pondělí 19. listopadu 2018

Jméno růže aneb detektivní pátrání po chodbách středověkého opatství s naučnými výklady filozofického a teologického charakteru ve stínu blížící se Apokalypsy dle Umberta Eca

Tímto textem se vracím do složitého a fascinujícího světa románové tvorby Umberta Eca, a to rovnou cestou jeho zřejmě nejslavnějšího díla - Jména růže (pracovní název Zločinné opatství byl autorem zamítnut pro přílišnou akcentaci na detektivní linii knihy). Patrně již dříve jsem zde vyslovil poznámku o struktuře Ecových románů, které jsou podobny precizní stavbě gotické katedrály. Autor do svého románového mikrokosmu zasazuje děj nikoliv jako hlavní kostru celého díla, ale spíše jako jakýsi přívažek, živou tkáň propojující ty skutečně důležité elementy, což se v případě Umberta Eca rovná řadě učených disputací a zamyšlení převážně historického, filosofického či teologického charakteru. Nejinak je tomu také v této svérázné variaci na kombinaci gotického a detektivního románu. Na rozdíl od Ecových dalších románových počinů, má čtenář jedinečnou příležitost pochopit způsob, jakým Eco k psaní románu přistupuje díky doprovodnému eseji Poznámky ke Jménu růže, který je součástí také nejnovějšího českého vydání (jde přitom o Ecem upravenou a preferovanou verzi, očištěnou o některé latinské citáty a opravenou pokud jde o zjištěné faktické chyby); v tomto poučném eseji dává Eco svému čtenáři nahlédnout pod pokličku celého procesu své tvorby a esej tak poskytuje další možné klíče ke čtení románu jako celku. 

Po stránce samotného děje jde o nepřiznanou variaci na detektivní romány klasické anglické školy ve stylu whodunnit, nicméně toto dějové schéma je Ecem poměrně brzy opuštěno ve prospěch všemožných odboček sloužících k nastínění celého mikrokosmu jednoho nejmenovaného opatství ležícího v horách severní Itálie. Do tohoto opatství přijíždí na konci listopadu anno Domini 1327 dva mniši: františkán Vilém z Baskervillu z anglických ostrovů, bývalý inkvizitor a nynější teolog římského císaře a Adso z Melku, novic benediktinského řádu, Vilémův asistent a vypravěč (zde Eco odkazuje na vpravdě archetypální dvojici Sherlocka Holmese a Dr. Watsona); v opatství se má setkat delegace císařských teologů s papežskými teology (toho času sídlil papež v Avignonu) a vyřešit některé palčivé teologické otázky trvajícího sporu mezi císařem a papežem. Po příjezdu do opatství je bratr Vilém opatem požádán o vyšetření záhadné smrti mladého iluminátora Adelma z Otranta (další narážka na klasický gotický román The Castle of Otranto), přičemž další úmrtí na sebe nenechají přirozeně dlouho čekat; navíc se zdá, že vraždy odkazují na Zjevení Janovo a ohlašují tak příchod blížící se Apokalypsy. Čtenář očekávající standardní detektivní pátrání v kulisách středověkého opatství bude ale následujícím vývojem děje značně zklamán, o odhalení vraha tu totiž nejde ani zdaleka v první řadě, což ostatně zdůrazňuje i sám Eco v Poznámkách, kdy sám dodává, že jde o "detektivku, kde se nic neodhalí a detektiv prohraje". Vilémova hypotéza se tak v závěru ukáže jako nepravdivá a identita samotného vraha je zjištěna na základě zcela chybných předpokladů. Toto vše je součástí Ecovy rozmáchlé hry se čtenářem, ostatně, zamyslíme-li se nad Jménem růže z hlediska jeho struktury coby detektivního románu, musíme nutně dospět k závěru o značných nedostatcích v tomto ohledu. Detektivní pátrání je často odkládáno na později z nejrůznějších důvodů, čtenáři není prezentován ucelený soubor návodných indicií, který by mohl vést až pachateli, dokonce zde nejsou ani uváděni možní pachatelé coby red herrings, a nebohý čtenář tak tápe spolu s vyšetřovateli až do samotného konce. V tomto románu je tak otázka pachatele vraždy řešena vlastně jako podružná, mnohem více důležité je vykreslení samotného mikrosvěta hermeticky uzavřeného opatství. Tuto uzavřenost lze spatřovat v několika rovinách, a sice (i) fyzické, kdy opatství leží vysoko v horách (Eco tuto nutnost vysvětluje s velkým zalíbením v rámci Poznámek tak, že potřeboval místo, kde by se na konci listopadu porážely prasata, aby mohlo dojít k jedné z vražd v souladu s biblickou předzvěstí Apokalypsy); dále (ii) osobnostní, tedy opatství je domovem učených lidí, prakticky všechny postavy jsou příslušníci řeholních řádů (tento odstup od běžného, profánního světa je podtržen také skutečností, že všechny světské postavy, kterými jsou četní pohůnci, čeledíni, kuchaři, pomocníci, rolníci, vesničané et cetera nejsou v románu vůbec označeni vlastními jmény; (iii) hierarchické, i v rámci samotného opatství je znatelná hranice mezi příslušníky daných řeholí a především vyčleněno místo, kde sídlí pravá síla vědění, tedy ne všem přístupná knihovna, v otázce přístupu ke vzácným svazkům zde uloženým je ostatně potřeba hledat také řešení ústřední záhady. Podobným způsobem by bylo možno pokračovat ještě nějakou chvíli.  

Stejně jako existuje mnoho vrstev tohoto románu, existuje také celá řada jeho potencionálních čtenářů a ne každý z těchto čtenářů si z dané četby odnese vše podstatné. O neustále se vyvíjejícím vztahu knihy a jejího čtenáře či o problematice modelového čtenáře a jeho utváření psal Eco i ve svých odborněji zaměřených pracích a v Poznámkách doslova uvádí, že pokud čtenáře nebude bavit prvních sto stran románu, měl by jej rovnou odložit, protože pro takového čtenáře se situace s dalšími přibývajícími stránkami nebude zlepšovat, spíše lze hovořit o opaku. Jak už je u Umberta Eca zvykem, i toto dílo se svým čtenářem hraje (již skutečnost, že Eco napsal detektivku, kterou nelze doporučit žádnému milovníku detektivek o mnohém vypovídá) hru plnou dvojsmyslů, narážek, přímých i nepřímých citací a parafrází i mystifikací (Eco často cituje smyšlené knihy, případně vkládá svým středověkým mnichům do úst citáty z Wittgensteina a podobně). Na jednu stranu tak Eco až s úzkostlivou pečlivostí popisuje fungují mikrokosmos bezejmenného opatství a snaží se za použití obrovského množství technických detailů (např. některé citáty jsou uvedeny v gramaticky nesprávné formě latiny, která byla ovšem v dané době mnichy běžně užívána) vyvolat dojem maximální historické věrnosti (viz nepřeberné množství odkazů na skutečné historické události a postavy), na stranu druhou se neštítí citovat právě jím vymyšlené knihy či autory a odkazovat na díla, která budou napsána teprve v devatenáctém století; vše v rámci brilantního intertextového dialogu mezi Jménem růže a možnou knihovnou přečtených knih daného čtenáře. Každý čtenář tedy bude k románu přistupovat jinak; čtení medievalisty, znalce Bible, teologa, filosofa či onoho milovníka detektivek bude vždy zcela odlišné, v závislosti na jeho dosavadních zkušenostech; nicméně pokud se nemá jednat o zcela povrchní četbu zaměřující se primárně právě na onu v posledku bezvýznamnou detektivní zápletku, pak musíme u našeho modelového čtenáře presumovat alespoň základní znalost latiny a biblických textů, trocha filosofického vzdělání rovněž neuškodí.

