Ve stopách mistra plíživé hrůzy aneb několik poznámek ke strašidelným povídkám Thomase Grahama Jacksona

Montague Rhodes James (1862-1936) je právem považován za mistra žánru klasických strašidelných příběhů (ghost stories), kterému se podařilo přenést tento žánr z viktoriánské Anglie do prvních desetiletí neklidného 20. století. Jamesův vliv na další podobu žánru je možné přirovnat např. k vlivu H. P. Lovecrafta na moderní horor, proto není divu, že (podobně jako u HPL) i James inspiroval mnohé další spisovatele a dal vzniknout celé řadě děl více či méně úspěšných epigonů. Dodnes se mohu čtenáři začíst do některé z mnoha antologií věnovaných povídkám psaným právě v Jamesově stylu. 

Jedním z Jamesových obdivovatelů se ještě za jeho života stal také Thomas Graham Jackson (1835-1924), ve své době velmi úspěšný architekt věnující se zejména stavbám a úpravám školních areálů (Oxford Military College, Brighton College), cestovatel a autor odborných pojednání o architektuře a historii. Na sklonku svého dlouhého života v roce 1919 vydal sbírku povídek "in the tradition of M. R. James" pod všeříkajícím názvem Six Ghost Stories. V průběhu následujících let jeho drobný žánrový příspěvek poněkud neprávem zapadnul, a proto také chci následující řádky věnovat těmto šesti pečlivě vybroušeným literárním skvostům. Zaslouží si to.

První povídka The Lady of Rosemount je vůbec z celé šestice nejpovedenější. James proslul svými asides tedy jakými literárními odbočkami, ve kterých mohl projevit hloubku svých vědomostí historika. Nepřekvapivě se s těmito odbočkami lze setkat také u Jacksona, a to především v podobě živoucích popisů architektury. Polorozpadlý klášter Rosemount je v Jacksonově povídce popsán přímo mistrovsky, motiv ducha je přitom z dnešního pohledu mile starosvětský až takřka staromódní, nicméně i v intencích žánru je doveden do předvídatelného konce. Druhá v pořadí je povídka s názvem The Ring, zde se děj přenáší z břehů Albionu do italského Toskánska a prostředí tehdy velmi aktuálních etruských vykopávek. Dva angličtí gentlemani (jak jinak) se zde potýkají s kletbou prastarého etruského prstenu, který byl jedním z nich nerozvážně odnesen z prastarého pohřebiště. Je to zároveň jediná povídka, ve které se neobjevuje v žádné formě konkrétní duch; předmětný prsten působí jako mnoho dalších podobně prokletých šperků především na psychiku svého nositele a zdánlivě přináší smůlu a způsobuje různá další příkoří. Následuje A Romance of the Picadilly Tube, děj čtenáře přenáší do moderního Londýna přelomu století a část z něj se odehrává dokonce v londýnském metru. Spíše než skutečná ghost story se jedná o psychologickou drobnokresbu zabývající se otázkami spravedlnosti a cti na příkladu dědictví po zemřelém otci. Nadpřirozený prvek v podobě zesnulého advokáta je zde přidán spíše aby se neřeklo, protože celá povídka by po dějové stránce mohla fungovat i bez něj. Druhou nejlepší povídkou sborníku je nepochybně The Eve of St. John, pro kterou zvolil Jackson oblíbenou formu rámcového příběhu (Umberto Eco by dodal: starý rukopis, jak jinak), v němž se potomek šlechtického rodu snaží odhalit záhadné zmizení manželky jednoho ze svých méně ctnostných předků. Část děje je vyprávěna formou nalezeného deníku předkova služebníka, který poskytne vodítko k vyřešení celé mystérie v současnosti. Kromě čtenářsky vděčného detektivního pátrání vedeného po dvou vypravěčských liniích tato delší povídka zaujme také poutavými popisy architektonického provedení klasického sídla venkovské šlechty - manor house. Předposlední povídka Pepina opět pracuje v motivem svědomí, podobně jako A Romance of the Picadilly Tube; úvod povídky překvapí poněkud náhlým úmrtím důležité postavy, od kterého se odvíjí psychologická rovina příběhu. I zde konečné zjevení ducha symbolizuje výhru svědomí nad špatnými stránkami konkrétního člověka a návrat ke spravedlnosti. I v tomto případě je ovšem nadpřirozený prvek také jaksi trochu nadbytečným a povídka by mohla obstát také jako realistický kus krátké prózy. Závěrečná povídka The Red House se odehrává celá v minulosti za doby vlády Jiřího III. a zabývá se primárně motivem vraždy z donucení. Duch zavražděného se nakonec vrací, aby zjednal nápravu. Vedle The Ring hodnotím tuto povídku jako vůbec nejslabší z celé sbírky.

