Ve stopách mistra plíživé hrůzy aneb několik poznámek ke strašidelným povídkám Thomase Grahama Jacksona

Montague Rhodes James (1862-1936) je právem považován za mistra žánru klasických strašidelných příběhů (ghost stories), kterému se podařilo přenést tento žánr z viktoriánské Anglie do prvních desetiletí neklidného 20. století. Jamesův vliv na další podobu žánru je možné přirovnat např. k vlivu H. P. Lovecrafta na moderní horor, proto není divu, že (podobně jako u HPL) i James inspiroval mnohé další spisovatele a dal vzniknout celé řadě děl více či méně úspěšných epigonů. Dodnes se mohu čtenáři začíst do některé z mnoha antologií věnovaných povídkám psaným právě v Jamesově stylu. 

Jedním z Jamesových obdivovatelů se ještě za jeho života stal také Thomas Graham Jackson (1835-1924), ve své době velmi úspěšný architekt věnující se zejména stavbám a úpravám školních areálů (Oxford Military College, Brighton College), cestovatel a autor odborných pojednání o architektuře a historii. Na sklonku svého dlouhého života v roce 1919 vydal sbírku povídek "in the tradition of M. R. James" pod všeříkajícím názvem Six Ghost Stories. V průběhu následujících let jeho drobný žánrový příspěvek poněkud neprávem zapadnul, a proto také chci následující řádky věnovat těmto šesti pečlivě vybroušeným literárním skvostům. Zaslouží si to.

První povídka The Lady of Rosemount je vůbec z celé šestice nejpovedenější. James proslul svými asides tedy jakými literárními odbočkami, ve kterých mohl projevit hloubku svých vědomostí historika. Nepřekvapivě se s těmito odbočkami lze setkat také u Jacksona, a to především v podobě živoucích popisů architektury. Polorozpadlý klášter Rosemount je v Jacksonově povídce popsán přímo mistrovsky, motiv ducha je přitom z dnešního pohledu mile starosvětský až takřka staromódní, nicméně i v intencích žánru je doveden do předvídatelného konce. Druhá v pořadí je povídka s názvem The Ring, zde se děj přenáší z břehů Albionu do italského Toskánska a prostředí tehdy velmi aktuálních etruských vykopávek. Dva angličtí gentlemani (jak jinak) se zde potýkají s kletbou prastarého etruského prstenu, který byl jedním z nich nerozvážně odnesen z prastarého pohřebiště. Je to zároveň jediná povídka, ve které se neobjevuje v žádné formě konkrétní duch; předmětný prsten působí jako mnoho dalších podobně prokletých šperků především na psychiku svého nositele a zdánlivě přináší smůlu a způsobuje různá další příkoří. Následuje A Romance of the Picadilly Tube, děj čtenáře přenáší do moderního Londýna přelomu století a část z něj se odehrává dokonce v londýnském metru. Spíše než skutečná ghost story se jedná o psychologickou drobnokresbu zabývající se otázkami spravedlnosti a cti na příkladu dědictví po zemřelém otci. Nadpřirozený prvek v podobě zesnulého advokáta je zde přidán spíše aby se neřeklo, protože celá povídka by po dějové stránce mohla fungovat i bez něj. Druhou nejlepší povídkou sborníku je nepochybně The Eve of St. John, pro kterou zvolil Jackson oblíbenou formu rámcového příběhu (Umberto Eco by dodal: starý rukopis, jak jinak), v němž se potomek šlechtického rodu snaží odhalit záhadné zmizení manželky jednoho ze svých méně ctnostných předků. Část děje je vyprávěna formou nalezeného deníku předkova služebníka, který poskytne vodítko k vyřešení celé mystérie v současnosti. Kromě čtenářsky vděčného detektivního pátrání vedeného po dvou vypravěčských liniích tato delší povídka zaujme také poutavými popisy architektonického provedení klasického sídla venkovské šlechty - manor house. Předposlední povídka Pepina opět pracuje v motivem svědomí, podobně jako A Romance of the Picadilly Tube; úvod povídky překvapí poněkud náhlým úmrtím důležité postavy, od kterého se odvíjí psychologická rovina příběhu. I zde konečné zjevení ducha symbolizuje výhru svědomí nad špatnými stránkami konkrétního člověka a návrat ke spravedlnosti. I v tomto případě je ovšem nadpřirozený prvek také jaksi trochu nadbytečným a povídka by mohla obstát také jako realistický kus krátké prózy. Závěrečná povídka The Red House se odehrává celá v minulosti za doby vlády Jiřího III. a zabývá se primárně motivem vraždy z donucení. Duch zavražděného se nakonec vrací, aby zjednal nápravu. Vedle The Ring hodnotím tuto povídku jako vůbec nejslabší z celé sbírky.

Co spojuje povídky Thomase Grahama Jacksona s těmi, kterým se chtěl svým skromným způsobem vyrovnat? Literární kritika se v zásadě shoduje na několika rysech Jamesových příběhů, jedním z těch nejvýraznějších je skutečnost, že v Jamesově světě neexistují hodní duchové, jsou to vždy zlomyslné bytosti usilující o zkázu dosud živých lidí. U Jacksona tomu tak dozajista není. Jeho duchové jsou spíše projekcemi svědomí nepoctivého dědice (A Romance of the Picadilly Tube), zoufalé oběti (Pepina) nebo samotného vraha (The Red House). Těmto duchům nejde tak ani o přímou fyzickou zkázu jejich cílů, jako spíše o návrat ke spravedlnosti, nastolení určitého řádu, který byl skutky dosud živých porušen. Jejich přítomnost proto signalizuje, že se daná osoba musí rozhodnout, jak se ke svým činům nakonec postaví. Jejich případné úmrtí je posléze spíše jen průvodním jevem tohoto přiznání, nikoliv primárně cílem nadpřirozené entity. Pouze v povídce The Lady of Rosemount vystupuje čistě zlovolný duch jamesovského typu (nadto s určitými upírskými rysy); povídka The Ring posléze přináší svému protagonistovi zkázu velmi postupně a jeho úmrtí v závěru povídky tak lze chápat především jako důsledek souhry náhod a vlastní nerozhodnosti protagonisty.

