Několik poznámek k The Hobbit: An Unexpected Journey/The Desolation of Smaug

Po zhlédnutí druhého Hobita mi to nedalo a musím se ve stručnosti vyjádřit k několika aspektům obou zatím dostupných dílů. Neučiním tak nicméně formou klasické recenze (té se možná dočká až kompletní trilogie), nýbrž borgesovské poznámky.

Na začátek musím zdůraznit, že jsem velkým, ba až nekritickým, fanouškem Jacksonova prvního výletu do Středozemě; LOTR je pro mě dodnes vrcholem epické fantasy a zářným příkladem nenucené adaptace literárního díla na velké plátno. Adaptace, která není otrocká a přesto ctí ducha předlohy je v dnešní době vzácností sama o sobě. U původní trilogie mi nevadila ani délka jednotlivých filmů, naopak jsem později vždy vyhledával a preferoval rozšířené verze, které mi umožnily ještě lépe docenit jedinečnou Jakcsonovu vizi Středozemě. U Návratu krále se přidala tuším celé hodina a přesto se nejednalo o žádnou vatu. U prvního Hobita se přidalo zatím třináct minut (a kdoví, co všechno se ještě válí někde ve střižně a čeká na ultimate complete edition) a výsledkem byla ještě delší Roklinka (včetně nahých trpaslíků ve fontáně) a scéna, kdy si Bilbo kupuje rybu k večeři... Co se bude přidávat u dvojky netuším, nicméně v kině mi to již nyní přišlo dost dlouhé.

Ve dvojce se sice stále něco děje a přísun akce je dostatečný, ale ta poslední půlhodinka se Šmakem byla už na hraně. S tím také souvisí celkové tempo filmu. Máme zde totiž občasnou výplň v podobě romantické linky Tauriel, v podstatě zbytečné návštěvy u Medděda (ale díky za všechny ty digitální včely) či ranního rituálu Starosty Jezerního města. Výše uvedené bych s klidným srdcem nechal až do rozšířené edice a o mnoho bychom nepřišli. Ve srovnání s prvním dílem, kdy se pouze chodilo z místa na místo, popř. rokovalo v Roklince, je dvojka v tomhle ohledu poněkud nevyrovnanější. Abych se vyjádřil přesněji: dvojka trpí syndromem kinoverze Dvou věží, kdy se rozběhly jednotlivé příběhové linky na všechny strany, což vedlo k  určité roztříštěnosti celkové narativní struktury. Rozšířená verze tohle smetla ze stolu a udělala ze Dvou věží plnohodnotný film. Prvního Hobita je možné přirovnat ke Společenstvu prstenu: je zde také jedna linka, která přebíjí vše ostatní a jede si svým tempem. Během jedničky se toho stane mnohem méně, než za půlku dvojky, přesto má dle mého názoru lepší tj. přímočařejší strukturu. Ve dvojce máme:

a) putování Bilba a trpaslíků/eventuální příchod k Osamělé hoře

b) Gandalfovu linku s hledáním Saurona

c) romantickou linku Tauriel

d) Legolase a jeho boj se skřety

e) Barda a dění v Jezerním městě

f) Bilbovu konfrontaci se Šmakem a závěrečnou akční honičku

Přičemž většina těchto linek se nějakým způsobem kříží, což samozřejmě ústí v mnoho záchran na poslední chvíli (např. scéna se sudy, bitva v Jezerním městě, závěrečný boj se Šmakem).

V rámci celkového hodnocení a nezbytného porovnávání obou dílů musím počítat i s faktorem nostalgie. To je totiž skutečně mocná zbraň, jak sem se již v minulosti přesvědčil. A je to zbraň nejenom mocná, ale i dvousečná. V případě první trilogie mi myslím pomáhá tím nejlepším možným způsobem a některé zastaralé trikové sekvence mi tak vůbec nevadí, protože to kouzlo, ta unikátní atmosféra tam prostě pořád je. Jak bude v tomto směru z mé strany hodnocen za několik let výrazně digitálnější Hobit, je nyní těžké odhadnout. U jedničky mi ovšem nostalgie/čiré nadšení z návratu do Středozemě značně pomohla překousnout pomalejší rozjezd a víceméně jednotvárný spád, včetně písniček, které mě teda rozčilují doteď. U dvojky jsem už věděl do čeho jdu, a tak si z té záplavy motivů vybírám co se mi nejvíce líbí a nad zbytkem přimhouřím oči (přece jen jsem fanboy). U LOTRa, když nemám náladu na celou trilogii, tak přeskakuju hlavně ve trojce pasáže s Frodem, ale jinak jedu vždy komplet filmy jeden po druhém. U Hobita se ve dvojce ty pasáže střídají o dost rychleji a zatím jediný kandidát na budoucí přeskakování je závěrečná bitka se Šmakem, i když i to se možná ještě změní. Včera trošku padala i únava, třeba to bude podruhé lepší.

Dále musím pochválit prolog, který opět krásně propojuje s původní trilogií (do Hůrky se vždy podívám rád) a je tu další Jacksonovo cameo; myslím, že v jde dokonce o stejnou postavu jakou ztvárnil ve Společenstvu prstenu. Naopak samotný závěr je neskutečný cliffhanger, který bych akceptoval třeba u mid-season finále nějkého seriálu, ale takhle teda ne. To propojení na zbylé díly mi u Dvou věží přišlo takové organičtější, třeba s tím ještě něco udělá rozšířená edice.

