Beer-related II

Zbožňuji ty chvíle, kdy se literární zážitek a dobré pivo spojí v jednu neodolatelnou směs a zahltí všechny mé smysly. Nestává se to příliš často, a proti si těchto okamžiků zvlášť cením, protože vím, že každý z nich je unikátem, neopakovatelným a nereprodukovatelným. Někdy je pro navození tohoto zvláštního stavu mysli zapotřebí i konkrétního prostředí, roční doby, případně jejich kombinace, jindy postačí kvalitní pivo a literatura (obojího pochopitelně v dostatečném množství). Tyto chvíle společné fascinace beer/literature jsou ze své podstaty spontánní záležitostí, pnutí ducha v jednom okamžiku, chcete-li.

Žádné systematické rozdělení těchto zážitků tak není a priori možné, existují pouze různé stupně neočekávaného. Je asi logické, že např. při čtení dobrodružství Sherlocka Holmese dostane čtenář chuť na nějaké klasické anglické pivo (stout, mild, traditional strong ale); u Kiplinga coby kronikáře koloniální éry zase automaticky naskakuje IPA (ta se velmi hodí i k ,,A Passage to India'' E. M. Forstera) a podobně ad infinitum. Toto jsou příklady na stupnici neočekávaného někde na samotném začátku, můžeme jim říkat třeba zjevná spojení, kdy linie literární a pivní je natolik propojena, že nezáleží příliš na osobě čtenáře (asociace se jeví nevyhnutelnou a sama se takřka automaticky nabízí/ prophecies have a tendency of fulfilling themselves). Existují ovšem i příklady naprosto typově odlišné.

Situace, kdy spojení není zjevné, jsou mnohdy i těmi zajímavějšími. Odhlédneme-li od jejich teoreticky nekonečného počtu (borgesovská garden of forking paths), pak jejich společnou charakteristikou bude naprostá nahodilost a značná subjektivita (zde osoba čtenáře/pijana vystupuje značně do popředí). Jeden příklad za všechny: při čtení fantasy povídky zasazené do prostředí karavany cestující pouští jsem popíjel tmavé, přehnaně sladké pivo s příměsí medu z jednoho polského pivovaru a kupodivu tato kombinace fungovala na výbornou. Představa pouště by za klasických okolností vyvolala spíše touhu po nějakém lehčím pivu, nějaké svěží (a osvěžující) záležitosti (namátkou Wild Swan od Thornbridge Brewery) a nikoliv po těžkopádném až mazlavém náporu tmavého a nevyváženého piva. Med a písek však vytvořily zajímavou kombinaci a tento quicksand mne zcela v daném okamžiku pohltil. 

Od výše uvedeného je nutné odlišovat ještě jednu specifickou množinu zážitků. Jedná se o stav, kdy určitá pasáž inspiruje k novému pročtení ve společnosti onoho opojného moku nedozírných možností (endless possibilites), kterým je pivo. O této variantě uvažuji nyní v souvislosti se slavnou básní E. A. Poea ,,The Raven'':

,,Ah, distinctly I remember it was in the bleak December;

And each separate dying ember wrought its ghost upon the floor.''

Tato pasáž přeci přímo vybízí k novému pročtení ve společnosti odpovídajícího nápoje! Otázkou zůstává, jak by měl tento nápoj vypadat. Moje představa se pohybuje někde na ose russian imperial stout (as black as the raven's feathers) - barleywine - traditional strong ale. Je to poměrně velký rozptyl a asi budu nucen chvíli experimentovat, než se k té ideální kombinaci dostanu. Kdy se tak stane, zůstává prozatím ve hvězdách.

Beer-related I

V poslední době jsem se k žádnému vyloženě výjimečnému pivnímu zážitku nedostal, takže jen pár poznámek na okraj. Malých pivovarů přibývá závratným tempem, už se to nedá reálně stíhat (jen v samotné Praze se blížíme do desítek podniků), a tak člověk čeká, co ho zaujme na první pohled. Jedním z těch zajímavějších pivovarů je Clock z malé vesničky Potštejn. Nejen, že vaří dobré pivo, ale dali si i záležet na výtvarné stylizaci (anglické názvy a steampunkoví roboti na etiketách). Před pár lety by nikoho nenapadlo, že takový projekt může v dané lokalitě vůbec někoho napadnout a nyní se jedná o pomalu běžnou záležitost. Dokud budou vznikat pivovary tohoto střihu, budu za současnou lehce chaotickou minipivovarskou vlnu rád. Ze samotné produkce pivovaru mohu doporučit APA Clock nebo Red IPA Twist.

Nedávná návštěva Brna ve mně zanechala dva přetrvávající dojmy: centrum Brna jsou vlastně tři ulice a začínají tu vznikat opravdu zajímavé hospody. Úspěšný koncept Na stojáka má již dvě pobočky a pivo se starají vskutku výborně. V rámci pivního vzdělávání jsem skupinu dotlačil ke stoutu z některého z malých českých pivovarů, ale nebyla to zrovna trefa do černého (ehm). Představoval jsem si klasickou kávovou hořkost a smetanově jemnou pěnu (půjdem nekonečně dlouhou, sametově černo tmou) a dostal jsem no klasický Schwarzbier. Česká pěna a podivná sladově těžkopádná hořkost mísící se sladkostí; naštěstí nás posléze spravila dvanáctka z Chotěboře. 

Nejnovějším hitem ze zámoří je nová odrůda chmele vyšlechtěná v USA zvaná Mosaic. S pivy vařenými z tohoto chmele je možné se potkat již i u nás (např. Matuška) a je to jen a jen dobře. Já bych se zaměřil na něco dostupnějšího i mimo Prahu, a sice na obchodní síť Marks and Spencer, která po dlouhé době oživila svůj sortiment a nabízí nyní několik nových druhů piv, včetně Mosaic Pale Ale vařeného v Adnams Brewery, Suffolk. Jedná se o velmi povedený kousek, ze kterého krásně ční vysoce aromatická chmelová linka (taky se Mosaicu přezdívá „Citra on steroids“) a jednoduše se to pije jedna báseň (mango, citrusy, trošku bylinek a nálož svěžesti). Jen více takových piv. 

Několikrát jsem se zmiňoval o principu relativity ve vztahu k pivu a pivním zážitkům obecně. Dříve jsem tento princip aplikoval pouze ve vztahu k místu (genius loci), společnosti, ve které je pivo konzumováno a celkové atmosféře onoho časového výseku z běžného života, nyní byla tato má soukromá definice opětovně rozšířena. Nově přidaná položka je docela zjevná, pokud se nad ní člověk trošku zamyslí, mám totiž na mysli literaturu. Některé knihy si je možné plně vychutnat pouze za současného popíjení dobrého piva. K tomuto náhlému prozření jsem došel při souběžné konzumaci Hrabalových Ostře sledovaných vlaků a lehce přechlazené plzničky v jídelním voze Pendolina rachotícího směrem na východ naší země. A zrovna k Hrabalovi ani jiné pivo vlastně pasovat nemůže než onen pábitelský mok uvařený bavorským sládkem a přijatý za nápoj vskutku národní i národotvorný. Od knihy samotné jsem čekal trochu více, pivo mi přišlo ok, i když plzničku vyhledávám jenom tankovou (když už, tak už). 

Před několika týdny jsem přečetl knihu vzpomínek Stanislava Bernarda (of the Bernard beer fame) nazvanou Tvrdohlavý muž. Je to celé koncipováno jako takové povídání u piva, doplněno zajímavými doprovodnými fotografiemi spolu s komentářem. Asi jsem očekával původně něco jiného, protože mne samotného kniha příliš nenadchla. Zajímavý je začátek popisující budování funkčního pivovaru v podstatě od píky, snaha o nápravu zkažené pověsti humpoleckého piva a shánění financí v divokých devadesátých letech. Pak bohužel následují kapitoly věnované řekněme politické vizi pana Bernarda, které jsou takovým tím klasickým spíše plytkým plácáním po laické politologické rovině. Samotnému pivu a současnému stavu pivovarnictví v českých zemích je věnován až úplný závěr knihy, což je skutečná škoda. Mnohem více by mne zajímaly názory pana Bernarda na české pivní festivaly, exotičtější druhy piva, současné minipivovary nebo důvod, proč se rozhodl vařit pivo zvané Bohemian ale. Prostě více o pivu a méně o současné politické situaci v zemi. V tomto ohledu se jedná o promarněnou příležitost.  

A: What's the plan, captain? B: Get your gun ready lad, the savages are coming!

Jaipur (český přepis Džajpur) rovněž známý jako Růžové město drží v rámci Indie jedno zajímavé prvenství; jedná se totiž o první plánované město, které se podařilo v tamních končinách vybudovat. Podobně plánovaným dojmem působí i stejnojmenná IPA od anglického pivovaru Thornbridge (kéž by se nějaký český pivovar jmenoval Trnový most). Od tohoto pivovaru jsem měl v minulosti pouze dvě pivka a sice imperial IPA Halcyon (docela dobrá, byť si nedokážu vybavit, že bych z ní byl nějak unešen) a taky imperial russian stout St. Petersburg, který byl takový hodně imperiální, klasická těžkotonážní tmavá záležitost. 

