčových postav a zahrnutí každé důležitější scény z knihy), na tři filmy se již musí nutně takříkajíc ,,vařit z vody''. Jackson přidává, kde by měl ubrat (digitální zvěrstva) a ubírá, kde by měl přidat (vlastně celková stopáž Bilba - v posledním díle je z něj takřka vedlejší postava). A těch výtek je možné uvést bohužel daleko více.

Go Digital or Go Extinct

Především mi na celé nové trilogii vadí ona všudepřítomná digitálnost. Jackson jakoby zapomněl, že jedním z hlavních kouzel jím stvořené Středozemě byla vždy relativní uvěřitelnost, které mj. docílil i zaměřením na praktické triky a masky (byť v Návratu krále jsou již patrné jeho sklony k digitálním orgiím). Opravdu nechápu, proč museli být skřeti v nové trilogii celí digitální, když v trilogii původní fungovaly naprosto skvěle masky a nebylo vůbec potřeba se uchylovat k těmto digitálním hloupostem. Navíc tím, že z jediných protivníků uděláte shluk jedniček a nul se z většiny konfrontací a akčních scén vytratí pocit opravdovosti a hmatatelnosti. Jistě i u Pána prstenů se mlátily obrovské digitální armády, nicméně v těch bližších pohledech se vždy jednalo o bitvu skutečných osob - herců a bylo to velmi dobře znát.

Pokud by Jackson zůstal pouze u digitálních skřetů, pak bych možná ještě dokázal přimhouřit oko, on ale digitalizuje i elfy a trpaslíky (!) a já se ptám proč? Jakou přidanou hodnotu má bitva digitálního trpaslíka s digitálním skřetem a s v pozadí z luku střílejícím digitálním elfem? Navíc, když se vedle digitálních elfů objeví např. jedna z důležitějších postav (kterou logicky hraje herec) např. Thranduil, pak to působí jako pěst na oko (nehledě na fakt, že všichni elfové mají očividně asi jen tři modely tváří, což vytváři další zajímavou WTF vrstvu této adaptace...). Vůbec již nedokážu pochopit přidanou hodnotu v tom, že Dain (tedy relativně, alespoň v měřítku tohoto dílu, důležitá postava) je zcela digitální... vůdce trpaslíků mohli dle mého soudu přenechat skutečnému herci. Jackson dále ovšem vytasí i asi čtyři další druhy zlobrů, přerostlé digitální netopýry (kteří navíc nikdy nejsou ani vidět příliš zblízka), obří červy vypůjčené z Duny apod. Celá bitva je posléze hrozná změť digitálního boje, bez emocí, bez zásadních momentů (nic takového jako Helmův žleb nebo bitva na Pelennorských polích se opravdu ani zdaleka nekoná) a vlastně je úplně zbytečná, protože po chvíli to přestane Jacksona bavit a hrstku důležitých postav přesune na protější pahorek pro účely nějaké té osobnější akční scény. Tyto jsou sice o poznání lepší, ale zásadní výtky zůstávají; zejména smrti hlavních postav jsou opět bez jakéhokoliv náboje, protože k nim divák nemá paradoxně po tolika hodinách stopáže žádný extra vztah a po té strašné bitvě si už jen přeje brzký konec.

Nechtěně vtipný okamžik (myslím, že jediný, u kterého se smálo celé kino) nastal při Legolasově eskapádě zahrnující jeden padající digitální most, elfové sice u Tolkiena ovládali kdecos, ale ohýbat zákony fyziky tuším neuměli ani oni.

Miscellanious Shortcomings

Dále mám velký problém se samotným  úvodem a zabitím Šmaka Bardem při spálení Jezerního města. Město vypadá při digitálních náhledech a leteckých záběrech příliš malé a samotný souboj Barda s drakem je opět naprosto nepochopitelně v rozporu s knižní předlohou pojat jako bezmála family slapstick komedie. Pokud si dobře pamatuji, v knize patřila tato scéna mezi jedny z nejpůsobivějších a Bardovi pomohla i jeho znalost ptačího jazyka. Co mohlo být relativně povedenou akční scénou se v Jacksonově pojetí změnilo v pobíhání po digitálních střechách, zakončené last standem na opravdu velmi digitální zvonici a samotné zabití Šmaka za pomoci Bardova syna bylo prvním velkým WTF momentem tohoto filmu. Dle mého názoru neobhajitelné rozhodnutí a velká facka všem čtenářům knižní předlohy.