Nechápu vlnu kritiky ohledně Tauriel, tedy elfky vytvořené přímo scénáristy, koneckonců si Jackson v řadě ohledů nebral příliš servítky s předlohou ani dříve (třeba vynechání vypálení Kraje) a nikdy to tak nevadilo. Ztvárněná je adekvátně, v akčních scénách jí to sluší, akorát má smůlu, že její subplot je trošku telenovela a scéna s léčením mi jako jediná přišla ke smíchu (and not in a good way). Zato ten podržtaška Starosty je úplně zbytečný a ani jsem si nebyl schopný zapamatovat jeho jméno. Vůbec mě dění v Jezerním městě moc nezajímalo a ani trojka na tom toho asi moc nedokáže změnit.

Všemi vyzdvihovaná scéna útěku v sudech je skutečně nápaditá a originální. Ale já sám mám jiného favorita, a sice konktaktní Legolasovu bitku v Jezerním městě. Při ní je vidět, že Jackson i přes všechny digitální hrátky neztratil svůj cit pro dobře natočenou akci. 

Baby you were my picket fence

Thor: The Dark World

Návrat mocného Avengera mě v rámci upoutávek nechával spíše chladným, proto poučen nepříliš povedeným třetím Iron Manem jsem se vydal na další várku Phase 2 s nulovým očekáváním. Thor nicméně dokázal překvapit, a to dokonce hodně. Změna na postu režiséra skutečně přinesla trochu jiný (a trochu více TV) look; Asgard najednou nejsou jen duhové mosty a obří naleštěné sochy, ale taky ošoupané hospody a temnější vedlejší uličky, což hodnotím jednoznačně pozitivně. Na předchozím dílu mě kromě nudného závěru nejvíc vadila právě ta přílišná pohádková stylizace, nicméně zpětně hodnoceno zde byl rovněž silnější příběh. Po této stránce nový Thor jednoduše selhává, je zde slabý a jednorozměrný antagonista s příběhem, který je vcelku předvídatelný a nezajímavý (klasický záchrana světa). Paradoxně Thor, který by měl ve svých sólovkách z podstaty věci nejvíce těžit z masových bitev velkých armád a velkorysých akčních scén se ve svém finále omezuje na pár záporáků a podivnou červenou mlhu, která vlastně není během celého filmu pořádně vysvětlena.

Celé to ovšem zachraňuje humor, který je zde v míře vrchovaté. Kat Dennings pálí jednu hlášku za druhou, doktor Selvig se taky nenechává zahanbit a Thor zapojí i situační humor (odložení kladiva na věšák); to vše doplňují skutečně skvělá camea, ať již povinný Stan Lee nebo nikým nečekaný Cap. Potitulkové scény posléze obsahují napojení na budoucí Guardians of the Galaxy a jeden hodně romcom moment. Co se akčních scén týče, pak musím vyzdvihnout velkou akci na Asgardu zhruba v půlce filmu a některé momenty ze závěrečné bitvy, jinak je to spíše bída. Celkově to ale do sebe zapadá, jen se nesmí očekávat nějaký zásadní vývoj postav a podobně, v tomto ohledu je dvojka Thora pouze výplňovou ,,vatou'' před dalšími Avengers a nevyhnutelnou trojkou, která soudě dle konce dvojky bude mít určitě na co navazovat. Pokud vám nevadí jednodušší zábavná jízda bez většího přemýšlení, pak vás Thor určitě ani napodruhé nezklame, já se nicméně podle trailerů už teď nemůžu dočkat, jak nám s celým univerzem zacloumá Winter Soldier. 8,5/10 

an Abstrakt problem

Měl jsem možnost ochutnat poslední dvě Abstrakt piva ze skotského pivovaru BrewDog. Ti, kteří se v craft beers trošku orientují jistě tento pivovar znají, jelikož jsou tihle dva pánové z mrazivého Aberdeenu skutečně nepřehlédnutelní. Mají krásné moderní etikety, chytré slogany a propracovaný marketing a taky vaří skutečně dobrá piva. Občas jim některý z jejich experimentů trošku ujede, ale minimálně piva z jejich základní řady (Punk IPA, Trashy Blonde, 5 A.M. Saint apod.) mohu jen a jen doporučit.

Abstrakt je výjimečná řada piv, která jsou přirozeně limited edition a BrewDog se zavázali je uvařit pouze jednou. Jednoduše co pivo, to zážitek, at least that's the idea. Již dříve jsem ochutnal jedny z prvních Abstraktů a docela ok, ale za tu cenu příliš drahá záležitost. Proto jsem se také zdráhal zakoupit nějaké další pivko z této řady, naštěstí je tu skvělá pivotéka Beergeek, která začala pořádat ochutnávky těchto piv, takže si vedle klasických svou kousků na čepu můžete dát panáka nějakého skutečně silného a drahého piva za přijatelnou cenu. Tímto způsobem jsem se dostal k AB:13 a AB:14.

