Arthur Conan Doyle - The Poison Belt

Arthur Conan Doyle (dále jen ,,ACD'') patří jednoznačně k mým oblíbeným autorům a domnívám se. že mu mnozí, ať již z laické či kritické obce, křivdí, pakliže ho označují ,,pouze'' za autora Sherlocka Holmese. Ten je bezpochyby jeho nejsnáze zapamatovatelnou a nejznámější postavou, ačkoliv názor čtenářů a autora se zde diametrálně liší. ACD skutečně nečekal tu lavinu událostí spuštěnou publikací první povídky ze Sherlockova univerza a sám chtěl slavného detektiva několikrát předčasně sprovodit ze světa, neboť jej vnímal v rámci své tvorby jako jakousi odpočinkovou literaturu nižší kvality (on sám si nejvíce cenil svých historických románů).

Ale to jsem trochu odbočil, nyní se vrátíme zpět ke knize The Poison Belt: jedná se o druhý ze série příběhů profesora Challengera (tím prvním a mnohem proslulejším je The Lost World) a můžete mi věřit, když říkám, že tohle dobrodružství bude ještě nebezpečnější, než nějací prehistoričtí ještěři. Celé to začíná poměrně nevinně: novinář Edward Malone dostává od Challengera tajemný dopis vyzývající ho, aby se co nejrychleji dostavil na jeho venkovské sídlo a navíc i s podivným zavazadlem - kyslíkovou bombou... Ve vlaku se Malone setkává se zbylými hrdiny prvního dílu lordem Johnem Roxtonem a profesorem Summerlee, kteří dostali stejný dopis a rovněž mají zabalené kyslíkové bomby. Po příjezdu informuje Challenger ohromené členy výpravy o blížícím se konci světa. Celá planeta totiž proplouvá smrtícím oceánem éteru (v orig. aether), který jednou provždy ukončí život lidského druhu. Zde se musíme pozastavit, protože ACD zde využívá zažité viktoriánské představy o éteru coby všeobjímající a spojující základní látce/energii vesmíru. Á propos - kyslíkové bomby... kyslík jako plyn umožňující život má zpomalit účinky éteru a umožnit tak našim hrdinům sledovat z pohodlí salónku zánik lidské rasy. 

Kniha kupodivu nemá tragický konec, ale to se ostatně dalo i očekávat. Dalším ze zajímavých bodů je i zde přítomná anglická rezervovanost:

,,I'm expecting the end of the world today, Austin.''
,,Yes sir, what time, sir?''
,,I can't say, Austin. Before evening.''
,,Very good, sir.''

+ fakt, že nikoho z našich hrdinů z lepší společnosti ani nenapadne zachránit někoho ze služebnictva (tedy oddálit jejich nevyhnutelnou smrt pozváním do salónku, abychom byli úplně přesní). Je pak normální, pokud Challenger komentuje s lítostí v hlase, že jeho služebnictvo zemřelo nic netušíce během výkonu své práce. Doba vzniku se podepsala i na způsobu, kterým éter decimuje lidskou populaci - méně odolné a vyvinuté národy Afriky a Latinské Ameriky jsou již dávno mrtvé, zatímco odolní potomci Vikingů na evropském Severu padají jako úplně poslední... Tato kniha je jednoduše řečeno produktem své doby, a proto na ni nelze uplatňovat nějaká měřítka politické korektnosti a podobně; pokud ji hodnotíme v dobovém kontextu, pak nám z toho vyjde lehčí dobrodružná četba se zajímavým zvratem, pokud ji hodnotíme z pohledu moderní doby, pak tu máme slátaninu plnou dnes rasistických narážek a pseudovědeckých blábolů. Mně se ta kniha líbila, ale pokud s profesorem Challengerem teprve začínáte, pak je určitě lepší sáhnout po The Lost World.

William Hope Hodgson - The House on the Borderland

H. P. Lovecraft označil tuto útlou knihu za ,,a true classic of the first water'', já osobně jsem od Hodgsona nic jiného zatím nečetl a ani nevím, zda-li se k němu ještě někdy dostanu. Kniha samotná spadá do mnou milovaného žánru weird tales a začíná poměrně klasicky objevem jistého manuskriptu dvěma gentlemany toho času na dovolené v odlehlých končinách západního Irska. Po této krátké úvodní kapitolce se již spolu s gentlemany čtenář ocitá v příběhu jistého vdovce žijícího ve velkém domě, onom titulním House on the Borderland.

V tomto gotickém sídle žije sám až na věrného psa Peppera a svou sestru. Samotný příběh začíná popisem jedné vize, kterou náš hrdina prožil, v této vizi se přenesl přes celý vesmír na podivnou planinu plnou nehybných bohů a děsivých monster, kde spatřil přesnou repliku svého domu. Nebo je snad jeho dům kopií tohoto? Každopádně je dům na planině v obležení prasatům podobným kreatur (v orig. Swine-things), které taky brzy vezmou útokem pozemský příbytek našeho protagonisty. So far so good. Neustálé útoky monster, hrdinovy zoufalé snahy o vylepšení obrany jeho domu, nejistota a celkové napětí jsou zde skutečně dobře vykresleny v porovnání s podobným The Lair of the White Worm od mnohem známějšího Brama Stokera. První část knihy je nabitá rychlou, lehce okultní akcí, jenže pak přijde zásadní zlom: monstra z neznámého důvodu vyklidí pole a hrdina (a spolu s ním bohužel i čtenář) je zasažen další, tentokrát i mnohem delší vizí, během které ubíhá čas zrychleně a my tak máme možnost sledovat samotný konec vesmíru, což je neskutečná nuda. Tahle ,,zábava'' zabírá kapitoly 15-22 (z celkových 27), no je to čiré utrpení, ale říkal jsem si, že když jsem byl schopen dočíst i toho Stokera, tak mě tohle už nezabije.

Po konci této neuvěřitelným způsobem natahované vize přichází poněkud rychlý a samozřejmě tragický konec, který se zdá býti velmi uspěchaným. Snahy nálezců manuskriptu dopátrat se nějakých podrobností vejdou vniveč, a tak se bohužel nedozvíme nic bližšího ohledně hrdinova konce. Celkově kniha trpí značnou nevyvážeností, nemá jednotné tempo; první polovina nedokáže zachránit nudnou druhou (resp. vyvážit její nedostatky) a neuspokojivý konec taky celkovému hodnocení nepomáhá. Nicméně četby v tomto případě nelituji, neboť minimálně ta první polovina za to všechno stála, navíc pokud chcete blíže poznat jeden z velkých inspiračních zdrojů skutečného velikána žánru weird tales H. P. Lovecrafta, pak je The House on the Borderland povinnou četbou.

Victory

Státnice úspěšně zdolány, takže se najíždí pomalu na normální režim publikace článků.