Smallville (A Small Confession)

Jeden z nejsložitějších vztahů mám osobně se seriálem Smallville. Poprvé jsem měl to ''štěstí'' nastoupit do téhle výpravy do pekel někdy na gymplu (tk prima-sekunda), když ho dávali na Nově. Příšerný dabing mi tehdy ani nějak nevadil, akorát trošku problém byl v tom, že jsem to začal sledovat od půlky třetí řady takže sem trošku nechápal souvislosti, to jsem ještě ale nevěděl...

...každopádně viděl jsem pár dílů a no jako žádné veledílo, holky pěkné, příběh prakticky žádný, na léto pohoda. Finále jsem nestihl. O něco později (to už jsem uměl anglicky) jsem to začal ze zvědavosti stahovat, říkám si: něco takového přece nemůže mít víc jak čtyři řady ne? HAHAHA... když jsem s klidným úsměvem sledoval první díly původní řady a smál se čím dál tím absurdnějším ''Freak of the Week'' a Clarkovým stupidním pokusům sblížit se s nějakou holčinou (první tři řady Lana, mezitím porůznu Chloe, Lois a půlka komparsu...a potom překvapivě opět Lana) v Americe geekové slintali nad nadupaným finále šesté řady a čekali na sedmou, která byla už z půlky natočená...ehm.

Postupně jsem se tedy dostal přes první řadu, čtvrtou, pátou, šestou, třetí a teď jsem v sedmé (druhou jsem nikdy neviděl, ne že bych zase o tolik přišel). Problém tohoto dílka je spád vyprávění. S tím, jaký má svět muže z oceli obrovskou mytologii s miliony a miliony možnými záporáky a klaďasy a vymazlenými scénaristickými finesami to snad nešlo ani víc podělat. Jasně ve smlouvě je jasně napsáno: tohle je příběh Supermanova dětství, což znamená žádný kostým, žádné létání (skoro), žádnou akci, žádný příběh...prostě nic. Fakt mě nebaví sledovat namakaného borce schopného zachránit svět tahat po poli nějaké debilní stohy a čekat na svého adoptivního fotra co mu udělí cca. každých pět vteřin nějaké životní moudro....ty vole prostě ne.

Kde se stala chyba? Na mnoha místech chce se mi říct...

Největší problémy:

1. Kristin Kreuk (Lana) je sice pěkná, ale to je tak všechno. Hrát rozhodně neumí.

2. Půlka valné většiny dílů je absolutně o ničem.

3. Díly jsou režírovány hroznou spoustou různých lidí a věřte mi - díly, na kterých si vyhráli přímo seriáloví herci (Rosenbaum, Welling) vidět nechcete.

4. Mytologie v seriálu užitá je minimálně pofiderní; Green Arrow je fajn, Lex Luthor sedm serií tápající v tmách už moc ne.

5. Nemocniční scény; kupříkladu taková Lana skončila většinu dílů prvních tří řad pobytem v nemocnici.

6. ''Freak of the Week'' díly; průběh: trapná scéna na začátku + zrod psychopata + první bitka + druhá bitka + nemocniční scéna + dojemná hudba, popřípadě nějaká rádoby filozofická krávovina od Jonathana Kenta.

7. Hlavní příběh se pohybuje kupředu rychlostí želvy s dřevěnou nohou; například Lois se objeví poprvé až ve čtvrté řadě.

8. Pevnost osamění (Fortress of Solitude) je neskutečně papundeklová a smrdí.

9. Faktická nesmrtelnost postav; kdybych měl spočítat kolikrát byl postřelen/na pokraji smrti/vážně zraněn jenom takový Lex Luthor došel bych pravděpodobně k trojcifernému číslu.

10. CLANA vztah a postava Lany vůbec; je zbytečná a jediné k čemu existuje je zpomalení děje.

To vše by se mělo konečně změnit s epizodou 7x16 ''Descent'', kdy se mají z Lexe a Clarka konečně stát úhlavní nepřátelé a navíc má zemřít jedna z hlavních postav. (Což bude teprve druhá...)

Mno, uvidíme; i když sedmá řada pravda patří k jedněm z těch lepších.

Doufám, že to už konečně vyjde.

