Real Steel

Takže nejdříve jedna důležitá poznámka: Real Steel je nenápadná podzimní pecka a jedno z nejpříjemnějších filmových překvapení za posledních pár let. Velmi jednoduchý a v podstatě klišoidní příběh se točí okolo otce a jeho syna, ke kterému postupně hledá cestu, což je ovšem prošpikováno obřími boxujícími roboty a nekompromisně motherfucker-style soundtrackem, takže u mě dobrý. V blízké budoucnosti roku 2020 totiž byli klasické mlátičky typu Rockyho nahrazeni něčím mnohem výkonnějším: roboty. Ti sice nemají umělou inteligenci jako v Asimových povídkách a jsou na dálku ovládáni stále lidmi pomocí takových trošku více cool joysticků, nicméně to na kráse jejich soubojů neubírá. Robotický box je prostě ,,the thing'', hlavní postava hraná Hughem Jackmanem je pak právě vlastníkem jednoho z robotických bojovníků, se kterým obráží poutě, karnevaly a další americké zapadákovy ve snaze vydělat si aspoň na pivo. Osud mu do cesty ale přihraje kromě jednoho nechtěného mladého potomka i starého robota Atoma a ten možná změní celý jeho život.

Děj je poměrně rovnoměrně rozložen mezi scény rozvíjející vztah obou protagonistů a scény zabývající se tréninkem a samotnými zápasy, které jsou pak přirozeným vrcholem celého filmu. Nepříliš velký rozpočet není na kvalitě triků znát, naopak mi přijde, že konkrétně se souboji v ringu si tvůrci obzvláště vyhráli. Líbí se mi střídání robotů i lokací, lehký sci-fi nádech a jsem rád, že dětský hrdina je dobře zahrán a není vyloženě otravný ani nic podobného. Řada scén je navíc přímou citací prvního Rockyho, takže ti znalí zde objeví další přidanou hodnotu. Jak jsem již výše naznačil je to celé podpořeno kvalitním soundtrackem, který dobře doplňuje atmosféru jednotlivých bitek a jako celek to na mne působilo velmi kompaktním dojmem. Je velká škoda, že nedočkáme více tréninkových sekvencí, u tohoto filmu mi bylo vážně líto, že není delší, takže bych případný sequel velmi uvítal.

P.S. Ze všech robotů jsem měl nejradši Noisy Boye.

To nejlepší z let 2007-2010

Propásl jsem jedno důležité výročí, 26. října 2007 zde totiž byly publikovány úplně první texty, můj blog tedy slaví čtvrtý rok své existence, což je upřímně řečeno mnohem více, než bych kdy dokázal odhadnout. Možná by bylo vhodné sepsat nějaký delší článek popisující genezi blogu atd., ale na to není bohužel čas. Dovolil jsem si aspoň projít všemi články a sestavit takový malý výběr, který má možná trošku nadčasovější hodnotu oproti ostatnímu obsahu, řazeno chronologicky a s vysvětlivkami v závorkách. Rok 2011 zde uveden není, jelikož ještě neskončil, takže bude zahrnut až v případném dalším výběru.

2007

And through the light shall they be reborn (menší cvičení z hodiny angličtiny)

2008

Že by už konečně? (několik poznámek ke Smallville)
In Bruges (recenze)
Toward the Terra (recenze)
Máslovej ležák, Bertíkovy fazolky a Kulovej Blesk (dojmy z knižní série Harry Potter)

2009

Ronnie's dream (komentář ke scéně z filmu Observe and Report)
G.I. Joe: The Rise of Cobra (recenze)
Just another weird headline (malé povzdechnutí nad úskalími četby)

2010

Všechna piva světa (meditativní článek nejen o pivu)
Jade Empire (recenze)
Karate Kid (recenze)
Resident Evil (recenze dílů 1-4)

Enjoy.

Macross Frontier: The Wings of Goodbye

Závěrečný díl filmové adaptace Macross Frontier mě nepříjemně překvapil, docela jsem se na něj těšil, ale výsledek je bohužel ještě slabší než díl první. Teoreticky měl tento film pokrýt druhou půlku původního seriálu (tedy díly 14-26) a jeho hlavním lákadlem měl být nový originální konec; ve skutečnosti však toho z děje seriálu nezůstalo mnoho a film je tak tvořen z velké části novou látkou a to rozhodně není plus.

Začínáme na Sherylině koncertu/prostřihy na další bitvu s Vajra ve vesmíru, klasika. Sheryl zkolabuje přímo na pódiu a celkově se její nemoc hrotí mnohem více v průběhu celého filmu (v porovnání se seriálem). Úvodní půlhodinka je taková ta pomalejší a trochu se drží původní dějové linie, zlom nastane v okamžiku, kdy se Grace pokusí neúspěšně o převrat, její podřízení jsou zabiti, ona sama uvězněna a jediný Brera je stále na útěku. Mishima jako správný antagonista převezme její výzkum a rozhodne se sám ovládnout Vajra, k čemuž používá implantáty, do toho všeho samozřejmě Alto pochybuje, Ranka se stává intergalaktickou hvězdou a Sheryl pomalu umírá. Po zmařeném puči je navíc Sheryl uvězněna ve vězení Alcatraz (!) a čeká ji poprava. Brera se potká s Rankou, odhalí svou pravou identitu a S.M.S. se rozhodnou vysvobodit Sheryl z vězení a pokusit se překazit Mishimovy plány na ovládnutí Vajra. To se přirozeně povede a vše končí obligatorní obří bitvou opět na domovské planetě Vajra, ovšem pozor: tvůrci se nakonec rozhoupali a dali tomu víceméně uzavřený konec. Alto si vybere Sheryl, ale je odteleportován Vajrami někam pryč (don't ask), Sheryl mezitím upadne do kómatu a celé to zakončuje Ranka s tím, že doufá, že se Alto jednou vrátí a Sheryl uzdraví. Výše uvedené zní hodně zmateně že? Ono to taky je zmatené a celkově dost špatné.

Kromě konce, který jakžtakž chválím, zde musím zmínit alespoň několik největších příběhových kiksů a wtf. Celý převrat a jeho zastavení zabere asi tři minuty, žádné náznaky, žádné vysvětlování a jede se dál, Grace navíc z toho nakonec vyjde jako docela kladná postava, což je rána pod pás. Vysvobozování Sheryl z vězení za pomoci Alta v převlečení za servírku a over the top koncertu Ranky je jednoduše konec... Poslední bitva a surfující pevnosti, kabuki tanec za pomoci bojové stíhačky, neuvěřitelné návraty mrtvých postav (vlastně tu nikdo důležitý neumře, ani Michael ne) apod. dělají tenhle film skoro nedodívatelným. Já sám jsem to vydržel jen tak tak. Všechno je řešeno pomocí deus ex machina, postavy se zjevují naprosto nečekaně na nepředvídatelných místech, věci, jejichž příprava by zabrala několik dílů seriálu jsou zde odbyty jen tak mimochodem, děj plyne nerovnoměrným tempem a ke konci je už vážně velmi špatně zvládnutý po stránce scénáře. Ani nové songy opět nestojí za nic, takže mi tento film nemá co nabídnout.

The Wings of Goodbye nejsou dobrý film, vidět ho má cenu pouze pokud máte opravdu rádi Macross a viděli jste první film nebo pokud vás zajímá alternativní zakončení. Kvalit prvního filmu či dokonce seriálu ani zdaleka nedosahuje. Ruce pryč.

Patrick Stump - Truant Wave/Soul Punk

Sice jsem se zde na blogu už nechtěl nadále ve větší míře zabývat hudbou, ale záplava skutečně kvalitních alb mě nakonec přesvědčila, a tak bych rád řekl pár slov ke dvěma sólovým počinům Patricka Stumpa (dříve Fall Out Boy). FOB byli vůbec jedna z mála skupin, kde frontman nebyl zároveň zpěvákem, funkci frontmana a hlavního tvůrce textů plnil totiž Pete Wentz, který hrál na baskytaru a Patrick Stump byl ,,jen'' zpěvák. Vlastně zpíval cizí texty, ale už na posledním albu Folie à Deux a zejména v rámci své producentské činnosti zahrnující i četné remixy bylo očividné, že Stump má na víc. Po neoficiálním rozpadu skupiny v únoru 2010 tak bylo jen otázkou času, než se Stump rozhoupe a vytvoří nějaký sólový projekt.

Nejdříve jsme se dočkali šestipísňového EP (extended play) s názvem Truant Wave, které vyšlo v únoru tohoto roku. To bylo od počátku koncipováno jako b-sides budoucího (a v té době ještě i bezejmenného) plnohodnotného alba. Je to znát i na jeho kompozici, protože těch šest písní rozhodně netvoří nějaký organický celek a vlastně je kromě skvělého Stumpova hlasu nic nespojuje. Je očividné, že tady se Stump spíše pokoušel najít sám sebe resp. svůj nový post-FOB hlas. Jakkoliv může někdo tvrdit, že to, co slyšíme z jeho dvou samostatných počinů nemá s původní tvorbou FOB nic společného, tak se přesto domnívám, že to není tak úplně pravda. Jisté náznaky, kterým směrem by se Stump mohl ubírat obsahovalo právě Folie à Deux, tedy poslední album FOB. To bylo ve srovnání s jejich průlomovým From Under the Cork Tree mnohem popovější a tanečnější a upřímně řečeno jsem tuto změnu po nepříliš výrazném Infinity on High uvítal. Ten vývoj tam patrný je s tím, že Stump se už zcela odpoutává od pop punkových klišé a směle hledá vlastní identitu, která nakonec končí někde na pomezí moderní taneční hudby, r'n'b a velmi kvalitního popu. Jaké tedy celé Truant Wave vlastně je?

Jedním slovem: rozporuplné. Úvodní Porcelain je dobrou ukázkou toho, jakým směrem Stump směřuje, tj. k chytré a vyšperkované variaci na současnou popovou hudbu s přidanou hodnotou v podobě jeho skutečně vynikajícího hlasu. Textově se to může zarytým fanouškům FOB zdát o stupeň horší, ale myslím, že je to pouze otázku různosti stylu. Wentzovy texty se vyžívaly ve dvojsmyslech a měly takový nádech povznesené lehkosti, Stump je naopak řekněme přímočařejší, což ale nemusí nutně znamenat horší. Mně osobně se líbí i Stumpovy texty, ale to je vážně už hodně subjektivní a chápu, že někomu se nebudou muset motivační fláky ze Soul Punku zrovna dvakrát zamlouvat. Následuje rockovější Spotlight (Oh Nostalgia), který by klidně mohla být na některé z nahrávek FOB a nikdo by příliš neprotestoval, poté Cute Girls, což je song, se kterým mám asi největší problém. Překombinované r'n'b se mi nelíbí a myslím, že i Stump uznal, že tudy příliš cesta nevede a podobně laděných písní se na Soul Punk už nedočkáte. Další v pořadí je skvělá Love, Selfish Love, opět píseň odkazující v nemalé míře na FOB a zároveň hlavní tahoun celého EP s velmi dobrým textem a návykovým refrénem. As Long As I Know I'm Getting Paid je druhým slabším článkem EP, ale v porovnání s Cute Girls je stále o hodně lepší, celé to uzavírá majestátní Big Hype, která tak pod svá ochranná křídla shrnuje zbytek písní z Truant Wave. Pokud bych měl seřadit songy od nejlepšího po nejhorší, pak by to vypadalo takhle:

1. Love, Selfish Love
2. Big Hype
3. Spotlight (Oh Nostalgia)
4. Porcelain
5. As Long As I Know I'm Getting Paid
6. Cute Girls

Plnohodnotné album s názvem Soul Punk se objevilo včera, tedy 18. října 2011 a již nyní můžu prohlásit, že je to moje deska roku! Název přirozeně klame tělem, tohle není soul a už vůbec ne punk, ale jinak je to skvěle odvedená práce a zároveň důkaz toho, že Stump nepotřebuje FOB, ale naopak. Album vychází ve dvou edicích, v té základní má 11 songů, deluxe edice obsahuje další čtyři a při nákupu přes iTunes dostanete i poslední bonus, nejkompletnější edice má tedy úctyhodných 16 položek. Po Truant Wave jsme pořádně nevěděl, jak bude Stump desku představovat. Jako nástupce FOB se songy, které jsou vlastně dalším článkem jeho vývoje nebo se pokusí jít úplně vlastní cestou a pokud ano, tak budeme na ní potkávat pouze Cute Girls nebo to raději bude celé jeden Big Hype? Naštěstí vyšla ta třetí možnost a tak tu máme osobité album, kterému nechybí sebevědomí ani kvalita.

