The Curse of Sherlock Holmes (Part II)

O velmi turbulentním vztahu Sherlocka Holmese a jeho stvořitele Arthura Conana Doyleho jsem zde již dříve psal. Shodou okolností mi v nedávné době toto téma opětovně přistálo na stole v podobě zajímavé poznámky pod čarou z Nápadů čtenáře detektivek Josefa Škvoreckého. Ten totiž mj. psal také detektivky, osobně je měl hodně rád a z této lásky se vyznal právě ve sbírce navazujících esejů, ze které nyní čerpám. Dovolím si zde ocitovat předmětnou poznámku (ve vydání Asociace detektivní a dobrodužné literatury z roku 1990 ji čtenář nalezne na straně 42):

,,A holmesovské povídky poskytují vskutku bohaté loviště rozporů. Doyle je psal z jedné vody na čisto, a tak se mu stalo, že třeba zapomněl Watsonovo křestní jméno a v pozdějších povídkách ho pokřtil jinak než původně a posunul mu také jizvu po zranění z jednoho ramene na druhé. Holmes, jehož výrazným rysem je naprostá neznalost věcí nepotřebných k jeho povolání (mezi něž patří literatura), začne zas zničehožnic citovat Petrarku a Mereditha. V jedné povídce se dokonce změní čas děje z července na září, v jiné se mění povolání epizodní postavy. Protože Doyle všechny tyto nedůslednosti ponechal i v knižních vydáních, je na místě pokládat to za dobrý důkaz, že si svého detektiva literárně vůbec nevážil.''

V tom lze spatřovat další rovinu vztahu obou výše zmíněných pánů. Osobně jsem si těchto textových rozporů nikdy nevšimnul, což bylo ale myslím dáno také tím, že jsem holmesovky nehltal v nějaké koncentrované podobě, spíš jsem si vždy přečetl nějakou sbírku povídek, nebo některou ze čtyř novel a až po chvíli se k nim vrátil. Doposud jsem myslím ani celý původní kánon nevyčerpal (zbývají mi zřejmě dvě sbírky z původního uspořádání). Nicméně je nutné opět připomenou, že ACD chápal Holmesovy příběhy jako spotřební zboží, které zpočátku psal čistě z finančních důvodů, později již z donucení a pod tlakem veřejnosti (a se stále narůstající nechutí). Paradoxně je tak známý pro tu část svého díla, kterou za svého života takřka aktivně nenáviděl. Na jeho historické romány padá pomalu prach v univerzitních knihovnách (kdo si dnes dobrovolně otevře The White Company, román čítající bezmála 500 stran z období Stoleté války?) a na Sherlocka se i díky bezpočtu moderních zpracování (srv. hravou a velmi promyšlenou moderní adaptaci od BBC) stále stojí fronty. A to i přes to, že tento slavný detektiv porušuje celou řadu základních pravidel detektivek, a čtenář tak má velmi zřídka (pokud kdy) možnost odhalit pachatele dříve než detektiv (ostatně když odhalení vraha záleží na barvě hlíny nacházející se na něčích podrážkách a dalších deseti krocích navazujících zdánlivě logických, ve výsledku ovšem z prstu vycucaných dedukcí... čtenář je bez šance). 

E. A. Poe se svého velkého detektiva dokázal vzdát po pouhých třech povídkách, jednoduše položil základy žánru, viděl, že to funguje, ale z nedostatku intelektuálního uspokojení dal přednost jiným věcem. A přestože zemřel v deliriu tremens, nemusel svého kroku litovat. ACD tuto odvahu v sobě nakonec nenašel a Sherlock Holmes tak musel nutně znovu ožít, a v tom lze spatřovat určitý druh osobní tragédie tohoto jinak nepochybně velkého spisovatele.