Jaipur je velmi sympatický zástupce svého stylu. Není to nic přehnaně alkoholického, naopak se svými 5,9% ABV aspiruje na pozici ideálního hořčího letního elixíru (na takový podvečer doplněný dramatickou hrou krvavě zbarveného zapadajícího slunce je to ideální) a skutečně se pije dobře. Krásně voňavý (citrusy, klasická směska exotického ovoce, lehký závan máty), pěna obvyklá (neurazí, nepřekvapí), oceňuju krásnou zlatavou barvu. Nástup hořkosti je postupný, což je v záplavě prvolánovitých bitter attack style piv další bod k dobru. Podobně vyvážený kousek jsem už dlouho neměl, na léto je asi vhodné se trošku předzásobit... Jsem zvědavý na ostatní pivka z tohohle pivovaru, zatím je to hit/miss (Otto weizenbock mě teda vážně nepřesvědčil).

Post scriptum I
I po dvou letech zůstávají mé prvotní dojmy víceméně stejné. S odstupem času nicméně více doceňuji opravdu bohaté aroma, které se mnoha IPA s obdobným obsahem alkoholu jednoduše nedaří dosáhnout. Mému stále se zdokonalujícímu jazyku nejvíce konvenují tóny liči, marakuji a krvavého pomeranče, které tento vyvážený počin příjemně navozuje. Dokážu si představit tento kousek klidně v roli session IPA v rámci dlouhého srpnového odpoledne...
 

Here's to never running dry

One more shot and I'm quitting forever, X my heart, X my fingers...

Running dry ain't never gonna happen around here. Německá pšenice nalitá do anglické pintovky (I see them beer nazis getting ready to burn me on the cross), but you know what? Noch einmal, bitte and all that jazz. Konvence nekonvence, mezinárodní právo se snad nezblázní, ne? Borders are meant for crossing (lines as well). V Bavorsku by to možná bylo na přestupek vůči občanskému soužití, but in my private kingdom you can get a medal for that shit. Zase se mi nechce shánět patnáct základních sklenic na pivko, takže ease up cowboy. Všechno je relativní, ale dokud to má volty... yeah i guess I can support this particular cause.    

A stejně to nejvíc závisí na vnějších okolnostech. I Heineken může být super, když si ho člověk dá s nejlepším kamarádem na rockovém festivalu a slunce zrovna zapadá a ta stage září všemi odstíny rudé a frontman se rozhodne konečně zahrát nějakou pecku z prvního alba (oh nostalgia I don't need you anymore, except I do...); jo to jsou ty chvíle, kdy nezáleží na značce, ale na obsahu alkoholu. A pak máme situace vysněné, podpořené notnou dávkou fantazie. Včera jsem si představoval, že si dám jihlavskou Black Roof IPA a v klídku si prožiju běhání po střechách Dunwallu, ale nepodařilo se. Sice sem si dal ono pivko v točené verzi, ale uniformní zářivky pivotéky mi tento zážitek nedokázaly zprostředkovat. 

Cloning kids, cyber-skin I miss missing you, now and then. Sometimes before it gets better the darkness gets bigger, the person that you'd take bullet for is behind the trigger. Oh, we're fading fast, I miss missing you, now and then. 

Changing times, a little bit of personal history, acquired taste and a whole lot of other things

Určitým vývojem prochází člověk asi ve všech sférách, osobní, pracovní, rodinné etc. no a sféra preferencí v oblasti jídla a pití není žádnou výjimkou. Já bych měl pracovat spíše na své diplomové práci, nicméně zkouším jít cestou, kterou naznačil Brandon Sanderson. Jeden z mých oblíbených spisovatelů totiž mezi velkými projekty sepisuje kratší novely nebo povídky, aby se udržel v dobré spisovatelské kondici. Myslím, že se to projevuje i na kvalitě jeho prací, která jde neustále nahoru a přesto si udržuje sympatické žánrové rozkročení (high fantasy, steampunk, sci-fi). Obdobně se budu i já snažit jednou za čas proložit náročné sepisování kvalifikační práce svými články.

Již několikrát v minulosti jsem avizoval, že tento blog není úplně reader-friendly, což se projevuje mj. i frekvencí publikace a přirozeně také tématickým zaměřením jednotlivých příspěvků. Kdysi dávno, vlastně v prvopočátcích existence blogu, jsem byl tak trochu jako Charles Dickens při psaní Olivera Twista: neměl jsem absolutně žádnou představu, jak to celé skončí. Blog jsem si založil z náhlého popudu jedno slunné odpoledne a s nadšením napsal úvodní příspěvek. Jelikož jsem na střední psal hodně věcí (česky i anglicky, hlavně různé eseje na všemožná témata) a přispíval do kamarádova hudebního časopisu, tak jsem vybral pár kousků a republikoval je na blogu. Stále jsou dohledatelné přes archiv pro případné imaginární zájemce. Tato cesta mě ale moc nenaplňovala a chtěl jsem zkusit vytvářet nějaký originální obsah. Ve školním časopisu jsem měl na starost kulturní rubriku, kam jsem přispíval zejména recenzemi seriálů, filmů a hudebních alb. Několik recenzí z této doby najdete i zde, vybral jsem ty, které se mi nejvíce zamlouvaly a po mírných úpravách nahrál na blog. Přesto jsem nechtěl z mého osobního blogu vytvořit něco jako odkladiště již publikovaných recenzí, ani jsem neaspiroval na vytvoření monotématicky zaměřené stránky, kde by se pouze střídaly recenze různých médií. Začal jsem tedy psát krátké ,,výstřely do tmy'' o čemkoliv, co mě zrovna napadlo. Za většinou těchto věcí si již příliš nestojím, ale jako artefakt časů minulých a prostředek pro sebereflexi jsou ideální. Postupně jsem, až na malé výjimky, zavrhl hodnocení hudby a zůstal pouze u filmů a seriálů. Nejprve byly dominantní filmy, kde jsem si vytvořil pomyslný formát krátkého shrnutí mých pocitů doplněných obrázkem. Seriály přišly až o něco později, navíc jsem také opouštěl formát obrázek + text a zůstal pouze u textů samotných. Jak jsem si uvědomoval, že počet mých čtenářů nepřekročí dvouciferná čísla, tak jsem se stále více dostával na pole metazábavy pro jednoho. V poslední době dávám většině článků nadpisy pocházející z písní mých oblíbených kapel a do textů včleňuju nejrůznější narážky na současnou popkulturu. Osobně mě to baví a jsem sám zvědavý, kolik těchto easter eggs rozluštím za pár let. Víceméně jsem nyní zaměřený hlavně na seriály a svůj původní formát recenzí filmů jsem ještě více zkrátil. Stále více chci prozkoumávat formát borgesovské poznámky, která je sama o sobě značně flexibilní a touto formou se budu zamýšlet nad mými oblíbenými tématy.

Teď jsem zaskočil sám sebe. Původní účel tohoto textu bylo totiž krátké zamyšlení nad změnami v chutích, konkrétně nad změnami mých preferencí v oblasti piva. Sandersona jsem chtěl zmínit na okraj a pokračovat v rozjímání o pivu, ale můj historický exkurz se mi trochu vymkl z rukou. No, alespoň jsem se trochu vypsal, to taky nemůže nikdy uškodit. A nyní bych rád přešel k tomu stále mi unikajícímu pivku.

V poslední době zjišťuji, že v oblasti piva (ať již craft nebo ne) nelze skoro nic považovat za jisté. Měl jsem totiž za to, že se mé chutě již ustálily, takže se dokážu ve stále bohatší nabídce bez potíží orientovat. To byla chyba. Začal jsem na sobě totiž pozorovat působení dvou specifických fenoménů: acquired taste a boredom of the known. První je poměrně ustálený koncept aplikovatelný na vše od sardinek v oleji až po politiky, druhé je čistě můj výmysl. Acquired taste neboli získaná chuť spočívá ve známém faktu, že některé potraviny nebo nápoje člověk nedokáže zpočátku plně docenit a musí se k nim projíst či propít. U piva se to stává běžně, jelikož záběr jednotlivých pivních stylů je značně široký a celoživotní konzument plzeňského ležáku si tak nebude pochvalovat belgický kriek na první dobrou. Těch protikladných kombinací je samozřejmě nespočetné množství, já jsem tento problém měl zpočátku se dvěma styly. Rauchbier neboli nakuřované pivo mě neoslovilo v mé první fázi poznávání piva a na dlouhou dobu jsem na něj zanevřel. Postupně jsem se k němu vrátil obloukem přes nakuřované pšenice, protože ty mi naopak zvláštním způsobem očarovaly a začal jsem je vyhledávat jako zajímavou alternativu ke klasickým přezrálým bavorským banánům. Kyselejší piva mi chutnala vždy, ale gueuze jsem zrovna nemusel. Ještě vyšší level představuje gose, velmi zajímavý německý pivní styl s pohnutou historií. Právě gose se mi podařilo ochutnat, sice to nebylo pravé německé, ale americká varianta, přesto si myslím, že v chuťovém profilu byla hodně podobná originálu. Gose je kyselé až na půdu, vaří se metodou svrchního kvašení s přídavkem soli a koriandru. Výsledkem je opravdu kyselá záležitost se slanými podtóny a lehkým náznakem koriandru. Má verze byla navíc doplněná o šťávu z yuzu, což je hodně kyselý citrusový plod původem z Číny. Ta chuť byla opravdu velmi specifická a přesto jsem ji dokázal náležitě ocenit, což by třeba ještě dva roky zpátky byl nejspíš problém. Opět jsem překvapil sám sebe a tentokrát příjemně.

