úterý 26. května 2015

Fallout 3 (Game of the Year Edition) - fragment jedné příliš ambiciózní recenze

Disclaimer:
Ze všech konceptů, které na mě v uživatelském rozhraní blogu lítostně pomrkávají, kdykoliv sem zavítám, je koncept recenze skvělého Fallout 3 tím nejvytrvalejším. Aby taky ne, když mi leží někde na satelitech Googlu už od konce roku 2010. Byla to prvníi hra, kterou jsem si mohl dopřát na novém notebooku, napálil jsem si Game of the Year Edition a postupně prošel celou hrou (a měsíc jsem přitom o sobě moc nevěděl), až po dohrání hry jsem zjistil, že některé zvlášť odlehlé lokace mne minuly, takže při případném opětovném rozehrání mám stále co objevovat. 

Ze hry jsem byl každopádně natolik nadšený, že jsem si rozplánoval koncept vpravdě grandiózní recenze, která by formou vyprávěného příběhu zrekapitulovala celou mou hráčskou odysseu napříč základní hrou i výživnými datadisky. Z velkých plánů zbylo několik letmých poznámek psaných rukou v průběhu hraní a samotný úvod, který níže přikládám pro ilustraci. Jedná se o fragment, který nejspíše nebude nikdy dokončen (o působivosti nevyřčeného by ostatně mohl vyprávět např. Edwin Drood cestou na Kafkův Zámek) již jen proto, že si ze hry toho už moc nepamatuju a nové rozehrání nemám aktuálně v plánu. Nyní samotný fragment:

Fallout 3 se odehrává v postapokalyptickém světě, který je silně stylizovaný do retro-scifi žánru, z čehož vychází unikátní design a celková originalita celé série. Ve Fallout univerzu postupoval technický pokrok mnohem rychleji, než v naší realitě, přičemž kulturní vývoj nikoliv: ve výsledku tak dostáváme svět Ameriky 50. let se všemi kulturními odkazy okolo (Coca-Cola, napomádované účesy, rock'n'roll apod.) a technickými vymoženostmi několika budoucích dekád včetně pravých domácích robotů, energetických zbraní, pulzních min atd; ani této realitě se však nevyhnula studená válka a překotné závody v atomovém zbrojení. Zásadní zlom přišel v roce 2077, kdy válečný konflikt mezi USA a Čínou přerostl v jadernou válku a obě velmoci na sebe navzájem zaútočily celým svým jaderným arzenálem. Tato výměna trvala sice pouhé dvě hodiny, ale nadobro změnila celý svět. Většina obyvatel zahynula, ti kteří přežili často zmutovali vlivem obrovských dávek radiace v bizarní kreatury a ,,šťastných'' pár se stihlo uchýlit do protiatomových krytů zvaných Vaulty vybudovaných na úsvitu války mocnou společností Vault-Tec.

Potomkem jedněch přeživších obyvatelů Vaultu 101 jste i vy. Hra začíná vaším narozením ve Vaultu 101 v roce 2277 někde na předměstí Washingtonu, tedy dlouhých 200 let po Velké válce. Asi hodinu trvající dospívání ve Vaultu, v rámci kterého si upravíte svoji postavu a určíte základní dovednosti slouží jako tutorial. Už zde máte možnost dozvědět se mnoho informací o světě tam venku, kam obyvatelé Vaultu zásadně nechodí a vyčkávají za těžkými ocelovými dveřmi. Ve Vaultu funguje autoritativní systém, ve kterém má hlavní roli tzv. Správce (the Overseer). Všem obyvatelům je přidělena práce v jejich 16 letech a tu vykonávají až do konce života, vás tenhle osud naštěstí nepotká, příběhové nitky zavedou hráčovu postavu úplně jinam. Jediným příbuzným hráče je jeho otec James (matka zemřela během porodu), který rovněž slouží po značnou část hlavní příběhové linie jako katalyzátor událostí a ve snaze dokončit jeden ze svých vynálezů udělá něco nemyslitelného: poruší nejpřísnější pravidlo Správce a opustí Vault.

Správcův hněv se obrací vůči hráči, ten však s pomocí jedné své kamarádky Vault za dramatických okolností také opouští a vydává se ve stopách svého otce. Obrovské ocelové dveře se otevřou a po krátké cestě tunelem vás již oslepuje přímé sluneční světlo, které jste dosud neměli možnost poznat. Jste venku a je jen na vás, co se bude dál dít...