Co spojuje povídky Thomase Grahama Jacksona s těmi, kterým se chtěl svým skromným způsobem vyrovnat? Literární kritika se v zásadě shoduje na několika rysech Jamesových příběhů, jedním z těch nejvýraznějších je skutečnost, že v Jamesově světě neexistují hodní duchové, jsou to vždy zlomyslné bytosti usilující o zkázu dosud živých lidí. U Jacksona tomu tak dozajista není. Jeho duchové jsou spíše projekcemi svědomí nepoctivého dědice (A Romance of the Picadilly Tube), zoufalé oběti (Pepina) nebo samotného vraha (The Red House). Těmto duchům nejde tak ani o přímou fyzickou zkázu jejich cílů, jako spíše o návrat ke spravedlnosti, nastolení určitého řádu, který byl skutky dosud živých porušen. Jejich přítomnost proto signalizuje, že se daná osoba musí rozhodnout, jak se ke svým činům nakonec postaví. Jejich případné úmrtí je posléze spíše jen průvodním jevem tohoto přiznání, nikoliv primárně cílem nadpřirozené entity. Pouze v povídce The Lady of Rosemount vystupuje čistě zlovolný duch jamesovského typu (nadto s určitými upírskými rysy); povídka The Ring posléze přináší svému protagonistovi zkázu velmi postupně a jeho úmrtí v závěru povídky tak lze chápat především jako důsledek souhry náhod a vlastní nerozhodnosti protagonisty.

Závěrem je nutné dnešního čtenáře upozornit, že dostatečně pozorné čtení bude nevyhnutelně směřovat k odhalení mnoha point před dočtením konkrétních povídek. Je to určitá daň, kterou všichni platíme neustále se zvětšující propasti času mezi dobou vzniku těchto povídek a naší četbou. Vypravěčské postupy před bezmála jedním stoletím jednoduše vypadaly trochu jinak a s tímto vědomím je nutné k jednotlivým povídkám také přistupovat. Jackson nicméně nezůstává zcela bez překvapení, např. již zmiňovaný ostrý úvod povídky Pepina dokáže určitě překvapit i současného čtenáře. Jako příspěvek ke specifické škole anglické ghost story je tato sbírka neocenitelným a neopomenutelným kamínkem celkové mozaiky, pro milovníky klasické podoby literární hrůzy se proto bude jednat o bezpochyby příjemně strávené chvíle.

Ve stopách Blumfelda, staršího spolužáka aneb vzpomínka na jednu kafkárnu

Blumfeld, starší mládenec je název fragmentární povídky Franze Kafky slibně rozvíjejí ústřední premisu dospělého muže pronásledovaného dvěma dětskými míčky. V nadpisu tohoto zamyšlení komolím Kafkův název záměrně, a to ze zcela osobních a subjektivních důvodů; rád bych se totiž na následujích řádcích věnoval vzpomínce na mého přítele z dob studií na střední škole. 