How I Met Your Mother

Kdysi dávno, pradávno (bože, trapnější úvod jsem snad ještě nenapsal) jsem mnoho seriálů nesledoval. A komediální už vůbec ne – nepočítám-li Simpsonovi; ujížděl sem na Teal’cově ‘‘Indeed‘‘ a německou dálniční verbež potírajícím týmu Kobry 11 (Semir Gerchan JE bůh). No a pak přišli Přátelé. Říkal sem, co na tom může každý vidět, ale po pár řadách mi to došlo – ono to je skutečně vtipné i v českém dabingu, což je sám o sobě malý zázrak, že?

Fast forward do roku 2005 v Americe po ukončení Přátel a nevalném úspěchu Joeyho nastává humorné sucho, jenže producenti se nesmějí. A tak vzniká How I Met Your Mother...a je to celkem velmi dobré. Upřímně řečeno, ze začátku to moc růžově nevypadalo. Sitcom o pětici přátel z moderního New Yorku; kolik takových pilotů už spadlo do zapomnění televizní zábavy. Každopádně HIMYM se podařilo prorazit díky skvělým hercům, chytrému a přitom ne úplně blbému scénáři a využití co nejvíce jazykových vyhrávek, které moderní angličtina v US verzi vůbec povoluje.

Příběh se tedy točí okolo pěti přátel: Marshall a Lily jsou na pokraji manželství a všechno se zdá klape, Ted (hlavní hrdina, dalo by se říci) s nimi žije v jednom bytě, je Marshallův nejlepší kamarád z výšky a s Lily se zná stejně dlouho, pak tu máme Barneyho, který plní funkci Joeyho – tedy vtipálka, který, ale není nutně retardovaný, jako jeho vzor a má velké úspěchy se ženami a nakonec do party přibyde Robin...původem z Kanady, snaží se prosadit v televizi jako moderátorka na stanici, na kterou se nikdo nedívá a hlavně objekt Tedova milostného zájmu. Jednotlivé díly začínají vždy záběrem na Tedovy dvě pubertální dítka sedící na gauči, kterým Ted vypravuje, jak potkal jejich matku...střih...a jsme zase o mnoho let zpátky a sledujeme již příhody výše uvedené pětice.

Nápady se různí od zcela vážných témat (stěhování, manželství etc) až po naprosto absurdní (boj s krysoptákem a jiné), tak už tomu ale u sitcomů bývá. Sitcom znamená zejména minimum kulis, máme tu standartně společný byt Teda, Marshalla a Lily, pak hospodu, do které naši hrdinové pravidelně chodí a ještě občas Robinin byt (nebojte se, Barneyho byt je v jedné epizodě také odhalen a musím říct, že je to jedna z těch vůbec nejlepších); jinak se lokace různí, ale většinou jde o nejrůznější podniky, kluby etc.

V Americe se seriál stal velice úspěšným a dokopává nyní svou třetí sezonu, nutno podotknout, že již i u nás si vybudoval minimálně na internetu silnou fanouškovskou základnu. Jediným výrazným minus tak zůstává jazyk, jistě na netu se dají sehnat fan překlady i do češtiny, ale veškerá úcta autorům se opravdu nedaří zdaleka zachytit všechny gagy originální verze a výsledný dojem je pak pouze poloviční. Angličtina použitá v seriálu je pravda hodně americká zato v rámci možností jednoduchá a s trochou znalosti jazyka i zvládnutelná.

Všem příznivcům Přátel se tohle prostě musí líbit. Tam, kde Joeymu a spol. Docházel poslední tři-čtyři řady dech se HIMYM teprve rozjíždí, díly jsou kvalitativně vyrovnané a některé Barneyho hlášky nezapomenutelné (Suit up!); třešničkou na dortu jsou často používané tematické flashbacky (hlavně na ty do Barneyho minulosti se jen tak nezapomíná). Inu kdo umí, ten umí. Pokud hledáte seriál na zasmání a nevadí vám přídavek ‘‘sitcom‘‘, pak jste právě nalezli poklad.

Jamie T - Panic Prevention

Mike Skinner dokázal, že rapovat jde úplně o všem; dotáhl to tak daleko, že se už možná vzdálil normálním smrtelníkům, a proto je tu Jamie T, mladý kluk, objev a hlavně talent.