Beer-related II

Zbožňuji ty chvíle, kdy se literární zážitek a dobré pivo spojí v jednu neodolatelnou směs a zahltí všechny mé smysly. Nestává se to příliš často, a proti si těchto okamžiků zvlášť cením, protože vím, že každý z nich je unikátem, neopakovatelným a nereprodukovatelným. Někdy je pro navození tohoto zvláštního stavu mysli zapotřebí i konkrétního prostředí, roční doby, případně jejich kombinace, jindy postačí kvalitní pivo a literatura (obojího pochopitelně v dostatečném množství). Tyto chvíle společné fascinace beer/literature jsou ze své podstaty spontánní záležitostí, pnutí ducha v jednom okamžiku, chcete-li.

Žádné systematické rozdělení těchto zážitků tak není a priori možné, existují pouze různé stupně neočekávaného. Je asi logické, že např. při čtení dobrodružství Sherlocka Holmese dostane čtenář chuť na nějaké klasické anglické pivo (stout, mild, traditional strong ale); u Kiplinga coby kronikáře koloniální éry zase automaticky naskakuje IPA (ta se velmi hodí i k ,,A Passage to India'' E. M. Forstera) a podobně ad infinitum. Toto jsou příklady na stupnici neočekávaného někde na samotném začátku, můžeme jim říkat třeba zjevná spojení, kdy linie literární a pivní je natolik propojena, že nezáleží příliš na osobě čtenáře (asociace se jeví nevyhnutelnou a sama se takřka automaticky nabízí/ prophecies have a tendency of fulfilling themselves). Existují ovšem i příklady naprosto typově odlišné.

Situace, kdy spojení není zjevné, jsou mnohdy i těmi zajímavějšími. Odhlédneme-li od jejich teoreticky nekonečného počtu (borgesovská garden of forking paths), pak jejich společnou charakteristikou bude naprostá nahodilost a značná subjektivita (zde osoba čtenáře/pijana vystupuje značně do popředí). Jeden příklad za všechny: při čtení fantasy povídky zasazené do prostředí karavany cestující pouští jsem popíjel tmavé, přehnaně sladké pivo s příměsí medu z jednoho polského pivovaru a kupodivu tato kombinace fungovala na výbornou. Představa pouště by za klasických okolností vyvolala spíše touhu po nějakém lehčím pivu, nějaké svěží (a osvěžující) záležitosti (namátkou Wild Swan od Thornbridge Brewery) a nikoliv po těžkopádném až mazlavém náporu tmavého a nevyváženého piva. Med a písek však vytvořily zajímavou kombinaci a tento quicksand mne zcela v daném okamžiku pohltil. 

Od výše uvedeného je nutné odlišovat ještě jednu specifickou množinu zážitků. Jedná se o stav, kdy určitá pasáž inspiruje k novému pročtení ve společnosti onoho opojného moku nedozírných možností (endless possibilites), kterým je pivo. O této variantě uvažuji nyní v souvislosti se slavnou básní E. A. Poea ,,The Raven'':

,,Ah, distinctly I remember it was in the bleak December;

And each separate dying ember wrought its ghost upon the floor.''

Tato pasáž přeci přímo vybízí k novému pročtení ve společnosti odpovídajícího nápoje! Otázkou zůstává, jak by měl tento nápoj vypadat. Moje představa se pohybuje někde na ose russian imperial stout (as black as the raven's feathers) - barleywine - traditional strong ale. Je to poměrně velký rozptyl a asi budu nucen chvíli experimentovat, než se k té ideální kombinaci dostanu. Kdy se tak stane, zůstává prozatím ve hvězdách.

Kapitánem v polárních vodách: několik poznámek k The Captain of the Polestar

The Captain of the Polestar (či rovněž Pole-Star) je jedna z těch povídek, které dokládají zručnost Arthura Conana Doyla a jeho celkovou spisovatelskou všestrannost. ACD psal o všem možném i nemožném (spiritualismus), z té záplavy dosud přečtených děl mi ovšem tato konkrétní povídka utkvěla v paměti a chci zde tak k ní připojit několik svých poznámek.

