Několik poznámek k bibliografii Miloše Urbana

Sám pomalu nevím, jak jsem se do této fáze dostal, nicméně v poslední době jsem přečetl mnoho knih od současného českého spisovatele Miloše Urbana. Osobně se na českou literaturu nijak zvlášť nezaměřuji (na střední škole jsem se jí dokonce zcela programově vyhýbal), ovšem ten Urban mě takovým podivným způsobem chytnul a nechce za žádnou cenu pustit. Roli v tom zřejmě bude hrát i moje obsesivní potřeba posbírat všechny krásné obálky jeho knih (o tom bude blíže pojednáno níže). Přitom mé první setkání s Urbanovou tvorbou nynějšímu vývoji událostí rozhodně nenasvědčovalo.

Jako první jsem totiž sáhnul (veden ničím vznešenějším, než krásou obálky) po útlé novele Michaela, který je i v kontextu Urbanova díla kouskem neobvyklým (nejdříve ji pro šokující obsah vydal pod pseudonymem), ale já už mám takovou zálibu si u autorů vyhledávat jejich okrajová díla, juvenilie a prvotiny a teprve později se pouštět do děl zásadnějšího charakteru; no a nejinak tomu bylo i s Milošem Urbanem. Po Michaele jsem nebyl zrovna přesvědčený, že bude Urban autor hodný mé pozornosti a času, nicméně chtěl jsem mu dát šanci i na ploše trochu konvenčnějšího díla a protože je to autor mj. proslulý svými architektonickými odbočkami zvolil jsem román Santiniho jazyk. Ten se mi pozdával již mnohem více, a když jsem zjistil, že se jedná o volné pokračování jiné Urbanovy knihy (Stín katedrály), musel jsem jít dál. V mezidobí jsem stihnul ješte doslova zhltnout Poslední tečku za Rukopisy a dál se už vezu na urbanovské vlně postmoderní koláže. Následují krátké komentáře k dosud vydaným románům a jedné sbírce povídek, jakmile přečtu všechny vydané, připojím na závěr také můj osobní žebříček best-to-worst.

Full disclosure:

Jedním z pádných důvodů pro pořízení kompletní bibliografie pana Urbana je i vynikající grafické zpracování všech jeho knih, o které se postaral Pavel Rút; navíc stejný formát hardbacků zaručuje impozantní pohled na srovnanou řadu knih v libovolné knihovně. Rychle mizející hardbacky mě také přinutily k hektickému nákupu většiny zbývajících knih (Lorda Morda jsem sehnal doslova na poslední chvíli), paperbacky bez ilustrací nebrat!

Následují krátké poznámky k dosud přečteným knihám (zhruba v pořadí, ve kterém byly čteny):

Michaela

Literární hříčka a nijak neskrývaná pocta klasikám gotického románu (na mysli přichází především The Monk Matthewa Lewise) může některé šokovat. Mně se však ten drzý mix násilí i lechtivého (někdy obscénního), velmi nízkého a středně vysokého docela zamlouval. Nic extra objevného, ale literární kvality tento text určitě má a pokud nalezne čtenáře ve správném rozpoložení, pak může být místy i patřičně působivý.

Santiniho jazyk

V případě tohoto románu jsem udělal chybu, protože tvoří volné pokračování jiné knihy, což jsem v době čtení nevěděl a některá spojení mi tak zcela určitě unikla. Poprvé jsem pochopil, že Urban vkládá do svých knih i poučné pasáže z historie či architektury, což mi osobně velmi vyhovuje (docela mi to připomíná pověstné asides ve strašidelných povídkách M. R. Jamese). Některé překotné zvraty v ději jsem ovšem při první četbě odsoudil - až postupem času jsem pochopil, že se prostě jedná o jeden z Urbanových poznávacích rysů, které čtenář musí buď přijmout nebo odmítnout. V knize předložená interpretace Santiniho díla byla nicméně velmi zajímavá a přinejmenším u mě vzbudila zájem o bližší poznání díla tohoto slavného architekta. 

Poslední tečka za Rukopisy

Skvělá záležitost, literární mystifikace na druhou a možný alternativní výklad stěžejní epizody českých dějin. Opravdu povedená kniha, kterou jsem doslova zhltnul během jedné dlouhé cesty autobusem a rozhodně jsem toho nelitoval. Kniha má onen pověstný drive, který čtenáře nutí vršit kapitolu za kapitolou a než se naděje, je na konci (v angličtině pro tento stav existuje přiléhavý termín - page-turner). Zvláštní pochvalu si zaslouží také ilustrace pana Rúta, které v tomto případě hravě variují dobové kresby a velmi citlivě text doplňují, můžu jen doporučit.

Paměti poslance parlamentu
Tuto beznadějně vyprodanou knihu se mi podařilo sehnat až v antikvaritátu, čekalo mě ovšem hořké zklamání. Kniha je doslova protkaná politickými alegoriemi a narážkami, které s nynějším odstupem několika let jsou již těžce rozluštitelné (takové tendenční odkazování na soudobou politickou situaci je obecně zřejmě odsouzeno ke krátkému životu, v tomto smyslu se jedná jednoznačně o produkt své doby). Podivně konstruovaný děj, značně nesympatický hrdina a prazvláštní konec vytváří v konečném důsledku velmi rozporuplné dílo, nadto si Urban celou stopáž knihy hraje s motivem ohně, který se neustále vrací, jakkoliv je to po chvíli spíše otravné. Pokud mohu za něco děkovat, pak za nenatahování děje, který by i tak vydal spíše jen na obstojnou povídku. Jsem docela zvědavý, zda se tato kniha také dočká reedice v paperbacku nebo bude odsunuta na kolej zapomnění (kam právem patří).

Sedmikostelí
Pravděpodobně nejznámější Urbanův román (vedle Hastrmana) a opět naprosto dechberoucí grafická úprava spolu se zajímavým dějem řadí tuto knihu na přední příčky pomyslného žebříčku. Pocta gotice v literární formě a zároveň zábavný exkurz po kostelech Nového města pražského s celou řadou asides tj. historicko-architektonických výkladů (vložek, chcete-li), vše naroubované na kostru detektivního příběhu, kde o odhalení totožnosti vraha vlastně vůbec nejde. Pouze samotný závěr představující plný úkrok k řekněmě ,,magickému realismu'' mi přišel již příliš přitažený za vlasy. Kniha jako celek je ale určitě doporučeníhodná.

Stín katedrály
Po vynikajícím Sedmikostelí menší ústup ze slávy. Katedrála zde nehraje tak důležitou roli, jako bych čekal či uvítal. Střídání vypravěčských perspektiv sice tok děje ozvláštňuje, bohužel postava Kláry není nijak věrohodná ani zapamatovatelná, a tak její pasáže patří k tomu nejslabšímu. Detektivní zápletka velmi podobná Sedmikostelí je zde nuceně utnuta v samotném závěru, který vyznívá velmi překotným a nedokončeným dojmem. Nabízí se otázka, proč se Urban vůbec o tyto detektivní linky pokouší, když se nakonec vždy ukáže, že o vyřešení fiktivního případu nemá autor žádný zájem... Ostatně ani motivace většiny postav není příliš pochopitelná, v případě pachatelů již zcela absentuje, což jsem ale, poučen dřívější četbou, tak trochu i očekával. Suma sumárum jde o lehčí nadprůměr.

Mrtvý holky
Sbírka povídek čítající 10 příběhů psaných pro různé příležitosti během několika let, s ohledem na malou šíři Urbanovy krátké tvorby jde vlastně o reprezentativní výběr. Kvalita kolísá od celkově zbytečných (Občina, Smrtečka) po skutečně vynikající záverečné povídky (Štědrá noc baronky z Erbannu, To strašný kouzlo podzimu). Pocta E. A. Poeovi se tak skutečně vydařila; u poslední povídky musím vyzdvihnout skvělou práci s atmosférou a překvapivou pointu. Celkově lze ovšem doporučit spíše těm zapálenějším z Urbanových čtenářů.

Přišla z moře
Tento román je českou literární kritikou přijímán s velkými rozpaky (obdobná situace platí i v případě čapkovské variace Boletus arcanus), já sám jsem s ním byl ale nadmíru spokojen. Často vytýkané pomalejší tempo mi vůbec nevadilo, detektivní zápletka je i v tomto případě nečekaně pouhou zástěrkou pro prezentaci autorových oblíbených žánrů (zde se tedy jedná o poctu anglické detektivní škole). Formálně se román zabývá vyšetřováním jedné zbytečně komplikované vraždy, ve skutečnosti se jedná o jakési ohlédnutí za rychle mizející až takřka idealizovanou podobou Anglie (zastřený love letter anglické kultuře). V samotném závěru naservíruje Urban jeden dějový veletoč spočívající v amorálním rozhodnutí protagonisty, které do značné míry nutí čtenáře přehodnotit jeho dosavadní názor na protagonistu a jeho předcházející činy. Odvážná volba tak knihu vynáší v mém pohledu do té lepší poloviny Urbanova díla.

Boletus arcanus
Druhým, kritikou strhaným, románem je tato hravá variace na Čapkovu Věc Makropulos - v hlavní roli houby, houbaření a s ním spojené činnosti. Opět musím konstatovat, že nějaké velké zklamání se na mé straně nekonalo a kniha odsýpá až závratným tempem. Urban se občas pokouší i o popisy přestřelek, které neumí vůbec vykreslit, jindy se zase snaží čtenáře unudit zdlouhavými a zcela zbytečnými popisy jízd autem. V tomto případě mne navíc zklamala výtvarná stránka knihy, 3D ilustrace hodnotím jako zbytečnou pózu. Výsledný dojem z knihy sráží celková povrchnost, kniha se tak sice rychle čte, ale hlubší dojem ve mně nezanechala. Zapomenutelná jednohubka zcela jistě ano, úplný propadák ale nikoliv.

Lord Mord
Doslova na poslední chvíli se mi podařilo vypátrat a s vypětím všech sil získat původní hardback verzi, očekávání na mé straně bylo proto vysoké. Naštěstí se Urbanovi podařilo mě nezklamat a tuto knihu musím zařadit mezi jeho vůbec nejpovedenější. Některé recenze narážejí na podobnost s dřívějším Sedmikostelím (aneb gotický horor z Prahy, samotný Lord Mord se honosí méně okázalým podtitulem Pražský román), nicméně dle mého názoru je nacházení paralel mezi oběma díly spíše trochu krkolomnou záležitostí. Obě knihy stojí samy o sobě jako svébytná díla, pokud je mezi nimi nějaký jednotící prvek, pak určitě půjde o mistrně vykreslenou atmosféru Prahy (byť v odlišných historických obdobích) a motiv hrůzných, patřičně morbidních vražd. Urbanův zchudlý hrabě Arco se pohybuje ve čtenářky velmi vděčném prostředí pražského Josefova na počátku jeho asanace veden pro změnu velmi čitelnou a pochopitelnou snahou zachránit právě zakoupený dům z asanačního záboru. Do toho se míchají židovské legendy, již zmiňované vraždy, milostné trojúhelníky, střelecké duely a snové či halucinogenní pasáže, které omezil autor na minimum (dle mého ku prospěchu věci). Za velmi příjemný bonus považuji u Urbana ne zcela samozřejmé uspokojivé ukončení děje, ve smyslu dokončení rozvedených dramatických liníí do svého konce. Pro milovníky Urbana se jedná o povinnou četbu, nicméně i čtenářům jinak Urbanem nedotčeným mohu tuto knihu s klidem doporučit, stojí totiž za to.

Pole a palisáda
Svérázná variace na přemyslovskou legendu vznikla v rámci mezinárodního projektu pokoušejícího se o aktualizaci národních mýtů současnými autory, možná i proto je Urbanův rukopis značně upozadněn. Krátká novela neobsahuje žádnou přidanou hodnotu, čte se to rychle, ale pár dní po skončení jsem nebyl už ani schopný částečně reprodukovat děj, což jako hodnocení myslím více než stačí.