Boredom of the known značí jistou únavu pivními styly, se kterými se setkávám nejčastěji. Jednu dobu mi to reálně hrozilo u bavorských pšenic, už jsem jenom rezignovaně odškrtával banánové tóny a typickou plnost těla a nedělal valné rozdíly. Pak jsem si od pšenic dal na chvilku pauzu a hned to šlo lépe. Nyní jsem schopen je zase ocenit. Nejnověji mám ovšem problémy u nejrůznějších imperial stoutů, pokud totiž necítím výrazné čokoládové tóny (nebo prostě něco dalšího neobvyklého), pak se mi tento styl smrskává na neúprosnou kávu a často již vysoký podíl alkoholu. Tyto těžkotonážní kousky mi posléze splývají v jedno a nedokážu je příliš odlišovat. Hlavně mě ale začínají nudit. U india pale ale se mi to ještě nestalo, což je zvláštní, protože tento styl piju ze všech nejčastěji. Tady to ovšem přisuzuji značné rozmanitosti, protože často piju double IPA, black IPA, imperial IPA a IPA s přídavkem něčeho. Nevím, zda existuje styl white ipa a po pravdě mě ani ta akademická diskuze příliš nezajímá, nicméně tato kombinace belgického witu a americké ipa mi docela chutná (White Shadow od Kaltenecker je úplně v pohodě).

Někdy příště bych se rád rozpovídal o session beers a mém pohledu na craft beer celkově.

One more shot and I'm quitting forever / X my heart X my fingers

Mikkeller - Texas Ranger
Chilli stouty mě vážně začínají zajímat, tenhle kousek od neúnavných dánských banditů je zatím nejlepším příkladem tohoto stylu, se kterým jsem se setkal. V porovnání s Liquid Confidence od To Øl je zde pálivá hořkost skutečně přítomná a dotváří tak chuťový profil unikátním způsobem. Barva je samozřejmě neprůhledná čerň s velmi kvalitní pěnou, která se dobře drží. Ve vůni přítomnost chipotle papriček necítím vůbec, v chuti zpočátku také ne, ale po polknutí se projeví hřejivý a lehce štiplavý závěr. Výjimečná záležitost, někdy bych rád ochutnal její další varianty (různé barrel aged verze). 9/10

To Øl - Jule Maelk
První zklamání bývá nejhorší... Imperial milk stout (ABV 15%) mi vyloženě nesedl; ve vůni ještě kávové náznaky, barva přirozeně the darkest darkness, ale v chuti pouze a jen cukr. Neskutečná, vtíravá až nepříjemná a vše přebíjející sladkost. Chvilku po polknutí se posléze přihlásí další hrubší karamelové a kávové tóny, jenže to už je příliš pozdě. Výsledný dojem je prostě kostka cukru a to se mi pít úplně nechce, takže nevermore. 4/10

To Øl - Goliat
Nádherný čokoládový imperial stout, který se úplně rozplývá na jazyku. Na obalu avizovaná káva se tentokrát nekoná, barva je mléčná čokoláda s pěknou hnědou a hustou pěnou. Ve vůni trošku kávové boby, ale v chuti je to jednoznačně chocolate. Je sice trochu jednodušší (tj. čokoládové tóny zde naprosto dominují), ale to ani tak nevadí. Hlavně, že není zbytečně přeslazený, už jsem měl i mnohem komplexnější stouty, ale tenhle kousek je i tak dostatečně zajímavý. Uvidíme, co s ním udělají bourbon sudy (tuhle verzi mám prozatím v archivu, když se mi podaří sehnat znovu klasickou, udělám porovnávací degustaci a nahodím recenzi). 8/10

Anchor - Big Leaf Maple
Podzimní speciál od Anchoru jsem ochutnal vůbec poprvé a už nyní lituji, že jsem si nepořídil více lahví. Trošku mě zaskočil javorový sirup, který se do tohoto red ale přidává. Ten mám sice rád na palačinkách, ale v pivu jsem se s ním ještě nesetkal. Dlužno dodat, že obavy byly naprosto zbytečné. Barva podzimních javorových listů a citrusová vůně udělaly skvělý první dojem. V chuti je to klasický red ale, trochu si namlouvám, že tam cítím onen proklamovaný sirup, nicméně síla autosugesce zřejmě pracovala na plné obrátky. To nic nemění na tom, že se jedná o svěží záležitost, kterou bych si rád dopřál i v dalších ročních obdobích, Anchor opět nezklamal! 8,5/10

an Abstrakt problem

Měl jsem možnost ochutnat poslední dvě Abstrakt piva ze skotského pivovaru BrewDog. Ti, kteří se v craft beers trošku orientují jistě tento pivovar znají, jelikož jsou tihle dva pánové z mrazivého Aberdeenu skutečně nepřehlédnutelní. Mají krásné moderní etikety, chytré slogany a propracovaný marketing a taky vaří skutečně dobrá piva. Občas jim některý z jejich experimentů trošku ujede, ale minimálně piva z jejich základní řady (Punk IPA, Trashy Blonde, 5 A.M. Saint apod.) mohu jen a jen doporučit.

Abstrakt je výjimečná řada piv, která jsou přirozeně limited edition a BrewDog se zavázali je uvařit pouze jednou. Jednoduše co pivo, to zážitek, at least that's the idea. Již dříve jsem ochutnal jedny z prvních Abstraktů a docela ok, ale za tu cenu příliš drahá záležitost. Proto jsem se také zdráhal zakoupit nějaké další pivko z této řady, naštěstí je tu skvělá pivotéka Beergeek, která začala pořádat ochutnávky těchto piv, takže si vedle klasických svou kousků na čepu můžete dát panáka nějakého skutečně silného a drahého piva za přijatelnou cenu. Tímto způsobem jsem se dostal k AB:13 a AB:14.

AB:13

Třináctka je dle oficiální stránky ,,cherry imperial stout aged in sherry barrels'' po dobu 14 měsíců, s ABV 11,3%. Ve vůni i v barvě to silně připomíná sherry a bohužel to tak i chutná. Velmi těžké švestkové tóny a pomalu až nesnesitelná sladkost; mazlavá likérovitá konzistence (zavřít oči, tak možná ani neuhodnu, že piju pivo) dává okázale najevo, že tady se pivnímu mainstreamu vzdalujeme rychlostí světla. Nic pro mně, ale milovníkům sherry bych to jako zajímavost určitě doporučil.

AB:14

Čtrnáctka neboli ,,oak aged imperial weizenbock'', který si své dozrávání odbyl v sudech po bílém víně alespoň na první pohled vypadal jako svěžejší, lehčí kousek (ABV 10,2%). Samozřejmě, že weizenbock nebude nikdy nízkoalkoholická záležitost, nicméně jsem doufal, že právě ony sudy dodají pivku příjemný odlehčenější závěr. To byla mylná představa. Vizáží jednoznačně weizenbock, ale i  tentokrát při manipulaci se sklenicí zde byla patrná likérovitá konzistence jako u předešlé třináctky. V chuti květnatá sladkost na medovém pozadí, aroma přezrálých banánů typické pro tento pivní styl tentokrát absentovalo. Na mně opět příliš sladké, i když poněkud odlišným způsobem. Na rozdíl od třináctky, kde švestková nálož zdárně přebíjela cokoliv dalšího, u čtrnáctky nedochází k úplné rezignaci na komplexnější chuť, nicméně sladkost je zde taková vtíravá a postupem času vše prostupující. Kde třináctka byla přímočará, tam u čtrnáctky chvilku trvá, než se celkový charakter piva odhalí, výsledek je ovšem značně podobný. Sladkost tomuto kousku podtrhává nohy, český výraz ,,přesládlý'' není úplně přiléhavý, v angličtině bych použil ,,cloying'', což se mi zdá jako nejvýstižnější.

Závěrem snad jen menší zamyšlení nad touto řadou piv jako celkem. Dělat experimentální piva není jednoduché a většinou je to hit/miss; mimochodem ukázkovým příkladem této tendence je takový Mikkeller, kde sice zvládli za velmi krátkou dobu uvařit již stovky piv, která jsou ovšem někdy vynikající, někdy průměrná a někdy i nepitelná. Být experimentální za každou cenu nemá smysl, u BrewDog nicméně platí, že jejich základní nabídka je velmi kvalitní, a tak si myslím můžou tyhle úlety v rámci limitovaných várek dovolit. Pokud bych musel říct, který ze dvou výše uvedených kousků je lepší, pak pro mě je to čtrnáctka, protože bych si ji dokázal představit jako tečku za sladkým dezertem, ale více jak dva panáky bych pravděpodobně nezvládl. Subjektivně mi sice sherry nechutná, nicméně u čtrnácky vidím více práce, která se přirozeně odráží i v komplexnější chuti. 

