Friday Night Lights (Complete Series)

Existují seriály, od kterých po shlédnutí pilotu zhruba víte co můžete očekávat, existují ovšem i seriály schopné diváka překvapovat po celou dobu jejich sledování. Do této druhé kategorie patří bezpochyby rovněž Friday Night Lights, seriálová adaptace stejnojmenného Bergova filmu vycházející volně ze skutečných událostí (ano, jako mnoho dalších příběhů je i tento based on real events). Definovat FNL jako seriál o (americkém) fotbalu je zjednošující zkratkou - ano, tento seriál se věnuje primárně trenérovi amerického fotbalu na jedné střední škole v Texasu (Dillon je bohužel místem fiktivním, jak už to tak bývá), ale zdaleka nepojednává pouze o tomto specifickém a našemu středoevropskému pohledu značně vzdáleném sportu. Většina dílů je sice lemována scénami z nejrůznějších zápasů, kdy na jejich konci se skví opravdový grál v podobě celostátního mistrovství (all the way to State!) po jehož získání celý tým obdrží patřičně kýčovité AKA larger than life pečetní prsteny, nicméně toto sportovně zaměřené téma pouze rámuje celou řadu palčivých otázek, kterými se tzv. Middle America denodenně zaobírá. Mezi tato témata se řadí chudoba, rasismus, rodinné hodnoty, náboženství, předsudky, drogy, financování škol, zdravotnický systém, potraty nebo nedostatek ekonomických příležitostí ve spojení s ekonomickou krizí (seriál se mj. odehrává v letech 2008 - 2010, čili v době vrcholícího kolapsu americké a potažmo celosvětové ekonomiky mající příčinu ve zhroucení amerického nemovitostního trhu). 

Seriál se zaměřuje primárně na trenéra Erica Taylora a jeho rodinu - manželku Tami, dceru Julie (později neplánovaně přibyde ještě druhá dcera Gracie Bell) a fotbalový tým Dillon Panthers, který Taylor v prvním díle přebírá. Zbytek obsazení tak logicky tvoří především hráči tohoto týmu, jejich rodiny, učitelé na místní střední škole a hrstka okolo stojících postav, mezi nimiž vévodí vynikající Buddy Garrity - prodejce ojetých automobilů a šedá eminence podporovatelů fotbalového týmu (tzv. boosters) a především držitel mistrovského prstenu z roku 1973. Panthers jsou úspěšným týmem a kouč Taylor je tak od počátku vystaven velkým očekáváním ze strany svých svěřenců, ale vlastně i celého města, které středoškolským fotbalem skutečně žije v pravém slova smyslu. Hned v prvním díle se fatálně zraní quarterback Jason Street a na jeho místo tak nastupuje náhrada v podobě Matta Saracena (který první rok své kariéry víceméně jen seděl na lavici náhradníků), pokud mají první tři řady seriálu nějakého ústřednějšího protagonistu vedle kouče Taylora, pak je to právě Matt se kterým divák absolvuje cestu tolik oblíbenou již od bildungrománů viktoriánské Anglie aneb řečeno kolokviální angličtinou lze jeho cestu charakterizovat oblíbeným souslovím "from zero to hero". Nicméně ani jeho cesta, ať již na fotbalovém stadionu či mimo něj není rozhodně přímočará či nalinkovaná předvídatelným způsobem (kupříkladu ve třetí řadě je donucen ke změně svého postu z důvodu příchodu talentovanějšího QB a stane se z něj tz. receiver).

Hovoříme-li o Friday Night Lights, nebavíme se ve skutečnosti o jednom seriálu, ale v podstatě o dvou velkých dějových linkách, kdy tu první představují první tři řady seriálu a tu druhou zbývající dvě. Seriály jsou obecně vzato založeny na tom, že divák sleduje osudy uceleného souboru postav na delší časové ploše, není proto příliš časté, že by docházelo k obměně prakticky celého obsazení seriálu v jeho průběhu. Jistě - postavy přicházejí a odcházejí, ale to skutečné jádro zůstává z povahy věci víceméně netknuté. FNL tento narativní zákon převrací na hlavu a v časovém skoku mezi řadou třetí a čtvrtou tak dojde k zásadní obměně celého obsazení seriálu. Abych to trochu přiblížil - střední škola v USA trvá čtyři roky, na počátku seriálu nejsou všechny ústřední postavy fotbalového týmu stejně staré, nicméně skoro všechny ke konci třetí řady střední školu zakončují (a tím tak končí i jejich působení ve fotbalovém týmu), v důsledku několika zvratů ztrácí své zaměstnání i kouč Taylor a padá rozhodnutí obnovit fotbalový tým i na druhé škole v Dillonu a Taylor tak přechází na místo hlavního trenéra East Dillon Lions. Zde se setkává s diametrálně odlišnou situací a místo velkého rozpočtu, moderního stadionu a odpovídajícího vybavení je nucen potýkat se s nedostatkem kvalitních hráčů, peněz i všeho ostatního. První tři řady tedy divák stráví ve společnosti Dillon Panthers (včetně dvou účastí na mistrovství) a zbylé dvě posléze sleduje osudy a postupný vzestup East Dillon Lions. Toto rozhodnutí samozřejmě vyžaduje značnou obměnu obsazení seriálu, nicméně divácky velmi vděčným přístupem tvůrců se daří postupně loučit s původním obsazením, které se zejména ve finální řadě mihne v několika epizodách a narativně vzato jsou tyto návraty neskutečně dobře zvládnuté. Původní protagonisty vedle již zmíněného Matta Saracena (nr. 7), Tima Rigginse (nr. 33), Briana "Smashe" Williamse (nr. 20) tak střídá nový quarterback Vince Howard (nr. 5), Luke Cafferty (nr. 44) a Hastings Ruckle (nr. 88); speciálním případem je Landry Clarke, který si zahrál v obou týmech (Panther nr. 85 / Lion nr. 21). Zatímco Panther sága je příběhem o vzestupu a pádu jednoho impéria, Lion sága je místy až pohádkovým vyprávěním o cestě všemi podceňovaných loserů až na úplný vrchol (ano, Lions i Panthers se svého championship ringu nakonec dočkají). Poznámka na okraj - je zhola nemožné nemilovat způsob, jakým se postavy oslovují čísly svých dresů, zejména v podání Tima jde vždy o vynikající momenty (Texas forever).

Vedle sportovních témat se seriál věnuje také vzájemných vztahům jednotlivých postav, včetně těch romantických a ani na tomto poli v žádném případě neselhává. Vztahy Matt/Julie, Tim/Lyla + Tim/Tyra, Landry/Tyra, Luke/Becky nebo Vince/Jess nejsou jednorozměrnými omalovánkami z červené knihovny, ale propletenými bludišti plnými neočekávaných zákrutů a překvapení. Sledovat jejich postupný vývoj je tak přinejmenším stejně uspokojující jako touchdown v poslední možné vteřině na fotbalovém hřišti.

Několik málo slov k jednotlivým řadám - první řada je v podstatě ukázkovým příkladem drama done right, jelikož tato řada má v podstatě všechno, co od podobného příběhu můžete očekávat a/nebo vyžadovat. Pokud by byl tento seriál zrušen po první řadě, dostal by i v takovém případě divák komplexní příběh s dostatečným zakončením na ploše 22 klasických epizod. Druhá řada je nejvíce kritizovanou a to částečně právem. Jednak do ní bylo mnohem více zasahováno ze strany produkujícího studia NBC, což vyústilo v zahrnutí několika kontroverzních dějových linek (Landry KILLS, Lylino náboženské probuzení atd.) a následné zmizení postav v této řadě představených (primárně Santiago, where did you go man?) a rovněž byla tato řada poznamenána nechvalně proslulou stávkou scénáristů, což v konečném důsledku znamenalo, že z plánovaných 22 epizod bylo nakonec dokončeno pouze 15. Seriálu po této nevyrovnané řadě tak reálně hrozilo zrušení, nakonec však NBC dospěla k dohodě s DirecTV a seriál byl obnoven pro další tři řady. Mohlo tak dojít k dokončení příběhu Panthers, čemuž je věnována řada třetí, která znamenala návrat ke kvalitám série první (a zároveň došlo k odchodu první důležité postavy - Briana Williamse). Čtvrtá série se musela popasovat se změnou obsazení a věnovala se postupnému budování týmu na zelené louce, tato řada končí příslibem velkých věcí do budoucna. Tyto jsou zcela naplněny ve finální sérii věnované cestě Lions za mistrovstvím, která se stane rovněž jejich labutí písní s ohledem na zrušení jejich týmu kvůli nedostatku finančních prostředků (so the Lions go out, not quietly, but in a blaze of glory). Pátá série je rozlučková i v tom smyslu, že se divák setká s většinou původních postav a je mu tak dána šance na důstojné rozloučení, samotné finále posléze naplňuje všechna očekávání a přestože je konec hořkosladkého charakteru, nelze po tvůrcích požadovat cokoliv dalšího. V rámci těch 76 epizod ze sebe totiž vydali naprosto všechno a Friday Night Lights je prostě the show, that's about football, but not really. 

Závěrem je možné se rozloučit pouze jednou frází, která přichází v úvahu:

Clear Eyes, Full Hearts, Can't Lose!

Komentář k Supernatural S14E04 (Mint Condition)

Supernatural je seriál bez konce. Ten opravdový, původně tvůrci zamýšlený měl totiž nastat již v páté sérii (završení biblické Apokalypsy), nicméně diváci a ratingy rozhodly jinak, takže nyní se můžeme podívat trochu podrobněji na díl s pořadovým číslem 291 (!). Osobně považuji oněch prvních pět řad za ucelený, kompaktně podaný příběh bez větších výpadků v kvalitě tvořící logickou příběhovou linii s příjemně se rozvíjející mytologií a kupou sympatických postav. Odklon od klasických monster-of-the-week epizod k široce pojatému ztvárnění možného konce světa v závěrečných dvou řadách dodnes hodnotím jako žánrový vrchol (podobně se ctí se stejného úkolu zhostil také seriál Person of Interest). Malinko ironicky je poté možno hodnotit skutečnost, že v době, kdy byl seriál kvalitativně na výši, zažíval ty nejdramatičtější chvíle, co se své další existence týče a prakticky každý rok mu hrozilo zrušení (nemluvě o přesunu ze zrušené domovské stanice The WB na nynější The CW a neplánovaném zkrácení třetí řady na pouhých 16 epizod v důsledku stávky scénáristů na přelomu let 2007-2008); přičemž nyní, kdy jde o často nevyrovnanou jízdu připomínající dosluhující horskou dráhu je seriál pravidelně prodlužován na stále další a další roky.