Album otevírá vpravdě výbušná Explode, taková pocta Michaelu Jacksonovi, která za pomoci rychlých synthů jasně říká: připravte se na něco nového. Následuje singl jak vyšitý a sice This City, jinak se jedná o další poctu, tentokrát Stumpovu rodnému Chicagu, ačkoliv výslovně v textu uvedeno není, takže si každý může dosadit město dle své libosti. Chytlavý refrén a dobře kompozičně zvládnutý popový kousek. Další Dance Miserable je trošku pomalejší a experimentálnější píseň, následovaná druhou tanečnější verzí Spotlight (New Regrets). Tahle verze je dle mého názoru horší, než Oh Nostalgia, nicméně do konceptu Soul Punk jako tanečnějšího alba se hodí nepochybně více. The ''I'' In Lie je jediným skutečně pomalejším místem celého alba a zároveň dobře napsaným ironickým love songem. Následuje absolutní vrchol celého alba a sice monumentální Run Dry (X Heart X Fingers), má totiž přes osm minut, jsou to vlastně dva songy volně propojené hudebním mostem. Ten druhý se jmenuje Cryptozoology, ale na tracklistu uvedený není. Každopádně první část je asi nejlepší písní o alkoholu, kterou jsem kdy slyšel (one more shot and I'm quitting forever) s nepřekonatelným refrénem a má to prostě takový drive, že vás to zvedne ze židle. Část druhá je více klidná, ale taky docela dobrá. Další v pořadí: Greed je taková hravá písnička se satirickým textem, Everybody Wants Somebody dobře využívá škálu nástrojů a s pozitivně naladěným textem aspiruje na pozici dalšího singlu. Allie po zdánlivě temném úvodu rychle změní tvář a profiluje se jako taková pomalejší, ale stále dobrá písnička. Následuje další z řady motivačních písní Coast (It's Gonna Get Better), kterou si umím představit, jak hraje v pozadí nějaké reklamy už teď. Remix This City s rapperem Lupem Fiasco, který naráží na rasismus v USA uzavírá standartní edici alba.

Bonusovou část otevírá velmi dobrý kousek Bad Side of 25 s netradiční strukturou a dlouhým kytarovým sólem, dobrá věc. Následující tři písně: People Never Done A Good Thing, When I Made You Cry a Mad At Nothing mi trochu splývají a i když bych je přímo za vatu neoznačil, tak je myslím dobře, že jsou nabízeny pouze jako bonus tracks. Nákup přes iTunes vám vynese ještě poslední Saturday Night Again, opět hravější kousek, který je ale kvalitativně výše než ty tři výše uvedené songy dohromady, takže je možná škoda, že není obsažen v základní deluxe edici. Opět tedy uvedu pomyslný žebříček od nejlepšího k nejhoršímu:

1. Run Dry (X Heart X Fingers)
2. This City
3. Coast (It's Gonna Get Better)
4. Everybody Wants Somebody
5. This City (Remix)
6. The ''I'' In Lie
7. Bad Side of 25
8. Allie
9. Dance Miserable
10. Spotlight (New Regrets)
11. Greed
12. Explode
13. Saturday Night Again
14. People Never Done A Good Thing
15. Mad At Nothing
16. When I Made You Cry

Závěrem bych chtěl říct, že jak Truant Wave, tak Soul Punk jsou velmi dobrá alba, a že každý, kdo má rád alespoň trošku chytřejší hudbu by je měl přinejmenším vyzkoušet. Myslím, že litovat toho rozhodně nebudete.

Malé zamyšlení nad pivními styly

Každý se rád vyvíjí, vývoj přináší nové zkušenosti, nové zážitky a především rozšiřuje obzory, evolution equals fun right? Člověk se přirozeně vyvíjí v mnoha směrech, nicméně jak již z nadpisu vyplývá, cílem následujících vět bude přiblížit můj vývoj na poli pivním.

Začínal jsem asi jako každý druhý a dlouho jsem považoval pils za pomyslný střed pivního vesmíru, nicméně postupem času mi začalo docházet, že pivních stylů/druhů a s nimi spojených chutí je mnohem více a díky své zvědavosti jsem se dokázal vymanit z tradiční české škatulky a vydat se vstříc novým chutím. Mezi první piva, která jsem ochutnal patřila určitě plznička, Radegast a hlavně Černá Hora, což byla značka, která mě v mnoha ohledech ovlivnila. Pamatuju si, že na čepu v naší teenage hospodě bývala desítka i dvanáctka a občas, když se poštěstilo, tak byl i Kvasar nebo nějaká podobná specialitka (tyhle sudy pak mizely zdaleka nejrychleji). Jako nezletilý jsem se navíc ocitl v kraji pivu nezaslíbeném, na jižní Moravě přece jen vládne ocelovou rukou víno ve všech svých podobách a ani studium na druhém konci republiky mi v tomto směru příliš nepomohlo. Krátké přestávky mezi záplavou českých piv tvořila ta rakouská, která jsem pil vždy na dovolené, tady jsem si zamiloval styl pšeničných piv Weizen/Weissbier a v jejich superioritu jsem věřil až zhruba do roku 2007. Od klasických ležáků plzeňského typu to byl skutečný krok do neznáma a já jsem si poprvé uvědomil, že pivo nemusí být jen hořké a zlatavé. Weizeny chutnající po banánech a létu jsem si zkrátka zamiloval, obdivoval jsem jejich plnost, toho piva byla plná ústa a ta neuvěřitelná vůně mne vždy sváděla k objednání další rundy...

Po prozření v Rakousku jsem se začal zajímat o pivo trochu více a objevil jsem, že i u nás se nedělají pouze nudné ležáky. Začal jsem vyhledávat cokoliv kromě ležáku a zaměřil jsem se na polotmavá, pšeničná, tmavá a další speciální piva z českých pivovarů. V téhle době ještě nenastal současný boom minipivovarů (tím myslím hlavně ty úplně nejmenší, tedy restaurační pivovary), takže tyhle speciály pocházely zejména od větších výrobců. Měl jsem krátký flirt s tmavým pivem (konečně jsem se zbavil hloupého předsudku o tmavém pivu, které je hlavně pro ženy), ale zde jsem se rychle ze svého opojení vzpamatoval, protože mi po chvíli začaly všechny chutnat zhruba stejně. Největší radost mi v této etapě přinesl určitě Primátor Weizenbier, který se nejvíce blížil lahůdkám rakouské a německé provenience. Následně jsem se seznámil prostřednictvím jedné Tlusté Koaly s pivovarem Kocour a jeho skvosty. Sympatické mi bylo už logo v podobě moderního kocoura a hezké krígly, poté, co jsem ochutnal jejich weizen a některé další druhy jsem měl svého nového favorita a i nyní patří mezi moje top 3 české pivovary. Jejich višňový ležák je také asi jediné ovocné české pivo, které piju pravidelně a které mi skutečně chutná. Z dalších domácích pivovarů a pivovárků jsem hodně experimentoval s pivovarem Svijany, kde jsem si zamiloval jejich silnější speciály (jmenovitě Kníže, Kněžna a Kvasničák), no a poté jsem objevil nejlepší pivo plzeňského typu, nejlepší pils pravděpodobně na světě, ale určitě v ČR (a ne vážně to není PU) - dvanáctku z pivovaru Kout na Šumavě. Takhle by měla chutnat pořádná dvanáctka! Popsat se to nedá, musí se to vypít a pak to lze srovnat se zbytkem české produkce.

Po tomto objevitelském období přišel další útlum, a až asi poslední dva roky jsem zase aktivním vyhledávačem nových chutí. V tomto směru jsem trochu upustil od českých piv a začal se zajímat o produkci z Anglie, Skotska a také USA. Jednoduše řečeno mi učaroval pivní styl IPA a jemu příbuzné (APA, DIPA); abych ale přeci jen nekecal: na české scéně jsem totálně propadl pivům ze stáje pivovaru Matuška, ty dle mého názoru nemají v mnoha kategoriích v naší republice konkurenci. Pokud bych měl sestavit pomyslnou Top 3 českých pivovarů, pak by to vypadalo zhruba takto:

1. Matuška
2. Kocour
3. Kout na Šumavě

Vše se může časem změnit, ale myslím, že Matuška bude mít to své první místo vždy jisté... Zároveň bych chtěl zdůraznit, že jsem velmi rád za otevření jedné hospody ve Vršovicích: Zubatý pes totiž poskytuje na svých patnácti pípách krásný průřez zajímavými českými pivovárky, doplněný o lahůdky ze Skotska (BrewDog), Dánska, Norska a dalších zemí. Takhle by měla moderní hospoda zaměřená na pivně gramotné hosty vypadat. Jinak bych se rád na závěr omluvil za nepříliš vydařenou kompozici článku, je to dáno částečně tím, že vznikal postupně v průběhu několika měsíců a byl jsem příliš líný na to, abych se s ním více vyhrál; snad to zlepším v budoucím článku s pivní tematikou.

And all these demons they keep me up all night

Hodně lidí jim nevěřilo (já taky ne), ale oni to dokázali. Nezničitelná trojice se vrátila, aby nám ukázala, o čem že ten pop punk vlastně je. Comebackové album Blink 182 Neighborhoods je ukázkový příkladem toho, jakým vývojem všichni tři její členové prošli, přece jen je to už nějaký ten pátek, co spolu stáli na jednom podiu. Já navíc mám s prvním poslechem Neighborhoods spojenou příjemnou vzpomínku:

Vstal jsem hodně brzo, ještě nějak před šestou a zrovna se rozednívalo. Teda vlastně to nešlo moc poznat, protože slunce bylo ukryté za těžkými šedivými mraky, depka jako vyšitá. Opodál vytrvale chrlil jeden oprýskaný komín chuchvalce hustého krémového dýmu, který se pomalu rozplýval nad střechami okolních domů. Na ulici bylo přirozeně úplně mrtvo, nikde nikdo, jen lehký vánek třásl větvemi stromů, asi je chtěl zbavit posledních listů, které už hrály všemi barvami podzimu. Celkově to vytvářelo takovu podivnou a těžko popsatenou atmosféru melancholie říznuté temnějšími podtóny a do toho jsem si pustil nové Blinky. Bylo to naprosto vynikající, protože Neighborhoods jsou jejich nejtemnější a zároveň i nejlepší deskou. I když je na ní zřetelně cítit určitý vliv AvA, je vážně temná jak po stránce textové, tak po stránce hudební. Kluci jednoduše dospěli a chtějí se vyjádřit odpovídajícím způsobem. Sice nechybí odkazy na klasické vypalovačky (Wishing Well), ale nejlepší písně jsou právě ty nové, progresivní depky oděné do klasického Blink-kabátu (Love Is Dangerous, After Midnight). Je to skvělé album, vyvážené, promyšlené a velmi dobře produkované a sebejisté. Takže za mě rozhodně thumbs up!