Urbo Kune
Podtitul naznačuje úkrok do vědecké fantastiky, Urban ale zůstává svůj a prvky science-fiction jsou v této knize čistě zástupnými symboly, za žánrový počin se toto dílo tak nedá považovat ani omylem. Děj románu zavede čtenáře do blízké alternativní budoucnosti (alternativní povahu tohoto fikčního světa dovozuji z poměrně dětinských parafrází na známé autory a reálie typu Shakingspeare apod.), kde se zároveň vyskytují i postavy z Urbanových dřívějších románů (domýšleno do důsledků se ovšem jedná o alternativní verze těchto postav). Protagonistou je postava nová, ryze urbanovský prototyp samotáře/podivína - antikvář Mikuláš Jelen, který je pověřen vybudováním knihovny v jednom zajímavém městě... titulní Urbo Kune zastřešující bývalý lom ve Zbraslavi u Prahy se mělo stát hlavním městem Eurosvěta, ale z celého plánu sešlo a projekt se snaží zoufale chytit druhý dech. Prakticky až do poloviny knihy se nic neděje a po určitém dějovém zlomu (návštěva klášterní knihovny) dojde každému sečtělejšímu čtenáři, o co se autor snaží (těm méně chápavým napoví již podtitul románu), spád děje ovšem toto odhalení nijak neurychlí, ten totiž dospěje do nelogického a nepromyšleného konce zoufale pomalým tempem (doslova vyšumí do ztracena). Knihu v mých očích sráží i (zcela pochopitelná) absence ilustrací Pavla Rúta, ovšem přítomné architektonické vizualizace jsou dost ošklivé a nicneříkající (nadto rozkládací ilustrace jsou také poměrně otravné). Ve srovnání s chronologicky předcházejícím Přišla z moře je tento román po všech stránkách slabším dílem, doufám, že příště zvolí Urban zajímavější téma podané lepší formou.

Hastrman
Zelený román rozdělený na dvě knihy je opravdu silným pouze v první části, kdy sledujeme příjezd titulního vodníka barona de Caus na jeho rodové panství a jeho další eskapády. Nosný příběh zde v podstatě neexistuje a konflikt mezi vodníkem a pohanským bohem Odradkem ustupuje do pozadí na úkor vzletných popisů nejrůznějších dobových lidových slavností a folkloru. V této rovině nicméně kniha funguje a absence nějakého provázaného děje proto ve výsledku až tak nevadí. Fantasmagorický závěr této části přichází ovšem velmi náhle a bez varování, aby příběh navázal v dnešní době (resp. v devadesátých letech 20. století). Kniha druhá je ovšem v porovnání s magickým realismem prosáknutou předchozí částí velmi nepovedeným pokusem o navázání na přetrženou nit a vodníkova snaha o nápravu křivd učiněných na jeho bývalém panství je prezentována bezmála jako fraška. Vodník v podsattě pouze nejprve vyhledá všechny zodpovědné úředníky a podnikatele, aby je nakonec zprovodil postupně ze světa, samotný závěr posléze připomíná zakončení Sedmikostelí a nebude tak jistě pro mnoho čtenářů přijatelným. Obecně důraz kladený na ekologické téma je spíše směšný, zejména ve vyobrazení hnutí Dětí vody a jejich snahy o obnovu zaniklé vesnice, kdy ve výsledku je čtenář konfrontován s jakýmsi new age mišmašem, to již úkrok do ahistorické Prahy ve zmiňovaném Sedmikostelí mi přišel jako lépe napsaný závěr knihy, a to je tedy co říct. Znovu tuto knihu určitě číst nehodlám.

Závěrka
Co k tomu říct, milý Watsone? Krátká rádoby erotická novela ze současné Prahy postavená na vzájemném vztahu fotografa a jeho "múzy" mě nudila od začátku až do konce. Jen stěží hledám nějaká pozitiva, tato poloha pozdního Urbana zdá se mi velmi nešťastnou, a tam kde Michaela alespoň tvořivým způsobem odkazovala na tradici gotického románu, tak Závěrka se nezmůže ani na náznak smysluplného děje. Naivně umělecké fotografie doprovázející text tuto skutečnost ještě více podtrhují; po Pamětech poslance parlamentu jednoznačně nejslabší Urbanův počin, se kterým nemá cenu ztrácet čas. 

 

Továrna na maso

Očekával jsem sugestivní vylíčení další části Prahy, dobře napsané postavy a zajímavou zápletku a nedostal jsem z vyjmenovaného prakticky nic. Byť je děj zasazen do počátku první republiky a nadto situován do zajímavé lokace bývalých největších jatek nejen v Praze, ale celé střední Evropě, tak se Urbanovi nedaří čtenáře upoutat. Jazyk tentokrát není precizní ani adekvátně květnatý (časy opravdových černých románů jako Lord Mord či Sedmikostelí jsou, zdá se mi, nenávratně pryč), lokace holešovických jatek (kde se děj primárně odehrává) zůstává také trestuhodně nevyužita a působí spíše jako divadelní kulisa pro vztahové drama. Nenechte se oklamat anotací na obálce, tato kniha totiž není historický román s detektivními prvky, nýbrž jednoduše vztahové drama jednoho milostného trojúhelníku, nadto podané poněkud unylým způsobem. Detektivní podzápletka je zde v zásadě pouze na okrasu a v celé knize nehraje v podstatě žádnou roli. Historické ukotvení románu se omezuje toliko na využití dobových rekvizit (v podobě značek spotřebního zboží, automobilů, filmů apod.) a bez dalšího působí spíše jako nepříliš drahá televizní inscenace podprůměrné divadelní hry. Samotný závěr je uspěchaný a neuspokojivý zároveň. Velké zklamání a silné třetí místo v pořadí nejslabších knih, hned po Pamětech poslance parlamentu a Závěrce.

Liou Cch´- sin - Problém tří těles / Temný les / Vzpomínka na Zemi

Brněnské nakladatelství Host se v posledních letech pustilo do vydávání kvalitní soudobé science fiction a fantasy literatury, což kvituji s povděkem. Vedle malých žánrových nakladatelů (např. Straky na vrbě, Gnóm, Brokilon nebo Laser) tak přirozeným způsobem dochází k rozšíření nabídky této literatury pro širší veřejnost. Osobně považuji produkci Hostu v tomto směru spolu s prestižní edicí Fantastika (vydávanou společnými silami nakladateli Argo a Triton) za vůbec to nejlepší, co se žánrové produkce velkých domů týče. Zatímco v Argu vycházejí zejména klasická díla, Host se zaměřuje na to nejlepší z moderní produkce a často se ke slovu dostávají série, které v zahraničí již vyšly jako celek a mnohdy jsou ověnčeny řadou cen (Hugo apod.), což je případ také trilogie Vzpomínka na Zemi čínského spisovatele Liou Cch'-sina. Za velmi sympatické považuji jednotné formátování většiny těchto knih, ostatně vysoká produkční hodnota hostovských knih se stala již takřka tradicí, z poslední doby bych rád vyzdvihnul také poutavou variaci na městkou fantasy v podobě trilogie Božská města (Město schodů, Město mečů, Město zázraků) z pera Roberta Jacksona Bennetta, případně sympatickou sci-fi trilogii Poutníci (Dlouhá cesta na malou, rozzlobenou planetu, Dvě místa na slunci, Zpráva o životě vesmířanů) Becky Chambersové. V obou případech se jedná o (prozatím) uzavřené a volně provázané trilogie, v tomto ohledu ne úplně nepodobné trilogii, kterou si nyní přiblížíme.

V Číně platí Liou Cch'-sin za opravdovou hvězdu tamní žánrové scény, bez přehánění se o něm dá hovořit jako o Asimovi své generace, a jestli platí teze, že čínská sci-fi se stává novým hráčem na globálním trhu, pak je tento autor jejím zdaleka nejslavnějším představitelem a trilogie Vzpomínka na Zemi sestávající se z Problému tří těles, Temného lesa a Vzpomínky na Zemi (český nakladatel sáhnul k tomuto titulu, v anglickém převodu se závěrečný díl trilogie nazývá Death's End) je jeho výkladní skříní. Žánrově se jedná o tzv. hard sci-fi, čili v textu není nouze o fyzikální veličiny, zákony a různé teorie založené na současném stavu vědeckého bádání. Postavy těmito často velmi složitými teoretickými konstrukty šermují se značnou obratností a autorovi se daří navodit dojem, že jím diskutované technologie by se mohly do budoucna stát také realitou. V mnohem menší míře se v trilogii zabývá osudy samotných postav, nějakou propracovanou psychologii či hlubší vhled do nitra protagonistů/antagonistů by jste zde hledali marně. O to více se však dostává prostoru nad meditacemi ohledně osudu lidstva jako celku a časem se dostáváme až do žánru space opery, vezměmě to tedy postupně.

Problém tří těles vychází z jednoduché premisy - co by se stalo, kdyby první kontakt s mimozemskou civilizací neproběhl za úplně pro lidstvo ideálních podmínek? Těmito podmínkami mám na mysli především to, že (i) tento první kontakt je navázán Číňany v průběhu Velké kulturní revoluce a (ii) protagonistka prvního dílu, fyzička Jie Wen-’tie i přes varování de facto přivodí invazi mimozemské civilizace Trisolaranů (název odvozen od jejich domovského systému v Alfa Centauri, který se sestává z jedné planety terestrického typu obíhající okolo tří sluncí zároveň, což vede k pravidelným katastrofickým dopadům na život na trisolaranské planetě) do naší soustavy. Dějově se první díl ještě drží poměrně při zemi, přestože se odehrává v několika časových rovinách. Čtenář rozplétá především okolnosti prvního kontaktu s Trisolaris, vznik organizace "zrádců lidstva" tj. Pozemsko-trisolaranské organizace (PTO) a následný boj s touto organizací. Kniha končí velkým příslibem do budoucna, kdy je lidstvo postaveno před zdánlivě neřešitelný problém: o probíhajicí invazi Trisolaranů se sice dozví s náskokem čtyř století (tak dlouho totiž trvá cesta invazní flotily do naší soustavy), nicméně v důsledku nasazení špičkové trisolaranské technologie se na Zemi nacházejí sofony - subatomické částice znemožňující další rozvoj pozemské technologie sabotováním základního výzkumu. Lidstvo je tudíž v přípravách obrany svého domovského světa konfrontováno se skutečným technologickým stropem.

Navazující druhý díl považuji za vrchol celé trilogie. Temný les se sice časově rozprostírá již na ploše staletí (důležité postavy nicméně často podstupují tzv. hibernaci, takže čtenáře jen tak neopouští), ale na naléhavosti mu to nikterak neubírá, spíše naopak. Pod tlakem zjevné převahy pokročilé trisolaranské technologie je lidstvo na křižovatce několika cest. Na jednu stranu se snaží maximálně rozvinout stávající technologie při vědomí stropu udržovaného sofony, na druhou stranu přichází také s originálními pokusy o záchranu svého druhu. Jedním z těchto pokusů je také Projekt Mandala pod patronátem OSN. Čtyři lidé se stanou meditátory - jedinci s prakticky neomezenými prostředky, kteří se mají pokusit přijít s validní obrannou strategií. Vedle tří známých osobností se čtvrtým meditátorem stane také Luo Ťi, na první pohled obyčejný sociolog, lenoch a zkrachovalec. Z nějakého důvodů je však právě Luo Ťi tím jediným člověkem, ze kterého mají Trisolarané obavy. Jelikož jediné místo, kam nemohou sofony nikdy nahlédnout je lidské nitro, mají meditátoři za úkol vytvářet také falešné plány a své kroky nemusí víceméně nijak zdůvodňovat. Na hrozbu, kterou mohou tito jedinci představovat reaguje PTO ustanovením průvodců - jedinců ze svých řad, kteří mají za úkol přijít plánům meditátorů na kloub. Kniha vrcholí Bitvou soudného dne mezi pozemskou flotilou a trisolaranskou kapkou - sondou na bázi silné interakce, jakož i dočasným vítězstvím Luo Ťiho spočívajícím ve využití kosmické sociologie a odhalením principu titulního temného lesa. Luovi se podaří dovodit, že základním principem přežívání civilizací ve vesmíru je vzájemná snaha nikoliv o navázání kontaktu, ale preventivní zničení potencionálních protivníků, mimořádně pokročilé civilizace proto aplikují dvojí strategii důmyslného ukrývání a devastujících útoků bez dalšího kontaktu. Luovi se podaří vytvořit systém založený na reálném principu vzájemně zaručené destrukce a trisolaranská invaze je tak úspěšně odražena. Vůbec celý filozofický princip temného lesa je extrémně zajímavý a nabízí spoustu příležitostí pro zamyšlení, finální triumf podceňovaného meditátora je tak zdařilým zvratem v celém ději.