AB:13

Třináctka je dle oficiální stránky ,,cherry imperial stout aged in sherry barrels'' po dobu 14 měsíců, s ABV 11,3%. Ve vůni i v barvě to silně připomíná sherry a bohužel to tak i chutná. Velmi těžké švestkové tóny a pomalu až nesnesitelná sladkost; mazlavá likérovitá konzistence (zavřít oči, tak možná ani neuhodnu, že piju pivo) dává okázale najevo, že tady se pivnímu mainstreamu vzdalujeme rychlostí světla. Nic pro mně, ale milovníkům sherry bych to jako zajímavost určitě doporučil.

AB:14

Čtrnáctka neboli ,,oak aged imperial weizenbock'', který si své dozrávání odbyl v sudech po bílém víně alespoň na první pohled vypadal jako svěžejší, lehčí kousek (ABV 10,2%). Samozřejmě, že weizenbock nebude nikdy nízkoalkoholická záležitost, nicméně jsem doufal, že právě ony sudy dodají pivku příjemný odlehčenější závěr. To byla mylná představa. Vizáží jednoznačně weizenbock, ale i  tentokrát při manipulaci se sklenicí zde byla patrná likérovitá konzistence jako u předešlé třináctky. V chuti květnatá sladkost na medovém pozadí, aroma přezrálých banánů typické pro tento pivní styl tentokrát absentovalo. Na mně opět příliš sladké, i když poněkud odlišným způsobem. Na rozdíl od třináctky, kde švestková nálož zdárně přebíjela cokoliv dalšího, u čtrnáctky nedochází k úplné rezignaci na komplexnější chuť, nicméně sladkost je zde taková vtíravá a postupem času vše prostupující. Kde třináctka byla přímočará, tam u čtrnáctky chvilku trvá, než se celkový charakter piva odhalí, výsledek je ovšem značně podobný. Sladkost tomuto kousku podtrhává nohy, český výraz ,,přesládlý'' není úplně přiléhavý, v angličtině bych použil ,,cloying'', což se mi zdá jako nejvýstižnější.

Závěrem snad jen menší zamyšlení nad touto řadou piv jako celkem. Dělat experimentální piva není jednoduché a většinou je to hit/miss; mimochodem ukázkovým příkladem této tendence je takový Mikkeller, kde sice zvládli za velmi krátkou dobu uvařit již stovky piv, která jsou ovšem někdy vynikající, někdy průměrná a někdy i nepitelná. Být experimentální za každou cenu nemá smysl, u BrewDog nicméně platí, že jejich základní nabídka je velmi kvalitní, a tak si myslím můžou tyhle úlety v rámci limitovaných várek dovolit. Pokud bych musel říct, který ze dvou výše uvedených kousků je lepší, pak pro mě je to čtrnáctka, protože bych si ji dokázal představit jako tečku za sladkým dezertem, ale více jak dva panáky bych pravděpodobně nezvládl. Subjektivně mi sice sherry nechutná, nicméně u čtrnácky vidím více práce, která se přirozeně odráží i v komplexnější chuti. 

Maybe I'll burn a little brighter tonight

White House Down

Pustit do kin prakticky těsně za sebou dva filmy s totožným námětem většinou nedopadá dobře. Tady se ovšem nebavíme o dalším velkofilmu ze stáje Asylum, nýbrž o dvou regulérních projektech s normálními herci na plakátech, kde se tedy stala chyba? Film, který je temnějším dvojčetem White House Down je Olympus Has Fallen v čele s Gerardem Butlerem, ten mě v kině velmi potěšil až překvapil, s Channingem Tatumem je to trošku složitější. Oba filmy mají velmi triviální zápletku: teroristé vezmou útokem Bílý dům, zajmou prezidenta a chtějí dokončit nějaký ultra evil master plán, hrdina (Butler/Channing) je samozřejmě jediný, kdo jim stojí v cestě. Butlerův výlet po chodbách a zákoutích prezidentského sídla se nesl ve spíše vážnějším duchu (i když v jádru to byla hodně cheesy jízda) a kromě výslechů pomocí nože jsme se dočkali i střílení do civilistů a podobných radovánek. Tatum naproti tomu jde úplně odlišnou cestou a prezident je zde druhou půlkou filmu, který jakoby vypadl z buddy akčních fláků osmdesátých let. Této stylizaci se ostatně podřizuje i hlavní hrdina pobíhající ve smrtonosném bílém nátělníku větší část filmu (Captain Obvious by byl rád). Stejně tak i vedlejší postavy jsou vtipně načrtnuté archetypy a mají spíše funkci interaktivního pozadí, než by vyjadřovaly nějaké názory nebo posouvaly příběh dopředu. Dobře je to vidět hlavně na průvodci, který ke konci dostane spolu s brokovnicí do ruky i jednu parádní hlášku na jazyk. Vše je podstatně odlehčenější, není tu skoro žádná krev, Tatum s Foxxxem, který hraje prezidenta pobíhají, schovávají se a střílí a do toho padají hlášky i těla záporáků. Ti tvoří tentokrát různorodější směsku, přesně ve stylu Komanda a podobných legend a myslím, že celkově fungují lépe, než zájezd z KLDR. Tahle odlehčenost ovšem od diváka vyžaduje určitý ústupek, tenhle film si totiž nelze vychutnat na základě nějaké racionální úvahy: buď máte rádi akci a osmdesátky, pak to bude skvělá jízda na nostalgické vlně nebo nemáte a jste nahraní. Já si tento film dokázal užít a párkrát jsem se i zasmál, takže u mě mission accomplished, navíc mám pro Tatuma slabost, je to stejné herecké dřevo jako svého času Arnie, ale baví mě sledovat jeho pokusy. Sice to má ve výsledku dvě hodiny, ale uteče to jako voda. Na závěr musím odůvodnit hodnocení. Butler byl jednoduše lepší a vzhledem k identickému scénáři musím jeho dobrodružství hodnotit o něco lépe, i tak ovšem White House Down zůstává oddechovkou, kterých by klidně mohlo být více. 7/10

