The Curse of Sherlock Holmes (Part II)

O velmi turbulentním vztahu Sherlocka Holmese a jeho stvořitele Arthura Conana Doyleho jsem zde již dříve psal. Shodou okolností mi v nedávné době toto téma opětovně přistálo na stole v podobě zajímavé poznámky pod čarou z Nápadů čtenáře detektivek Josefa Škvoreckého. Ten totiž mj. psal také detektivky, osobně je měl hodně rád a z této lásky se vyznal právě ve sbírce navazujících esejů, ze které nyní čerpám. Dovolím si zde ocitovat předmětnou poznámku (ve vydání Asociace detektivní a dobrodužné literatury z roku 1990 ji čtenář nalezne na straně 42):

,,A holmesovské povídky poskytují vskutku bohaté loviště rozporů. Doyle je psal z jedné vody na čisto, a tak se mu stalo, že třeba zapomněl Watsonovo křestní jméno a v pozdějších povídkách ho pokřtil jinak než původně a posunul mu také jizvu po zranění z jednoho ramene na druhé. Holmes, jehož výrazným rysem je naprostá neznalost věcí nepotřebných k jeho povolání (mezi něž patří literatura), začne zas zničehožnic citovat Petrarku a Mereditha. V jedné povídce se dokonce změní čas děje z července na září, v jiné se mění povolání epizodní postavy. Protože Doyle všechny tyto nedůslednosti ponechal i v knižních vydáních, je na místě pokládat to za dobrý důkaz, že si svého detektiva literárně vůbec nevážil.''

V tom lze spatřovat další rovinu vztahu obou výše zmíněných pánů. Osobně jsem si těchto textových rozporů nikdy nevšimnul, což bylo ale myslím dáno také tím, že jsem holmesovky nehltal v nějaké koncentrované podobě, spíš jsem si vždy přečetl nějakou sbírku povídek, nebo některou ze čtyř novel a až po chvíli se k nim vrátil. Doposud jsem myslím ani celý původní kánon nevyčerpal (zbývají mi zřejmě dvě sbírky z původního uspořádání). Nicméně je nutné opět připomenou, že ACD chápal Holmesovy příběhy jako spotřební zboží, které zpočátku psal čistě z finančních důvodů, později již z donucení a pod tlakem veřejnosti (a se stále narůstající nechutí). Paradoxně je tak známý pro tu část svého díla, kterou za svého života takřka aktivně nenáviděl. Na jeho historické romány padá pomalu prach v univerzitních knihovnách (kdo si dnes dobrovolně otevře The White Company, román čítající bezmála 500 stran z období Stoleté války?) a na Sherlocka se i díky bezpočtu moderních zpracování (srv. hravou a velmi promyšlenou moderní adaptaci od BBC) stále stojí fronty. A to i přes to, že tento slavný detektiv porušuje celou řadu základních pravidel detektivek, a čtenář tak má velmi zřídka (pokud kdy) možnost odhalit pachatele dříve než detektiv (ostatně když odhalení vraha záleží na barvě hlíny nacházející se na něčích podrážkách a dalších deseti krocích navazujících zdánlivě logických, ve výsledku ovšem z prstu vycucaných dedukcí... čtenář je bez šance). 

E. A. Poe se svého velkého detektiva dokázal vzdát po pouhých třech povídkách, jednoduše položil základy žánru, viděl, že to funguje, ale z nedostatku intelektuálního uspokojení dal přednost jiným věcem. A přestože zemřel v deliriu tremens, nemusel svého kroku litovat. ACD tuto odvahu v sobě nakonec nenašel a Sherlock Holmes tak musel nutně znovu ožít, a v tom lze spatřovat určitý druh osobní tragédie tohoto jinak nepochybně velkého spisovatele.

The Murakami List

Murakami je docela běžné japonské příjmení a i mezi spisovateli (dokonce těmi, kteří se dočkali českého překladu, srv. Rjú Murakami) nalezneme více nositelů tohoto příjmení; pro účely zdejšího textu mám nicméně na mysli pouze nejznámějšího japonského spisovatele současnosti, kterým je samozřejmě Haruki Murakami. 