Závěr trilogie se zaměřuje opět na novou postavu, Čcheng Sin, odbornici na kosmické systémy, která se po Luovi Ťi stává druhou strážkyní meče - tj. osobou mající v rukou ovládací mechanismy systému vyslání signálu zachycujícího polohu Trisolaris do širého vesmíru (v důsledku vzájemné komunikace mezi  Trisolaris a Zemí je více než pravděpodobné, že tak bude odhalena také poloha Země - ergo vzájemně zaručená destrukce ze strany některé z mnoha dalších vesmírných civilizací). Trisolarané správně odhadnou neochotu Čcheng Sin odsoudit oba světy ke společné destrukci, a tak po oficiálním předání pomyslného meče dojde k okamžitému vojenskému zásahu trisolaranských kapek a podrobení Země. Dějově se v tomto díle skáče v čase mnohem častěji a mnohem dále (často za využití hibernace, později i z dalších důvodů), takže zde se dá již hovořit o opravdové space opeře. Román sice čítá v českém vydání skoro 750 stran, nicméně některé zásadní historické události jsou i tak odbyty pouze nezaujatým popisem, ostatně po této stránce se toho stane opravdu hodně. Vyvrcholení konfliktu s Trisolaris, okupace Země, odeslání signálu do vesmíru, zničení Trisolaris, osídlení zbytku sluneční soustavy lidstvem v exilové éře, vznik galaktické civilizace lidí, jakož i zánik celé sluneční soustavy kolapsem do dvoudimenzionálního prostoru jsou jen některé ze zásadních událostí, které jsou čtenáři prezentovány. Sin nás provází celým dějem, často spíše v pozici pouhého pozorovatele, určitá naléhavost z přechozího dílu je skutečně pryč, jelikož se zde prezentují obrovské časové úseky a přechody mezi nimi nejsou příliš provázané. Každopádně samotný závěr trilogie má příjemně hořkosladký až melancholický podtón a k dílu jako celku se jednoduše hodí. Rovněž potěšující jsou camea některých postav z prvních dvou dílů, takže čtenář nezůstane ochuzen ani o jejich osudy.

Celkově se v případě této trilogie jedná o znamenitě pojatý mix složitých teoretických konstrukcí, vědy, notné dávky filozofie i víry v určitou nevyhnutelnost lidského osudu, to vše na pozadí příběhu postupně se měnícího od technologického thrilleru až po velkolepě pojatou space operu západního střihu, kterou čtenáře provádí zajímavé, byť spíše jen povrchně načrtnuté postavy (Sin je po této stránce věnována zdaleka největší péče). Skloubit vše výše uvedené si jistě žádá pevnou ruku, která autorovi jednoznačně nechybí a dílo tak lze určitě doporučit všem zájemcům o moderní pojetí sci-fi východního střihu.

Závěrem bych chtěl dodat, že česká vydání jsou opatřena úvodním seznamem nejdůležitějších postav, což je pro čtenáře komfortní (jelikož na čínská jména je nutné si chvíli přeci jen zvykat) a pro budoucí příznivce této trilogie nebude bez zajímavosti skutečnost, že Host vydal také knihu Kulový blesk od téhož autora, která tvoří jakýsi volný prolog k celé trilogii (propojení představují některé postavy, časově se Kulový blesk kryje s úvodní linkou Problému tří těles).

Jméno růže aneb detektivní pátrání po chodbách středověkého opatství s naučnými výklady filozofického a teologického charakteru ve stínu blížící se Apokalypsy dle Umberta Eca

Tímto textem se vracím do složitého a fascinujícího světa románové tvorby Umberta Eca, a to rovnou cestou jeho zřejmě nejslavnějšího díla - Jména růže (pracovní název Zločinné opatství byl autorem zamítnut pro přílišnou akcentaci na detektivní linii knihy). Patrně již dříve jsem zde vyslovil poznámku o struktuře Ecových románů, které jsou podobny precizní stavbě gotické katedrály. Autor do svého románového mikrokosmu zasazuje děj nikoliv jako hlavní kostru celého díla, ale spíše jako jakýsi přívažek, živou tkáň propojující ty skutečně důležité elementy, což se v případě Umberta Eca rovná řadě učených disputací a zamyšlení převážně historického, filosofického či teologického charakteru. Nejinak je tomu také v této svérázné variaci na kombinaci gotického a detektivního románu. Na rozdíl od Ecových dalších románových počinů, má čtenář jedinečnou příležitost pochopit způsob, jakým Eco k psaní románu přistupuje díky doprovodnému eseji Poznámky ke Jménu růže, který je součástí také nejnovějšího českého vydání (jde přitom o Ecem upravenou a preferovanou verzi, očištěnou o některé latinské citáty a opravenou pokud jde o zjištěné faktické chyby); v tomto poučném eseji dává Eco svému čtenáři nahlédnout pod pokličku celého procesu své tvorby a esej tak poskytuje další možné klíče ke čtení románu jako celku. 

Po stránce samotného děje jde o nepřiznanou variaci na detektivní romány klasické anglické školy ve stylu whodunnit, nicméně toto dějové schéma je Ecem poměrně brzy opuštěno ve prospěch všemožných odboček sloužících k nastínění celého mikrokosmu jednoho nejmenovaného opatství ležícího v horách severní Itálie. Do tohoto opatství přijíždí na konci listopadu anno Domini 1327 dva mniši: františkán Vilém z Baskervillu z anglických ostrovů, bývalý inkvizitor a nynější teolog římského císaře a Adso z Melku, novic benediktinského řádu, Vilémův asistent a vypravěč (zde Eco odkazuje na vpravdě archetypální dvojici Sherlocka Holmese a Dr. Watsona); v opatství se má setkat delegace císařských teologů s papežskými teology (toho času sídlil papež v Avignonu) a vyřešit některé palčivé teologické otázky trvajícího sporu mezi císařem a papežem. Po příjezdu do opatství je bratr Vilém opatem požádán o vyšetření záhadné smrti mladého iluminátora Adelma z Otranta (další narážka na klasický gotický román The Castle of Otranto), přičemž další úmrtí na sebe nenechají přirozeně dlouho čekat; navíc se zdá, že vraždy odkazují na Zjevení Janovo a ohlašují tak příchod blížící se Apokalypsy. Čtenář očekávající standardní detektivní pátrání v kulisách středověkého opatství bude ale následujícím vývojem děje značně zklamán, o odhalení vraha tu totiž nejde ani zdaleka v první řadě, což ostatně zdůrazňuje i sám Eco v Poznámkách, kdy sám dodává, že jde o "detektivku, kde se nic neodhalí a detektiv prohraje". Vilémova hypotéza se tak v závěru ukáže jako nepravdivá a identita samotného vraha je zjištěna na základě zcela chybných předpokladů. Toto vše je součástí Ecovy rozmáchlé hry se čtenářem, ostatně, zamyslíme-li se nad Jménem růže z hlediska jeho struktury coby detektivního románu, musíme nutně dospět k závěru o značných nedostatcích v tomto ohledu. Detektivní pátrání je často odkládáno na později z nejrůznějších důvodů, čtenáři není prezentován ucelený soubor návodných indicií, který by mohl vést až pachateli, dokonce zde nejsou ani uváděni možní pachatelé coby red herrings, a nebohý čtenář tak tápe spolu s vyšetřovateli až do samotného konce. V tomto románu je tak otázka pachatele vraždy řešena vlastně jako podružná, mnohem více důležité je vykreslení samotného mikrosvěta hermeticky uzavřeného opatství. Tuto uzavřenost lze spatřovat v několika rovinách, a sice (i) fyzické, kdy opatství leží vysoko v horách (Eco tuto nutnost vysvětluje s velkým zalíbením v rámci Poznámek tak, že potřeboval místo, kde by se na konci listopadu porážely prasata, aby mohlo dojít k jedné z vražd v souladu s biblickou předzvěstí Apokalypsy); dále (ii) osobnostní, tedy opatství je domovem učených lidí, prakticky všechny postavy jsou příslušníci řeholních řádů (tento odstup od běžného, profánního světa je podtržen také skutečností, že všechny světské postavy, kterými jsou četní pohůnci, čeledíni, kuchaři, pomocníci, rolníci, vesničané et cetera nejsou v románu vůbec označeni vlastními jmény; (iii) hierarchické, i v rámci samotného opatství je znatelná hranice mezi příslušníky daných řeholí a především vyčleněno místo, kde sídlí pravá síla vědění, tedy ne všem přístupná knihovna, v otázce přístupu ke vzácným svazkům zde uloženým je ostatně potřeba hledat také řešení ústřední záhady. Podobným způsobem by bylo možno pokračovat ještě nějakou chvíli.  

Stejně jako existuje mnoho vrstev tohoto románu, existuje také celá řada jeho potencionálních čtenářů a ne každý z těchto čtenářů si z dané četby odnese vše podstatné. O neustále se vyvíjejícím vztahu knihy a jejího čtenáře či o problematice modelového čtenáře a jeho utváření psal Eco i ve svých odborněji zaměřených pracích a v Poznámkách doslova uvádí, že pokud čtenáře nebude bavit prvních sto stran románu, měl by jej rovnou odložit, protože pro takového čtenáře se situace s dalšími přibývajícími stránkami nebude zlepšovat, spíše lze hovořit o opaku. Jak už je u Umberta Eca zvykem, i toto dílo se svým čtenářem hraje (již skutečnost, že Eco napsal detektivku, kterou nelze doporučit žádnému milovníku detektivek o mnohém vypovídá) hru plnou dvojsmyslů, narážek, přímých i nepřímých citací a parafrází i mystifikací (Eco často cituje smyšlené knihy, případně vkládá svým středověkým mnichům do úst citáty z Wittgensteina a podobně). Na jednu stranu tak Eco až s úzkostlivou pečlivostí popisuje fungují mikrokosmos bezejmenného opatství a snaží se za použití obrovského množství technických detailů (např. některé citáty jsou uvedeny v gramaticky nesprávné formě latiny, která byla ovšem v dané době mnichy běžně užívána) vyvolat dojem maximální historické věrnosti (viz nepřeberné množství odkazů na skutečné historické události a postavy), na stranu druhou se neštítí citovat právě jím vymyšlené knihy či autory a odkazovat na díla, která budou napsána teprve v devatenáctém století; vše v rámci brilantního intertextového dialogu mezi Jménem růže a možnou knihovnou přečtených knih daného čtenáře. Každý čtenář tedy bude k románu přistupovat jinak; čtení medievalisty, znalce Bible, teologa, filosofa či onoho milovníka detektivek bude vždy zcela odlišné, v závislosti na jeho dosavadních zkušenostech; nicméně pokud se nemá jednat o zcela povrchní četbu zaměřující se primárně právě na onu v posledku bezvýznamnou detektivní zápletku, pak musíme u našeho modelového čtenáře presumovat alespoň základní znalost latiny a biblických textů, trocha filosofického vzdělání rovněž neuškodí.

I čtenář vybavený potřebnou sečtelostí může být nakonec Ecovým románovým monolitem přemožen, četba tohoto díla skutečně není příliš jednoduchá, jelikož autor zde v prezentuje také pasáže zrcadlící jeho fascinaci nejrůznějšími seznamy (v tomto případě jde o výčty kacířských sekt či mytologických zvířat); tuto zálibu Eco zužitkuje také ve svých dalších románech (především Foucaltově kyvadle a Pražském hřbitově) i odborněji zaměřených pracích (výpravná publikace Bludiště seznamů). Na několika místech knihy dává rovněž Eco průchod vizím našeho vypravěče, kdy se tok textu mění v mohutnou řeku nekompromisně strhávající čtenáře do víru svých vod; tyto pasáže jsou vizuálně velmi silnými momenty, ve kterých lze ocenit Ecovu hru se slovy a jistou magnetickou přitažlivost se kterou se snaží čtenáře vtáhnout do kulis prezentované události; zejména pasáž, ve které Adso obdivuje portál chrámu se svou takřka až živočišnou razancí velmi podobá obdobně fascinujícímu závěru Tajemného plamene královny Loany (ve srovnání těchto dvou pasáží musím nicméně vyzdvihnout tu pozdější, neboť v ní Eco mistrovsky variuje předchozí motivy knihy a organickým způsobem tak završuje celý román jednou výraznou scénou). Pro zájemce o Ecovo dílo je tento román skutečnou nezbytností, nicméně s ohledem na nižší přístupnost textu bych pro čtenáře začínající s četbou Ecových románů doporučil spíše Pražský hřbitov, případně Foucaltovo kyvadlo.