Big hype, big letdown

A prvními slovy skvělého songu z výborného EP Patricka Stumpa triumfálně uvádíme následující článek: jedná se o krátké shrnutí filmů, které jsem měl možnost shlédnout za poslední cca. měsíc v kině, a které si zároveň nezaslouží samostatný článek. Drive byl výjimkou a i proto jsem se mu věnoval na větším prostoru. Pro lepší představu o kvalitě snímků uvádím i bodové hodnocení.

Horrible Bosses

- poměrně dobrá komedie, která však nedosahuje kvalit třeba prvního Hangover, do jehož kategorie svým stylem humoru spadá. Příjemní herci ve vedlejších rolích (hlavně Kevin Spacey a Jamie Foxx), několik zapamatovatelných vtipů a celkově zábava na příjemné odpoledne. Že bych se na to chtěl ale podívat znovu, tak to vážně ne. 7/10

Cowboys & Aliens

- z trailerů to vypadalo na příjemnou guilty pleasure, navíc pojištěnou Craigem a Fordem a nakonec se z toho vyklubala přinejmenším zmatená blbina. Tahle sranda stála 163 milionů a není to na ní rozhodně vidět. Dokud se neobjeví návštěvníci z vesmíru, tak to ještě jde, prostě normální western se správně drsným a mlčenlivým Craigem v hlavní roli, jenže to trvá tak patnáct minut a pak už je to jízda z kopce. Takže tu máme přecitlivělé indiány, nahý zadek Olivie Wilde a mimozemšťany těžící zlato (!). Také jejich faktor drsnosti rapidně padá: na začátku do nich musí naši hrdinové střílet půl hodiny, na konci už stačí pár oštěpů a šípů a Aliens padají jak mouchy. Celé je to korunováno velmi promyšleným wtf okamžikem znovuzrození hlavní ženské postavy fénix style. Byla to hrůza, body dávám hlavně za odvahu producentů do takovéhle kraviny narvat tolik peněz. 3.5/10

Conan the Barbarian

- to nám ten kluk ze Stargate Atlantis ale vyrostl! si možná pomyslíte při pohledu na Jasona Momou ohánějícího se cool mečem a sekajícího písečné démony, čarodějnice ze Star Treku i mágy v důchodu jedním šmahem. Momoa dokázal už v Game of Thrones, že tihle zasmušilí barbaři, kteří ideálně nezkouší svoje štěstí s delšími souvětími mu docela jdou, a že jim dokáže vtisknout patřičnou míru uvěřitelnosti. S jeho pojetím Conana tudíž problém nemám (i když žádný Arnold to teda rozhodně není). Úvodní prolog se skvělým Perlmanem je také ucházející a po obligátním vypálení rodné vesnice se již můžeme vrhnout do víru dobrodružství. Příliš nechápu snahu tvůrců být neustále originální, protože si myslím, že pokud by zadaptovali nějakou delší Howardovu povídku, tak z toho vyjde ve výsledku i lepší film, ale nedá se nic dělat: máme tu další reboot conanovské legendy. Až na slabšího záporáka a o něco horší závěr je to celkově dobré, pokračování bych si určitě nechal líbit, ale bohužel kvůli tržbám to vidím spíše bledě. 7/10

Abduction

- Twilight vlkodlak a herecký ekvivalent rychle rostoucí dřeviny v akčním filmu? V Hollywoodu je možné vážně všechno... Je to nuda, je tam málo akce, má to vyloženě směšný scénář plný logických chyb a je to víceméně nepovedený klon Bournea. Takhle vážně ne. 2/10

Captain America: The First Avenger

- velmi dobře zvládnutý origin (mnohem lepší než takový Thor), který dokáže zaujmout i někoho, kdo komiksy nemá příliš v lásce, protože je natočen jako dobrodružný film a podobá se hodně i třeba Indymu a ne, tím nemyslím pouze fakt, že hlavní antagonisté jsou opět nacisté. Kapitána skvěle hraje Steve Rodgers, náckové jsou správně zlí a navíc mají modré lasery ,,G.I. Joe style'' a Hugo Weaving je pořádně zlý elf z Roklinky...trošku nelogický závěr, ze kterého si lidé dělají srandu na netu už teď je nutným zlem, aby mohlo dojít k plynulému napojení na očekávané Avengers, podtrženo příjemnou hudbou a dobrými herci ve vedlejších rolích je tenhle nenápadný akčňák velkým překvapením. 8.5/10

Gotta love them books

Po delší době jsem si zašel na pořádnou prohlídku do Luxoru na Václavském náměstí a vrátil jsem se domů s tradičně plnou taškou knih a o dva tisíce chudší. Jak vám v Luxoru budou rádi česky i špatnou angličtinou opakovat, mělo by se jednat o ,největší knihkupectví ve střední Evropě'', což za předpokladu, že do střední Evropy řadíme i Německo (které tam přirozeně neoddiskutovatelně patří) není pravda; v Berlíně jsem byl v knihkupectví několikrát větším. Luxor není nejlepším knihkupectvím v Praze v rámci všech kategorií, odborné knihy nakupuji raději v Academii, zatímco anglické v některém ze specializovaných knihkupectví (Big Ben, Shakespearre and Sons), ale v té základní kategorii krásné literatury má opravdu velký výběr, a proto tam také rád chodím. Vlastně ne vždy odejdu s nějakou knihou a čas strávený listováním tucty knih mi přijde jako čas dobře strávený, tohle mapování terénu a vyhlížení slibných novinek je něco, co vám nákup po internetu nikdy nedokáže uspokojivým způsobem nahradit... Proč se tady vlastně rozepisuji o svém bloumání po knihkupectvích? Odpověď je jednoduchá: chci se podělit alespoň o část svého nadšení ze včerejšího nákupu. Projel sem, jak mám ve zvyku, svoje tři nejoblíbenější sekce, beletrie anglická a česká a odbornou literaturu historickou s tím, že jsem se mrknul i na anglickou sci-fi, jestli se tam nedá něco zajímavého ulovit. Nakonec jsem odcházel s touhle nadílkou:

Isaac Asimov - The Rest of the Robots
Václav Havel - Prosím stručně
Josef Váchal - Krvavý román
Henry Kissinger - On China
Ken Kesey - One Flew Over the Cuckoo's Nest
Carl Gustav Jung - Essays on Contemporary Events

U Asimova tak nějak pokračuji v poznávání jeho povídkového díla (už mám za sebou jednu sbírku) a očekávám jeho vysoký standard; Havlova knížka je vlastně dlouhý rozhovor s Karlem Hvížďalou, doplněný o některé poznámky a dokumenty a vzal jsem ji spíše do počtu a taky proto, že stála jen sto korun. Na Váchala se těším rozhodně nejvíc, kdysi na střední škole jsem byl na výletě v jeho muzeu Portmoneu v Litomyšli a od té doby jsem si říkal, že bych si to jeho stěžejní dílo přeci jen rád přečetl, takže když mi včera padnul zrak na tuhle novou edici, neváhal jsem příliš dlouho. Kissingerova bichle mne zaujala už svojí krásnou obálkou, jeho Dějiny diplomacie bych si chtěl rovněž v budoucnu přečíst, tak začnu alespoň méně objemným svazkem o Číně a budu si přitom dál prohlubovat znalosti o regionu Východní Asie. Keseyho knížka u nás mnohem známější pod názvem Vyhoďmě ho z kola ven taky nevypadá nejhůř a sbírka Jungových esejů mne oslovila už tím, že vyšla v prestižní edici Routledge Classics, kterou se také pomalu prokousávám. Dnes snad začnu číst Krvavý román a dál se uvidí :D.

Entourage (Seasons 1-8)

Entourage, u nás lépe znám pod distribučním názvem Vincentův svět, nám skončil osmou sérií, a tak je čas na menší rekapitulaci. Většinou se mi české překlady příčí, ale v tomto případě musím uznat, že přeložit Entourage doslovně by asi nešlo, protože na seriál Svita/Suita by se nikdo nedíval. Co nám tedy Vincent Chase a jeho doprovod dokázali během úctyhodných 96 epizod nabídnout?

Entourage sleduje osudy nadějné vycházející herecké hvězdy Vincenta Chase a jeho tří nejlepších kamarádů, kteří ho na jeho pouti za slávou provázejí. Máme tu Vincentova nevlastního bratra a kdysi hvězdu béčkového seriálu Viking Quest Johnnyho ,,Drama'' Chase, pernamentně zhuleného řidiče Salvatora ,,Turtle'' Assanteho a manažera/BFF Erica Murphyho. Čtyřlístek hlavních hrdinů pak skvěle doplňuje bezpochyby nejlepší postava celého seriálu, a sice Vincentův neuvěřitelně vulgární a zároveň okouzlující agent Ari Gold. Všechny ostatní postavy, ať už se jedná o Ariho gay asistenta Lloyda, Ariho manželku, Ericovu on and off přítelkyni Sloan či dalšího ambiciózního agenta Scotta jsou vedlejší a nemusí se nutně objevit v každé epizodě. Všech osm sezón má v podstatě stejný průběh a nelze zde hovořit o nějakých dlouhodobě rozvíjejících se dějových linkách nebo nedejbože podstatném vývoji postav. Finále jednotlivých sezón se nesou v duchu počátku natáčení nového filmu, stěhování se do většího domu apod.; věci zásadního významu se zde neřeší a největším problémem hlavního hrdiny je chvilková závislost na kokainu a krátkodobé léčení v ústraní. Existují tedy nějaká nosná témata, kterými se Entourage zabývá po celou dobu?

Ano, existují a jsou hned dvě. V první řadě je to otázka přátelství mezi muži, ta je otevřena hned v pilotní epizodě seriálu a i poté je dále rozváděna. Seriál klade důraz na vykreslení vztahů mezi jednotlivými hrdiny a na budování jakési team spirit, což se později projevuje např. v různých službičkách, laskavostech atd.; řekněme, že se zde jedná o pokus propagace ,,opravdového'' kamarádství nenásilnou formou. Tím druhým nosným tématem je pak hollywoodský styl života, těžko říci, nakolik je Entourage přepálenou karikaturou a nakolik pravdivým obrazem dnešního Hollywoodu a jeho prominentních obyvatel, nicméně pro diváka z toho vyplývá jedna zásadní věc: dočká se totiž celé řady cameo vystoupení reálných herců/producentů/režisérů a dalších VIP, kteří hrají sami sebe. Tím se samozřejmě posiluje uvěřitelnost celého příběhu a rozdíly mezi fiktivními hrdiny a skutečnými herci se postupně stírají. Vícekrát se v seriálu objeví např. i Mark Wahlberg, na jehož životě je seriál zčásti založen. Pro znalce popkultury to pak představuje i přidanou hodnotu v podobě mnoha narážek na současnou seriálovou i filmovou tvorbu.