Grime je aktuálně jedním z nejžhavějších žánrů na ostrovech, a určitě vám dá práci mu nepodlehnout; výbušná směs reggae, rapu, dub a kdovíčeho ještě je vskutku neodolatelná. Debutové album – nahrané v ložnici, posvěcené Mikem Skinnerm (The Streets) prostě nemohlo zklamat. Panic Prevention je jedna z nejzásadnějších desek uplynulých let, určitě není bezchybná, ale naznačuje obrovský budoucí potencionál tohohle klučiny. Pokud máte rádi Arctic Monkeys nebo The Streets, tak Jamie T je vcelku fešná kombinace obou.

Samozřejmě, že jako valná většina umělců dneška, začínal Jamie pěkně na MySpace a pak se již postupně (za vydatné podpory hodného strýčka Mikea) vydal na sólo dráhu; okolo Panic Prevention je tak neustálá mlha obrovského hype (skoro jako u debutu Arctic Monkeys). Dobrá zpráva je – Jamie si to zaslouží, tahle deska vás prostě strhne a pokud vám grime nic neříká, tak vás minimálně obohatí o nové obzory.

Nejhitovější songy nedostanete z hlavy (Sheila, If You Got The Money) a ty ostatní ukáží své kvality záhy (Calm Down Dearest), celkově je deska vcelku vyvážená i když má i svá slabá místa; Jamieho hlas je na první poslech nepochybně příjemný a dostupný tak širokým masám, na poslech druhý ocení i náročnější posluchači jeho rozsah a hloubku. Texty se zdají být dostatečně duchaplné, což už ovšem vyžaduje i takový žánr jako je moderní rap, takže...

Mírným zklamáním mohou být videoklipy (kolující např. na youtube.com), která v sobě nezapřou ,,home made‘‘ punc a nepřílišnou originalitu, i když opička umývající nádobí může být po všech těch videích s černochama ověšenýma půlkilovými kříži a diamantovými devítkami vítaným osvěžením (minimálně pro někoho).

I když možná chováte bytostný odpor k rapu jako takovému, přesto doporučuji dát této desce šanci a pokud se vám bude zamlouvat, pak přejít na něco těžšího(The Streets...).

Jen tak dál, Jamie.

Seznam skladeb:
1. Brand New Bass Guitar
2. Salvador
3. Calm Down Dearest
4. So Lonely Was The Ballad
5. Back In The Game
6. Operation
7. Sheila
8. Pacemaker
9. Dry Off Your Cheeks
10 .Ike & Tina
11. If You Got The Money
12. Alicia Quays

Angels & Airwaves - I-Empire

Když jsem s tímhle blogem začínal objevila se tu jako jeden z prvních článků recenze na debutové album AvA ‘‘We Don’t Need To Whisper‘‘; od té doby přirozeně už nějaký ten čas uběhl a AvA přišli s novým studiovým počinem. Jaký je? To se pokusíme nyní zjistit.

Album dostalo název ‘‘I-Empire‘‘ tedy stejný název jako tajemný science fiction film, který DeLonge spolu s AvA vytváří/režíruje. Jisté je jedno – pokud se vám první album líbilo, druhým zklamáni rozhodně nebudete. I zahraniční kritiky jsou v tomto směru poněkud překvapivě jednotné a až na malé výjimky si album vede dobře a v recenzích dosahuje nadprůměrných hodnocení. Co se změnilo? Inu mnoho ne, proč taky měnit zaběhnutý model, proto se dočkáte vymazlenějších riffů, stejně jako podivností typu ‘‘Jumping Rooftops‘‘, kde se jedná o jakousi 45 vteřin trvající instrumentálku. Naprosto nechápu její umístění přímo doprostřed tracklistu, takovéhle věci většina kapel zařadí na úplný konec nebo začátek. Samozřejmě se vrací hodně sebestředné věty, jako z prvního alba a některé písničky (zejména po hudební stránce výborná ‘‘Rite of Springs‘‘ si to textem hodně kazí) působí hlavně pro lepší angličtináře bezmála směšně. Ale vezměme si to hezky popořadě.