Z linky Jezerního města nefunguje rovněž postava starostova posluhovače (jméno nepodstatné), který je redukován na comic relief postavu opět v tradici toho nejjednoduššího a nejpředvídatelnějšího humoru. Jackson neumí příliš tyto humorné části prodat a vlastně mu ani nikdy moc nešly.

Dále je nutné si uvědomit, že hlavní postavu uvidí divák v tomto díle pouze po velmi omezenou dobu, chvílemi se Bilbo jeví jako klasická vedlejší postava a nebýt jeho nálezu Arkenstone, asi by do děje ani nijak výrazně nezasáhnul. Jeho zapojení do závěrečné bitvy a dřevěně působící rozlučka s Thorinem (který je nadto po celou stopáž třetího dílu prezentován jako krajně nesympatická postava neberoucí ohledy na nic jiného, než vlastní bohatství) pak pouze dovršují rozpačitý dojem z výsledného celku. Nakonec je nejlepší částí úplný návrat do Kraje, kde je alespoň pěkná příroda, když už nic jiného.

Extended Edition Saves Us All

Očekávám mírné zlepšení, které bude představovat rozšířená edice (údajně okolo 30 minut nového materiálu), ale zázraky v plánu nejsou. Rozšířená jednička byla mírně lepší, dvojku jsem zatím viděl pouze jednou a v kinoverzi, protože po té otřesné dvacetiminutovce se Šmakem v záveru mne přešla chuť tento díl v dané verzi znovu vidět. U trojky je střih asi nejvíce znát, i řada záběrů na sebe moc nenavazuje (elfové natahují luky a pak nevystřelí, Legolasova jízda na netopýrovi), takže zde se bude jednat nejspíše o vítané doplnění (např. Beorn je v záběru asi 5 vteřin... epic fail). Ten film je prostě průšvih a jasný doklad Jacksonovy nezkrotitelné obsese vším digitálním (George Lucas by mohl vyprávět); bude určitě zajímavé sledovat, zda vůbec Jackson ustojí přechod ze Středozemě na pole klasických filmů. Jeho snímky z holywoodského období (King Kong, The Lovely Bones) totiž rozhodně příliš přesvědčivé nebyly. Snad někdy najdu sílu na zhodnocení všech tří extended edicí jako celku, nicméně z plánovaných projekcí všech šesti filmů zcela deifinitivně sešlo.

neděle 4. ledna 2015

I always fall from your window to the pitch black streets

Rok 2014 byl pro tento blog v jistém slova smyslu zlomový, což se projevilo zejména ve zvýšené frekvenci příspěvků. Oproti úpadkovým rokům 2012 (7 příspěvků) a 2013 (9 příspěvků) přinesl rok 2014 úctyhodných 23 příspěvků a několik delších rozdělaných konceptů, které se mi nepodařilo včas dokončit. Sám nevím, jak jsem se k tomuto číslu propracoval. Rok to byl totiž poměrně vytížený; dokončil jsem školu, takže všechna práce s doháněním kreditů, učením na státnice a psaním diplomové práce spojená s částečným úvazkem v práci musela nutně ubírat na volném čase pro psaní. Nakonec se mi ovšem začalo opět dostávat toho nejdůležitějšího: chuti k psaní, ta mne v předchozích letech docela opustila a uvažoval jsem i o úplném zrušení blogu jako celku. Nyní jsem rád, že se tak nestalo, přece jen té práce spojené s vytvářením a udržováním blogu v chodu bylo již poměrně dost a možná by to tady snad i někomu scházelo (byť chápu, že mí čtenáři jsou spíše fiktivního charakteru a efemérní podstaty). 