Entourage je vyloženě epizodický seriál, který neřeší nikterak vážná témata a hraje spíše na zábavnou notu. Četná camea herců tomuto stylu vyprávění rozhodně sedí a pokud nehledáte vývoj postav a rozvinutý děj, pak jste možná našli vaši novou oddychovku. Myslím, že se Entourage nejlépe hodí na zaplácnutí okurkové sezóny, kdy žádné zajímavé počiny neběží, ostatně já sám jsem ho sledoval vždy přes léto. Poslední informace, kterou bych zde chtěl zmínit: pravděpodobně bude natočen i televizní film navazující na závěr osmé sezóny, kterému se snad podaří celé toto dílo smysluplněji uzavřít, toť vše.

Drive

Dlouho předlouho mne v kině nic tak nedostalo jako tenhle nenápadný artový film, takže předem smekám pomyslný klobouk před tvůrci, jmenovitě poměrně neznámým dánským režisérem Nicolasem Windingem Refnem a suverénním představitelem hlavní role Ryanem Goslingem. Drive stál na dnešní poměry směšných 13 milionů dolarů, ale velikost rozpočtu se na něm nijak výrazně nepodepsala. Nejdříve je nutné zdůraznit dvě věci: Drive není akční film a neobsahuje velké množství automobilových honiček, jak by se dalo z názvu usuzovat. Jedná se o čistou artovku, který se v závěru pyšní několika akčními scénami, ty však nejsou v kontextu celého filmu zásadní.

Gosling propůjčil svou tvář tajemnému Driverovi (ano, jeho postava nemá jméno) okolo kterého se celý děj točí, ten si vydělává přes den jako automechanik a kaskadér a přes noc se stává řidičem různých podsvětních živlů (pro což má angličtina skvělý výraz: getaway driver). Jeho šéf z autodílny Shannon si však myslí, že má i potencionál stát se skutečně dobrým profesionálním závodníkem, pro uskutečnění tohoto snu se však Shannon musí obrátit na židovského mafiána Bernieho, jelikož mu scházejí finanční prostředky. Bernie se rozhodne našeho řidiče otestovat a právě tady se začne rozbíhat celá dramatická linie vrcholící násilnou smrtí většiny postav. V druhém plánu pak probíhá pomalé sbližování řidiče s jeho sousedkou Irene a jejím mladým synem Beniciem, přičemž tato linie se posléze proplete s tou první mafiánskou a vytvoří tak kompaktní celek. Příběh Drive lze jednoduše shrnout do několika vět a určitě se tady nebudou diváci podivovat několika delikátně propleteným dějovým liniím a mnohovrstevnatým způsobům vyprávění, Drive je přímočarý tah na branku a vlastně děj jako takový ani netvoří základ celého filmu. Tím je totiž atmosféra.

Snad nikdy jsem neviděl lepší záběry nočního velkoměsta (konkrétně L.A.), poetika neonových poutačů a veřejného osvětlení je zde dovedena k dokonalosti. Auto proplouvající nočními bulváry i zapadlými uličkami, kličkující mezi plochami světla a temnoty... thumbs up. Jednodušší příběh je tedy vyprávěn v dobře padnoucích lokalitách, které mají své specifické kouzlo. Dalším výrazným kladem je Goslingova postava, resp. jeho herecký výkon. Celou dobu totiž tušíme, že náš řidič v sobě skrývá cosi temného až takřka démonického a tak vlastně jen čekáme, kdy konečně vybuchne a jaké důsledky to bude mít. A že je o co stát! Celé je to navíc podpořené skvělou hudbou a hlavní insert song (A Real Hero od College) má takový krásný dvojsmyslný text, který se podle mě váže právě ke Goslingově postavě.

Z celého filmu mám takový zvláštní pocit, rozhodně se na něj podívám ještě jednou a pokud možno v kině. Film bych doporučil všem, kteří hledají nějaký méně všední filmový zážitek, rozhodně se nebude líbit všem, je nutné si k němu najít cestu, ale pokud se vám to podaří, tak vás čeká slušná jízda.

Stargate/Code Geass aneb dvojí tvář nostalgie

Již několikrát jsem zde naznačil, jaký význam pro mě mělo sledování Stargate, když jsem byl menší. Docela dobře si pamatuju úplně první díl, který šel kdysi ráno na Nově, částečně proto, že tam byly výbuchy, létající lodě, určitý humor a ano částečně i díky nezapomenutelné scéně s bradavkami, jakkoliv se na tuto notu v dalších dílech už nehrálo. Zajímavé je, že Children of the Gods (jak se první epizoda nazývá) byla upravena, doplněna o nové triky a vydána v roce 2009 jako direct-to-DVD film a v této poupravené verzi, která je o sedm minut kratší již scéna s odhalenými bradavkami chybí. Prudérnost zdá se dokáže působit i zpětně. Každopádně od prvního dílu jsem začal sledovat Stargate pravidelně a jelikož se brzy přidali i moji kamarádi, tak bylo o nekonečné zasvěcené debaty postaráno. Časem jsem se dostal i k Atlantis, kterou jsem vlastně jednu dobu sledoval souběžně s původní SG-1, což představovalo ekvivalent sedmého nebe... Poté, co byla Universe zrušena mi to nedalo a znovu jsem se podíval na dva vcelku náhodně vybrané díly SG-1.

Konkrétně se jednalo o dvoudílné finále sedmé série (Lost City) obsahující i jednu větší bitvu nad základnou Antiků na Antarktidě. Nostalgicky mi v hlavě vyskakovaly důvěrně známé momenty, jaké však bylo moje překvapení, když jsem si tenhle dvoudíl skutečně pustil. Závěr sedmé série byl původně odvysílán v březnu 2004, takže zdánlivě ne tak dávno, přesto je úroveň triků vážně žalostná. Bohužel jak je člověk zvyklý na současnou televizní produkci a její úroveň speciálních efektů, tak se nedá nic dělat, ale v porovnání s nimi Stargate jednoduše neobstojí. V mojí paměti ty triky vážně nevypadaly tak špatně, ale co, přece na tricích zrovna Stargate nikdy vyloženě nestavěla. Hledal jsem tedy onen pověstný humor, který jsem si myslel, že si tak dobře pamatuju, ale opět přišlo určité rozčarování nad skutečným stavem věcí: upřímně jsem se zasmál pouze několikrát, i když zde se dá argumentovat tím, že po několika shlédnutích mě už nemá co po této stránce překvapit. Dalším problémem, kterého jsem si všimnul je celkové tempo vyprávění; odkojen současnou tvorbou jsem si opět stěžoval na natahované scény nevedoucí nikam, příliš statickou a nenápaditou akci a hlavně na nedostatek napětí. V situaci, kdy je Anubis vlastně nejblíže ke zničení celé planety dostává divák řádnou dávku loučení se s umírajícím Jackem, přičemž už v době vysílání bylo všem jasné, že Jack stejně nakonec neumře, maximálně umře Daniel, ale nad tím se již nikdo ani nepozastaví. Rádoby dojemná anabáze u Jacka doma tak spíše jen natahuje celkovou stopáž, než vyvolává nějaké výrazné emoce. No a ona závěrečná bitva je zase příliš krátká a v některých okamžicích (zejména bitva na orbitu planety) i nechtěně vtipná, což opět musíme shodit na špatnou kvalitu speciálních efektů. Při sledování těchto dvou dílů jsem tak odhalil první tvář nostalgie, tu zrádnou. V mé paměti mi utkvěla v podstatě určitá esence, určitý ideál Stargate, který postupně vytěsnil všechno nedostačující (ano, ani v roce 2004 jsem nebyl z kvality těch triků nijak extra nadšený) a nahradil to něčím jiným. Takto vytvořený myšlenkový konstrukt byl tudíž pravdivý pouze zčásti, ono tam sice všechno pořád je (bitvy, humor, dobře napsané postavy), nicméně ne v tak čisté a bezchybné podobě. Stargate mám a vždy budu mít rád, koneckonců na první lásku se nezapomíná, jen už teď budu více kritický k vlastním vzpomínkám a nebudu k případným dalším reprízám přistupovat s takovým bezmezným nadšením.

Po téhle zkušenosti jsem se rozhodl, že si posvítím na ještě jednu nehynoucí klasiku, která v mých vzpomínkách měla také takový podezřele dokonalý status. Volba padla na Code Geass, anime běžící mezi roky 2006-2008. Z těch novějších mecha mi Code Geass přišel jako čiré zjevení z nebe a jelikož jsem na něj narazil ve chvíli, kdy zrovna začínala druhá řada, tak jsem první sérii sjel zhruba za tři dny v záchvatu neskývaného nadšení. Mecha mám rád asi i proto, že jedním z mých prvních anime byl Gundam SEED, který jsem taky sjel zhruba za pět dní a to mě asi trochu poznamenalo... Na CG mi přišlo sympatických hodně věcí správně antikladným hrdinou začínaje a pěkným designem mechů konče, co jsem ale nejvíce oceňoval byla ta epičnost, která neustále gradovala. Doteď si pamatuju některé scény a při opětovném sledování několika dílů z první série a zhruba první poloviny série druhé jsem byl utvrzen ve svém přesvědčení, že CG nic ze svojí krásy neztratil. Byla mi tak odhalena druhá tvář nostalgie, a sice ta pozitivní: díky svým vzpomínkám jsem byl schopen uchovat si jakési čiré nadšení, které jsem prožíval při prvním shlédnutí a toto nadšení se mi v takřka stejné míře vrátilo při opětovném sledování, i když jsem již většinu zvratů znal a věděl, co můžu očekávat. So thanks a lot baby, though we'll never be the same.

Blue Mountain State (Seasons 1 & 2)

Season I

Na tuhle ,,american pie style'' komedii z prostředí college fotbalu jsem narazil vlastně úplnou náhodou. Původně jsem se k ní totiž dostal při projíždění hesla Smallville na wikipedii, kdy jsem se díval, co dalšího (nepochybně skvělého) ti herci stihli natočit, no a narazil jsem na starého známého: Sam Jones III, který ztvárnil Clarkova nejlepšího kamaráda v prvních třech sériích Smallville. Každopádně jsem sjížděl jeho filmografii a narazil jsem na nový seriál se zvláštním názvem Blue Mountain State a rozhodl jsem se ho vyzkoušet.

Jedná se o seriál resp. sitcom mapující osudy několika hráčů vysokoškolského fotbalu (přirozeně, že se jedná o tu americkou verzi, žádný lame soccer); ti hrají za tým Goats právě na univerzitě Blue Mountain State. Příběh jako takový zde v podstatě neexistuje a každý díl se točí okolo nějaké jiné linky/problému, který musí protagonisté vyřešit, díly tak na sebe vůbec nenavazují a až na pár lehkých odkazů je vlastně nemusíte ani sledovat v chronologickém pořadí. O nějakém vývoji postav také nemůže být řeč a jediné co zbývá je tak zábava. Hrubozrnná, jednoduchá, povrchní, vulgární a přesto schopná vyvolat na tváři úsměv. Musím uznat, že po všech těch rádoby inteligentních knihách/filmech/whatever, které občas čtu/sleduji je tento seriál vítanou změnou a ideálním protředkem pro duševní relaxaci. Pro všechny příznivce American Pie a podobných filmů je tento seriál jako dělaný a zejména postava kapitána týmu Thada je přímo zosobněním této formy humoru. Díly jako jsou např. Pocket Pussy, Promise Ring, The Drug Olympics nebo Marathon Monday jsou vlastně dokonalými klenoty v rámci svého žánru a dokáží pobavit i po několika shlédnutích. Pokud je člověk schopen oprostit se od svého intelektuálského povýšenectví, pak si první sérii BMS může neskutečným způsobem užít. Myslím, že synopse na wikipedii popisuje tuhle směs na hranu dovedených postav a jednoduchého humoru dokonale:

The series Blue Mountain State is about a fictional college and its fictional football team "The Goats". It covers topics of college life, including football, sex, drinking binges, drugs, wild partying, and hazing.