A small correction

Po delší době jsem zase jednou ochutnal jedno belgické pivko, a ačkoliv jsem ho hodnotil již dříve, tak zde musím uvést svůj nový názor na něj. Jedná se o Dendermonde Triple, které jsem kdysi v záplavě dalších belgických piv nespravedlivě odsoudil jako:

lehce zapomenutelné pivko, prakticky ničím výjimečné není; pěna dobrá, nádherná barva se snaží zachránit podprůměrnou chuť. Alkohol zde není tak dobře maskovaný a je cítit na jazyku, v rámci silných belgických ale jednoznačné zklamání.
Celkem: 2/5

A nyní tedy dodávám: jistě alkohol skutečně není dobře maskovaný, nicméně uznávám, že to mi už ani tak nevadí, v chuti ovšem nalézám zajímavé jemné ovocné tóny a takovou jakoby lehce kyselkavou linku, která činí toto pivo skutečně zajímavým. Takže na druhé ochutnání a delší zamyšlení musím dát 3,5/5 s tím, že bude asi zajímavé vracet se i k dalším hodnoceným pivům a pozorovat tak na nich, jak se moje chuť vyvíjí.

Malé zamyšlení nad pivními styly

Každý se rád vyvíjí, vývoj přináší nové zkušenosti, nové zážitky a především rozšiřuje obzory, evolution equals fun right? Člověk se přirozeně vyvíjí v mnoha směrech, nicméně jak již z nadpisu vyplývá, cílem následujících vět bude přiblížit můj vývoj na poli pivním.

Začínal jsem asi jako každý druhý a dlouho jsem považoval pils za pomyslný střed pivního vesmíru, nicméně postupem času mi začalo docházet, že pivních stylů/druhů a s nimi spojených chutí je mnohem více a díky své zvědavosti jsem se dokázal vymanit z tradiční české škatulky a vydat se vstříc novým chutím. Mezi první piva, která jsem ochutnal patřila určitě plznička, Radegast a hlavně Černá Hora, což byla značka, která mě v mnoha ohledech ovlivnila. Pamatuju si, že na čepu v naší teenage hospodě bývala desítka i dvanáctka a občas, když se poštěstilo, tak byl i Kvasar nebo nějaká podobná specialitka (tyhle sudy pak mizely zdaleka nejrychleji). Jako nezletilý jsem se navíc ocitl v kraji pivu nezaslíbeném, na jižní Moravě přece jen vládne ocelovou rukou víno ve všech svých podobách a ani studium na druhém konci republiky mi v tomto směru příliš nepomohlo. Krátké přestávky mezi záplavou českých piv tvořila ta rakouská, která jsem pil vždy na dovolené, tady jsem si zamiloval styl pšeničných piv Weizen/Weissbier a v jejich superioritu jsem věřil až zhruba do roku 2007. Od klasických ležáků plzeňského typu to byl skutečný krok do neznáma a já jsem si poprvé uvědomil, že pivo nemusí být jen hořké a zlatavé. Weizeny chutnající po banánech a létu jsem si zkrátka zamiloval, obdivoval jsem jejich plnost, toho piva byla plná ústa a ta neuvěřitelná vůně mne vždy sváděla k objednání další rundy...

Po prozření v Rakousku jsem se začal zajímat o pivo trochu více a objevil jsem, že i u nás se nedělají pouze nudné ležáky. Začal jsem vyhledávat cokoliv kromě ležáku a zaměřil jsem se na polotmavá, pšeničná, tmavá a další speciální piva z českých pivovarů. V téhle době ještě nenastal současný boom minipivovarů (tím myslím hlavně ty úplně nejmenší, tedy restaurační pivovary), takže tyhle speciály pocházely zejména od větších výrobců. Měl jsem krátký flirt s tmavým pivem (konečně jsem se zbavil hloupého předsudku o tmavém pivu, které je hlavně pro ženy), ale zde jsem se rychle ze svého opojení vzpamatoval, protože mi po chvíli začaly všechny chutnat zhruba stejně. Největší radost mi v této etapě přinesl určitě Primátor Weizenbier, který se nejvíce blížil lahůdkám rakouské a německé provenience. Následně jsem se seznámil prostřednictvím jedné Tlusté Koaly s pivovarem Kocour a jeho skvosty. Sympatické mi bylo už logo v podobě moderního kocoura a hezké krígly, poté, co jsem ochutnal jejich weizen a některé další druhy jsem měl svého nového favorita a i nyní patří mezi moje top 3 české pivovary. Jejich višňový ležák je také asi jediné ovocné české pivo, které piju pravidelně a které mi skutečně chutná. Z dalších domácích pivovarů a pivovárků jsem hodně experimentoval s pivovarem Svijany, kde jsem si zamiloval jejich silnější speciály (jmenovitě Kníže, Kněžna a Kvasničák), no a poté jsem objevil nejlepší pivo plzeňského typu, nejlepší pils pravděpodobně na světě, ale určitě v ČR (a ne vážně to není PU) - dvanáctku z pivovaru Kout na Šumavě. Takhle by měla chutnat pořádná dvanáctka! Popsat se to nedá, musí se to vypít a pak to lze srovnat se zbytkem české produkce.

Po tomto objevitelském období přišel další útlum, a až asi poslední dva roky jsem zase aktivním vyhledávačem nových chutí. V tomto směru jsem trochu upustil od českých piv a začal se zajímat o produkci z Anglie, Skotska a také USA. Jednoduše řečeno mi učaroval pivní styl IPA a jemu příbuzné (APA, DIPA); abych ale přeci jen nekecal: na české scéně jsem totálně propadl pivům ze stáje pivovaru Matuška, ty dle mého názoru nemají v mnoha kategoriích v naší republice konkurenci. Pokud bych měl sestavit pomyslnou Top 3 českých pivovarů, pak by to vypadalo zhruba takto:

1. Matuška
2. Kocour
3. Kout na Šumavě

Vše se může časem změnit, ale myslím, že Matuška bude mít to své první místo vždy jisté... Zároveň bych chtěl zdůraznit, že jsem velmi rád za otevření jedné hospody ve Vršovicích: Zubatý pes totiž poskytuje na svých patnácti pípách krásný průřez zajímavými českými pivovárky, doplněný o lahůdky ze Skotska (BrewDog), Dánska, Norska a dalších zemí. Takhle by měla moderní hospoda zaměřená na pivně gramotné hosty vypadat. Jinak bych se rád na závěr omluvil za nepříliš vydařenou kompozici článku, je to dáno částečně tím, že vznikal postupně v průběhu několika měsíců a byl jsem příliš líný na to, abych se s ním více vyhrál; snad to zlepším v budoucím článku s pivní tematikou.

Všechna piva světa III (Belgium at home edition)

Tento text má zhruba roční zpoždění, nicméně snad to příliš vadit nebude. Minulý rok jsem měl na prázdniny objednanou krabici (4x6 třetinek) belgických speciálů a tento rok jsme si s mojí přítelkyní splnili tak trochu sen a do Belgie, tedy přímo ke zdroji jsme vyrazili na dovolenou. Na dovolené jsem samozřejmě vyfotil co se dalo, následující report se týká však oné krabicové verze belgických lahůdek. Jelikož jsem neměl ještě v té době iPhone, tak je kvalita fotek jednotlivých pivek povětšinou žalostná, uvádím zde proto pouze hromadné foto pořízené hned po příjezdu. Tasting notes mi ležely na stole napsané ještě tužkou skutečně dlouho, ale rozhodl jsem se je příliš neupravovat, takže zde máte můj rok starý komentář k následujícím pivům:

Achel Blond

- trapistický Achel jsem ochutnal i v verzi Dark, tato světlá varianta je o něco lehčí (8% alc.); pivo tradičně bohatě krémové a vysoce kvalitní pěny, avšak nepříliš výrazné barvy; v chuti se jedná o poměrně snadno rozeznatelný kousek a i v rámci trapistických piv patří k těm lepším značkám, ačkoliv osobně preferuji La Trappe a Chimay.

Celkem: 4/5

Barbar Blond

- Světlý medový ležák zlatavé barvy; med je v chuti skutečně přítomen (ve srovnání třeba s domácím Kvasarem od Černé Hory) a jedná se o pivo sladší, než je zvykem. Hodí se hlavně k něčemu sladkému či jako nightcap, nejedná se o pivo na delší posezení popř. opakovanou a rychlejší konzumaci, oceňuji umění belgických sládků, kteří dokážou těch 8% alc. v té medové chuti umně zamaskovat. Pokud máte rádi sladší piva nebo hledáte skutečně dobré pivo s přídavkem medu, pak jste ho právě našli.

Celkem: 4/5

Barbar Bok

- tmavá verze Barbara vařená pouze v zimě (od října do února) obsahuje rovněž med a má také stejný obsah alkoholu. Barva je nádherná podzimní hněd padajícího listí za západu slunce, stabilnější pěna a celkově komplexnější aroma i chuť odsouvají světlého bratra na druhé místo. Pokud máte příležitost, tak určitě vyzkoušejte, myslím, že ten med se hodí více právě k této tmavé verzi.

Celkem: 4,5/5

Celis White

- Pierre Celis, který stál v šedesátých letech za zrodem moderní podoby Hoegaardenu se osamostatnil a otevřel si vlastní pivovar v Texasu. Celis ukončil činnost v roce 2000, nicméně o dva roky později byla značka zakoupena Michigan Brewery a výroba Celis White byla obnovena. Jedná se o belgickou pšenici neboli witbier a ve srovnání s masově produkovaným Hoegaardenem je zde patrný určitý rozdíl v kvalitě. Celis má barvu zralého sena, je méně citrónový a jeho chuť je více unikátní, resp. není tak unylá jako u Hoegaardenu. Pokud vám belgická variace na pšeničné pivo chutná, pak je Celis povinností, dá se sehnat v některých pivotékách a věřte mi, že Hoegaarden mu nesahá ani po paty.

