Jméno růže aneb detektivní pátrání po chodbách středověkého opatství s naučnými výklady filozofického a teologického charakteru ve stínu blížící se Apokalypsy dle Umberta Eca

Tímto textem se vracím do složitého a fascinujícího světa románové tvorby Umberta Eca, a to rovnou cestou jeho zřejmě nejslavnějšího díla - Jména růže (pracovní název Zločinné opatství byl autorem zamítnut pro přílišnou akcentaci na detektivní linii knihy). Patrně již dříve jsem zde vyslovil poznámku o struktuře Ecových románů, které jsou podobny precizní stavbě gotické katedrály. Autor do svého románového mikrokosmu zasazuje děj nikoliv jako hlavní kostru celého díla, ale spíše jako jakýsi přívažek, živou tkáň propojující ty skutečně důležité elementy, což se v případě Umberta Eca rovná řadě učených disputací a zamyšlení převážně historického, filosofického či teologického charakteru. Nejinak je tomu také v této svérázné variaci na kombinaci gotického a detektivního románu. Na rozdíl od Ecových dalších románových počinů, má čtenář jedinečnou příležitost pochopit způsob, jakým Eco k psaní románu přistupuje díky doprovodnému eseji Poznámky ke Jménu růže, který je součástí také nejnovějšího českého vydání (jde přitom o Ecem upravenou a preferovanou verzi, očištěnou o některé latinské citáty a opravenou pokud jde o zjištěné faktické chyby); v tomto poučném eseji dává Eco svému čtenáři nahlédnout pod pokličku celého procesu své tvorby a esej tak poskytuje další možné klíče ke čtení románu jako celku. 

Po stránce samotného děje jde o nepřiznanou variaci na detektivní romány klasické anglické školy ve stylu whodunnit, nicméně toto dějové schéma je Ecem poměrně brzy opuštěno ve prospěch všemožných odboček sloužících k nastínění celého mikrokosmu jednoho nejmenovaného opatství ležícího v horách severní Itálie. Do tohoto opatství přijíždí na konci listopadu anno Domini 1327 dva mniši: františkán Vilém z Baskervillu z anglických ostrovů, bývalý inkvizitor a nynější teolog římského císaře a Adso z Melku, novic benediktinského řádu, Vilémův asistent a vypravěč (zde Eco odkazuje na vpravdě archetypální dvojici Sherlocka Holmese a Dr. Watsona); v opatství se má setkat delegace císařských teologů s papežskými teology (toho času sídlil papež v Avignonu) a vyřešit některé palčivé teologické otázky trvajícího sporu mezi císařem a papežem. Po příjezdu do opatství je bratr Vilém opatem požádán o vyšetření záhadné smrti mladého iluminátora Adelma z Otranta (další narážka na klasický gotický román The Castle of Otranto), přičemž další úmrtí na sebe nenechají přirozeně dlouho čekat; navíc se zdá, že vraždy odkazují na Zjevení Janovo a ohlašují tak příchod blížící se Apokalypsy. Čtenář očekávající standardní detektivní pátrání v kulisách středověkého opatství bude ale následujícím vývojem děje značně zklamán, o odhalení vraha tu totiž nejde ani zdaleka v první řadě, což ostatně zdůrazňuje i sám Eco v Poznámkách, kdy sám dodává, že jde o "detektivku, kde se nic neodhalí a detektiv prohraje". Vilémova hypotéza se tak v závěru ukáže jako nepravdivá a identita samotného vraha je zjištěna na základě zcela chybných předpokladů. Toto vše je součástí Ecovy rozmáchlé hry se čtenářem, ostatně, zamyslíme-li se nad Jménem růže z hlediska jeho struktury coby detektivního románu, musíme nutně dospět k závěru o značných nedostatcích v tomto ohledu. Detektivní pátrání je často odkládáno na později z nejrůznějších důvodů, čtenáři není prezentován ucelený soubor návodných indicií, který by mohl vést až pachateli, dokonce zde nejsou ani uváděni možní pachatelé coby red herrings, a nebohý čtenář tak tápe spolu s vyšetřovateli až do samotného konce. V tomto románu je tak otázka pachatele vraždy řešena vlastně jako podružná, mnohem více důležité je vykreslení samotného mikrosvěta hermeticky uzavřeného opatství. Tuto uzavřenost lze spatřovat v několika rovinách, a sice (i) fyzické, kdy opatství leží vysoko v horách (Eco tuto nutnost vysvětluje s velkým zalíbením v rámci Poznámek tak, že potřeboval místo, kde by se na konci listopadu porážely prasata, aby mohlo dojít k jedné z vražd v souladu s biblickou předzvěstí Apokalypsy); dále (ii) osobnostní, tedy opatství je domovem učených lidí, prakticky všechny postavy jsou příslušníci řeholních řádů (tento odstup od běžného, profánního světa je podtržen také skutečností, že všechny světské postavy, kterými jsou četní pohůnci, čeledíni, kuchaři, pomocníci, rolníci, vesničané et cetera nejsou v románu vůbec označeni vlastními jmény; (iii) hierarchické, i v rámci samotného opatství je znatelná hranice mezi příslušníky daných řeholí a především vyčleněno místo, kde sídlí pravá síla vědění, tedy ne všem přístupná knihovna, v otázce přístupu ke vzácným svazkům zde uloženým je ostatně potřeba hledat také řešení ústřední záhady. Podobným způsobem by bylo možno pokračovat ještě nějakou chvíli.  