Závěrem je nutné dnešního čtenáře upozornit, že dostatečně pozorné čtení bude nevyhnutelně směřovat k odhalení mnoha point před dočtením konkrétních povídek. Je to určitá daň, kterou všichni platíme neustále se zvětšující propasti času mezi dobou vzniku těchto povídek a naší četbou. Vypravěčské postupy před bezmála jedním stoletím jednoduše vypadaly trochu jinak a s tímto vědomím je nutné k jednotlivým povídkám také přistupovat. Jackson nicméně nezůstává zcela bez překvapení, např. již zmiňovaný ostrý úvod povídky Pepina dokáže určitě překvapit i současného čtenáře. Jako příspěvek ke specifické škole anglické ghost story je tato sbírka neocenitelným a neopomenutelným kamínkem celkové mozaiky, pro milovníky klasické podoby literární hrůzy se proto bude jednat o bezpochyby příjemně strávené chvíle.

Ve stopách Blumfelda, staršího spolužáka aneb vzpomínka na jednu kafkárnu

Blumfeld, starší mládenec je název fragmentární povídky Franze Kafky slibně rozvíjejí ústřední premisu dospělého muže pronásledovaného dvěma dětskými míčky. V nadpisu tohoto zamyšlení komolím Kafkův název záměrně, a to ze zcela osobních a subjektivních důvodů; rád bych se totiž na následujích řádcích věnoval vzpomínce na mého přítele z dob studií na střední škole. 

Ke Kafkovi jsem se totiž dostal úplnou náhodou právě na střední škole, vlastně celé mé studium na této internátní instituci se vyznačovalo silně kafkovskými rysy, nicméně tato skutečnost se mi začala jevit jako očividná až mnoho let po obdržení maturitního vysvědčení. Snad postačí stručný nástin situace: periferie Prahy (ono zvláštní rozhraní, které chce být městem, ačkoliv je vesnicí), internátní škola obehnaná vysokým plotem, závora na vrátnici, pár desítek spolužáků, na krku 15-16 let, v hlavě zmatek, v srdci neklid. Do této konstelace vstupuje jako zásadní prvek literatura, je to vlastně poprvé v mém životě, kdy se začínám orientovat v literatuře širšího měřítka, než kterými jsou úzké kategorie fantasy a science fiction, na kterých jsem v podstatě vyrostl (zpětně viděno jsem v rámci svých dětských let přečetl opravdu velké množství knih značně proměnlivé úrovně, období, kterým si asi musí projít v té či oné podobě každý). Spolu s několika přáteli tvoříme takový neformální čtenářský kroužek, zkoušíme se pouštět do tzv. klasických autorů (Dostojevskij, Kundera, Čechov, Dickens, Poe atd. ad nauseam), doporučujeme si navzájem knihy a neustále nás pohání takové neurčité nutkání, nevysvětlitelný pocit, spíše podvědomě tušený nežli navenek vyslovený, pocit, že tolik času na čtení už nám nikdy život nedopřeje, že toto je konečná stanice, těchto pár let bude tvořit naši základnu vzdělání, první kameny chrámu vzdělanosti; osud: na tyto knihy si vzpomeneš, až se budeš snažit ohromit někoho svým přehledem v práci nebo doma, takže čti, čti a čti a nebo ne, ale potom k nám nechoď brečet před dveře, my ti to říkali. Člověk je jako plavec v moři, mořem se rozumí ony bezbřehé literární vody (Shakespare by řekl: "Bohemia. A desert country near the sea."), není kam směřovat ani není možné zabloudit, proto je možné zcela se oddat literárním experimentům. Do určité míry toho mohu litovat, protože kdybych před sebou měl nějaký seznam důležitých knih, asi bych byl tehdy schopen číst jednu po druhé a rozšiřovat si obzory takříkajíc s rozmyslem a podle určitého plánu, nikoliv živelně, jak tomu nakonec také bylo. Četl jsem totiž páté přes deváté, v pondělí Hamleta, v úterý sbírku staré čínské poezie a ve středu klidně nějakou současnou frašku, živil jsem se těmi slovy snad více než jídlem.

Přirozeně se v určitém stádiu člověk pozastaví nad existencí určitého kánonu, to jsou ty soupisy starých děl v čítankách a na tabulích v hodinách češtiny, díla zapadající povětšinou prachem a topící se v nezájmu prakticky všech a přesto díla důležitá, díla, která nemůže člověk vzdělaný (či na toto označení aspirující) zcela pominout či ignorovat. Přesto mi v dané době nešlo o vyplňování bílých míst na mapě, terra incognita nerušila mé sny, jednoduše hic sunt leones a s klidným srdem místo měsíce plánované Anny Kareniny otevírám raději první díl velmi dlouhé fantasy ságy... Díky této naprosté absenci systému jsem svou četbu podřizoval svým aktuálním zájmům a potřebám a podobně jako Kafka tvořil v určitých tvůrčích vlnách mohu u sebe s odstupem času pozorovat určité čtenářské vlny. Tak kupříkladu si pamatuji, že jsem asi tři měsíce nečetl nic jiného, než knihy japonského spisovatele Haruki Murakamiho, celkem jsem jich přečetl tuším okolo patnácti, jindy jsem se zase začal zajímat o viktoriánské ghost stories a začetl jsem se do několika desítek sbírek těchto strašidelných příběhů. O Franze Kafku jsem kromě povinné četby v hodinách literatury ani pohledem nezavadil (tehdy jsme dostali za úkol přečíst Proměnu, V kárném táboře a Ortel), i z této malé ukázky se mi jeho dílo jevilo jako značně komplikované a protkané mnoha symbolickými vrstvami, na jejichž postupné odkrývání jsem neměl náladu (ostatně v době kdy nám byl zadán úkol přečíst si tyto Kafkovy povídky jsem bezmála jako svou osobní Bibli vyznával Murakamiho Norské dřevo, což je v mnoha ohledech naprostý opak Kafky). Kafku jsem zařadil do pomyslného nesmrtelného kánonu literatury, kterou si budu muset někdy přečíst, ale rozhodně ne tento rok nebo ten příští (k první vážné konfrontaci s jeho dílem jsem nakonec přistoupil až na vysoké škole, vybral jsem si Proces) a odložil jsem tak celou záležitost na neurčito. 