Post scriptum
Tento příspěvek je zároveň jubilejním 200. příspěvkem na tomto blogu publikovaným. Za některé se samozřejmě stydím, na některé (především z poslední doby) jsem takřka hrdý, srdce na to kterékoliv z nich mazat nemám.

Post scriptum II
Výše uvedené již zcela neplatí; nakonec jsem tu tvrdost v srdci objevil a provedl jsem zřejmě poslední důkladný audit blogu, v rámci něhož jsem smazal zhruba 30 příspěvků kvality střední školy, za kterými již nestojím (resp. jejich kvalita ve mně vyvolávala rozpaky). Na druhou stranu můžu zase za chvíli (znovu)slavit jubilejní 200. příspěvek... také jsem projel svoje koncepty a některé infantilní nápady zavrhnul... možná se nějaké další změny projeví i v uspořádání blogu (lišty na pravé straně); over and out. 

pondělí 18. května 2015

Komentář k Person of Interest S04E22 (YHWH)

Thank you for creating me.

Z narativního hlediska se tvůrci Person of Interest opět jednou překonali. Kdo čekal vítězství nad Samaritánem již na konci minulé série, bude opět překvapen odvahou tvůrců pouštět se do neprozkoumaných vod. Finále čtvrté série totiž zcela opouští zajetý serializovaný model case-of-the-week (resp. number-of-the-week abychom byli úplně přesní) a vydává se vstříct nejasným zítřkům. Jako každý závěr i epizoda YHWH (hebrejský pojem pro Boha v anglické transliteraci) představuje určité nové rozdání karet pro další sérii, mocenské poměry mezi jednotlivými hráči se mění, pěšáci i králové ztrácí životy a boj neustává, pouze se upraví jeho pravidla (rules of engagement).

Finále zakončí cestu hned dvou významných vedlejších postav (a zároveň tak odklidí celou jednu vyprávěcí linii, na kterou zřejmě již nebude pro příště místo); souboj velkých hráčů podsvětí Dominica a Eliase je tak ukončen Samaritánovou rukou v rámci proběhnuvší Correction, tedy odklizení problémových individuálních osob). Slibně rozjetá vzpoura Control je také rozdrcena s nebývalou razancí (což evokuje, jakým způsobem dopadla zdánlivě velmi schopná a všudepřítomná organizace Vigilance) a její osud zůstává tak nejistý. Mezitím naši hrdinové stojí opět jednou na samé hraně zničení a Machine je redukována na svůj základní kód vměstnaný na výkonné RAM disky pomocí komprimačního algoritmu. Bez reálné pomoci Machine se tak naši protagonisté opět ocitají v nové situaci; nejprve přišli o své identity a materiální zabezpečení, nyní i o pomoc Machine a Samaritán mezi tím neustále sílí a v pozadí tahá za nitky stále významějších lidí, organizací a vlád. Ve vítězství mu tak zdánlivě již nestojí skoro nic v cestě. Jsem hodně napjatý, jak tohle klubko začnou tvůrci v další řadě rozplétat.

A nesmím ani zapomenout na dvě skvělé scény, které nám toto finále nabídlo. Sami tvůrci se v několika rozhovorech přiznali, že s použitím ikonické Welcome to the Machine od Pink Floyd čekali na tu správnou scénu, kterou první přímý rozhovor mezi Finchem a Machine rozhodně je. Emotivní skoro-rozloučení mezi otcem a potomkem (v pravém slova smyslu, Machine se nerozpakuje použít father namísto admin) je jednoznačně jedním z vrcholů seriálu jako takového. Druhým fanouškovsky velmi vděčným momentem je zapojení Reeseho do God Mode (Can you hear me? Hell yes.). Lehkost s jakou posléze dokáže zlikvidovat obrovskou převahu (převážně red shirts) je až udivující. Přesně tyto výhody ovšem bude náš neustále se zmenšující tým hlavních postav v nadcházející sérii postrádat.