Stejně jako existuje mnoho vrstev tohoto románu, existuje také celá řada jeho potencionálních čtenářů a ne každý z těchto čtenářů si z dané četby odnese vše podstatné. O neustále se vyvíjejícím vztahu knihy a jejího čtenáře či o problematice modelového čtenáře a jeho utváření psal Eco i ve svých odborněji zaměřených pracích a v Poznámkách doslova uvádí, že pokud čtenáře nebude bavit prvních sto stran románu, měl by jej rovnou odložit, protože pro takového čtenáře se situace s dalšími přibývajícími stránkami nebude zlepšovat, spíše lze hovořit o opaku. Jak už je u Umberta Eca zvykem, i toto dílo se svým čtenářem hraje (již skutečnost, že Eco napsal detektivku, kterou nelze doporučit žádnému milovníku detektivek o mnohém vypovídá) hru plnou dvojsmyslů, narážek, přímých i nepřímých citací a parafrází i mystifikací (Eco často cituje smyšlené knihy, případně vkládá svým středověkým mnichům do úst citáty z Wittgensteina a podobně). Na jednu stranu tak Eco až s úzkostlivou pečlivostí popisuje fungují mikrokosmos bezejmenného opatství a snaží se za použití obrovského množství technických detailů (např. některé citáty jsou uvedeny v gramaticky nesprávné formě latiny, která byla ovšem v dané době mnichy běžně užívána) vyvolat dojem maximální historické věrnosti (viz nepřeberné množství odkazů na skutečné historické události a postavy), na stranu druhou se neštítí citovat právě jím vymyšlené knihy či autory a odkazovat na díla, která budou napsána teprve v devatenáctém století; vše v rámci brilantního intertextového dialogu mezi Jménem růže a možnou knihovnou přečtených knih daného čtenáře. Každý čtenář tedy bude k románu přistupovat jinak; čtení medievalisty, znalce Bible, teologa, filosofa či onoho milovníka detektivek bude vždy zcela odlišné, v závislosti na jeho dosavadních zkušenostech; nicméně pokud se nemá jednat o zcela povrchní četbu zaměřující se primárně právě na onu v posledku bezvýznamnou detektivní zápletku, pak musíme u našeho modelového čtenáře presumovat alespoň základní znalost latiny a biblických textů, trocha filosofického vzdělání rovněž neuškodí.