Celkem: 5/5

Filibuster

- jedná se o belgický pils tedy ležák plzeňského typu. V chuti není příliš hořký a je vcelku snadno zaměnitelný s některým z českých piv, vůně veškerá žádná, barva naprosto standartní, pěna taktéž. Belgie jednoduše není svými pilsenery proslulá a při pití Filibusteru se není co divit; jedná se tedy o naprosto běžné pivo, ideální na osvěžení či posezení s přáteli, avšak od nekonečné řady českých ležáků se ničím neliší, snad jen tím, že má 5% alc. a dobře se pije i v zimě. Nudná klasika.

Celkem: 2,5/5

Nostradamus

- černé pivko s 9,5% alc. barvy půlnoční tmy. Pěna opadává velmi rychle, chuť je však poměrně zajímavá. Jak jsem byl zvyklý na česká tmavá piva s jejich častými nasládlými tóny, tak jsem nebyl na Nostradamuse připravený - je to totiž hořký kávový prorok s odstíny starého karamelu a špetkou kaštanů (ano, nezvyklá kombinace), jen ten dojezd je zvláštní...

Celkem: 3,5/5

Bornem Dubbel

- další z řady černých pivek, tentokráte trochu slabší (7% alc.) dvousladový mok s vyváženou barvou a dobře definovatelnou chutí: směs ořechů a karamelu, vůně ucházející, pěna vynikající. Vesměs dobře pitelné pivko, trošičku podobné i českým tmavým; zajímavostí je, že mniši, kteří ho již několik staletí vaří ho používali i ke 40-ti dennímu půstu, kdy si odpírali veškeré jídlo a přežívali pouze na tomto pivu.

Celkem: 4/5

Cuvée des Trolls

- v barvě podobné Celis White; velmi osvěžující pivo s naprosto odzbrojující chutí (citron, špetka curacaa); dle legendy se o tuto fantastickou chuť starají po nocích pivovarští rarášci, voní to moc pěkně po létě a slunci a chutná to jednoduše výborně. Spolu s Celis White se jedná o jasné letní hitovky.

Celkem: 5/5

Satan Red

- pivo příjemně podzimní červené barvy se samotným Luciferem na etiketě se mnoha ohledech podobá Boucanier Red Ale. Pěna slabší, chuť poměrně bohatá a postupně se na jazyku rozvíjející. I přes svých 8% alc. je Satan spíše jemnějším ve své chuti, bohužel už si nedokážu přesně vybavit jednotlivé komponenty, nicméně vím, že se o žádnou supernovu nejednalo, což se odráží i v mém lehce nadprůměrném hodnocení.

Celkem: 3,5/5

Satan Gold

- krásná zlatavá barva, stejně jako červená varianta má 8% alc.; pěna velmi dobrá (krémová a správně hustá, celkově kvalitní). Chuť je také výraznější a blíží se kupříkladu k takovým Augustijnům. Tento Satan je dobře pitelný, nicméně v rámci profláklé kategorie silných belgických piv se jedná přeci jen o klasiku, která neurazí ani nenadchne. Na čtyři body to není, ale lepší než verze red určitě je.

Celkem: 3,5/5

Dendermonde Triple

- lehce zapomenutelné pivko, prakticky ničím výjimečné není; pěna dobrá, nádherná barva se snaží zachránit podprůměrnou chuť. Alkohol zde není tak dobře maskovaný a je cítit na jazyku, v rámci silných belgických ale jednoznačné zklamání.

Celkem: 2/5

Scaldis Amber

- jedno z těch opravdu silných piv, má na české poměry neuvěřitelných 12% alc.; vynikající jemná pěna, nádherná karamelová barva a stejně tak bohatá mazlavě sladká chuť s prvky karamelu, hořké čokolády a podzimního slunce; výrazná a těžká vůně. Alkohol velmi citelný, není zde snaha o nějaké maskování, nicméně na pitelnosti to kupodivu příliš neubírá. Jedno z velkých překvapení.

Celkem: 4/5

Augustijn Grand Cru

- klasický světlý Augustijn mi chutná hodně (mniši z Gentu prostě umí), rozhodl jsem se tedy vyzkoušet jeho luxusnější verzi Grand Cru a nezklamala! Silné pivo světle zlatavé barvy (9% alc.); konzistentní a dobře držící pěna. V chuti velmi podobný svému chudšímu kolegovi: nasládlé výrazné tóny s hořkým zakončením, skutečně solidní pivko.

Celkem: 4/5

Augustijn Dark

- řadu Augustijn začínám pomalu ale jistě milovat, ani tmavá varianta me nedokázala přesvědčit o opaku.Augustijn Dark má 7% alc., pěna je ještě hustší než u Grand Cru a také se vytrvale drží a neopadává. Tento belgický speciál má exkluzivní barvu na hranici tmavě hnědé a lehké černi, ve vůni lze rozeznat klasickou směs karamelu s trochu temnějšími tóny, v chuti se ale jedná o poměrně konzervativní záležitost (hořká čokoláda). Z tmavých klášterních pivek moje osobní jednička.

Celkem: 4,5/5

Cause baby I'm a Slytherin and girl you are a Gryffindor

Takže asi nejvíc kávové pivko (Black Damnation II) v mojí dosavadní kariéře mně přirozeně dovedlo na youtube k heslu harry potter + hero + music video a ne nemyslím tu verzi od Nickelback, nýbrž tu nejlepší od nesmrtelného Enriqua Iglesiase...

Proč? Protože Enrique-fucking-Iglesias!!!

Každopádně po uspokojení téhle guilty pleasure pramenící mj. i z určitého smutku, neboť po konci Stargate skončila nyní i další z legend mého dospívání a sice slovutný Harry Potter, který to zařízl monumentální bitvou o Bradavice a pak totálně podělal nechtěně vtipným a zbytečným epilogem. Snad se někdy utrhnu k dalšímu HP maratonu a pak sem nahodím shrnutí celé série. Jinak nadpis je úryvek ze super super písničky, kterou sem náhodou našel právě na youtube a ano kdysi jsem na wizard rocku vážně ujížděl, tuším, že to bylo okolo páté nebo šesté knížky a drželo se mně to přes půl roku. A Hot Tub Time Machine je jedna z nejlepších komedií, které jsem kdy viděl a nestydím se za to, smál jsem se víc než u obou Pařeb dohromady. Jo a tady máte tu nádheru, jsem pořád stuck on repeat:

IPA is Dead

V rámci své první návštěvy Zubatého psa jsem si koupil i limitovanou edici čtyř Indian Pale Ale z produkce BrewDog. Pod názvem IPA is Dead se skrývají 0,3 láhve, každá se stejným základem, kterým se stala baby verze jejich klasického Hardcore IPA (tahle má tedy 7,5% alc) dochmelovaná poté vždy jiným druhem chmele. Jednotlivé druhy se jmenují právě po téhle ingredienci, takže tu máme: Sorachi Ace, Bramling Cross, Citra a Nelson Sauvin. Při 75 jednotkách IBU (International Bitterness Unit) se jedná o hořčí pivka, než na které je průměrný český konzument zvyklý, přesto mi chutnaly, protože já hořká piva rád. Nyní tedy přejděme k tomu hlavnímu, tedy hodnocení jednotlivých piv:

Sorachi Ace

S přehledem nejvíce exotický kousek celé kolekce, tenhle druh chmele pochází až z dalekého Japonska, tedy ne zrovna pivu zaslíbené zemi (soudím dle toho, co jsem měl zatím z japonské produkce možnost ochutnat). Kluci z BrewDog sami říkají, že tenhle chmel chutná jako žvýkačky, osobně mi přišel vážně zajímavý. Má hodně pěknou barvu, taková hazy orange s rychle padající pěnou; ve vůni cítím trochu Pink Killera z Belgie (toho však nesnáším), jinak hodně grep a nějaké další ovoce skrývající se v pozadí. Na jazyku překvapí nejprve citronové tóny, které však ke konci přehluší záplava hořkosti. Zpočátku hodně nepřátelsky se tvářící pivko se však hodně vylepší, pokud se nechá trošku odstát a ohřát, pak už ty ostré hrany jsou více zahlazené a jde to líp do krku. Závěrem: určitě zajímavé, nicméně aktivně ho vyhledávat nebudu.

Citra

Další na řadě byl chmel z USA, jedná se o relativně nový druh chmele, hojně využívaný spoustou minipivovarů za oceánem i na starém kontinentu. Barva je v podstatě totožná se Sorachi Ace, vůně je však mnohem komplexnější a kromě obyčejných citrusů lze rozpoznat i mango, ananas a další tropické ovoce, jednoduše ta vůně je omamná a velmi velmi unikátní. V chuti pak samozřejmě narazíme opět hlavně na citrusy, i když mi tam občas skákal ten ananas nebo mango, hořkost je zde v podstatně rafinovanější podobě a vůbec není tak okázalá a hrubá jako u Sorachi Ace. Pěna padá pořád stejně rychle. Závěrem: rozhodně zajímavé pivo, zejména co se vůně týče, pro příznivce tropického ovoce jasná volba a já bych si ho také ještě někdy rád dal.

