Beer-related II

Zbožňuji ty chvíle, kdy se literární zážitek a dobré pivo spojí v jednu neodolatelnou směs a zahltí všechny mé smysly. Nestává se to příliš často, a proti si těchto okamžiků zvlášť cením, protože vím, že každý z nich je unikátem, neopakovatelným a nereprodukovatelným. Někdy je pro navození tohoto zvláštního stavu mysli zapotřebí i konkrétního prostředí, roční doby, případně jejich kombinace, jindy postačí kvalitní pivo a literatura (obojího pochopitelně v dostatečném množství). Tyto chvíle společné fascinace beer/literature jsou ze své podstaty spontánní záležitostí, pnutí ducha v jednom okamžiku, chcete-li.

Žádné systematické rozdělení těchto zážitků tak není a priori možné, existují pouze různé stupně neočekávaného. Je asi logické, že např. při čtení dobrodružství Sherlocka Holmese dostane čtenář chuť na nějaké klasické anglické pivo (stout, mild, traditional strong ale); u Kiplinga coby kronikáře koloniální éry zase automaticky naskakuje IPA (ta se velmi hodí i k ,,A Passage to India'' E. M. Forstera) a podobně ad infinitum. Toto jsou příklady na stupnici neočekávaného někde na samotném začátku, můžeme jim říkat třeba zjevná spojení, kdy linie literární a pivní je natolik propojena, že nezáleží příliš na osobě čtenáře (asociace se jeví nevyhnutelnou a sama se takřka automaticky nabízí/ prophecies have a tendency of fulfilling themselves). Existují ovšem i příklady naprosto typově odlišné.

Situace, kdy spojení není zjevné, jsou mnohdy i těmi zajímavějšími. Odhlédneme-li od jejich teoreticky nekonečného počtu (borgesovská garden of forking paths), pak jejich společnou charakteristikou bude naprostá nahodilost a značná subjektivita (zde osoba čtenáře/pijana vystupuje značně do popředí). Jeden příklad za všechny: při čtení fantasy povídky zasazené do prostředí karavany cestující pouští jsem popíjel tmavé, přehnaně sladké pivo s příměsí medu z jednoho polského pivovaru a kupodivu tato kombinace fungovala na výbornou. Představa pouště by za klasických okolností vyvolala spíše touhu po nějakém lehčím pivu, nějaké svěží (a osvěžující) záležitosti (namátkou Wild Swan od Thornbridge Brewery) a nikoliv po těžkopádném až mazlavém náporu tmavého a nevyváženého piva. Med a písek však vytvořily zajímavou kombinaci a tento quicksand mne zcela v daném okamžiku pohltil. 

Od výše uvedeného je nutné odlišovat ještě jednu specifickou množinu zážitků. Jedná se o stav, kdy určitá pasáž inspiruje k novému pročtení ve společnosti onoho opojného moku nedozírných možností (endless possibilites), kterým je pivo. O této variantě uvažuji nyní v souvislosti se slavnou básní E. A. Poea ,,The Raven'':

,,Ah, distinctly I remember it was in the bleak December;

And each separate dying ember wrought its ghost upon the floor.''

Tato pasáž přeci přímo vybízí k novému pročtení ve společnosti odpovídajícího nápoje! Otázkou zůstává, jak by měl tento nápoj vypadat. Moje představa se pohybuje někde na ose russian imperial stout (as black as the raven's feathers) - barleywine - traditional strong ale. Je to poměrně velký rozptyl a asi budu nucen chvíli experimentovat, než se k té ideální kombinaci dostanu. Kdy se tak stane, zůstává prozatím ve hvězdách.

Brandon Sanderson - The Rithmatist

Sanderson je dle mého názoru nejlepší současný fantasy spisovatel. Všechna jeho díla zasazená do monumentálního univerza Cosmere jsou svým způsobem skvělá, ať už se jedná o epickou trilogii Mistborn a její odbočku The Alloy of Law, působivý Warbreaker či pohádkový Elantris, vše je spojeno Sandersonovou potřebou vytvářet neuvěřitelně propracované magické systémy a nechat jeho protagonisty naplno využívat jejich možností.