Za tohoto stavu se stal Kafkovým přímluvcem právě jeden z mých přátel, který mne průběžně zásoboval knižními doporučeními nejrůznějšího druhu. Zpravidla jsem ho vídal, jak různě pospíchá po štěrkových cestách na okrajích školního areálu, často s tlustým svazkem v podpaží. Hodně četl klasické ruské romány a vždy důrazně nabádal k jejich přečtení, myslím, že z naší třídy byl v tomto ohledu vůbec nejvíce sečtělým a vždy, když se k někomu blížil s takovým zvláštním zaujetím ve tváři bylo jasné, co bude následovat. "Tohle je moc krásná kniha, to si přečti a uvidíš.", říkával. A v té záplavě doporučení často figuroval i Kafka. Kámenem úrazu byly případy, kdy jsem se ho zeptal na dějovou stránku věci, on si totiž často nepamatoval přesné názvy povídek ani jejich zápletky a jeho doporučení se tak nesla víceméně v citovém duchu a ve znamení příslibů nezapomenutelných čtenářských zážitků. Také měl můj přítel tendenci doporučovat i klasická díla pro jejich nevšední aspekty, kupříkladu na Anně Karenině jej ani tak nezajímala ústřední tragická romance, jako pasáže věnované chodu a údržbě venkovského statku. Proto jsem příliš nebral na vědomí jeho vehementní přesvědčování o mistrovství Kafkovy prózy, když mi jej prezentoval na příkladu povídky, ve které jakéhosi muže pronásledují z místnosti do místnosti dětské míčky. Název mu již mezitím vypadnul z paměti, nebyl schopen dohledat ani konkrétní svazek (který byl vypůjčen z městské knihovny a již vrácen), takže celá záležitost nakonec potichu vyšuměla.

Možná se na mě tehdy také trochu hněval, snad mu na občasném vyslyšení jeho doporučení trochu i záleželo, teď už je to těžké posoudit. Trvalo nicméně několik let, než jsem na danou povídku narazil a jakmile se tak stalo, hned jsem si na svého přítele vzpomněl. "Tak přece jen si to všechno nevymyslel.", proběhlo mi tehdy hlavou a s uspokojením a s vědomím splátky dávného dluhu jsem se pustil do čtení. Povídka má jako ostatně moho dalších Kafkových fragmentů dobrý náběh na poutavý příběh, ústřední konflikt pana Blumfelda se zlořečenými míčky není nicméně uspokojivě vyřešen, protože pan Blumfeld mezitím volí únik a odchází do práce. Jsem si poměrně jistý, že další dějství jeho zápasu by se konalo po návratu z práce, leč Kafka k němu nikdy nedospěl. A jelikož se toto tvrzení mého přítele potvrdilo jako pravdivé, jsem nyní nucen se zamýšlet také nad jeho mnoha dalšími na první pohled fantaskními výroky a zaobírat se jejich pravdivostí. Ohledně Kafky mne napadá mj. přesvědčení mého přítele pronášené při mnoha příležitostech opakovaně a vážným hlasem jako absolutní pravda, a sice, že Kafka posledních pár dní svého života nejedl nic jiného než citrony. Potvrzení či vyvrácení této teze zatím však vyhlížím marně.

Stranger Things (Season I)

Internetový gigant Netflix začínal původně jako půjčovna DVD fungující na objednávku, postupem času s mohutným nástupem obliby streamování videa na internetu se přerodil v největší online videotéku na světě a v poslední době symbolizuje více než cokoliv jiného novou renesanci televizní tvorby (tzv. quality television). Právě na malé obrazovky se přesouvají i ty největší filmové hvězdy a režiséři, aby si mohli užít svobody, kterou jim placené kabelové televize v čele s nejproslulejší HBO a nově i internetové služby typu Netflix nabízejí. Tato svoboda se týká jak obcházení přísného amerického systému ratingového hodnocení, tak možnosti vyprávět jednolitý příběh na mnohem rozmáchlejší ploše, než je klasická dvouhodinová stopáž hollywoodského blockbusteru. Právě Netflix dokázal, že lákání věhlasných tvůrců na slibné podmínky je sázkou na jistotu a teprve se zahájením výroby vlastních seriálů se přesunul na jeden z pomyslných vrcholů televizního Olympu (ten druhý má tradiční obsazení v podobě HBO). Současná dramatická seriálová produkce Netflixu se tak dá rozdělit zhruba do tří kategorií, a sice (i) seriály spadající do sdíleného fikčního světa komiksového MCU vytvářené na základě smlouvy s Marvelem (první fázi tvoří Daredevil, Jessica Jones, Luke Cage, Iron Fist, The Defenders; dále se počítá minimálně se samostatnou sérií pro Punishera), (ii) původní dramatické seriály nejrůznějšího zaměření (z těch nejznámějších House of Cards, Orange Is the New Black, Narcos) a v neposlední řadě (iii) pokračování převzatých seriálů po jejich zrušení na domovské stanici (The Killing, Longmire). Tímto velmi dobře vyváženým distribučním modelem (komerční jistota v podobě komiksovek, úlitba fanouškům formou pokračování zrušených seriálů, to vše doplněno velmi kvalitní vlastní tvorbou) se Netflixu skutečně daří bořit další a další hranice televizní zábavy pro poučeného diváka. A to jsme se ani nezmínili o originálním modelu distribuce, kdy jsou celé jednotlivé série uvolňovány pro uživatele najednou, což podporuje nárazové sledování těchto děl; pro tento fenomén se v angličtině ostatně vžil také výraz binge watching. 

