Fall Out Boy - American Beauty/American Psycho

Poslední album Fall Out Boy mě nakonec donutilo sepsat své dojmy, doplněné některými obecnými postřehy, které jsem si šetřil pro tuto příležitost již delší dobu. Jak jsem již několikrát uváděl, jsou FOB citáty takovou červenou nití, druhým plánem, metatextem tohoto blogu, takže je docela paradoxní, že jejich hudbě samotné jsem se ve větší míře nijak nevěnoval. To hodlám nyní napravit.

Fall Out Boy se nikdy nebáli postupovat kupředu a měnit svůj styl, což může řadu lidí i odradit. Já osobně jsem se s nimi seznámil v době nepřekonatelného From Under the Cork Tree, které je takřka bezchybné, pokračoval jsem s Infinity on High a střední školu zakončil s Folie à Deux; tyto tři alba tedy tvoří soundtrack mých high school days. Pak přišla ona nešťastná pauza, která nicméně dovolila Patricku Stumpovi se trošku realizovat a výsledky dle mého rozhodně stály za to. Ostatně vliv jeho krátké sólové dráhy se velmi výrazně podepsal i na další tvorbě znovusjednocených FOB. První post-hiatus album Save Rock and Roll se neslo ve znamení příklonu ke stadionovému rocku a chytlavějším melodiím, za současného úkroku od propracovanějších textů a složitějších kompozic; přesto mám to album řekněmě ze 3/4 rád (především výbornou Miss Missing You). S novým počinem American Beauty/American Psycho je to již trošku složitější.

V porovnání se všemi ostatními studiovými albami musím AB/AP zařadit až na poslední místo a hned vysvětlím proč. Tenhle přeleštěný pop punk se totiž až příliš spoléhá na samplování všeho možného i nemožného a zapomíná na své kořeny. U předešlého alba se přece jen ještě jednalo o nějakou formu kytarového rocku, tady jsou to samply, beaty a hodně přebubřelé grácie. Odklon od ,,klasické formy'' započatý Folie à Deux je zde dokonán a AB/AP spojuje s takovým From Under the Cork Tree snad jen hlas zpěváka a chytře napsané texty (ano, textově se jedná o zajímavé album, byť jde stále o postmoderní smíchanici všeho možného). Pár hitovek se zde ale také najde. V čele stojí nepochybně The Kids Aren't Allright, která ukazuje, že když se FOB trošku zklidní, tak z nich vypadne jasná hitovka (byť s pronikavým refrénem). Dále Fourth of July - výbušná všehochuť a našlapaná písnička spolu s Favorite Record tvoří skvěle se doplňující dvojici. Navíc u druhé jmenované dokážu ocenit zajímavou textovou spřízněnost s jedním z nejstarších songů (this is side one / flip me over / I know I'm not you favorite record VS and I'll spin for you like your favorite records used to). Zbývajícími opravdu dobrými songy jsou Jet Pack Blues a Irresistible. Mezi ucházející řadím pilotní single Centuries (kde mne samplování opravdu ruší) a Uma Thurman, kterou opětovně shazují bizarní samply a zvláštní kompozice. Zbývající songy jsou spíše nudnou výplní s tím, že Immortals a titulární American Beauty/American Psycho řadím mezi ty aktivně nenáviděné.

Pokud bych měl seřadit jednotlivé písně tohoto alba od nejlepšího k nejhoršímu, vypadalo by to následovně:

1. The Kids Aren't Allright
2. Favorite Record
3. Jet Pack Blues
4. Fourth of July
5. Irresistible
6. Centuries
7. Uma Thurman
8. Twin Skeleton's (Hotel in NYC)
9. Novocaine
10. Immortals
11. American Beauty/American Psycho

S tím, že pouze prvních pět položek bych být FOB dával na album a vypouštěl do světa, ten zbytek si mohli nechat jako b-sides nebo se s nimi vůbec nechlubit. Z výše uvedeného je můj vkus poměrně zřejmý, proto nebude následující žebříček jednotlivých studiových alb (opět best-to-worst) nijak překvapující:

1. From Under The Cork Tree
2. Follie à Deux
3. Infinity on High
4. Take This to Your Grave
5. Save Rock and Roll
6. American Beauty/American Psycho

Paradoxně, jak sem zde již uváděl, se mi sólová dráha Patricka Stumpa a její výsledky velmi zamlouvaly a proto bych je mezi výše uvedené řadil určitě (myšleno společně Truant Wave + Soul Punk) mezi druhou a třetí příčku (tedy výše, než Infinity on High). Fall Out Boy to možná nemyslí špatně, ale tenhle kariérní vývoj se mi zatím moc nezamlouvá; fanouškem zůstanu, ale vypadá, že z té novější tvorby si budu muset spíše vybírat a na hltání alb jako celku budu už jen vzpomínat.

Still those lyrics can get me at any given time...

Patrick Stump - Truant Wave/Soul Punk

Sice jsem se zde na blogu už nechtěl nadále ve větší míře zabývat hudbou, ale záplava skutečně kvalitních alb mě nakonec přesvědčila, a tak bych rád řekl pár slov ke dvěma sólovým počinům Patricka Stumpa (dříve Fall Out Boy). FOB byli vůbec jedna z mála skupin, kde frontman nebyl zároveň zpěvákem, funkci frontmana a hlavního tvůrce textů plnil totiž Pete Wentz, který hrál na baskytaru a Patrick Stump byl ,,jen'' zpěvák. Vlastně zpíval cizí texty, ale už na posledním albu Folie à Deux a zejména v rámci své producentské činnosti zahrnující i četné remixy bylo očividné, že Stump má na víc. Po neoficiálním rozpadu skupiny v únoru 2010 tak bylo jen otázkou času, než se Stump rozhoupe a vytvoří nějaký sólový projekt.

Nejdříve jsme se dočkali šestipísňového EP (extended play) s názvem Truant Wave, které vyšlo v únoru tohoto roku. To bylo od počátku koncipováno jako b-sides budoucího (a v té době ještě i bezejmenného) plnohodnotného alba. Je to znát i na jeho kompozici, protože těch šest písní rozhodně netvoří nějaký organický celek a vlastně je kromě skvělého Stumpova hlasu nic nespojuje. Je očividné, že tady se Stump spíše pokoušel najít sám sebe resp. svůj nový post-FOB hlas. Jakkoliv může někdo tvrdit, že to, co slyšíme z jeho dvou samostatných počinů nemá s původní tvorbou FOB nic společného, tak se přesto domnívám, že to není tak úplně pravda. Jisté náznaky, kterým směrem by se Stump mohl ubírat obsahovalo právě Folie à Deux, tedy poslední album FOB. To bylo ve srovnání s jejich průlomovým From Under the Cork Tree mnohem popovější a tanečnější a upřímně řečeno jsem tuto změnu po nepříliš výrazném Infinity on High uvítal. Ten vývoj tam patrný je s tím, že Stump se už zcela odpoutává od pop punkových klišé a směle hledá vlastní identitu, která nakonec končí někde na pomezí moderní taneční hudby, r'n'b a velmi kvalitního popu. Jaké tedy celé Truant Wave vlastně je?