Rithmatist do cyklu Cosmere nepatří, nicméně se jedná o skvělou knížku, kterou jsem doslova zhltnul za dva krátké dny. Jedná se opět o fantasy, magický systém zde spočívá v kreslení dvourozměrných čar, které mají hned několik zajímavých využití. Děj se odehrává v poněkud alternativní Americe (United Isles of America jsou tvořeny padesáti různě velkými ostrovy), dle úrovně technologie okořeněné steampunkem někdy na přelomu 19. a 20. století a sleduje Joela, chytrého kluka, který by se všeho nejvíce chtěl ovládat magii. Bohužel mu nebylo přáno, a tak jako syn uklízečky tráví svůj čas studiem na univerzitě pro mágy. V době letních prázdnin celý kampus zasáhne série záhadných zmizení studujících adeptů a Joel se tomuto dobrodružství přirozeně připlete do cesty. S pomocí roztržitého profesora a neúspěšné studentky magie (cue resentment/friendship/falling in love) se musí přirozeně postavit nejasně definovanému zlu.

Dalo by se říci, že se jedná o klasickou origin story, byť se z Joela nestane na konci knihy žádný hrdina, ani nezíská zázrakem schopnost ovládat magii. Detektivní zápletka je ovšem poměrně umně vypracovaná a dokáže nabídnout hned několik nečekaných zvratů. Samotné prostředí školy pro studenty magie, v rámci které se většina děje odehrává je velmi dobře zvoleno; pro mě osobně má navíc význam i proto, že jsem na podobné boarding school strávil několik let života a cosi z tohoto období se mi posléze promítlo i do tohoto čtenářského zážitku. Kupodivu se mi při četbě nenabízely paralely se ,,zakladatelem'' žánru magic schools tj. sérií Harry Potter, ale spíše se specifickým ostrovním subžánrem campus novel (takový Lucky Jim od Kingsleyho Amise se mi připomněl hned několikrát).

Takže detektivka zasazená do prostředí školy pro studenty magie je coby sub-subžánr jednoznačný vítěz a trefa do černého. Navíc ani v tomto případě není čtenář ochuzen o další z propracovaných magických systémů, kterými je Sanderson tak proslulý; vlastně z hlediska postupného odhalování vnitřních mechanik tohoto systému čerpá i celá ústřední zápletka. Množství takto odhalených informací je opravdu značné, více propracovaná je dle mého názoru pouze Allomancie, nicméně na její vysvětlování měl Sanderson už jednu celou trilogii a odvozenou novelu... Rithmatist je technicky vzato YA román (a proto také nemá líbivý bílý cover z ucelené řady od britského vydavatesltví Orion Books, musel jsem dát přednost americké obálce s mechanickým steampunk koněm), ale kromě určité jednodušší dějové stavby jsem se nesetkal s žádným neduhem tohoto žánru. Samotný závěr implikuje možný další vývoj, který se bude ubíhat jistě velmi zajímavou a dostatečně nepředvídatelnou cestou. Povaha nepřátel zůstává stále zahalena tajemstvím, ústřední antagonista prozatím neporažen a možnost rozšíření celého fiktivního univerza prakticky nevyčerpatelná. Sám Sanderson si dosud není jistý, zda nakonec bude z Rithmatist duologie nebo rovnou trilogie a na zakončení si tak budeme muset ještě chvíli čekat, já si ovšem počkám rád.

There's only so many ways I can recommend this book to you...

Kapitánem v polárních vodách: několik poznámek k The Captain of the Polestar

The Captain of the Polestar (či rovněž Pole-Star) je jedna z těch povídek, které dokládají zručnost Arthura Conana Doyla a jeho celkovou spisovatelskou všestrannost. ACD psal o všem možném i nemožném (spiritualismus), z té záplavy dosud přečtených děl mi ovšem tato konkrétní povídka utkvěla v paměti a chci zde tak k ní připojit několik svých poznámek.

Vypravěčem je klasická postava Doylova univerza - mladý doktor na zkušené (který se může jmenovat různě, pod všemi se ovšem skrývá určitá verze ACD a jeho mládí), zde konkrétně se pan doktor plaví po arktických mořích, čili inspirace reálným životem ACD je více než zřejmá. Ono plaví je možná až příliš silné slovo, centrem povídky je totiž loď uvězněná v arktickém ledu, na palubě níž se valná většina příběhu odehrává. Dějově se jedná o mystery story klasického střihu, ovšem s velmi zajímavou gradací a neotřelým koncem. V tomto směru je zajímavé poukázat na fakt, že zasazení příběhu na loď je důležitým rozhodnutím autora, protože vede k tomu, že se statické prostředí dostává do kontrastu s dynamickým vývojem samotného děje. Jako ostatně ve všech klasických příbězích tohoto střihu je neznámé nadpřirozeno zpočátku vysvětlováno racionálními postupy, časem se nevysvětlitelné události množí příliš rychle a vypravěč musí začít přistupovat na původně odmítanou hypotézu o existenci něčeho paranormálního. Postup vybroušený k dokonalosti zejména žánrem klasických duchařských povídek vikrotiánského střihu převzal ACD a zručně zasadil do atraktivního arktického prostředí. V roce 1890, kdy povídka vznikla, byla ostatně Antarktida ještě z velké části neprozkoumána a odvážní dobrodruhové pořádali bláhové výpravy s cílem poznat ,,this most elusive land of all'' (přidanou hodnotu posléze představovala možnost nechat po sobě pojmenovat kus této ledové země).