Za zajímavost považuji skutečnost, že tvůrci v řadě případů již při vytváření daného seriálu počítají s tím, že divák jej shlédne během jednoho či dvou zátahů, což ovlivňuje strukturu vyprávění. U klasického televizního modelu je totiž narativní struktura dána dávkováním seriálu (typicky jednou týdně) a jeho délkou (v USA je standardem 22-23 epizod na jednu sérii), což do určité míry ovlivňuje vytváření mytologie fikčního světa (pokud se vůbec o takový typ seriálu jedná, u některých "spotřebních" detektivek typu CSI by bylo možné argumentovat také tím, že v rámci jejich narativní struktury prakticky není možné nalézt, s výjimkou samotných postav, žádný jednotící prvek). U takového klasického typu se divák nejčastěji potýká s modelem case of the week, a jeho nesčetnými variacemi. Tento model v zásadě limituje děj každé epizody na řešení jednoho případu, kdy případem může být lékařská operace (House M.D.), vyšetřování zločinu (CSI, Castle, Bones...), boj s monstrem (Supernatural) či cokoliv jiného, přičemž na pozadí jednotlivých epizod jsou postupně rozvíjeny vztahy mezi hlavními postavami a jednotící zápletka v podobě určitého nadpřípadu (spiknutí, konec světa, zdravotní stav hlavní postavy apod.). Tato ústřední zápletka je přitom nejvíce posunuta v rámci své linie vždy na začátku, zhruba uprostřed a na úplném konci dané série. Na počátku se musí rozdat karty, uprostřed dochází k zásadnímu zvratu v důsledku vysílací pauzy (typicky tato pauza začíná v předvánočním období a končí někdy v únoru/březnu, v mezidobí jsou nasazovány zkrácené seriály běžící v tzv. mid-season) a ve finálních dílech přichází rozřešení celé zápletky. V ostatních dílech dochází pouze k mírným posunům centrální linie, některé z dílů můžeme dokonce označit za tzv. fillery, tedy epizody, ve kterých k rozvíjení ústřední zápletky nedochází ani náznakem a jejich  vynechání tak nijak neovlivní význam celé série či divákovu orientaci v ní. Druhý typ narativního modelu můžeme označit jako vysoce serializovaný, kdy je divákovi předkládán jeden ústřední příběh (spolu s vedlejšími zápletkami) ve vysoce koncentrované podobě. Často na sebe jednotlivé epizody přímo navazují, cílem je vyvolat dojem sledování jednolitého díla rozděleného do kratších úseků a právě do této kategorie spadá i seriál Stranger Things.

Po obsáhlejším úvodu přikročme nyní k samotnému seriálu. Stranger Things je pro mě osobně takovým malým zjevením z nebe, viděl jsem snad jednu ukázku, které jsem nevěnoval příliš velkou pozornost, proto jsem byl posléze zaskočen kvalitou celého díla. Tento seriál totiž skládá poctu jedné kultovní dekádě, a sice 80. létům minulého století, za vzorovou triádu si přitom bere trojici ve složení King/Carpenter/Spielberg. Inspirace daným obdobím je více než zřejmá, ať se již jedná o citace slavných scén, nejrůznější narážky na popkulturu či velmi přiléhavý soundtrack využívající dobové hitovky i originální skladby plné syntetizátorů a nostalgie. Všechno je jednoduše podřízeno jednotné vizi; cílem dle mého názoru bylo vytvořit dílo, které se může navenek tvářit jakoby skutečně vzniklo v dané době a pouze čirou náhodou vypadlo odněkud ze zapomenutého archivu hollywoodského studia na denní světlo. Naštěstí se nejedná ve výsledku o pouhou nekonečnou řadu jednotlivých citací pro zasvěcené a Stranger Things obstojí také jako plnohodnotné dílo, což je v konečném důsledku zřejmě největší pocta, kterou mohli takto tvůrci předmětu svého obdivu složit.

Po dějové stránce se příběh točí okolo záhadného zmizení dvanáctiletého Willa Byerse jednoho listopadového večera roku 1983. Místem čimu je fiktivní městečko Hawkins v Indianě (takže klasický americký Midwest). Divák sleduje souběžné linie pátrání, první v podání trojice Willových přátel, druhé lince vévodí příjemně nekompromisní šerif s tajemnou minulostí. Poměrně záhy ovšem přichází ke slovu paralelní dimenze, monstrum lovící lidi v okolních lesích, dívka s telekinetickými schopnostmi, tajné vládní experimenty a konspirace všeho druhu. Čili na první pohled nesourodý mišmaš všech myslitelných motivů převzatých od Carrie až po The Thing. Celé to ovšem dohromady funguje takřka bezchybně; pátrání po Willovi krásně graduje a nové informace jsou dávkovány s přesnými odstupy a seriálová mytologie je ukázkovým příkladem pečlivě budovaného fikčního světa. Kvalitní scénář je přitom podpořen neméně kvalitními herci, kámenem úrazu mohla být hlavní dětská čtveřice, nicméně jejich představitelé jsou uvěřitelní a v rámci možností i vynikající (zvláštní pochvalu si zaslouží především Millie Boby Brown za své ztvárnění Eleven), sekundující dospělí herci se ve svých postavách také vůbec neztrácejí (spousta recenzentů sice kritizuje výkon Winony Ryder, ale její zoufalá matka měla i dle vyjádření tvůrců být neustále dialed up to eleven, takže z tohoto pohledu jsou tyto výtky přísně vzato poněkud liché). Promyšlenost scénáře dokazuje např. skutečnost, že na poměrně malé ploše osmi cca hodinových dílů se podaří uvěřitelným způsobem zachytit přerod Nancy Wheeler z typické středoškolské naivky do badass lovkyně monstra z jiné dimenze. 

V tomto případě se zkrátka povedlo snad úplně všechno. Gradace příběhu, vykreslení jednotlivých postav, chytré dávkování mytologie, vděčné akční scény zahrnující telekinezi, hororové části i skvělý soundtrack. Tento fikční svět toho má zkrátka ještě hodně co nabídnou, takže v nevyhnutelné druhé řadě nás jistě čeká mnoho dalších zajímavých odhalení. Nezbývá než vyslat dík směrem k Netflixu, že se nebál podpořit tuto konkrétní tvůrčí vizi, protože si myslím, že s výsledným produktem jsou všichni zúčastnění více než spokojeni.