Ke Kafkovi jsem se totiž dostal úplnou náhodou právě na střední škole, vlastně celé mé studium na této internátní instituci se vyznačovalo silně kafkovskými rysy, nicméně tato skutečnost se mi začala jevit jako očividná až mnoho let po obdržení maturitního vysvědčení. Snad postačí stručný nástin situace: periferie Prahy (ono zvláštní rozhraní, které chce být městem, ačkoliv je vesnicí), internátní škola obehnaná vysokým plotem, závora na vrátnici, pár desítek spolužáků, na krku 15-16 let, v hlavě zmatek, v srdci neklid. Do této konstelace vstupuje jako zásadní prvek literatura, je to vlastně poprvé v mém životě, kdy se začínám orientovat v literatuře širšího měřítka, než kterými jsou úzké kategorie fantasy a science fiction, na kterých jsem v podstatě vyrostl (zpětně viděno jsem v rámci svých dětských let přečetl opravdu velké množství knih značně proměnlivé úrovně, období, kterým si asi musí projít v té či oné podobě každý). Spolu s několika přáteli tvoříme takový neformální čtenářský kroužek, zkoušíme se pouštět do tzv. klasických autorů (Dostojevskij, Kundera, Čechov, Dickens, Poe atd. ad nauseam), doporučujeme si navzájem knihy a neustále nás pohání takové neurčité nutkání, nevysvětlitelný pocit, spíše podvědomě tušený nežli navenek vyslovený, pocit, že tolik času na čtení už nám nikdy život nedopřeje, že toto je konečná stanice, těchto pár let bude tvořit naši základnu vzdělání, první kameny chrámu vzdělanosti; osud: na tyto knihy si vzpomeneš, až se budeš snažit ohromit někoho svým přehledem v práci nebo doma, takže čti, čti a čti a nebo ne, ale potom k nám nechoď brečet před dveře, my ti to říkali. Člověk je jako plavec v moři, mořem se rozumí ony bezbřehé literární vody (Shakespare by řekl: "Bohemia. A desert country near the sea."), není kam směřovat ani není možné zabloudit, proto je možné zcela se oddat literárním experimentům. Do určité míry toho mohu litovat, protože kdybych před sebou měl nějaký seznam důležitých knih, asi bych byl tehdy schopen číst jednu po druhé a rozšiřovat si obzory takříkajíc s rozmyslem a podle určitého plánu, nikoliv živelně, jak tomu nakonec také bylo. Četl jsem totiž páté přes deváté, v pondělí Hamleta, v úterý sbírku staré čínské poezie a ve středu klidně nějakou současnou frašku, živil jsem se těmi slovy snad více než jídlem.

Přirozeně se v určitém stádiu člověk pozastaví nad existencí určitého kánonu, to jsou ty soupisy starých děl v čítankách a na tabulích v hodinách češtiny, díla zapadající povětšinou prachem a topící se v nezájmu prakticky všech a přesto díla důležitá, díla, která nemůže člověk vzdělaný (či na toto označení aspirující) zcela pominout či ignorovat. Přesto mi v dané době nešlo o vyplňování bílých míst na mapě, terra incognita nerušila mé sny, jednoduše hic sunt leones a s klidným srdem místo měsíce plánované Anny Kareniny otevírám raději první díl velmi dlouhé fantasy ságy... Díky této naprosté absenci systému jsem svou četbu podřizoval svým aktuálním zájmům a potřebám a podobně jako Kafka tvořil v určitých tvůrčích vlnách mohu u sebe s odstupem času pozorovat určité čtenářské vlny. Tak kupříkladu si pamatuji, že jsem asi tři měsíce nečetl nic jiného, než knihy japonského spisovatele Haruki Murakamiho, celkem jsem jich přečetl tuším okolo patnácti, jindy jsem se zase začal zajímat o viktoriánské ghost stories a začetl jsem se do několika desítek sbírek těchto strašidelných příběhů. O Franze Kafku jsem kromě povinné četby v hodinách literatury ani pohledem nezavadil (tehdy jsme dostali za úkol přečíst Proměnu, V kárném táboře a Ortel), i z této malé ukázky se mi jeho dílo jevilo jako značně komplikované a protkané mnoha symbolickými vrstvami, na jejichž postupné odkrývání jsem neměl náladu (ostatně v době kdy nám byl zadán úkol přečíst si tyto Kafkovy povídky jsem bezmála jako svou osobní Bibli vyznával Murakamiho Norské dřevo, což je v mnoha ohledech naprostý opak Kafky). Kafku jsem zařadil do pomyslného nesmrtelného kánonu literatury, kterou si budu muset někdy přečíst, ale rozhodně ne tento rok nebo ten příští (k první vážné konfrontaci s jeho dílem jsem nakonec přistoupil až na vysoké škole, vybral jsem si Proces) a odložil jsem tak celou záležitost na neurčito. 

