Poslední album Fall Out Boy mě nakonec donutilo sepsat své dojmy, doplněné některými obecnými postřehy, které jsem si šetřil pro tuto příležitost již delší dobu. Jak jsem již několikrát uváděl, jsou FOB citáty takovou červenou nití, druhým plánem, metatextem tohoto blogu, takže je docela paradoxní, že jejich hudbě samotné jsem se ve větší míře nijak nevěnoval. To hodlám nyní napravit.
Fall Out Boy se nikdy nebáli postupovat kupředu a měnit svůj styl, což může řadu lidí i odradit. Já osobně jsem se s nimi seznámil v době nepřekonatelného From Under the Cork Tree, které je takřka bezchybné, pokračoval jsem s Infinity on High a střední školu zakončil s Folie à Deux; tyto tři alba tedy tvoří soundtrack mých high school days. Pak přišla ona nešťastná pauza, která nicméně dovolila Patricku Stumpovi se trošku realizovat a výsledky dle mého rozhodně stály za to. Ostatně vliv jeho krátké sólové dráhy se velmi výrazně podepsal i na další tvorbě znovusjednocených FOB. První post-hiatus album Save Rock and Roll se neslo ve znamení příklonu ke stadionovému rocku a chytlavějším melodiím, za současného úkroku od propracovanějších textů a složitějších kompozic; přesto mám to album řekněmě ze 3/4 rád (především výbornou Miss Missing You). S novým počinem American Beauty/American Psycho je to již trošku složitější.
V porovnání se všemi ostatními studiovými albami musím AB/AP zařadit až na poslední místo a hned vysvětlím proč. Tenhle přeleštěný pop punk se totiž až příliš spoléhá na samplování všeho možného i nemožného a zapomíná na své kořeny. U předešlého alba se přece jen ještě jednalo o nějakou formu kytarového rocku, tady jsou to samply, beaty a hodně přebubřelé grácie. Odklon od ,,klasické formy'' započatý Folie à Deux je zde dokonán a AB/AP spojuje s takovým From Under the Cork Tree snad jen hlas zpěváka a chytře napsané texty (ano, textově se jedná o zajímavé album, byť jde stále o postmoderní smíchanici všeho možného). Pár hitovek se zde ale také najde. V čele stojí nepochybně The Kids Aren't Allright, která ukazuje, že když se FOB trošku zklidní, tak z nich vypadne jasná hitovka (byť s pronikavým refrénem). Dále Fourth of July - výbušná všehochuť a našlapaná písnička spolu s Favorite Record tvoří skvěle se doplňující dvojici. Navíc u druhé jmenované dokážu ocenit zajímavou textovou spřízněnost s jedním z nejstarších songů (this is side one / flip me over / I know I'm not you favorite record VS and I'll spin for you like your favorite records used to). Zbývajícími opravdu dobrými songy jsou Jet Pack Blues a Irresistible. Mezi ucházející řadím pilotní single Centuries (kde mne samplování opravdu ruší) a Uma Thurman, kterou opětovně shazují bizarní samply a zvláštní kompozice. Zbývající songy jsou spíše nudnou výplní s tím, že Immortals a titulární American Beauty/American Psycho řadím mezi ty aktivně nenáviděné.
Pokud bych měl seřadit jednotlivé písně tohoto alba od nejlepšího k nejhoršímu, vypadalo by to následovně:
1. The Kids Aren't Allright
2. Favorite Record
3. Jet Pack Blues
4. Fourth of July
5. Irresistible
6. Centuries
7. Uma Thurman
8. Twin Skeleton's (Hotel in NYC)
9. Novocaine
10. Immortals
11. American Beauty/American Psycho
S tím, že pouze prvních pět položek bych být FOB dával na album a vypouštěl do světa, ten zbytek si mohli nechat jako b-sides nebo se s nimi vůbec nechlubit. Z výše uvedeného je můj vkus poměrně zřejmý, proto nebude následující žebříček jednotlivých studiových alb (opět best-to-worst) nijak překvapující:
1. From Under The Cork Tree
2. Follie à Deux
3. Infinity on High
4. Take This to Your Grave
5. Save Rock and Roll
6. American Beauty/American Psycho
Paradoxně, jak sem zde již uváděl, se mi sólová dráha Patricka Stumpa a její výsledky velmi zamlouvaly a proto bych je mezi výše uvedené řadil určitě (myšleno společně Truant Wave + Soul Punk) mezi druhou a třetí příčku (tedy výše, než Infinity on High). Fall Out Boy to možná nemyslí špatně, ale tenhle kariérní vývoj se mi zatím moc nezamlouvá; fanouškem zůstanu, ale vypadá, že z té novější tvorby si budu muset spíše vybírat a na hltání alb jako celku budu už jen vzpomínat.
Still those lyrics can get me at any given time...
Pokud bych měl seřadit jednotlivé písně tohoto alba od nejlepšího k nejhoršímu, vypadalo by to následovně:
1. The Kids Aren't Allright
2. Favorite Record
3. Jet Pack Blues
4. Fourth of July
5. Irresistible
6. Centuries
7. Uma Thurman
8. Twin Skeleton's (Hotel in NYC)
9. Novocaine
10. Immortals
11. American Beauty/American Psycho
S tím, že pouze prvních pět položek bych být FOB dával na album a vypouštěl do světa, ten zbytek si mohli nechat jako b-sides nebo se s nimi vůbec nechlubit. Z výše uvedeného je můj vkus poměrně zřejmý, proto nebude následující žebříček jednotlivých studiových alb (opět best-to-worst) nijak překvapující:
1. From Under The Cork Tree
2. Follie à Deux
3. Infinity on High
4. Take This to Your Grave
5. Save Rock and Roll
6. American Beauty/American Psycho
Paradoxně, jak sem zde již uváděl, se mi sólová dráha Patricka Stumpa a její výsledky velmi zamlouvaly a proto bych je mezi výše uvedené řadil určitě (myšleno společně Truant Wave + Soul Punk) mezi druhou a třetí příčku (tedy výše, než Infinity on High). Fall Out Boy to možná nemyslí špatně, ale tenhle kariérní vývoj se mi zatím moc nezamlouvá; fanouškem zůstanu, ale vypadá, že z té novější tvorby si budu muset spíše vybírat a na hltání alb jako celku budu už jen vzpomínat.
Still those lyrics can get me at any given time...