Vzato čistě po stránce velkého metapříběhu, který je rozvíjen na pozadí každé jednotlivé řady seriálu, bylo zřejmé, že po vynikající Apokalypse bude nutně muset přijít něco méně zajímavého, nicméně nedostatek představivosti na straně scénáristů často připomínal spíše náhodné realizace napůl domyšlených nápadů, případně recyklaci starších záporáků a žádný z "velkých" mytologických obratů tak nakonec nepřežil déle, než onu jednu vymezenou řadu. Jen považte, co všechno jsme měli možnost s bratry Winchesterovými zažít v postapokalyptické době: měli jsme tu občanskou válku mezi anděly (šestá řada), Leviathany (sedmá řada), zamykání Pekelných bran (osmá řada), další občanskou válku mezi (padlými) anděly (devátá řada), Kainovo znamení & Rowena (desátá řada), boj s Amarou a návrat Boha (jedenáctá řada), Men of Letters & opravdový návrat Lucifera (dvanáctá řada) a nakonec boj s Luciferem a představení alternativních realit (třináctá řada). Nynější čtrnáctá řada se věnuje boji s archandělem Michaelem pocházejícím z alternativní reality. Mezitím se nepodařilo rozjet dvě spin-off série, v případě Supernatural: Bloodlines (S09E20) si asi můžeme všichni gratulovat, u Wayward Sisters (S13E10) to již zamrzí o poznání více. 

Každopádně pakliže Supernatural selhává na poli dlouhodobých příběhů, pak ve dvou velmi důležitých oblastech i nadále exceluje, mám na mysli vynikající meta-epizody a poté ony klasické monster-of-the-week nenáročné jednohubky vracejicí se k původním kořenům celého tohoto fenoménu; a právě o jedné z těchto nenáročných oddechovek bude v tomto komentáři řeč. Popravdě řečeno poslední hlavní linka, která mne opravdu zaujala, byla sedmá řada se svými Leviathany, zdánlivě neporazitelnými monstry, před kterými se měli na pozoru všichni, anděle i démony nevyjímaje. Jejich celkový plán kombinující brutální fyzickou odolnost i promyšlenou strategii přebírání cizích identit a řekněmě "korporátní" přístup ke konečnému řešení lidské otázky mi připomínal staré dobré časy války Nebe a Pekla v rámci čtvrté a páté řady; taky jsem byl jejich překvapivě rychlým koncem trochu vyveden z míry a scénáristé se po této anabázi již nikdy na podobnou úroveň nových vděčných antagonistů nedostali (proto také se následující řady téměř dokolečka točily okolo starých známých guys you love to hate v podání démona Crowleyho a stálice Lucifera). Určitý nový náboj posléze přinesl až návrat Boha a především představení alternativních realit, k čemuž dle mého skromného názoru mohlo dojít mnohem dříve (především nekonečné soupeření mezi mlhavě definovanými frakcemi andělů se časem stávaly nepřehlednými a zcela nezajímavými). Ale nyní se již skokem přesuneme do aktuální čtrnácté řady, ve které opět v pozadí operuje nevypočitatelný soupeř v podobě archanděla Michaela, s nímž se budou muset Winchesterovi zřejmě v samotném závěru vypořádat (pokud se znovu nedočkáme scénáristické kličky jako v případě Eve), ale jinak se jede ve starých zajetých kolejích, což ovšem není nic špatného, pokud je výsledkem epizoda typu Mint Condition.

Zásada back to the roots je totiž v tomto případě dovedena do úplného maxima. Celá epizoda zcela pomíjí hlavní dějovou linii dokonce do té míry, že se v ní s výjimkou nepostradatelných Winchesterů neobjeví žádná z dalších hlavních postav a jedná se tak o opravdovou filler epizodu, nicméně v rámci celého Supernatural jsou zpravidla ty nejlepší epizody právě fillery. Sam a Dean se tak vydávají v přestrojení za pojišťovací agenty (FBI by byla asi příliš nápadná) po stopách vraždící postavičky z animáku Thundercats, celý díl se odehrává o Halloweenu, brzy zjistíme, že za vším je klasický duch a většina děje je zasazena do obchodu s komiksy a potemnělých chodeb nemocnice města Salem, Ohio (a ne, nejde o TEN Salem proslavený čarodějnickými procesy, ten se nachází v Massachusetts). V rámci rozvoje hlavních postav je nám připomenuta Deanova obsese obskurními horory a scénáristé nám servírují nepokrytou vykrádačku série Halloween pod značkou Hatchet Man (we all do bad things sometimes/time to slice and dice!), přičemž v předmětném obchodě s komiksy narazíme v úvodu epizody na figurínu Hatchet Mana v životní velikosti, což je samozřejmě jen Supernatural verze Čechovovy pušky, takže ve finále tuto figurínu daný duch posedne, aby mohl následovat patřičně pulpový showdown Hatchet Man vs Dean evokující finále imaginárního filmu (v rámci epizody se dočkáme mnoha úryvků z filmu samotného, včetně dobově roztomilého falešného traileru). A to je po dějové stránce zhruba vše; samotná kostra příběhu je ohlodaná až na kost, věrní diváci seriálu v něm odhalí několik narážek na předchozí díly (jdoucí často velmi hluboko do seriálové minulosti), ale jinak jde o převážně neškodnou halloweenskou zábavu utahující si ze všeho možného internetovým slangem počínaje a klasickými slashery konče. Viděno pohledem dlouholetého fanouška je ovšem takový díl skutečnou manou z nebes, protože si na nic nehraje, nesnaží se rozmotávat nekončící mytologii seriálu ani řešit hrozby přesahující katastr daného města, dostanete tak dva bratry, jedno monstrum na zabití a čtyřicet minut kvalitní zábavy, a to je dostatek důvodů pro stisknutí tlačítka play.

Komentář k Agents of S.H.I.E.L.D. S04E16 (What If...)

V předchozím komentáři jsem se věnoval prvnímu dílu druhé části čtvrté řady AoS (tedy LMD) a nyní přichází na řadu třetí a finální část nazvaná příznačně Agents of Hydra. Ačkoliv jsem původně předpokládal, že se LMD linka uzavře formou nějaké finální konfrontace s Aidou, není tomu tak, a Aida se tak stává (zřejmě) finálním záporákem čtvrté série. Na konci přechozí části jsme coby diváci zjistili, že všichni členové týmu s výjimkou Daisy a Jemmy byli nahrazeni svými LMD verzemi a původní členy týmu Aida násilně napojila na Framework - tedy simulaci nahrazující skutečný svět (určitá obdoba Matrixu, do které mimochodem uvrhla i umírajícího doktora Radcliffa, frankensteinovský kruh se zdánlivě uzavírá...). Jak nám coby divákům bylo pečlivě vysvětleno (aneb infodumping nebyl nikdy tak příjemný jako v podání až chirurgicky přesné Mallory Jansen) je nutné Framework resetovat při každém zapojení nového člověka do systému, přičemž základním úkolem Frameworku je eliminovat největší selhání/nejvíce traumatickou událost v životě daného člověka. Bohužel první připojenou osobou se stala agentka May, a její traumatický zážitek jsme měli možnost poznat opravdu zblízka - mám na mysli zabití malé Inhuman holčičky při misi v Bahrajnu. V rámci Frameworku tak nemusela May tuto dívku zabít, naopak byla "zachráněna", odvezena do USA a začala chodit do školy... což vedlo k obrovskému masakru na dané škole a -chvíle napětí- globálnímu vzestupu Hydry. Jelikož mise v Bahrajnu se chronologicky odehrává před dějem zachyceným v MCU filmech (Iron Manem počínaje), nedošlo nikdy k pokusu o aktivaci projektu Insight a Hydra dokázala využít následnou hysterii namířenou proti Inhumans, aby převzala vládu nad celým světem. Výsledkem je tedy jakási totalitní verze současného světa ovládaného zcela Hydrou. Pro opravdové fanoušky může být zajímavé domýšlení dalších kontur této verze reality, protože jak se mohu oprávněně domnívat, tak v tomto světě většina Avengerů nikdy neexistovala (určitě by nedovolili Tonymu Starkovi postavit si one man army brnění, Captain America by zřejmě navždy zůstal uvězněný v ledovém hrobě, Thora by nikdo na Zemi nevítal a Hawkeye a Black Widow jsou buď mrtví nebo rovnou ve službách Hydry), tato konstelace by proto v rámci nevyhnutelné invaze Chitauri mohla vést ke zcela odlišným výsledkům.

Každopádně Mayina verze Frameworku je základem, ze kterého se vychází a všichni ostatní členové týmu mají v této realitě zcela odlišná působiště. Mac nikdy nepřišel o svou dceru a je vzorným otcem od rodiny, Coulson se nikdy nestal agentem, nýbrž učitelem, z Fitze je vedoucí postava Hydry a evil scientist jak z barvotiskového románu apod. samotná Aida poté velí Hydře jako Madame Hydra. Do takto rozdané partie se nabourají naše dvě hrdinky a zjistí, že Jemmu někdo zastřelil (resp. jejího avatara) a Daisy tedy Skye je agentkou Hydry a přítelkyní... Granta Warda, který tak slaví opakovaný comeback (není to sice skutečný Ward, který je naprosto a zcela jistě mrtvý, nýbrž pouze jeho avatar, ale i tak se pro diváky jedná o výhru). Každopádně takto rozdané karty dávají Brettu Daltonovi další možnost prozkoumat nové nuance jeho postavy, protože od počátku tohoto seriálu si již mohl vyzkoušet následující role:

- agenta S.H.I.E.L.D. (ve skutečnosti dvojitého agenta Hydry)

- přítele Skye

- bývalého přítele Skye

- zdánlivě zlomeného vězně S.H.I.E.L.D.

- vůdce nové frakce Hydry

- spojence Gideona Malicka

- mrtvoly (pouze krátce)

- prakticky nesmrtelného Inhumana a boha, ve kterého věřila frakce Hydry pod vedením Malicka

- v rámci Frameworku agenta Hydry (ve skutečnosti dvojitého agenta Resistance - S.H.I.E.L.D.)