Za tohoto stavu se stal Kafkovým přímluvcem právě jeden z mých přátel, který mne průběžně zásoboval knižními doporučeními nejrůznějšího druhu. Zpravidla jsem ho vídal, jak různě pospíchá po štěrkových cestách na okrajích školního areálu, často s tlustým svazkem v podpaží. Hodně četl klasické ruské romány a vždy důrazně nabádal k jejich přečtení, myslím, že z naší třídy byl v tomto ohledu vůbec nejvíce sečtělým a vždy, když se k někomu blížil s takovým zvláštním zaujetím ve tváři bylo jasné, co bude následovat. "Tohle je moc krásná kniha, to si přečti a uvidíš.", říkával. A v té záplavě doporučení často figuroval i Kafka. Kámenem úrazu byly případy, kdy jsem se ho zeptal na dějovou stránku věci, on si totiž často nepamatoval přesné názvy povídek ani jejich zápletky a jeho doporučení se tak nesla víceméně v citovém duchu a ve znamení příslibů nezapomenutelných čtenářských zážitků. Také měl můj přítel tendenci doporučovat i klasická díla pro jejich nevšední aspekty, kupříkladu na Anně Karenině jej ani tak nezajímala ústřední tragická romance, jako pasáže věnované chodu a údržbě venkovského statku. Proto jsem příliš nebral na vědomí jeho vehementní přesvědčování o mistrovství Kafkovy prózy, když mi jej prezentoval na příkladu povídky, ve které jakéhosi muže pronásledují z místnosti do místnosti dětské míčky. Název mu již mezitím vypadnul z paměti, nebyl schopen dohledat ani konkrétní svazek (který byl vypůjčen z městské knihovny a již vrácen), takže celá záležitost nakonec potichu vyšuměla.

Možná se na mě tehdy také trochu hněval, snad mu na občasném vyslyšení jeho doporučení trochu i záleželo, teď už je to těžké posoudit. Trvalo nicméně několik let, než jsem na danou povídku narazil a jakmile se tak stalo, hned jsem si na svého přítele vzpomněl. "Tak přece jen si to všechno nevymyslel.", proběhlo mi tehdy hlavou a s uspokojením a s vědomím splátky dávného dluhu jsem se pustil do čtení. Povídka má jako ostatně moho dalších Kafkových fragmentů dobrý náběh na poutavý příběh, ústřední konflikt pana Blumfelda se zlořečenými míčky není nicméně uspokojivě vyřešen, protože pan Blumfeld mezitím volí únik a odchází do práce. Jsem si poměrně jistý, že další dějství jeho zápasu by se konalo po návratu z práce, leč Kafka k němu nikdy nedospěl. A jelikož se toto tvrzení mého přítele potvrdilo jako pravdivé, jsem nyní nucen se zamýšlet také nad jeho mnoha dalšími na první pohled fantaskními výroky a zaobírat se jejich pravdivostí. Ohledně Kafky mne napadá mj. přesvědčení mého přítele pronášené při mnoha příležitostech opakovaně a vážným hlasem jako absolutní pravda, a sice, že Kafka posledních pár dní svého života nejedl nic jiného než citrony. Potvrzení či vyvrácení této teze zatím však vyhlížím marně.

