úterý 24. května 2016

Pražský hřbitov aneb zaručeně pravdivý průvodce jedním hloupým stoletím dle Umberta Eca

Po delší době jsem se dostal k další knize Umberta Eca, popravdě řečeno je Pražský hřbitov teprve mým druhým beletristickým setkáním s tímto italským velikánem. Po Nultém číslu, kde mě ostatně nejvíce bavily pasáže věnující se konspiračním teoriím ohledně Mussoliniho smrti, jsem v nynější knize dostal skutečně poctivou dávku všemožných kultů, tajných společností a nikdy nekončících her špionážních služeb. 

V prvním plánu lze Pražský hřbitov číst jako poněkud roztříštěné memoáry jednoho znamenitého notáře, podvodníka a především falzifikátora a padělatele kapitána Simone Simoniniho. Simonini pod vlivem výchovy svého dědečka si již v raném dětství vypěstuje vášnivou nenávist vůči Židům, která se jako leitmotiv táhne celým románem. Postupně studuje vysokou školu a dostává se do kontaktu s nejrůznějšími tajnými službami, pro které začíná pracovat jako zdatný padělatel dokumentů. Z Piemontu se přes účast v Garibaldiho tažení dostává do Paříže, zažívá násilné potlačení Komuny, vyrábí rozhodující podvržený důkaz v Dreyfusově aféře a zejména neustále precizuje své životní dílo - Protokoly sionských mudrců usvědčující židovské elity ze zosnování tajného plánu na ovládnutí celého světa, které nakonec prodává carské tajné službě. Celé Simoniniho působení je přímo prošpikováno zradou, úkladnými vraždami, neustálými podvody a snahou vyjít z často neprůhledné změti mocenských a personálních vazeb jako vítěz. V druhém plánu je Ecův román jakýmsi průvodcem "hloupým" 19. stoletím, které se vyznačovalo  nebývalým rozmachem protichůdných společenských teorií, pseudověd, tajných společností, kultů a sekt, jakožto i vzrůstajícím napětím ve společnosti krystalizující v totálních doktrínách typu antisemitismu či komunismu. Eco se jako mrštný akrobat proplétá touto změtí a nechává svého protagonistu (protože o hrdinovi zde vzhledem k jeho povaze ani při nejlepší vůli hovořit nelze) zaplétat se tu s karbonáři, ondy zase se zednáři či židovskými konvertity, antiklerikály a všudepřítomnými jezuity. Jedna konspirace stíhá druhou a pokud si zákazník žádá, dosadí Simonini do zvoleného rámce libovolného nepřítele v souladu s heslem "svého nepřítele se musíme vytvořit". Titulnímu hřbitovu se posléze dostane oné cti, že Simonini (který se v průběhu románu Praze přiblíží nejvíce dvoudenní zastávkou v Mnichově) na toto tajemné místo zasadí tajnou schůzi dvanácti rabínů, hlav světového židovstva, kde jsou dolaďovány detaily ovládnutí světa. Poučený čtenář se mezitím může bavit narážkami na počátky psychoanalýzy, odkazy na dobovou literaturu či intertextuálním propojením s Dumasovým románem Josef Balsamo.

Na Ecových románech je obecně vždy patrná skutečnost, že se nejedná o nějaké živelné výrony imaginace, nýbrž pečlivě komponované celky, katedrály slov, chcete-li. Eco vytvoří určitou strukturu a na ni posléze nabaluje jednotlivé komponenty. V tomto případě je centrálním tématem padělatelství, otázka pravosti a významu falza ve vztahu k jeho adresátovi, což se v rovině příběhové promítá v jednotlivých pragmatických požadavcích piemontské, francouzské, pruské i ruské tajné služby coby jednotlivých zaměstnavatelů protagonisty. Do toho všeho Eco již tradičně cituje a parafrázuje dobová díla, nyní především protižidovské, antiklerikální či satanistické traktáty a brožury (to vše podpořeno citlivým výběrem doprovodných ilustrací) a hraje se čtenářem postupně odhalovanou hru na nespolehlivého vypravěče zosobněnou ve zdvojeném vedení deníkových záznamů protagonisty. Za poslední výrazný rys románu lze označit Ecovu posedlost seznamy, výčty a soupisy projevující se zejména v takřka až pedantském vyjmenovávání jednotlivých ingrediencí kulinářských specialit, protižidovských předsudků nebo zednářských titulů. 

Umberto Eco v Pražském hřbitově ztvárnil plastický obraz jedné turbulentní doby a přesvědčivým způsobem popsal její neduhy, radosti i strasti, za jedinou výtku lze považovat fakt, že čtenář se bude pravděpodobně jenom velmi obtížně ztotožňovat s hlavním hrdinou, který je v některých ohledech až komickým symbolem všech myslitelných negativních vlastností, z nichž je antisemitismus nakonec jedním z menších zel (ačkoliv tato koncepce titulní postavy, mimochodem jediné vyfabulované, je rovněž tvůrčím záměrem autora). Osobně považuji román za velmi zdařilý a těším se, zda mě takto osloví také Tajemný plamen královny Loany, na který se již chystám.