I čtenář vybavený potřebnou sečtelostí může být nakonec Ecovým románovým monolitem přemožen, četba tohoto díla skutečně není příliš jednoduchá, jelikož autor zde v prezentuje také pasáže zrcadlící jeho fascinaci nejrůznějšími seznamy (v tomto případě jde o výčty kacířských sekt či mytologických zvířat); tuto zálibu Eco zužitkuje také ve svých dalších románech (především Foucaltově kyvadle a Pražském hřbitově) i odborněji zaměřených pracích (výpravná publikace Bludiště seznamů). Na několika místech knihy dává rovněž Eco průchod vizím našeho vypravěče, kdy se tok textu mění v mohutnou řeku nekompromisně strhávající čtenáře do víru svých vod; tyto pasáže jsou vizuálně velmi silnými momenty, ve kterých lze ocenit Ecovu hru se slovy a jistou magnetickou přitažlivost se kterou se snaží čtenáře vtáhnout do kulis prezentované události; zejména pasáž, ve které Adso obdivuje portál chrámu se svou takřka až živočišnou razancí velmi podobá obdobně fascinujícímu závěru Tajemného plamene královny Loany (ve srovnání těchto dvou pasáží musím nicméně vyzdvihnout tu pozdější, neboť v ní Eco mistrovsky variuje předchozí motivy knihy a organickým způsobem tak završuje celý román jednou výraznou scénou). Pro zájemce o Ecovo dílo je tento román skutečnou nezbytností, nicméně s ohledem na nižší přístupnost textu bych pro čtenáře začínající s četbou Ecových románů doporučil spíše Pražský hřbitov, případně Foucaltovo kyvadlo.

úterý 6. listopadu 2018

Komentář k Supernatural S14E04 (Mint Condition)

Supernatural je seriál bez konce. Ten opravdový, původně tvůrci zamýšlený měl totiž nastat již v páté sérii (završení biblické Apokalypsy), nicméně diváci a ratingy rozhodly jinak, takže nyní se můžeme podívat trochu podrobněji na díl s pořadovým číslem 291 (!). Osobně považuji oněch prvních pět řad za ucelený, kompaktně podaný příběh bez větších výpadků v kvalitě tvořící logickou příběhovou linii s příjemně se rozvíjející mytologií a kupou sympatických postav. Odklon od klasických monster-of-the-week epizod k široce pojatému ztvárnění možného konce světa v závěrečných dvou řadách dodnes hodnotím jako žánrový vrchol (podobně se ctí se stejného úkolu zhostil také seriál Person of Interest). Malinko ironicky je poté možno hodnotit skutečnost, že v době, kdy byl seriál kvalitativně na výši, zažíval ty nejdramatičtější chvíle, co se své další existence týče a prakticky každý rok mu hrozilo zrušení (nemluvě o přesunu ze zrušené domovské stanice The WB na nynější The CW a neplánovaném zkrácení třetí řady na pouhých 16 epizod v důsledku stávky scénáristů na přelomu let 2007-2008); přičemž nyní, kdy jde o často nevyrovnanou jízdu připomínající dosluhující horskou dráhu je seriál pravidelně prodlužován na stále další a další roky.

Vzato čistě po stránce velkého metapříběhu, který je rozvíjen na pozadí každé jednotlivé řady seriálu, bylo zřejmé, že po vynikající Apokalypse bude nutně muset přijít něco méně zajímavého, nicméně nedostatek představivosti na straně scénáristů často připomínal spíše náhodné realizace napůl domyšlených nápadů, případně recyklaci starších záporáků a žádný z "velkých" mytologických obratů tak nakonec nepřežil déle, než onu jednu vymezenou řadu. Jen považte, co všechno jsme měli možnost s bratry Winchesterovými zažít v postapokalyptické době: měli jsme tu občanskou válku mezi anděly (šestá řada), Leviathany (sedmá řada), zamykání Pekelných bran (osmá řada), další občanskou válku mezi (padlými) anděly (devátá řada), Kainovo znamení & Rowena (desátá řada), boj s Amarou a návrat Boha (jedenáctá řada), Men of Letters & opravdový návrat Lucifera (dvanáctá řada) a nakonec boj s Luciferem a představení alternativních realit (třináctá řada). Nynější čtrnáctá řada se věnuje boji s archandělem Michaelem pocházejícím z alternativní reality. Mezitím se nepodařilo rozjet dvě spin-off série, v případě Supernatural: Bloodlines (S09E20) si asi můžeme všichni gratulovat, u Wayward Sisters (S13E10) to již zamrzí o poznání více. 

Každopádně pakliže Supernatural selhává na poli dlouhodobých příběhů, pak ve dvou velmi důležitých oblastech i nadále exceluje, mám na mysli vynikající meta-epizody a poté ony klasické monster-of-the-week nenáročné jednohubky vracejicí se k původním kořenům celého tohoto fenoménu; a právě o jedné z těchto nenáročných oddechovek bude v tomto komentáři řeč. Popravdě řečeno poslední hlavní linka, která mne opravdu zaujala, byla sedmá řada se svými Leviathany, zdánlivě neporazitelnými monstry, před kterými se měli na pozoru všichni, anděle i démony nevyjímaje. Jejich celkový plán kombinující brutální fyzickou odolnost i promyšlenou strategii přebírání cizích identit a řekněmě "korporátní" přístup ke konečnému řešení lidské otázky mi připomínal staré dobré časy války Nebe a Pekla v rámci čtvrté a páté řady; taky jsem byl jejich překvapivě rychlým koncem trochu vyveden z míry a scénáristé se po této anabázi již nikdy na podobnou úroveň nových vděčných antagonistů nedostali (proto také se následující řady téměř dokolečka točily okolo starých známých guys you love to hate v podání démona Crowleyho a stálice Lucifera). Určitý nový náboj posléze přinesl až návrat Boha a především představení alternativních realit, k čemuž dle mého skromného názoru mohlo dojít mnohem dříve (především nekonečné soupeření mezi mlhavě definovanými frakcemi andělů se časem stávaly nepřehlednými a zcela nezajímavými). Ale nyní se již skokem přesuneme do aktuální čtrnácté řady, ve které opět v pozadí operuje nevypočitatelný soupeř v podobě archanděla Michaela, s nímž se budou muset Winchesterovi zřejmě v samotném závěru vypořádat (pokud se znovu nedočkáme scénáristické kličky jako v případě Eve), ale jinak se jede ve starých zajetých kolejích, což ovšem není nic špatného, pokud je výsledkem epizoda typu Mint Condition.