Bramling Cross

A vracíme se do známějších končin, konkrétně do staré dobré Anglie. Bramling Cross evokuje ve vůni švestky a trochu i brusinky, celkově se jedná o těžší pivko, než dvě výše uvedené. Připomíná mi taky english brown ale, kterých jsem už pár měl a celkově se dá říct, že je docela obyčejné v rámci možností nastavených IPA a BrewDog základem. Pěna i barva zůstávají stejné. Na jazyku se bijí švestky s těžkopádnou hořkostí, lehkost Citra a unikátnost Sorachi Ace je ta tam. Závěrem: spíše obyčejnější pivko, jak ve vůni, tak v chuti, prozatím nejméně zajímavý kousek tohoto kvarteta a taky kandidát na rychlou smrt v dalším kole.

Nelson Sauvin

Poslední kousek pochází ze Středozemě resp. Nového Zélandu. Barva, pěna opět klasika, ale ve vůni a také v chuti je to hodně nekompromisní citron s menšími náznaky grepu a možná jeětě něčeho dalšího. Po Citra určitě druhý nejvýraznější kousek, který stojí za ochutnání. Hořkost je zde spíše přebita těmi tóny citrusů, takže se zdá jakoby ustupovala do pozadí, ona se potom sice úplně ke konci ještě ozve, ale rozhodně ne tak silně jako třeba u Sorachi Ace.

Zde je celkové pořadí od nejlepšího k nejhoršímu:

1. Citra

2. Nelson Sauvin

3. Sorachi Ace

4. Bramling Cross

Kolekci jako celek hodnotím určitě pozitivně, pravda nezvolil jsem nejlepší postup při ochutnávání a pokud se odhodlám ke koupi dalšího packu, pak budu určitě postupovat dle svého hodnocení a nejmíň zajímavý Bramling Cross nechám až na úplný konec. Citra a Nelson Sauvin jednoduše stojí za hřích a vůbec by mi nevadilo pořizovat si tuhle kolekci jenom kvůli nim. Sorachi Ace je velmi osobitý (pro někoho obávám se, že až příliš), ale já si k němu cestu nakonec našel, no a Bramling Cross prostě nemá v téhle konkurenci šanci a vychází mu tak poslední místo.

My sweet escape

No jo, nějak mě to všechno doběhlo, předběhlo a podrazilo nohy. Na youtube se mi dokola točí (,,stuck on repeat'') Gwen Stefani, Stargate music videa (still sad because of the cancellation) a různé další věci více či méně obskurního ražení. V kině nic nejde, chtěl jsem jít na Kazatele, ale poté, co jsem zjistil, že bez 3D to tentokrát nepůjde si raději počkám na m-HD rip a na další Piráty vážně nemám náladu. Posledním zářezem tedy zůstává vynikající Fast Five, což mi připomíná, že bych si měl dát maraton Fast and Furious a nahodit nějaký větší souhrnný článek...času dost. Nechce se mi učit pracovní právo, tak hledám výmluvy všude možně, ale zítra už budu muset vážně začít.

Včerejší večer byl naprosto skvělý po pivní stránce; konečně jsem se totiž dostal do nově otevřeného pivního baru Zubatý pes, bohužel mám Vršovice opravdu z ruky. V tomhle velmi příjemném moderně zařízeném podniku se totiž na 15 pípách točí piva malých českých pivovarů, ale i piva skotská, dánská či norská. Mým primárním cílem bylo ochutnat hlavně ta skotská piva z produkce pivovaru BrewDog, což je takový velice sympatický menší pivovar, který se nebojí dělat piva jinak. Měl jsem možnost ochutnat jejich Riptide, který jsem dostal k Vánocům a od té doby jsem se těšil na další setkání, navíc naprosto miluju jejich design lahví i kríglů. Beer for Punks mají na svých stránkách, well count me in! Kromě jejich piv jsem ochutnal i piva z produkce norského Nøgne Ø a dánského Mikkeller, která mi rovněž velmi chutnala, no a malou českou výjimku tvořilo pšeničné pivo od Matušky, a to skutečně ostudu naší kotlině neudělalo. Podařilo se mi projet po malých pivech (někdy i 0,2 l) celou zahraniční nabídku (samozřejmě pouze tu točenou, lahvový výběr je zde poměrně slušný) na zbývajících 8 českých piv už jsem sílu neměl; alespoň, že jsem dal toho Matušku. S kamarádem jsme si k pivu dali sušenou dračí klobásu nepochybně z pravého draka a studené vepřové výpečky, teplá kuchyně se bohužel nevede, což je asi tak spolu s polohou jediné minus baru. Malý přehled na závěr:

Nøgne Ø - Two Captains Double IPA

Nøgne Ø - Saison

BrewDog - 5am Saint

BrewDog - Hardcore IPA

Mikkeller - Funky E-Star

Mikkeller - Green Gold IPA

Matuška - Pšeničné

Saison hodně překvapil, 5am Saint byl asi nejlepší celkově, Funky E-Star byl velikonoční speciál, takže by byl hřích té šance nevyužít no a Matuškovo pšeničné bylo jako pravý německý weizen.

Jinak jsem pořád docela down ze zrušení Stargate, ale tohle rekapitulační video ze všech sérií mi udělalo vážně radost, takže klikněte na HD a zamáčkněte slzu:

The glorious days of underage drinking

Když jsem v patnácti začal chodit s kamarády do hospody (tehdy ještě na starou Vinárku) nemohl jsem si moc vybírat. Sice se v mé malé vesnici nachází na 2300 obyvatel celkem 12 hospod, nicméně nezletilým se nalévalo tehdy jen v jedné, takže skutečně možnost volby neexistovala, a tak jsem se dostal k Černé Hoře. V rámci tohoto retrospektivního přemítání si uvědomuju, že jsem mohl skončit mnohem mnohem hůře, třeba u Gambrinusu nebo Staropramenu, k čemuž naštěstí nedošlo. Začínal jsem tedy na desítce a občasné dvanáctce z černohorského pivovaru, a že to nebyla vůbec sranda! Pivo nám přišlo obecně hnusně hořké, strašně těžké a neelegantní pití, narozdíl od vína, na které jsme byli přirozeně zvyklí, protože to jsme už nějaký ten čas pili (na Moravě se v tomhle ohledu začíná vážně brzo) a nejhorší bylo, že jsme byli po max. třech kouscích na hadry...nebyli jsme absolutně zvyklí i když postupem času jsme se zlepšili a odpadali jsme až tak okolo pátého pivka. No a někdy v průběhu toho památného léta nám to pivo začalo chutnat, tuším, že se to zlomilo po zhruba šesti týdnech; pro mě byly ty večery zvlášť důležité, protože jsem začal studovat na druhém konci republiky a domů jsem jezdil právě jenom na víkendy. Každopádně to bylo vždycky stejné: už ve vlaku mi volali kamarádi, kam že se to dneska jede ,,oslavovat krásu pátečního/sobotního večera'' a pokud se nikam nejelo, pak jsem věděl, kde je všechny najdu - u rohového stolu na Vinárce a před nima pivko. Takže klasicky jako poslední vejdu, sborové čus a už přede mě Roman staví krígl..

V té době jsme rovněž objevovali krásy vodní dýmky a Pavel ji tahal všude s sebou, plus měli jsme dovoleno kouřit ji i na Vinárce (díky Romane), takže náš velký rohový stůl byl tradičně shrouded not in mystery but in smoke:D. Taky pár mých kamarádů kouřilo (vlastně kecám tehdy skoro všichni) a já jsem to od nich přirozeně chytil, přesto jsem se ale naučil pořádně šlukovat až na intru. Úplný vrchol téhle jízdy představoval šňupací tabák, v kterém jsme taky jednu dobu jeli, takže občas to bylo až komické: napil jsem se piva, trochu si šňupl, zapálil si camelku, mezitím ke mě dojela vodárka, takže jsem střídal vodnici s camelkou a tak pořád dokola... A netřeba dodávat, že z Černé Hory se stal symbol a každé další pivko se muselo nejprve vyrovnat tomu ,,našemu'' černohorskému.

Kromě případů, kdy se někomu povedlo doma pokoutně stočit jeden dva litry vína do petky a večerů na Vinárce zbývaly už jenom vesnické zábavy, které se samozřejmě nezměnily za posledních padesát let skoro v ničem. Věkový průměr je tak patnáct let a věřte mi, že tak od devatenácti se tam už budete cítit fakt blbě a hodně staře, je to vážně časově limitovaná záležitost; nicméně přijedete tam kamarádovým autem, protože taxíky jsou drahé, pokud je zábava ve vedlejší vesnici, tak se chodí i pěšky v noci s vínem pěkně po polní cestě ozářené displeji mobilů... Zábava znamená spoustu lidí pod širým nebem nebo v místním Kulturním domě, vstup padesát korun, žádnou šatnu a lidi, kteří očividně přijeli už úplně naprach a jenom si zaplatili vstup, aby si mohli lehnout v areálu do bláta nebo na parkety pamatující ještě destalinizaci a vy je museli překračovat. Zábava taky znamená razítka a brodění se přes potok, aby jste nemuseli platit vstup, dále obtiskování razítek či rovnou razítka vlastní včetně několika barevných variant a zábava samozřejmě znamená a taky ji vlastně symbolizuje levný chlast.