Ve stopách mistra plíživé hrůzy aneb několik poznámek ke strašidelným povídkám Thomase Grahama Jacksona

Montague Rhodes James (1862-1936) je právem považován za mistra žánru klasických strašidelných příběhů (ghost stories), kterému se podařilo přenést tento žánr z viktoriánské Anglie do prvních desetiletí neklidného 20. století. Jamesův vliv na další podobu žánru je možné přirovnat např. k vlivu H. P. Lovecrafta na moderní horor, proto není divu, že (podobně jako u HPL) i James inspiroval mnohé další spisovatele a dal vzniknout celé řadě děl více či méně úspěšných epigonů. Dodnes se mohu čtenáři začíst do některé z mnoha antologií věnovaných povídkám psaným právě v Jamesově stylu. 

Jedním z Jamesových obdivovatelů se ještě za jeho života stal také Thomas Graham Jackson (1835-1924), ve své době velmi úspěšný architekt věnující se zejména stavbám a úpravám školních areálů (Oxford Military College, Brighton College), cestovatel a autor odborných pojednání o architektuře a historii. Na sklonku svého dlouhého života v roce 1919 vydal sbírku povídek "in the tradition of M. R. James" pod všeříkajícím názvem Six Ghost Stories. V průběhu následujících let jeho drobný žánrový příspěvek poněkud neprávem zapadnul, a proto také chci následující řádky věnovat těmto šesti pečlivě vybroušeným literárním skvostům. Zaslouží si to.

První povídka The Lady of Rosemount je vůbec z celé šestice nejpovedenější. James proslul svými asides tedy jakými literárními odbočkami, ve kterých mohl projevit hloubku svých vědomostí historika. Nepřekvapivě se s těmito odbočkami lze setkat také u Jacksona, a to především v podobě živoucích popisů architektury. Polorozpadlý klášter Rosemount je v Jacksonově povídce popsán přímo mistrovsky, motiv ducha je přitom z dnešního pohledu mile starosvětský až takřka staromódní, nicméně i v intencích žánru je doveden do předvídatelného konce. Druhá v pořadí je povídka s názvem The Ring, zde se děj přenáší z břehů Albionu do italského Toskánska a prostředí tehdy velmi aktuálních etruských vykopávek. Dva angličtí gentlemani (jak jinak) se zde potýkají s kletbou prastarého etruského prstenu, který byl jedním z nich nerozvážně odnesen z prastarého pohřebiště. Je to zároveň jediná povídka, ve které se neobjevuje v žádné formě konkrétní duch; předmětný prsten působí jako mnoho dalších podobně prokletých šperků především na psychiku svého nositele a zdánlivě přináší smůlu a způsobuje různá další příkoří. Následuje A Romance of the Picadilly Tube, děj čtenáře přenáší do moderního Londýna přelomu století a část z něj se odehrává dokonce v londýnském metru. Spíše než skutečná ghost story se jedná o psychologickou drobnokresbu zabývající se otázkami spravedlnosti a cti na příkladu dědictví po zemřelém otci. Nadpřirozený prvek v podobě zesnulého advokáta je zde přidán spíše aby se neřeklo, protože celá povídka by po dějové stránce mohla fungovat i bez něj. Druhou nejlepší povídkou sborníku je nepochybně The Eve of St. John, pro kterou zvolil Jackson oblíbenou formu rámcového příběhu (Umberto Eco by dodal: starý rukopis, jak jinak), v němž se potomek šlechtického rodu snaží odhalit záhadné zmizení manželky jednoho ze svých méně ctnostných předků. Část děje je vyprávěna formou nalezeného deníku předkova služebníka, který poskytne vodítko k vyřešení celé mystérie v současnosti. Kromě čtenářsky vděčného detektivního pátrání vedeného po dvou vypravěčských liniích tato delší povídka zaujme také poutavými popisy architektonického provedení klasického sídla venkovské šlechty - manor house. Předposlední povídka Pepina opět pracuje v motivem svědomí, podobně jako A Romance of the Picadilly Tube; úvod povídky překvapí poněkud náhlým úmrtím důležité postavy, od kterého se odvíjí psychologická rovina příběhu. I zde konečné zjevení ducha symbolizuje výhru svědomí nad špatnými stránkami konkrétního člověka a návrat ke spravedlnosti. I v tomto případě je ovšem nadpřirozený prvek také jaksi trochu nadbytečným a povídka by mohla obstát také jako realistický kus krátké prózy. Závěrečná povídka The Red House se odehrává celá v minulosti za doby vlády Jiřího III. a zabývá se primárně motivem vraždy z donucení. Duch zavražděného se nakonec vrací, aby zjednal nápravu. Vedle The Ring hodnotím tuto povídku jako vůbec nejslabší z celé sbírky.

Co spojuje povídky Thomase Grahama Jacksona s těmi, kterým se chtěl svým skromným způsobem vyrovnat? Literární kritika se v zásadě shoduje na několika rysech Jamesových příběhů, jedním z těch nejvýraznějších je skutečnost, že v Jamesově světě neexistují hodní duchové, jsou to vždy zlomyslné bytosti usilující o zkázu dosud živých lidí. U Jacksona tomu tak dozajista není. Jeho duchové jsou spíše projekcemi svědomí nepoctivého dědice (A Romance of the Picadilly Tube), zoufalé oběti (Pepina) nebo samotného vraha (The Red House). Těmto duchům nejde tak ani o přímou fyzickou zkázu jejich cílů, jako spíše o návrat ke spravedlnosti, nastolení určitého řádu, který byl skutky dosud živých porušen. Jejich přítomnost proto signalizuje, že se daná osoba musí rozhodnout, jak se ke svým činům nakonec postaví. Jejich případné úmrtí je posléze spíše jen průvodním jevem tohoto přiznání, nikoliv primárně cílem nadpřirozené entity. Pouze v povídce The Lady of Rosemount vystupuje čistě zlovolný duch jamesovského typu (nadto s určitými upírskými rysy); povídka The Ring posléze přináší svému protagonistovi zkázu velmi postupně a jeho úmrtí v závěru povídky tak lze chápat především jako důsledek souhry náhod a vlastní nerozhodnosti protagonisty.

Závěrem je nutné dnešního čtenáře upozornit, že dostatečně pozorné čtení bude nevyhnutelně směřovat k odhalení mnoha point před dočtením konkrétních povídek. Je to určitá daň, kterou všichni platíme neustále se zvětšující propasti času mezi dobou vzniku těchto povídek a naší četbou. Vypravěčské postupy před bezmála jedním stoletím jednoduše vypadaly trochu jinak a s tímto vědomím je nutné k jednotlivým povídkám také přistupovat. Jackson nicméně nezůstává zcela bez překvapení, např. již zmiňovaný ostrý úvod povídky Pepina dokáže určitě překvapit i současného čtenáře. Jako příspěvek ke specifické škole anglické ghost story je tato sbírka neocenitelným a neopomenutelným kamínkem celkové mozaiky, pro milovníky klasické podoby literární hrůzy se proto bude jednat o bezpochyby příjemně strávené chvíle.

Tajemný plamen královny Loany aneb průvodce po zákoutích papírové paměti dle Umberta Eca

V pořadí pátý román Umberta Eca se dočkal smíšených reakcí ze strany literární kritiky i samotných čtenářů a ani můj názor není po dokončení četby zcela bez výhrad. Jak již bývá u Eca zvykem, vyznačuje se i toto dílo promyšlenou konstrukcí (román jako stavba, slovo stavebním kamenem, obraz doplňkem slova), v tomto případě rovněž podpořenou velmi zdařilou výtvarnou složkou, která hraje v rámci celého textu naprosto zásadní roli. Ostatně Eco se přiklonil k připojení podtitulu "ilustrovaný román", což je již samo o sobě výstižné.

Dějově se jedná, alespoň zpočátku o zdánlivě jednoduchou zápletku: postarší antikvář vystupující prakticky po celou dobu pod svou dětskou přezdívkou Yambo ztrácí po nehodě část své paměti. Jak Eco příčinlivě vysvětluje ústy Yambova ošetřujícího lékaře a posléze také jeho manželky - psycholožky Paoly, dělí se paměť na dva druhy: veřejnou a osobní. Yambo je přirozeně postižen ztrátou té druhé, a proto si pamatuje četné detaily Napoleonova života, dokáže zpaměti citovat básně v několika jazycích a porůznu trousí náhodné poznatky ze své rozsáhlé četby (literatura je nepřekvapivě jeho největší vášní), jinak si ale nepamatuje svou svatbu, promoce dcer ani jména vnuků, jednoduše řečeno jsou všechny vzpomínky opatřené citovým nábojem vymazány zcela z jeho paměti (v tomto ohledu je Yambo tabula rasa). Po počátečním přešlapování na místě se Yambo rozhodne odjet do venkovského sídla své rodiny nacházející se ve vesnici Solara, na které z jistých tragických rodinných důvodů v dospělosti zanevřel. Odjezdem na venkov končí první část knihy nazvaná "Nehoda" a začíná druhá, příhodně pojmenovaná "Paměť z papíru". Na rodinném statku se dostává ke skutečnému pokladu - knihám, novinám, komiksům, které formovaly jeho dětství a dospívání. Opakovanou četbou a znovuobjevováním se snaží získat zpět své vzpomínky a identitu. Středobodem tohoto pátrání se pak stává uzření tváře Yambovy první lásky z gymnaziálních studií. 

V linii příběhové tak čtenář postupně odhaluje Yambovo dětství a rozhodující okamžiky formování jeho osobnosti; v druhém plánu kniha vypovídá o dospívání mladého chlapce ve fašistické Itálii přelomu 30. a 40. let 20. století. S tím se pojí závažná témata vlivu propagandy a ideologie na mladé lidi, střet velkých a malých (osobních) dějin ilustrovaný na osudech Yambova strýce apod. Kniha je průběžně prokládána doprovodnými ilustracemi zahrnující prakticky vše od novinových titulků, knižních obálek přes ukázky komiksů až po texty dobových písní či vyobrazení produktů každodenní spotřeby typu dóz na kakao či kávu. Yambovo pátrání vrcholí v závěrečné třetí části "OI NOΣTOI" (z řečtiny "jdi domů"), která je koncipována jako tour de force všeho dříve řečeného a slouží také jako rozlučka s obrovskou plejádou fiktivních i skutečných postav Yambova mládí.

Kromě doprovodných ilustrací, které představují v podstatě další rovinu celého textu a tvoří s ním harmonický celek (resp. text vnímán bez ilustrací je ochuzen o část své vypovědní hodnoty), se neustále vynořuje taktéž motiv mlhy. Yambo celý život sbírá literární úryvky zabývající se mlhou, mlha zhmotňuje v symbolické rovině nejistou povahu Yambových vzpomínek a je to rovněž mlha, která provází Yamba nejdramatičtější epizodou jeho dospívání (zapojení se do protifašistického odboje na sklonku války).

Celkově je zřejmé, že tato kniha má významnou přidanou hodnotu pro italského čtenáře (nejlépe toho, který prožíval své dětství zhruba ve stejné době jako Yambo), protože ačkoliv se zde mísí odkazy na díla italské, anglické, francouzské či americké provenience, ty prvně jmenované s přehledem převládají. U mnoha odkazů tak u českého čtenáře nejspíše nedojde k evokaci příslušného odkazovaného díla a v tomto směru může román vycházet občas naprázdno. I tuto skutečnost je ale nutné chápat jako daň za důsledné ukotvení textu v jedné historické epoše (román jako svědectví doby). Tajemný plamen královny Loany je rozhodně dílem méně přístupným (přívlastek postmoderní mu není přisuzován bez významu), a to i v kontextu ostatních Ecových románů, nicméně osobně jeho četby nelituji. Pro čtenáře s Ecem začínající lze ovšem doporučit jiné tituly tohoto autora (čtenářsky velmi vděčný je např. Pražský hřbitov).  