Zásada back to the roots je totiž v tomto případě dovedena do úplného maxima. Celá epizoda zcela pomíjí hlavní dějovou linii dokonce do té míry, že se v ní s výjimkou nepostradatelných Winchesterů neobjeví žádná z dalších hlavních postav a jedná se tak o opravdovou filler epizodu, nicméně v rámci celého Supernatural jsou zpravidla ty nejlepší epizody právě fillery. Sam a Dean se tak vydávají v přestrojení za pojišťovací agenty (FBI by byla asi příliš nápadná) po stopách vraždící postavičky z animáku Thundercats, celý díl se odehrává o Halloweenu, brzy zjistíme, že za vším je klasický duch a většina děje je zasazena do obchodu s komiksy a potemnělých chodeb nemocnice města Salem, Ohio (a ne, nejde o TEN Salem proslavený čarodějnickými procesy, ten se nachází v Massachusetts). V rámci rozvoje hlavních postav je nám připomenuta Deanova obsese obskurními horory a scénáristé nám servírují nepokrytou vykrádačku série Halloween pod značkou Hatchet Man (we all do bad things sometimes/time to slice and dice!), přičemž v předmětném obchodě s komiksy narazíme v úvodu epizody na figurínu Hatchet Mana v životní velikosti, což je samozřejmě jen Supernatural verze Čechovovy pušky, takže ve finále tuto figurínu daný duch posedne, aby mohl následovat patřičně pulpový showdown Hatchet Man vs Dean evokující finále imaginárního filmu (v rámci epizody se dočkáme mnoha úryvků z filmu samotného, včetně dobově roztomilého falešného traileru). A to je po dějové stránce zhruba vše; samotná kostra příběhu je ohlodaná až na kost, věrní diváci seriálu v něm odhalí několik narážek na předchozí díly (jdoucí často velmi hluboko do seriálové minulosti), ale jinak jde o převážně neškodnou halloweenskou zábavu utahující si ze všeho možného internetovým slangem počínaje a klasickými slashery konče. Viděno pohledem dlouholetého fanouška je ovšem takový díl skutečnou manou z nebes, protože si na nic nehraje, nesnaží se rozmotávat nekončící mytologii seriálu ani řešit hrozby přesahující katastr daného města, dostanete tak dva bratry, jedno monstrum na zabití a čtyřicet minut kvalitní zábavy, a to je dostatek důvodů pro stisknutí tlačítka play.

pondělí 10. dubna 2017

Komentář k Agents of S.H.I.E.L.D. S04E16 (What If...)

V předchozím komentáři jsem se věnoval prvnímu dílu druhé části čtvrté řady AoS (tedy LMD) a nyní přichází na řadu třetí a finální část nazvaná příznačně Agents of Hydra. Ačkoliv jsem původně předpokládal, že se LMD linka uzavře formou nějaké finální konfrontace s Aidou, není tomu tak, a Aida se tak stává (zřejmě) finálním záporákem čtvrté série. Na konci přechozí části jsme coby diváci zjistili, že všichni členové týmu s výjimkou Daisy a Jemmy byli nahrazeni svými LMD verzemi a původní členy týmu Aida násilně napojila na Framework - tedy simulaci nahrazující skutečný svět (určitá obdoba Matrixu, do které mimochodem uvrhla i umírajícího doktora Radcliffa, frankensteinovský kruh se zdánlivě uzavírá...). Jak nám coby divákům bylo pečlivě vysvětleno (aneb infodumping nebyl nikdy tak příjemný jako v podání až chirurgicky přesné Mallory Jansen) je nutné Framework resetovat při každém zapojení nového člověka do systému, přičemž základním úkolem Frameworku je eliminovat největší selhání/nejvíce traumatickou událost v životě daného člověka. Bohužel první připojenou osobou se stala agentka May, a její traumatický zážitek jsme měli možnost poznat opravdu zblízka - mám na mysli zabití malé Inhuman holčičky při misi v Bahrajnu. V rámci Frameworku tak nemusela May tuto dívku zabít, naopak byla "zachráněna", odvezena do USA a začala chodit do školy... což vedlo k obrovskému masakru na dané škole a -chvíle napětí- globálnímu vzestupu Hydry. Jelikož mise v Bahrajnu se chronologicky odehrává před dějem zachyceným v MCU filmech (Iron Manem počínaje), nedošlo nikdy k pokusu o aktivaci projektu Insight a Hydra dokázala využít následnou hysterii namířenou proti Inhumans, aby převzala vládu nad celým světem. Výsledkem je tedy jakási totalitní verze současného světa ovládaného zcela Hydrou. Pro opravdové fanoušky může být zajímavé domýšlení dalších kontur této verze reality, protože jak se mohu oprávněně domnívat, tak v tomto světě většina Avengerů nikdy neexistovala (určitě by nedovolili Tonymu Starkovi postavit si one man army brnění, Captain America by zřejmě navždy zůstal uvězněný v ledovém hrobě, Thora by nikdo na Zemi nevítal a Hawkeye a Black Widow jsou buď mrtví nebo rovnou ve službách Hydry), tato konstelace by proto v rámci nevyhnutelné invaze Chitauri mohla vést ke zcela odlišným výsledkům.

Každopádně Mayina verze Frameworku je základem, ze kterého se vychází a všichni ostatní členové týmu mají v této realitě zcela odlišná působiště. Mac nikdy nepřišel o svou dceru a je vzorným otcem od rodiny, Coulson se nikdy nestal agentem, nýbrž učitelem, z Fitze je vedoucí postava Hydry a evil scientist jak z barvotiskového románu apod. samotná Aida poté velí Hydře jako Madame Hydra. Do takto rozdané partie se nabourají naše dvě hrdinky a zjistí, že Jemmu někdo zastřelil (resp. jejího avatara) a Daisy tedy Skye je agentkou Hydry a přítelkyní... Granta Warda, který tak slaví opakovaný comeback (není to sice skutečný Ward, který je naprosto a zcela jistě mrtvý, nýbrž pouze jeho avatar, ale i tak se pro diváky jedná o výhru). Každopádně takto rozdané karty dávají Brettu Daltonovi další možnost prozkoumat nové nuance jeho postavy, protože od počátku tohoto seriálu si již mohl vyzkoušet následující role:

- agenta S.H.I.E.L.D. (ve skutečnosti dvojitého agenta Hydry)
- přítele Skye
- bývalého přítele Skye
- zdánlivě zlomeného vězně S.H.I.E.L.D.
- vůdce nové frakce Hydry
- spojence Gideona Malicka
- mrtvoly (pouze krátce)
- prakticky nesmrtelného Inhumana a boha, ve kterého věřila frakce Hydry pod vedením Malicka
- v rámci Frameworku agenta Hydry (ve skutečnosti dvojitého agenta Resistance - S.H.I.E.L.D.)