Literární odbočky a Studia Kafkologica

Postupem času se obsah tohoto blogu stále více přiklání k literatuře, což myslím poměrně přiléhavě reflektuje můj odklon od jiných forem zábavy (především počítačových her, komiksů apod.); literární úvahy se v mém uvažování vyskytovaly vždy, nicméně jejich převážná část se nikdy nedostala přes  fázi rukopisného náčrtu. Každý čtenář má jistě své oblíbené autory a díla, ke kterým se rád vrací, nejinak je tomu i v mém případě. Z tohoto důvodu jsem se rozhodl blíže věnovat především několika vybraným autorům a poukazovat na aspekty jejich tvorby, které mi přijdou významné či jinak zajímavé. Jmenovitě se jedná (a bude jednat) o H. P. Lovecrafta, Arthura Conana Doyla a Franze Kafku, přirozeně s výhradou rozšíření tohoto výběru v pozdější době. 

Právě v případě Kafky se mi v hlavě rýsuje poněkud ambiciózní projekt souboru úvah a esejů věnovaných jeho tvorbě a životu (nemám ambice přispívat příliš ke zdánlivě nekončící záplavě sekundární kafkologické literatury snažící se o výklad jeho díla všemi možnými i nemožnými způsoby), tak jak je osobně na základě vlastní četby vnímám. Protože některé příspěvky budou mít charakter spíše odborného textu včetně poznámkového aparátu, nemohu je v tomto blogovém systému publikovat v jejich zamýšlené podobě; odkazy na tyto texty (i všechny další na blogu již publikované) naleznete v liště po pravé straně blogu. Soukromý název těchto textů zní poněkud nadneseně Studia Kafkologica. Zpětně do tohoto souboru zařazuji krátkou glosu věnovanou překladu názvu Zámku do anglického jazyka, odkaz na ni naleznete již v nově vytvořené liště.

U dalších autorů zatím nic podobně systematického neplánuji, texty věnující se jejich dílu budou proto publikovány klasicky přímo na blogu. Nyní probíhající série věnovaná beletristické tvorbě nedávno zesnulého Umberta Eca je přitom pouhou náhodou - původně jsem se jeho románům blíže věnovat nechtěl, nicméně měl sem vždy po dočtení nějaké poznámky stranou, které mi bylo líto zahodit, a tak vzniká propojená série "recenzí" (spíše dojmů a poznámek z četby) věnovaná této části Ecova díla.

Tajemný plamen královny Loany aneb průvodce po zákoutích papírové paměti dle Umberta Eca

V pořadí pátý román Umberta Eca se dočkal smíšených reakcí ze strany literární kritiky i samotných čtenářů a ani můj názor není po dokončení četby zcela bez výhrad. Jak již bývá u Eca zvykem, vyznačuje se i toto dílo promyšlenou konstrukcí (román jako stavba, slovo stavebním kamenem, obraz doplňkem slova), v tomto případě rovněž podpořenou velmi zdařilou výtvarnou složkou, která hraje v rámci celého textu naprosto zásadní roli. Ostatně Eco se přiklonil k připojení podtitulu "ilustrovaný román", což je již samo o sobě výstižné.

Dějově se jedná, alespoň zpočátku o zdánlivě jednoduchou zápletku: postarší antikvář vystupující prakticky po celou dobu pod svou dětskou přezdívkou Yambo ztrácí po nehodě část své paměti. Jak Eco příčinlivě vysvětluje ústy Yambova ošetřujícího lékaře a posléze také jeho manželky - psycholožky Paoly, dělí se paměť na dva druhy: veřejnou a osobní. Yambo je přirozeně postižen ztrátou té druhé, a proto si pamatuje četné detaily Napoleonova života, dokáže zpaměti citovat básně v několika jazycích a porůznu trousí náhodné poznatky ze své rozsáhlé četby (literatura je nepřekvapivě jeho největší vášní), jinak si ale nepamatuje svou svatbu, promoce dcer ani jména vnuků, jednoduše řečeno jsou všechny vzpomínky opatřené citovým nábojem vymazány zcela z jeho paměti (v tomto ohledu je Yambo tabula rasa). Po počátečním přešlapování na místě se Yambo rozhodne odjet do venkovského sídla své rodiny nacházející se ve vesnici Solara, na které z jistých tragických rodinných důvodů v dospělosti zanevřel. Odjezdem na venkov končí první část knihy nazvaná "Nehoda" a začíná druhá, příhodně pojmenovaná "Paměť z papíru". Na rodinném statku se dostává ke skutečnému pokladu - knihám, novinám, komiksům, které formovaly jeho dětství a dospívání. Opakovanou četbou a znovuobjevováním se snaží získat zpět své vzpomínky a identitu. Středobodem tohoto pátrání se pak stává uzření tváře Yambovy první lásky z gymnaziálních studií. 

V linii příběhové tak čtenář postupně odhaluje Yambovo dětství a rozhodující okamžiky formování jeho osobnosti; v druhém plánu kniha vypovídá o dospívání mladého chlapce ve fašistické Itálii přelomu 30. a 40. let 20. století. S tím se pojí závažná témata vlivu propagandy a ideologie na mladé lidi, střet velkých a malých (osobních) dějin ilustrovaný na osudech Yambova strýce apod. Kniha je průběžně prokládána doprovodnými ilustracemi zahrnující prakticky vše od novinových titulků, knižních obálek přes ukázky komiksů až po texty dobových písní či vyobrazení produktů každodenní spotřeby typu dóz na kakao či kávu. Yambovo pátrání vrcholí v závěrečné třetí části "OI NOΣTOI" (z řečtiny "jdi domů"), která je koncipována jako tour de force všeho dříve řečeného a slouží také jako rozlučka s obrovskou plejádou fiktivních i skutečných postav Yambova mládí.

Kromě doprovodných ilustrací, které představují v podstatě další rovinu celého textu a tvoří s ním harmonický celek (resp. text vnímán bez ilustrací je ochuzen o část své vypovědní hodnoty), se neustále vynořuje taktéž motiv mlhy. Yambo celý život sbírá literární úryvky zabývající se mlhou, mlha zhmotňuje v symbolické rovině nejistou povahu Yambových vzpomínek a je to rovněž mlha, která provází Yamba nejdramatičtější epizodou jeho dospívání (zapojení se do protifašistického odboje na sklonku války).