Jedním slovem: rozporuplné. Úvodní Porcelain je dobrou ukázkou toho, jakým směrem Stump směřuje, tj. k chytré a vyšperkované variaci na současnou popovou hudbu s přidanou hodnotou v podobě jeho skutečně vynikajícího hlasu. Textově se to může zarytým fanouškům FOB zdát o stupeň horší, ale myslím, že je to pouze otázku různosti stylu. Wentzovy texty se vyžívaly ve dvojsmyslech a měly takový nádech povznesené lehkosti, Stump je naopak řekněme přímočařejší, což ale nemusí nutně znamenat horší. Mně osobně se líbí i Stumpovy texty, ale to je vážně už hodně subjektivní a chápu, že někomu se nebudou muset motivační fláky ze Soul Punku zrovna dvakrát zamlouvat. Následuje rockovější Spotlight (Oh Nostalgia), který by klidně mohla být na některé z nahrávek FOB a nikdo by příliš neprotestoval, poté Cute Girls, což je song, se kterým mám asi největší problém. Překombinované r'n'b se mi nelíbí a myslím, že i Stump uznal, že tudy příliš cesta nevede a podobně laděných písní se na Soul Punk už nedočkáte. Další v pořadí je skvělá Love, Selfish Love, opět píseň odkazující v nemalé míře na FOB a zároveň hlavní tahoun celého EP s velmi dobrým textem a návykovým refrénem. As Long As I Know I'm Getting Paid je druhým slabším článkem EP, ale v porovnání s Cute Girls je stále o hodně lepší, celé to uzavírá majestátní Big Hype, která tak pod svá ochranná křídla shrnuje zbytek písní z Truant Wave. Pokud bych měl seřadit songy od nejlepšího po nejhorší, pak by to vypadalo takhle:

1. Love, Selfish Love
2. Big Hype
3. Spotlight (Oh Nostalgia)
4. Porcelain
5. As Long As I Know I'm Getting Paid
6. Cute Girls

Plnohodnotné album s názvem Soul Punk se objevilo včera, tedy 18. října 2011 a již nyní můžu prohlásit, že je to moje deska roku! Název přirozeně klame tělem, tohle není soul a už vůbec ne punk, ale jinak je to skvěle odvedená práce a zároveň důkaz toho, že Stump nepotřebuje FOB, ale naopak. Album vychází ve dvou edicích, v té základní má 11 songů, deluxe edice obsahuje další čtyři a při nákupu přes iTunes dostanete i poslední bonus, nejkompletnější edice má tedy úctyhodných 16 položek. Po Truant Wave jsme pořádně nevěděl, jak bude Stump desku představovat. Jako nástupce FOB se songy, které jsou vlastně dalším článkem jeho vývoje nebo se pokusí jít úplně vlastní cestou a pokud ano, tak budeme na ní potkávat pouze Cute Girls nebo to raději bude celé jeden Big Hype? Naštěstí vyšla ta třetí možnost a tak tu máme osobité album, kterému nechybí sebevědomí ani kvalita.

Album otevírá vpravdě výbušná Explode, taková pocta Michaelu Jacksonovi, která za pomoci rychlých synthů jasně říká: připravte se na něco nového. Následuje singl jak vyšitý a sice This City, jinak se jedná o další poctu, tentokrát Stumpovu rodnému Chicagu, ačkoliv výslovně v textu uvedeno není, takže si každý může dosadit město dle své libosti. Chytlavý refrén a dobře kompozičně zvládnutý popový kousek. Další Dance Miserable je trošku pomalejší a experimentálnější píseň, následovaná druhou tanečnější verzí Spotlight (New Regrets). Tahle verze je dle mého názoru horší, než Oh Nostalgia, nicméně do konceptu Soul Punk jako tanečnějšího alba se hodí nepochybně více. The ''I'' In Lie je jediným skutečně pomalejším místem celého alba a zároveň dobře napsaným ironickým love songem. Následuje absolutní vrchol celého alba a sice monumentální Run Dry (X Heart X Fingers), má totiž přes osm minut, jsou to vlastně dva songy volně propojené hudebním mostem. Ten druhý se jmenuje Cryptozoology, ale na tracklistu uvedený není. Každopádně první část je asi nejlepší písní o alkoholu, kterou jsem kdy slyšel (one more shot and I'm quitting forever) s nepřekonatelným refrénem a má to prostě takový drive, že vás to zvedne ze židle. Část druhá je více klidná, ale taky docela dobrá. Další v pořadí: Greed je taková hravá písnička se satirickým textem, Everybody Wants Somebody dobře využívá škálu nástrojů a s pozitivně naladěným textem aspiruje na pozici dalšího singlu. Allie po zdánlivě temném úvodu rychle změní tvář a profiluje se jako taková pomalejší, ale stále dobrá písnička. Následuje další z řady motivačních písní Coast (It's Gonna Get Better), kterou si umím představit, jak hraje v pozadí nějaké reklamy už teď. Remix This City s rapperem Lupem Fiasco, který naráží na rasismus v USA uzavírá standartní edici alba.

