Máslovej ležák, Bertíkovy Fazolky a Kulovej Blesk

Už delší dobu jsem si pohrával s myšlenkou na jeden konkrétní článek; chtěl jsem nějak smysluplně shrnout svoje střetnutí/clash/time wasting s velkým H Piddym. Jo řeč není o nikom jiném než o Harrym Potterovi (TM; Tedy Motherfucker). S tímhle klukem od čarodějnýho koštěte jsem měl už to potěšení se setkat a no prostě se to se mnou už tak trochu táhne asi jako Crabbe a Goyle za pěkným zadkem Draca Malfoye.

Prvně sem se k celému tohle světu dostal skrze naši malou knihovnu a svůj čtenářský průkaz (jo, tehdy sem ty knihy ještě nekupoval a měl sem aspoň místo v pokoji) a to tak, že sem si půjčil druhý díl, teda Tajemná Komnata a no zezačátku sem moc nevěděl vo co jako gou (v té době byl venku už i Vězeň z Azkabanu). Dobře tak to teda přečtu asi za čtyři dny a du zpátky a no jednička je pujčená - tak do hajzlu s tím beru trojku::::teprve po dvojce a trojce sem přešel k jedničce a spousta věcí mi docvakla (jo Hagrid je starej pedofil) a no hurá na čtyřku:?§

Čtvrtý dílec s názvem Ohnivý Pohár mám už navěky zafixovaný se zimou; četl sem ho docela dlouho, šetřil sem si ho. Bylo to každopádně ta poslední zima, co napadlo hodně sněhu, program těch radostných dní byl stejný: ráno odklidit sněh, odpoledne saňovat a doma (v pět byla tma) číst Ohnivý pohár - jenom pár kapitol a pak odložit, nechat si něco na zítra. Bradavický hrad a zima se začaly prolínat a chvílema sem nevěděl kam chci patřit víc, jestli chci nadobro utéct od reality a vrhnout se někam jinam. No bylo to zvláštní období, hlavně pro moji nestálou mysl. Neexistovalo nic než sníh a kniha a občas obojí. Jídlo do mě padalo jakoby samo, nevnímal jsem ani chuť a kdyby pod stromečkem nebyla kupa dárků, ani bych nepoznal, že je Štědrý večer, skoro jako tranz. A stejně tyhle stavy mám nejradši, tyhle stavy, co člověk dostává u dobrých seriálů...takové to ''ještě jeden díl a du spát'' nebo ''ještě jeden level a už na to dlabu'' a nikdy nezůstane u té ošklivé jednociferné číslovky, že? Jasně nebylo to (a ostatně ani celá série s odstupem času) žádné veledílo, rozhodně ne něco, před čím bych se dokázal posadit na prdel za pár let, ale stejně mě to tehdy dostalo...srazilo na zem...a pak jsem půl roku čekal na pětku.

Teď to vezmu stručně:

Pětka - hrůza, šestka - no čekal jsem víc, sedmička - ok, občas nelogické, neumřeli ti, co bych jim to přál, snapeova linie byla nakonec slabota, Brumbi je srágora non plus ultras, strašně kýčovitý epilog, žejsem radši nečetl nějakou fanfiction...

Ale jo závěr to byl, to beru. Sice ne ten nejlepší (a osmička nebo něco na ten způsob stejně časem vznikne, klidně se vsadím) ale co se dá dělat.