Co se skladby příspěvků týče, poměrně jsem se odklonil od klasických témat typu filmy a pivo, spíše jsem se zaměřil na seriály, které sleduju častěji a zejména jsem se opětovně vrhnul na literaturu. Potřeba nějakým způsobem ventilovat mé dojmy z četby ve mně dřímala již delší dobu, nakonec jsem pro sebe objevil ideální formu borgesovské poznámky, tedy něco mezi esejem, subjetivním zhodnocením a obecnou glosou. Tento formát nevyžaduje přísnou strukturu recenze či kritiky a jednoduše mi asi nejvíce vyhovuje, budu se jej proto i nadále držet. Na své literární příspěvky jsem poměrně hrdý a prozatím si za nimi stojím (myslím, že představují to hodnotnější, co jsem zde zatím publikoval). Tematicky se budu určitě věnovat dílu Arthura Conana Doyla, které chci přečíst celé (zatím jsem zhruba v první čtvrtině); dále se můžete těšit na delší rozbor některých děl Brandona Sandersona i knih z edice Pandeamonium od nakladatelství Plus (tato edice je btw. mou nejoblíbenější edicí uplynulého roku). Na poli seriálovém očekávejte fragmentární komentáře k několika sériím, které zde nepravidelně publikuji. Co se piva týče, tam na klasické recenze již nejspíše nebude čas/prostor/chuť, spíše na některé zážitky s pivem spojené - beer writing v klasickém slova smyslu. Co se asi nikdy nezmění (viz nadpis) jsou FOB reference, které chápu jako můj dlouhodobý osobní inside joke táhnoucí se přes celou historii blogu. 

Velkým cílem pro rok 2015 je překonání hranice 30 příspěvků. Takže uvidíme, zda se zadaří.

sobota 3. ledna 2015

Komentář k The 100 S02E08 (Spacewalker)

The 100 mohlo dopadnout opravdu velmi špatně, nicméně stanice CW překvapila a z nepříliš originální premisy (vycházející jak jinak z young adult předlohy) dokázala vykřesat poměrně zajímavý a především napínavý seriál z postapokalyptického prostředí. Věrni těm nejlepším tradicím i v tomto podání vypadá svět po apokalypse jako lesy okolo Vancouveru (lehká nostalgie po Stargate zde je nepochybně přítomna) říznuté tu a tam nějakým tím trochu sci-fi prvkem. Nicméně celkový vizuál se nevyznačuje do očí bijící průměrností, takže i v tomto směru má The 100 body k dobru. Rozhodl jsem se proto připojit několik nesourodých poznámek k seriálu jako celku s důrazem na aktuální midseason finále.

The 100, přestože neoplývá ze své podstaty extra originálními charaktery je svým způsobem opět ukázkovým příkladem dobrého a rychlého budování fikčního univerza (druhým, mnou často zmiňovaným je Person of Interest). Na rozdíl od PoI, které mělo od počátku epizodickou strukturu s postupně sílící hlavní linkou, byl the 100 koncipován jako jeden ucelený příběh, navíc odehrávající se ve značně hektickém tempu (první řada o 13 dílech pokrývá cca. období jednoho kalendářního měsíce). Epizodické zápletky jsou, alespoň prozatím, víceméně vyloučeny a tok hlavní linie tak může spokojeně plynout dál. Seriálu zejména pomohla razantní změna prostředí ve druhé řadě, definitivní opuštění vesmíru ukončilo tříštění příběhu mezi dvě soupeřící linie (Earth/Ark), z nichž ta vesmírná byla vždy tou méně zajímavou; pro vykreslení reálné diktatury ve vesmíru můžu doporučit reimaginaci Battlestar Galacticy, která je mnohem lepším zástupcem daného žánru. Každopádně byl vývoj na Zemi od počátku zajímavější a komplikovanější. Existence dalších přeživších se jistě dala tušit, jejich složení a odhalování stále nových frakcí je posléze hnacím motorem celého seriálu. Pakliže první řada operovala se značně černobílou dualitou 100/Grounders, řada druhá jde mnohem dále a rozvíjí tento svět do současné podoby 100/Ark Survivors/Grounders/Mountain Men/Reapers/City of Light a potencionál do budoucna je samozřejmě velký. Přítomnost pouštní oblasti a naznačené komlikované vztahy dávají prostor pro budování nových spojenectví i drastické válečné konflikty.

Aktuální mideseason finale přitom potvrzuje další sympatický rys tohoto seriálu, a sice ochotu tvůrců posílat na onen svět i důležité postavy; náznaky tohoto přístupu byly již v řadě první, kdy se rychle pakovala jedna z hlavních postav (navíc docela badass stylem) a nyní došlo i na postavu z ústředního tria, což se skutečně tak často nevidí. Samotný závěr Spacewalkera ukázal, že být vůdcem znamená dělat těžká, takřka nepředstavitelná rozhodnutí a čelit jejich následkům, uvidíme kterým směrem se The 100 po tomto zlomovém díle vydá, nicméně se nám zde rýsuje poměrně atraktivní střet technologie a hrubé síly a boj o Mount Weather tak bude zcela jistě zajímavou podívanou.