Vypravěčem je klasická postava Doylova univerza - mladý doktor na zkušené (který se může jmenovat různě, pod všemi se ovšem skrývá určitá verze ACD a jeho mládí), zde konkrétně se pan doktor plaví po arktických mořích, čili inspirace reálným životem ACD je více než zřejmá. Ono plaví je možná až příliš silné slovo, centrem povídky je totiž loď uvězněná v arktickém ledu, na palubě níž se valná většina příběhu odehrává. Dějově se jedná o mystery story klasického střihu, ovšem s velmi zajímavou gradací a neotřelým koncem. V tomto směru je zajímavé poukázat na fakt, že zasazení příběhu na loď je důležitým rozhodnutím autora, protože vede k tomu, že se statické prostředí dostává do kontrastu s dynamickým vývojem samotného děje. Jako ostatně ve všech klasických příbězích tohoto střihu je neznámé nadpřirozeno zpočátku vysvětlováno racionálními postupy, časem se nevysvětlitelné události množí příliš rychle a vypravěč musí začít přistupovat na původně odmítanou hypotézu o existenci něčeho paranormálního. Postup vybroušený k dokonalosti zejména žánrem klasických duchařských povídek vikrotiánského střihu převzal ACD a zručně zasadil do atraktivního arktického prostředí. V roce 1890, kdy povídka vznikla, byla ostatně Antarktida ještě z velké části neprozkoumána a odvážní dobrodruhové pořádali bláhové výpravy s cílem poznat ,,this most elusive land of all'' (přidanou hodnotu posléze představovala možnost nechat po sobě pojmenovat kus této ledové země).

A nyní již k samotnému ději povídky: posádka uvězněné lodi je vystavena nepochopitelným zjevům a pověrčiví námořníci začnou poměrně rychle považovat celou výpravu i s lodí za prokletou. Ničemu nepomáhá ani tajemná postava kapitána, který (tradičně) ví více, než všichni ostatní. Doktor se tak snaží pochopit situaci, ve které se ocitnul sa najít z ní nějaké východisko, zatímco neustupující led a tenčící se zásoby pomalu zvyšují napětí mezi členy posádky. Snaha o dopátrání se kapitánovy minulosti slaví pouze částečný úspěch, stejně tak zdánlivě neodvratitelná hrozba je na poslední chvíli jakoby odvrácena, jen proto, aby mohl být proveden zásadní zvrat, kterým však celý děj dospěje do svého tragického konce. O kapitánově minulosti se toho čtenář nakonec dozví velmi málo, Doyle pouze naznačuje a slovy povídky i na jejím konci je kapitán stále enigmou. Nevysvětlitelné úkazy nakonec vedou ke skonu smotného kapitána, opět za podezřelých okolností. Záchranná výprava pořádaná doktorem jej nalezne umrzlého na ledové pláni:

,,Sure it is that captain Nicholas Craigie had met with no painful end, for there was a bright smile upon his blue pinched features, and his hands were still outstretched as though grasping at the strange visitor which had summoned him away into the dim world that lies beyond the grave.''

Doyle tak potvrzuje dřívější tušení přízraku jisté ženy, jejíž identitu odhaluje onen zásadní závěrečný dodatek. V dalším zůstává motivace kapitána zahalena tajemstvím, čtenář se nikdy nedozví, proč by přízrak mrtvé ženy měl chtít způsobit kapitánovu smrt. Jediný paprsek světla (a vysvětlení) v tomto ohledu představuje dodatek, který připojuje otec našeho doktora-protagonisty. V něm vysvětluje, že synovu zprávu (vlastně výňatek z deníku) dlouho považoval za fiktivní a otálel s její publikací. Až náhoda mu přivedla do cesty starého přítele, který rovněž znal kapitána Craigieho v jeho mládí. A na úplný závěr přichází tato věta:

,,According to his account, he had been engaged to a young lady of singular beauty upon the Cornish coast. During his absence at sea his betrothed had died under circumstances of peculiar horror.''