Celkově je zřejmé, že tato kniha má významnou přidanou hodnotu pro italského čtenáře (nejlépe toho, který prožíval své dětství zhruba ve stejné době jako Yambo), protože ačkoliv se zde mísí odkazy na díla italské, anglické, francouzské či americké provenience, ty prvně jmenované s přehledem převládají. U mnoha odkazů tak u českého čtenáře nejspíše nedojde k evokaci příslušného odkazovaného díla a v tomto směru může román vycházet občas naprázdno. I tuto skutečnost je ale nutné chápat jako daň za důsledné ukotvení textu v jedné historické epoše (román jako svědectví doby). Tajemný plamen královny Loany je rozhodně dílem méně přístupným (přívlastek postmoderní mu není přisuzován bez významu), a to i v kontextu ostatních Ecových románů, nicméně osobně jeho četby nelituji. Pro čtenáře s Ecem začínající lze ovšem doporučit jiné tituly tohoto autora (čtenářsky velmi vděčný je např. Pražský hřbitov).  

Pražský hřbitov aneb zaručeně pravdivý průvodce jedním hloupým stoletím dle Umberta Eca

Po delší době jsem se dostal k další knize Umberta Eca, popravdě řečeno je Pražský hřbitov teprve mým druhým beletristickým setkáním s tímto italským velikánem. Po Nultém číslu, kde mě ostatně nejvíce bavily pasáže věnující se konspiračním teoriím ohledně Mussoliniho smrti, jsem v nynější knize dostal skutečně poctivou dávku všemožných kultů, tajných společností a nikdy nekončících her špionážních služeb. 

V prvním plánu lze Pražský hřbitov číst jako poněkud roztříštěné memoáry jednoho znamenitého notáře, podvodníka a především falzifikátora a padělatele kapitána Simone Simoniniho. Simonini pod vlivem výchovy svého dědečka si již v raném dětství vypěstuje vášnivou nenávist vůči Židům, která se jako leitmotiv táhne celým románem. Postupně studuje vysokou školu a dostává se do kontaktu s nejrůznějšími tajnými službami, pro které začíná pracovat jako zdatný padělatel dokumentů. Z Piemontu se přes účast v Garibaldiho tažení dostává do Paříže, zažívá násilné potlačení Komuny, vyrábí rozhodující podvržený důkaz v Dreyfusově aféře a zejména neustále precizuje své životní dílo - Protokoly sionských mudrců usvědčující židovské elity ze zosnování tajného plánu na ovládnutí celého světa, které nakonec prodává carské tajné službě. Celé Simoniniho působení je přímo prošpikováno zradou, úkladnými vraždami, neustálými podvody a snahou vyjít z často neprůhledné změti mocenských a personálních vazeb jako vítěz. V druhém plánu je Ecův román jakýmsi průvodcem "hloupým" 19. stoletím, které se vyznačovalo  nebývalým rozmachem protichůdných společenských teorií, pseudověd, tajných společností, kultů a sekt, jakožto i vzrůstajícím napětím ve společnosti krystalizující v totálních doktrínách typu antisemitismu či komunismu. Eco se jako mrštný akrobat proplétá touto změtí a nechává svého protagonistu (protože o hrdinovi zde vzhledem k jeho povaze ani při nejlepší vůli hovořit nelze) zaplétat se tu s karbonáři, ondy zase se zednáři či židovskými konvertity, antiklerikály a všudepřítomnými jezuity. Jedna konspirace stíhá druhou a pokud si zákazník žádá, dosadí Simonini do zvoleného rámce libovolného nepřítele v souladu s heslem "svého nepřítele se musíme vytvořit". Titulnímu hřbitovu se posléze dostane oné cti, že Simonini (který se v průběhu románu Praze přiblíží nejvíce dvoudenní zastávkou v Mnichově) na toto tajemné místo zasadí tajnou schůzi dvanácti rabínů, hlav světového židovstva, kde jsou dolaďovány detaily ovládnutí světa. Poučený čtenář se mezitím může bavit narážkami na počátky psychoanalýzy, odkazy na dobovou literaturu či intertextuálním propojením s Dumasovým románem Josef Balsamo.

Na Ecových románech je obecně vždy patrná skutečnost, že se nejedná o nějaké živelné výrony imaginace, nýbrž pečlivě komponované celky, katedrály slov, chcete-li. Eco vytvoří určitou strukturu a na ni posléze nabaluje jednotlivé komponenty. V tomto případě je centrálním tématem padělatelství, otázka pravosti a významu falza ve vztahu k jeho adresátovi, což se v rovině příběhové promítá v jednotlivých pragmatických požadavcích piemontské, francouzské, pruské i ruské tajné služby coby jednotlivých zaměstnavatelů protagonisty. Do toho všeho Eco již tradičně cituje a parafrázuje dobová díla, nyní především protižidovské, antiklerikální či satanistické traktáty a brožury (to vše podpořeno citlivým výběrem doprovodných ilustrací) a hraje se čtenářem postupně odhalovanou hru na nespolehlivého vypravěče zosobněnou ve zdvojeném vedení deníkových záznamů protagonisty. Za poslední výrazný rys románu lze označit Ecovu posedlost seznamy, výčty a soupisy projevující se zejména v takřka až pedantském vyjmenovávání jednotlivých ingrediencí kulinářských specialit, protižidovských předsudků nebo zednářských titulů. 

Umberto Eco v Pražském hřbitově ztvárnil plastický obraz jedné turbulentní doby a přesvědčivým způsobem popsal její neduhy, radosti i strasti, za jedinou výtku lze považovat fakt, že čtenář se bude pravděpodobně jenom velmi obtížně ztotožňovat s hlavním hrdinou, který je v některých ohledech až komickým symbolem všech myslitelných negativních vlastností, z nichž je antisemitismus nakonec jedním z menších zel (ačkoliv tato koncepce titulní postavy, mimochodem jediné vyfabulované, je rovněž tvůrčím záměrem autora). Osobně považuji román za velmi zdařilý a těším se, zda mě takto osloví také Tajemný plamen královny Loany, na který se již chystám.

