Již několikrát jsem zde naznačil, jaký význam pro mě mělo sledování Stargate, když jsem byl menší. Docela dobře si pamatuju úplně první díl, který šel kdysi ráno na Nově, částečně proto, že tam byly výbuchy, létající lodě, určitý humor a ano částečně i díky nezapomenutelné scéně s bradavkami, jakkoliv se na tuto notu v dalších dílech už nehrálo. Zajímavé je, že Children of the Gods (jak se první epizoda nazývá) byla upravena, doplněna o nové triky a vydána v roce 2009 jako direct-to-DVD film a v této poupravené verzi, která je o sedm minut kratší již scéna s odhalenými bradavkami chybí. Prudérnost zdá se dokáže působit i zpětně. Každopádně od prvního dílu jsem začal sledovat Stargate pravidelně a jelikož se brzy přidali i moji kamarádi, tak bylo o nekonečné zasvěcené debaty postaráno. Časem jsem se dostal i k Atlantis, kterou jsem vlastně jednu dobu sledoval souběžně s původní SG-1, což představovalo ekvivalent sedmého nebe... Poté, co byla Universe zrušena mi to nedalo a znovu jsem se podíval na dva vcelku náhodně vybrané díly SG-1.
Konkrétně se jednalo o dvoudílné finále sedmé série (Lost City) obsahující i jednu větší bitvu nad základnou Antiků na Antarktidě. Nostalgicky mi v hlavě vyskakovaly důvěrně známé momenty, jaké však bylo moje překvapení, když jsem si tenhle dvoudíl skutečně pustil. Závěr sedmé série byl původně odvysílán v březnu 2004, takže zdánlivě ne tak dávno, přesto je úroveň triků vážně žalostná. Bohužel jak je člověk zvyklý na současnou televizní produkci a její úroveň speciálních efektů, tak se nedá nic dělat, ale v porovnání s nimi Stargate jednoduše neobstojí. V mojí paměti ty triky vážně nevypadaly tak špatně, ale co, přece na tricích zrovna Stargate nikdy vyloženě nestavěla. Hledal jsem tedy onen pověstný humor, který jsem si myslel, že si tak dobře pamatuju, ale opět přišlo určité rozčarování nad skutečným stavem věcí: upřímně jsem se zasmál pouze několikrát, i když zde se dá argumentovat tím, že po několika shlédnutích mě už nemá co po této stránce překvapit. Dalším problémem, kterého jsem si všimnul je celkové tempo vyprávění; odkojen současnou tvorbou jsem si opět stěžoval na natahované scény nevedoucí nikam, příliš statickou a nenápaditou akci a hlavně na nedostatek napětí. V situaci, kdy je Anubis vlastně nejblíže ke zničení celé planety dostává divák řádnou dávku loučení se s umírajícím Jackem, přičemž už v době vysílání bylo všem jasné, že Jack stejně nakonec neumře, maximálně umře Daniel, ale nad tím se již nikdo ani nepozastaví. Rádoby dojemná anabáze u Jacka doma tak spíše jen natahuje celkovou stopáž, než vyvolává nějaké výrazné emoce. No a ona závěrečná bitva je zase příliš krátká a v některých okamžicích (zejména bitva na orbitu planety) i nechtěně vtipná, což opět musíme shodit na špatnou kvalitu speciálních efektů. Při sledování těchto dvou dílů jsem tak odhalil první tvář nostalgie, tu zrádnou. V mé paměti mi utkvěla v podstatě určitá esence, určitý ideál Stargate, který postupně vytěsnil všechno nedostačující (ano, ani v roce 2004 jsem nebyl z kvality těch triků nijak extra nadšený) a nahradil to něčím jiným. Takto vytvořený myšlenkový konstrukt byl tudíž pravdivý pouze zčásti, ono tam sice všechno pořád je (bitvy, humor, dobře napsané postavy), nicméně ne v tak čisté a bezchybné podobě. Stargate mám a vždy budu mít rád, koneckonců na první lásku se nezapomíná, jen už teď budu více kritický k vlastním vzpomínkám a nebudu k případným dalším reprízám přistupovat s takovým bezmezným nadšením.
Po téhle zkušenosti jsem se rozhodl, že si posvítím na ještě jednu nehynoucí klasiku, která v mých vzpomínkách měla také takový podezřele dokonalý status. Volba padla na Code Geass, anime běžící mezi roky 2006-2008. Z těch novějších mecha mi Code Geass přišel jako čiré zjevení z nebe a jelikož jsem na něj narazil ve chvíli, kdy zrovna začínala druhá řada, tak jsem první sérii sjel zhruba za tři dny v záchvatu neskývaného nadšení. Mecha mám rád asi i proto, že jedním z mých prvních anime byl Gundam SEED, který jsem taky sjel zhruba za pět dní a to mě asi trochu poznamenalo... Na CG mi přišlo sympatických hodně věcí správně antikladným hrdinou začínaje a pěkným designem mechů konče, co jsem ale nejvíce oceňoval byla ta epičnost, která neustále gradovala. Doteď si pamatuju některé scény a při opětovném sledování několika dílů z první série a zhruba první poloviny série druhé jsem byl utvrzen ve svém přesvědčení, že CG nic ze svojí krásy neztratil. Byla mi tak odhalena druhá tvář nostalgie, a sice ta pozitivní: díky svým vzpomínkám jsem byl schopen uchovat si jakési čiré nadšení, které jsem prožíval při prvním shlédnutí a toto nadšení se mi v takřka stejné míře vrátilo při opětovném sledování, i když jsem již většinu zvratů znal a věděl, co můžu očekávat. So thanks a lot baby, though we'll never be the same.