Existuje poměrně komplexní argument, který ve zkratce říká, že Grant Ward je nejlépe propracovaným a ztvárněným antagonistou celého MCU a musím uznat, že určitou logiku tato teorie bezpochyby má. A přestože je tato variace na agenta Warda pouhou "fantazií", poskytuje divákům ono pověstné nahlédnutí do pokoje, jehož dveře jsme se rozhodli kdysi ponechat zavřené (nebo jak zní název jedné z nejslavnějších amerických básní - The Road Not Taken). Ostatně historie podobných epizod má v žánrové tvorbě velmi dlouhou tradici a vykreslení alterantivních vesmírů a především osudů oblíbených postav je divácky velmi vděčné téma. Osobně tuto snahu tvůrců chápu jako určité zadostiučinění a vyjádření díků všem těm, kteří to se seriálem dotáhli až tak daleko, že si nyní mohou užívat všech podrobností a fan service momentů, které nepochybně přijdou. Myslím, že je nepravděpovdobné předpokládat, že se ve Frameworku bude odehrávat celý zbytek čtvrté série, ale doufám, že každý moment strávený v této neodolatelně pokřivené verzi MCU bude stát za to. Start Agents of Hydra tomu každopádně nasvědčuje.

Komentář k Agents of S.H.I.E.L.D. S04E09 (Broken Promises)

Komiksové seriály zažívají v současné době zřejmě svou zlatou éru, což dokazují zejména úspěchy hrdinů ze stáje nakladatelství DC soustředěné nyní povětšinou na stanici CW (Supergirl, Arrow, The Flash, Legends of Tomorrow, animovaný Vixen, nadcházející rovněž animovaný Constantine) odehrávající se ve stejném propojeném univerzu, pro něž se vžil pracovní název Arrowverse (odvozený od chronologicky prvního seriálu, jehož úspěch vedl k postupnému uvádění dalších spin-offů). Věčný rival nakladatelství a nyní také filmové studio Marvel zatím využívá svého náskoku a nadále buduje své již vpravdě obrovské univerzum pod názvem Marvel Cinematic Universe (MCU), kam spadá i jeho televizní tvorba. U Marvelu je situace komplikovanější v tom smyslu, že seriály produkované ve spolupráci se streamovací službou Netflix (Daredevil, Jessica Jones, Luke Cage a nadcházející Iron Fist, The Defenders a The Punisher) stojí poněkud odděleně ve vztahu k seriálům vysílaným na mainstreamové ABC (Agents of S.H.I.E.L.D. a zrušený Agent Carter) a odkazují pouze letmo na jednotlivé filmy a ne již na sebe navzájem. Tímto poněkud obšírným úvodem jsem chtěl pouze naznačit, že příznivci komiksů si mohou na televizních obrazovkách skutečně vybírat, ať se již jedná o jednoznačně odlehčené pojetí produkce Arrowverse či naopak velmi dramatické a "potemnělé" variace na komiksy představované Netflix sériemi, přičemž dle mého názoru ideálním a vyváženým kompromisem mezi těmito protipóly představuje právě Agents of S.H.I.E.L.D. (dále jen "AoS") momentálně vysílající druhou polovinu své čtvrté série.

Jak jsem tady již několikrát zmiňoval s AoS to původně vypadalo jak běh na hodně dlouhou trať, koho zajímají podrobnosti, nechť si prosím dohledá recap k nejzásadnějšímu dílů první série (Turn, Turn, Turn). Psal jsem to víceméně v seriálovém pojetí před rokem v komentáři k devátému dílu třetí série (Closure) a za tehdejším hodnocením si musím (i přes takřka bezchybnou druhou štaci netflixovsho Daredevila) i nadále stát: Agents of S.H.I.E.L.D. jsou nejlepším komiksovým seriálem současnosti. Jejich výjimečnost nespočívá ani tak v nějakém extrémně dramatickém příběhu, jako spíše ve vynikající práci s postavami a sympatické snaze o adaptaci těch nejvíce šílených komiksových sérií do podoby každotýdenního seriálu na velké stanici. Vždyť za ty tři a půl série toho komiksového materiálu AoS propálili neuvěřitelné množství; pojďme si to naschvál spočítat: 

 - první série zpočátku case-of-the-week epizody a v pozadí záhada Coulsonova zmrtvýchvstání, v závěru obrovský zvrat vycházející ze Zimního vojáka a boj o opravdové přežití S.H.I.E.L.D.U. coby organizace; 

 - druhá série regulérní válka s vpravdě dominantní Hydrou, konsolidace poměrů v S.H.I.E.L.D. (spojování jednotlivých frakcí) a pomalu odhalovaná linka vedoucí k představení Inhumans a prvnímu velkému konfliktu s nimi; 

- třetí série bere nově reformovaný S.H.I.E.L.D. a konfrontuje jej s oficiální vládní náhradou v podobě ATCU (Advanced Threat Containment Unit), Wardovou verzí Hydry a přetrvávající regulace Inhumans (budování Secret Warriors týmu), jako terciární antagonisté se představují také Inhumans nenávidící Watchdogs a všechno to vyvrcholí jedním památným výletem na druhou stranu galaxie a návratem skutečného vůdce Hydry a jejich původního boha (a vůbec prvního Inhumana stvořeného Kree) - Hive s tělem Granta Warda připravujícího vlastní verzi apokalypsy; 

- aktuální čtvrtá série opět přehodí výhybky, S.H.I.E.L.D. se znovu stává oficiální organizací zodpovědnou za dodržování Sokovia Accords, první půlka se zabývá v návaznosti na Doctora Strange mysticismem v podání Ghost Ridera (!) a zlovolných duchů, pozvolna je odhalována linie s Aidou a nyní se zabýváme skutečnou vzpourou robotů respektive tzv. LMD (Life Model Decoy), což je i v rámci komiksů jedna z těch nejvíce bláznivých linií. V pozadí navíc čekají na svou velkou příležitost stále aktivnější Watchdogs.

K aktuálnímu dílu bych rád uvedl několik poznámek. Na AoS je poměrně fascinující způsob, jakým dokáže přejít od mystických knih a temných dimenzí k čistě sci-fi zápletce ohledně nahrazování lidí androidy a vůbec to nepůsobí na diváka rušivým dojmem. Spíše naopak. Je zde dán obrovský prostor pro popkulturní narážky (viz fascinace Maca všemi možnými filmy o robotích povstáních, odkazy na Terminátora apod.) a reakce některých postav jsou přímo k nezaplacení. Po stránce soubojové choreografie musím vzdát hold spíše dílu předcházejícímu (Slingshot a její sólo akce v závěru dílu), i když taková Aida a její minimalistický přístup k eliminaci protivníků má také něco do sebe. Je více než zřejmé, že se zde začínají rozplétat nitky, které snad povedou k patřičně epickému finále a ukáží nám divákům další dosud neprobádaná zákoutí MCU. Mimochodem velmi jsem si zamiloval seriálové variace na úvodní logo (ať již šlo o Hydru, Ghost Ridera nebo nyní LMD) - je to takové malé pomrknutí na fanoušky, ale velmi příjemné. Snad se k AoS v průběhu této série ještě vrátím, nicméně všem dosud váhajícím moho tento seriál vřele doporučit, takto vyvážený mix high drama a sheer popculture fun totiž v komiksových vodách jen tak nenajdete.

P.S. Co začalo jako nevinná narážka se stalo postupně realitou a v aktuálním díle se kruh logicky uzavřel. Mám na mysli dokonalou shotgun-axe a Macovu konfrontaci s Aidou.

Stranger Things (Season I)

Internetový gigant Netflix začínal původně jako půjčovna DVD fungující na objednávku, postupem času s mohutným nástupem obliby streamování videa na internetu se přerodil v největší online videotéku na světě a v poslední době symbolizuje více než cokoliv jiného novou renesanci televizní tvorby (tzv. quality television). Právě na malé obrazovky se přesouvají i ty největší filmové hvězdy a režiséři, aby si mohli užít svobody, kterou jim placené kabelové televize v čele s nejproslulejší HBO a nově i internetové služby typu Netflix nabízejí. Tato svoboda se týká jak obcházení přísného amerického systému ratingového hodnocení, tak možnosti vyprávět jednolitý příběh na mnohem rozmáchlejší ploše, než je klasická dvouhodinová stopáž hollywoodského blockbusteru. Právě Netflix dokázal, že lákání věhlasných tvůrců na slibné podmínky je sázkou na jistotu a teprve se zahájením výroby vlastních seriálů se přesunul na jeden z pomyslných vrcholů televizního Olympu (ten druhý má tradiční obsazení v podobě HBO). Současná dramatická seriálová produkce Netflixu se tak dá rozdělit zhruba do tří kategorií, a sice (i) seriály spadající do sdíleného fikčního světa komiksového MCU vytvářené na základě smlouvy s Marvelem (první fázi tvoří Daredevil, Jessica Jones, Luke Cage, Iron Fist, The Defenders; dále se počítá minimálně se samostatnou sérií pro Punishera), (ii) původní dramatické seriály nejrůznějšího zaměření (z těch nejznámějších House of Cards, Orange Is the New Black, Narcos) a v neposlední řadě (iii) pokračování převzatých seriálů po jejich zrušení na domovské stanici (The Killing, Longmire). Tímto velmi dobře vyváženým distribučním modelem (komerční jistota v podobě komiksovek, úlitba fanouškům formou pokračování zrušených seriálů, to vše doplněno velmi kvalitní vlastní tvorbou) se Netflixu skutečně daří bořit další a další hranice televizní zábavy pro poučeného diváka. A to jsme se ani nezmínili o originálním modelu distribuce, kdy jsou celé jednotlivé série uvolňovány pro uživatele najednou, což podporuje nárazové sledování těchto děl; pro tento fenomén se v angličtině ostatně vžil také výraz binge watching. 

Za zajímavost považuji skutečnost, že tvůrci v řadě případů již při vytváření daného seriálu počítají s tím, že divák jej shlédne během jednoho či dvou zátahů, což ovlivňuje strukturu vyprávění. U klasického televizního modelu je totiž narativní struktura dána dávkováním seriálu (typicky jednou týdně) a jeho délkou (v USA je standardem 22-23 epizod na jednu sérii), což do určité míry ovlivňuje vytváření mytologie fikčního světa (pokud se vůbec o takový typ seriálu jedná, u některých "spotřebních" detektivek typu CSI by bylo možné argumentovat také tím, že v rámci jejich narativní struktury prakticky není možné nalézt, s výjimkou samotných postav, žádný jednotící prvek). U takového klasického typu se divák nejčastěji potýká s modelem case of the week, a jeho nesčetnými variacemi. Tento model v zásadě limituje děj každé epizody na řešení jednoho případu, kdy případem může být lékařská operace (House M.D.), vyšetřování zločinu (CSI, Castle, Bones...), boj s monstrem (Supernatural) či cokoliv jiného, přičemž na pozadí jednotlivých epizod jsou postupně rozvíjeny vztahy mezi hlavními postavami a jednotící zápletka v podobě určitého nadpřípadu (spiknutí, konec světa, zdravotní stav hlavní postavy apod.). Tato ústřední zápletka je přitom nejvíce posunuta v rámci své linie vždy na začátku, zhruba uprostřed a na úplném konci dané série. Na počátku se musí rozdat karty, uprostřed dochází k zásadnímu zvratu v důsledku vysílací pauzy (typicky tato pauza začíná v předvánočním období a končí někdy v únoru/březnu, v mezidobí jsou nasazovány zkrácené seriály běžící v tzv. mid-season) a ve finálních dílech přichází rozřešení celé zápletky. V ostatních dílech dochází pouze k mírným posunům centrální linie, některé z dílů můžeme dokonce označit za tzv. fillery, tedy epizody, ve kterých k rozvíjení ústřední zápletky nedochází ani náznakem a jejich  vynechání tak nijak neovlivní význam celé série či divákovu orientaci v ní. Druhý typ narativního modelu můžeme označit jako vysoce serializovaný, kdy je divákovi předkládán jeden ústřední příběh (spolu s vedlejšími zápletkami) ve vysoce koncentrované podobě. Často na sebe jednotlivé epizody přímo navazují, cílem je vyvolat dojem sledování jednolitého díla rozděleného do kratších úseků a právě do této kategorie spadá i seriál Stranger Things.