Best Books of 2015

V uplynulém roce se mi podařilo přečíst pěknou řádku knih, takže jsem se rozhodl několika slovy přiblížit vždy pět nejlepších knih rozdělených do dvou základních kategorií: beletrie česká a beletrie zahraniční. Jediným kritériem bylo dokončení četby dané knihy v rámci roku 2015, datum vydání nerozhodovalo, řazení knih v rámci kategorie je bez dalšího významu. Takže bez větších odkladů, tady to máte:

CZECH FICTION

I. Václav Havel - Antikódy 

Naprostá většina lidí si vedle Havla-politika (případně Havla-prezidenta/disidenta) vzpomene ještě na Havla-dramatika s tím, že žádnou z jeho absurdních her neviděli a nejspíš ani neuvidí; málokdo je již schopen pamatovat také na Havla-básníka. Havlovy experimentální kaligramy mě v minulém roce velmi zaujaly a vůbec poprvé jsem si u poezie tak nějak uvědomoval subtext, který mi přišel opravdu originální a hravý. Určitě se jedná o básně na vícero čtení (ne-li přemýšlení), nicméně i na první dobrou se mi tyhle poetické hříčky vryly pevně do paměti a všem příznivcům poezie je mohu jedině doporučit. 

II. Milan Kundera - Jakub a jeho pán

Rok 2015 se v případě českých autorů do značné části nesl i ve znamení Milana Kundery; kdysi na střední škole jsem se postupně pročetl celou řadou vydávanou v současné době nakladatelstvím Atlantis s jedinou výjimkou - tou bylo právě drama Jakub a jeho pán. Obecně jsem se čtení dramat vždy tak trochu bránil - hlavní sílu jsem spatřoval v jejich provedení na prknech, která znamenají svět, nicméně od tohoto postoje jsem nakonec upustil a musím uznat, že v mnoha případech má i samotný text hry své zvláštní a nezanedbatelné kouzlo. Kunderova hra je skvělá - proplétá několik rovin a docela dobře jsem si mohl představit, jak by hra vypadala na jevišti, to vše bez znalosti Jakuba Fatalisty, což bych rád v dohledné době napravil. Atlantis mimochodem vydal v poslední době také další Kunderovu hru - Ptákovinu, která je ovšem o poznání slabší, spíše hříčka, nežli hra.

III. Karel Havlíček Borovský - Křest svatého Vladimíra
V případě KHB panuje obdobná situace jako u Václava Havla - širší veřejností je vnímán především jako novinář, případně národní buditel a jeho básnické dílo zůstává trochu stranou. Ostatně ze školy si člověk vzpomene hlavně na dobře zapamatovatelné a nadčasové epigramy, případně na Tyrolské elegie. Křest svatého Vladimíra je vynikající satirou ve verších, bohužel není kompletní (zda nebyla nikdy dokončena či se zbytek díla nedochoval není úplně jisté), ale ani to nic z jejího kouzla neubírá. Havlíček si nebere servítky a z celého soudobého státního zřízení si tropí místy až škodolibou legraci, ve výsledku se básnická skladba čte velmi dobře i dnešnímu čtenáři a lehký, místy hovorový jazyk se přinejmenším u mne setkal s velmi kladným ohlasem.

IV. Miloš Urban - Lord Mord
Bibliografii Miloše Urbana jsem věnoval obsáhlý článek, takže na tomto místě pouze krátce. Lord Mord je Urban na n-tou, najdete zde všechno, co lze od Urbana očekávat: spletitou zápletku s mysteriózními prvky, love-letter předasanační Praze, rozpolceného a zhýralého hrdinu (kterému ovšem nejde nefandit), vraždy, židovské duchy, intriky a vůbec skvěle odvyprávěný příběh z originálního prostředí a doby. Pokud byste měli dát Urbanovi jedinou šanci, doporučuji tuto knihu, případně Sedmikostelí (pro milovníky Prahy gotické s důrazem na sakrální architekturu).

V. Pavel Kohout - Nápady svaté Kláry
Od Pavla Kohouta jsem kdysi dávno přečetl Katyni (kterou jsem byl vpravdě uchvácen, ostatně v textu umně zakomponované dějiny katovského řemesla by samy o sobě vydaly na nejednu vynikající knihu) a o něco později Hvězdnou hodinu vrahů (detektivku z posledních snů Protektorátu, dle mého soudu mnohem méně povedenou). Od té doby jsem nechal Kohouta ležet stranou, až nyní s příchodem nakladatelství Větrné mlýny a jejich ediční řady Retro Pavla Kohouta jsem se rozhodl přečíst si od této rozporulplné postavy našich dějin něco dalšího. Volby padla mj. na Nápady svaté Kláry, které asi nejlépe vystihují humornou polohu tohoto spisovatele. Příběh o konfrontaci mladé jasnovidky s komunistickým režimem je podán s patřičným gustem a štědrou dávkou absurdity ústící v mnoho památných situací. Kniha se čte prakticky jedním dechem a zatím ji musím zařadit mezi nejlepší humoristické romány, které česká literatura zplodila.

INTERNATIONAL FICTION

I. Albert Camus - Cizinec
Neznámější Camusova kniha se jistě řadí do onoho pověstného kánonu světové literatury, takže jsem ji měl přirozeně zařazenou na stále se prodlužující to-be-read-list, ačkoliv jsem se samotného obsahu přeci jen trochu obával. Nakonec se moje obavy ukázaly jako liché a shledal jsem, že tato kniha v mnoha ohledech otevírá plodný dialog s Kafkovým Procesem (na dané téma připravuji ostatně delší článek); zároveň se jedná o vzácný případ velké literatury, která je současně čtivě podaným příběhem s přesahem. Camus se zabývá velkými tématy a na malé ploše vykresluje mnohá dilemata moderní doby; i přes nemožnost dobrat se odpovědi na zásadní otázky se kniha jeví jako otevřená výzva dalším generacím. Jednoduše se jedná o typ díla přímo vyzývající k dalším a dalším interpretacím, což bývá tradičně znakem kvalitní literatury. Závěrem mohu dodat, že z Camusova díla (jak jsem měl možnost jej prozatím poznat) se také jedná zřejmě o dílo ze všech nejpřístupnější.