Časem plánuju napsat něco o wizard rocku, což je asi nejlepší cultural spinoff za posledních pár let a začnu se skupinou Harry and The Potters::::XD 

Noc v Roxbury

Noc v Roxbury patří k tomu nejzásadnějšímu, co jsem kdy viděl. Bez legrace. Znáte to: chcete vypadat chytře a nad věcí, a tak vyměníte svoje hodnoty; do wishlistu si narvete filmy od Bergmana, Tarkovského a Triera a myslíte si, jak nejste za vodou. Pak přijdou ty drastické časy, to když u vás kámoši najdou vaši sbírku světelných mečů - šup s nima do koše...a ten plakát Ramba v životní velikosti se prostě musí roztrhat, vybrečíte se později. Pak vám možná dojde, že tohle nechcete, že nemáte duchovní sílu, odhodlání ani nic jiného trpět u Lesních jahod nebo vás už nebaví pravidelně po prvních dvaceti minutách usínat u Stalkera. Přichází návrat ke kořenům. Plakát Ramba už nemají, byl to koneckonců sběratelský kousek, Rocky bude muset stačit, světelné meče naštěstí prodávají i Vietnamci na každém druhém rohu, to nebude takový problém a ta sbírka VHS, co jste zakopali na zahrádce se prostě zase vykope. Když vyzvedáváte ze země poklady typu Univerzální voják, Krvavý sport, Aljaška v plamenech, Rocky I, Mortal Kombat...máte v očích slzy. Už nikdy. Přísaháte. Seru na to vypadat cool. 

Noc v Roxbury má na čsfd jenom 58%; lidi si stěžují na debilní fóry, hroznou hudbu a americký odpad...já ne. Mě toho ten film dal hodně. Jasně s odstupem času se z toho stala kultovní klasika a už se na to dívám jenom z recese, ale ten soundtrack je to nejlepší na jakoukoliv párty, kde lidi už něco vypili::: Tenhle film mě přivedl na rajský plyn ve šlehačkových tubách, utvrdil mě v mém přesvědčení, že do Ameriky se někdy musím podívat a zjistil sem taky, že existuje mnohem horší hudba, než kterou jsem poslouchal na gymplu. Což je na snímek s ambicemi Noc v Roxbury poměrně slušná výhra.

Ale teď už vážně. Kdo tohle neviděl aspoň jednou, tak nikdy nepochopí o čem bylo disco, zářivý obleky a gumový obličej Willa Ferrela.

Too lazy to write

Narazil jsem na skvělý článek zabávající se virální marketingovou kampaní okolo právě uváděného Temného rytíře. 

ZDE NA NI NALEZNETE ODKAZ.

Pro všechny alespoň trošku zvědavé lidi to bude jistě zajímavé čtení.

Just don't do it! (at least not in jail during the shower)

Po kliknutí větší (a lépe čitelnější) náhled.

Ratatat - Shiller 7'

Málokdy mě něco z hudby dostane úplně do kolen, ale tomuhle singlu se to vážně podařilo. Zvlášť v poslední době, kdy se mi kytarovky začínají -a proč to neříct upřímně- hnusit, v době, kdy dance-punk, new rave a všechny tyhle short-lived termíny ztrácejí na efektivnosti a kapely se snaží kombinovat všechno možné jen proto, aby byly alespoň trochu zajímavé...nebo se vrací a snaží se napodobit staré klasiky...do hajzlu Beatles jsou prostě Beatles a tím, že se budete snažit napodobit jejich zvuk, znít retro, psát vyzrálejší a hloubavější texty se určitě mladé generaci pod kůži nedostanete, slyšíte mě Fratellis? A třeba noví Kooks? Bože ti se snad ani vůbec nesnažili udělat něco o kousek trošku lepšího než jejich debut, po všech těch kecích, jak to bude přelomové rockové album se slehla zem a kde nic, tu nic...a některé kapely jsou sice výborné, ale pak na ně nádavají ti samí lidé, co mají v kolonce ''můj neojoblíbenější žánr'' něco jako dance-punk nebo podobného, taková prohlášení typu: Enter Shikari = screamo + disco si nechte poté prosím od cesty...