K Murakamimu jsem se dostal vlastně úplnou náhodou, na střední škole jsem se totiž snažil číst knihy v co nejširším možném a myslitelném spektru žánrů, středověkou lyriku tak střídala science-fiction, mezi dvěma klasickými díly se vždy dal vměstnat nějaký ten obskurní spisek alchymisty ze 16. století a podobně ad infinitum. Touto metodou řízeného chaosu (shotgun method) mi v náručí přistál i Na jih od hranic, na západ od slunce - myslím, že to byla vůbec první (přinejmenším jedna z úplně prvních) knih japonského autora, kterou jsem kdy četl. O Japonsko jsem se sice zajímal v té době poměrně hodně, nicméně šlo především o anime, v druhé řadě poté o historii, kulturu atd., samotnou japonskou beletrii jsem příliš nečetl (to již spíše haiku). Murakami mi touto knihou otevřel oči. Bylo to takové to úplně nejvíc cliché prozření, kdy člověk poprvé zjistí, že existuje něco jako nový level of life; jednoduše zcela nová kategorie zážitků doposud skrytá za závojem nepoznaného. 

Každý čtenář takových epifanií zažije jistě několik - může jít objevení nového autora, básně  či rovnou celého žánru, já sem kupříkladu první zažil u ságy Trhlinových válek od Feista, kde jsem měl teprve adekvátní možnost docenit kvality high fantasy jako žánru mimo rámec Středozemě, podruhé mi podobný pocit přivodila Zeměplocha...atd. Z poslední doby se musím přiznat, že takové to chvění po celém těle jsem zažil u The Lies of Locke Lamora od Scotta Lynche aneb nádherná variace na známá témata zabalená v umně komponovaném balení. Ale zase odbočuji, chtěl jsem přece mluvit o Murakamim (ovšem výhodou blogu je absence editora, autor sám sobě cenzorem, možná proto už nikdo blogy nečte). 

První kniha ve mně zanechala pocit určité zvláštní melancholie smíšený s touhou přečíst si od daného autora něco dalšíhom nejlépe ihned. A druhou knihou se stalo Norské dřevo, ve kterém jsem se skutečně našel. Byť byla situace moje a daného protagonisty zcela odlišná (až na náš status studenta střední/vysoké školy) tak jsem se s ním zvláštním způsobem dokázal identifikovat a nikdy už nejspíše nezapomenu na scénu pití brandy (nebo whiskey?) na střeše budovy - takové to odevzdání se světu a momentu, bez nutnosti neustále spřádat plány do budoucna mi hodně imponovalo. Norským dřevem jsem tudíž Murakamimu oficiálně propadl, jedinou další knihou dostupnou tehdy v češtině je asi doposud jeho nejlepší dílo: Kafka na pobřeží. Tu jsem zhltnul následovně (v mém srdci si ovšem prvenství mezi všemi Murakamiho knihami drží stále Norské dřevo) a hned jsem věděl, že nemůžu čekat na české překlady dalších děl. Ta touha byla jednoduše k neutěšení, vrhnul jsem se tak na překlady anglické (co mi taky zbývalo že?; v originále si Murakamiho sotva kdy přečtu).

V rychlém sledu cca. čtyč měsíců jsem přečetl dalších 12 (slovy: dvanáct) knih, všechny v krásné edici nakladatelství Vintage, bílá obálka, jednoduchý moderní design a příjemná angličtina. Uběhlo to jako voda a kromě Zeměplochy se myslím bude jednat o nejdelší souvislou sérii knih od jednoho autora, kterou jsem takto četl. Ponoření se do Murakamiho světa bylo tedy skutečně hluboké. Zbývajících pár knih jsem četl i v pozdějších letech a pak přišla pauza. Nyní při příležitosti čtení prvních dvou Murakamiho novel (opět v angličtině) jsem si na tu dávnou anabázi vzpomněl a na tomto místě i tak trochu připomněl pro nadcházející roky. Největší Murakamiho opus 1Q84 mi dosud leží na stole, stejně tak jako mi chybí přečíst poslední vydaný román.... nyní před Vánoci bude vycházet v češtině sbírka povídek Muži bez žen (vůbec poprvé, kdy český překlad předběhne anglický, takže kupuji), na tu se určitě s chutí podívám. Následuje přehled Murakamiho tvorby, knihy mnou zakoupené a přečtěné jsou vyvedeny tučným písmem a podtrženy:

1. Hear the Wind Sing
2. Pinball, 1973
3. A Wild Sheep Chase
4. Hard-Boiled Wonderland and the End of the World
5. Norwegian Wood
6. Dance Dance Dance
7. South of the Border, West of the Sun
8. The Wind-Up Bird Chronicle
9. Sputnik Sweetheart
10. Kafka on the Shore
11. After Dark
12. 1Q84
13. Colorless Tsukuru Tazaki and His Years of Pilgrimage
14. The Elephant Vanishes
15. after the quake
16. Blind Willow, Sleeping Woman
17. Men Without Women
18. Birthday Stories (as editor)
19. The Strange Library
20. Underground
21. What I Talk About When I Talk About Running
22. Men Without Women
23. Novelist as a Profession
24. Absolutely on Music: Conversations With Seiji Ozawa
25. Killing Commendatore

Norské dřevo, Kafka na pobřeží, Na jih od hranic, na západ od slunce a Podivnou knihovnu jsem četl v češtině, zbytek anglicky (Sputnika jsem četl v obou jazycích). Nyní čtu Hear the Wind Sing a Pinball, 1973, první dva díly trilogie zakončené knihou A Wild Sheep Chase. Do konce roku plánuju určitě sbírku povídek Men Without Women, která vyjde česky v Odeonu.

Komentář k Supernatural S06E15 (The French Mistake)

Disclaimer: 
Fragment této epizodní recenze ležel v mých konceptech již opravdu dlouhou dobu, v průběhu času se můj náhled na seriál Supernatural přirozeně proměňoval a od nepřiznané fascinace postupně vykrystalizoval v mnohem kritičtější přístup k celému dílu. Momentálně jsem na tom asi tak, že do dnešního dne jsem nedokončil desátou sérii (skončil jsem u S10E18) a v dohledné době to ani neplánuji. V podstatě tento seriál sleduju už pouze z určité setrvačnosti a mírné zvědavosti ohledně úplného závěru; vrchol seriálu totiž jednoznačně proběhl během nádherně propojených posledních dvou sérií pod vedením původního tvůrce (Eric Kripke) a od té doby jde spíše o takové přešlapování na místě. Ono trumfnout Apokalypsu není asi úplně nejjednodušší, nicméně z posledních pěti sérií by šla udělat tak jedna opravdu dobrá, zbytek je výplňová vata bez většího smyslu...tím chci pouze říct, že od původního konceptu jsem musel tuto recenzi trochu výrazněji poupravit, abych ji mohl v nynějším rozpoložení s čistým srdcem publikovat. Původní úvod jsem ponechal na svém místě, laskavý čtenář omluví mírné opakování již jednou vyřčeného. Některé komentáře novodobé povahy jsou vyvedeny tučným písmem.

Se seriálem Supernatural mne pojí velmi dlouhý vztah. Se sledováním jsem začal v podstatě od pilotního dílu a od té doby jsem věrným fanouškem (dokonce tak velkým, že jsem jednu dobu uvažoval o vytvoření samostatného blogu věnovaného pouze tomuto svébytnému dílu, od této myšlenky bylo ovšem pro nedostatek času/nálady upuštěno - a člověk by nyní dodal, že tento nápad se mi jeví jako čiré šílenství, psát recapy více jak dvou stovek dílů s nějakou rozumnou peridiocitou? Měl sem ovšem vmyšlený poměrně důsledný systém - hlavička pro každou epizodu, přehled postav, monster of the week, rozšíření lore, tedy seriálové mytologie apod.... dokonce někde ještě mám ručně psané koncepty prvních několika dílů, možná je sem někdy nahodím, ať vidíte co není, ale mohlo být.). Jako malou satiskakci za plánované recapy všech dosavadních epizod, jsem se rozhodl alespoň pro malou sérii článků (no promises) zabývajících se specifickou podskupinou v rámci celého seriálu, kterými jsou tzv. meta-epizody (což jsou epizody založené na meta-humoru i tzv. breaking of the fourth wall). A začnu rovnou s dosud nepřekonaným vrcholem, který představuje díl č. 119 s názvem ,,The French Mistake''.