Po obsáhlejším úvodu přikročme nyní k samotnému seriálu. Stranger Things je pro mě osobně takovým malým zjevením z nebe, viděl jsem snad jednu ukázku, které jsem nevěnoval příliš velkou pozornost, proto jsem byl posléze zaskočen kvalitou celého díla. Tento seriál totiž skládá poctu jedné kultovní dekádě, a sice 80. létům minulého století, za vzorovou triádu si přitom bere trojici ve složení King/Carpenter/Spielberg. Inspirace daným obdobím je více než zřejmá, ať se již jedná o citace slavných scén, nejrůznější narážky na popkulturu či velmi přiléhavý soundtrack využívající dobové hitovky i originální skladby plné syntetizátorů a nostalgie. Všechno je jednoduše podřízeno jednotné vizi; cílem dle mého názoru bylo vytvořit dílo, které se může navenek tvářit jakoby skutečně vzniklo v dané době a pouze čirou náhodou vypadlo odněkud ze zapomenutého archivu hollywoodského studia na denní světlo. Naštěstí se nejedná ve výsledku o pouhou nekonečnou řadu jednotlivých citací pro zasvěcené a Stranger Things obstojí také jako plnohodnotné dílo, což je v konečném důsledku zřejmě největší pocta, kterou mohli takto tvůrci předmětu svého obdivu složit.

Po dějové stránce se příběh točí okolo záhadného zmizení dvanáctiletého Willa Byerse jednoho listopadového večera roku 1983. Místem čimu je fiktivní městečko Hawkins v Indianě (takže klasický americký Midwest). Divák sleduje souběžné linie pátrání, první v podání trojice Willových přátel, druhé lince vévodí příjemně nekompromisní šerif s tajemnou minulostí. Poměrně záhy ovšem přichází ke slovu paralelní dimenze, monstrum lovící lidi v okolních lesích, dívka s telekinetickými schopnostmi, tajné vládní experimenty a konspirace všeho druhu. Čili na první pohled nesourodý mišmaš všech myslitelných motivů převzatých od Carrie až po The Thing. Celé to ovšem dohromady funguje takřka bezchybně; pátrání po Willovi krásně graduje a nové informace jsou dávkovány s přesnými odstupy a seriálová mytologie je ukázkovým příkladem pečlivě budovaného fikčního světa. Kvalitní scénář je přitom podpořen neméně kvalitními herci, kámenem úrazu mohla být hlavní dětská čtveřice, nicméně jejich představitelé jsou uvěřitelní a v rámci možností i vynikající (zvláštní pochvalu si zaslouží především Millie Boby Brown za své ztvárnění Eleven), sekundující dospělí herci se ve svých postavách také vůbec neztrácejí (spousta recenzentů sice kritizuje výkon Winony Ryder, ale její zoufalá matka měla i dle vyjádření tvůrců být neustále dialed up to eleven, takže z tohoto pohledu jsou tyto výtky přísně vzato poněkud liché). Promyšlenost scénáře dokazuje např. skutečnost, že na poměrně malé ploše osmi cca hodinových dílů se podaří uvěřitelným způsobem zachytit přerod Nancy Wheeler z typické středoškolské naivky do badass lovkyně monstra z jiné dimenze. 

V tomto případě se zkrátka povedlo snad úplně všechno. Gradace příběhu, vykreslení jednotlivých postav, chytré dávkování mytologie, vděčné akční scény zahrnující telekinezi, hororové části i skvělý soundtrack. Tento fikční svět toho má zkrátka ještě hodně co nabídnou, takže v nevyhnutelné druhé řadě nás jistě čeká mnoho dalších zajímavých odhalení. Nezbývá než vyslat dík směrem k Netflixu, že se nebál podpořit tuto konkrétní tvůrčí vizi, protože si myslím, že s výsledným produktem jsou všichni zúčastnění více než spokojeni.

Komentář k Agents of S.H.I.E.L.D. S03E09 (Closure)

Ta slova mi připadají stále trochu zvláštní, i když si je jen opakuju v duchu, předtím, než je vyslovím nahlas, nicméně... Agents of S.H.I.E.L.D. jsou nejlepším komiksovým seriálem současnosti. 

S tímto tvrzením nemohu dále polemizovat, jakkoliv by mi ještě před rokem přišla taková formulace zcela absurdní. Uváděl jsem to zde již několikrát, ale AoS jsou klasickým příkladem seriálu, který se pozvolna rozjíždí, aby diváka vzápětí zcela vtáhnul do svého fikčního světa, ze kterého již není úniku. Něco obdobného jsem zažil naposled u Supernatural na přelomu třetí a čtvrté řady, kdy po třech sériích monster-of-the-week epizod náhle přišel zřetelný obrat k silně serializované podívané zabývající se ničím menším než starou dobrou Apokalypsou... U AoS byl tento vývoj sice o něco postupnější, nicméně je zde zcela zřetelný trend směřující k mnohem komplexnějšímu modu vyprávění spočívajícího v silně provázaných dějových linkách. V podstatě každá řada byla serializovanější, než ta předešlá, již od zvratu s odhalením pravé podstaty S.H.I.E.L.D. v závěru první řady přišlo ucelenější vyprávění; druhá řada na tuto skutečnost plynule navázala v podobě zápletky okolo Inhumans a pravého původu Skye; aktuální třetí řada je již prezentována jako jeden ucelený příběh od svého prvního dílu. Z dosavadních devíti epizod třetí řady nejde ani jednu z nich označit za filler či case-of-the-week záležitost, jedinou výjimku představuje pátá epizoda (4,722 Hours) - zajímavý experiment pojatý jako dlouhodobý flashback na půlroční pobyt agentky Simmons na mimozemské planetě. Ale to již trochu odbočuji, pojďme se podívat na epizodu Closure trochu podrobněji:

Třetí řada nám představila novou špionážní organizaci oficiálního střihu (rozuměj s podporou vlády USA) nazvanou Advanced Threat Containment Unit neboli A.T.C.U. zdánlivě profilovanou jako protiklad S.H.I.E.L.D., který je stále very much in the shadows. Zároveň bylo naznačeno, že se Coulsonova organizace opět trochu rozrostla (po opětovném spojení s frakcí vedenou agentem Gonzalesem); posledním hráčem na poli zůstal bývalý agent Grant Ward, jehož smyslem života se stala pomsta Coulsonovi a zmrtvýchvstání Hydry. Po událostech druhé řady se mohlo zdát, že Hydra jako organizace byla ve značném rozkladu, nicméně není tomu tak.. ačkoliv byli vůdcové Hydry Coulsonem odstraněni, vždy se dalo předpokládat, že bude existovat ještě někdo další, kdo tahá za nitky v těch nejhlubších stínech. Tímto tajemným hráčem je Gideon Malick, jeden z členů bývalé rady dohlížející na činnost S.H.I.E.L.D. (k vidění byl v prvních Avengers), Malick po delší úvaze spojí síly s Wardem za účelem naplnění pravého smyslu (a jediného skutečného úkolu) Hydry. V tomto bodě je nutné zbystřit, protože se scénaristé AoS odhodlali (jistě se svolením lidí zodpovědných za chod MCU jako celku) k odvážnému kroku, kterým zpětně provázali a změnili samotnou podstatu Hydry jako hlavní záporné organizace stávajícího MCU. Až do rozhovoru Malicka s Wardem na konci předchozího dílu Many Heads, One Tale považovali všichni Hydru za organizaci založenou Red Skullem během druhé světové války (původně v podobě paranormální divize SS) za účelem využití Tesseractu a jeho obrovského potencionálu pro destrukci. Nyní již víme, že samotný Tesseract byl pouze schránkou obsahující jeden z Infinity Stones - Space Stone, se kterým se znovu v MCU setkáme nejpozději v podobě Thanosovy slušivé rukavice ultimátní zkázy... Tato Hydra byla zničena díky Capovi a zdánlivě zcela zanikla, ovšem jak víme díky dvojce Capa, ve skutečnosti se Hydra ukryla v rámci S.H.I.E.L.D. a nakonec tuto organizaci zcela rozložila a málem i zničila. V současnosti je tedy existenci Hydry nepochybná, byť po likvidaci valné části jejího vedení ze strany Coulsona a spol. je rozsah zbývající Hydry zatím neznámý. Největší zvrat přináší do této historie již zmiňovaná osmá epizoda třetí řady AoS, která odhalila pravý původ Hydry. Ta se totiž pod mnoha jmény pohybuje dějinami lidstva po celá tisíciletí, a to již od doby, kdy na Zemi vládli ještě Inhumans. Jeden z Inhumans (jehož identita nebyla zatím odhalena) byl natolik mocný, že jej ostatní Inhumans vypudili na planetu mimo naši galaxii, Hydra byla posléze založena za jediným cílem - dostat svého Inhuman vládce zpět na Zemi a sloužit mu (resp. pod jeho vedením ovládnout celý svět). Postupem času Hydra měnila názvy, složení apod. ale její podstata zůstala stejná, jak uvádí Malick vyjevenému Wardovi...