U alkoholu je nutné se zastavit, protože tenhle obchodní model je vážně málem dokonalý. Pokud jste měli štěstí, tak se pořadatelé vytáhli a na zábavě bylo točené pivko, většinou za 20 korun nebo míň, takže good news, right? Bohužel to většinou byl Rebel z Havlíčkova Brodu a vážně netuším proč, jelikož tohle pivo se v okruhu asi 50 kilometrů nikde netočí, takže nechápu, kde ho vždycky vyhrabali; pokud jste měli vážně velkou smůlu, tak to mohl být i jihlavský Ježek nebo podobně opojný mok. Navíc bylo vždy teplé a natočené citelně pod mírou, jenže v patnácti si moc na toho dvoumetrového výčepního vážně vyskakovat nebudete. V nejlepším případě to byl Radegast, ale takových akcí moc nebylo. Ono to po čtvrtém kelímku bylo stejně už jedno. Piva se sice prodá dost, ale na něm se nevydělává, to vážně ne, dělá se to takhle: nakoupíte ty úplně nejlevnější značky, které dokážete najít (nejlépe v Makru) a pak prodáváte panáky za 30 korun, což je samozřejmě velice nízká cena, o které si ve většině barů a hospod můžete nechat leda tak zdát...nebudete mít moc široký výběr, pamatujte si, že jste na vesnici a whiskey nebo cognac vám tu nikdo pít nebude, keep it simple: vodka, borovička, rum, becherovka, nějaký ten zlatý jelzin pro holky a jste vykrytí. Člověk by vážně nevěřil, kolik se toho na těch zábavách vypije, máte tam dejme tomu 500 platících a bar (spíš taková dřevěná bouda, nebo předělaná šatna v kulturáku) je neustále v obležení. To masa alkoholuchtivých lidí se zvětšuje, pokud máte jenom lahvové pivo, na kterém se taky dobře vydělává, když prodáváte teplého Kozla nebo Radegast za 20 korun.

Všechna piva světa II (summer edition)

Přišlo léto ( a mezitím než sem se dokopal k dopsání tohoto článku stihlo i skončit) a s ním i čas zapít všechny úspěšně složené zkoušky a vůbec si trochu víc užívat života, sluníčka a all around pohody. Taky jsem dočasně přešel na nový mobil a někdy na podzim si plánuju koupit iPhone, nicméně fotí to celkem dobře a i proto následující fotky vypadají líp, než ty minulé. Takže enjoy.

1)Tohle pivko jsem zakoupil v jednom malém obchůdku v Praze, jedná se o IPA Kocour Samurai, je to speciálek stejnomenného pivovaru Varnsdorf. Z kategorie Indian Pale Ale, což byly původně v době britského impéria v Indii vařená piva, která musela být speciálně upravena, aby přežila dlouhý převoz lodí až do Británie jsem zatím žádné neochutnal. V současnosti zažívají tyto piva novodobou renesanci a vaří se hlavně v USA, kdežto v Indii přežívá posledních pár pivovarů. No má to docela zajímavou chuť, barva je velmi podobná českým pivům, pěna taky, ale v chuti je cítít jakási troška exotiky; už si to moc přesně nepamatuju, ale byla tam trocha citronu a nějaké bylinky, vcelku příjemné překvapení.

2) Tento japonský výplach jsem ochutnal na Prague Food Festivalu a ano, bylo to docela hrozné a stejně jsem si dal rovnou tři, protože mi to k tomu sushi ladilo mnohem víc, než Hoegaarden nebo nedejbože Staropramen či Stella (což je zhruba tak rozsah piva, který se tam dal pořídit). Jmenuje se to Asahi a chutná to zhruba jako Braník nebo prostě jakákoliv levnější česká desítka, je to navíc hodně vodové a a barva taky není kdovíco... Jinak PFF byla naprosto dokonalá akce a dva dny jsem nedělal nic jiného než degustoval a přejídal se (hlavně ke konci), no bylo to něco neuvěřitelného :D; úplně top byly čokoládové ravioli!

3) A další speciálek ze stáje pivovaru Kocour, tentokrát se jedná o višňovou variantu, v podstatě je to polotmavé pivo obohacené višňovým aromatem a na české poměry velmi dobré, samozřejmě srovnání s belgickými ovocnými pivy neustojí, ale jak říkám, když už chcete něco českého a ochuceného pak doporučuju tohle nebo hodně dobrá je ještě Modrá Luna od Černé Hory, ta chutná zase po borůvkách. Fotka je pořízena během jednoho z mnoha úžasných večerů strávených pouze ve dvou v jedné moc příjemné a stylové hospůdce kousek od Náměstí republiky.

4) Jo tak k téhle fotce se váže trošku delší příběh: takže po delší době jsem se potkal se dvěma kamarády, kteří studují jeden v Anglii a druhý ve Skotsku a samozřejmě jsme okamžitě vyrazili na pivko. Chvíli jsme pobývali tuším ve Velrybě a potom jsme se vydali najít nějaké další posezení a předtím než jsme se dostali do nějaké punkové pajzly a posléze i do pochybné hospody, kde jsme se nacpali Ďábelskými tousty od Janouška jsme na chvíli zakotvili v ultra-alternativní hospodě/galerii kousek od Mexického velvyslanectví, kde jsme teda dali jednoho Rychtáře a padali pryč. No vešli sme tam a byly tam zhruba čtyři stoly a stejný počet lidí: jedna postarší výčepní, zkrachovalý umělec, napůl bezdomovec a hodně alternativní týpek v batikovaném tričku, jo přesně můj šálek kávy...Navíc jsme vešli s cigárkama a nikde popelníky a až potom nám došlo, že tady se možná nekouří, takže típačka pod stolem, rychlé obrácení škopku do sebe a pak už jenom čára za náma :D Jo a Rychtář je docela v poho pivečko, bylo dobře vychlazené a nová bečka, takže jaksepatří svěží a vůbec jsem čekal něco mnohem horšího...

5) Master Zlatý je nejnovější přírůstek do luxusnější palety plzeňského pivovaru (ještě existuje Polotmavý a Tmavý) a narozdíl od svých kolegů je lépe pitelný, protože má sice tuším 7% alk., ale moc to na něm není poznat. Nedokážu si pomoct, protože jediné podobné pivko, které mě napadá je belgické Leffe Blond. MZ má tedy skutečně zlatavou barvu a je to taková hutnější dvanáctka s moc pěknou pěnou, myslím, že určitě stojí za vyzkoušení; já jsem koupil poprvé rovnou 4-pack a s přítelkyní jsme ho vypili u filmu prakticky hned :D

6) V létě jsme měli mimojiné na našem domácím výčepu i tuhle belgickou krásku: třešňový Kasteel Rouge, který jsem si mohl vychutnat i v pěkném originálním skle, jejich světlé a tmavé piva jsou taky dobrá, ale Rouge je jejich masterpiece; na léto je tohleto naprosto ideální pitivo a navíc ta růžová pěna je prostě cool.

7) A další srdcovka, Radegast bylo jedno z pivek na kterých jsem takříkajíc vyrůstal, kromě Černé Hory, kterou jsem pil každý víkend v naší oblíbené hospůdce a hnusného Rebela (ten jsem byl nucen pít na nejrůznějších zábavách, když jsme měli štěstí byl Gambrinus...) jsem během svých náctin vypil asi nejvíce Radegastu. Hlavně vždycky, když jsme jeli na zábavu přes kopec do vedlejší vesnice, protože tam mají jenom dvě hospody (u nás ve vesnici je jich 11) Horní a Dolní. V Horní sice mívali lepší pivo (tehdy ještě dobrého Mušketýra a dvanáctku Krušovice), ale zavírali většinou v deset, takže jsme Horní nestíhali, protože Dolní byla blíž zastávky autobusu :D No a právě v Dolní měli na čepu od nepaměti Radegast a občanku tam nikdo neviděl ani z vlaku, prostě se na nic neptali a jenom to do nás lili, tam jsem taky zakoupil svůj první doutník, ale to je zase jiný příběh. Tenhle Radegast jsme si s kamarádem vychutnávali na cestě vlakem z Veselí nad Moravou do Strážnice, neboť jsme se jeli obveselit na Strážnické folklorní slavnosti, kde jsme si dali...

8) ...vynikajícího Krakonoše, byla to kvasnicová dvanáctka a padalo to do nás jedna radost, později po půl litru medoviny se mi po něm vážně stýskalo, takže zhruba ve tři ráno jsme seděli zádama opření o strážnický zámek a zapíjeli sme čínské nudle dalším pokladem z Krkonoš a taky mě během této královské hostiny stačila proletět okolo hlavy flaška vodky a viděl jsem asi pět rvaček, včetně jednoho staršího pána, který chtěl ty hajzly zmlátit, protože mu rozbíjeli flašky o zámek...no nic vzbudili jsme kamaráda, který byl tak poslední tři hodiny v lehkém bezvědomí a šli jsme najít nějaký taxík :D

9) S kamarádem z Moravy na chvilku v Praze jsme po vynikajícím Koutu z kavárny Lucerna šli takhle Vodičkovou a co nevidíme: pěkná vnitrobloková zahrádka a tam hospoda Jedová Chýše, inu proč ne, že? Měli Plzeň a pak vlastní pivko, tak jsme si dali to a jmenovalo se to Pražské bahno a byla to jedenáctka. Docela příjemná, jemně nasládlá chuť, zato pěkná pěna a celkově velmi pitelné, ačkoliv nic extra fascinujícího. Mají tam docela na střed Prahy levná jídla a vypadá to tam také pěkně, takže k jídlu bych určitě doporučoval, ale specielně kvůli Pražskému bahnu bych se tam netáhl.