Season II

Druhá série je bohužel značně horší. Pokud bych měl použít nějakou vhodnou metaforu, tak první série představuje tu skvělou zdánlivě nikdy nekončící párty a série druhá je probuzení ráno vedle holky, která vůbec není tak pěkná jako před pár hodinama s ukrutným sušákem, hlavou na prach a poblitým tričkem. Docela ucházející postava Craiga ztvárněná naším hrdinou ze Smallville bohužel musela být vyškrtnuta, protože Sam Jones III momentálně sedí ve vězení a byla nahrazena mnohem slabším Radonem, kterého hraje úplně neznámý Page Kennedy. Ten zdaleka není tak vtipný a o nějakém hereckém výkonu již také nelze hovořit. Zcela se vytratila chemie fungující mezi trojicí Thad-Alex-random black guy, protože Radon na to zkrátka nemá. Zároveň došly scénaristům nápady a žádného jasně hitového dílu se prostě nedočkáme a paradoxně tak nejlepším dílem druhé série zůstává úvodní Controversy. Tam, kde se měla druhá série rozjet a naplno zapojit nové postavy do okolního dění bohužel zůstává pouze hluchá vata a nicneříkající vtipy s nyní již velmi přehrávajícími herci. Druhá série se tak stala obrovským zklamáním a dojel jsem ji víceméně ze setrvačnosti a v marné naději, že objevím nějaký záblesk skvělé první série; procentuálně asi 90% pro první sérii a 30% pro sérii druhou.

Nicméně divácky si BMS nepohoršila a vysloužila si tak třetí sérii, která odstartuje koncem září tohoto roku a já u toho nebudu chybět. Klesnout níž už moc nejde, takže doufám a věřím ve vzestupnou kvalitu třetí série, která se snad opět trochu přiblíží vynikající první sérii a vlije tomuto seriálu novou krev do žil.

Go Long! Go Deep! Go State!

There's always a mole in the CTU

Doháním resty mezi něž patří i pár sérií 24. Jack Bauer měl u mě kdysi pozici nezranitelného poloboha s devítkou; začínal jsem poměrně klasicky od první série, která mě překvapila svojí svižností, tempem a hereckými výkony, stejně tak jako svými velmi dobře zvládnutými akčními scénami s důrazem na respektování reality. Druhá série byla zlomovým okamžikem, protože ji dodnes považuji za vůbec to nejlepší, co může televize v rámci akčního seriálu nabídnout; Jack se zde definitivně stává one man army/torture expert a divák se jen nestačí divit. Naproti tomu třetí série se ukázala býti obrovským zklamáním: nudné a zmatené pobíhání po Mexiku mi tenhle seriál dokázalo na dlouhou dobu znechutit. Po pár letech jsem se ale k Jackovi a CTU zase vrátil a sjel sem šestou a sedmou sérii, k těm můžu dodat jediné - solidní práce. Osmá a bohužel poslední série byla mnou sledována když běžela v televizi a ačkoliv to byla velká změna (žádné L.A., žádné CTU, mnoho nových postav), tak musím uznat, že tahle show dokázala odejít s grácií a i osmá série se řadí k tomu lepšímu, co nám tenhle seriál dokázal nabídnout.

Africké intermezzo s názvem Redemption, které zní skutečně hodně béčkově si stále schovávám na horší časy, nyní se snažím dorazit kdysi rozdívanou pátou sérii (zbývá mi posledních několik dílů) a mám před sebou čtvrtou sérii, kterou jsem kdysi také načal, ale nedokázal dokončit a opustil jsem ji tudíž hned na začátku, tuším, že někdy okolo pátého dílu. Čtyřku i pětku určitě dojedu ještě přes tyto prázdniny no a ta nešťastná trojka a Redemption budou muset počkat na příhodnější dobu. Chtěl bych dodat už jen jediné: díky Jacku za každý akcí nabitý den!

Všechna piva světa III (Belgium at home edition)

Tento text má zhruba roční zpoždění, nicméně snad to příliš vadit nebude. Minulý rok jsem měl na prázdniny objednanou krabici (4x6 třetinek) belgických speciálů a tento rok jsme si s mojí přítelkyní splnili tak trochu sen a do Belgie, tedy přímo ke zdroji jsme vyrazili na dovolenou. Na dovolené jsem samozřejmě vyfotil co se dalo, následující report se týká však oné krabicové verze belgických lahůdek. Jelikož jsem neměl ještě v té době iPhone, tak je kvalita fotek jednotlivých pivek povětšinou žalostná, uvádím zde proto pouze hromadné foto pořízené hned po příjezdu. Tasting notes mi ležely na stole napsané ještě tužkou skutečně dlouho, ale rozhodl jsem se je příliš neupravovat, takže zde máte můj rok starý komentář k následujícím pivům:

Achel Blond

- trapistický Achel jsem ochutnal i v verzi Dark, tato světlá varianta je o něco lehčí (8% alc.); pivo tradičně bohatě krémové a vysoce kvalitní pěny, avšak nepříliš výrazné barvy; v chuti se jedná o poměrně snadno rozeznatelný kousek a i v rámci trapistických piv patří k těm lepším značkám, ačkoliv osobně preferuji La Trappe a Chimay.

Celkem: 4/5

Barbar Blond

- Světlý medový ležák zlatavé barvy; med je v chuti skutečně přítomen (ve srovnání třeba s domácím Kvasarem od Černé Hory) a jedná se o pivo sladší, než je zvykem. Hodí se hlavně k něčemu sladkému či jako nightcap, nejedná se o pivo na delší posezení popř. opakovanou a rychlejší konzumaci, oceňuji umění belgických sládků, kteří dokážou těch 8% alc. v té medové chuti umně zamaskovat. Pokud máte rádi sladší piva nebo hledáte skutečně dobré pivo s přídavkem medu, pak jste ho právě našli.

Celkem: 4/5

Barbar Bok

- tmavá verze Barbara vařená pouze v zimě (od října do února) obsahuje rovněž med a má také stejný obsah alkoholu. Barva je nádherná podzimní hněd padajícího listí za západu slunce, stabilnější pěna a celkově komplexnější aroma i chuť odsouvají světlého bratra na druhé místo. Pokud máte příležitost, tak určitě vyzkoušejte, myslím, že ten med se hodí více právě k této tmavé verzi.

Celkem: 4,5/5

Celis White

- Pierre Celis, který stál v šedesátých letech za zrodem moderní podoby Hoegaardenu se osamostatnil a otevřel si vlastní pivovar v Texasu. Celis ukončil činnost v roce 2000, nicméně o dva roky později byla značka zakoupena Michigan Brewery a výroba Celis White byla obnovena. Jedná se o belgickou pšenici neboli witbier a ve srovnání s masově produkovaným Hoegaardenem je zde patrný určitý rozdíl v kvalitě. Celis má barvu zralého sena, je méně citrónový a jeho chuť je více unikátní, resp. není tak unylá jako u Hoegaardenu. Pokud vám belgická variace na pšeničné pivo chutná, pak je Celis povinností, dá se sehnat v některých pivotékách a věřte mi, že Hoegaarden mu nesahá ani po paty.

Celkem: 5/5

Filibuster

- jedná se o belgický pils tedy ležák plzeňského typu. V chuti není příliš hořký a je vcelku snadno zaměnitelný s některým z českých piv, vůně veškerá žádná, barva naprosto standartní, pěna taktéž. Belgie jednoduše není svými pilsenery proslulá a při pití Filibusteru se není co divit; jedná se tedy o naprosto běžné pivo, ideální na osvěžení či posezení s přáteli, avšak od nekonečné řady českých ležáků se ničím neliší, snad jen tím, že má 5% alc. a dobře se pije i v zimě. Nudná klasika.

Celkem: 2,5/5

Nostradamus

- černé pivko s 9,5% alc. barvy půlnoční tmy. Pěna opadává velmi rychle, chuť je však poměrně zajímavá. Jak jsem byl zvyklý na česká tmavá piva s jejich častými nasládlými tóny, tak jsem nebyl na Nostradamuse připravený - je to totiž hořký kávový prorok s odstíny starého karamelu a špetkou kaštanů (ano, nezvyklá kombinace), jen ten dojezd je zvláštní...

Celkem: 3,5/5

Bornem Dubbel

- další z řady černých pivek, tentokráte trochu slabší (7% alc.) dvousladový mok s vyváženou barvou a dobře definovatelnou chutí: směs ořechů a karamelu, vůně ucházející, pěna vynikající. Vesměs dobře pitelné pivko, trošičku podobné i českým tmavým; zajímavostí je, že mniši, kteří ho již několik staletí vaří ho používali i ke 40-ti dennímu půstu, kdy si odpírali veškeré jídlo a přežívali pouze na tomto pivu.

Celkem: 4/5

Cuvée des Trolls

- v barvě podobné Celis White; velmi osvěžující pivo s naprosto odzbrojující chutí (citron, špetka curacaa); dle legendy se o tuto fantastickou chuť starají po nocích pivovarští rarášci, voní to moc pěkně po létě a slunci a chutná to jednoduše výborně. Spolu s Celis White se jedná o jasné letní hitovky.

Celkem: 5/5

Satan Red

- pivo příjemně podzimní červené barvy se samotným Luciferem na etiketě se mnoha ohledech podobá Boucanier Red Ale. Pěna slabší, chuť poměrně bohatá a postupně se na jazyku rozvíjející. I přes svých 8% alc. je Satan spíše jemnějším ve své chuti, bohužel už si nedokážu přesně vybavit jednotlivé komponenty, nicméně vím, že se o žádnou supernovu nejednalo, což se odráží i v mém lehce nadprůměrném hodnocení.

Celkem: 3,5/5

Satan Gold

- krásná zlatavá barva, stejně jako červená varianta má 8% alc.; pěna velmi dobrá (krémová a správně hustá, celkově kvalitní). Chuť je také výraznější a blíží se kupříkladu k takovým Augustijnům. Tento Satan je dobře pitelný, nicméně v rámci profláklé kategorie silných belgických piv se jedná přeci jen o klasiku, která neurazí ani nenadchne. Na čtyři body to není, ale lepší než verze red určitě je.

Celkem: 3,5/5

Dendermonde Triple

- lehce zapomenutelné pivko, prakticky ničím výjimečné není; pěna dobrá, nádherná barva se snaží zachránit podprůměrnou chuť. Alkohol zde není tak dobře maskovaný a je cítit na jazyku, v rámci silných belgických ale jednoznačné zklamání.

Celkem: 2/5

Scaldis Amber

- jedno z těch opravdu silných piv, má na české poměry neuvěřitelných 12% alc.; vynikající jemná pěna, nádherná karamelová barva a stejně tak bohatá mazlavě sladká chuť s prvky karamelu, hořké čokolády a podzimního slunce; výrazná a těžká vůně. Alkohol velmi citelný, není zde snaha o nějaké maskování, nicméně na pitelnosti to kupodivu příliš neubírá. Jedno z velkých překvapení.