Existuje poměrně komplexní argument, který ve zkratce říká, že Grant Ward je nejlépe propracovaným a ztvárněným antagonistou celého MCU a musím uznat, že určitou logiku tato teorie bezpochyby má. A přestože je tato variace na agenta Warda pouhou "fantazií", poskytuje divákům ono pověstné nahlédnutí do pokoje, jehož dveře jsme se rozhodli kdysi ponechat zavřené (nebo jak zní název jedné z nejslavnějších amerických básní - The Road Not Taken). Ostatně historie podobných epizod má v žánrové tvorbě velmi dlouhou tradici a vykreslení alterantivních vesmírů a především osudů oblíbených postav je divácky velmi vděčné téma. Osobně tuto snahu tvůrců chápu jako určité zadostiučinění a vyjádření díků všem těm, kteří to se seriálem dotáhli až tak daleko, že si nyní mohou užívat všech podrobností a fan service momentů, které nepochybně přijdou. Myslím, že je nepravděpovdobné předpokládat, že se ve Frameworku bude odehrávat celý zbytek čtvrté série, ale doufám, že každý moment strávený v této neodolatelně pokřivené verzi MCU bude stát za to. Start Agents of Hydra tomu každopádně nasvědčuje.

čtvrtek 12. ledna 2017

Komentář k Agents of S.H.I.E.L.D. S04E09 (Broken Promises)

Komiksové seriály zažívají v současné době zřejmě svou zlatou éru, což dokazují zejména úspěchy hrdinů ze stáje nakladatelství DC soustředěné nyní povětšinou na stanici CW (Supergirl, Arrow, The Flash, Legends of Tomorrow, animovaný Vixen, nadcházející rovněž animovaný Constantine) odehrávající se ve stejném propojeném univerzu, pro něž se vžil pracovní název Arrowverse (odvozený od chronologicky prvního seriálu, jehož úspěch vedl k postupnému uvádění dalších spin-offů). Věčný rival nakladatelství a nyní také filmové studio Marvel zatím využívá svého náskoku a nadále buduje své již vpravdě obrovské univerzum pod názvem Marvel Cinematic Universe (MCU), kam spadá i jeho televizní tvorba. U Marvelu je situace komplikovanější v tom smyslu, že seriály produkované ve spolupráci se streamovací službou Netflix (Daredevil, Jessica Jones, Luke Cage a nadcházející Iron Fist, The Defenders a The Punisher) stojí poněkud odděleně ve vztahu k seriálům vysílaným na mainstreamové ABC (Agents of S.H.I.E.L.D. a zrušený Agent Carter) a odkazují pouze letmo na jednotlivé filmy a ne již na sebe navzájem. Tímto poněkud obšírným úvodem jsem chtěl pouze naznačit, že příznivci komiksů si mohou na televizních obrazovkách skutečně vybírat, ať se již jedná o jednoznačně odlehčené pojetí produkce Arrowverse či naopak velmi dramatické a "potemnělé" variace na komiksy představované Netflix sériemi, přičemž dle mého názoru ideálním a vyváženým kompromisem mezi těmito protipóly představuje právě Agents of S.H.I.E.L.D. (dále jen "AoS") momentálně vysílající druhou polovinu své čtvrté série.

Jak jsem tady již několikrát zmiňoval s AoS to původně vypadalo jak běh na hodně dlouhou trať, koho zajímají podrobnosti, nechť si prosím dohledá recap k nejzásadnějšímu dílů první série (Turn, Turn, Turn). Psal jsem to víceméně v seriálovém pojetí před rokem v komentáři k devátému dílu třetí série (Closure) a za tehdejším hodnocením si musím (i přes takřka bezchybnou druhou štaci netflixovsho Daredevila) i nadále stát: Agents of S.H.I.E.L.D. jsou nejlepším komiksovým seriálem současnosti. Jejich výjimečnost nespočívá ani tak v nějakém extrémně dramatickém příběhu, jako spíše ve vynikající práci s postavami a sympatické snaze o adaptaci těch nejvíce šílených komiksových sérií do podoby každotýdenního seriálu na velké stanici. Vždyť za ty tři a půl série toho komiksového materiálu AoS propálili neuvěřitelné množství; pojďme si to naschvál spočítat: 

 - první série zpočátku case-of-the-week epizody a v pozadí záhada Coulsonova zmrtvýchvstání, v závěru obrovský zvrat vycházející ze Zimního vojáka a boj o opravdové přežití S.H.I.E.L.D.U. coby organizace; 
 - druhá série regulérní válka s vpravdě dominantní Hydrou, konsolidace poměrů v S.H.I.E.L.D. (spojování jednotlivých frakcí) a pomalu odhalovaná linka vedoucí k představení Inhumans a prvnímu velkému konfliktu s nimi; 
- třetí série bere nově reformovaný S.H.I.E.L.D. a konfrontuje jej s oficiální vládní náhradou v podobě ATCU (Advanced Threat Containment Unit), Wardovou verzí Hydry a přetrvávající regulace Inhumans (budování Secret Warriors týmu), jako terciární antagonisté se představují také Inhumans nenávidící Watchdogs a všechno to vyvrcholí jedním památným výletem na druhou stranu galaxie a návratem skutečného vůdce Hydry a jejich původního boha (a vůbec prvního Inhumana stvořeného Kree) - Hive s tělem Granta Warda připravujícího vlastní verzi apokalypsy; 
- aktuální čtvrtá série opět přehodí výhybky, S.H.I.E.L.D. se znovu stává oficiální organizací zodpovědnou za dodržování Sokovia Accords, první půlka se zabývá v návaznosti na Doctora Strange mysticismem v podání Ghost Ridera (!) a zlovolných duchů, pozvolna je odhalována linie s Aidou a nyní se zabýváme skutečnou vzpourou robotů respektive tzv. LMD (Life Model Decoy), což je i v rámci komiksů jedna z těch nejvíce bláznivých linií. V pozadí navíc čekají na svou velkou příležitost stále aktivnější Watchdogs.