II. Krisztian Alt - Vavřince Szeghalmiho listy ze světa stínů
S maďarskou literaturou nemám až na několik světlých výjimek téměř vůbec žádnou zkušenost, přesto mne tato kniha zaujala již svojí obálkou a jakmile jsem se dozvěděl, že se jedná o variaci na gotický román, nadto v epistolární formě, tak již nebylo cesty zpět. Alt je údajně pouze editorem původních Szeghalmiho dopisů, nicméně já osobně této spíše úsměvné snaze o mystifikaci příliš nevěřím, takže dle mého je Alt přímo autorem (ale pokud ne, tak si sypu popel na hlavu). Kniha vypráví formou dopisů titulního mladého lékaře adresovaných jeho příteli ze studií život a praxi venkovského lékaře v zapadlém Užhorodu a jeho okolí v první polovině 19. století. Příběh poměrně záhy na sebe začne nabalovat fantastické motivy a mladý doktor se začíná kromě klasických nemocí potýkat i s duchy, revenanty a magií vládnoucími zločinci. Takto na papíře to možná zní jako třetí odvar z nějaké historické fantasy, nicméně kniha je psána sympaticky archaickým jazykem a plyne taktéž odpovídajícím tempem a jednoduše to dohromady všechno dává smysl a funguje. Cit pro celkovu atmosféru ale musí v sobě mít čtenář již od počátku, jinak kouzlo této knihy nemá moc šancí vyniknout. Já dávám palec jednoznačně nahoru.

III. Umberto Eco - Nulté číslo
U mnoha tzv. klasických autorů (mezi které osobně Eca řadím) mám v sobě zakomponovaný určitý mentální blok ve vztahu k jejich největším a nejvýznamnějším dílům a v četbě tak postupuji trochu roztěkaným způsobem. Snažím se totiž číst jejich okrajová díla, juvenilie, nedopsaná díla, fragmenty, životopisy, deníky... jinými slovy snažím se oddálit nevyhnutelnou konfrontaci s těmi díly, pro které jsou do kánonu světové literatury zařazeni. Umberto Eco se paradoxně proslavil nejvíce svým romány, které ovšem začal psát až v pozdním věku, k jeho beletristické tvorbě mám velký respekt, a proto jsem jako první sáhl po knize tvářící se nejvíce přístupným dojmem. Nulté číslo mnozí z kritiků považují za vůbec nejslabší Ecův román a hovoří často o této knize jako o pouhých "poznámkách k románu"; já tento názor nesdílím. Spíše bych ve stavbě této knihy viděl spojitost s Ecovými eseji, které jsou rovněž psány velmi lehkou rukou, a přesto se vyznačují překvapivou hloubkou a komplexností. Pravda, tempo knihy je poměrně překotné a nějakou hlubší stylizaci či vykreslení jednotlivých postav zde nenajdeme, nicméně jako zpráva ze zákulisí novinářské branže mísící konspirační teorie s manipulačními technikami to nemá chybu. Pokud chcete "nezávazně" vyzkoušet, zda vám Ecův styl vyhovuje, je Nulté číslo ideální volbou, nepochybuji o tom, že v jeho vrcholných dílech jsou všechny zmiňované prvky přítomny v mnohem větší míře.

IV. William Shakespeare - Macbeth
Shakespeare je jedním z těch autorů, které si musím v průběhu života načíst, ale neustále to odkládám. Proto jsem si řekl, že když už se do jeho díla ponořím, učiním tak po výběru té možná nejlepší edice. Mým potřebám vyšlo ideálně vstříc nakladatelství Atlantis, které mj. vydává i bilingvní edici opatřenou překladem Martina Hilského a také doprovodnými studiemi. Konkrétně u Macbetha se jednalo o Hilského úvodní studii, následoval zrcadlový text originálu a Hilského kongeniálního překladu a svazek uzavírala studie Bohuslava Mánka zabývající se českými překlady a provedeními Macbetha. Nadto je samotný text hry opatřen dvojími poznámkami pod čarou - ty anglické převážně vysvětlují archaické obraty a pomáhají modernímu čtenáři text hry plně pochopit, ty české se věnují zejména jevištním poznámkám a také historickým souvislostem. Jednoduše full service, co víc si přát. Hra samotná je jednoduše vynikající, pomalejší čtení a nutnost namáhat anglickou slovní zásobu na doraz učinily z četby této knihy vpravdě výjimečný zážitek.

V. H. P. Lovecraft - Hrobka/Měsíční močál/Volání Cthulhu/Stín z času (Spisy I. - IV.)
Pravděpodobně můj nejoblíbenější autor literární fantastiky se dočkal zdánlivě kompletního vydání svého prozaického díla v nakladatelství Plus. Zdánlivě proto, že mohly vyjít pouze povídky a novely připisované výhradně Lovecraftovi, výsledky jeho spolupráce s dalšími autory se do tohoto výběru nedostaly, stejně tak absentují jeho básně, eseje a další tvorba. Přesto musím vzdát nakladatelství Plus hold, protože poprvé se českému čtenáři dostalo důstojného vydání Lovecraftova díla (resp. jeho nejdůležitější a nejslavnější části). Čtyři díly vydané v pěti svazcích, kvalitní pevná vazba, vkusné ilustrace, poznámkový aparát a závěrečné studie podtrhují výjimečnost tohoto nakladatelského počinu. Poznámkový aparát sice nedosahuje kvalit vydání pod vedením editora a znalce Lovecraftova díla S. T. Joshiho, které vyšlo v nakladatelství Penguin Books ve třech svazcích, nicméně i tak obsahuje některé zajímavé postřehy a upozorňuje na další souvislosti Lovecraftova díla. Zajímavější jsou již závěrečné studie, mimo klasický esej Josefa Škvoreckého Podivuhodný pán z Providence, se v nich může český čtenář seznámit také s recepcí Lovecraftova díla v českých zemích nebo specifickým náhledem na jeho údajnou "estetiku hnusu". Znovu musím vyzdvihnout dobře padnoucí ilustrace, které jsou přítomny v poměrně značném množství a dobře doplňují jednotlivé texty. K Lovecraftovi se vracím opakovaně, jeho inventivní využití anglického jazyka snese srovnání s perem E. A. Poea, a i proto jej považuji za autora nadmíru významného. Ostatně Lovecraftovy popisy architektury rozpadajích se novoanglických měst a vesnic patří k absolutní špičce v kategorii navozování tajuplné atmosféry. Jako celek považuji toto vydání zároveň za počin roku 2015.