Celkem: 4/5

Augustijn Grand Cru

- klasický světlý Augustijn mi chutná hodně (mniši z Gentu prostě umí), rozhodl jsem se tedy vyzkoušet jeho luxusnější verzi Grand Cru a nezklamala! Silné pivo světle zlatavé barvy (9% alc.); konzistentní a dobře držící pěna. V chuti velmi podobný svému chudšímu kolegovi: nasládlé výrazné tóny s hořkým zakončením, skutečně solidní pivko.

Celkem: 4/5

Augustijn Dark

- řadu Augustijn začínám pomalu ale jistě milovat, ani tmavá varianta me nedokázala přesvědčit o opaku.Augustijn Dark má 7% alc., pěna je ještě hustší než u Grand Cru a také se vytrvale drží a neopadává. Tento belgický speciál má exkluzivní barvu na hranici tmavě hnědé a lehké černi, ve vůni lze rozeznat klasickou směs karamelu s trochu temnějšími tóny, v chuti se ale jedná o poměrně konzervativní záležitost (hořká čokoláda). Z tmavých klášterních pivek moje osobní jednička.

Celkem: 4,5/5

Sto způsobů držení zbraně (fragment)

Velmi dávno jsem zde zamýšlel publikovat sérii článků zabývající se akčními filmy a seriály, konkrétně pak jejich mírou realističnosti, za ukazatel této míry jsem zvolil způsob držení zbraně. Jak už to tak bývá z celého grandiózního nápadu postupem času sešlo, nicméně se dochovalo torzo prvního článku, který zde publikuji jako fragment. Samozřejmě není úplně vyloučené, že se k celé myšlence ještě někdy vrátím, nicméně v dohledné době je to spíše nepravděpodobné, proto zde chci zveřejnit alespoň pohrobka jedné velké myšlenky. Následující text byl sepsán někdy v první polovině roku 2009 a je zde uveden pouze s minimálními úpravami:

Základním kamenem každého dobrého akčního filmu je jeho uvěřitelnost; s tou si lze přirozeně různými způsobny hrát a vytvářet tak jednotlivé odstíny parodie. Asi se nenajde mnoho lidí, kteří budou přesvědčeni o tom, že Komando (1985) je učebnicovým příkladem realistického akčního filmu, přesto se nejedná o záměrnou parodii a tento fakt se odráží i v hereckých výkonech, kdy Arnold Schwarzenegger s naprosto vážnou tváří nosí na ramenou stoleté sekvoje a masakruje jednu menší armádu s nonšalantní lehkostí přenosného čtyřhlavňového raketometu. Zjistil jsem, že jedním z hlavních ukazatelů realističnosti filmu/seriálu je způsob, jakým protagonista (popř. protagonisté) drží svou zbraň. I z tohoto malého detailu lze odvodit celou řadu dalších skutečností. Po náročném studiu osmdesátkových akčních fláků, Jacka Bauera a bažiny současné direct-to-DVD produkce jsem dospěl k tomuto rozlišení:

I. styl realistický

Hlavním propagátorem tohoto stylu je Kiefer Sutherland a domnívám se, že je to vedle jeho chrapláku jedna z největších předností, kterými disponuje. Esenci této školy pak představuje seriál 24 hodin a to zejména výkony Kieferova alterega Jacka Bauera. Podstata je jednoduchá: přiblížit se co nejvíce realitě; proto také nemají zbraně používané Bauerem k pacifikaci teroristů žádné rádoby high-tech vychytávky. Prakticky se nepoužívají brokovnice, ke slovu se dostanou hlavně devítky, popř. sniperské pušky či samopaly (hlavně zásahové jednotky); nejdůležitější je však to, že se zbraně netváří ani trochu jako makety, tudíž nemají takový ten gumový efekt pozorovatelný například u Stargate univerza. Jak tedy vypadá typický postoj Jacka Bauera? Zbraň drží pokud možno oběma rukama, pečlivě míří a pravidelně mění zásobníky, zbrani dodává váhu (nemáchá s ní jako s vlajkou), jeho pohyby jsou úsporné a dobře odůvodněné a také zde není přítomen syndrom ,,s devítkou klidně zabiju toho chlapa na střeše, která je dva kilometry od mojí pozice''. Jack Bauer toho skutečně moc nebuduje, spíše naopak je přímo nástrojem destrukce, taková klasická one man army, což lze zpozorovat zejména v pozdějších sériích. Z ryze akčních seriálů, kterých je stejně jako šafránu, je 24 opravdovým klenotem a ukázkovým příkladem dobré práce se zbrojním arzenálem. Přítomné míře realističnosti a pečlivosti tvůrců se nedá prakticky nic vytknout, a proto lze tento seriál všem fanouškům akčního žánru jen a jen doporučit.

Sons of Anarchy (Seasons 1-3)

Raději se přiznám hned na začátku: SoA jsem už jednou rozjížděl, ale nedostal jsem se přes třetí epizodu, nynější okurkové sezóna na poli seriálů mne však přinutila přehodnotit moji dřívější zbrklost a dát těmhle klukům od motocyklů druhou šanci. Na čsfd stejně psali, že se seriál rozjede pořádně až od druhé série, což je skutečně pravda a musím dodat, že ty první tři epizody jsou rovněž nejslabším článkem první série. Druhou šanci využili Sons dokonale a přiměli mně shlédnout všechny tři série čítající 13 dílů každá (na podzim bude uvedena čtvrtá série a předtím se snad ještě dočkáme webisod překlenujících mezeru mezi třetí a čtvrtou sérií), a o čem, že to celé vlastně je?

Charming je typické americké maloměsto, sympatický zapadákov s cedulí ,,the name says it all'' ležící někde v severní Kalifornii, tedy minimálně na první pohled. Nenajdete tu totiž žádný Wall Mart, Starbucks nebo shluky nově postavených domů přes kopírák, naopak Charming je obklopen lesy v soukromém vlastnictví a čas tu plyne zdánlivě pomaleji než v okolním světě. Je to však skutečně pouhé zdání, neboť případným developerům a dalším podnikavým duším stojí v cestě jedna velká překážka a sice místní motocyklový gang Sons of Anarchy, konkrétně jejich úplně první odnož (v originále charter) zvaná Redwood Original. Právě z členů tohoto ,,klubu'' se rekrutuje většina protagonistů seriálu. Sons totiž mají mnoho dalších charters rozesetých po celých Státech i v zámoří (konkrétně v Irsku, kam se v rámci třetí série i vypravíme na menší výlet), my jako diváci však sledujeme hlavně naši jednu charter a její problémy. Sons se totiž živí zejména černým obchodem se zbraněmi, které dováží až z Irska díky svému napojení na Real IRA (Irish Republican Army), za utržené peníze udržují ve svém městě pořádek a hlavně dbají na to, aby se v Charming za žádnou cenu neprodávaly drogy. Tenhle postoj přirozeně generuje nepřátele a tak se v průběhu seriálu setkáme s různými dalšími motocyklovými gangy, moderními neonacisty i psychopatickou agentkou ATF (Bureau of Alcohol, Tobacco, Firearms and Explosives), inu naši motorkáři se rozhodně nudit nebudou.

Kromě opatrného balancování na hraně mocenské rovnováhy se musí Sons potýkat i s osobními problémy a velké a důležité motivy jakými jsou pomsta, čest, věrnost atd. se postupně dostávají ke slovu. Řekl bych, že poměr mezi klubovou akcí a personal stuff je tak zhruba 50/50, záleží na konkrétním dílu, nicméně celý mix je poměrně dobře vyvážený, takže nejste ochuzeni ani o jednu stránku. Celý děj, který se občas trochu vleče, dobře podkresluje hudba složená povětšinou z málo známých a starších písniček. Tenhle seriál se určitě nehodí pro příznivce jednobarevných charakterů, protože zde narazíte pouze na různé odstíny šedi...

Sons of Anarchy mají své kouzlo, ale určitě nejsou seriálem pro každého, naopak vyžadují od diváka trochu trpělivosti, za kterou se však náležitě odmění. Příběh postupem času roste do větší šíře a vztahy mezi jednotlivými postavami nabývají ostřejších obrysů a náležitě se prohlubují, což je u dramatického seriálu jednoznačný úspěch. Pokud překonáte pomalejší rozjezd a celkově trošku rozpačitou první řadu, tak vás čeká slušná porce zábavy v doprovodu sympatických antihrdinů, kteří si jsou za svým klidně přes mrtvoly, avšak vždy za zvuků nějakého cool starého fláku. Jako celek tedy musím současných 39 epizod jedině doporučit.

Macross Frontier: The False Songstress

Kdysi dávno se tady objevilo preview skvělé anime série Macross Frontier, což je vlastně taková velká pocta původní sérii, která stála u zrodu druhého nejdůležitějšího mecha univerza (po Gundamu samozřejmě). Macross je prakticky první třída pro všechny kdo to myslí s mecha vážně a i když je hodně odlišný oproti Gundamu má přesto stále co nabídnout. Ve svém preview jsem se původní sérií (zde mám na mysli Frontier) nezabýval příliš do hloubky, ale pamatuju si, že v dané době to bylo moje anime nr. 1 a každý týden jsem netrpělivě čekal na release dalšího dílu. K samotné recenzi Frontieru jsem se už nakonec nedostal, nicméně to bylo skvělé anime a hodnotím ho určitě na takových 90%, úplná stovka to není zejména kvůli otevřenějšímu konci a celkově zběsilému tempu posledních tří dílů. No a nyní se konečně dostáváme k tématu tohoto článku a sice se jedná o první film, který se pokouší převyprávět první polovinu Frontieru, resp. prvních 13 dílů ze série. Schválně zdurazňuji převyprávět, protože rozhodně nejde o doslovný přepis seriálu (jako např. u současných NGE filmů).

Děj se opět točí okolo základní osy seriálu (popis naleznete v původním preview), nicméně je zde hned několik zásadních změn. Film musí logicky pracovat s menší časovou stopáží, než 26-ti dílný seriál a i proto jsou zde některé změny takříkajíc z nutnosti provedené a ne vždy působí přirozeně. O co se konkrétně jedná? Takže Ranka se zná s Altem od úplného začátku a je do něj už i zamilovaná, Alto posléze potká Sheryl opět na jejím koncertu a při prvním útoku Vajra jí zachrání také život. Brera se objevuje již také hned v prvních minutách a vystupuje coby Sherylin bodyguard. Sheryl ztrácí zase svou náušnici, Alto ji hledá a tohle slouží jako nucená odbočka k většímu prohloubení jejich vztahu, což kulminuje ve známé scéně, kdy Sheryl dává Altovi polibek u fontány, což má být jakýsi začátek onoho v seriálu tak dobře propracovaného milostného trojúhelníku, který je zde však ve velmi zkrácené a nepříliš uvěřitelné podobě. To je docela škoda, protože se určitě jednalo o jednu z hlavních předností seriálu. Druhou stranu kontroverzní mince ,,převyprávění'' je sympaticky nízký počet recyklovaných scén, po srovnání s původními díly jich skutečně zbyde pouze několik (ani první koncert Sheryl nezůstal ve své původní podobě). Přirozeně nepříjemný je otevřený konec, kdy děj kulminuje po jednom větším útoku Vajra na samotný Frontier, přičemž hlavní zápletka postupně odhalovaná v rámci 13 dílů seriálu je zde pouze jemně načrtnuta a hlavní antagonistka Grace má jen velmi malý prostor. Zajímavé je určitě zjištění, že druhý film v pořadí s názvem The Wings of Goodbye má obsahovat alternativní konec, což bude určitě zajímavé a možná se dočkáme i nějakého rozuzlení v rámci trojice Ranka - Alto - Sheryl.