Pražský hřbitov aneb zaručeně pravdivý průvodce jedním hloupým stoletím dle Umberta Eca

Po delší době jsem se dostal k další knize Umberta Eca, popravdě řečeno je Pražský hřbitov teprve mým druhým beletristickým setkáním s tímto italským velikánem. Po Nultém číslu, kde mě ostatně nejvíce bavily pasáže věnující se konspiračním teoriím ohledně Mussoliniho smrti, jsem v nynější knize dostal skutečně poctivou dávku všemožných kultů, tajných společností a nikdy nekončících her špionážních služeb. 

V prvním plánu lze Pražský hřbitov číst jako poněkud roztříštěné memoáry jednoho znamenitého notáře, podvodníka a především falzifikátora a padělatele kapitána Simone Simoniniho. Simonini pod vlivem výchovy svého dědečka si již v raném dětství vypěstuje vášnivou nenávist vůči Židům, která se jako leitmotiv táhne celým románem. Postupně studuje vysokou školu a dostává se do kontaktu s nejrůznějšími tajnými službami, pro které začíná pracovat jako zdatný padělatel dokumentů. Z Piemontu se přes účast v Garibaldiho tažení dostává do Paříže, zažívá násilné potlačení Komuny, vyrábí rozhodující podvržený důkaz v Dreyfusově aféře a zejména neustále precizuje své životní dílo - Protokoly sionských mudrců usvědčující židovské elity ze zosnování tajného plánu na ovládnutí celého světa, které nakonec prodává carské tajné službě. Celé Simoniniho působení je přímo prošpikováno zradou, úkladnými vraždami, neustálými podvody a snahou vyjít z často neprůhledné změti mocenských a personálních vazeb jako vítěz. V druhém plánu je Ecův román jakýmsi průvodcem "hloupým" 19. stoletím, které se vyznačovalo  nebývalým rozmachem protichůdných společenských teorií, pseudověd, tajných společností, kultů a sekt, jakožto i vzrůstajícím napětím ve společnosti krystalizující v totálních doktrínách typu antisemitismu či komunismu. Eco se jako mrštný akrobat proplétá touto změtí a nechává svého protagonistu (protože o hrdinovi zde vzhledem k jeho povaze ani při nejlepší vůli hovořit nelze) zaplétat se tu s karbonáři, ondy zase se zednáři či židovskými konvertity, antiklerikály a všudepřítomnými jezuity. Jedna konspirace stíhá druhou a pokud si zákazník žádá, dosadí Simonini do zvoleného rámce libovolného nepřítele v souladu s heslem "svého nepřítele se musíme vytvořit". Titulnímu hřbitovu se posléze dostane oné cti, že Simonini (který se v průběhu románu Praze přiblíží nejvíce dvoudenní zastávkou v Mnichově) na toto tajemné místo zasadí tajnou schůzi dvanácti rabínů, hlav světového židovstva, kde jsou dolaďovány detaily ovládnutí světa. Poučený čtenář se mezitím může bavit narážkami na počátky psychoanalýzy, odkazy na dobovou literaturu či intertextuálním propojením s Dumasovým románem Josef Balsamo.

Na Ecových románech je obecně vždy patrná skutečnost, že se nejedná o nějaké živelné výrony imaginace, nýbrž pečlivě komponované celky, katedrály slov, chcete-li. Eco vytvoří určitou strukturu a na ni posléze nabaluje jednotlivé komponenty. V tomto případě je centrálním tématem padělatelství, otázka pravosti a významu falza ve vztahu k jeho adresátovi, což se v rovině příběhové promítá v jednotlivých pragmatických požadavcích piemontské, francouzské, pruské i ruské tajné služby coby jednotlivých zaměstnavatelů protagonisty. Do toho všeho Eco již tradičně cituje a parafrázuje dobová díla, nyní především protižidovské, antiklerikální či satanistické traktáty a brožury (to vše podpořeno citlivým výběrem doprovodných ilustrací) a hraje se čtenářem postupně odhalovanou hru na nespolehlivého vypravěče zosobněnou ve zdvojeném vedení deníkových záznamů protagonisty. Za poslední výrazný rys románu lze označit Ecovu posedlost seznamy, výčty a soupisy projevující se zejména v takřka až pedantském vyjmenovávání jednotlivých ingrediencí kulinářských specialit, protižidovských předsudků nebo zednářských titulů. 

Umberto Eco v Pražském hřbitově ztvárnil plastický obraz jedné turbulentní doby a přesvědčivým způsobem popsal její neduhy, radosti i strasti, za jedinou výtku lze považovat fakt, že čtenář se bude pravděpodobně jenom velmi obtížně ztotožňovat s hlavním hrdinou, který je v některých ohledech až komickým symbolem všech myslitelných negativních vlastností, z nichž je antisemitismus nakonec jedním z menších zel (ačkoliv tato koncepce titulní postavy, mimochodem jediné vyfabulované, je rovněž tvůrčím záměrem autora). Osobně považuji román za velmi zdařilý a těším se, zda mě takto osloví také Tajemný plamen královny Loany, na který se již chystám.

Best Books of 2015

V uplynulém roce se mi podařilo přečíst pěknou řádku knih, takže jsem se rozhodl několika slovy přiblížit vždy pět nejlepších knih rozdělených do dvou základních kategorií: beletrie česká a beletrie zahraniční. Jediným kritériem bylo dokončení četby dané knihy v rámci roku 2015, datum vydání nerozhodovalo, řazení knih v rámci kategorie je bez dalšího významu. Takže bez větších odkladů, tady to máte:

CZECH FICTION

I. Václav Havel - Antikódy 

Naprostá většina lidí si vedle Havla-politika (případně Havla-prezidenta/disidenta) vzpomene ještě na Havla-dramatika s tím, že žádnou z jeho absurdních her neviděli a nejspíš ani neuvidí; málokdo je již schopen pamatovat také na Havla-básníka. Havlovy experimentální kaligramy mě v minulém roce velmi zaujaly a vůbec poprvé jsem si u poezie tak nějak uvědomoval subtext, který mi přišel opravdu originální a hravý. Určitě se jedná o básně na vícero čtení (ne-li přemýšlení), nicméně i na první dobrou se mi tyhle poetické hříčky vryly pevně do paměti a všem příznivcům poezie je mohu jedině doporučit. 

II. Milan Kundera - Jakub a jeho pán

Rok 2015 se v případě českých autorů do značné části nesl i ve znamení Milana Kundery; kdysi na střední škole jsem se postupně pročetl celou řadou vydávanou v současné době nakladatelstvím Atlantis s jedinou výjimkou - tou bylo právě drama Jakub a jeho pán. Obecně jsem se čtení dramat vždy tak trochu bránil - hlavní sílu jsem spatřoval v jejich provedení na prknech, která znamenají svět, nicméně od tohoto postoje jsem nakonec upustil a musím uznat, že v mnoha případech má i samotný text hry své zvláštní a nezanedbatelné kouzlo. Kunderova hra je skvělá - proplétá několik rovin a docela dobře jsem si mohl představit, jak by hra vypadala na jevišti, to vše bez znalosti Jakuba Fatalisty, což bych rád v dohledné době napravil. Atlantis mimochodem vydal v poslední době také další Kunderovu hru - Ptákovinu, která je ovšem o poznání slabší, spíše hříčka, nežli hra.

III. Karel Havlíček Borovský - Křest svatého Vladimíra
V případě KHB panuje obdobná situace jako u Václava Havla - širší veřejností je vnímán především jako novinář, případně národní buditel a jeho básnické dílo zůstává trochu stranou. Ostatně ze školy si člověk vzpomene hlavně na dobře zapamatovatelné a nadčasové epigramy, případně na Tyrolské elegie. Křest svatého Vladimíra je vynikající satirou ve verších, bohužel není kompletní (zda nebyla nikdy dokončena či se zbytek díla nedochoval není úplně jisté), ale ani to nic z jejího kouzla neubírá. Havlíček si nebere servítky a z celého soudobého státního zřízení si tropí místy až škodolibou legraci, ve výsledku se básnická skladba čte velmi dobře i dnešnímu čtenáři a lehký, místy hovorový jazyk se přinejmenším u mne setkal s velmi kladným ohlasem.

IV. Miloš Urban - Lord Mord
Bibliografii Miloše Urbana jsem věnoval obsáhlý článek, takže na tomto místě pouze krátce. Lord Mord je Urban na n-tou, najdete zde všechno, co lze od Urbana očekávat: spletitou zápletku s mysteriózními prvky, love-letter předasanační Praze, rozpolceného a zhýralého hrdinu (kterému ovšem nejde nefandit), vraždy, židovské duchy, intriky a vůbec skvěle odvyprávěný příběh z originálního prostředí a doby. Pokud byste měli dát Urbanovi jedinou šanci, doporučuji tuto knihu, případně Sedmikostelí (pro milovníky Prahy gotické s důrazem na sakrální architekturu).

V. Pavel Kohout - Nápady svaté Kláry
Od Pavla Kohouta jsem kdysi dávno přečetl Katyni (kterou jsem byl vpravdě uchvácen, ostatně v textu umně zakomponované dějiny katovského řemesla by samy o sobě vydaly na nejednu vynikající knihu) a o něco později Hvězdnou hodinu vrahů (detektivku z posledních snů Protektorátu, dle mého soudu mnohem méně povedenou). Od té doby jsem nechal Kohouta ležet stranou, až nyní s příchodem nakladatelství Větrné mlýny a jejich ediční řady Retro Pavla Kohouta jsem se rozhodl přečíst si od této rozporulplné postavy našich dějin něco dalšího. Volby padla mj. na Nápady svaté Kláry, které asi nejlépe vystihují humornou polohu tohoto spisovatele. Příběh o konfrontaci mladé jasnovidky s komunistickým režimem je podán s patřičným gustem a štědrou dávkou absurdity ústící v mnoho památných situací. Kniha se čte prakticky jedním dechem a zatím ji musím zařadit mezi nejlepší humoristické romány, které česká literatura zplodila.

INTERNATIONAL FICTION

I. Albert Camus - Cizinec
Neznámější Camusova kniha se jistě řadí do onoho pověstného kánonu světové literatury, takže jsem ji měl přirozeně zařazenou na stále se prodlužující to-be-read-list, ačkoliv jsem se samotného obsahu přeci jen trochu obával. Nakonec se moje obavy ukázaly jako liché a shledal jsem, že tato kniha v mnoha ohledech otevírá plodný dialog s Kafkovým Procesem (na dané téma připravuji ostatně delší článek); zároveň se jedná o vzácný případ velké literatury, která je současně čtivě podaným příběhem s přesahem. Camus se zabývá velkými tématy a na malé ploše vykresluje mnohá dilemata moderní doby; i přes nemožnost dobrat se odpovědi na zásadní otázky se kniha jeví jako otevřená výzva dalším generacím. Jednoduše se jedná o typ díla přímo vyzývající k dalším a dalším interpretacím, což bývá tradičně znakem kvalitní literatury. Závěrem mohu dodat, že z Camusova díla (jak jsem měl možnost jej prozatím poznat) se také jedná zřejmě o dílo ze všech nejpřístupnější.