A short explanation

Na pravé straně se objevil nový seznam filmů, které plánuji v příštích měsících vidět. Na většinu z nich bych rád šel do kina, ale odhaduji, že minimálně třetinu z nich uvidím spíše na menší obrazovce. Nadpis seznamu sice evokuje léto, nicméně tady mám na mysli spíše léto v klasickém blockbuster pojetí, čili léto, které začalo spolu s premiérou třetího Iron Mana u nás. Toto léto pak končí dle mého názoru až těsně před vánočními svátky, čili takový Hobit se do mého seznamu již nevejde. Jak si budu filmy postupně odškrtávat, tak se v seznamu objeví číselné hodnocení (jaké nyní vidíte pouze u trojky Iron Mana), vybraným snímkům se budu posléze věnovat v rámci recenzí nebo kratších rozborů.

It's time for me to fall apart

Broken City

Tento thriller zaváněl průšvihem už v rámci trailerů. Nyní po shlédnutí snímku musím skutečně docenit skvělou práci střihačů, jelikož se jim podařilo vyvolat dojem sice průměrného, avšak akcí nabitého filmu, kterým Broken City bohužel není. Myslím, že jim k tomu hodně pomohla i vhodně zvolená hudba (Moby a Kanye West). Slabý scénář nezachrání ani hvězdné obsazení: Crowe jako podlý starosta, Wahlberg v roli drsného ex-policisty nebo Zeta-Jones jako starostova manželka (spíše cameo) se sice snaží, nicméně prostoduchý scénář spolu s podivným tempem jim všem podráží nohy. Malá odbočka u Wahlberga - mám pro něj celkem slabost, herecky zvládl velmi opomíjený Shooter, z poslední doby mne zaujal třeba ve filmech Fighter a Contraband. Broken City rozhodně není akčním flákem, vlastně všechnu akci se podařilo vměstnat do samotného traileru: několik výstřelů, jedna nenápaditá a krátká automobilová honička a jeden náznak souboje na blízko. Veškeré akční komponenty zde jsou přítomny jakoby z čiré nutnosti a i proto působí nepatřičným dojmem, tenhle film se možná dal lépe natočit jako na dialozích založené drama a poté by snad lépe fungoval než tato podivná směs nudy a odzívané akce. Hlavní zápletku odhalí zkušenější divák nejpozději v první třetině filmu a pak v podstatě pouze čeká jak se se svou situací vypořádá hlavní hrdina. Ten se bohužel na samotném konci přepne do slušňácké polohy, čímž dá již tak průměrnému snímku lehce zapomenutelný konec. Kino si tohle vážně nezaslouží, jedno shlédnutí je více než postačující. 5/10  

Welcome to the Punch

Britská kriminálka laděná v trailerech do modrých odstínů s kvalitními herci (Strong, McAvoy) v hlavních rolích vypadala jako svěží ostrovní snímek, realita byla ovšem jiná. Především i zde platí nešťastná poučka, kdy tvůrci ukázali většinu akce již v traileru. Začínáme nicméně slibně, a sice vyloupením banky, kdy je detektiv (McAvoy) postřelen vůdcem lupičů (Strong). Následuje časový skok, vidíme McAvoye, jak si musí každé ráno vysávat stříkačkou tekutinu z nohy (taky mírně kulhá), zatímco Strong si pohodlně žije někde na Islandu. Z úkrytu ho vyžene až vážná synova otrava olovem a revenge párty může začít. Shodou okolností se mezi oběma protagonisty vytvoří nucená spolupráce (didn´t see that one coming) pomalu a jistě směřující k odhalení většího spiknutí (čili s výše uvedeným Broken City prakticky totožný motiv). Problémem je neuvěřitelně natáhnutá prostřední část filmu trpící nedostatkem akce. Závěrečná přestřelka mezi úložnými kontejnery je sice fajn, ale opět netrvá příliš dlouho a vede k fádnímu konci celého filmu. Obdobně jako Broken City i zde máme slabší scénář, který je nicméně o něco chytřejší a divák nemá šanci odhalit veškeré dějové zvraty předem. I Welcome to the Punch je ve výsledku promarněnou příležitostí, což zamrzí o to více, jelikož se na základě trailerů dalo na tento film i hodně těšit. 6/10