A tímto závěrem dosahuje ACD toho, o čem sní každý spisovatel. V čtenáři se vytvoří potřeba dozvědět se, jak to bylo dál, nejvýstižnější je snad anglické spojení ,,leaves you wanting more‘‘. Zároveň vyvstávají další znepokojující otázky, jako např. proč připojuje dodatek otec vypravěče, co se stalo s naším mladým doktorem? Jakým způsobem zahynula kapitánova nastávající, jaká nevysvětlitelná hrůza ji připravila o život? Co dělal kapitán v mezidobí od její smrti do osudné arktické výpravy? Množství těchto nezodpovězených otázek mne občas vede k touze sepsat prequel Doylovy povídky, který by se zabýval smrtí kapitánovy snoubenky. Zvolil bych dopisovou formu, kombinovanou s deníkovými záznamy a závěrečnou zprávou z jiného zdroje (možná článek z lokálních novin). Rozhodně bych se snažil o propojení s lovecraftovským kánonem, buď formou nenápadných odkazů, nebo přímým spojením skrze některou z entit jeho fascinujícího univerza. Tímto by šlo posléze i docílit napojení na jedno z jeho nejlepších děl, které je taktéž zasazeno do arktických reálií, mám na mysli ,,At the Mountains of Madness‘‘. Ale i bez mého přispění je původní Doylova povídka odvážným kouskem a ukázkou mistrného vypravěčského talentu neprávem opomíjené části jeho díla. 

On reading habits

Již několikrát se mi stalo, že jsem měl tzv. období jednoho autora; jednoduše jsem se do nějakého díla ponořil natolik, že mi v mém čtecím plánu na nic jiného nezbyl čas. Prvním z těchto období byla určitě Zeměplocha (Discworld) Terryho Pratchetta, do toho jsem na střední škole spadl skutečně po hlavě a během cca. 8 měsíců jsem přečetl prvních 32 dílů (vše v češtině a chronologicky, dostal jsem se vlastně až k poslední vydané knížce a pak jsem přestal). To byla hodně zvláštní zkušenost, i když mi jednu dobu ty knihy přišly vlastně dokonalé, nyní se na ně dokážu dívat s trochu větším odstupem. Nejsem si jistý, zda je chci přečíst znovu v originále (např. u Harryho Pottera stále v tomto ohledu váhám), ovšem celkově jsem rád za chvíle prožité v daném univerzu.

Druhé období již není spojeno s odpočinkovou literaturou v pravém slova smyslu, někdy v septimě jsem totiž čirou náhodou objevil dílo Haruki Murakamiho. První knihou od něj mi byla útlá novela ,,Na jih od hranic, na západ od slunce'', ta mi doslova učarovala a zároveň představovala mé první setkání s literaturou země vycházejícího slunce. Následovaly další knihy dostupné toho času v češtině, tj. ,,Norské dřevo'' a ,,Kafka na pobřeží'', dále jsem už nedokázal čekat a najel jsem na anglické překlady. V jednom zátahu jsem přečetl postupně dalších 14 Murakamiho knih. Hrozně jsem miloval onu krásnou bílou řadu paperbacků od nakladatelství Vintage, která měla decentní jednotnou úpravu a dobře se vyjímala na poličce. Murakamiho dílu jsem se dokonce věnoval i v maturitní práci pod názvem ,,Haruki Murakami - hrdina naší doby?''. Po tomto zážitku nebylo dlouho nic, žádné naprosté propadnutí dílu jiného autora.

Do třetice jsem se začetl do díla spadajícího opět do žánru fantasy/steampunk/sci-fi a sice se jednalo o knihy amerického autora  Brandona Sandersona. Začal jsem jeho prvotinou ,,Elantris'', pokračoval románem ,,Warbreaker'', následovala vynikající trilogie ,,Mistborn'' a dál a dál se další romány a novely přede mnou kupily pěkně na hromadě. Velkým plusem je existence celkového zastřešujícího univerza Cosmere, ve kterém se naprostá většina Sandersonových knih odehrává. Crossovery jsou zatím spíše menšího rázu, nicméně potencionál do budoucna je zde obrovský. Sandersonův ambiciózní projekt by měl v době svého dokončení zahrnovat přes 40 knih, včetně epické páteřní ságy ,,The Stormlight Archives'' čítající 10 dílů. Navíc jeho do nejmenších podrobností promyšlené magické systémy povyšují již tak kvalitní knihy na další úroveň, osobně mi prostě přijde ze současné epic fantasy produkce jako jeden z nejlepších autorů.