Příběhový rámec je sám o sobě prostý: anděl Balthazar na začátku epizody pomocí kouzla přenese oba bratry do alternativní dimenze, aby je zachránil před archandělem Rafaelem a jeho noshledy. Vtip spočívá v podstatě této alternativní dimenze, která představuje naši skutečnou realitu. Sam je tak herec Jared Padalecki, Dean je Jensen Ackles a oba hrají v seriálu Supernatural natáčeném ve Vancouveru (dude, we're not even in America...). Co se posléze odehrává na ploše zbývajících minut patří do zlatého fondu televizní tvorby v tom nejširším slova smyslu (tady ze mě očividně mluví ona dávná fascinace příběhy bratrů Winchesterů).

Tento díl jsem osobně viděl nejméně desetkrát a stále mě nepřestává fascinovat. Propojení skutečné reality a fikčního světa zde dosahuje svého vrcholu (fourth wall breaking all over) a všechny myslitelné vtipy zde dostávají svůj prostor. Nezůstane ušetřen osobní život herců (dude, you married a demon!), nešvary produkce, pomrkávání na fandom (you answer the hate mail), původní tvůrce (he sold Octocobra?) apod.; jedná se tak o nahláškovanou jízdu od fanoušků pro fanoušky, kde humor je často skrytý v narážkách a není úplně na povrchu. Např. mezi nejlepší scény patří pokus obou bratrů dělat, že hrají (včetně neschopnosti zapamatovat si text, neustálého kontrolování značek atd.) nebo snaha o obrácení magického rituálu ve světě bez magie, která skončí jedním rozbitým oknem a širokým úsměvem na tváři diváka.

Koncept sám o sobě sice není všespasitelný, nicméně explozivní závěr v podobě jízdy anděla Virgila lze brát jako chytré pomrkávání a zároveň patřičně absurdní tečku za celým příběhem. Supernatural nabízí samozřejmě ve svých 200+ epizodách více dílů založených na meta humoru, žádný z nich ovšem není tak specificky vázán na znalost seriálu samotného (včetně provázání s vedlejšími ,,produkty" typu fandom). Možná jsem s touto recenzí/dojmy čekal příliš dlouho a všechny břitké vtipy a zajímavé postřehy mi mezitím unikly, nicméně si stále myslím, že tahle mistake rozhodně není chybou a pokud bych měl vybrat z šesté řady byť jediný díl, byl by to nepochybně tento.

Knižní edice, obsesivní potřeba kompletace a příbuzné problémy

Každý alespoň lehce zapálený čtenář mi jistě dosvědčí, že čas od času spadne do pasti knižních edic. Nemusí se jednat ani o edici typu sebrané spisy spisovatele X, může to být edice tématicky úzce vymezená nebo naopak zcela široká, nejlépe ošem spojena jednotícím grafickým prvkem nebo provedením.

hrabalovská odbočka:

(vrchol posléze představují edice s předem uzavřeným počtem jednotlivých dílů - především ty očíslované, které se posléze vyjímají v knihovně zdaleka nejlépe; vyvstává zde ovšem palčivý problém, kdy si nakladatel špatně spočítá počet plánovaných dílů - jedním příkladem za všechny budiž sebrané spisy Václava Havla vydané nakladatelstvím Torst v krásné zelené plátěné vazbě vše all inclusive zabaleno v kartonovém boxu potaženém týmž plátnem v decentním odstínu ano jak jinak, než zelené barvy; dějiny nedopřály nakladateli spočinout na výsluní, žádná cena za nakladatelský počin roku nepřistála na jeho mahagonovém stolu; naopak autor ve své nedozírné drzosti nepřestal nadále psát, což neodbytně vyústilo ve vydání dalšího, v pořadí již osmého svazku, jeho sebraných spisů (Odcházení a další texty), ten se ovšem jaksi do umně vymyšleného boxu koncipovaného pro svazků sedm již nevešel a v posledku zbyly nadšeným čtenářům pouze oči pro pláč při pohledu na jejich milované knihovny, ve kterých se nyní tak krásně vyjímá sedm svazků v bratrském objetí kartonového domečku a svazek osmý, téže barvy, téže grafické úpravy, téže vazby stojící slovy Nerudovými ,,nyní již opodál'')