Olympus Has Fallen
Gerard Butler po letech v roli, kde může střílet po lidech? Hell yeah! Tento akční výplach jsem s napětím očekával a musím uznat, že jsem nebyl zklamán. Prostinký příběh se točí okolo Butlera jako badass-elite-ex-Navy-SEAL-Secret-Service agenta a jeho snahy zachránit prezidenta USA (a potažmo pochopitelně celý svět) před severokorejskými teroristy, kteří se s ním zabarikádovali v podzemním bunkru Bílého domu. Akce je hned ze začátku poměrně odvážná, střílí se do nevinných kolemjdoucích, boří se americké ikony a všechny bezpečnostní složky USA dostávají na prdel (agenti tajné služby jsou výborně trénovaní v běhání před hlaveň  kulometu). Jediný nezničitelný Butler se tak záhy ocitá sám s teroristy v Bílém domě a následuje hodinka příjemného lovu a nádherně nekompromisních old school výslechů. Celé to připomíná Die Hard, když měl McClane ještě koule. Dočkáme se prvoplánovitých obrazů prostřílené americké vlajky pomalu padající k zemi, vyděšených civilistů a samozřejmě i Morgana Freemana. Režisér Fuqua nikdy moc na subtilní vyprávění nebyl, ale pokud k tomu člověk přistupuje jako k poctě čistokrevným osmdesátkám, pak se dokáže královsky pobavit. Moje výtky tak směřují zejména k celkové tuposti základní premisy, krátkému a nezajímavému závěrečnému souboji a špatné úrovni CGI u všeho s vrtulemi. Nejsilnější první třetině prakticky nic neschází, později následují občas hluchá místa, neustávající přísun akce a hlášek založených na mnoha variacích univerzálního ,,fuck'' je ovšem spolehlivě přebíjí. Jako akční výplach a potencionálního kandidáta na guilty pleasure roku mohu Olympus Has Fallen srdečně doporučit. 8/10

Defiance (Pilot)

Stanice Syfy se po delší době rozhodla vydat cestou skutečného sci-fi seriálu a jsem za to rád. Po zrušení Stargate Universe mi podobná záležitost v současné nabídce amerických stanic rozhodně chyběla, na propadáky typu Terra Nova nebo Revolution nehledě. Terra Nova dojela na to, že se snažila narvat v podstatě klasický rodinný seriál do sci-fi kulis a Revolution mi znechutily neskutečně hloupé postavy s hlavní hrdinkou v čele. Po shlédnutí pilotního dvojdílu novinky Defiance mám jednoznačně pozitivnější pocity.  

Především Defiance není nějakým polovičatým sci-fi seriálem, kde se vědeckofantastické prvky řeší nějak na okraj. Děj Defiance začíná v roce 2046 na Zemi, tak jak ji neznáme. V roce 2013 totiž přiletěli mimozemšťané společně známí jako Votan, kteří na svých kosmických lodích unikli zkáze svého solárního systému. Votan však nejsou jednotní, tvoří je dohromady sedm ras, které mají mezi sebou nevyřízené účty, pouze hrozba totální eliminace je donutila vytvořit dočasnou společnou vládu a pokusit se tak uniknout svému osudu. Votan rovněž nevěděli, že je Země obydlená, po jejich příletu se nějaký čas pokoušeli o soužití s lidmi, jenže jak už to tak bývá, vypukla válka. Tento dlouhotrvající konflikt byl ukončen poté, co tajemná exploze zničila celou vesmírnou flotilu a s nimi i mnoho jejich obyvatel, stále ještě spících v kryospánku. Následkem této exploze bylo nejen ukončení války, nýbrž i radikální proměna země, jelikož trosky flotily, které na Zem stále v nepravidelných intervalech dopadají uvolnily terraformační technologii a ta proměnila velké úseky zemského povrchu k nepoznání. Země je tak nyní domovem lidí, sedmi mimozemských ras, nejrůznějších mutantů a nevyzpytatelné fauny a flóry. Následkem dlouhotrvající války i lidé přišli o mnoho technických vymožeností, takže celý seriál je stylizován do sci-fi western stylu ála Firefly, a ačkoliv tato iluze není tak propracovaná jako u Whedonova kultu, je přinejmenším obstojná. 

Hlavní dvojici tvoří Joshua Nolan, člověk (model Han-Solo) bývalý voják a nový šerif titulního města Defiance (bývalé St. Louis) a Irisa Nyira, Nolanova adoptovaná dcera původem Irathient (rasa nejvíce podobná lidem). Naši protagonisté se živí hledáním použitelné technologie v troskách lodí dopadajících na Zemi a snaží se dostat do Antarktidy, která je nyní údajně prosluněným rájem. Samozřejmě se všechno zkomplikuje a naše dvojice po určitých peripetiích zakotví právě v Defiance, kde Nolan získá nově uvolněné místo šerifa. Mezi další představené postavy patří i nezkušená starostka (Julie Benz z Dextera), její sestra a majitelka místního bordelu, dvojice intrikujících mimozemšťanů, mocný majitel místních dolů a další. Postav je více než dost a lidé jsou spíše v menšině. Nicméně jak podotýkají i zahraniční recenze se pilotu daří vše zasadit do přijatelného rámce a průměrný divák se příliš neztrácí v záplavě pojmů a jmen, jednoduše řečeno expozice postav se podařila, i když kromě ústřední dvojice jsou všichni zatím velmi jednorozměrnými charaktery. Ale na nějakou hlubší psychologickou introspekci není v pilotu místo nikdy, zvláště s tak velikým ansámblem herců. Co se rovněž povedlo je město samotné. S trochou štěstí by něco takového i mohlo fungovat, míra propracovanosti možná nedosahuje např. Capricy, nicméně musím uznat, že kulisy jsou vhodně zvolené a celkový feel seriálu se mi zamlouvá. Stylizace se tedy také povedla a další díly budou mít jistě větší prostor pro představení dalších zákoutí Defiance. O něco horší je to již s exteriéry, kde by měl divák blíže poznat částečně terramorfovanou Zemi. Tady samozřejmě všechno stojí a padá na úrovni použitého CGI, která je přinejlepším kolísavá. Zatím jediná mimozemská rasa (Volge) je full CGI a tam by to ještě šlo, ale takové letecké záběry krajiny a zejména trikově dělaná vozidla jsou již o poznání horší. Naopak třeba interiér vesmírné lodi potěšil. Myslím, že celkově vzato pokud někdo dokázal překousnout úroveň triků třeba ve Stargate SG-1 v posledních dvou sériích, tak s Defiance nebude mít žádný problém. Je to zhruba srovnatelná s tím, že Defiance je v některých úsecích mírně lepší. Defiance je ovšem nepochybně dražší než Stargate a na počet trikových sekvencí náročnější vzhledem ke svému prostředí, stejně jsem rád, že se tvůrci snaží a nehážou nám do klína další variaci na kanadské lesy (i když i na ty dojde). Stejně se bude většina dílů odehrávat spíše ve městě samotném, takže ty občasné výlety ven by neměly zase až tak vadit. 