K aktuálnímu dílu bych rád uvedl několik poznámek. Na AoS je poměrně fascinující způsob, jakým dokáže přejít od mystických knih a temných dimenzí k čistě sci-fi zápletce ohledně nahrazování lidí androidy a vůbec to nepůsobí na diváka rušivým dojmem. Spíše naopak. Je zde dán obrovský prostor pro popkulturní narážky (viz fascinace Maca všemi možnými filmy o robotích povstáních, odkazy na Terminátora apod.) a reakce některých postav jsou přímo k nezaplacení. Po stránce soubojové choreografie musím vzdát hold spíše dílu předcházejícímu (Slingshot a její sólo akce v závěru dílu), i když taková Aida a její minimalistický přístup k eliminaci protivníků má také něco do sebe. Je více než zřejmé, že se zde začínají rozplétat nitky, které snad povedou k patřičně epickému finále a ukáží nám divákům další dosud neprobádaná zákoutí MCU. Mimochodem velmi jsem si zamiloval seriálové variace na úvodní logo (ať již šlo o Hydru, Ghost Ridera nebo nyní LMD) - je to takové malé pomrknutí na fanoušky, ale velmi příjemné. Snad se k AoS v průběhu této série ještě vrátím, nicméně všem dosud váhajícím moho tento seriál vřele doporučit, takto vyvážený mix high drama a sheer popculture fun totiž v komiksových vodách jen tak nenajdete.

P.S. Co začalo jako nevinná narážka se stalo postupně realitou a v aktuálním díle se kruh logicky uzavřel. Mám na mysli dokonalou shotgun-axe a Macovu konfrontaci s Aidou.

pátek 26. srpna 2016

Ve stopách mistra plíživé hrůzy aneb několik poznámek ke strašidelným povídkám Thomase Grahama Jacksona

Montague Rhodes James (1862-1936) je právem považován za mistra žánru klasických strašidelných příběhů (ghost stories), kterému se podařilo přenést tento žánr z viktoriánské Anglie do prvních desetiletí neklidného 20. století. Jamesův vliv na další podobu žánru je možné přirovnat např. k vlivu H. P. Lovecrafta na moderní horor, proto není divu, že (podobně jako u HPL) i James inspiroval mnohé další spisovatele a dal vzniknout celé řadě děl více či méně úspěšných epigonů. Dodnes se mohu čtenáři začíst do některé z mnoha antologií věnovaných povídkám psaným právě v Jamesově stylu. 

Jedním z Jamesových obdivovatelů se ještě za jeho života stal také Thomas Graham Jackson (1835-1924), ve své době velmi úspěšný architekt věnující se zejména stavbám a úpravám školních areálů (Oxford Military College, Brighton College), cestovatel a autor odborných pojednání o architektuře a historii. Na sklonku svého dlouhého života v roce 1919 vydal sbírku povídek "in the tradition of M. R. James" pod všeříkajícím názvem Six Ghost Stories. V průběhu následujících let jeho drobný žánrový příspěvek poněkud neprávem zapadnul, a proto také chci následující řádky věnovat těmto šesti pečlivě vybroušeným literárním skvostům. Zaslouží si to.

První povídka The Lady of Rosemount je vůbec z celé šestice nejpovedenější. James proslul svými asides tedy jakými literárními odbočkami, ve kterých mohl projevit hloubku svých vědomostí historika. Nepřekvapivě se s těmito odbočkami lze setkat také u Jacksona, a to především v podobě živoucích popisů architektury. Polorozpadlý klášter Rosemount je v Jacksonově povídce popsán přímo mistrovsky, motiv ducha je přitom z dnešního pohledu mile starosvětský až takřka staromódní, nicméně i v intencích žánru je doveden do předvídatelného konce. Druhá v pořadí je povídka s názvem The Ring, zde se děj přenáší z břehů Albionu do italského Toskánska a prostředí tehdy velmi aktuálních etruských vykopávek. Dva angličtí gentlemani (jak jinak) se zde potýkají s kletbou prastarého etruského prstenu, který byl jedním z nich nerozvážně odnesen z prastarého pohřebiště. Je to zároveň jediná povídka, ve které se neobjevuje v žádné formě konkrétní duch; předmětný prsten působí jako mnoho dalších podobně prokletých šperků především na psychiku svého nositele a zdánlivě přináší smůlu a způsobuje různá další příkoří. Následuje A Romance of the Picadilly Tube, děj čtenáře přenáší do moderního Londýna přelomu století a část z něj se odehrává dokonce v londýnském metru. Spíše než skutečná ghost story se jedná o psychologickou drobnokresbu zabývající se otázkami spravedlnosti a cti na příkladu dědictví po zemřelém otci. Nadpřirozený prvek v podobě zesnulého advokáta je zde přidán spíše aby se neřeklo, protože celá povídka by po dějové stránce mohla fungovat i bez něj. Druhou nejlepší povídkou sborníku je nepochybně The Eve of St. John, pro kterou zvolil Jackson oblíbenou formu rámcového příběhu (Umberto Eco by dodal: starý rukopis, jak jinak), v němž se potomek šlechtického rodu snaží odhalit záhadné zmizení manželky jednoho ze svých méně ctnostných předků. Část děje je vyprávěna formou nalezeného deníku předkova služebníka, který poskytne vodítko k vyřešení celé mystérie v současnosti. Kromě čtenářsky vděčného detektivního pátrání vedeného po dvou vypravěčských liniích tato delší povídka zaujme také poutavými popisy architektonického provedení klasického sídla venkovské šlechty - manor house. Předposlední povídka Pepina opět pracuje v motivem svědomí, podobně jako A Romance of the Picadilly Tube; úvod povídky překvapí poněkud náhlým úmrtím důležité postavy, od kterého se odvíjí psychologická rovina příběhu. I zde konečné zjevení ducha symbolizuje výhru svědomí nad špatnými stránkami konkrétního člověka a návrat ke spravedlnosti. I v tomto případě je ovšem nadpřirozený prvek také jaksi trochu nadbytečným a povídka by mohla obstát také jako realistický kus krátké prózy. Závěrečná povídka The Red House se odehrává celá v minulosti za doby vlády Jiřího III. a zabývá se primárně motivem vraždy z donucení. Duch zavražděného se nakonec vrací, aby zjednal nápravu. Vedle The Ring hodnotím tuto povídku jako vůbec nejslabší z celé sbírky.

Co spojuje povídky Thomase Grahama Jacksona s těmi, kterým se chtěl svým skromným způsobem vyrovnat? Literární kritika se v zásadě shoduje na několika rysech Jamesových příběhů, jedním z těch nejvýraznějších je skutečnost, že v Jamesově světě neexistují hodní duchové, jsou to vždy zlomyslné bytosti usilující o zkázu dosud živých lidí. U Jacksona tomu tak dozajista není. Jeho duchové jsou spíše projekcemi svědomí nepoctivého dědice (A Romance of the Picadilly Tube), zoufalé oběti (Pepina) nebo samotného vraha (The Red House). Těmto duchům nejde tak ani o přímou fyzickou zkázu jejich cílů, jako spíše o návrat ke spravedlnosti, nastolení určitého řádu, který byl skutky dosud živých porušen. Jejich přítomnost proto signalizuje, že se daná osoba musí rozhodnout, jak se ke svým činům nakonec postaví. Jejich případné úmrtí je posléze spíše jen průvodním jevem tohoto přiznání, nikoliv primárně cílem nadpřirozené entity. Pouze v povídce The Lady of Rosemount vystupuje čistě zlovolný duch jamesovského typu (nadto s určitými upírskými rysy); povídka The Ring posléze přináší svému protagonistovi zkázu velmi postupně a jeho úmrtí v závěru povídky tak lze chápat především jako důsledek souhry náhod a vlastní nerozhodnosti protagonisty.