Závěrem bych chtěl všem tento seriál opětovně doporučit, protože takový náběh od jednoduché procedurálky s minimálním šmrncem lehkého sci-fi ke silně serializované podívané (vždyť jen plán záchrany Machine jsme, byť nevědomky, sledovali v průběhu celé této série!) se jednoduše jen tak nevidí. Chytrá práce s postavami, skvělé využití flashbacků, precizní a postupné budování mytologie a neuvěřitelně dobrá práce se soundtrackem v klíčových momentech činí z Person of Interest povinnou součást mého watchlistu (a měla by se dostat na watchlist každého trochu seriózního příznivce žánru).

neděle 17. května 2015

Několik poznámek k Avengers: Age of Ultron

Nechal jsem v sobě usadit dojmy ze středeční předpremiéry v naději, že konečný verdikt bude o něco příznivější, než prvotní šok, ale nestalo se tak. Hned na úvod proto musím konstatovat, že druhou týmovku Avengers řadím někam mezi druhého Thora a třetího Iron Mana, tedy do kategorie velkých zklamání. V některých kritičtějších recenzích jsem se setkal s přirovnáním AoU k druhým Transformers (more of the same just with bigger explosions), s čímž bohužel musím souhlasit. Ale vezmeme to pěkně popořadě.

Zhruba dva roky po prvních Avengers se naši hrdinové nacházejí ve stavu zajímavého status quo (a až do příchodu Ultrona se pohybují v takovém podivném bezčasí), divák neznalý zbylých filmů Phase Two bude možná trochu tápat, takže: Thor se vrátil na zem a na Asgardu nechal vládnout Lokiho v přestrojení za Odina, Cap se stále snaží vyrovnat s pádem S.H.I.E.L.D. a pátráním po Buckym, Tony Stark oproti všem předpokladům nadále staví další obleky apod. Avengers v mezidobí hledali po celém světě Lokiho žezlo (které samozřejmě ukrývá jeden z Infinity Stones) a ničili přitom základny Hydry a právě nalezením tohoto žezla druhý díl začíná. Ve fiktivní východoevropské Sokovii (což se mi zdá jako pouhá záminka pro možnost natáčet někde v Bulharsku ve skladišti sousedícím s nejnovějším setem JCVD/Seagala/Lundgrena) narazí Avengers na základnu barona von Struckera, který zkoušel účinky žezla na lidech ve snaze vytvořit nové Enhanced (když už nemá Marvel práva na X-Meny). Tady se také poprvé setkají s Quicksilverem a Scarlet Witch (he's fast, she's weird) a prvotní verzí AI, ze které Stark a Banner později vytvoří Ultrona.

And in the grand tradition of science-fiction clichés, the robot goes bad and when I say bad I mean like raging-maniac-bent-on-complete-extinction-of-mankind-bad. At least he's voices by James Spader...

Takže charismatický antagonista v podání Lokiho byl nahrazen poměrně generickým robotem, jehož evil plan spočívá samozřejmě ve vyhlazení lidstva. James Spader se snaží zachránit, co se dá, ale scénář mu v tomto směru neposkytuje dostatečnou oporu. Ultron během filmu projde několika verzemi, postaví si obří robotickou armádu, vymyslí a uvede do chodu komplikovaný plán na zničení lidstva a ve výsledku to vlastně nikoho nezajímá. Nakonec samozřejmě Avengers nepřekvapivě zvítězí nad další do šeda laděnou armádou zaměnitelných pěšáků, Vision velmi jednoduše vymaže Ultrona z internetu a Ultron umře. A taky umře Quicksilver, ale to mě snad zajímalo ještě trochu míň, než skon Ultrona. Na konci Thor opět odletí na Asgard (protože Ragnarok), Hulk zmizí neznámo kam, Iron Man si bere dovolenou, Hawkeye ukončí reprezentační kariéru a zbylí Cap a Black Widow začnou zaučovat nové Avengers ve složení: Falcon, War Machine, Scarlet Witch a Vision. 