Na závěr musím říct, že jsem z Defiance nikoliv nadšený, ale byl jsem rozhodně příjemně překvapen. Skutečně mě zajímá vztah mezi hlavní dvojicí, zajímá mě historie konfliktu mezi lidmi a Votan a vůbec bych se rád o tomto světě dozvěděl více, což je myslím bezpochyby pozitivní. Seriál bych doporučil všem, kterým chybí pořádný sci-fi seriál ála Stargate, jestli se bude Defiance vyvíjet směrem naznačeným v pilotu, tak nás všechny čeká ještě mnoho kvalitních hodin u obrazovek. Za mě zatím 7,5 z 10, fanoušci sci-fi si můžou připsat ještě půl bodu a těším se na další díl.

Arrow/Smallville: několik poznámek

Arrow je nový seriál z dílny americké stanice CW, který je po vzoru nolanovského Batmana v realitě ukotveným rebootem Green Arrowa. Jelikož jsme se mohli s touto postavou (resp. s jedním pohledem na ni) setkat již v rámci Smallville, bylo by dobré se na oba seriály podívat kritickým pohledem. Jistě je možné namítnout, že srovnávat Arrow, který zatím ani nedokončil svou první sérii se Smallville a jeho desíti sériemi není úplně spravedlivé, nicméně si myslím, že formát těchto poznámek, který si neklade za cíl komplexní srovnání je výjimkou z pomyslného pravidla.

Základní dějová linka je vcelku prostá: Oliver Queen je ultra bohatý playboy, který se stane jediným přeživším na zdánlivě opuštěném ostrově. Při havárii zahynou mj. i jeho přítelkyně a otec, ten mu ovšem stihne zanechat tajuplný notes plný jmen psaných neviditelným inkoustem a se vskutku shakespearovskou větou na rtech (right my wrongs!) spáchá sebevraždu. Zmatený Oliver se tak ocitá sám v divočině ponechán napospas osudu. O pět let později se Oliver vrací do svého rodného Starling City nyní jako one man army pokrytý jizvami a s jedním jediným cílem: zbavit své město všech jmen zapsaných v otcově deníku. Z Olivera se stává (Green) Arrow, maskovaný hrdina čistící svým lukem město od mafiánské špíny. To by pro začátek stačilo, nyní přikročím k porovnání určitých aspektů Arrow a Smallville.

Když tento seriál začínal, byl jsem prakticky přesvědčený, že mne čeká určitá mírně aktualizovaná obdoba Smallville - tedy víceméně teeen soap opera vydávající se za komiksový origin. Smallville totiž poměrně rychle dospěl do fáze, kdy se stále častěji řešil Clarkův milostný život a celá (nutno dodat značně bohatá) mytologie Supermanova univerza zůstávala trochu stranou. Průměrný komiksům neholdující divák tak mohl Smallville brát vlastně jako další vztahové drama nehledě na občasný (často špatný) CGI trik nebo kostým. Arrow se zatím vydává odlišnou cestou. Nicméně paralely mezi oběma díly jsou očividné. To úplně první je využití stejné budovy jako Luthor Manor/Queen Residence. Pravda, interiér doznal určitých změn, když si tvůrci uvědomili, že všechna možná i nemožná tajemství umně zašifrovaná ve vitrážovaných okenních tabulkách jsou už trochu out of fashion (Smallville na nich nicméně dokázal založit velmi dlouhou a ve výsledku špatnou linii vyprávění točící se okolo tajné společnosti Veritas). Využití této budovy chápu nikoliv jako nedostatek, nýbrž jako pomrknutí směrem k fanouškům. Zároveň tato kulisa odpovídá na jednu zásadní otázku: odehrává se Arrow a Smallville ve stejném univerzu? Nyní je jasné, že nikoliv, protože sídlo Lutherů a Queenů nemůže být v jediném domě, nehledě na fakt, že i osobní backstory Green Arrowa v podání Justina Hartleyho byla trochu odlišná; jiné herecké obsazení by zase až tak nevadilo, koneckonců i Rhodey v Iron Manovi byl vyměněn bez větších problémů (a co teprve takový Hulk, největší výtka, kterou k Marvel Cinematic Universe vůbec mám). Skloubení Arrow a Smallville by bylo obtížné a značně nepraktické i z mnoha dalších důvodům např. kvůli rozdílnému vyznění a atmosféře obou seriálů. Hartleyho jasně zelený latex/kůže/whatever s tmavě zeleným lookem Stephena Amella kontrastuje více než přesvědčivě.