Vedle těchto nárazových čtenářských zážitků mám i určité autory a ediční řady, u kterých se snažím postupně načítat daná díla v průběhu času. Vždy, když mi v reaading listu nehoří nic akutně, sáhnu zpravidla po jednom ze svých řekněme ,,kmenových autorů'' nebo edicí  a většinou nejsem zklamán. Z poslední doby jsem se takto zaměřil na Borgese, kterému vyšly sebrané spisy od Arga v 6 dílech (i když kompletní jeho dílo tímto rozhodně není), již dříve jsem zmiňoval Arthura Conana Doyla, jehož rozsáhlé dílo obdivuju přes půl dekády. Taky mám docela rád Kunderu, ale odmítám číst jeho nové romány v angličtině, takže mi zbývají pouze jeho česky vycházející eseje (mimochodem, velmi zdařilé). Umberto Eco je také autor mnoha tváří, jeho teoretickými pracemi z oblasti sémiotiky se přirozeně nezabývám, ale ostatní romány a eseje mám rád a v současnosti jsem zhruba ve třetině jeho existujícího díla.

Srdcovou záležitostí je pro mě H. P. Lovecraft, jeho tales of unspeakable horror jsou mi velmi blízké. Vůbec dobře napsaná weird fiction má něco do sebe. Od HPL jsem přečetl všechna stěžejní díla shromážděná ve třech sbírkách od nakladatelství Penguin Books a pak začala vycházet nádherná česká edice sebraných spisů; neodolal jsem a první dva díly mám již za sebou. Po stránce vysvětlujících poznámek pod čarou se sice s anglickým vydáním to české nemůže srovnávat, na druhou stranu česká edice má na konci každého svazku připojen zajímavý esej (např. i klasické pojednání Jiřího Škvoreckého ,,Podivný pán z Providence'').

Z edic mohu určitě zmínit Pandeamonium, ve které vychází různé sbírky hororových a strašidelných příběhů od klasiků tohoto žánru (Henry James, M. R. James, Edith Wharton), velmi podobná úprava graficky, formátem i vazbou navazuje na sebrané spisy HPL, takž opět hezký prvek do knihovny. Rovněž se snažím věnovat svůj čas edici Alrúna, i když zde nejsem ani v půlce, žánrově je spřízněna s první zmiňovanou, nicméně má širší zaměření, vyšel zde mj. i román Arthura Conana Doyla ,,Země mlhy'' nebo Bulgakovův ,,Mistr a Markétka''.

Myslím, že lehké čtenářské obsese a snaha po zkompletování některých autorů či edic jsou pouze jedním z příznaků zapálených čtenářů, těm dalším se tedy budu věnovat zase někdy jindy.

The Curse of Sherlock Holmes

Existují autoři, kteří jsou definováni pouze jedním ze svých děl; tento magnum opus se posléze stává (zejména z pohledu autora samotného) zdrojem pýchy i prokletí zároveň. Není divu, že po čase si mohou takto postižení autoři vytvořit k některýmv svým dílům značně ambivalentní vztah. Jedním z ukázkových příkladů tohoto fenoménu je i Arthur Conan Doyle a jeho vztah k nejslavnějšímu detektivovi světa. Já osobně jsem si ještě někdy na střední škole vytyčil skromný cíl přečíst z díla ACD všechno co půjde, a tak nějak postupně se jej snažím naplňovat. Domnívám se totiž, že měl ACD tak trochu pravdu a jeho hodnocení Sherlocka Holmese není úplně mimo mísu.

Komplikovaný vztah autora a ikonické postavy je podrobně rozebrán hned v několika biografiích ACD a často na něj naráží i erudované předmluvy u lepších edic povídek a novel sherlockovského kánonu. Zjednodušeně řečeno ACD považoval Sherlocka za odpočinkové čtivo a postavu vytvořil víceméně z rozmaru, tj. nepočítal s ohromným úspěchem, se kterým se detektivní příběhy setkaly u dobových čtenářů. Tlak ze strany vydavatelů i čtenářů jej poté nutil k dalšímu rozšiřování Sherlockova světa, což činil se stále menším zápalem a nadšením. Nic nepomohly ani astronomické honoráře, které ACD nárokoval ve snaze přimět vydavatele k odmítnutí rukopisů, vydavatel platil a ACD musel psát dál. Vše vyvrcholilo Holmesovou smrtí, nicméně status quo nevydržel dlouho a po nějaké doobě se ACD ke své postavě opět vrátil.