A nyní již k samotnému ději povídky: posádka uvězněné lodi je vystavena nepochopitelným zjevům a pověrčiví námořníci začnou poměrně rychle považovat celou výpravu i s lodí za prokletou. Ničemu nepomáhá ani tajemná postava kapitána, který (tradičně) ví více, než všichni ostatní. Doktor se tak snaží pochopit situaci, ve které se ocitnul sa najít z ní nějaké východisko, zatímco neustupující led a tenčící se zásoby pomalu zvyšují napětí mezi členy posádky. Snaha o dopátrání se kapitánovy minulosti slaví pouze částečný úspěch, stejně tak zdánlivě neodvratitelná hrozba je na poslední chvíli jakoby odvrácena, jen proto, aby mohl být proveden zásadní zvrat, kterým však celý děj dospěje do svého tragického konce. O kapitánově minulosti se toho čtenář nakonec dozví velmi málo, Doyle pouze naznačuje a slovy povídky i na jejím konci je kapitán stále enigmou. Nevysvětlitelné úkazy nakonec vedou ke skonu smotného kapitána, opět za podezřelých okolností. Záchranná výprava pořádaná doktorem jej nalezne umrzlého na ledové pláni:

,,Sure it is that captain Nicholas Craigie had met with no painful end, for there was a bright smile upon his blue pinched features, and his hands were still outstretched as though grasping at the strange visitor which had summoned him away into the dim world that lies beyond the grave.''

Doyle tak potvrzuje dřívější tušení přízraku jisté ženy, jejíž identitu odhaluje onen zásadní závěrečný dodatek. V dalším zůstává motivace kapitána zahalena tajemstvím, čtenář se nikdy nedozví, proč by přízrak mrtvé ženy měl chtít způsobit kapitánovu smrt. Jediný paprsek světla (a vysvětlení) v tomto ohledu představuje dodatek, který připojuje otec našeho doktora-protagonisty. V něm vysvětluje, že synovu zprávu (vlastně výňatek z deníku) dlouho považoval za fiktivní a otálel s její publikací. Až náhoda mu přivedla do cesty starého přítele, který rovněž znal kapitána Craigieho v jeho mládí. A na úplný závěr přichází tato věta:

,,According to his account, he had been engaged to a young lady of singular beauty upon the Cornish coast. During his absence at sea his betrothed had died under circumstances of peculiar horror.''

A tímto závěrem dosahuje ACD toho, o čem sní každý spisovatel. V čtenáři se vytvoří potřeba dozvědět se, jak to bylo dál, nejvýstižnější je snad anglické spojení ,,leaves you wanting more‘‘. Zároveň vyvstávají další znepokojující otázky, jako např. proč připojuje dodatek otec vypravěče, co se stalo s naším mladým doktorem? Jakým způsobem zahynula kapitánova nastávající, jaká nevysvětlitelná hrůza ji připravila o život? Co dělal kapitán v mezidobí od její smrti do osudné arktické výpravy? Množství těchto nezodpovězených otázek mne občas vede k touze sepsat prequel Doylovy povídky, který by se zabýval smrtí kapitánovy snoubenky. Zvolil bych dopisovou formu, kombinovanou s deníkovými záznamy a závěrečnou zprávou z jiného zdroje (možná článek z lokálních novin). Rozhodně bych se snažil o propojení s lovecraftovským kánonem, buď formou nenápadných odkazů, nebo přímým spojením skrze některou z entit jeho fascinujícího univerza. Tímto by šlo posléze i docílit napojení na jedno z jeho nejlepších děl, které je taktéž zasazeno do arktických reálií, mám na mysli ,,At the Mountains of Madness‘‘. Ale i bez mého přispění je původní Doylova povídka odvážným kouskem a ukázkou mistrného vypravěčského talentu neprávem opomíjené části jeho díla.