Závěrem je nutné dnešního čtenáře upozornit, že dostatečně pozorné čtení bude nevyhnutelně směřovat k odhalení mnoha point před dočtením konkrétních povídek. Je to určitá daň, kterou všichni platíme neustále se zvětšující propasti času mezi dobou vzniku těchto povídek a naší četbou. Vypravěčské postupy před bezmála jedním stoletím jednoduše vypadaly trochu jinak a s tímto vědomím je nutné k jednotlivým povídkám také přistupovat. Jackson nicméně nezůstává zcela bez překvapení, např. již zmiňovaný ostrý úvod povídky Pepina dokáže určitě překvapit i současného čtenáře. Jako příspěvek ke specifické škole anglické ghost story je tato sbírka neocenitelným a neopomenutelným kamínkem celkové mozaiky, pro milovníky klasické podoby literární hrůzy se proto bude jednat o bezpochyby příjemně strávené chvíle.

středa 10. srpna 2016

Ve stopách Blumfelda, staršího spolužáka aneb vzpomínka na jednu kafkárnu

Blumfeld, starší mládenec je název fragmentární povídky Franze Kafky slibně rozvíjejí ústřední premisu dospělého muže pronásledovaného dvěma dětskými míčky. V nadpisu tohoto zamyšlení komolím Kafkův název záměrně, a to ze zcela osobních a subjektivních důvodů; rád bych se totiž na následujích řádcích věnoval vzpomínce na mého přítele z dob studií na střední škole. 

Ke Kafkovi jsem se totiž dostal úplnou náhodou právě na střední škole, vlastně celé mé studium na této internátní instituci se vyznačovalo silně kafkovskými rysy, nicméně tato skutečnost se mi začala jevit jako očividná až mnoho let po obdržení maturitního vysvědčení. Snad postačí stručný nástin situace: periferie Prahy (ono zvláštní rozhraní, které chce být městem, ačkoliv je vesnicí), internátní škola obehnaná vysokým plotem, závora na vrátnici, pár desítek spolužáků, na krku 15-16 let, v hlavě zmatek, v srdci neklid. Do této konstelace vstupuje jako zásadní prvek literatura, je to vlastně poprvé v mém životě, kdy se začínám orientovat v literatuře širšího měřítka, než kterými jsou úzké kategorie fantasy a science fiction, na kterých jsem v podstatě vyrostl (zpětně viděno jsem v rámci svých dětských let přečetl opravdu velké množství knih značně proměnlivé úrovně, období, kterým si asi musí projít v té či oné podobě každý). Spolu s několika přáteli tvoříme takový neformální čtenářský kroužek, zkoušíme se pouštět do tzv. klasických autorů (Dostojevskij, Kundera, Čechov, Dickens, Poe atd. ad nauseam), doporučujeme si navzájem knihy a neustále nás pohání takové neurčité nutkání, nevysvětlitelný pocit, spíše podvědomě tušený nežli navenek vyslovený, pocit, že tolik času na čtení už nám nikdy život nedopřeje, že toto je konečná stanice, těchto pár let bude tvořit naši základnu vzdělání, první kameny chrámu vzdělanosti; osud: na tyto knihy si vzpomeneš, až se budeš snažit ohromit někoho svým přehledem v práci nebo doma, takže čti, čti a čti a nebo ne, ale potom k nám nechoď brečet před dveře, my ti to říkali. Člověk je jako plavec v moři, mořem se rozumí ony bezbřehé literární vody (Shakespare by řekl: "Bohemia. A desert country near the sea."), není kam směřovat ani není možné zabloudit, proto je možné zcela se oddat literárním experimentům. Do určité míry toho mohu litovat, protože kdybych před sebou měl nějaký seznam důležitých knih, asi bych byl tehdy schopen číst jednu po druhé a rozšiřovat si obzory takříkajíc s rozmyslem a podle určitého plánu, nikoliv živelně, jak tomu nakonec také bylo. Četl jsem totiž páté přes deváté, v pondělí Hamleta, v úterý sbírku staré čínské poezie a ve středu klidně nějakou současnou frašku, živil jsem se těmi slovy snad více než jídlem.

Přirozeně se v určitém stádiu člověk pozastaví nad existencí určitého kánonu, to jsou ty soupisy starých děl v čítankách a na tabulích v hodinách češtiny, díla zapadající povětšinou prachem a topící se v nezájmu prakticky všech a přesto díla důležitá, díla, která nemůže člověk vzdělaný (či na toto označení aspirující) zcela pominout či ignorovat. Přesto mi v dané době nešlo o vyplňování bílých míst na mapě, terra incognita nerušila mé sny, jednoduše hic sunt leones a s klidným srdem místo měsíce plánované Anny Kareniny otevírám raději první díl velmi dlouhé fantasy ságy... Díky této naprosté absenci systému jsem svou četbu podřizoval svým aktuálním zájmům a potřebám a podobně jako Kafka tvořil v určitých tvůrčích vlnách mohu u sebe s odstupem času pozorovat určité čtenářské vlny. Tak kupříkladu si pamatuji, že jsem asi tři měsíce nečetl nic jiného, než knihy japonského spisovatele Haruki Murakamiho, celkem jsem jich přečetl tuším okolo patnácti, jindy jsem se zase začal zajímat o viktoriánské ghost stories a začetl jsem se do několika desítek sbírek těchto strašidelných příběhů. O Franze Kafku jsem kromě povinné četby v hodinách literatury ani pohledem nezavadil (tehdy jsme dostali za úkol přečíst Proměnu, V kárném táboře a Ortel), i z této malé ukázky se mi jeho dílo jevilo jako značně komplikované a protkané mnoha symbolickými vrstvami, na jejichž postupné odkrývání jsem neměl náladu (ostatně v době kdy nám byl zadán úkol přečíst si tyto Kafkovy povídky jsem bezmála jako svou osobní Bibli vyznával Murakamiho Norské dřevo, což je v mnoha ohledech naprostý opak Kafky). Kafku jsem zařadil do pomyslného nesmrtelného kánonu literatury, kterou si budu muset někdy přečíst, ale rozhodně ne tento rok nebo ten příští (k první vážné konfrontaci s jeho dílem jsem nakonec přistoupil až na vysoké škole, vybral jsem si Proces) a odložil jsem tak celou záležitost na neurčito. 