I takové strasti mohou postihnout řadového čtenáře, proto je nutné mít se neustále na pozoru. Na tomto místě bych se proto rád vyznal ze své lásky (a slabosti) pro knižní edice a jejich dopadu na celý můj knižní vývoj. Vždy je lepší o těchto věcech mluvit otevřeně (writing as a way of facing your inner demons), než mlčet, takže tady to máte:

Nejsem jedním z těch lidí, kteří by měli celkový master plan směřující k dosažení té nejvyší z met literárních - načtení/získání základního povědomí o tom, čemu říkáme základy západní vzdělanosti (anglicky přiléhavěji jako western canon), byť uznávám a chápu, že charakterizovat někoho jako skutečně sečtělého (well-read) je poklonou všech poklon. Na internetu po chvilce hledání narazíte na tisíc a jeden návod, jak dosáhnout onoho základního přehledu, na jehož bázi se můžete označovat nějakým pochybným přízviskem typu intelektuál, vzdělanec apod.; dle mého názoru nic takového jako jeden úspěšný a univerzální návod neexistuje - především všechny návody jsou ze své podstaty ovlivněny jejich tvůrci (natural bias), takže žádný z nich není a nemůže být přísně vzato objektivním. Okruh literárních děl (a nyní mluvím pouze o beletrii, krásné literatuře), který je univerzálně chápán jako určitý neměnný základ euro-americké západní kultury je překvapivě velmi malý. Sám bych nyní z hlavy dokázal vysypat pouze několik, u kterých si jsem tímto statutem zcela jistý... (namátkou - cokoliv podstatnějšího z Kafky, ty závažnější ze Shakespeareových her, velká trojka ruských klasiků: Zločin a Trest, Vojna a Mír, Anna Karenina/Mrtvé duše). Jednoduše řečeno západní kánon je kategorie proměňující se v čase (byť poměrně pomalým tempem) a tudíž i z povahy silně subjektivní, proměnná a nestálá (protože nejenom beauty lies in the eye of the beholder, but value as well); pokoušet se o její definici na tomto místě nemá tedy žádnou cenu. A snažit se načítat tento kánon na základě doporučení jiných je také krokem značně nejistým (an adventure of sorts). Osobně se mi nejvíce osvědčilo držet se nějakých základních doporučení a dále se řídit vlastním srdcem/vkusem/momentální náladou. No a nyní přichází na řadu ony prokleté edice.

Knižní edice totiž nabourávají knihomolovi celý reading plan (byť může být, jako v mém případě zcela efemérní podstaty, mimochodem taky milujete slovo efemérní? já ano, v angličtině mi zní možná ještě trochu lépe: ephemeral) a značně omezují svobodu dalšho výběru. Je to asi jako když začnete číst nějakou dlouhou fantasy ságu (třeba Wheel of Time) a víte, že kdyby ste si dali v půlce třeba tři měsíce pauzu, tak se nebudete vůbec chytat... což vás nutí k binge readingu na jeden zátah (nebo s velmi malými přestávkami). Někdy se z toho může vyklubovat hodně silný čtenářský zážitek, např. trilogii Mistborn jsem dal po sobě a měl jsem z toho krásné dva prázdninové týdny, pohlcení v jiném světě (immersion effect) bylo takřka dokonalé. Jindy může být takové omezování takřka až otravné tím, že vás nutí neustále pokračovat v dalších dílech, i když by byla chuť na nějakou změnu. Já sám se nejvíce bojím dosud neukončených sérií, u kterých se další díly ztrácejí v dálce, proto také zatím čekám s The Stormlight Archive od Sandersona i The Kingkiller Chronicle od Rothfusse; malou výjimku jsem udělal v případě The Gentleman Bastard Sequence od Lynche, kde je propojení realizováno hlavně přes titulní postavy a nevyžaduje tak zcela sériové čtení jednotlivých dílů.