Hudebně jsou na tom AvA skoro stejně, možná trošku dál. V pop punku/punk rocku se toho moc vymyslet nedá. Můžete přidat houslistu (Yellowcard), být trošku alternativnější (Box Car Racer) nebo vsadit na svou jednoduchostí chytlavé refrény (Hit The Lights) ale nakonec zníte úplně stejně jako xxx dalších kapel. AvA koření svou hudbu troškou space rocku a delšími úvody, refrény jsou pak samozřejmě dle tradic žánru slušně vystavěné a lehce zapamatovatelné. Od první desky je ovšem znatelný posun v instrumentální poloze, skladby již nejsou tak ploché, naopak proložené větší řadou nejrůznějších efektů, které tak vytvářejí mnohem kompaktnější zvuk, než kdy dřív. Pokud porovnáte na jeden poslech obě desky, jistě mi dáte za pravdu. Diskutabilní je jako vždy Tomův hlas, nakolik je ‘‘wirklich gut‘‘ a nakolik je dílem šikovných rukou ve studou zůstává otázkou; ovšem live videa na youtube zní dost příšerně, doufám, že je to dáno jejich nevalnou kvalitou...jednou bych chtěl na AvA zajít, tak doufám, že mě potom nečeká návštěva na ušním.

Po stránce textové se toho vážně mnoho nezměnilo, pořád je to Tom a ty jeho kecy ‘‘you can do anything you want, just come with me and believe‘‘, ale to se taky dalo čekat. Kdoví, třeba se to i někomu líbí. Na obalu už na vás nehledí zeměkoule zabalená v nějaké kostce, ale pěkně celá kapela + záhadný morkář (že by odkaz na film?, těším se...)

Jednotlivé skladby jsou si poměrně vyrovnané jak v kvalitě, tak ve stopáži, která se často šplhá k pěti minutám. Určitě bych vypíchnul oba singly a to ‘‘Everything’s Magic‘‘ a ‘‘Call to Arms‘‘, z dalších se mi velmi zamlouvala ‘‘Rite of Springs‘‘ a absolutně nejlepší je podle mě ‘‘Heaven‘‘. Je fakt, že o skladbách AvA se moc psát nedá, musí se prostě a jednoduše poslechnout. Závěrem bych chtěl říct jediné – pro všechny fanoušky povinností!

Seznam skladeb:
1. Call to Arms
2. Everything's Magic
3. Breathe
4. Love Like Rockets
5. Sirens
6. Secret Crowds
7. Star of Bethlehem
8. True Love
9. Lifeline
10. Jumping Rooftops
11. Rite of Spring
12. Heaven

Co je nového???

Light touch my hand...je tomu tak, jako v ‘‘Golden Skans‘‘ od Klaxons i mne se dotklo světlo a řeklo: aktualizuj; kdo by se nepodřídil ve slabší chvilce, že? Ale nechme tyto úvahy na později, někde okolo by se měl válet pokus o recenzi na 24 hodin.

Jack Bauer je Bůh – co dodat....

A já se mezitím pokusím shrnout, co se tak zhruba dělo v době novinkového vakua. Ve škole nic moc, ono se všechno tak nějak slévá do bezejmenné masy, občas se vynoří test, ten je překonán a dál mě to už nezajímá. Jediný zájem projevuji o historii, čtu nejrůznější knihy a vůbec jsem rád, že mě to pořád baví. Některé předměty mi připadají jako vtip a teď to myslím vážně, něco tak nepoužitelného pro humanitně zaměřeného člověka jako latinské názvy svalů a kostí lidského těla prostě neexistuje. A horká novinka – dnes jsem měl možnost/povinnost (člověk by se divil, jak často to splývá v jedno) shlédnout koncert...ehm koncert....trošku to skřípalo, u vážné hudby se to občas ztratí.

Natrefil jsem, nutno dodat převážně náhodou, na dobrého spisovatele. Michel Houellebecq se mi vskutku zamlouvá, čekejte v bližší době i něco o něm a jeho knihách (nápověda: možná to bude článek). Je to trošku zvláštní, jak se to někdy vyvrbí; moje situace je taková, že se okolo mne nepřečtené knihy kupí celkem rychlým tempem. Kupříkladu z vánoční nadílky cca. 20 knih mám za sebou dvě, možná tři.