Za tohoto stavu se stal Kafkovým přímluvcem právě jeden z mých přátel, který mne průběžně zásoboval knižními doporučeními nejrůznějšího druhu. Zpravidla jsem ho vídal, jak různě pospíchá po štěrkových cestách na okrajích školního areálu, často s tlustým svazkem v podpaží. Hodně četl klasické ruské romány a vždy důrazně nabádal k jejich přečtení, myslím, že z naší třídy byl v tomto ohledu vůbec nejvíce sečtělým a vždy, když se k někomu blížil s takovým zvláštním zaujetím ve tváři bylo jasné, co bude následovat. "Tohle je moc krásná kniha, to si přečti a uvidíš.", říkával. A v té záplavě doporučení často figuroval i Kafka. Kámenem úrazu byly případy, kdy jsem se ho zeptal na dějovou stránku věci, on si totiž často nepamatoval přesné názvy povídek ani jejich zápletky a jeho doporučení se tak nesla víceméně v citovém duchu a ve znamení příslibů nezapomenutelných čtenářských zážitků. Také měl můj přítel tendenci doporučovat i klasická díla pro jejich nevšední aspekty, kupříkladu na Anně Karenině jej ani tak nezajímala ústřední tragická romance, jako pasáže věnované chodu a údržbě venkovského statku. Proto jsem příliš nebral na vědomí jeho vehementní přesvědčování o mistrovství Kafkovy prózy, když mi jej prezentoval na příkladu povídky, ve které jakéhosi muže pronásledují z místnosti do místnosti dětské míčky. Název mu již mezitím vypadnul z paměti, nebyl schopen dohledat ani konkrétní svazek (který byl vypůjčen z městské knihovny a již vrácen), takže celá záležitost nakonec potichu vyšuměla.

Možná se na mě tehdy také trochu hněval, snad mu na občasném vyslyšení jeho doporučení trochu i záleželo, teď už je to těžké posoudit. Trvalo nicméně několik let, než jsem na danou povídku narazil a jakmile se tak stalo, hned jsem si na svého přítele vzpomněl. "Tak přece jen si to všechno nevymyslel.", proběhlo mi tehdy hlavou a s uspokojením a s vědomím splátky dávného dluhu jsem se pustil do čtení. Povídka má jako ostatně moho dalších Kafkových fragmentů dobrý náběh na poutavý příběh, ústřední konflikt pana Blumfelda se zlořečenými míčky není nicméně uspokojivě vyřešen, protože pan Blumfeld mezitím volí únik a odchází do práce. Jsem si poměrně jistý, že další dějství jeho zápasu by se konalo po návratu z práce, leč Kafka k němu nikdy nedospěl. A jelikož se toto tvrzení mého přítele potvrdilo jako pravdivé, jsem nyní nucen se zamýšlet také nad jeho mnoha dalšími na první pohled fantaskními výroky a zaobírat se jejich pravdivostí. Ohledně Kafky mne napadá mj. přesvědčení mého přítele pronášené při mnoha příležitostech opakovaně a vážným hlasem jako absolutní pravda, a sice, že Kafka posledních pár dní svého života nejedl nic jiného než citrony. Potvrzení či vyvrácení této teze zatím však vyhlížím marně.

pondělí 8. srpna 2016

Stranger Things (Season I)

Internetový gigant Netflix začínal původně jako půjčovna DVD fungující na objednávku, postupem času s mohutným nástupem obliby streamování videa na internetu se přerodil v největší online videotéku na světě a v poslední době symbolizuje více než cokoliv jiného novou renesanci televizní tvorby (tzv. quality television). Právě na malé obrazovky se přesouvají i ty největší filmové hvězdy a režiséři, aby si mohli užít svobody, kterou jim placené kabelové televize v čele s nejproslulejší HBO a nově i internetové služby typu Netflix nabízejí. Tato svoboda se týká jak obcházení přísného amerického systému ratingového hodnocení, tak možnosti vyprávět jednolitý příběh na mnohem rozmáchlejší ploše, než je klasická dvouhodinová stopáž hollywoodského blockbusteru. Právě Netflix dokázal, že lákání věhlasných tvůrců na slibné podmínky je sázkou na jistotu a teprve se zahájením výroby vlastních seriálů se přesunul na jeden z pomyslných vrcholů televizního Olympu (ten druhý má tradiční obsazení v podobě HBO). Současná dramatická seriálová produkce Netflixu se tak dá rozdělit zhruba do tří kategorií, a sice (i) seriály spadající do sdíleného fikčního světa komiksového MCU vytvářené na základě smlouvy s Marvelem (první fázi tvoří Daredevil, Jessica Jones, Luke Cage, Iron Fist, The Defenders; dále se počítá minimálně se samostatnou sérií pro Punishera), (ii) původní dramatické seriály nejrůznějšího zaměření (z těch nejznámějších House of Cards, Orange Is the New Black, Narcos) a v neposlední řadě (iii) pokračování převzatých seriálů po jejich zrušení na domovské stanici (The Killing, Longmire). Tímto velmi dobře vyváženým distribučním modelem (komerční jistota v podobě komiksovek, úlitba fanouškům formou pokračování zrušených seriálů, to vše doplněno velmi kvalitní vlastní tvorbou) se Netflixu skutečně daří bořit další a další hranice televizní zábavy pro poučeného diváka. A to jsme se ani nezmínili o originálním modelu distribuce, kdy jsou celé jednotlivé série uvolňovány pro uživatele najednou, což podporuje nárazové sledování těchto děl; pro tento fenomén se v angličtině ostatně vžil také výraz binge watching

Za zajímavost považuji skutečnost, že tvůrci v řadě případů již při vytváření daného seriálu počítají s tím, že divák jej shlédne během jednoho či dvou zátahů, což ovlivňuje strukturu vyprávění. U klasického televizního modelu je totiž narativní struktura dána dávkováním seriálu (typicky jednou týdně) a jeho délkou (v USA je standardem 22-23 epizod na jednu sérii), což do určité míry ovlivňuje vytváření mytologie fikčního světa (pokud se vůbec o takový typ seriálu jedná, u některých "spotřebních" detektivek typu CSI by bylo možné argumentovat také tím, že v rámci jejich narativní struktury prakticky není možné nalézt, s výjimkou samotných postav, žádný jednotící prvek). U takového klasického typu se divák nejčastěji potýká s modelem case of the week, a jeho nesčetnými variacemi. Tento model v zásadě limituje děj každé epizody na řešení jednoho případu, kdy případem může být lékařská operace (House M.D.), vyšetřování zločinu (CSI, Castle, Bones...), boj s monstrem (Supernatural) či cokoliv jiného, přičemž na pozadí jednotlivých epizod jsou postupně rozvíjeny vztahy mezi hlavními postavami a jednotící zápletka v podobě určitého nadpřípadu (spiknutí, konec světa, zdravotní stav hlavní postavy apod.). Tato ústřední zápletka je přitom nejvíce posunuta v rámci své linie vždy na začátku, zhruba uprostřed a na úplném konci dané série. Na počátku se musí rozdat karty, uprostřed dochází k zásadnímu zvratu v důsledku vysílací pauzy (typicky tato pauza začíná v předvánočním období a končí někdy v únoru/březnu, v mezidobí jsou nasazovány zkrácené seriály běžící v tzv. mid-season) a ve finálních dílech přichází rozřešení celé zápletky. V ostatních dílech dochází pouze k mírným posunům centrální linie, některé z dílů můžeme dokonce označit za tzv. fillery, tedy epizody, ve kterých k rozvíjení ústřední zápletky nedochází ani náznakem a jejich  vynechání tak nijak neovlivní význam celé série či divákovu orientaci v ní. Druhý typ narativního modelu můžeme označit jako vysoce serializovaný, kdy je divákovi předkládán jeden ústřední příběh (spolu s vedlejšími zápletkami) ve vysoce koncentrované podobě. Často na sebe jednotlivé epizody přímo navazují, cílem je vyvolat dojem sledování jednolitého díla rozděleného do kratších úseků a právě do této kategorie spadá i seriál Stranger Things.