A které edice mi momentálně zabírají místo v knihovně? Zamiloval jsem si edici Pandaemonium představující to nejlepší z klasické hororové povídky staršího střihu. Prozatím je k dispozici šest svazků, z nichž musím vyzdvihnout i zde na blogu již jednou recenzované sebrané spisy M. R. Jamese (dva svazky), dále vyšel výbor z Henryho Jamese (ale bez nejznámější Turn of the Screw), velmi zajímavý výbor z díla Edith Whartonové (kterou jsem jako autorku hororových povídek vůbec neznal, měl jsem za to, že píše společenské studie typu Ethan Frome a.k.a. the deadliest sledge ride ever), dále dva soubory povídek editované Mikem Ashleym - jeden se zabývá klasickou viktoriánskou strašidelnou povídkou od spisovatelek tehdejší doby (velmi zajímavá sbírka, pouze několik povídek mi příliš nesedlo) a zatím poslední kousek představuje soubor povídek proto-science fiction, jakýchsi prvních pokusů o vědeckou romanci opět v podání dam viktoriánské Anglie. Nicméně tato druhá sbírka je kvalitativně zcela jinde a zejména příznivci žánru budou schopní odhalit většinu ,,překvapivých" point a dějových zvratů předem (I can see them plot twists from a mile away); tato sbírka tak představuje spíše záležitost pro opravdové sběratele kuriozit; běžnému čtenáři nemá příliš mnoho co nabídnout. Zde navíc nemusím laskavému čtenáři podávat žádný přehled titulů, které z edice vlastním, tuto edici totiž jedu od samotného začátku a bedlivě sleduji každý nově vydaný kousek (byť pravda výbor Jamesových povídek jsem pořídil v pořadí až jako čtvrtý, nejprve Wharton, posléze dosud nepřekonaný M. R. James a až následně starý dobrý Henry).

Dále jsem se dostal k tvorbě Pavla Kohouta přes edici Retro Pavla Kohouta od nakladatelství Větrné mlýny. Od Kohouta jsem totiž kdysi dávno, ještě na střední škole, četl Katyni (vynikající!) a vzápětí i Hvězdnou hodinu vrahů (not so much) a poté mi Kohout tak nějak upadl v postupné zapomnění jako homo unius libri (předmětnou librou myšlena samozřejmě Katyně). Nikdy bych si na základě četby těchto dvou románů netipoval Kohouta na rozeného humoristu, to přišlo až později. U Katyně jsem ovšem ocenil v závorkách odvyprávěnou historii poprav všeho druhu, která se pozoruhodným způsobem mísila s vpravdě bizarním příběhem o jedné neobyčejné střední škole... Každopádně edice RPK mě zaujala svým provedením ( vkusný paperback) a zejména obálkami, které jsou všechny z dílny jednoho umělce, navíc lze v knihách při troše štěstí naleznout i pohlednice, vždy s motivem použitým na obálce, takže další sběratelský bonus pro všechny nenapravitelné shromažďovače zbytečností. Bílá kniha o kauze Adam Juráček, Nápady svaté Kláry, Sněžím, Ten žena a ta muž...to jsou tituly, které mi v poslední době proběhly před očima a až na malé výjimky (určitá rozvláčnost u Sněžím; přehnaná grotesknost v případě Ten žena a ta muž) se jedná o skvělé čtení, a to minimálně v evropském měřítku. Pavla Kohouta tak můžu jen a jen doporučit, z edice samotné je nyní venku již sedm svazků, celé dílo by mělo posléze být vydáno do roku 2017. Pro větší přehlednost (a ty, kteří ujíždí na nejrůznějších seznamech, I'm looking at you Umberto...) uvádím celkový přehled této edice, tučným podtrženým písmem vedu svazky již zakoupené a přečtené:

