sobota 14. prosince 2013

Několik poznámek k The Hobbit: An Unexpected Journey/The Desolation of Smaug

Po zhlédnutí druhého Hobita mi to nedalo a musím se ve stručnosti vyjádřit k několika aspektům obou zatím dostupných dílů. Neučiním tak nicméně formou klasické recenze (té se možná dočká až kompletní trilogie), nýbrž borgesovské poznámky.

Na začátek musím zdůraznit, že jsem velkým, ba až nekritickým, fanouškem Jacksonova prvního výletu do Středozemě; LOTR je pro mě dodnes vrcholem epické fantasy a zářným příkladem nenucené adaptace literárního díla na velké plátno. Adaptace, která není otrocká a přesto ctí ducha předlohy je v dnešní době vzácností sama o sobě. U původní trilogie mi nevadila ani délka jednotlivých filmů, naopak jsem později vždy vyhledával a preferoval rozšířené verze, které mi umožnily ještě lépe docenit jedinečnou Jakcsonovu vizi Středozemě. U Návratu krále se přidala tuším celé hodina a přesto se nejednalo o žádnou vatu. U prvního Hobita se přidalo zatím třináct minut (a kdoví, co všechno se ještě válí někde ve střižně a čeká na ultimate complete edition) a výsledkem byla ještě delší Roklinka (včetně nahých trpaslíků ve fontáně) a scéna, kdy si Bilbo kupuje rybu k večeři... Co se bude přidávat u dvojky netuším, nicméně v kině mi to již nyní přišlo dost dlouhé.

Ve dvojce se sice stále něco děje a přísun akce je dostatečný, ale ta poslední půlhodinka se Šmakem byla už na hraně. S tím také souvisí celkové tempo filmu. Máme zde totiž občasnou výplň v podobě romantické linky Tauriel, v podstatě zbytečné návštěvy u Medděda (ale díky za všechny ty digitální včely) či ranního rituálu Starosty Jezerního města. Výše uvedené bych s klidným srdcem nechal až do rozšířené edice a o mnoho bychom nepřišli. Ve srovnání s prvním dílem, kdy se pouze chodilo z místa na místo, popř. rokovalo v Roklince, je dvojka v tomhle ohledu poněkud nevyrovnanější. Abych se vyjádřil přesněji: dvojka trpí syndromem kinoverze Dvou věží, kdy se rozběhly jednotlivé příběhové linky na všechny strany, což vedlo k  určité roztříštěnosti celkové narativní struktury. Rozšířená verze tohle smetla ze stolu a udělala ze Dvou věží plnohodnotný film. Prvního Hobita je možné přirovnat ke Společenstvu prstenu: je zde také jedna linka, která přebíjí vše ostatní a jede si svým tempem. Během jedničky se toho stane mnohem méně, než za půlku dvojky, přesto má dle mého názoru lepší tj. přímočařejší strukturu. Ve dvojce máme:

a) putování Bilba a trpaslíků/eventuální příchod k Osamělé hoře
b) Gandalfovu linku s hledáním Saurona
c) romantickou linku Tauriel
d) Legolase a jeho boj se skřety
e) Barda a dění v Jezerním městě
f) Bilbovu konfrontaci se Šmakem a závěrečnou akční honičku

Přičemž většina těchto linek se nějakým způsobem kříží, což samozřejmě ústí v mnoho záchran na poslední chvíli (např. scéna se sudy, bitva v Jezerním městě, závěrečný boj se Šmakem).

V rámci celkového hodnocení a nezbytného porovnávání obou dílů musím počítat i s faktorem nostalgie. To je totiž skutečně mocná zbraň, jak sem se již v minulosti přesvědčil. A je to zbraň nejenom mocná, ale i dvousečná. V případě první trilogie mi myslím pomáhá tím nejlepším možným způsobem a některé zastaralé trikové sekvence mi tak vůbec nevadí, protože to kouzlo, ta unikátní atmosféra tam prostě pořád je. Jak bude v tomto směru z mé strany hodnocen za několik let výrazně digitálnější Hobit, je nyní těžké odhadnout. U jedničky mi ovšem nostalgie/čiré nadšení z návratu do Středozemě značně pomohla překousnout pomalejší rozjezd a víceméně jednotvárný spád, včetně písniček, které mě teda rozčilují doteď. U dvojky jsem už věděl do čeho jdu, a tak si z té záplavy motivů vybírám co se mi nejvíce líbí a nad zbytkem přimhouřím oči (přece jen jsem fanboy). U LOTRa, když nemám náladu na celou trilogii, tak přeskakuju hlavně ve trojce pasáže s Frodem, ale jinak jedu vždy komplet filmy jeden po druhém. U Hobita se ve dvojce ty pasáže střídají o dost rychleji a zatím jediný kandidát na budoucí přeskakování je závěrečná bitka se Šmakem, i když i to se možná ještě změní. Včera trošku padala i únava, třeba to bude podruhé lepší.

Dále musím pochválit prolog, který opět krásně propojuje s původní trilogií (do Hůrky se vždy podívám rád) a je tu další Jacksonovo cameo; myslím, že v jde dokonce o stejnou postavu jakou ztvárnil ve Společenstvu prstenu. Naopak samotný závěr je neskutečný cliffhanger, který bych akceptoval třeba u mid-season finále nějkého seriálu, ale takhle teda ne. To propojení na zbylé díly mi u Dvou věží přišlo takové organičtější, třeba s tím ještě něco udělá rozšířená edice.

Nechápu vlnu kritiky ohledně Tauriel, tedy elfky vytvořené přímo scénáristy, koneckonců si Jackson v řadě ohledů nebral příliš servítky s předlohou ani dříve (třeba vynechání vypálení Kraje) a nikdy to tak nevadilo. Ztvárněná je adekvátně, v akčních scénách jí to sluší, akorát má smůlu, že její subplot je trošku telenovela a scéna s léčením mi jako jediná přišla ke smíchu (and not in a good way). Zato ten podržtaška Starosty je úplně zbytečný a ani jsem si nebyl schopný zapamatovat jeho jméno. Vůbec mě dění v Jezerním městě moc nezajímalo a ani trojka na tom toho asi moc nedokáže změnit.

Všemi vyzdvihovaná scéna útěku v sudech je skutečně nápaditá a originální. Ale já sám mám jiného favorita, a sice konktaktní Legolasovu bitku v Jezerním městě. Při ní je vidět, že Jackson i přes všechny digitální hrátky neztratil svůj cit pro dobře natočenou akci.