A po malé odbočce se vracíme k elektronickému duu z NYC Ratatat a jejich singlu Shiller. Abych nekecal: o téhle skupině jsem vážne neslyšel, ale rád zkouším nové věci, a tak jsem si jejich singl sehnal a byl jsem příjemně překvapen. A side ''Shiller'' je místy znepokující, místy melancholická, chvilku depresivní, ale hlavně výborná elektro instrumentálka mající něco málo přes čtyři minuty (4:08). B side pod názvem ''Mahalo'' má přesně dvě minuty a je naopak mnohem více pozitivně naladěná, při jejím poslechu si vybavuju ''staré dobré časy'' kdekoliv na světě, ať už to znamená cokoliv, je také retro laděná a dokážu si ji představit v nějaké melancholické art pasáži low budget filmu. Velice příjemná skladba a opět instrumentální. 

Tenhle singl pochází z jejich zatím posledního alba LP3, které mi zrovna přistává pomalu na ploše:::::XD Po nějakém čásku očekávejte i recenzi tohohle jejich počinu.

Zpětná návaznost

V poslední době mi začíná docházet hodně věcí, a to ve zpětné návaznosti, což je takový můj malý terminus technicus pro stavy, kdy vidíte druhotné dílo, a originál až po něm. Tak vznikají poněkud awkward situace, kdy vám dojde hodně skytých věcí při sledování originálu, nicméně v poslední době se mi toho sešlo hodně, a tak to tu vypíšu alespoň v bodech:

1. John Fante a Charles Bukowski, četl jsem Bukowského jako prvního (Škvár, Hollywood, Faktótum a jiné) a až poté jsem narazil na Fanteho, od kterého jsem zdolal pouze Sny o kopci Bunker Hill a doložil jsem jej na neurčito. Důvod? Bylo to příliš totožné s Bukowským, ve výběru témet, stylizaci textu, strohosti popisů...problém byl, že jsem Fanteho považoval za poněkud méněcenný odvar Bukowkého, jenže je to přesně naopak....Fante je jedním z inspiračních zdrojů Bukowského, což mi došlo až po nějaké době...ehm.

2. Dále jsem byl unešen také prózou mladšího data, konkrétněji knihou Zpověď Maxe Tivoliho (Confessions of Max Tivoli; 2004) od vycházející literární supernovy (dobře mám tu knihu vážně rád...) Andrewa Seana Greera, kde je coby nosný koncept použito stárnutí hlavního hrdiny proti proudu času. Tedy narodíte se s myslí novorozence, ale tělem stařešiny a postupně mládnete fyzicky a stárnete mentálně, což musí být docela záhul...samozřejmě mi to nedalo a zjistil jsem, že na tuhle myšlenku přišli již jiní: Philip K. Dick (bohužel už nevím o jaké dílo se jedná) a Francis Scott Fitzgerald (minimálně ve své povídce "The Curious Case of Benjamin Button", kterou zrovna filmují s Bradem Pittem v hlavní roli).

3. Z trošku hudebního soudku pochází tahle spojitost - Xavier Baumaxa ve své písničce Nazijazz strhává všechno od lidské hlouposti, přes naši ''veřejnoprávní a objektivní'' ČT po slušivýho bombra Daniela Landy, a to tak, že dobře. Zaujala mě část s nějakým nabarveným ptákem a Polákem...jedná se o knihu Jerzyho Kosinského Nabarvené ptáče (poprvé ang. The Painted Bird) o putování asi devítiletého kluka kdesi po polském venkově za druhé světové války. Musím říct, že tahle kniha mě opravdu dostala; způsob, jakým chlapec vnímá neuvěřitelnou koncentraci násilí a bezpráví ve svém okolí a jak ho předává čtenáři je naprosto odzbrojující, zase jednou jsem si začal myslet o lidech to horší. Lahůdkou na konci knihy je osobní svědectví Kosinského, kterak líčí, jak se musel v emigraci v Americe skrývat před svými uvědomělými polskými spoluobčany, kteří narozdíl od něj opravdu milovali svou vlast, a tak mu dokonce přišli do bytu rozmlátit hubu...