Výše uvedený krok je krásným příkladem elegantního prohloubení stávající mytologie se značnými důsledky pro celý provázaný fikční vesmír MCU. Otázkou zůstává, zda se podobného prohloubení dostane i S.H.I.E.L.D., když komiksový precedent zde existuje (Brotherhood of Spear, Brotherhood of Shield). Ohledně dalších linek pokračuje přerozdělování jednotlivých postav na šachovnici před velkým zimním finále, které končí patřičně napínavě přenosem některých klíčových hráčů na onu záhadnou planetu ukrývající pravého vládce Hydry - osobně si myslím, že v nejbližší době dojde k jeho přesunu na Zemi a stane se tak dalším (a největším) nebezpečím pro naši skupinku agentů. K smrti Rosalind na počátku epizody mohu dodat pouze jediné: škoda. Ta postava byla dobře zahraná a měla velký potencionál pro další vývoj, jejím odstraněním došlo pouze k poměrně zbytečnému vyhrocení sporu Coulson/Ward. Konečně se také dostáváme k vytvoření týmu Secret Warriors, jehož vznik byl avizován již na konci minulé řady - zatím ve složení Daisy, Joey a Lincoln (lepší, než nic), tak uvidíme, co nám v zimním finále při útoku na anglický hrad (ta epizoda se stejně měla jmenovat Storming the Castle!) nakonec předvedou.

Komentář k Supernatural S06E15 (The French Mistake)

Disclaimer: 
Fragment této epizodní recenze ležel v mých konceptech již opravdu dlouhou dobu, v průběhu času se můj náhled na seriál Supernatural přirozeně proměňoval a od nepřiznané fascinace postupně vykrystalizoval v mnohem kritičtější přístup k celému dílu. Momentálně jsem na tom asi tak, že do dnešního dne jsem nedokončil desátou sérii (skončil jsem u S10E18) a v dohledné době to ani neplánuji. V podstatě tento seriál sleduju už pouze z určité setrvačnosti a mírné zvědavosti ohledně úplného závěru; vrchol seriálu totiž jednoznačně proběhl během nádherně propojených posledních dvou sérií pod vedením původního tvůrce (Eric Kripke) a od té doby jde spíše o takové přešlapování na místě. Ono trumfnout Apokalypsu není asi úplně nejjednodušší, nicméně z posledních pěti sérií by šla udělat tak jedna opravdu dobrá, zbytek je výplňová vata bez většího smyslu...tím chci pouze říct, že od původního konceptu jsem musel tuto recenzi trochu výrazněji poupravit, abych ji mohl v nynějším rozpoložení s čistým srdcem publikovat. Původní úvod jsem ponechal na svém místě, laskavý čtenář omluví mírné opakování již jednou vyřčeného. Některé komentáře novodobé povahy jsou vyvedeny tučným písmem.

Se seriálem Supernatural mne pojí velmi dlouhý vztah. Se sledováním jsem začal v podstatě od pilotního dílu a od té doby jsem věrným fanouškem (dokonce tak velkým, že jsem jednu dobu uvažoval o vytvoření samostatného blogu věnovaného pouze tomuto svébytnému dílu, od této myšlenky bylo ovšem pro nedostatek času/nálady upuštěno - a člověk by nyní dodal, že tento nápad se mi jeví jako čiré šílenství, psát recapy více jak dvou stovek dílů s nějakou rozumnou peridiocitou? Měl sem ovšem vmyšlený poměrně důsledný systém - hlavička pro každou epizodu, přehled postav, monster of the week, rozšíření lore, tedy seriálové mytologie apod.... dokonce někde ještě mám ručně psané koncepty prvních několika dílů, možná je sem někdy nahodím, ať vidíte co není, ale mohlo být.). Jako malou satiskakci za plánované recapy všech dosavadních epizod, jsem se rozhodl alespoň pro malou sérii článků (no promises) zabývajících se specifickou podskupinou v rámci celého seriálu, kterými jsou tzv. meta-epizody (což jsou epizody založené na meta-humoru i tzv. breaking of the fourth wall). A začnu rovnou s dosud nepřekonaným vrcholem, který představuje díl č. 119 s názvem ,,The French Mistake''.

Příběhový rámec je sám o sobě prostý: anděl Balthazar na začátku epizody pomocí kouzla přenese oba bratry do alternativní dimenze, aby je zachránil před archandělem Rafaelem a jeho noshledy. Vtip spočívá v podstatě této alternativní dimenze, která představuje naši skutečnou realitu. Sam je tak herec Jared Padalecki, Dean je Jensen Ackles a oba hrají v seriálu Supernatural natáčeném ve Vancouveru (dude, we're not even in America...). Co se posléze odehrává na ploše zbývajících minut patří do zlatého fondu televizní tvorby v tom nejširším slova smyslu (tady ze mě očividně mluví ona dávná fascinace příběhy bratrů Winchesterů).

Tento díl jsem osobně viděl nejméně desetkrát a stále mě nepřestává fascinovat. Propojení skutečné reality a fikčního světa zde dosahuje svého vrcholu (fourth wall breaking all over) a všechny myslitelné vtipy zde dostávají svůj prostor. Nezůstane ušetřen osobní život herců (dude, you married a demon!), nešvary produkce, pomrkávání na fandom (you answer the hate mail), původní tvůrce (he sold Octocobra?) apod.; jedná se tak o nahláškovanou jízdu od fanoušků pro fanoušky, kde humor je často skrytý v narážkách a není úplně na povrchu. Např. mezi nejlepší scény patří pokus obou bratrů dělat, že hrají (včetně neschopnosti zapamatovat si text, neustálého kontrolování značek atd.) nebo snaha o obrácení magického rituálu ve světě bez magie, která skončí jedním rozbitým oknem a širokým úsměvem na tváři diváka.

Koncept sám o sobě sice není všespasitelný, nicméně explozivní závěr v podobě jízdy anděla Virgila lze brát jako chytré pomrkávání a zároveň patřičně absurdní tečku za celým příběhem. Supernatural nabízí samozřejmě ve svých 200+ epizodách více dílů založených na meta humoru, žádný z nich ovšem není tak specificky vázán na znalost seriálu samotného (včetně provázání s vedlejšími ,,produkty" typu fandom). Možná jsem s touto recenzí/dojmy čekal příliš dlouho a všechny břitké vtipy a zajímavé postřehy mi mezitím unikly, nicméně si stále myslím, že tahle mistake rozhodně není chybou a pokud bych měl vybrat z šesté řady byť jediný díl, byl by to nepochybně tento.

Komentář k Person of Interest S04E22 (YHWH)

Thank you for creating me.

Z narativního hlediska se tvůrci Person of Interest opět jednou překonali. Kdo čekal vítězství nad Samaritánem již na konci minulé série, bude opět překvapen odvahou tvůrců pouštět se do neprozkoumaných vod. Finále čtvrté série totiž zcela opouští zajetý serializovaný model case-of-the-week (resp. number-of-the-week abychom byli úplně přesní) a vydává se vstříct nejasným zítřkům. Jako každý závěr i epizoda YHWH (hebrejský pojem pro Boha v anglické transliteraci) představuje určité nové rozdání karet pro další sérii, mocenské poměry mezi jednotlivými hráči se mění, pěšáci i králové ztrácí životy a boj neustává, pouze se upraví jeho pravidla (rules of engagement).

Finále zakončí cestu hned dvou významných vedlejších postav (a zároveň tak odklidí celou jednu vyprávěcí linii, na kterou zřejmě již nebude pro příště místo); souboj velkých hráčů podsvětí Dominica a Eliase je tak ukončen Samaritánovou rukou v rámci proběhnuvší Correction, tedy odklizení problémových individuálních osob). Slibně rozjetá vzpoura Control je také rozdrcena s nebývalou razancí (což evokuje, jakým způsobem dopadla zdánlivě velmi schopná a všudepřítomná organizace Vigilance) a její osud zůstává tak nejistý. Mezitím naši hrdinové stojí opět jednou na samé hraně zničení a Machine je redukována na svůj základní kód vměstnaný na výkonné RAM disky pomocí komprimačního algoritmu. Bez reálné pomoci Machine se tak naši protagonisté opět ocitají v nové situaci; nejprve přišli o své identity a materiální zabezpečení, nyní i o pomoc Machine a Samaritán mezi tím neustále sílí a v pozadí tahá za nitky stále významějších lidí, organizací a vlád. Ve vítězství mu tak zdánlivě již nestojí skoro nic v cestě. Jsem hodně napjatý, jak tohle klubko začnou tvůrci v další řadě rozplétat.

A nesmím ani zapomenout na dvě skvělé scény, které nám toto finále nabídlo. Sami tvůrci se v několika rozhovorech přiznali, že s použitím ikonické Welcome to the Machine od Pink Floyd čekali na tu správnou scénu, kterou první přímý rozhovor mezi Finchem a Machine rozhodně je. Emotivní skoro-rozloučení mezi otcem a potomkem (v pravém slova smyslu, Machine se nerozpakuje použít father namísto admin) je jednoznačně jedním z vrcholů seriálu jako takového. Druhým fanouškovsky velmi vděčným momentem je zapojení Reeseho do God Mode (Can you hear me? Hell yes.). Lehkost s jakou posléze dokáže zlikvidovat obrovskou převahu (převážně red shirts) je až udivující. Přesně tyto výhody ovšem bude náš neustále se zmenšující tým hlavních postav v nadcházející sérii postrádat.

Závěrem bych chtěl všem tento seriál opětovně doporučit, protože takový náběh od jednoduché procedurálky s minimálním šmrncem lehkého sci-fi ke silně serializované podívané (vždyť jen plán záchrany Machine jsme, byť nevědomky, sledovali v průběhu celé této série!) se jednoduše jen tak nevidí. Chytrá práce s postavami, skvělé využití flashbacků, precizní a postupné budování mytologie a neuvěřitelně dobrá práce se soundtrackem v klíčových momentech činí z Person of Interest povinnou součást mého watchlistu (a měla by se dostat na watchlist každého trochu seriózního příznivce žánru).

Komentář k The 100 S02E14 (Bodyguard of Lies)

Již několikrát jsem zde na různých místech zmiňoval, jak velký význam má pro každý seriál jeho mytologie. Zároveň jsem uváděl některé konkrétní seriály, které dle mého názoru budují svou mytologii následováníhodným způsobem. Opakovaně přitom musím potvrdit, že The 100 patří do této nepočetné, ale o to důležitější skupiny.

Především bych nikdy nevěřil, že se zrovna tento seriál stane tím pověstným must watch immediately, u kterého mi vznikne nutkavá potřeba vidět každý díl co nejříve. První sérii jsem totiž začínal s víceméně nulovými očekáváními (just another CW show) a vlastně jen z potřeby vyplnit volný časový slot. Počáteční díly mě přitom utvrzovaly v přesvědčení, že tady nebude vlastně o moc co stát a vidina na dokončení první série se jevila jako spíše nepravděpodobná. Jenže ono se to velmi rychle zlomilo a z původní šablony, kterou na CW sekají jako Baťa cvičky nezůstal kámen na kameni. Načrtnuté romance velmi rychle ustoupily do pozadí a brutálně nekompromisním odpravením jedné z hlavních postav mi dali tvůrci najevo, že se budou snažit o trošku jiný přístup, než bývá zvykem. Od Wellsovy smrti jsem proto zpozorněl a hlavní důraz na boj s Grounders (který byl vlastně survival/fight against all the odds) mi byl značně sympatický. Děj ve vesmíru sice tak zajímavý nebyl, protože od dob BSG nepřinesli tvůrci nic tak šokujícího ani nového do tohoto specifického subžánru. Sloučením těchto dějových linek v aktuální druhé sérii nicméně vesmírná nuda odpadá a dál už se jede pouze na plný plyn.