Obecně vzato co se zvolené scenérie týče je na tom Arrow mnohem lépe (ačkoliv finančně se pohybujeme pravděpodobně v obdobném pásmu). Arrow využívá zejména Oliverovu ,,jeskyni'' (Arrowcave) aka sklep pod nočním klubem, což je proti Clarkově neskutečně provařené a kýčovité stodole vítaná změna. Samotný noční klub mě ovšem velmi zklamal, je to takový fail, jelikož člověk ani na chvilku neuvěří, že by to snad mohl být reálný noční klub. Ono rozestavit pár plastových stolků po skladišti je jednoduché, vytvořit zdání reality již tak snadné není. Nicméně alespoň název Verdant je zajímavý a myslím, že v druhém plánu je ten název samotný takovou menší metaforou, zamyslíme-li se nad umístěním klubu v nejhorší části města - The Glades. Glade totiž znamená paseka/mýtina a verdant zase zelenající se/zarostlý vegetací, takže Oliverův klub pomyslně vrací (opět pomyslnou) zeleň do jinak bezútěšné pustiny dané chudinské čtvrti. Další místa zahrnuje přirozeně již zmiňovaná janusovská Luthor Manor/Queen Residence, funkci smallvillovského Talonu zde nenápadně plní jeden dinner (Big Belly Burger), kde pracuje švagrová Oliverova bodyguarda/sidekicka. Arrow také častěji mění lokace, což je oproti Smallville značné plus, zejména první série Clarkova dobrodružství na americkém venkově trpí ,,plochostí'' ve smyslu držení se při zemi; Clark bojuje při zemi, nejlépe v blízkém okolí své farmy. Oliver naproti tomu často podniká revenge výlety po okolí a postupně tak divákům představuje Starling City v celé své ,,kráse''. Dočkáme se kromě obligatorních skladišť a podzemních garáží i honosných sídel nadnárodních korporací a vrcholů mrakodrapů; celkově bych rád podotknul, že z Arrow mám pocit větší rozmáchlosti, otevřenosti světa a, proč si to nepřiznat, i epičnosti. Nelze ani argumentovat nepřípustností srovnávání venkova s městem, Smallville se ani po přesunu do Metropolis příliš nemění a Clark se velmi často na svou farmu vrací (řada dílů dokonce záběry z farmy začíná), roli Talonu jednoduše převezme redakce Daily Planet, ke které se později připojí poněkud nevyužitý Watchtower. Nejvíce zarážející je ovšem fakt, že se celé Metropolis skládá zhruba z jedné ulice, kde je kavárna, restaurace a telefonní budka figurující zejména v naprosto zbytečné a protahované Blur linii. Tato nedostatečná rozmanitost použitých lokací je navíc doplněna onou pomyslnou třešničkou na dortu/posledním hřebíkem do rakve: úchvatným způsobem otřesnými leteckými pohledy na digitální mrakodrap Daily Planet. Bohužel ani po několika sériích a mnoha desítkách dílů strávených v Metropolis se tvůrcům nepodařilo navodit dojem fungujícího alespoň napůl reálného města. Tomu odpovídá i projevená snaha ohledně výletů mimo osvědčené kulisy, proto je každý náznak jiné tváře Metropolis vítan (do jisté míry se to podařilo např. epizodě Fortune z poslední desáté série, jejíž recenzi naleznete o kousek níže). Tam, kde Arrow u mě selhává zatím v jediné lokaci (Verdant), zklamává Smallville na úrovni celého města. Tvůrci navíc po nedávném oficiálním obnovení seriálu pro druhou sérii potvrdili, že se fiktivní vesmír Arrow dočká dalších expanzí, vysloveně byl zmíněn Blüdhaven (domov Nightwinga), ale možná se dočkáme i dalších slavných měst z bohatého katalogu DC, jakými jsou již například mezi řečí zmíněné Coast City či Central City.

Samostatnou kapitolou jsou flashbacky z ostrova Lian Yu. Arrow se totiž odehrává zároveň ve dvou časových liniích, páteř každého dílu tvoří vyprávění z přítomnosti, které je ovšem prokládáno Oliverovým pobytem na ostrově ve formě kratších flashbacků. Mám s nimi jeden zásadní problém: na to, že ostrov má ležet někde v severočínském moři mi jeho vegetace až příliš připomíná lesy okolo Vancouveru (s nimi mám již dlouholetou zkušenost z pozice fanouška Stargate a Supernatural). Smallville se svojí ultra cheesy (fake fog included) Fortress of Solitude ovšem kanadským lesům zdatně sekunduje, alespoň, že po dějové stránce je ostrov zajímavý, když už ne po té vizuální. Zato pevnost byla vždy jen místem nekonečně bezobsažných rozhovorů s Jor-Elem, nudných tréninkových sekvencí a nevyužitých boss battles.