‘‘Elementární částice‘‘ od výše zmiňovaného autora se mi válí na poličce už asi půl roku, ale teprve po přečtení ‘‘Rozšíření bitevního pole‘‘ jsem se dokopal k odtranění vrstvy prachu do té doby na nich spokojeně usazených. Mladá Fronta, pevná vazba, dvě stovky, netuctový obal – nebylo co řešit, a k mému údivu mne to i chytlo. Elementární částice rozhodně nebyly zklamáním, naopak posunuly autora mnohem dál, než jeho prvotina a zejména závěrečný epilog považuji za elegantní finesu. V dohledné době (asi po Velikonocích) plánuji porovnat síly s ‘‘Možností ostrova‘‘ v češtine Houellebecqův dosud posledním vydaným dílem. ‘‘Plaftforma je ve fázi příprav.‘‘

Ray Bradbury ve svém ‘‘Zen a umění psát‘‘ neustále zdůrazňuje důležitost psaní každý den, stačí malinko, nepatrně, ale rozhodně se ‘‘vypsat‘‘ z hloubi duše. Zejména začínající aspirant na spisovatele by se měl podle velikána science fiction řídit jeho radou. Mno, ne že by mě to nějak extra pomáhalo, ale špatné to taky není.

Zrovna se potýkám s ‘‘Divokými palmami‘‘ Williama Faulknera a jsem rád, že jsem si své rozhodnutí chopit se amerického klasika v originále nakonec rozmyslel. V angličtině a čtení anglicky si celkem věřím (pokud to není něco typu staroangličtina Shakeaspera nebo Milan Kundera každé-druhé-slovo-je-francouzsky, pak nemám problém), ale tohle je dost velké sousto i v češtině. Ještě, že mě záložka upozornila na fakt, že trestanec není nazván jménem, protože je v tom obrovská symbolika, jinak bych se nad tím rozčiloval snad celou dobu čtení knížky.

Vojtěch Zamarovský ve svém ‘‘Řeckém zázraku‘‘ předkládá kompaktní a čtivý pohled na antickou kolébku civilaze, jak ji známe dnes. Pokud ignorujete fakta týkající se populace a zmínky o ‘‘nejnovějším výzkumu sovětských vědců‘‘ (kniha je ze sedmdesátých let), pak vás jistě čeká hodnotný zážitek. A ještě chci dodat jediné, a sice: zápasím s Dekameronem, jsem v půlce šestého dne a pomalu to vzdávám. Začíná se to nepříjemným způsobem zajídat, příběhy veskrze stejné a hlavně vrátit se k tomu dá kdykoliv, protože rámcový příběh nestojí za zlámanou grešli...

A o hudbě zase někdy příště, plánuji napsat i nějaké nové recenze (Fall Out Boy, Kaiser Chiefs, nové MySpace kapely) a taky konečně nahodit nějaké anime...

Vítězství Žralok!

24 (Overall Impressions)

Řekněme si to na rovinu: Jack Bauer je bůh. Nenajdete oddanějšího, výkonějšího, efektivnějšího ochránce svobody, světlých zítřků a amerického snu, než je on. Potřebujete z někoho vymučit životně důležité informace ideálně ještě před první reklamou? Nebo třeba vystřílet bez pomoci zásahové jednotky (i když pravda, občas ty kluky použije coby efektivní a hlavně dostatečně cool křoví, do kterého můžou zmatení teroristé se směšnými přízvuky pálit hlava nehlava – tedy ovšem jen do té doby, než je Jack všechny pošle do ráje svojí spolehlivou devítkou aneb nejlepší zbraň je ta, kterou musíš nabít jen jednou, pokud možno na začátku série a přebíjet stačí jen pro efekt...) mešitu/drogové doupě/podivně vypadající skladiště/dosaďte libovolnou budovu? Nebo zachránit prezidenta či odvrátit jadernou katastrofu? Jack Bauer je váš člověk....