Nastavené tempo je po nevyvážené první sérii totiž opravdu smrtící, v podstatě již závěr první série kulminující v obrovském masakru byl svým způsobem velmi odvážným krokem (byť to hlavní postavy příliš neodnesly). Druhá série pak v daném tempu pokračuje a místy dokonce ještě zrychluje, válečný konflikt eskaluje, rodí se nová spojenectví, představují další zajímavé postavy a do toho přichází i několik nečekaných zvratů (that whole main character goes totally insane/gets killed by his chosen one), jedním slovem vynikající. Menší počet epizod sice neskýtá pro případné fillery příliš prostoru, ale i tak si jdou tvůrci jistě a rozhodně za svým. Očekávané finále vystavené na půdorysu první velké bitvy tak bude zcela jistě velmi zajímavou podívanou.

K aktuálnímu dílu, který byl sice předehrou velkého finále lze dodat jediné: always be prepared. Určité náznaky tu byly a s commander/princess plně souhlasím (je to trošku rychlé, vzhledem k časovému rámci jednotlivých epizod, ale přesto uvěřitelné). Vůbec celý jejich vztah (I'm a stitch away from making it and a scar away from falling apart) je uvěřitelný a zajímavým způsobem graduje; zvláště vezmeme-li v úvahu, že první výměna názorů proběhla takto:

Lexa: You are the one who burned 300 of my warriors alive.
Clarke: You are the one who sent them to kill us.

Bellamyho linka v Mount Weather posléze i nadále pokračuje jako vlastně neskrývaná variace na jedničku Die Hard (včetně lezení skrze nejrůznější šachty) a přináší svou dávku uspokojivé akce. Další vztahové peripetie mě až tak nezajímají, šachové figurky se posunuly na finální pozice a teď zbývá jen rozhodnout o tom, kteří pěšáci budou obětováni. Morální hranice se pomalu stírají a další možný vývoj (včetně podivného religious questu Jahy) slibuje širokou škálu možných řešení. Mount Weather padne, to je již nyní jisté, ale za jakých podmínek se tak stane je stále ve hvězdách. Can't wait to see what happens either way.

Komentář k The 100 S02E08 (Spacewalker)

The 100 mohlo dopadnout opravdu velmi špatně, nicméně stanice CW překvapila a z nepříliš originální premisy (vycházející jak jinak z young adult předlohy) dokázala vykřesat poměrně zajímavý a především napínavý seriál z postapokalyptického prostředí. Věrni těm nejlepším tradicím i v tomto podání vypadá svět po apokalypse jako lesy okolo Vancouveru (lehká nostalgie po Stargate zde je nepochybně přítomna) říznuté tu a tam nějakým tím trochu sci-fi prvkem. Nicméně celkový vizuál se nevyznačuje do očí bijící průměrností, takže i v tomto směru má The 100 body k dobru. Rozhodl jsem se proto připojit několik nesourodých poznámek k seriálu jako celku s důrazem na aktuální midseason finále.

The 100, přestože neoplývá ze své podstaty extra originálními charaktery je svým způsobem opět ukázkovým příkladem dobrého a rychlého budování fikčního univerza (druhým, mnou často zmiňovaným je Person of Interest). Na rozdíl od PoI, které mělo od počátku epizodickou strukturu s postupně sílící hlavní linkou, byl the 100 koncipován jako jeden ucelený příběh, navíc odehrávající se ve značně hektickém tempu (první řada o 13 dílech pokrývá cca. období jednoho kalendářního měsíce). Epizodické zápletky jsou, alespoň prozatím, víceméně vyloučeny a tok hlavní linie tak může spokojeně plynout dál. Seriálu zejména pomohla razantní změna prostředí ve druhé řadě, definitivní opuštění vesmíru ukončilo tříštění příběhu mezi dvě soupeřící linie (Earth/Ark), z nichž ta vesmírná byla vždy tou méně zajímavou; pro vykreslení reálné diktatury ve vesmíru můžu doporučit reimaginaci Battlestar Galacticy, která je mnohem lepším zástupcem daného žánru. Každopádně byl vývoj na Zemi od počátku zajímavější a komplikovanější. Existence dalších přeživších se jistě dala tušit, jejich složení a odhalování stále nových frakcí je posléze hnacím motorem celého seriálu. Pakliže první řada operovala se značně černobílou dualitou 100/Grounders, řada druhá jde mnohem dále a rozvíjí tento svět do současné podoby 100/Ark Survivors/Grounders/Mountain Men/Reapers/City of Light a potencionál do budoucna je samozřejmě velký. Přítomnost pouštní oblasti a naznačené komlikované vztahy dávají prostor pro budování nových spojenectví i drastické válečné konflikty.

Aktuální mideseason finale přitom potvrzuje další sympatický rys tohoto seriálu, a sice ochotu tvůrců posílat na onen svět i důležité postavy; náznaky tohoto přístupu byly již v řadě první, kdy se rychle pakovala jedna z hlavních postav (navíc docela badass stylem) a nyní došlo i na postavu z ústředního tria, což se skutečně tak často nevidí. Samotný závěr Spacewalkera ukázal, že být vůdcem znamená dělat těžká, takřka nepředstavitelná rozhodnutí a čelit jejich následkům, uvidíme kterým směrem se The 100 po tomto zlomovém díle vydá, nicméně se nám zde rýsuje poměrně atraktivní střet technologie a hrubé síly a boj o Mount Weather tak bude zcela jistě zajímavou podívanou.

Komentář k Agents of S.H.I.E.L.D. S02E07 (The Writing on the Wall)

V angličtině je krásný výraz pro stav, kdy je něco/někdo druhý v pořadí (ať se již jedná o seriál či univerzitní rok), tímto výrazem myslím sophomore, v případě seriálu Agents of S.H.I.E.L.D. se nacházíme uprostřed sophomore season, což je většinou po první rozjezdové řadě, kritická partie vývoje většiny seriálů. Budování fikčního univerza ostatně není jednoduchou záležitostí, jak jsem zde již několikrát zmínil. U AoS můžeme hovořit o novém modelu výstavby koherentního fiktivního světa, kdy základ vychází z původně filmového MCU, které bylo až později obohaceno o televizní tvorbu. V tomto směru představují Agents valstně jakýsi doplněk, prohlubující prvek spojující skrze přímé i nepřímé odkazy (nejčastěji tzv. name-dropping) jednotlivá zákoutí MCU; pravda prozatím pouze ta nacházející se na planetě Zemi.

Původní myšlenka nahlížet na MCU optikou všudepřítomné organizace S.H.I.E.L.D. se ukázala být trochu problematickou, již od počátku seriálu byli diváci vystaveniostrému kontrastu mezi velikostí titulní organizace a samotným záběrem (scope) seriálu zaměřeným na jeden malý tým agenta Coulsona. Žádné létající pevnosti, extra velké bitvy nebo camea opravdových Avengerů se jednoduše nekonaly. AoS začínal trochu připomínat takové marvelovské CSI a svým přístupek (první polovina úvodní řady) velkou část diváků odradil. O zlomovém sedmnáctém díle ,,Turn Turn Turn'', který konečně nakopnul seriál do toho správného badass módu jsem zde již hovořil. Po odstranění té velké berličky se AoS mohl začít profilovat jako to, čím měl bý již od začátku, tj. plnohodnotnou částí MCU, jejíž znalost bude napříště ovlivňovat i divácký zážitek ze samotných filmů (a ne vyloženě jednostranně naopak, jako tomu bylo doposud). Slibný rozjezd druhé série mne posléze utvrdil v přesvědčení, že AoS si druhou (i třetí) šansi určitě zaslouží.

Delší úvod byl dle mého názoru nutný pro správné zasazení komentovaného dílu do širšího kontextu AoS i celého MCU. Jsme totiž svědky druhého velkého obratu v celkovém směřování seriálu, který může být nakonec ještě důležitější, než velké odhalení Hydry v první řadě. Až dosud sloužil tento seriál jako takové lehce zastřené guilty pleasure pro opravdové fanoušky MCU, kdy často jediným odlišujícím prvkem byly ony easter eggs a další formy pomrkávání na diváka. Seriál byl dlouhou dobu vázán nutností držet velká tajemství pod pokličkou, a to až do premiéry Winter Soldier; poté se již mohla bitva mezi oběma organizacemi rozhořet naplno. Jak to prozatím dopadlo již všichni víme, Hydra zvítězila na celé čáře, z kdysi nejmocnější ,,kladné'' organizace (i když Furyho popis S.H.I.E.L.D. was a lot of moving parts je asi nejvíce výstižný) zbylo naprosté torzo v podobě Coulsonova týmu, jedné ukryté základny a hrstky loajálních agentů. Zatímco Fury pobíhá někde po Evropě a loví pohlaváry Hydry, aby se slavnostně objevil v druhých Avengers, zbyla novému řediteli Coulsonovi ta nejtěžší práce ze všech. Znovuvybudovat obrovskou špionážní agenturu totiž nebude vůbec jednoduché.

Druhá řada přinesla kromě sympatického převrácení vzájemných pozic (skutečně out of the shadows and into the light) i několik nových postav: skvělý Mack, schopná Mockinbird (mj. i adeptka na budoucí členství v Avengers), její bývalý manžel/mercenary Lance Hunter, na straně antagonistů pak především nestárnoucí doktor Whitehall a stále tajemný otec Skye. Nové postavy rovná se nové konflikty, které spolu s citelně temnějším vyzněním druhé řady vytváří dojem kvalitního díla a ne pouhé výplně mezi jednotlivými filmy.

Důležitým prvkem je i seriálová mytologie, ona hlavní linka prostupující všemi díly, která je naštěstí v druhé řadě mnohem více zřetelnější a nedostáváme tak zbytečné case-of-the-week do sebe uzavřené díly. Tajemný mimozemský artefakt, který v epizodě Shadows zabalila Peggy Carter do bedny, aby ji o nějakých šedesát let později ukradl operativec Hydry s pomocí intelu od bývalých agentů S.H.I.E.L.D. (see the complexity?); pokračující boj mezi oběma organizacemi, nejasný statut polovičních uprchlíků před zákonem, tajemství původu Skye a jejího otce, Wardovy mystifiakce a Coulsonův zdravotní stav, to vše dohoromady vytváří již poměrně propletenou tapisérii motivů a dějových linek. Motivace postav, jejich rozložení na šachovnici dějin, to vše podléhá neustálému vývoji a velkým zvratem v komentovaném díle se divák dostává do pozice aktivního objevitele nového zákoutí MCU univerza.