Stranger Things (Season I)

Internetový gigant Netflix začínal původně jako půjčovna DVD fungující na objednávku, postupem času s mohutným nástupem obliby streamování videa na internetu se přerodil v největší online videotéku na světě a v poslední době symbolizuje více než cokoliv jiného novou renesanci televizní tvorby (tzv. quality television). Právě na malé obrazovky se přesouvají i ty největší filmové hvězdy a režiséři, aby si mohli užít svobody, kterou jim placené kabelové televize v čele s nejproslulejší HBO a nově i internetové služby typu Netflix nabízejí. Tato svoboda se týká jak obcházení přísného amerického systému ratingového hodnocení, tak možnosti vyprávět jednolitý příběh na mnohem rozmáchlejší ploše, než je klasická dvouhodinová stopáž hollywoodského blockbusteru. Právě Netflix dokázal, že lákání věhlasných tvůrců na slibné podmínky je sázkou na jistotu a teprve se zahájením výroby vlastních seriálů se přesunul na jeden z pomyslných vrcholů televizního Olympu (ten druhý má tradiční obsazení v podobě HBO). Současná dramatická seriálová produkce Netflixu se tak dá rozdělit zhruba do tří kategorií, a sice (i) seriály spadající do sdíleného fikčního světa komiksového MCU vytvářené na základě smlouvy s Marvelem (první fázi tvoří Daredevil, Jessica Jones, Luke Cage, Iron Fist, The Defenders; dále se počítá minimálně se samostatnou sérií pro Punishera), (ii) původní dramatické seriály nejrůznějšího zaměření (z těch nejznámějších House of Cards, Orange Is the New Black, Narcos) a v neposlední řadě (iii) pokračování převzatých seriálů po jejich zrušení na domovské stanici (The Killing, Longmire). Tímto velmi dobře vyváženým distribučním modelem (komerční jistota v podobě komiksovek, úlitba fanouškům formou pokračování zrušených seriálů, to vše doplněno velmi kvalitní vlastní tvorbou) se Netflixu skutečně daří bořit další a další hranice televizní zábavy pro poučeného diváka. A to jsme se ani nezmínili o originálním modelu distribuce, kdy jsou celé jednotlivé série uvolňovány pro uživatele najednou, což podporuje nárazové sledování těchto děl; pro tento fenomén se v angličtině ostatně vžil také výraz binge watching. 

Za zajímavost považuji skutečnost, že tvůrci v řadě případů již při vytváření daného seriálu počítají s tím, že divák jej shlédne během jednoho či dvou zátahů, což ovlivňuje strukturu vyprávění. U klasického televizního modelu je totiž narativní struktura dána dávkováním seriálu (typicky jednou týdně) a jeho délkou (v USA je standardem 22-23 epizod na jednu sérii), což do určité míry ovlivňuje vytváření mytologie fikčního světa (pokud se vůbec o takový typ seriálu jedná, u některých "spotřebních" detektivek typu CSI by bylo možné argumentovat také tím, že v rámci jejich narativní struktury prakticky není možné nalézt, s výjimkou samotných postav, žádný jednotící prvek). U takového klasického typu se divák nejčastěji potýká s modelem case of the week, a jeho nesčetnými variacemi. Tento model v zásadě limituje děj každé epizody na řešení jednoho případu, kdy případem může být lékařská operace (House M.D.), vyšetřování zločinu (CSI, Castle, Bones...), boj s monstrem (Supernatural) či cokoliv jiného, přičemž na pozadí jednotlivých epizod jsou postupně rozvíjeny vztahy mezi hlavními postavami a jednotící zápletka v podobě určitého nadpřípadu (spiknutí, konec světa, zdravotní stav hlavní postavy apod.). Tato ústřední zápletka je přitom nejvíce posunuta v rámci své linie vždy na začátku, zhruba uprostřed a na úplném konci dané série. Na počátku se musí rozdat karty, uprostřed dochází k zásadnímu zvratu v důsledku vysílací pauzy (typicky tato pauza začíná v předvánočním období a končí někdy v únoru/březnu, v mezidobí jsou nasazovány zkrácené seriály běžící v tzv. mid-season) a ve finálních dílech přichází rozřešení celé zápletky. V ostatních dílech dochází pouze k mírným posunům centrální linie, některé z dílů můžeme dokonce označit za tzv. fillery, tedy epizody, ve kterých k rozvíjení ústřední zápletky nedochází ani náznakem a jejich  vynechání tak nijak neovlivní význam celé série či divákovu orientaci v ní. Druhý typ narativního modelu můžeme označit jako vysoce serializovaný, kdy je divákovi předkládán jeden ústřední příběh (spolu s vedlejšími zápletkami) ve vysoce koncentrované podobě. Často na sebe jednotlivé epizody přímo navazují, cílem je vyvolat dojem sledování jednolitého díla rozděleného do kratších úseků a právě do této kategorie spadá i seriál Stranger Things.