Malá odbočka ohledně záporáků a zásadních bojů s nimi: je příznačné, že Smallville, který na tom nebyl z hlediska rozpočtu na epizodu nikdy extra dobře se rozhodl v posledních sériích pro na adekvátní ztvárnění asi nejvíce náročné antagonisty Supermanova univerza. Doomsday i Darkseid by museli správně být full CGI, což nikdy nebylo v rámci Smallville reálné. V důsledku toho je Doomsday v podstatě celou sérii zahrán normálním hercem a k ,,strašlivé'' proměně dojde až v závěru série; Darkseid dopadl ještě hůře. Celou sérii se o něm jen mluví a v závěru je zpodobněn jako temný kouř (!), který posedne Lionela z alternativní dimenze a Clark ho tak může slavnostně v tom snad nejhorším final fightu v historii porazit, kde jinde, než ve stojí oblíbené stodole...

Arrow je prozatím sympaticky nekompromisní, Oliver záporáky spíše popravuje a oni mu oplácejí stejnou mincí. Když se na scéně objeví poprvé Deadshot, tak začne bez větších okolků střílet do zad hosty na luxusním galavečeru. To rozhodně není něco, co by bylo pro velkou televizní stanici v USA typické, dvojnásobně to pak platí pro samotné CW. Oliver je koneckonců zocelen svým pobytem na ostrově, kde se z něj stala skutečná one man army, takže se jeho tvrdosti není co divit.

Gotta love them books II

Střídání stylů v mojí četbě nabírá poslední dobou stále vyšší obrátky, takže je na čase si trošku pročistit hlavu a vytříbit si názor na několik posledních knih, kombinace je to skutečně nesourodá:

Ned Beauman - Boxer, brouk

- po delší době další kousek z edice Světové knihovny od Odeonu a víceméně trefa do černého; resp. dostal jsem od toho přesně to, co jsem čekal. Příběh plyne velmi rychlým tempem (dočteno za den a půl), nicméně se zde projevuje značná nevyváženost mezi oběma časovými liniemi: ta ze současnosti nudí k smrti a nedokáže jednoduše zaujmout (naštěstí zabírá pouze malou část knihy), ta z období nástupu nacismu má jednak svou atmosféru, druhak i uvěřitelnější postavy, i když těžko si nějakou z nich oblíbíte. Konec je spíše unáhlený a neuspokující, nicméně jako celek a na odreagování tohle dílko můžu doporučit.

Isaac Asimov - The Caves of Steel

- U Asimova jsem se rozhodl, že po nějakých povídkách zkusím i jeho novely, a jelikož se ještě nechci pouštět do obsáhlého cyklu Nadace (The Foundation Saga), tak jsem jednoduše sáhnul po jeho vesmírných detektivkách, kde hlavní dvojici vyšetřovatelů tvoří člověk a robot. Musím uznat, že na úvod to byla velmi dobrá volba a v podstatě až do skoro úplného konce jsem netušil ,,whodunnit'', pravda je to jednoduše hard-boiled krimi zasazené do sci-fi kulis, nicméně to funguje, tak proč ne. K nějakému přehnanému vývoji postav tu rozhodně nedochází, přesto je důležité tak starou knihu posuzovat v určitém kontextu. The Caves of Steel byla poprvé publikována v roce 1954, což je v rámci science fiction pomalu ekvivalent Eddy v krásné literatuře, ale i přes své stáří ta kniha stále dokáže oslovit, možná i proto, že se příliš nezaobírá svými sci-fi elementy a soustřeďuje se skutečně na samotné vyšetřování jedné neobyčejné vraždy. Asimov chtěl touto knihou dokázat, že sci-fi je slučitelné s dalšími žánry a i s odstupem více než půl století musím trvat na tom, že byl ve své snaze úspěšný.

Neil Gaiman - The Graveyard Book

- Gaimanův Sandman je poezie v komiksové formě protkaná odkazy na nejrůznější náboženství, historické události, literaturu i popkulturu a cením si ho jako pravděpodobně nejpropracovanější komiksové ságy všech dob, kde se Gaimanovi podařilo vytvořit neuvěřitelně funkční fikční svět zabydlený celou řadou perfektně vykreslených postav; obdobnou úctu chovám k jeho American Gods opulentní road movie po zapomenutých stezkách zapadlé Ameriky, kde za každým rohem narazíte na staré bohy a blížící se konce světa. Kromě Stardust jsem přečetl všechna jeho zásadní díla, takže logicky mi zbývá pouze pro mne okrajová oblast literatury pro mladší čtenáře. V The Graveyard Book Gaiman dokazuje, že ani pohádky mu nejsou cizí, v příběhu Nobody Owense, který vyrůstá na hřbitově vychováván duchy a upírem-opatrovníkem je totiž něco magického. Celá kniha se čte jedním dechem a ačkoliv zde nedochází k typicky gaimanovskému vykreslení světa a mnohá tajemství zůstanou odhalena pouze z poloviny, přesto se jedná o velmi kvalitní četbu, kterou jsem dokázazal ocenit i ve svém věku.