Bonusovou část otevírá velmi dobrý kousek Bad Side of 25 s netradiční strukturou a dlouhým kytarovým sólem, dobrá věc. Následující tři písně: People Never Done A Good Thing, When I Made You Cry a Mad At Nothing mi trochu splývají a i když bych je přímo za vatu neoznačil, tak je myslím dobře, že jsou nabízeny pouze jako bonus tracks. Nákup přes iTunes vám vynese ještě poslední Saturday Night Again, opět hravější kousek, který je ale kvalitativně výše než ty tři výše uvedené songy dohromady, takže je možná škoda, že není obsažen v základní deluxe edici. Opět tedy uvedu pomyslný žebříček od nejlepšího k nejhoršímu:

1. Run Dry (X Heart X Fingers)
2. This City
3. Coast (It's Gonna Get Better)
4. Everybody Wants Somebody
5. This City (Remix)
6. The ''I'' In Lie
7. Bad Side of 25
8. Allie
9. Dance Miserable
10. Spotlight (New Regrets)
11. Greed
12. Explode
13. Saturday Night Again
14. People Never Done A Good Thing
15. Mad At Nothing
16. When I Made You Cry

Závěrem bych chtěl říct, že jak Truant Wave, tak Soul Punk jsou velmi dobrá alba, a že každý, kdo má rád alespoň trošku chytřejší hudbu by je měl přinejmenším vyzkoušet. Myslím, že litovat toho rozhodně nebudete.

I read about the afterlife, but I never really lived

Fall Out Boy mě nikdy nezklamou. Perfektní hudba pro každou chvíli, i když a little bit melodramatic I must admit...:D 

Saturday....

I confess I messed up dropping a sorry like you' re still around and I know you dressed up, hey kid you' ll never leave this town....

She said she said she said why don't you just drop dead?

Zítra One night in Brno, to bude záhul!!!!!!!!!!

Haters.

I'm just a man on the balcony

Tak Fall Out Boy vydali bestofku ,,Believers Never Die - Greatest Hits'' a kromě všech do teď vydaných singlů jsou na ní i dvě nové pecky: Alpha Dog (snippet byl už na té jejich mixtape) a From Now On We Are Enemies, která je naprosto dokonalá, takový retro retreat vystřižený ve stylu From Under The Cork Tree (to je stejně jejich nejlepší album). 

Rejoice, rejoice and fall to your knees.

Welcome to the new déja-vu I can almost see the wizard through the curtains.

Where's Your Head At?

B-B-B-Basement Jaxxxxxxxxxx!

A tak různě.

Co se děje v poslední době v hudbě? Nic moc - bohužel. Tenhle měsíc a několik dalších jsou především ve znamení čekání na nové desky starých kapel. A tak sedím a vyhlédám nové Klaxons, nové Franz Ferdinand, bojím se, jací budou noví Killers a mezitím se nudím. Je jen a jen dobře, že existují skupiny jako Basement Jaxx. Ty vydržím poslouchat neustále. Dále pak Daft Punk, kteří dokázali, že i jejich samply jsou nesmrtelné. Toho využil např. grime master Willey a vysamploval nesmrtelné Aerodynamic do svého nového singlu Summertime. A je to...docela dobrý.

Čekám ještě na nové Wombats? To je dobrá otázka; nasrali mě, když nepřijeli na Pohodu právě kvůli natáčení nového materiálu a teď teda nevím. Jo a rozpadli se Dirty Pretty Things. Shame. Fuck. Whatever. 

Noví Fall Out Boy. Just made my day. Venku jsou první tři singly a dva z nich jsou skvělé a jeden hrozný. Vážně doufám, že nové album bude více jako What A Catch Donnie a Does Your Husband Know než I Don't Care, což je song, který se ve svojí debilitě rovná i This Ain't A Scene, It's An Arms Race...a že to byl hrozný singl!

So?

So what.