Když si člověk vyhledá heslo ,,Artur Conan Doyle'' na wikipedii, zjistí, že za ,,notable works'' se považuje pouze Sherlock Holmes a The Lost World. Tedy ta část díla, kterou by ACD jednoznačně zařadil do nízké literatury určené pro chvilkovou zábavu. Sám s tímto povrchním hodnocením nesouhlasím, protože sherlockovský kánon (oněch 56 povídek a 4 novely) představuje v rámci popkultury unikátní fenomén, na který se neustále nabalují práce dalších a dalších autorů. O nesmírné popularitě Sherlocka svědčí nejenom zpracování na poli knižním, ale i filmovém, televizním a divadelním. Jedná se o podobný fenomén jako Cthulhu H. P. Lovecrafta, kterýžto mythos je rovněž nadále rozšiřován pracemi nejrůznějších napodobitelů a oddaných fanoušků žánru. A to ani nemluvím o crossoverech těchto dvou fikčních světů (jedním příkladem za všechny budiž vynikající ,,A Study in Emerald'' Neila Gaimana). V tomto bodě se tedy s ACD neshodnu. Sám Doyle považoval za nejhodnotnější část svého díla 7 historických románů, s těmi prozatím nemám zkušenost a popravdě se jim i trochu vyhýbám (expectations are low).

Nemohu ani souhlasit s těmi, kdo adorují Sherlocka, tolerují profesora Challengera a zbytek rozsáhlého díla ACD šmahem hází do koše. ACD byl velmi plodný autor se širokým záběrem, kromě Sherlocka a historických románů napsal doslova tuny povídek s nejrůznějším zaměřením (sci-fi, fantasy, horror, mysteriózní apod.), věnoval se poezii, psal samostatné romány a novely, pokoušel se psát divadelní hry, v pozdějším věku vehementně obhajoval spiritualismus a v neposlední řadě je autorem několika cestopisů a memoárů, nevynechal dokonce ani literaturu faktu. Řada z těchto knih je přirozeně produktem své doby a je nutné je číst s určitým nadhledem, přesto si myslím, že jsou stále hodnotné a nepatří na literární hřbitov. Kupříkladu se mi velmi líbila dlouhou dobu ztracená (a nakonec nalezená) debutová novela ,,The Narrative of John Smith'', publikovaná teprve v roce 2011. Kritici ji sice z literárního hlediska spíše strhali, pro správné pochopení autora je ovšem její znalost nezbytná. A navíc končí v docela napínavém bodě uprostřed věty...záhada Edwina Drooda, zdá se, pokračuje i tímto způsobem. 

Menší problém pro všechny příznivce širšího díla ACD představuje dostupnost. Pomineme-li knihy publikované v češtině (kterých mimo Sherlocka mnoho není), pak i v originále bude některé kousky obtížné sehnat. Doporučuji proto jedno konkrétní nakladatelství, a sice Cambridge Scholars Publishing vydávající v jednotné řadě většinu méně známých děl ACD. Zatím jsem jejich nabídku nevyčerpal, a tak budu některé chybějící knihy shánět až poté, co se tak stane. Známější věci typu Sherlocka, Challengera nebo i Brigadier Gerard jsou k dostání poměrně běžně, především v případě Sherlocka lze vybírat z nepřeberného množství různých edicí a reedicí, ať již v originálním řazení či v nejrůznějších výběrech zaměřených na ten či onen aspekt sherlockovského kánonu.