Macross to jsou především vynikající songy, bohužel (a je to pouze můj značně subjektivní názor)ty nové prezentované zejména v rámci Sheryliných koncertů jednoduše nedosahují kvalit seriálových pecek. Žádná jasná hitovka typu Triangular, What 'Bout My Star nebo Diamond Crevasse se zde nenachází a nejlepší části soundtracku jsou tak reprízy již seriálem ověřených trvalek. Je to dvojnásobná škoda, protože právě spojení hudby a bojových scén (resp. výrazná role hudby v samotném příběhu) činí Macross unikátním. Neoriginalita a nevýraznost nových singlů se projeví už v kontrastu s pomalu zpívaným Aimo a když nastoupí reprízy dalších fláků již s doprovodem kapely, tak již skutečně nemají nejmenší šanci. Doufám, že druhý film na tom bude po hudební stránce lépe.

Závěrem je nutné dodat, že tento film ačkoliv obsahuje několik zajímavých doprovodných scén (pohřeb Henryho Gilliama, Sheryl a Alto na výletě na Island 3 apod.) tak kvalit seriálu nedosahuje, proto bych všem doporučil nejdříve shlédnout seriál a až poté se podívat na film, který je spíš takovou třešničkou na dortu. Příliš zkrácené budování vztahů mezi jednotlivými postavami, praktické opomíjení některých vedlejších postav spolu s nepříliš povedeným soundtrackem jednoznačně táhnou tento počin dolů do hlubin šedého průměru. Určitě to není nedívatelné, koneckonců je to pořád Macross, ale začátečníkům doporučuju jednoznačně skvělý seriál před průměrným filmem, třeba hodnocení vylepší druhý film, který bude k dostání v říjnu tohoto roku.

Caught in Tsubasa RESERVoir CHRoNiCLE

Začal jsem po delší době sledovat trošku náročnější a hlavně delší anime a sice právě onu notorickou Tsubasu, kterou jsem poněkud nepochopitelně (jako dřívejší nezastavitelný fanda veškeré fantasy) do této doby míjel. Nicméně princip náhody funguje vždy a při náhodném brouzdání internetem jsem narazil na skvělé 720p verze obou sérií, filmu i doprovodných OVA... Jsem zatím u osmé epizody a musím uznat, že už v té první byly určité náznaky epičnosti (příchod všech hlavních hrdinů do Japonska), která se postupně začíná dostávat na povrch, jakkoliv je rozjezd zatím spíše pomalejšího rázu. Neuvěřitelným způsobem tento serál vydzvihuje vysoko nad průměr jeho úžasná hudba, často se přistihnu, že nechci aby daná třeba i natahovaná scéna skončila, protože v pozadí hraje něco neuvěřitelného... Naposled jsem měl podobné pocity po hudební stránce u Angel Beats a předtím u Macross Frontier. Tenhle článek nemá sloužit ovšem jako žádné preview nebo něco podobného je to spíše takový výkřik do tmy ilustrující mé současné pohlcení Tsubasou jako celkem, recenze všech částí tohoto anime opusu sem budu postupně nahazovat, takže dočkejte času, já jdu na devátý díl :D.

Cause baby I'm a Slytherin and girl you are a Gryffindor

Takže asi nejvíc kávové pivko (Black Damnation II) v mojí dosavadní kariéře mně přirozeně dovedlo na youtube k heslu harry potter + hero + music video a ne nemyslím tu verzi od Nickelback, nýbrž tu nejlepší od nesmrtelného Enriqua Iglesiase...

Proč? Protože Enrique-fucking-Iglesias!!!

Každopádně po uspokojení téhle guilty pleasure pramenící mj. i z určitého smutku, neboť po konci Stargate skončila nyní i další z legend mého dospívání a sice slovutný Harry Potter, který to zařízl monumentální bitvou o Bradavice a pak totálně podělal nechtěně vtipným a zbytečným epilogem. Snad se někdy utrhnu k dalšímu HP maratonu a pak sem nahodím shrnutí celé série. Jinak nadpis je úryvek ze super super písničky, kterou sem náhodou našel právě na youtube a ano kdysi jsem na wizard rocku vážně ujížděl, tuším, že to bylo okolo páté nebo šesté knížky a drželo se mně to přes půl roku. A Hot Tub Time Machine je jedna z nejlepších komedií, které jsem kdy viděl a nestydím se za to, smál jsem se víc než u obou Pařeb dohromady. Jo a tady máte tu nádheru, jsem pořád stuck on repeat:

Nausicaä of the Valley of the Wind

Nausicaä sice pochází z doby před založením Studia Ghibli, ale již tradičně je řazena do kánonu filmů, které toto slavné japonské studio vytvořilo; pro detailisty však prvním ,,regulérním'' filmem z produkce Ghibli zůstává o dva roky starší Laputa. Já na takových detailech příliš nelpím, směrodatná je pro mě Miyazakiho režie a ostatně je také velmi zajímavé a poučné vidět mistrovy začátky. Zejména ve vztahu k Laputě můžeme pozorovat určité paraboly a příbuzné motivy.

Tisíc let po katastrofické válce, která málem vyhubila lidstvo a zničila ekosystém celé planety se po velké části Země rozprostírá toxické Sea of Decay, jakási obří džungle plná nedýchatelného vzduchu a obřího hmyzu. Roztroušené lidské kolonie se zoufale snaží zastavit neustálé rozšiřování džungle a oddálit tak svůj nevyhnutelný konec. Ani v tomto postapokalyptickém světě však nepanuje mír, zbytky lidstva soupeří mezi sebou navzájem o vzácné suroviny a válka rozhodně není mrtvým pojmem. Diváci se seznamují se sympatickou Naušikou, princeznou z Větrného údolí, jedné z malých zemí plné mlýnů a zelených pastvin nacházející se u moře, které zároveň zabraňuje džungli, aby ji pohltila. Naušika je sice schopnou bojovnicí, má ale pochopení i pro obří hmyz obývající džungli a snaží se najít způsob, jakým by mohli lidé a hmyz nerušeně existovat vedle sebe. Idylická expozice končí ve chvíli, kdy v údolí ztroskotá válečná loď militantního národa Tolmekiánů nesoucí na palubě zárodek posledního obřího válečníka, zbraně, která zapříčinila konec světa. Do hry se posléze vloží i třetí země: Pejite, která je s Tolmekiány ve válce. Naušika zajatá Tolmekiány je osvobozena pejitským princem Asbelem, podaří se jí ale zabránit katastrofické válce, která může zničit její milované údolí?

Tolik tedy k ději, máme zde Naušiku - vlastně prototyp Miyazakiho hrdinky; Naušika má určité nezpochybnitelné kvality a vznešený cíl, kvůli kterému neváhá položit vlastní život (podobně jako princezna Mononoke). Důležitý motiv ,,chlapec a dívka zachraňují svět'' je zase více rozveden v Laputě, přesto i zde je přítomný, avšak ne v tak silné míře, což je dáno i pozdním uvedením Asbela na scénu a jeho menší rolí oproti Naušice. Tato asymetrie ve vztahu dvou protagonistů je až nápadná, Naušika je zde hlavní hvězdou a nejdůležitější postavou, je přítomná ve většině scén. Zde se nabízí srovnání s Laputou, kde máme také dvojici protagonistů, ale s obrácenými rolemi: Pazu je silnější z dvojice a má tudíž roli ochránce, přesto je vztah Pazua a Sheety vyrovnanější; tato symetrie pramení i z postupného budování jejich vztahu v průběhu celého filmu. Kromě saviour motivu je zde samozřejmě velmi silný ekologický podtón, aneb kam až může člověk zajít a co na to příroda. Narážky na nepoučitelnost lidí, kdy dokážeme i po takové katastrofě znovu pozvednout proti sobě zbraně jsou více než očividné. Celkově však musím uznat, že přílišné zaměření na Naušiku škodí ostatním postavám a zejméná záporáci jsou zde pouze lehce načrtnutými postavičkami a postrádají hloubku. Film se také zpočátku pomaleji rozjíždí, aby se pak už nezastavil (v podstatě od havárie tolmekiánské lodě začne nabírat rychlost) a kdoví, možná dojde i na naplnění některých starých proroctví...

Pokud vám nevadí jasné ekologické poselství a starší animace, pak se vám Nausicaä bude určitě líbit. Pro mě bylo především zajímavé sledovat Miyazakiho počátky a rovněž podobnost s navazující Laputou (jako pomyslná spojka mezi filmy/Miyazakiho pomrknutí na diváky slouží taková ta liškoveverka, kterou má Naušika pořád u sebe a se kterou se později setkají Pazu a Sheeta v zahradách Laputy). Hlavně od druhé poloviny má film rychlé tempo a je těžké se od něj odtrhnout, všem příznivcům Studia Ghibli proto mohu jen doporučit.

Porco Rosso

Během léta se snažím dohnat některé resty mezi něž patří i několik starších Miyazakiho filmů, postupně se zde tedy objeví i jejich recenze. Prvním na řadě je v pořadí šestý film japonského génia: Porco Rosso. Děj se odehrává v meziválečné Itálii v době vzestupu fašismu (který zde Miyazaki stylizuje vlastními barvami), hlavním protagonistou je bývalý pilot italské armády, nyní letec na volné noze. Hrdina je navíc stižen záhadnou kletbou a proměněn v prase (Porco Rosso znamená v italštině červené prase, což je zároveň i narážka na barvu Porcova letadla). Porco tráví své dny na opuštěném ostrově a příležitostně se nechá najmout na boj proti vzdušným pirátům. Situace se zkomplikuje s příchodem amerického leteckého esa Curtise, který se snaží zvítězit nad Porcem v leteckém souboji a rovněž má zájem i o jeho starou přítelkyni Ginu, kterou by si rád vzal za manželku. Gina, vdova po třech pilotech, provozuje hotel Adriano, kde se schází všichni piráti a další živly z celého Jadranského moře a zároveň chová určité city k Porcovi. Po prvním prohraném souboji odcestuje Porco do Milána a nechá si od mladé mechaničky Fio přestavět své letadlo, aby se připravil na odvetný a poslední souboj s Curtisem...

Na rozdíl od mnoha dalších Miyazakiho filmů zde máme mužskou hlavní postavu a také poměrně pomalu plynoucí a nepříliš kompikovaný děj. Motiv vzdušných pirátů objevující se již v Laputě (první film studia Ghibli) je zde rozveden do větší šíře. Porco Rosso se také nezabývá Miyazakiho oblíbeným tématem: ekologií, naopak je zde patrná i absence ,,velkých'' témat. Odpor vůči fašismu zde v malé míře citelný je, ale děj se jím příliš nezabývá, většinu filmu tvoří právě soupeření mezi Porcem a Curtisem. Fascinace tvůrce létáním je zde velmi patrná a celý film lze chápat i jako poctu průkopníkům letectví. Zajímavá je také historická a geografická určitelnost, jako vlastně jediný z Miyazakiho filmů je tento pevně uchopen v čase a prostoru a mohl by se odehrát ve skutečném světě; s tím je také spojena možná pro někoho překvapivá absence jakýchkoliv prvků fantastična (pomineme-li Porcovu kletbu). Hudba i animace jsou klasicky na výborné úrovni, přesto však nedokáží zamaskovat slabiny scénáře.