II. Krisztian Alt - Vavřince Szeghalmiho listy ze světa stínů
S maďarskou literaturou nemám až na několik světlých výjimek téměř vůbec žádnou zkušenost, přesto mne tato kniha zaujala již svojí obálkou a jakmile jsem se dozvěděl, že se jedná o variaci na gotický román, nadto v epistolární formě, tak již nebylo cesty zpět. Alt je údajně pouze editorem původních Szeghalmiho dopisů, nicméně já osobně této spíše úsměvné snaze o mystifikaci příliš nevěřím, takže dle mého je Alt přímo autorem (ale pokud ne, tak si sypu popel na hlavu). Kniha vypráví formou dopisů titulního mladého lékaře adresovaných jeho příteli ze studií život a praxi venkovského lékaře v zapadlém Užhorodu a jeho okolí v první polovině 19. století. Příběh poměrně záhy na sebe začne nabalovat fantastické motivy a mladý doktor se začíná kromě klasických nemocí potýkat i s duchy, revenanty a magií vládnoucími zločinci. Takto na papíře to možná zní jako třetí odvar z nějaké historické fantasy, nicméně kniha je psána sympaticky archaickým jazykem a plyne taktéž odpovídajícím tempem a jednoduše to dohromady všechno dává smysl a funguje. Cit pro celkovu atmosféru ale musí v sobě mít čtenář již od počátku, jinak kouzlo této knihy nemá moc šancí vyniknout. Já dávám palec jednoznačně nahoru.

III. Umberto Eco - Nulté číslo
U mnoha tzv. klasických autorů (mezi které osobně Eca řadím) mám v sobě zakomponovaný určitý mentální blok ve vztahu k jejich největším a nejvýznamnějším dílům a v četbě tak postupuji trochu roztěkaným způsobem. Snažím se totiž číst jejich okrajová díla, juvenilie, nedopsaná díla, fragmenty, životopisy, deníky... jinými slovy snažím se oddálit nevyhnutelnou konfrontaci s těmi díly, pro které jsou do kánonu světové literatury zařazeni. Umberto Eco se paradoxně proslavil nejvíce svým romány, které ovšem začal psát až v pozdním věku, k jeho beletristické tvorbě mám velký respekt, a proto jsem jako první sáhl po knize tvářící se nejvíce přístupným dojmem. Nulté číslo mnozí z kritiků považují za vůbec nejslabší Ecův román a hovoří často o této knize jako o pouhých "poznámkách k románu"; já tento názor nesdílím. Spíše bych ve stavbě této knihy viděl spojitost s Ecovými eseji, které jsou rovněž psány velmi lehkou rukou, a přesto se vyznačují překvapivou hloubkou a komplexností. Pravda, tempo knihy je poměrně překotné a nějakou hlubší stylizaci či vykreslení jednotlivých postav zde nenajdeme, nicméně jako zpráva ze zákulisí novinářské branže mísící konspirační teorie s manipulačními technikami to nemá chybu. Pokud chcete "nezávazně" vyzkoušet, zda vám Ecův styl vyhovuje, je Nulté číslo ideální volbou, nepochybuji o tom, že v jeho vrcholných dílech jsou všechny zmiňované prvky přítomny v mnohem větší míře.

IV. William Shakespeare - Macbeth
Shakespeare je jedním z těch autorů, které si musím v průběhu života načíst, ale neustále to odkládám. Proto jsem si řekl, že když už se do jeho díla ponořím, učiním tak po výběru té možná nejlepší edice. Mým potřebám vyšlo ideálně vstříc nakladatelství Atlantis, které mj. vydává i bilingvní edici opatřenou překladem Martina Hilského a také doprovodnými studiemi. Konkrétně u Macbetha se jednalo o Hilského úvodní studii, následoval zrcadlový text originálu a Hilského kongeniálního překladu a svazek uzavírala studie Bohuslava Mánka zabývající se českými překlady a provedeními Macbetha. Nadto je samotný text hry opatřen dvojími poznámkami pod čarou - ty anglické převážně vysvětlují archaické obraty a pomáhají modernímu čtenáři text hry plně pochopit, ty české se věnují zejména jevištním poznámkám a také historickým souvislostem. Jednoduše full service, co víc si přát. Hra samotná je jednoduše vynikající, pomalejší čtení a nutnost namáhat anglickou slovní zásobu na doraz učinily z četby této knihy vpravdě výjimečný zážitek.

V. H. P. Lovecraft - Hrobka/Měsíční močál/Volání Cthulhu/Stín z času (Spisy I. - IV.)
Pravděpodobně můj nejoblíbenější autor literární fantastiky se dočkal zdánlivě kompletního vydání svého prozaického díla v nakladatelství Plus. Zdánlivě proto, že mohly vyjít pouze povídky a novely připisované výhradně Lovecraftovi, výsledky jeho spolupráce s dalšími autory se do tohoto výběru nedostaly, stejně tak absentují jeho básně, eseje a další tvorba. Přesto musím vzdát nakladatelství Plus hold, protože poprvé se českému čtenáři dostalo důstojného vydání Lovecraftova díla (resp. jeho nejdůležitější a nejslavnější části). Čtyři díly vydané v pěti svazcích, kvalitní pevná vazba, vkusné ilustrace, poznámkový aparát a závěrečné studie podtrhují výjimečnost tohoto nakladatelského počinu. Poznámkový aparát sice nedosahuje kvalit vydání pod vedením editora a znalce Lovecraftova díla S. T. Joshiho, které vyšlo v nakladatelství Penguin Books ve třech svazcích, nicméně i tak obsahuje některé zajímavé postřehy a upozorňuje na další souvislosti Lovecraftova díla. Zajímavější jsou již závěrečné studie, mimo klasický esej Josefa Škvoreckého Podivuhodný pán z Providence, se v nich může český čtenář seznámit také s recepcí Lovecraftova díla v českých zemích nebo specifickým náhledem na jeho údajnou "estetiku hnusu". Znovu musím vyzdvihnout dobře padnoucí ilustrace, které jsou přítomny v poměrně značném množství a dobře doplňují jednotlivé texty. K Lovecraftovi se vracím opakovaně, jeho inventivní využití anglického jazyka snese srovnání s perem E. A. Poea, a i proto jej považuji za autora nadmíru významného. Ostatně Lovecraftovy popisy architektury rozpadajích se novoanglických měst a vesnic patří k absolutní špičce v kategorii navozování tajuplné atmosféry. Jako celek považuji toto vydání zároveň za počin roku 2015.

The Murakami List

Murakami je docela běžné japonské příjmení a i mezi spisovateli (dokonce těmi, kteří se dočkali českého překladu, srv. Rjú Murakami) nalezneme více nositelů tohoto příjmení; pro účely zdejšího textu mám nicméně na mysli pouze nejznámějšího japonského spisovatele současnosti, kterým je samozřejmě Haruki Murakami. 

K Murakamimu jsem se dostal vlastně úplnou náhodou, na střední škole jsem se totiž snažil číst knihy v co nejširším možném a myslitelném spektru žánrů, středověkou lyriku tak střídala science-fiction, mezi dvěma klasickými díly se vždy dal vměstnat nějaký ten obskurní spisek alchymisty ze 16. století a podobně ad infinitum. Touto metodou řízeného chaosu (shotgun method) mi v náručí přistál i Na jih od hranic, na západ od slunce - myslím, že to byla vůbec první (přinejmenším jedna z úplně prvních) knih japonského autora, kterou jsem kdy četl. O Japonsko jsem se sice zajímal v té době poměrně hodně, nicméně šlo především o anime, v druhé řadě poté o historii, kulturu atd., samotnou japonskou beletrii jsem příliš nečetl (to již spíše haiku). Murakami mi touto knihou otevřel oči. Bylo to takové to úplně nejvíc cliché prozření, kdy člověk poprvé zjistí, že existuje něco jako nový level of life; jednoduše zcela nová kategorie zážitků doposud skrytá za závojem nepoznaného. 

Každý čtenář takových epifanií zažije jistě několik - může jít objevení nového autora, básně  či rovnou celého žánru, já sem kupříkladu první zažil u ságy Trhlinových válek od Feista, kde jsem měl teprve adekvátní možnost docenit kvality high fantasy jako žánru mimo rámec Středozemě, podruhé mi podobný pocit přivodila Zeměplocha...atd. Z poslední doby se musím přiznat, že takové to chvění po celém těle jsem zažil u The Lies of Locke Lamora od Scotta Lynche aneb nádherná variace na známá témata zabalená v umně komponovaném balení. Ale zase odbočuji, chtěl jsem přece mluvit o Murakamim (ovšem výhodou blogu je absence editora, autor sám sobě cenzorem, možná proto už nikdo blogy nečte). 

První kniha ve mně zanechala pocit určité zvláštní melancholie smíšený s touhou přečíst si od daného autora něco dalšíhom nejlépe ihned. A druhou knihou se stalo Norské dřevo, ve kterém jsem se skutečně našel. Byť byla situace moje a daného protagonisty zcela odlišná (až na náš status studenta střední/vysoké školy) tak jsem se s ním zvláštním způsobem dokázal identifikovat a nikdy už nejspíše nezapomenu na scénu pití brandy (nebo whiskey?) na střeše budovy - takové to odevzdání se světu a momentu, bez nutnosti neustále spřádat plány do budoucna mi hodně imponovalo. Norským dřevem jsem tudíž Murakamimu oficiálně propadl, jedinou další knihou dostupnou tehdy v češtině je asi doposud jeho nejlepší dílo: Kafka na pobřeží. Tu jsem zhltnul následovně (v mém srdci si ovšem prvenství mezi všemi Murakamiho knihami drží stále Norské dřevo) a hned jsem věděl, že nemůžu čekat na české překlady dalších děl. Ta touha byla jednoduše k neutěšení, vrhnul jsem se tak na překlady anglické (co mi taky zbývalo že?; v originále si Murakamiho sotva kdy přečtu).

V rychlém sledu cca. čtyč měsíců jsem přečetl dalších 12 (slovy: dvanáct) knih, všechny v krásné edici nakladatelství Vintage, bílá obálka, jednoduchý moderní design a příjemná angličtina. Uběhlo to jako voda a kromě Zeměplochy se myslím bude jednat o nejdelší souvislou sérii knih od jednoho autora, kterou jsem takto četl. Ponoření se do Murakamiho světa bylo tedy skutečně hluboké. Zbývajících pár knih jsem četl i v pozdějších letech a pak přišla pauza. Nyní při příležitosti čtení prvních dvou Murakamiho novel (opět v angličtině) jsem si na tu dávnou anabázi vzpomněl a na tomto místě i tak trochu připomněl pro nadcházející roky. Největší Murakamiho opus 1Q84 mi dosud leží na stole, stejně tak jako mi chybí přečíst poslední vydaný román.... nyní před Vánoci bude vycházet v češtině sbírka povídek Muži bez žen (vůbec poprvé, kdy český překlad předběhne anglický, takže kupuji), na tu se určitě s chutí podívám. Následuje přehled Murakamiho tvorby, knihy mnou zakoupené a přečtěné jsou vyvedeny tučným písmem a podtrženy:

1. Hear the Wind Sing
2. Pinball, 1973
3. A Wild Sheep Chase
4. Hard-Boiled Wonderland and the End of the World
5. Norwegian Wood
6. Dance Dance Dance
7. South of the Border, West of the Sun
8. The Wind-Up Bird Chronicle
9. Sputnik Sweetheart
10. Kafka on the Shore
11. After Dark
12. 1Q84
13. Colorless Tsukuru Tazaki and His Years of Pilgrimage
14. The Elephant Vanishes
15. after the quake
16. Blind Willow, Sleeping Woman
17. Men Without Women
18. Birthday Stories (as editor)
19. The Strange Library
20. Underground
21. What I Talk About When I Talk About Running
22. Men Without Women
23. Novelist as a Profession
24. Absolutely on Music: Conversations With Seiji Ozawa
25. Killing Commendatore

Norské dřevo, Kafka na pobřeží, Na jih od hranic, na západ od slunce a Podivnou knihovnu jsem četl v češtině, zbytek anglicky (Sputnika jsem četl v obou jazycích). Nyní čtu Hear the Wind Sing a Pinball, 1973, první dva díly trilogie zakončené knihou A Wild Sheep Chase. Do konce roku plánuju určitě sbírku povídek Men Without Women, která vyjde česky v Odeonu.