Pánové z Marvelu totiž odhalili nadcházející filmy Phase Three, kterými nás budou příštích pět let bombardovat. Jedním z těchto filmů je i snímek Inhumans, který se zaměřuje na rasu nadlidí (přesněji advanced offshoot of humanity) vzniknuvší po manipulaci lidské DNA ze strany mimozemské rasy Kree. V komentovaném díle jsme se dozvěděli něco více o minulosti projektu T.A.H.I.T.I. a hlavně jsme konečně vyřešili záhadu tajemných symbolů, které Coulson a spol. museli neustále vyrávat/malovat/tetovat. jedná se o mapu nějakého neznámého města - dle mého nejspíše domov samotných Inhumans, ke kterým bude patřit i Skye a její otec. To by totiž vysvětlovalo, proč Skye nemá žádné vedlejší příznaky jako ostatní (není zcela člověk) i tu nestabilitu otce. Pokud je tato teorie pravdivá, pak by AoS položili základ budoucího filmu a sama Skye by mohla být jednou z Inhumans, kterými se bude film zabývat. To by byl z hlediska struktury MCU velmi odvážný krok, protože by to od diváka předpokládalo jistou znalost seriálu pro plnohodnotné pochopení samotného filmu. Zároveň by přirozeně došlo k dalšímu psoílení pozice Aos jako možné základny i pro další televizní a filmové projekty, jak se ostatně nyní již děje s napjatě očekávaným Agent Carter.

Komentář k Agents of S.H.I.E.L.D. S02E01 (Shadows)

Na druhou řadu AoS byly (a jsou) kladeny značné nároky pramenící z absence záchranné sítě v podobě nějakého důležitého propojení s velkým MCU filmem. V minulé řadě se tak stalo v případě druhého Capova dobrodružství a tento crossover vlastně televizní agenty de facto zachránil od předčasného zrušení. Celý seriál nabral obrátky, akce se stala živější, nebezpečí hmatatelnějším a konečně to vypadalo, že se pomalu budovaná mytologie dala do citelného pohybu. Druhou řadu AoS čekají pouze Avengers: Age of Ultron v půlce příštího roku, do té doby budou muset stát na vlastních nohou. 

Situace je ovšem celkově značně odlišná od minulé televizní sezóny, pokud bychom měli vybrat jeden charakteristický a dominující jev pro sezónu 2014/2015, pak by to byl bezpochyby nekompromisní nástup nových seriálů založených na komiksových předlohách. Nejenom Marvel, ale i DC do toho pořádně šláplo a o přízeň diváků a dobré ratingy se tak bude svádět bitva po celý pracovní týden. Pro AoS z toho plynou zejména možná propojení s chystanou Agent Carter, protože „Netflix saga“ bude nejspíše stát ve svém malém R-kovém koutě MCU (doufejme).

A takovou malou reklamou na Agent Carter začíná i úvodní díl druhé série Agents of S.H.I.E.L.D., i když to podle konce minulé série chvilku vypadalo, že se bude seriál muset přejmenovat, nakonec to tvůrci uhráli lehce nečekaným, ale zajímavým způsobem. V komiksech přebíral S.H.I.E.L.D. Tony Stark, v MCU je to agent Coulson, který se stal s Furyho požehnáním novým ředitelem. Všemocná organizace se tak rázem smrskla na hrstku věrných agentů, poslední utajenou základnu a letadlo Coulsonova týmu. Přesto je paradoxně záběr AoS nyní větší, dříve jsme byli odkázáni skoro výjimečně na letadlo, nyní zde máme celou základnu a na plátně se objevuje mnohem více postav, než kdy dříve. Osobně mě velmi zajímá, zda se podíváme i na jiné základny S.H.I.E.L.D. (teoreticky by se někde ještě mohla udržet skupina věrných agentů, která o Coulsonovi doposud neví). Název epizody odkazuje na fakt, že HYDRA se po nepovedeném pokusu o ovládnutí světa opět stáhla do temnot a stínů, kde nadále působí. Coulson a spol. jsou nicméně zbytkem světa vnímáni společně s HYDRou jako teroristická organizace, takže i oni se musí spokojit s life in the shadows.

Úvodní cameo Peggy Carter lehce propojuje oba seriály a představuje nového antagonistu druhé série, poté již je divák přenesen do víru akce v současnosti. Jestli něco vystihuje druhou sérii AoS, pak je to změna celkové dynamiky seriálu. Nejen, že se dramaticky změnilo zázemí všech postav a jejich postavení ve fikčním univerzu, ony se zásadním způsobem změnily zejména vztahy mezi nimi. Z Coulsona se stává odtažitý leader ve Furyho stylu nucený činit těžká rozhodnutí (ostatně je postaven před obrovský úkol: vybudovat celou organizaci od začátku); Skye je již plnohodnotnou agentkou a terénním operativcem, May je pak jejím školitelem, Fitz trpí vidinami a poškozeným mozkem, Simmons opustila tým a Ward hnije v podzemní cele, kde se již několikrát pokusil o sebevraždu. 

Temnější pojetí je docela znát a Shadows se s nikým moc nepářou. Potencionální guest star nejdřív přijde o ruku a za pár minut i o život, Coulson riskuje s osudy všech ve snaze získat maskovací technologii pro letadla a vůbec tam kupodivu umírají lidé a všechno je drama až na půdu. Humor sice úplně nevymizel, nicméně rozhodně je odsunut na vedlejší kolej a mně tento přístup jednoznačně vyhovuje. Nové nastavení fikčního univerza plné bývalých agentů S.H.I.E.L.D., zrádců, operativců HYDRA, žoldáků a všemožných dalších postav nutí naše protagonisty k radikálním rozhodnutím. Absorbing Man je navíc ideální záporák pro televizní poměry se zajímavou schopností, takže v tomto směru bez výhrad. Rovněž bude zajímavé sledovat vývoj okolo Skye a Coulsona (tj. hlavní mytologická linka samotného seriálu) a postupnou obnovu S.H.I.E.L.D. a boj o jeho udržení. 

Já jsem s nastaveným kurzem prozatím spokojen, nyní si můžu pogratulovat, že jsem s AoS neseknul v půli první série (díly 6-10 byly kritické) a vytrval jsem, protože ta odměna za to stála.

Komentář k Person of Interest S03E23 (Deus Ex Machina)

Možná jsem to už zde někdy zmiňoval, nicméně to stojí i tak za připomenutí: Person of Interest je pro mě takřka učebnicovým příkladem postupného budování mytologického univerza. Během pouhých tří sérií jsme se dostali od zdánlivě prakticky nepropojených epizodních case-of-the-week zápletek k jednoduše plně provázanému příběhu plného skvělých flashbacků (mladý Harold, začátky Root a Shaw) a nečekaných zvratů (that whole Vigiance thing). Závěrečná epizoda třetí série tento trend plně potvrzuje a ještě umocňuje postavení Person of Interest jako seriálu, který se nebojí těžkých rozhodnutí (smrt Carterové) a rozhodně se svými ,,hrdiny'' nezachází v rukavičkách. Efekt stále stoupajícího nebezpečí a pocitu, že se hraje skutečně o hodně stále stoupá. 

Třetí série se až na pár výjimek plně odpoutala od jednorázových dílů, přičemž bezmála všechny díly postupně doplňují obraz celkové skládačky a znovu tak prohlubují již tak impozantní mytologii seriálového univerza. Vždyť kolik toho nevíme o samotném Haroldovi, neznáme dokonce ani jeho pravé příjmení (!), Nathan Ingram může být stále teoreticky naživu, stále může existovat ještě třetí fungující systém, minulost Shaw a Root je také z velké části zahalena tajemstvím... Potencionálních dějových linek je opravdu mnoho, nicméně nejdůležitější bude ta odehrávající se v přítomnosti; po odhalení pravého původu Vigilance se Decima stala největší hrozbou, které musel náš tým kdy čelit. Decima a plně funkční Samaritan jsou těmi opravdovými nepřáteli a navíc stále není jisté, jaké plány s lidstvem má Samaritan samotný...cliffhanger jako prase musím říct. Naši hrdinové skrývající se pod novými identitami se budou muset vypořádat s novými překážkami, veškeré výhody plynoucí z absolutní anonymity jsou nyní pryč a všichni se s tím budou muset nějakým způsobem srovnat. Nejvíc se těším na pokračování platonického vztahu Root a Shaw (pro shippery Shoot) a vůbec celkově se mi čtvrtá série jeví jako nejambicióznější vůbec. Každý druhý seriál by nějak ve finále odstavil Vigilance i Decimu a na poslední chváli zabránil spuštění Samaritan, kdežto Person of Interest nechalo naše hrdiny prohrát na celé čáře a vyváznout pouze se svými holými životy. Can't wait for the next season!

Marvel Cinematic Universe: A Short Introduction

Se stále zrychlující se kadencí komiksových filmů, které v podstatě nahradily žánr akčních velkofilmů jsem si řekl, že by nebylo od věci trochu se podívat na zoubek zatím nejambicióznějšímu projektu posledních let, kterým je Marvel Cinematic Universe (zkráceně MCU). MCU je unifikovaným fikčním vesmírem, který se skládá z velkorozpočtových filmů, krátkých filmů ze série Marvel One Shot a televizních seriálů. Výhoda tohoto přístupu spočívá přirozeně ve vzájemné provázanosti, kdy má divák šanci ponořit se v každém filmu do celého promyšleného univerza čerpajícího z několika desetiletí komiksové produkce a bavit se nejrůznějšími odkazy a easter eggy. Vrchol posléze představují společné filmy přivádějící na jednu scény hlavní postavy samotných sólo filmů v podobě superhrdinského týmu Avengers. Znalci komiksů ovšem vědí, že filmový vesmír se v mnoha ohledech od své komiksové předlohy liší, dokonce i v samotném obsazení např. Avengers, kdy jednotliví hlavní hráči podezřele chybí. Důvody je nutné hledat v devadesátých letech, kdy Marvel musel přistoupit k jednomu bolestivému kroku.