10) Při příležitosti jeho návštěvy mi také přivezl suvenýr z dalekých Loun, kde pracoval na stavbě resp. zapojování (je elektrikář) solární elektrárny. Byla to desítka z pivovaru Louny, který už to má také za sebou a na etiketě se skvělo vznešené heslo ,,sametová hořkost''; hořké jako Radegast nebo Plzeň to skutečně nebylo, naopak to byla docela obyčejná desítka, která by se v regálech mezi Braníkem a Kozlem klidně ztratila. O něco později mi však přivezl i dvanáctku, a to už byla jiná liga! Vážně dobré a sametově hořké pivečko.

To by bylo zhruba tak všechno zajímavé, co jsem stihnul v létě vypít a vyfotit, ještě jsem měl i menší tour po Belgii z pohodlí vlastního domova, které plánuju věnovat vlastní článek, takže doufám, že jsem vás třeba upozornil na nějaké zajímavé pivko nebo naopak dokázal zabránit nepříjemné degustaci. Zatím se mějte. Cheers.

Všechna piva světa

Dosloužil mi mobil a při přechodu na nový přístroj jsem konečně zkopíroval fotky za poslední tři roky; při prohlížení těch fotek jsem si uvědomil, že docela často se na nich vyskytují jednotlivá pivka, a že každé to pivko má v sobě ukrytý svůj vlastní příběh. Rozhodl jsem se teda několik těchto fotek zde publikovat a ke každé připojit krátký komentář, protože tyhle fotky do určité míry reflektují můj vlastní život za poslední tři roky.

1) Je to Kozel (tuším, že desítka) a fotka je z narozeninové oslavy s mojí starou třídou z gymplu, bylo to na chatě trochu schované v lese a pamatuju si, že jsem večer šel pěšky přes ty pole temnoty a v dálce jenom projížděl vlak jako zářící šíp se řítil tou temnotou a tehdy jsem se podíval vzhůru na hvězdy a bylo mi fajn. Tímto chci zároveň ještě jednou poděkovat za zapůjčenou čelovku, bez jejíhož světla bych pravděpodobně nikam nedošel.

2) Tohle je výborné pšeničné pivo bavorského původu a jmenuje se Franziskaner (čili Františkán), foto pochází z dovolené v Rakousku, konkrétně se jedná o malé městečko St. Wolfgang, kde je takový malý bar a právě tam točí tohle vynikající pivo. Měl jsem ho i v Bavorsku a tam bylo snad ještě víc bylinkové a vůbec ještě o něco lepší. Z této fotky to zrovna nejde poznat, ale ten krígl má docela elegantní tvar a dobře se z něj to pivo pije. Pamatuju si, že vždycky mě udeří ta bylinková vůně jara a já jsem omámen...a úplně nejkrásnější je, když svítí to gemütlich rakouské slunce a člověk pozvedne ten krígl (ideálně někde na zahrádce u jezera) a to slunce úplně prozáří ten zlatavý mok a to si pak připadáte jako když pijete samotné sluneční paprsky.

3) Tady bych se chtěl omluvit za ty fernety (stavěli sme pyramidu), jinak je to Starobrno (desítka), vyfoceno v rámci chill-out chvíle jinak hodně náročného plesového večera v Uherském Hradišti v té ,,restauraci'' na Kulturním domě. Po pravdě řečeno at this point jsem už chuť moc nevnímal, ale asi jsem o moc nepřišel. Tady si pamatuju zával ospalosti, ze kterého mě rychle probraly ty fernety, ale pořád to byl dobrý večer.  

4) A již se dostáváme k těm speciálnějším pivům; při pořizování této fotografie jsem si totiž pochutnával na belgickém trapistickém speciálu La Trappe (nejsilnější varianta Quadrupel) v pražské restauraci Les Moules; už si přesně nevzpomínám, ale myslím, že jsem tehdy měl mušle na bílém víně a na předkrm šneky, každopádně Belgii plánuju navštívit už jenom kvůli těm pivům a filmu V Bruggách...; pamatuju si, že to byl poklidně strávený večer.

5) Fotka byla pořízena na úplném konci jedné tour po hospodách (náš ekvivalent pub crawl) v Uherském Hradišti v baru Nemo. Jedná se o Stelu Artois, což je pivko, které moc nemusím, protože chutná, jak kdyby v něm někdo zapomněl hadr, ale opět dle pravidel tour se musí pít, co hospoda nabízí...to brčko má rovněž svůj minipříběh; kamarád totiž (seděli sme na baru) vyptal dvě brčka po barmance, a tak jsem pil Stelu Artois brčkem a nikdy nechutnala líp.

6) Na tenhle podvečer vzpomínám hodně rád, bylo to vůbec poprvé, kdy jsem byl v sushi restauraci a kde jsem se do sushi zamiloval; takže moje první setkání se sushi proběhlo v pobočce Sushi Pointu na pražské Flóře. Říkal jsem si když už, tak už s plnou parádou a zeptal jsem se jestli nemají i japonské pivo a oni měli a dokonce dva druhy. Ten první Kirin vidíte na fotce, druhý se jmenoval Sapporo a dala si ho moje přítelkyně, a doteď si nemůžu zaboha zapamatovat jak který chutná. Vím, že jeden chutná jak zředěný Gambrinus (takže úplně hrozně) a jeden jak o něco horší Budvar a ten se dá docela pít (v rámci možností)...nicméně vždycky při návštěve sushi restaurace mám před sebou hádanku Kirin nebo Sapporo a většinou se netrefím napoprvé. Netřeba dodávat, že mít před sebou na stole sushi a japonské pivko je pohled k nezaplacení a v tu chvíli jsem si připadal jako protagonista nějakého Murakamiho románu (a ano stále je mým snem já+flaška brandy+střecha ála Norské dřevo); Kirin určitě není žádná bomba, ale co jsme taky čekal od národu, který dělá víno z rýže...

7) Do Beck's Lemon jsem se zamiloval během návštěvy Berlína, kde jsme ho v asi nejvíc párty části města Kreuzbergu pili o překot v jednom tamním tureckém baru a stále jsme nebyli opilí, protože tohle má jenom 2% alkoholu (jedná se vlastně o Radler). Fotka dole visící je nicméně opět z Rakouska, tentokrát ze zimní lyžovačky tuším, že ze Schladmingu a je dva roky stará. Normální Beck's se podobá svou hořkostí Plzni, ale kvalitou se nedá srovnávat, verze Lemon je ale skutečně dobrá, pokud se dokážete dostat přes trochu chemickou barvu...dělají se i další varianty (např. pomeranč), ale ty už tak dobré nejsou. 

8) Tahle fotka je asi rok stará a je na ní zachycen další důležitý zlom v mém životě - objev českých minipivovarů. Pivo o němž je řeč je totiž Kocour (ležák) z pivovaru Varnsdorf, který točí (a spolu s ním i další varianty Kocoura) ve stylové hospodě/restauraci Tlustá Koala v Praze, kousek od Prašné brány. Líbí se mi i logo a provedení sklenice, ale hlavně to pivo je jedna báseň, ochutnal jsem i Višňový ležák a jejich Weizen (ten je hodně dobrý) a byl jsem s nimi spokojen.  

9) Fotka tohoto Hoegaardenu byla pořízena v brněnské Potrefené huse ve Vaňkovce, kde ho taky točí do vychlazených kríglů, čili prvních pět loků člověk vlastně nic nepije jenom ledový proud tekutiny...; Hoegaarden mám rád, protože je to lehké letní pivko (přestože má 5% alkoholu) a dobře se pije s kamarády u nás na terase, to že citronové pivo nemusí být jenom pro holky je snad jasné...

10) Tahle fotka je tak trochu guilty pleasure, protože Bohemia Regent zde vyfocený (je to desítka) se nedá a nikdy nedal pít, ledaže hned po práci; fotka je z jedné rodinné oslavy u nás v Blatnici a ten kdo nezná, nepochopí...

11) Tento rok vůbec poprvé se mi podařilo ochutnat zelené pivo na Zelený čtvrtek, jedná se o třináctistupňový speciál, který vyrábí Starobrno, bohužel jsem v hostinci Pod lipami v Uherském Ostrohu nedostal originální krígl, takže celkový efekt byl trochu pokažen. Těšil jsem se hodně hlavně na to, jak moc budou ve výsledné chuti figurovat výtažky z máty a eukalyptu...a nefigurovaly tam vůbec, byl jsem zklamán protože barva mi přišla docela zábavná a zelená pěna má něco do sebe, ale v chuti se nedalo nic z těch exotických přísad poznat. Zavřel jsem oči a pil jsem normální trochu silnější dvanáctku Starobrno, přesto jsem i za tento zážitek rád a aspoň si už nemusím příští rok zoufat, když se toho zeleného speciálu vzdám.   

Tak to byly některé z mých pivních příběhů, možná že sem časem přidám další, možná, že jsem na některé zapomněl, nicméně život je kompromis, jako bonus přihodím jednu fotku sebe právě se Zeleným pivem, na které se směju, protože ještě nevím, jak chutná. Toť vše pro dnešek.

Live long and prosper.

Cheers!