Knižní edice, obsesivní potřeba kompletace a příbuzné problémy

Každý alespoň lehce zapálený čtenář mi jistě dosvědčí, že čas od času spadne do pasti knižních edic. Nemusí se jednat ani o edici typu sebrané spisy spisovatele X, může to být edice tématicky úzce vymezená nebo naopak zcela široká, nejlépe ošem spojena jednotícím grafickým prvkem nebo provedením.

hrabalovská odbočka:

(vrchol posléze představují edice s předem uzavřeným počtem jednotlivých dílů - především ty očíslované, které se posléze vyjímají v knihovně zdaleka nejlépe; vyvstává zde ovšem palčivý problém, kdy si nakladatel špatně spočítá počet plánovaných dílů - jedním příkladem za všechny budiž sebrané spisy Václava Havla vydané nakladatelstvím Torst v krásné zelené plátěné vazbě vše all inclusive zabaleno v kartonovém boxu potaženém týmž plátnem v decentním odstínu ano jak jinak, než zelené barvy; dějiny nedopřály nakladateli spočinout na výsluní, žádná cena za nakladatelský počin roku nepřistála na jeho mahagonovém stolu; naopak autor ve své nedozírné drzosti nepřestal nadále psát, což neodbytně vyústilo ve vydání dalšího, v pořadí již osmého svazku, jeho sebraných spisů (Odcházení a další texty), ten se ovšem jaksi do umně vymyšleného boxu koncipovaného pro svazků sedm již nevešel a v posledku zbyly nadšeným čtenářům pouze oči pro pláč při pohledu na jejich milované knihovny, ve kterých se nyní tak krásně vyjímá sedm svazků v bratrském objetí kartonového domečku a svazek osmý, téže barvy, téže grafické úpravy, téže vazby stojící slovy Nerudovými ,,nyní již opodál'')

I takové strasti mohou postihnout řadového čtenáře, proto je nutné mít se neustále na pozoru. Na tomto místě bych se proto rád vyznal ze své lásky (a slabosti) pro knižní edice a jejich dopadu na celý můj knižní vývoj. Vždy je lepší o těchto věcech mluvit otevřeně (writing as a way of facing your inner demons), než mlčet, takže tady to máte:

Nejsem jedním z těch lidí, kteří by měli celkový master plan směřující k dosažení té nejvyší z met literárních - načtení/získání základního povědomí o tom, čemu říkáme základy západní vzdělanosti (anglicky přiléhavěji jako western canon), byť uznávám a chápu, že charakterizovat někoho jako skutečně sečtělého (well-read) je poklonou všech poklon. Na internetu po chvilce hledání narazíte na tisíc a jeden návod, jak dosáhnout onoho základního přehledu, na jehož bázi se můžete označovat nějakým pochybným přízviskem typu intelektuál, vzdělanec apod.; dle mého názoru nic takového jako jeden úspěšný a univerzální návod neexistuje - především všechny návody jsou ze své podstaty ovlivněny jejich tvůrci (natural bias), takže žádný z nich není a nemůže být přísně vzato objektivním. Okruh literárních děl (a nyní mluvím pouze o beletrii, krásné literatuře), který je univerzálně chápán jako určitý neměnný základ euro-americké západní kultury je překvapivě velmi malý. Sám bych nyní z hlavy dokázal vysypat pouze několik, u kterých si jsem tímto statutem zcela jistý... (namátkou - cokoliv podstatnějšího z Kafky, ty závažnější ze Shakespeareových her, velká trojka ruských klasiků: Zločin a Trest, Vojna a Mír, Anna Karenina/Mrtvé duše). Jednoduše řečeno západní kánon je kategorie proměňující se v čase (byť poměrně pomalým tempem) a tudíž i z povahy silně subjektivní, proměnná a nestálá (protože nejenom beauty lies in the eye of the beholder, but value as well); pokoušet se o její definici na tomto místě nemá tedy žádnou cenu. A snažit se načítat tento kánon na základě doporučení jiných je také krokem značně nejistým (an adventure of sorts). Osobně se mi nejvíce osvědčilo držet se nějakých základních doporučení a dále se řídit vlastním srdcem/vkusem/momentální náladou. No a nyní přichází na řadu ony prokleté edice.

Knižní edice totiž nabourávají knihomolovi celý reading plan (byť může být, jako v mém případě zcela efemérní podstaty, mimochodem taky milujete slovo efemérní? já ano, v angličtině mi zní možná ještě trochu lépe: ephemeral) a značně omezují svobodu dalšho výběru. Je to asi jako když začnete číst nějakou dlouhou fantasy ságu (třeba Wheel of Time) a víte, že kdyby ste si dali v půlce třeba tři měsíce pauzu, tak se nebudete vůbec chytat... což vás nutí k binge readingu na jeden zátah (nebo s velmi malými přestávkami). Někdy se z toho může vyklubovat hodně silný čtenářský zážitek, např. trilogii Mistborn jsem dal po sobě a měl jsem z toho krásné dva prázdninové týdny, pohlcení v jiném světě (immersion effect) bylo takřka dokonalé. Jindy může být takové omezování takřka až otravné tím, že vás nutí neustále pokračovat v dalších dílech, i když by byla chuť na nějakou změnu. Já sám se nejvíce bojím dosud neukončených sérií, u kterých se další díly ztrácejí v dálce, proto také zatím čekám s The Stormlight Archive od Sandersona i The Kingkiller Chronicle od Rothfusse; malou výjimku jsem udělal v případě The Gentleman Bastard Sequence od Lynche, kde je propojení realizováno hlavně přes titulní postavy a nevyžaduje tak zcela sériové čtení jednotlivých dílů.

A které edice mi momentálně zabírají místo v knihovně? Zamiloval jsem si edici Pandaemonium představující to nejlepší z klasické hororové povídky staršího střihu. Prozatím je k dispozici šest svazků, z nichž musím vyzdvihnout i zde na blogu již jednou recenzované sebrané spisy M. R. Jamese (dva svazky), dále vyšel výbor z Henryho Jamese (ale bez nejznámější Turn of the Screw), velmi zajímavý výbor z díla Edith Whartonové (kterou jsem jako autorku hororových povídek vůbec neznal, měl jsem za to, že píše společenské studie typu Ethan Frome a.k.a. the deadliest sledge ride ever), dále dva soubory povídek editované Mikem Ashleym - jeden se zabývá klasickou viktoriánskou strašidelnou povídkou od spisovatelek tehdejší doby (velmi zajímavá sbírka, pouze několik povídek mi příliš nesedlo) a zatím poslední kousek představuje soubor povídek proto-science fiction, jakýchsi prvních pokusů o vědeckou romanci opět v podání dam viktoriánské Anglie. Nicméně tato druhá sbírka je kvalitativně zcela jinde a zejména příznivci žánru budou schopní odhalit většinu ,,překvapivých" point a dějových zvratů předem (I can see them plot twists from a mile away); tato sbírka tak představuje spíše záležitost pro opravdové sběratele kuriozit; běžnému čtenáři nemá příliš mnoho co nabídnout. Zde navíc nemusím laskavému čtenáři podávat žádný přehled titulů, které z edice vlastním, tuto edici totiž jedu od samotného začátku a bedlivě sleduji každý nově vydaný kousek (byť pravda výbor Jamesových povídek jsem pořídil v pořadí až jako čtvrtý, nejprve Wharton, posléze dosud nepřekonaný M. R. James a až následně starý dobrý Henry).

Dále jsem se dostal k tvorbě Pavla Kohouta přes edici Retro Pavla Kohouta od nakladatelství Větrné mlýny. Od Kohouta jsem totiž kdysi dávno, ještě na střední škole, četl Katyni (vynikající!) a vzápětí i Hvězdnou hodinu vrahů (not so much) a poté mi Kohout tak nějak upadl v postupné zapomnění jako homo unius libri (předmětnou librou myšlena samozřejmě Katyně). Nikdy bych si na základě četby těchto dvou románů netipoval Kohouta na rozeného humoristu, to přišlo až později. U Katyně jsem ovšem ocenil v závorkách odvyprávěnou historii poprav všeho druhu, která se pozoruhodným způsobem mísila s vpravdě bizarním příběhem o jedné neobyčejné střední škole... Každopádně edice RPK mě zaujala svým provedením ( vkusný paperback) a zejména obálkami, které jsou všechny z dílny jednoho umělce, navíc lze v knihách při troše štěstí naleznout i pohlednice, vždy s motivem použitým na obálce, takže další sběratelský bonus pro všechny nenapravitelné shromažďovače zbytečností. Bílá kniha o kauze Adam Juráček, Nápady svaté Kláry, Sněžím, Ten žena a ta muž...to jsou tituly, které mi v poslední době proběhly před očima a až na malé výjimky (určitá rozvláčnost u Sněžím; přehnaná grotesknost v případě Ten žena a ta muž) se jedná o skvělé čtení, a to minimálně v evropském měřítku. Pavla Kohouta tak můžu jen a jen doporučit, z edice samotné je nyní venku již sedm svazků, celé dílo by mělo posléze být vydáno do roku 2017. Pro větší přehlednost (a ty, kteří ujíždí na nejrůznějších seznamech, I'm looking at you Umberto...) uvádím celkový přehled této edice, tučným podtrženým písmem vedu svazky již zakoupené a přečtené:

1. Katyně
2. Sněžím
3. Z deníku kontrarevolucionáře
4. Šest a sex
5. Ten žena a ta muž
6. Konec velkých prázdnin
7. Hodina tance a lásky
8. Hry v posteli
9. Nápady svaté Kláry
10. Bílá kniha o kauze Adam Juráček
11. Hvězdná hodina vrahů
12. Lesk cizího peří
13. Kde je zakopán pes
14. To byl můj život?? & Bilance
15. Trilobit (O ničem a o všem, Z pohledu Trilobita, Ostatně však soudím, že...)
16. Ta dlouhá vlna za kýlem
17. Smyčka
18. Cizinec a krásná paní
19. Tango mortale 
20. Prahry 

Z výše uvedených jsem tedy četl také Katyni (tu si nyní v této edici dám nejspíše tak znovu) a také Hvězdnou hodinu vrahů, kterou již podruhé číst nehodlám; v době vzniku tohoto textu jsou dostupné tituly Katyně, Z deníku kontrarevolucionáře a Hodina tance a lásky...čeká mne ještě dlouhá cesta.

Post scriptum I 

Úplně bych zapomněl na edici Alrúna nakladatelství Volvox Globator, která je částečně spřízněna svým zaměřením s edicí Pandaemonium, byť se v tomto případě jedná o poznání šířeji koncipovanou edici makabrózní, duchařské a jinak pojaté literatury. V rámci edice lehce vybočuje např. zařazení Bulgakovova Mistra a Markétky (což by nasvědčovalo spíše serióznějsímu pojetí celé edice, protože M & M jakkoliv dílo groteskní iluzemi a aluzemi oplývající je přece jenom díky své nepříliš skryté parodii na systém dané doby řazena mezi základní díla té literatury světové, nikoliv pouze žánrové) - serióznost, vážnost a jakékoliv zdání biedermaierovského maloměšťáctví ovšem bere velmi rychle za své, jelikož vedle tohoto zlatého kamene honosného domu literáních velikánů se ,,skví" Arthur Conan Doyle a jeho Země mlhy... aneb vážně nevážně o všem možném i nemožném. Pro nedočkavce následuje další přehledný seznam:

1. Hanns Heinz Ewers - Alrúna
2. Michail Bulgakov - Mistr a Markétka
3. Joseph Thomas Sheridan Le Fanu - V temném zrcadle
4. Arthur Conan Doyle - Země mlhy
5. Jiří Karásek ze Lvovic - Romány tří mágů
6. Stefan Grabiński - V domě Sáry a jiné povídky
7. George MacDonald - Snílci
8. Lafcadio Hearn - Hora lebek - V Japonsku plném duchů
9. Jeremias Gotthelf - Černý pavouk 
10. E.T.A. Hoffman - Noční kousky
11. Jules Janin - Mrtvý osel a gilotinovaná žena
12. E.A. Poe - Vrah jsi ty!

Na rok 2015 je naplánováno vydání několika dalších svazků... očividně to nejde stíhat.