Marvel totiž stál na pokraji finančního krachu a cestu ven našel prostřednictvím prodeje filmových práv na jednotlivé postavy různým studiím. Filmové licence se na základě těchto smluv rozutekly po celém Hollywoodu a Marvel měl v případě natočení filmů práva na procenta ze zisku. Zpětně se to jeví jako šílenost, nicméně musíme uvažovat v kontextu doby: komiksové filmy v devadesátých letech rozhodně nepředstavovaly dominantní žánr, spíše naopak. Jediný superhrdina, který spolehlivě vydělával byl Batman, zbytek zůstával pravidelně dalece za očekáváními (a třeba Judge Dredd byl jeden z hřebíků do Stalloneho kariéry). Současnou vlnu komiksových blockbusterů můžeme vysledovat k prvním X-Men a prvnímu Spider-Manovi (s přimhouřením oka bych možná zařadil i Bladea), kteří dokázali nastartovat úspěšné série žijící dodnes. Takže krok Marvelu měl svoji logiku; byly to rychlé peníze na ruku za situace, kdy komiksové filmy byly velkou neznámou a nikoho nenapadlo ani na vteřinu budovat něco jako propojený filmový vesmír. Vrcholem kontinuity v očích filmových producentů byly propojené trilogie a) volného střihu (Spider-Man) a za b) trilogie plánové jako celek od počátku (Lord of the Rings). Smlouvy naštěstí obsahovaly klauzuli o automatickém navracení filmových práv, v případě že tato nejsou využita v určité stanovené době, nejčastěji 5 let (proto Spider-Man reboot trilogy) či 10 let. Po úspěchu prvního Iron Mana navíc začalo být jasné, že komiksové filmy mají budoucnost. Marvelu se v průběhu času některé licence vrátily samy, některé byly zpětně odkoupeny, nicméně rozhodně ne všechny má v současné době Marvel ve svém vlastnictví. Jinak jako poslední se vrátily licence např. na Daredevila, což vedlo k rychlému odsouhlasení hned čtyř televizních seriálů od Netflixu (Daredevil, Jessica Jones, Iron Fist, Luke Cage), které se protnou v ,,televizních Avengers'' minisérii Defenders. Nyní se tedy podíváme blíže na to, kdo vlastní jednotlivé postavy, resp. práva na jejich filmové zpracování:

Sony Pictures

Zdánlivě nejhorší pozici z velkých studií mají v Sony, jelikož vlastní pouze Spider-Mana, jeho záporáky a vedlejší ,,civilní postavy''. Kluci ze Sony se s tím ovšem nepářou a klidně odklepli rychlou reboot trilogii, přesně v pětiletém smluvním oknu (Spider-Man je jinak v komiksech jedním z hlavních členů Avengers). A plány mají skutečně veliké: záporácký film Sinister Six, minimálně dva další Spider-Many a mluví se i o sólovce antihrdiny Venoma. Spider-Man je jednou z nejsilnějších značek vůbec, takže si to vlastně můžou dovolit, nicméně v případě Sony výrazně propojený vesmír vybudovat nejde, už jen z toho důvodu, že mají k dispozici pouze jednoho skutečného hrdinu + jeho záporáky. Ne, že by se kluci nesnažili, ale dle mě tlačí hodně na pilu (viz počet protivníků v aktuální dvojce: Electro, Green Goblin, Rhino).

UPDATE: Po de facto neúspěchu dvojky nového Spider-Mana se v Sony chytli za hlavu a Marvelu se podařilo dostat Spider-Mana zpět do své stáje, což má za následek zrušení plánové trojky z produkce Sony (stejně tak zrušení Sinister Six a s největší pravděpodobností i definitivní konec pokusu o propojený fikční svět v rámci studia Sony) a další (již třetí) reboot oblíbené postavy. Nově se Spider-Man který má být věkově stále studentem střední školy objeví ve trojce Capa a dostane i valstní sólovku s premiérou v roce 2017.

Universal Pictures

V Universalu mají Namora (takový o něco trapnější Aquaman - ano, jde to). Myslím, že s ním nemají žádné plány, protože převést tuhle postavu smysluplně na plátno by vyžadovalo hodně ústupků. Plus, kromě komiksových znalců nemá nikdo ponětí o koho jde. O práva na Namora se Marvel zřejmě nijak aktivně neuchází, do jejich podoby MCU se zatím vůbec nehodí (a trikově vzato by se jednalo o postavu velmi náročnou..).

Lionsgate Entertainment

Další případ vlastnictví jediné postavy je Lionsgate, kteří mají ve svých spárech Man-Thing. Man-Thing je vlastně Swamp Thing od DC, akorát mínus Alan Moore a cool southern gothic atmosféra. Paradoxně je Man-Thing mladší (prvně se objevil v květnu 1971, Swamp Thing v červenci téhož roku), ale opět se jedná o postavu prakticky nezfilmovatelnou. Přesto se určitou oklikou tahle postava již do MCU dostala. V třetím Iron Manovi se objevuje agentka AIMu Ellen Brandt, která je komiksovou manželkou Man-Thinga (hlavně před jeho proměnou). V komiksu jej zradí a on jí zanechá trošku pošramocený obličej, což je taky ve filmu znázorněno její jizvou na tváři (takže fun easter egg, ale u něj nejspíš zůstaneme).

20th Century Fox

Fox vlastní X-Meny (a potažmo všechny mutanty) a Fantastic Four (včetně spřízněných postav typu Doctor Doom a Silver Surfer). FF mají za sebou dva strašné filmy, nyní se připravuje reboot s novým obsazením. X-Men odstartovali současnou vlnu a kromě sólovek Wolverina se nyní dočkáme i pátého filmu v hlavní sérii s názvem Days of Future Past. Wolverine se do Avengers asi taky v dohledné době nepodívá. Zajímavá situace je u hraničních postav typu Quicksilver a Scarlet Witch, kteří jsou nejen členy Avengers, ale i potomky Magneta. V tomto případě se studia trhly a každé si jde vlastní cestou (interpretace foxovská vypadá prozatím o hodně hůř), ostatně tyto postavy budou centrální pro zápletku dvojky Avengers (nejsou to ale mutanti, nýbrž ehm... miracles).

UPDATE: Tak reboot pod vedením Joshe Tranka se "povedl" úplně na jedničku... za stávající situace je na tom značka FF (potažmo její hodnota) hodně špatně... Marvelu by se licence na Fantastic Four nicméně hodila, už jen díky skvělým záporákům (Doctor Doom, Galactus), které by šlo naroubovat do filmů jiných hrdinů. U X-Menů je situace o poznání veselejší, Days of Future Past byli komerčně i kriticky vzato úspěšní a už se připravuje závěr trilogie, stejně tak je na pořadu dne i údajně poslední Wolverine s tváři Hugha Jackmana.

Marvel Studios

No a Marvel má ten zbytek. Thor, Captain America, Iron Man, Hulk, Black Widow, Hawkeye, Punisher, Ant-Man, Dr. Strange, Black Panther, Guardians of the Galaxy atd. atd. Pro lepší přehled uvádím chronologický seznam všeho co patří do MCU v současné době, počínaje filmy:

Phase One

Iron Man

The Incredible Hulk

Iron Man 2

Thor

Captain America: The First Avenger

The Avengers

Phase Two 

Iron Man 3

Thor: The Dark World

Captain America: The Winter Soldier

Guardians of the Galaxy

Avengers: Age of Ultron
Ant-Man

Phase Three

Captain America: Civil War
Doctor Strange
Guardians of the Galaxy Vol. 2
Spider-Man (název nestanoven)
Thor: Ragnarok
Black Panther
Avengers: Infinity War - Part I
Ant-Man and the Wasp
Captain Marvel
Avengers: Infinity War - Part II 
Inhumans

UPDATE: Jak je vidno, Marvel rozhodně nezahálí a po odhalení Phase Three se mohou komiksoví nadšenci celého světa radovat naplno, zároveň je zřejmé, že původní line-up není rozhodně tesán do kamene a může se měnit. GotG, dvojka Ant-Mana i nový Spider-Man jsou kousky, se kterými se tak úplně nepočítalo, zásadní otázkou zůstává vývoj po událostech Infinity War, kde si to Avengers a spol. rozdají se samotným Thanosem a nezůstane kámen na kameni...

Marvel One Shots

The Consultant

A Funny Thing Happened on the Way to Thor's Hammer

Item 47

Agent Carter

All Hail the King

Jedná se o krátké filmy, které jsou hlavním tahákem DVD/Blu-ray edic marvelovských filmů. Některé z nich (Agent Carter, All Hail the King jsou opravdu povedené).

Tv Shows

Agents of S.H.I.E.L.D.

Daredevil

Jessica Jones

Luke Cage

Iron Fist

The Defenders (spojí předchozí čtyři seriály)

Agent Carter

EDIT (5.12.2015)
S koncem Phase Two jsem výše uvedený text doplnil o nové informace a po pečlivém zhodnocení přikládám osobní žebříček dosavadních filmů (Phase One, Phase Two) a seriálů pěkně od nejlepšího k nejhošímu (dle mého čistě subjektivního hodnocení):

Zebříček celovečerních filmů MCU

1. Iron Man
2. Captain America: The Winter Soldier
3. The Avengers
4. Iron Man 2
5. Guardians of the Galaxy
6. Captain America: The First Avenger
7. Thor: The Dark World
8. Ant-Man
9. Thor
10. Iron Man 3
11. Avengers: Age of Ultron 
12. The Incredible Hulk

Žebříček televizních seriálů MCU

1. Agents of S.H.I.E.L.D.
2. Jessica Jones
3. Agent Carter
4. Daredevil

U televizních seriálů mám přirozeně své důvody pro poněkud překvapivé hodnocení, nicméně ve zkratce musím uvést, že AoS vyzráli v čistou televizní epiku momentálně se ohánějící nejlepším antagonistou celého MCU (I'm looking at you Agent Ward) a sledovat jejich cestu je tou nejlepší odplatou za mizernou první polovinu úvodní řady. Z poslední doby se mi hodně zamlouvala Jessica Jones, opět i díky skvěle zpracovanému a ztvárněnému antagonistovi (Kilgrave FTW!) a pomalejšímu tempu vyprávění obohacenému o ženský pohled na věc... Retro s agentkou Carterovou také stojí za řeč, byť tady se již jede na čistě jednohubkové vlně, ale stále hodnotím lépe, než zachmuřeného Daredevila, kde jsem fandil hlavně Kingpinovi, a kde dle mého názoru tvůrci poněkud zaspali, co se rozvíjení mytologie týče (chtělo by to více ninja assasínů a mystiky...), takže zatím asi takhle.

 

Jinak pouze připomínám, že Aos se věnuji i v občasných komentářích k jednotlivým epizodám, které naleznete rychle pomocí praktického seznamu odkazů v pravé boční liště. Další update čekejte někdy v průběhu (cca. polovině) Phase Three.