Po obsáhlejším úvodu přikročme nyní k samotnému seriálu. Stranger Things je pro mě osobně takovým malým zjevením z nebe, viděl jsem snad jednu ukázku, které jsem nevěnoval příliš velkou pozornost, proto jsem byl posléze zaskočen kvalitou celého díla. Tento seriál totiž skládá poctu jedné kultovní dekádě, a sice 80. létům minulého století, za vzorovou triádu si přitom bere trojici ve složení King/Carpenter/Spielberg. Inspirace daným obdobím je více než zřejmá, ať se již jedná o citace slavných scén, nejrůznější narážky na popkulturu či velmi přiléhavý soundtrack využívající dobové hitovky i originální skladby plné syntetizátorů a nostalgie. Všechno je jednoduše podřízeno jednotné vizi; cílem dle mého názoru bylo vytvořit dílo, které se může navenek tvářit jakoby skutečně vzniklo v dané době a pouze čirou náhodou vypadlo odněkud ze zapomenutého archivu hollywoodského studia na denní světlo. Naštěstí se nejedná ve výsledku o pouhou nekonečnou řadu jednotlivých citací pro zasvěcené a Stranger Things obstojí také jako plnohodnotné dílo, což je v konečném důsledku zřejmě největší pocta, kterou mohli takto tvůrci předmětu svého obdivu složit.

Po dějové stránce se příběh točí okolo záhadného zmizení dvanáctiletého Willa Byerse jednoho listopadového večera roku 1983. Místem čimu je fiktivní městečko Hawkins v Indianě (takže klasický americký Midwest). Divák sleduje souběžné linie pátrání, první v podání trojice Willových přátel, druhé lince vévodí příjemně nekompromisní šerif s tajemnou minulostí. Poměrně záhy ovšem přichází ke slovu paralelní dimenze, monstrum lovící lidi v okolních lesích, dívka s telekinetickými schopnostmi, tajné vládní experimenty a konspirace všeho druhu. Čili na první pohled nesourodý mišmaš všech myslitelných motivů převzatých od Carrie až po The Thing. Celé to ovšem dohromady funguje takřka bezchybně; pátrání po Willovi krásně graduje a nové informace jsou dávkovány s přesnými odstupy a seriálová mytologie je ukázkovým příkladem pečlivě budovaného fikčního světa. Kvalitní scénář je přitom podpořen neméně kvalitními herci, kámenem úrazu mohla být hlavní dětská čtveřice, nicméně jejich představitelé jsou uvěřitelní a v rámci možností i vynikající (zvláštní pochvalu si zaslouží především Millie Boby Brown za své ztvárnění Eleven), sekundující dospělí herci se ve svých postavách také vůbec neztrácejí (spousta recenzentů sice kritizuje výkon Winony Ryder, ale její zoufalá matka měla i dle vyjádření tvůrců být neustále dialed up to eleven, takže z tohoto pohledu jsou tyto výtky přísně vzato poněkud liché). Promyšlenost scénáře dokazuje např. skutečnost, že na poměrně malé ploše osmi cca hodinových dílů se podaří uvěřitelným způsobem zachytit přerod Nancy Wheeler z typické středoškolské naivky do badass lovkyně monstra z jiné dimenze. 

V tomto případě se zkrátka povedlo snad úplně všechno. Gradace příběhu, vykreslení jednotlivých postav, chytré dávkování mytologie, vděčné akční scény zahrnující telekinezi, hororové části i skvělý soundtrack. Tento fikční svět toho má zkrátka ještě hodně co nabídnou, takže v nevyhnutelné druhé řadě nás jistě čeká mnoho dalších zajímavých odhalení. Nezbývá než vyslat dík směrem k Netflixu, že se nebál podpořit tuto konkrétní tvůrčí vizi, protože si myslím, že s výsledným produktem jsou všichni zúčastnění více než spokojeni.