Třeba tento text někoho přesvědčí k přečtení některé z výše uvedených (i neuvedených) knih a ACD tak získá dalšího příznivce. Přeci jen hlubší znalost jeho díla umožňuje i lepší pochopení doby a prostředí, ve které k jejich vzniku došlo. Za sebe mohu pak do budoucna předběžně slíbit nějaký další rozbor ACD a jeho knih, případně zasazení některého z jeho děl do širšího rámce popkultury.

Your adventure begins on the next page.

Arthur Conan Doyle - The Poison Belt

Arthur Conan Doyle (dále jen ,,ACD'') patří jednoznačně k mým oblíbeným autorům a domnívám se. že mu mnozí, ať již z laické či kritické obce, křivdí, pakliže ho označují ,,pouze'' za autora Sherlocka Holmese. Ten je bezpochyby jeho nejsnáze zapamatovatelnou a nejznámější postavou, ačkoliv názor čtenářů a autora se zde diametrálně liší. ACD skutečně nečekal tu lavinu událostí spuštěnou publikací první povídky ze Sherlockova univerza a sám chtěl slavného detektiva několikrát předčasně sprovodit ze světa, neboť jej vnímal v rámci své tvorby jako jakousi odpočinkovou literaturu nižší kvality (on sám si nejvíce cenil svých historických románů).

Ale to jsem trochu odbočil, nyní se vrátíme zpět ke knize The Poison Belt: jedná se o druhý ze série příběhů profesora Challengera (tím prvním a mnohem proslulejším je The Lost World) a můžete mi věřit, když říkám, že tohle dobrodružství bude ještě nebezpečnější, než nějací prehistoričtí ještěři. Celé to začíná poměrně nevinně: novinář Edward Malone dostává od Challengera tajemný dopis vyzývající ho, aby se co nejrychleji dostavil na jeho venkovské sídlo a navíc i s podivným zavazadlem - kyslíkovou bombou... Ve vlaku se Malone setkává se zbylými hrdiny prvního dílu lordem Johnem Roxtonem a profesorem Summerlee, kteří dostali stejný dopis a rovněž mají zabalené kyslíkové bomby. Po příjezdu informuje Challenger ohromené členy výpravy o blížícím se konci světa. Celá planeta totiž proplouvá smrtícím oceánem éteru (v orig. aether), který jednou provždy ukončí život lidského druhu. Zde se musíme pozastavit, protože ACD zde využívá zažité viktoriánské představy o éteru coby všeobjímající a spojující základní látce/energii vesmíru. Á propos - kyslíkové bomby... kyslík jako plyn umožňující život má zpomalit účinky éteru a umožnit tak našim hrdinům sledovat z pohodlí salónku zánik lidské rasy. 

Kniha kupodivu nemá tragický konec, ale to se ostatně dalo i očekávat. Dalším ze zajímavých bodů je i zde přítomná anglická rezervovanost:

,,I'm expecting the end of the world today, Austin.''
,,Yes sir, what time, sir?''
,,I can't say, Austin. Before evening.''
,,Very good, sir.''

+ fakt, že nikoho z našich hrdinů z lepší společnosti ani nenapadne zachránit někoho ze služebnictva (tedy oddálit jejich nevyhnutelnou smrt pozváním do salónku, abychom byli úplně přesní). Je pak normální, pokud Challenger komentuje s lítostí v hlase, že jeho služebnictvo zemřelo nic netušíce během výkonu své práce. Doba vzniku se podepsala i na způsobu, kterým éter decimuje lidskou populaci - méně odolné a vyvinuté národy Afriky a Latinské Ameriky jsou již dávno mrtvé, zatímco odolní potomci Vikingů na evropském Severu padají jako úplně poslední... Tato kniha je jednoduše řečeno produktem své doby, a proto na ni nelze uplatňovat nějaká měřítka politické korektnosti a podobně; pokud ji hodnotíme v dobovém kontextu, pak nám z toho vyjde lehčí dobrodružná četba se zajímavým zvratem, pokud ji hodnotíme z pohledu moderní doby, pak tu máme slátaninu plnou dnes rasistických narážek a pseudovědeckých blábolů. Mně se ta kniha líbila, ale pokud s profesorem Challengerem teprve začínáte, pak je určitě lepší sáhnout po The Lost World.