4. A pokračujeme za rytmů hudby. Kanye West (aneb další z asi biliardy černochů, co se živí rapem) natočil ve spolupráci s vynikajícím francouzkým elektro duem-legendou Daft Punk zajímavý videoklip ke svému kousku Stronger. Jasně líbilo ase mi to, i když jsem moc nevěděl vo co gou, ale vypadalo to tak nějak cool a vůbec všechno, na co sáhnou Dafti by se mohlo rovnou pozlacovat (ti, co alespoň jednou v životě slyšeli celé Discovery mi dají jistě za pravdu). No a po nějaké době jsem se konečně dokopal ke sledování jedné z největších anime klasik - Akira - je jedním z mála děl, o kterých se dá říct, že masivně zpopularizovaly anime pro západní svět. A bylo mi toho hodně povědomého, kdybych nebyl líný a trošku poškádlil wikipedii, tak se dozvím, že...The video features multiple scenes which pay homage to the 1988 anime film Akira. These include the light effects on the motorbikes, the hospital scenes and West being scanned by machines.  Jo a ještě jedna poznámka: na youtube diskuzi pod tímhle klipem se lidi hádali, díky komu je tahle písnička tak dobrá? A můžu tedy s klidným srdcem říct, že díky Westovi to rozhodně není, vždyť jeho nejlepší songy jsou všechno kolaborace (třeba s Foxxem na Gold Digger nebo Estelle a její American Boy).

To by pro tenhle článek asi stačilo:::::XXXD:

Like slow spinning redemption

Tenhle článek (heh...silné slovo?) nemá žádné téma a vlastně ani žádný relavantní název...pokud to někomu něco připomíná, tak je to část písně Vindicated od Dashboard Confessional, ale na tom vlastně nezáleží...

Každý má své oblíbené autory; pro mě to určitě budou Haruki Murakami, Truman Capote a mnozí další, přesto se dnes rozepíšu pouze o dvou výše uvedených. Proč? Protože jsem se rozhodl, že od nich chci přečíst úplně všechno...v Trumanově případě je to samozřejmě lehčí o to, že už toho moc nenapíše a hlavně toho nikdy moc nenapsal. so let's start and don't get too cocky...

Truman Capote

S TC jsem začal úplně náhodně, když jsem si zakoupil knihu ''Jiné hlasy, jiné pokoje'' (v orig. Other Voices, Other Rooms) a tahle věc mě úplně pohltila. Samozřejmě, že jsem TC znal teoreticky a plánoval jsem si přečíst ''Snídani u Tiffanyho'', ale to jenom tak z povinnosti, mezitím jsem stihl přečíst i sebranou sbírku povídek a další věc ''Letní plavbu'' (Summer Crossing) no a nyní čtu Chladnokrevně (In Cold Blood) a to anglicky....

Haruki Murakami

Zrovna mám za sebou ''Kafku na pobřeží'' (Umibe no Kafuka) a to byl teda nářez! Hrozně dlouho jsem se téhle knížky bál, protože patří do Murakamiho období magicko-realistického a má to přes 500 stran, navíc všichni, kdo to četli mi dávali za pravdu, že to není jen tak... S Murakamim jsem začal knihou ''Na jih od hranic, na západ od slunce'' (Kokkyō no minami, taiyō no nishi), přesšel jsem na vskutku výborné ''Norské dřevo'' (Noruwei no mori), o kterém se plánuju ještě někdy rozepsat, pokračoval jsem knihou ''Afterdark'' (Afutā Dāku), která byla zatím jako poslední vydaná v českém jazyce, a to ve skvělé edici Světová knihovna vydavatelství Odeon. Z nedostatku přeložených textů jsem se tedy vrhl na další jazyk, který zvládám, a to na angličtinu a přečetl jsem sbírku krátkých povídek ''after the quake'' (Kami no kodomo-tachi wa mina odoru) a pak jeho non-fiction knihu ''Underground'' (Andāguraundo), která pojednává o plynových útocích v tokijském metru.