I čtenář vybavený potřebnou sečtelostí může být nakonec Ecovým románovým monolitem přemožen, četba tohoto díla skutečně není příliš jednoduchá, jelikož autor zde v prezentuje také pasáže zrcadlící jeho fascinaci nejrůznějšími seznamy (v tomto případě jde o výčty kacířských sekt či mytologických zvířat); tuto zálibu Eco zužitkuje také ve svých dalších románech (především Foucaltově kyvadle a Pražském hřbitově) i odborněji zaměřených pracích (výpravná publikace Bludiště seznamů). Na několika místech knihy dává rovněž Eco průchod vizím našeho vypravěče, kdy se tok textu mění v mohutnou řeku nekompromisně strhávající čtenáře do víru svých vod; tyto pasáže jsou vizuálně velmi silnými momenty, ve kterých lze ocenit Ecovu hru se slovy a jistou magnetickou přitažlivost se kterou se snaží čtenáře vtáhnout do kulis prezentované události; zejména pasáž, ve které Adso obdivuje portál chrámu se svou takřka až živočišnou razancí velmi podobá obdobně fascinujícímu závěru Tajemného plamene královny Loany (ve srovnání těchto dvou pasáží musím nicméně vyzdvihnout tu pozdější, neboť v ní Eco mistrovsky variuje předchozí motivy knihy a organickým způsobem tak završuje celý román jednou výraznou scénou). Pro zájemce o Ecovo dílo je tento román skutečnou nezbytností, nicméně s ohledem na nižší přístupnost textu bych pro čtenáře začínající s četbou Ecových románů doporučil spíše Pražský hřbitov, případně Foucaltovo kyvadlo.

Komentář k Supernatural S14E04 (Mint Condition)

Supernatural je seriál bez konce. Ten opravdový, původně tvůrci zamýšlený měl totiž nastat již v páté sérii (završení biblické Apokalypsy), nicméně diváci a ratingy rozhodly jinak, takže nyní se můžeme podívat trochu podrobněji na díl s pořadovým číslem 291 (!). Osobně považuji oněch prvních pět řad za ucelený, kompaktně podaný příběh bez větších výpadků v kvalitě tvořící logickou příběhovou linii s příjemně se rozvíjející mytologií a kupou sympatických postav. Odklon od klasických monster-of-the-week epizod k široce pojatému ztvárnění možného konce světa v závěrečných dvou řadách dodnes hodnotím jako žánrový vrchol (podobně se ctí se stejného úkolu zhostil také seriál Person of Interest). Malinko ironicky je poté možno hodnotit skutečnost, že v době, kdy byl seriál kvalitativně na výši, zažíval ty nejdramatičtější chvíle, co se své další existence týče a prakticky každý rok mu hrozilo zrušení (nemluvě o přesunu ze zrušené domovské stanice The WB na nynější The CW a neplánovaném zkrácení třetí řady na pouhých 16 epizod v důsledku stávky scénáristů na přelomu let 2007-2008); přičemž nyní, kdy jde o často nevyrovnanou jízdu připomínající dosluhující horskou dráhu je seriál pravidelně prodlužován na stále další a další roky.

Vzato čistě po stránce velkého metapříběhu, který je rozvíjen na pozadí každé jednotlivé řady seriálu, bylo zřejmé, že po vynikající Apokalypse bude nutně muset přijít něco méně zajímavého, nicméně nedostatek představivosti na straně scénáristů často připomínal spíše náhodné realizace napůl domyšlených nápadů, případně recyklaci starších záporáků a žádný z "velkých" mytologických obratů tak nakonec nepřežil déle, než onu jednu vymezenou řadu. Jen považte, co všechno jsme měli možnost s bratry Winchesterovými zažít v postapokalyptické době: měli jsme tu občanskou válku mezi anděly (šestá řada), Leviathany (sedmá řada), zamykání Pekelných bran (osmá řada), další občanskou válku mezi (padlými) anděly (devátá řada), Kainovo znamení & Rowena (desátá řada), boj s Amarou a návrat Boha (jedenáctá řada), Men of Letters & opravdový návrat Lucifera (dvanáctá řada) a nakonec boj s Luciferem a představení alternativních realit (třináctá řada). Nynější čtrnáctá řada se věnuje boji s archandělem Michaelem pocházejícím z alternativní reality. Mezitím se nepodařilo rozjet dvě spin-off série, v případě Supernatural: Bloodlines (S09E20) si asi můžeme všichni gratulovat, u Wayward Sisters (S13E10) to již zamrzí o poznání více. 