Z mého značně zmateného popisu děje to tak nevypadá, ale v tomhle filmu se vlastně skoro nic nestane, zejména z pohledu budoucí Phase Three, bych se nebál označit Age of Ultron za obyčejný filler. Jasně, představili nám nějaké nové hrdiny a definitivně potvrdili, že Lokiho žezlo ukrývalo Infinity Stone, ale to je tak všechno. Dokonce ani onen předvídaný rozkol mezi Starkem a Capem vedoucí k Civil War se zde nijak neřeší a na konci se kluci rozloučí jako best buds for life, a za půl roku se budou pokoušet navzájem zabít, ehm... Druzí Avengers jsou mnohem akčnější, než jednička a je to trochu na škodu, protože je evidentní, že se Whedon v oblasti akční choreografie zcela vyčerpal v prvním díle a zde již pouze recykluje jednou viděné, bez jakýchkoliv epických scén typu první obletovačka týmu v jedničce. Navíc se mi vůbec nezdála úroveň triků v některých scénách, hlavně úvodní bitka v lese je z tohoto pohledu naprosto tragická a digitálnost všech zúčastněných je očividná do té míry, že mi to spíš připomínalo herní trailer renderovaný přímo v enginu hry. Jinak až na pár scén Ultrona se triky docela drží. Nuda vkrádající se do akčních scén je ale všudepřítomná i nejvíce hypovaný souboj Hulk vs. Hulkbuster se tak nějak odehraje a za chvíli o něm již divák ani vlastně neví, že proběhl.

Jestli v něčem AoU funguje, pak jsou to konverzační scény a humorné hlášky. V těch Whedon vyniká, i na malém prostoru totiž dokáže vytvořit zajímavé situace (a navíc má práci ulehčenou tím, že nemusí všechny postavy složitě představovat). Pomrkávání na diváka výrazně ubylo, nicméně Hawkeyeovo přiznání, že neví co vlastně na place dělá s lukem a šípy, když proti němu stojí armáda vražedných robotů je k nezaplacení. A tak by se dalo i nějakou chvíli pokračovat, bohužel i těch vyloženě silných vtipů jsem zde jednoduše nenašel tolik, co dříve. A co se návaznosti jednotlivých scén týče, je zde očividné, že původní sestřih byl mnohem delší a některé dějové veletoče jsou tak prezentovány vážně krkolomným a nepříliš přesvědčivým způsobem (např. zrození Visiona).

Nakonec musím také ,,pochválit'' volbu lokací. To, že nikoho nenapadne Ultronův úkryt mě ještě nechává chladným, výměna atraktivního New Yorku za vpravdě ošuntělou fiktivní Sokovii (Škoda 120 included) je ale fail prvního řádu. Sokovie nikoho nezajímá, a zasazení posledního střetu armády šedých robotů na pozadí šedivého panelákového sídliště je mininálně z hlediska barevné palety a přehlednosti další velký fail. Africká Wakanda se tak trochu mihne, ale hned se jedná o mnohem příjemnější a chytře zvolenou lokaci, odbočku do Soulu chápu jako úlitbu asijským trhům, které tyto filmy táhnou z finančního hlediska neskutečným způsobem do černých čísel.

Celkově musím konstatovat, že selhání AoU jde ruku v ruce s nemastným dojmem z Phase Two jako takové. Vždyť z Phase One kromě všemi zatracovaného Hulka uznávám kvality všech dalších filmů, včetně Iron Mana 2, pro kterého mám z nějakého zvláštního důvodu slabost (budování okolního světa na úkor zápletky hlavního hrdiny mi v tomto případě jednoduše nevadí). Phase Two oproti tomu nabídlo pouze dva vyloženě dobré a kvalitní kousky: nedostižný Winter Soldier a překvapivě skvělí Guardians of the Galaxy. Obojí od režisérů, kterým nikdo (s výjimkou Marvelu) příliš nevěřil, přesto ale dokázali natočit sebejisté a sebevědomé variace na thriller a space operu. Dvojka Thora trpí přešlapováním na místě a skutečně i na marvelovské poměry nevýrazným antagonistou, trojka Iron Mana zase zahodila jedinečnou příležitost a přes logické lapsy se nejde přenést jen tak...alespoň, že Shane Black nezapomněl na dobu Kiss Kiss Bang Bang a zůstal mu jeho specifický smysl pro humor. U Ant-Mana se obávám zklamání, ale na druhou stranu může jenom překvapit. Již nyní ale mohu prohlásit, že Phase Two ve srovnání s Phase One pokulhává na obě nohy... chystané filmy Phase Three ale všechny vypadají nad míru atraktivně (Black Panther! Inhumans! Doctor Strange!), takže zatím nad MCU hůl lámat nebudu.

Tyto dojmy doplním o pohled na prodlouženou verzi, jakmile bude k dispozici.