Nenechte se zmást německým příjmením, Jack Bauer je esencí Ameriky. Ostatně seriál občas sklouzává hodně do patosu a utápí se v něm (takové ty půlminutové záběry na vlající americkou vlajku asi nikoho mimo Státy příliš nenadchnou), s tímto jevem se ale setkáte u většiny současné americké produkce. Jack pracuje ve fiktivní CTU (Counter Terrorist Unit), které na začátku první série přímo šéfuje. Nebudu moc prozrazovat dopředu, nicméně vězte, že během těch šesti sérií se toho ještě hodně změní. První série začíná stylově: Jackův starý přítel umírá v přestřelce a Jack tuší, že tahle noc bude ještě dlouhá, koneckonců v dálce se mihotá obrovské spiknutí spojené s atentátem na prvního vážného černošského kandidáta na post prezidenta, volby se blíží a Jack musí jednat rychle...to ale ještě netuší, že nepřítel má oči a uši všude dokonce i mezi jeho vlastními lidmi....Tak by se dal ve zkratce shrnout díl první série, která jako všechny ostatní popisuje jeden den v životě takového obyčejného agenta, co celý den sedí v kanceláři a zvedá telefony – kdepak, to by jste byli hodně vedle, s teroristy se přeci nevyjednává, a tak se Jack s ničím moc nepáře. Nabije devítku a vyrazí do terénu, postupně likviduje teroristy jednoho po druhém (stylem, kdy vrazí do místnosti, vystřílí do všeho, co se hýbe minimálně dva zásobníky a pak posledního většinou těžce zraněného nebožáka mučí, dokud nezjistí lokaci dalšího výše postaveného nepřítele – inu Rambo se může jít zahrabat). Pravda, aby to nebylo příliš jednotvárné, tak občas mučí teroristi jeho, ale to končí nakonec stejně Jackovým vítězstvím (po překvapivém útěku) a smrtí teroristů. Jack taky hojně využívá pomoci civilistů (stylem: auto se zabavuje ve prospěch národní ochrany, jsetli s tím máš problém, tak smůla, já jsem na tom správném konci nabité zbraně...) a různé jiné zábavy s tím spojené.

Když sledujete 24 vcelku, zjistíte pomětně brzy, že jisté věci se jaksi opakují. Vždy je v CTU nějaký ,,špatný‘‘ agent, co táhne s teroristama (toho, ale Jack ve většine případů do půlky sezony odhalí a zlikviduje), vždy je v ohrožení buď prezident nebo národní bezpečnost (ale v Americe je to vlastně jedno a to samé) a velice často musí Jack kvůli svým ehm neortodoxním metodám jednat na vlastní pěst (ale nakonec si tím svým sexy chraplákem dokáže zajistit povolení od prezidenta například k zastřelení teroristovy rodiny včetně malých dětí). Možná se také dá poukázat na prostý fakt, totiž kulisy vypadají občas opravdu lacině a Jack je možná až moc über-agent, prostě taková one-man-army. Toliko u seriálů ceněný ,,character development‘‘ je zde zato přítomen ve velké míře. Kromě Jacka se žádná z postav sice nevyskytuje ve všech sériích, ale i ti staří známí překvapují, když je scénaristé postaví do diametrálně odlišných pozic (jde to vidět na příkladu jedné z postav jejíž vývoj je zhruba tento: agent-nezaměstnaná troska-znovu agent-Jackův nadřízený-terorista).

Jack si bude tenhle podzim spokojeně kroutit svoji sedmou sérii, což dokazuje neustálý zájem diváků. 24 byl oceněn mnoha cenami Emmy a Golden Globe včetně ceny za nejlepší herecký výkon v hlavní roli pro Kiefera Sutherlanda, který opravdu podává výrazný televizní nadprůměr. Lze si vůbec stěžovat? Rozhodně existují seriály mnohem promyšlenější co se hloubky příběhu týče – co chcete nakonec vymyslet kromě atentátu na prezidenta nebo nukleární hlavice? Mnoho toho není, pravda se sedmou sérií přichází mnoho změn (Jack se stěhuje k FBI a další), ale 24 je už nyní tak silným kultem s fanouškovskou základnou, že bych se nedivil, kdyby sedmá série nebyla poslední. Podtrženo sečteno 24 je ideálním oddechovým seriálem naladěným na akčnější notu, u kterého se lze bavit bezproblémově a hlavně dlouho.