Každopádně pakliže Supernatural selhává na poli dlouhodobých příběhů, pak ve dvou velmi důležitých oblastech i nadále exceluje, mám na mysli vynikající meta-epizody a poté ony klasické monster-of-the-week nenáročné jednohubky vracejicí se k původním kořenům celého tohoto fenoménu; a právě o jedné z těchto nenáročných oddechovek bude v tomto komentáři řeč. Popravdě řečeno poslední hlavní linka, která mne opravdu zaujala, byla sedmá řada se svými Leviathany, zdánlivě neporazitelnými monstry, před kterými se měli na pozoru všichni, anděle i démony nevyjímaje. Jejich celkový plán kombinující brutální fyzickou odolnost i promyšlenou strategii přebírání cizích identit a řekněmě "korporátní" přístup ke konečnému řešení lidské otázky mi připomínal staré dobré časy války Nebe a Pekla v rámci čtvrté a páté řady; taky jsem byl jejich překvapivě rychlým koncem trochu vyveden z míry a scénáristé se po této anabázi již nikdy na podobnou úroveň nových vděčných antagonistů nedostali (proto také se následující řady téměř dokolečka točily okolo starých známých guys you love to hate v podání démona Crowleyho a stálice Lucifera). Určitý nový náboj posléze přinesl až návrat Boha a především představení alternativních realit, k čemuž dle mého skromného názoru mohlo dojít mnohem dříve (především nekonečné soupeření mezi mlhavě definovanými frakcemi andělů se časem stávaly nepřehlednými a zcela nezajímavými). Ale nyní se již skokem přesuneme do aktuální čtrnácté řady, ve které opět v pozadí operuje nevypočitatelný soupeř v podobě archanděla Michaela, s nímž se budou muset Winchesterovi zřejmě v samotném závěru vypořádat (pokud se znovu nedočkáme scénáristické kličky jako v případě Eve), ale jinak se jede ve starých zajetých kolejích, což ovšem není nic špatného, pokud je výsledkem epizoda typu Mint Condition.

Zásada back to the roots je totiž v tomto případě dovedena do úplného maxima. Celá epizoda zcela pomíjí hlavní dějovou linii dokonce do té míry, že se v ní s výjimkou nepostradatelných Winchesterů neobjeví žádná z dalších hlavních postav a jedná se tak o opravdovou filler epizodu, nicméně v rámci celého Supernatural jsou zpravidla ty nejlepší epizody právě fillery. Sam a Dean se tak vydávají v přestrojení za pojišťovací agenty (FBI by byla asi příliš nápadná) po stopách vraždící postavičky z animáku Thundercats, celý díl se odehrává o Halloweenu, brzy zjistíme, že za vším je klasický duch a většina děje je zasazena do obchodu s komiksy a potemnělých chodeb nemocnice města Salem, Ohio (a ne, nejde o TEN Salem proslavený čarodějnickými procesy, ten se nachází v Massachusetts). V rámci rozvoje hlavních postav je nám připomenuta Deanova obsese obskurními horory a scénáristé nám servírují nepokrytou vykrádačku série Halloween pod značkou Hatchet Man (we all do bad things sometimes/time to slice and dice!), přičemž v předmětném obchodě s komiksy narazíme v úvodu epizody na figurínu Hatchet Mana v životní velikosti, což je samozřejmě jen Supernatural verze Čechovovy pušky, takže ve finále tuto figurínu daný duch posedne, aby mohl následovat patřičně pulpový showdown Hatchet Man vs Dean evokující finále imaginárního filmu (v rámci epizody se dočkáme mnoha úryvků z filmu samotného, včetně dobově roztomilého falešného traileru). A to je po dějové stránce zhruba vše; samotná kostra příběhu je ohlodaná až na kost, věrní diváci seriálu v něm odhalí několik narážek na předchozí díly (jdoucí často velmi hluboko do seriálové minulosti), ale jinak jde o převážně neškodnou halloweenskou zábavu utahující si ze všeho možného internetovým slangem počínaje a klasickými slashery konče. Viděno pohledem dlouholetého fanouška je ovšem takový díl skutečnou manou z nebes, protože si na nic nehraje, nesnaží se rozmotávat nekončící mytologii seriálu ani řešit hrozby přesahující katastr daného města, dostanete tak dva bratry, jedno monstrum na zabití a čtyřicet minut kvalitní zábavy, a to je dostatek důvodů pro stisknutí tlačítka play.