Osobně mi tento snímek přišel jako nejslabší z těch, které jsem měl možnost od Miyazakiho shlédnout. Pomaleji plynoucí a příliš povrchní příběh mě nezaujal natolik, abych si Porco Rosso v dohledné době pustil znovu. Mnohem raději mám jiné snímky z produkce studia Ghibli, přesto pokud jste od Miyazakiho dosud nic neviděli je i Porco Rosso dobrým začátkem a pro příznivce letadel a létání obecně to platí dvojnásob.

Daydream Nation

Nejčastěji zde publikuji svoje dojmy z akčních filmů, ostatně je mám nejraději, takže logicky se i na ně častěji zaměřuji, dnes však udělám výjimku. Viděl jsem totiž jeden menší indie snímek z Kanady, který mne svojí zvláštní atmosférou naprosto uchvátil, řeč je samozřejmě o Daydream Nation. Děj se zpočátku jeví jako klasický teenage coming of age film, avšak právě ona unikátní atmosféra a zajímavá hlavní (anti)hrdinka vydzvihují tento snímek vysoko nad průměr. Po shlédnutí se určitě neubráníte srovnání s Americkou krásou, nicméně jakkoliv je Kevin Spacey a jeho létající igelitový pytlík fajn, tak hands down Caroline z Daydream Nation je mnohem lepší.

Děj sleduje mladou Caroline Wexler, která se zrovna přestěhovala se svým otcem z velkoměsta do malého zapadákova jménem Hangrove, aby zde dokončila střední školu, zatímco její otec zde bude rozjíždět další ze svých developerských projektů. Caroline se rychle zaplete do dvou vztahů a stane se milenkou svého atraktivního profesora pana Andersona i pernamentně zhuleného spolužáka Thurstona. Posléze neustále osciluje mezi extrémy, které oba vztahyv nabízejí a snaží se najít svůj smysl života nebo tak něco. A jestli něco z filmové historie víme s naprostou jistotou, pak je to určitě fakt, že milostné trojúhelníky jednoduše nefungují, takže se všechno zamotává stále víc a víc a celkově film spěje k určitému vyvvrcholení a duševní katarzi na straně hlavní hrdinky, nicméně o tohle tu vážně nejde. Tuhle vztahovou omáčku totiž můžete nalézt v jejích nesčetných obdobách v celé řadě nezávislých i mainstreamových filmů, určitě tady nikdo neobjevil znovu Hollywood. Hlavní je celkový feel a atnosféra filmu. U té vztahové linie tak nějak tušíme, že se Caroline i přes všechnu svoji nepředvídatelnost nakonec rozhodne pro jednoho ze svých boyfriendů, nicméně ty zbylé dějové linie jsou zde sice ve velmi okrajovém postavení, ale přesto jsou hodně zajímavé.

A true backwater town jakým Hangrove bezpochyby je totiž představuje samo o sobě značně úchvatnou lokaci a zasazení děje filmu do tohoto místa je i klíčem jeho úspěchu. Sama Caroline s nadsázkou a lehkou ironií popisuje jeho obyvatele jako God-fearing and gun-loving folk, což přesně sedí. Je zde ona klasická kombinace vidláků, opuštěných chat skrývajících se v lesích a tajemství, kterým těžkne samo ovzduší. Přidejme k tomu výrazný zásah do scenérie v podobě neutuchajícího požáru průmyslového komplexu kousek za městem a masového vraha v bílém obleku, který se zaměřuje na teenagery a máme zde atmosféru jakoby přímo vystřiženou z nějaké Capoteho povídky. A ačkoliv Hangrove neleží nikde na americkém Jihu má i přesto docela zřetelný southern feel, což je poměrně zvláštní, ale mě to tak vážně přijde. Ona atmosféra o které tu pořád tak sálodlouze vyprávím je skutečně unikátní a pravděpodobně ji nedokážu moc dobře popsat, takže bude určitě lepší, když se na film sami podíváte. Základná ,,vztahová'' linie je pak protkána jednak lehce nahozenou linií masového vraha a druhak i řadou side stories, které osvětlují minulost některých postav a celkově jsou moc pěkně vymyšlené i provedené.

Daydream Nation má dvě hlavní přednosti: unikátní atmosféru a skvěle napsanou i zahranou hlavní postavu; Caroline je chytrá, manipulativní, labilní, dětinská, rafinovaná, zranitelná, dospělá i dětská zároveň a sledovat její milostné eskapády má rozhodně své kouzlo, navíc se s ní dokážete i sžít, protože to není žádná jednorozměrná postava, ale lidská bytost s celou řadou chyb. Pan profesor Anderson také dozajista překvapí a nejslabším článkem hlavní trojice zůstává tak Thurston, který příliš nevybočuje z mezí své postavy, ale alespoň je zábavné sledovat jeho drogové úlety s kamarády.

Tenhle film prostě musím doporučit všema deseti. Má prakticky všechno, co tak nějak od příběhu bez výbuchů nebo robotů očekávám (a to jsem ani nezmínil skvělý soundtrack). Má i vyrovnané tempo, je správně dlouhý a nikdy nenudí, naopak je to film na více než jedno shlédnutí. Takže go on and enjoy the ride.

Falling Skies (dojmy z prvních tří dílů)

Nový sci-fi seriál produkovaný Stevenem Spielbergem ve mně už od prvních trailerů vzbuzoval spíše rozpaky než nadšení, to se bohužel nedostavilo ani po shlédnutí prvních tří dílů. Následující text přirozeně obsahuje spoilery.

Jako velký fanoušek science fiction jsem si nemohl dovolit tuhle novinku slibující strhující akci a epický příběh minout, ale nyní musím uznat, že se o kdovíjakou pecku rozhodně nejedná. Příběh se točí okolo skupiny lidí přežívající asi šest měsíců po drtivé mimozemské invazi, která vyhladila během několika dní 80% lidské populace a zničila infrastrukturu a vojenský arzenál celého lidstva. Nečekaně se ocitáme na americké půdě, kde se Second Massachusetts (jak se skupina přeživších nazývá) snaží zachránit, co se dá. Pokud ale čekáte úplnou devastaci ála Terminátor nebo něco podobného, tak jste bohužel na omylu: některá místa byla sice srovnána se zemí, zbytek však stojí dál včetně vylidněných předměstí; jediným vylepšením scenérie jsou obrovské mateřské lodě mimozemšťanů tyčící se nad centry lidských měst. Tahle úvodní omáčka není podáná žádným zajímavým způsobem, naopak jedná se o cheap intro v té pravé podobě - všechno nám odvypráví banda dětí pomocí svých kresbiček, ve kterých si ventilují svůj strach bla bla bla vše v rámci jakési polní třídy, protože naše skupina bojovníků se skládá i z civilistů a je to všechno vlastně takový jeden velký letní tábor. Samotný příběh pak dokumentuje zejména osudy jedné takové menší bojové jednotky, takže tu máme otce tří dětí Toma Masona (dříve učitel dějepisu, nyní druhý velitel 2nd Mass), jeho nejstaršího syna Hala, jeho cool resistance girlfriend Karen no a ten zbytek už jakoby vyjel z nějakého lisu na nezajímavé postavy, namátkou: dva random gangsta černoši s největšíma zbraněma široko daleko (z nich však jeden umře hned na začátku, such a shame), těžce profesionální asiat, nezajímavá doktorka, hard-ass velitel cpt. Weaver apod. Žádná z těch postav není ani zdaleka zajímavá, propracovaná či něčím výjimečná, takže je vám vcelku jedno která z nich umře, což u seriálu tohoto typu určitě nebylo záměrem.

Dobře přes ploché postavy by se ještě dalo přenést, koneckonců je to ,,jen'' sci-fi seriál, takže pokud nás podrží příběh, tak jsme za vodou. Dějová linie sledující pouze odboj proti mimozemšťanům by mi vůbec nevadila, to je přece to hlavní, co od tohoto seriálu očekávám, bohužel tvůrce pravděpodobně napadlo, že by bylo dobré přilákat i další skupiny diváků, takže se setkáváme s něčím, čemu já osobně říkám Jericho syndrom. Jericho byl také nadějný postapokalyptický seriál odehrávají se v USA, kde byla všechna velká města zničena atomovými bombami, bohužel po slibném rozjezdu se dostavila notná dávka rodinných problémů, akce byla upozadněna a celý seriál ztratil svoje tempo a hlavně i smysl a po druhé zkrácené sezóně byl ukončen. Přesně tohle se začíná odehrávat ve Falling Skies, i když lehce rafinovanějším způsobem. První dějová linka je totiž napojena na dvě další: jedna je taková málem soap opera, která se zabývá tím každodenním životem v komunitě, vztahy, vařením jídla, praním a podobnými hrůzami. Ne vážně nechci sledovat jak si nějací fakani jezdí na skateboardu nebo se učí biologii nebo podobné hovadiny, chci krev, akci, výbuchy...a ta třetí linie je úplně nejhorší. Oni ti mimozemšťané z nějakého nepochopitelného důvodu zotročují děti, takže samozřejmě se je ti ostatní snaží zachránit a vůbec mě to nezajímá, kdyby všichni ti civilisté a děcka rovnou umřeli, tak by jsme se možná dočkali i slušného seriálu a ne rádoby rodinného dramatu, které se náhodou odehrává ve sci-fi kulisách.

Když jsme u těch kulis, celý svět vypadá strašně lacině. Vůbec zde není nějaká dobrá atmosféra plná napětí, strachu z neznáma atd.; během dne se normálně prochází 300 lidí vylidněným předměstím po hlavní silnici a všechno je ok, žádné složité ukrývání, prostě se utáboříme ve škole a je to. Občas někde proletí na nebi mimozemská loď, občas narazíme na vybrakovaný supermarket a to je tak zhruba všechno. Je to odfláknuté až hrůza a atmosféra veškerá žádná; celý ten seriál postrádá náboj, tempo i nějaký originálnější nápad, jo a nesmíme zapomenout na povinnou dávku patosu. Pro neamerického diváka bylo už Jericho občas silná káva, ale Falling Skies nezůstává moc pozadu. Nejvíc mě dostal cpt. Weaver, když říkal třináctiletému klukovi: ,,Jimmy you're a good soldier.'' wtf?

Závěrem: Ploché postavy, prozatím nudný příběh, nulová atmosféra, celá řada nelogičností a velmi otravné vedlejší dějové linie dělají z Falling Skies jeden z těch horších seriálů. Bohužel musím se osobně přiznat, že tuhle sérii asi sjedu celou, protože má jenom 10 dílů a teď o prázdninách stejně nic nejde a když už nic jiného, tak je to těžké guilty pleasure. Mám takový pocit, že se u tohoto veledíla ještě pořádně nasměju, i když to tvůrci nezamýšleli. Každopádně doporučit tuhle pecku s čistým srdcem nemůžu, takže shlédnutí je na vlastní nebezpečí.

EDIT (12.7.'11)

Čtvrtý a pátý díl pokračují v nastoleném trendu a zejména pětka hodně zabředává do vztahové břečky nezajímavých postav, začíná se z toho stávat rodinné drama odehrávající se v omšelých kulisách jedné střední školy (jak dlouho tam proboha chtějí asi zůstat?!). Akce se omezuje na nezbytné minimum a jediná jakžtakž zajímavá postava (Pope) mizí ze scény, sice se určitě časem vrátí, ale stejně. Rovněž naše cool povstalecká holka to schytala, i když zatím není jisté, zda je skutečně mrtvá. Každopádně absolutně nechápu, jak mohl tenhle seriál dostat druhou sezónu, skutečně si ji nezaslouží a mnohem raději bych viděl SGU nebo i ty stupidní V(isitors) a to je už co říct.