1. Katyně
2. Sněžím
3. Z deníku kontrarevolucionáře
4. Šest a sex
5. Ten žena a ta muž
6. Konec velkých prázdnin
7. Hodina tance a lásky
8. Hry v posteli
9. Nápady svaté Kláry
10. Bílá kniha o kauze Adam Juráček
11. Hvězdná hodina vrahů
12. Lesk cizího peří
13. Kde je zakopán pes
14. To byl můj život?? & Bilance
15. Trilobit (O ničem a o všem, Z pohledu Trilobita, Ostatně však soudím, že...)
16. Ta dlouhá vlna za kýlem
17. Smyčka
18. Cizinec a krásná paní
19. Tango mortale 
20. Prahry 

Z výše uvedených jsem tedy četl také Katyni (tu si nyní v této edici dám nejspíše tak znovu) a také Hvězdnou hodinu vrahů, kterou již podruhé číst nehodlám; v době vzniku tohoto textu jsou dostupné tituly Katyně, Z deníku kontrarevolucionáře a Hodina tance a lásky...čeká mne ještě dlouhá cesta.

Post scriptum I 

Úplně bych zapomněl na edici Alrúna nakladatelství Volvox Globator, která je částečně spřízněna svým zaměřením s edicí Pandaemonium, byť se v tomto případě jedná o poznání šířeji koncipovanou edici makabrózní, duchařské a jinak pojaté literatury. V rámci edice lehce vybočuje např. zařazení Bulgakovova Mistra a Markétky (což by nasvědčovalo spíše serióznějsímu pojetí celé edice, protože M & M jakkoliv dílo groteskní iluzemi a aluzemi oplývající je přece jenom díky své nepříliš skryté parodii na systém dané doby řazena mezi základní díla té literatury světové, nikoliv pouze žánrové) - serióznost, vážnost a jakékoliv zdání biedermaierovského maloměšťáctví ovšem bere velmi rychle za své, jelikož vedle tohoto zlatého kamene honosného domu literáních velikánů se ,,skví" Arthur Conan Doyle a jeho Země mlhy... aneb vážně nevážně o všem možném i nemožném. Pro nedočkavce následuje další přehledný seznam:

1. Hanns Heinz Ewers - Alrúna
2. Michail Bulgakov - Mistr a Markétka
3. Joseph Thomas Sheridan Le Fanu - V temném zrcadle
4. Arthur Conan Doyle - Země mlhy
5. Jiří Karásek ze Lvovic - Romány tří mágů
6. Stefan Grabiński - V domě Sáry a jiné povídky
7. George MacDonald - Snílci
8. Lafcadio Hearn - Hora lebek - V Japonsku plném duchů
9. Jeremias Gotthelf - Černý pavouk 
10. E.T.A. Hoffman - Noční kousky
11. Jules Janin - Mrtvý osel a gilotinovaná žena
12. E.A. Poe - Vrah jsi ty!

Na rok 2015 je naplánováno vydání několika dalších svazků... očividně to nejde stíhat.

Post scriptum II

Abych nevypadal jako člověk, který má z každé edice doma slabou třetinu a stěžuje si jak mu komplikují život, uvedu spisy J. L. Borgese, kterými jsem se poctivě prokousal (prozatím) od začátku až do konce (a že u některých básní mi to dalo i práci). Ačkoliv nakladatelství Argo vycházelo z Borgesových Obras completas, je nutné dodat, že tyhle spisy jsou všechno možné, jenom ne completas. Každopádně začátek byl více než slibný, první tři svazky představují Borgese jako mistrného vypravěče kratší formy (povídky a eseje), marně bych tápal v záhybech paměti, dle mého je Borges tím pravým mistrem mystifikační zkratky a tvůrcem všech myslitelných her, které se dají se čtenáři hrát, všichni ostatní jsou do větší či menší míry pouze jeho epigony. Čtvrtý svazek je tak půl na půl, eseje na argentinská témata budou nejspíše blízká velmi úzkému okruhu čtenářů, druhá polovina je o poznání vstřícnější. Pátý svazek zajímavý, dantovské kousky pouze pro náročnějšího čtenáře, svazek básní, který je svazkem v této číselné řadě posledním je také tím nejtěžsím. Následuje opět seznam:

1. Fikce, Alef (Spisy I)
2. Brodiova zpráva, Kniha z písku, Shakespearova paměť (Spisy III)
3. Eseje - Další pátrání, Dějiny věčnosti (Spisy III)
4. Evaristo Carriego, Diskuze (Spisy IV)
5. Osobní knihovna, Devět dantovských esejů, Předmluvy s předmluvou předmluv (Spisy V)
6. Básně (Spisy VI)
7. Fantastická zoologie
8. Obecné dějiny hanebnosti
9. Šest problémů pro dona Isidra Parodiho
10. Autobiografie

Fantastickou zoologii i Obecné dějiny hanebnosti jsem přitom již dříve četl i v angličtině, nyni se těším na problémy dona Parodiho.

Pakliže jsme u nakl. Argo nemohu nezmínit i dalšího jejich kmenového autora, kterým je Umberto Eco. Přiznám se hned na začátku, že z Ecovy tvorby (alespoň její prozaické části) mám oprávněný respekt. Dosud jsem nepřečetl ani jeden z jeho umně komponovaných románů, na Pražský hřbitov v mé to read hromadě tak pomalu padá prach, nicméně Jméno růže (zvláště nyní, kdy vyšlo rozšířené vydání) se mi pomalu rýsuje na obzoru, dobré věci jsem slyšel i o Foucaltově kyvadle, to je ovšem snad ještě větší bichle, než kniha s květem lásky v názvu. U druhé části Ecova díla to myslím již se mnou tak marné není, posuďte sami (řazeno čistě subjektivně):

1. Dějiny krásy
2. Dějiny ošklivosti
3. Dějiny legendárních zemí a míst
4. Otevřené dílo
5. Šest procházek literárními lesy
6. Zpověď mladého romanopisce
7. Knih se jen tak nezbavíme
8. Poznámky na krabičkách od sirek
9. Umění a krása ve středověké estetice
10. Vytváření nepřítele a jiné příležitostné texty
11. Skeptikové a těšitelé
12. Bludiště seznamů
13. Jméno růže
14. Foucaltovo kyvadlo
15. Baudolino
16. Ostrov včerejšího dne
17. Teorie sémiotiky
18. Kant a ptakopysk
19. Od stromu k labyrintu
20. Pražský hřbitov
21. Tajemný plamen královny Loany
22. O literatuře
23. Nulté číslo
24. Od hlouposti k šílenství
25. Jak cestovat s lososem a jiné eseje
26. Tři příběhy
27. Na ramenech obrů

Vytváření nepřítele jsem četl v angličtině, rovněž jsem v tomto jazyce přečetl i sbírku Travelling with Salmon and Other Essays, která pokud vím v češtině nevyšla (edit. vyšla v říjnu roku 2017). Jinak v nejbližší době bych to viděl na duo Dějiny krásy a ošklivosti, dále Bludiště seznamů, příp. i Skeptikové a těšitelé nebo Umění a krása ve středověké estetice. Vyloženě sémiotické práce (Teorie sémiotiky, Kant a ptakopysk) číst opravdu nehodlám, jakmile seberu odvahu, vrhnu se i na prozaické kusy. No a koneckonců z těch prozaických věcí mi nejblíže vychází (i díky svému rozsahu) ono Nulté číslo...

A jelikož mám tento rok za sebou již 106 knih (četl jsem také ale i poezii a nějaké ty divadelní hry, proto tak neuvěřitelně působící číslo...), tak si zkusím ty poslední měsíce opravdu užít s nějakou literární klasikou. Úplný závěr roku bych poté rád věnoval kombinaci pozorování zasněžené přírody, vychutnávání silných tmavých piv a četby Mobyho Dicka. 

EDIT (7.8.2016)
Aktualizovány seznamy k dnešnímu datu. Románové tvorbě Umberta Eca jsem věnoval několik samostatných textů, které jsou k nalezení pod štítkem Umberto Eco.