Po obsáhlejším úvodu přikročme nyní k samotnému seriálu. Stranger Things je pro mě osobně takovým malým zjevením z nebe, viděl jsem snad jednu ukázku, které jsem nevěnoval příliš velkou pozornost, proto jsem byl posléze zaskočen kvalitou celého díla. Tento seriál totiž skládá poctu jedné kultovní dekádě, a sice 80. létům minulého století, za vzorovou triádu si přitom bere trojici ve složení King/Carpenter/Spielberg. Inspirace daným obdobím je více než zřejmá, ať se již jedná o citace slavných scén, nejrůznější narážky na popkulturu či velmi přiléhavý soundtrack využívající dobové hitovky i originální skladby plné syntetizátorů a nostalgie. Všechno je jednoduše podřízeno jednotné vizi; cílem dle mého názoru bylo vytvořit dílo, které se může navenek tvářit jakoby skutečně vzniklo v dané době a pouze čirou náhodou vypadlo odněkud ze zapomenutého archivu hollywoodského studia na denní světlo. Naštěstí se nejedná ve výsledku o pouhou nekonečnou řadu jednotlivých citací pro zasvěcené a Stranger Things obstojí také jako plnohodnotné dílo, což je v konečném důsledku zřejmě největší pocta, kterou mohli takto tvůrci předmětu svého obdivu složit.

Po dějové stránce se příběh točí okolo záhadného zmizení dvanáctiletého Willa Byerse jednoho listopadového večera roku 1983. Místem čimu je fiktivní městečko Hawkins v Indianě (takže klasický americký Midwest). Divák sleduje souběžné linie pátrání, první v podání trojice Willových přátel, druhé lince vévodí příjemně nekompromisní šerif s tajemnou minulostí. Poměrně záhy ovšem přichází ke slovu paralelní dimenze, monstrum lovící lidi v okolních lesích, dívka s telekinetickými schopnostmi, tajné vládní experimenty a konspirace všeho druhu. Čili na první pohled nesourodý mišmaš všech myslitelných motivů převzatých od Carrie až po The Thing. Celé to ovšem dohromady funguje takřka bezchybně; pátrání po Willovi krásně graduje a nové informace jsou dávkovány s přesnými odstupy a seriálová mytologie je ukázkovým příkladem pečlivě budovaného fikčního světa. Kvalitní scénář je přitom podpořen neméně kvalitními herci, kámenem úrazu mohla být hlavní dětská čtveřice, nicméně jejich představitelé jsou uvěřitelní a v rámci možností i vynikající (zvláštní pochvalu si zaslouží především Millie Boby Brown za své ztvárnění Eleven), sekundující dospělí herci se ve svých postavách také vůbec neztrácejí (spousta recenzentů sice kritizuje výkon Winony Ryder, ale její zoufalá matka měla i dle vyjádření tvůrců být neustále dialed up to eleven, takže z tohoto pohledu jsou tyto výtky přísně vzato poněkud liché). Promyšlenost scénáře dokazuje např. skutečnost, že na poměrně malé ploše osmi cca hodinových dílů se podaří uvěřitelným způsobem zachytit přerod Nancy Wheeler z typické středoškolské naivky do badass lovkyně monstra z jiné dimenze. 

V tomto případě se zkrátka povedlo snad úplně všechno. Gradace příběhu, vykreslení jednotlivých postav, chytré dávkování mytologie, vděčné akční scény zahrnující telekinezi, hororové části i skvělý soundtrack. Tento fikční svět toho má zkrátka ještě hodně co nabídnou, takže v nevyhnutelné druhé řadě nás jistě čeká mnoho dalších zajímavých odhalení. Nezbývá než vyslat dík směrem k Netflixu, že se nebál podpořit tuto konkrétní tvůrčí vizi, protože si myslím, že s výsledným produktem jsou všichni zúčastnění více než spokojeni.

středa 13. července 2016

Literární odbočky a Studia Kafkologica

Postupem času se obsah tohoto blogu stále více přiklání k literatuře, což myslím poměrně přiléhavě reflektuje můj odklon od jiných forem zábavy (především počítačových her, komiksů apod.); literární úvahy se v mém uvažování vyskytovaly vždy, nicméně jejich převážná část se nikdy nedostala přes  fázi rukopisného náčrtu. Každý čtenář má jistě své oblíbené autory a díla, ke kterým se rád vrací, nejinak je tomu i v mém případě. Z tohoto důvodu jsem se rozhodl blíže věnovat především několika vybraným autorům a poukazovat na aspekty jejich tvorby, které mi přijdou významné či jinak zajímavé. Jmenovitě se jedná (a bude jednat) o H. P. Lovecrafta, Arthura Conana Doyla a Franze Kafku, přirozeně s výhradou rozšíření tohoto výběru v pozdější době. 

Právě v případě Kafky se mi v hlavě rýsuje poněkud ambiciózní projekt souboru úvah a esejů věnovaných jeho tvorbě a životu (nemám ambice přispívat příliš ke zdánlivě nekončící záplavě sekundární kafkologické literatury snažící se o výklad jeho díla všemi možnými i nemožnými způsoby), tak jak je osobně na základě vlastní četby vnímám. Protože některé příspěvky budou mít charakter spíše odborného textu včetně poznámkového aparátu, nemohu je v tomto blogovém systému publikovat v jejich zamýšlené podobě; odkazy na tyto texty (i všechny další na blogu již publikované) naleznete v liště po pravé straně blogu. Soukromý název těchto textů zní poněkud nadneseně Studia Kafkologica. Zpětně do tohoto souboru zařazuji krátkou glosu věnovanou překladu názvu Zámku do anglického jazyka, odkaz na ni naleznete již v nově vytvořené liště.

U dalších autorů zatím nic podobně systematického neplánuji, texty věnující se jejich dílu budou proto publikovány klasicky přímo na blogu. Nyní probíhající série věnovaná beletristické tvorbě nedávno zesnulého Umberta Eca je přitom pouhou náhodou - původně jsem se jeho románům blíže věnovat nechtěl, nicméně měl sem vždy po dočtení nějaké poznámky stranou, které mi bylo líto zahodit, a tak vzniká propojená série "recenzí" (spíše dojmů a poznámek z četby) věnovaná této části Ecova díla.