Post scriptum II

Abych nevypadal jako člověk, který má z každé edice doma slabou třetinu a stěžuje si jak mu komplikují život, uvedu spisy J. L. Borgese, kterými jsem se poctivě prokousal (prozatím) od začátku až do konce (a že u některých básní mi to dalo i práci). Ačkoliv nakladatelství Argo vycházelo z Borgesových Obras completas, je nutné dodat, že tyhle spisy jsou všechno možné, jenom ne completas. Každopádně začátek byl více než slibný, první tři svazky představují Borgese jako mistrného vypravěče kratší formy (povídky a eseje), marně bych tápal v záhybech paměti, dle mého je Borges tím pravým mistrem mystifikační zkratky a tvůrcem všech myslitelných her, které se dají se čtenáři hrát, všichni ostatní jsou do větší či menší míry pouze jeho epigony. Čtvrtý svazek je tak půl na půl, eseje na argentinská témata budou nejspíše blízká velmi úzkému okruhu čtenářů, druhá polovina je o poznání vstřícnější. Pátý svazek zajímavý, dantovské kousky pouze pro náročnějšího čtenáře, svazek básní, který je svazkem v této číselné řadě posledním je také tím nejtěžsím. Následuje opět seznam:

1. Fikce, Alef (Spisy I)
2. Brodiova zpráva, Kniha z písku, Shakespearova paměť (Spisy III)
3. Eseje - Další pátrání, Dějiny věčnosti (Spisy III)
4. Evaristo Carriego, Diskuze (Spisy IV)
5. Osobní knihovna, Devět dantovských esejů, Předmluvy s předmluvou předmluv (Spisy V)
6. Básně (Spisy VI)
7. Fantastická zoologie
8. Obecné dějiny hanebnosti
9. Šest problémů pro dona Isidra Parodiho
10. Autobiografie

Fantastickou zoologii i Obecné dějiny hanebnosti jsem přitom již dříve četl i v angličtině, nyni se těším na problémy dona Parodiho.

Pakliže jsme u nakl. Argo nemohu nezmínit i dalšího jejich kmenového autora, kterým je Umberto Eco. Přiznám se hned na začátku, že z Ecovy tvorby (alespoň její prozaické části) mám oprávněný respekt. Dosud jsem nepřečetl ani jeden z jeho umně komponovaných románů, na Pražský hřbitov v mé to read hromadě tak pomalu padá prach, nicméně Jméno růže (zvláště nyní, kdy vyšlo rozšířené vydání) se mi pomalu rýsuje na obzoru, dobré věci jsem slyšel i o Foucaltově kyvadle, to je ovšem snad ještě větší bichle, než kniha s květem lásky v názvu. U druhé části Ecova díla to myslím již se mnou tak marné není, posuďte sami (řazeno čistě subjektivně):

1. Dějiny krásy
2. Dějiny ošklivosti
3. Dějiny legendárních zemí a míst
4. Otevřené dílo
5. Šest procházek literárními lesy
6. Zpověď mladého romanopisce
7. Knih se jen tak nezbavíme
8. Poznámky na krabičkách od sirek
9. Umění a krása ve středověké estetice
10. Vytváření nepřítele a jiné příležitostné texty
11. Skeptikové a těšitelé
12. Bludiště seznamů
13. Jméno růže
14. Foucaltovo kyvadlo
15. Baudolino
16. Ostrov včerejšího dne
17. Teorie sémiotiky
18. Kant a ptakopysk
19. Od stromu k labyrintu
20. Pražský hřbitov
21. Tajemný plamen královny Loany
22. O literatuře
23. Nulté číslo
24. Od hlouposti k šílenství
25. Jak cestovat s lososem a jiné eseje
26. Tři příběhy
27. Na ramenech obrů

Vytváření nepřítele jsem četl v angličtině, rovněž jsem v tomto jazyce přečetl i sbírku Travelling with Salmon and Other Essays, která pokud vím v češtině nevyšla (edit. vyšla v říjnu roku 2017). Jinak v nejbližší době bych to viděl na duo Dějiny krásy a ošklivosti, dále Bludiště seznamů, příp. i Skeptikové a těšitelé nebo Umění a krása ve středověké estetice. Vyloženě sémiotické práce (Teorie sémiotiky, Kant a ptakopysk) číst opravdu nehodlám, jakmile seberu odvahu, vrhnu se i na prozaické kusy. No a koneckonců z těch prozaických věcí mi nejblíže vychází (i díky svému rozsahu) ono Nulté číslo...

A jelikož mám tento rok za sebou již 106 knih (četl jsem také ale i poezii a nějaké ty divadelní hry, proto tak neuvěřitelně působící číslo...), tak si zkusím ty poslední měsíce opravdu užít s nějakou literární klasikou. Úplný závěr roku bych poté rád věnoval kombinaci pozorování zasněžené přírody, vychutnávání silných tmavých piv a četby Mobyho Dicka. 

EDIT (7.8.2016)
Aktualizovány seznamy k dnešnímu datu. Románové tvorbě Umberta Eca jsem věnoval několik samostatných textů, které jsou k nalezení pod štítkem Umberto Eco.

Za duchy anglického venkova aneb několik poznámek ke Strašidelným spisům M. R. Jamese

Nedávno jsem měl možnost vychutnat si jednu knihu za poměrně specifických okolností, které bych zde rád trochu rozvedl, zhodnotil samotnou knihu a zasadil ji do širšího kontextu literárního žánru i edice, ve které v našem jazyce vyšla.

Začnu menší oklikou (koneckonců jsme na procházce literárními lesy a není důvod někam pospíchat), takže jedna věta s výpovědní hodnotou: H. P. Lovecraft je jeden z mých nejoblíbenějších autorů. Dokázal jsem ho ošem plně docenit až při četbě originálů, kdy jsem postupem času přečetl všechny tři sbírky povídek a novel vydané péčí předního experta na Lovecraftovo dílo, pana S. T. Joshiho a opatřené jeho poznámkami. Proto jsem poněkud váhal, zda sáhnout i po českých překladech, když začaly vycházet v rámci sebraných spisů HPL vydávaných nakladatelstvím Plus v krásné edici s tvrdou vazbou. Nakonec jsem podlehl a první dva díly zakoupil (u zbývajících tří koupi do budoucna plánuji) a byl jsem rozhodně spokojen. Český překlad sice nedokáže zcela přenést Lovecraftovy snové pasáže plné mnohonásobných adjektivů a archaizované angličtiny plně k životu, nicméně na rozdíl od anglických paperbacků je tohle vpravdě důstojnější vydání s bonusem v podobě zajímavých ilustrací a odborných esejů na konci každého svazku (mj. i Škvoreckého esej ,,Podivuhodný pán z Providence'').

O Lovecraftovi jsem ale hovořit nechtěl, okliku ukončuji tudíž následovně: nakladatelství Plus začalo totiž po úspěchu sebraných spisů HPL vydávat i novou edici strašidelné literatury (ve smyslu klasických ghost stories od prověřených autorů) nazvanou Pandeamonium. Tato edice se výtvarně, rozměry i provedením velmi podobá spisům HPL, a tudíž mne na první pohled zaujala. V době vzniku tohoto textu čítá edice již pět svazků a další budou snad nadále přibývat. Po grafické stránce se jedná o velmi povedená díla, tvrdá vazba těmto knihám sluší a odborný dohled je přítomen v podobě poznámkového aparátu a doslovu na konci jednotlivých svazků. Dosud se edice zaměřuje na sbírky povídek, žádné strašidelné romány nás dle ohlášených titulů ani v dohledné době nečekají. Abych se vrátil na úplný začátek mé literární procházky dodávám (jak jste již nejspíše uhodli), že můj zážitek byl spojen s knihou z této edice.

Jednalo se o druhý díl Strašidelných spisů anglického spisovatele M. R. Jamese, o kterém většina lidí nikdy neslyšela, ale jeho nevelké dílo ovlivnilo podobu žánru na mnoho desetiletí dopředu a inspirovalo celou řadu napodobitelů a pokračovatelů (paralela s HPL tedy více než zřejmá). České dvousvazkové vydání vychází z doposud nejkompletnějšího vydání anglického a představuje tak prozaické dílo M. R. Jamese v jeho ucelené podobě. Příběhy sběratele starožitností (svazek I.) a Výstrahy zvědavcům (svazek II.) obsahují celý korpus Jamesova nadčasového díla. O prvním svazku jen krátce; přečetl jsem jej někdy v minulém roce a celkově se mi jednotlivé povídky líbily svým důrazem na zasazení do prostředí anglického venkova, archeologickými a architektonickými i jinými odbočkami (v doslovu se hovoří o tradici tzv. ,,asides'') a nejednoznačnými konci (duchové a další bytosti Jamesova pantheonu nejsou nikdy příliš uspokojivě popsány a vysvětleny). Povzbuzen tímto zážitkem jsme se začal těšit na další díl. 

Druhý svazek mne zastihl již v úplně jiném rozpoložení. V nemoci jsem byl upoután na lůžko a knihy představovaly dobré a vítané rozptýlení. Navíc v tyto podivné listopadové dny pronikalo slunce skrze okna mého bytu pouze v malé míře a pod takovým úhlem, že se mi zdálo, jako bych si četl v neustálém příšeří. Malátně žluté odstíny vrhané skrze okenní tabulky dodávaly celé četbě takřka snový nádech. Procházel jsem se tedy s Jamesovými hrdiny (veskrze univerzitně vzdělanými starými mládenci) po anglickém venkově a vychutnával si ta roční období, která mi nebyla dopřána. V nepravidelných intervalech přicházely přeháňky a kapky deště bubnující na přilehlá okna udávaly rytmus mé četby. Schoulen pod peřinou a doprovázen anglickým čajem a sušenkami (all butter scottish dark chocolate chunk shortbread) mi přišlo, že tyto povídky dostávají další rozměr; možná to bylo tou nemocí a celkovou slabostí, ale těch 400 stran mi uteklo jako voda a během dvou dní jsem měl knihu přečtenou.

Musím ovšem uznat, že první svazek byl čtenářsky přívětivějším, protože obsahoval pouze dokončené povídky vydané ještě za Jamesova života. Svazek druhý obsahuje kromě kompletních povídek i několik fragmentů, dva Jamesovy eseje týkající se žánru ghost stories a jednu báseň. Mezi povídkami pak vybočuje z řady i Jamesův pokus o jakýsi pohádkový příběh ,,Pět džbánků'', který pro mne osobně je nejslabším kusem v rámci obou svazků. Dočíst tento příběh mi dělalo trochu problém (talking owls and all that jazz), naštěstí ostatní povídky se již drží Jamesova vysokého standardu. Vůbec jsou Jamesovy povídky natolik specifické, že si zaslouží několik dalších slov. Hrdina je skoro vždy nějakou lehce fiktivní verzí samotného autora, prostředí zahrnuje nejčastěji anglický venkov, osamělá sídla šlechty, katedrály a kostely, případně hřbitovy nebo přírodní útvary, vše krásně popsáno autorovým nezaměnitelným stylem. James nebuduje žádnou ucelenou mytologii, a to ani v rudimentární podobě (jako např. HPL, jehož mythos byl z velké části precizován až jeho pokračovateli); jeho strašidla občas nemají ani žádnou klasickou podobu, naopak jsou to originály. U Jamese se nesetkáme s dobromyslným duchem, všechny bytosti temnot jsou a priori zlověstné a nepřející, podle čehož se také chovají. To jim nicméně neubírá na působivosti, James často utne povídku v tom nejlepším bodě, a protože byla většina z nich napsána pro účely přednesu na vánočních večírcích na Etonu, nejsou to žádné sáhodlouhé povídky hraničící svým rozsahem s novelou. Jistá úspornost je Jamesovi vlastní a dobře podtrhuje jeho výjimečnost.

Osobně jsem si nejvíce vychutnával ony pověstné asides, kdy James dává popustit uzdu nikoliv své fantazii, nýbrž vědecké odbornosti a vzdělání. Proto za jeho popisy starých panských sídel, vitrážových oken venkovských kostelů či historie toho nebo onoho zapadlého zákoutí Anglie, je cítit ona nedocenitelná hloubka (asi jako když srovnáme Tolkiena se současnou masovou fantasy produkcí). Této hloubky je velmi těžké dosáhnout a ještě obtížnější je převést ji věrohodně na papír a zprostředkovat tak čtenáři. U Tolkiena to vychází z obrovského množství materiálu, které nemá čtenář k dispozici, ale ví (cítí), že existuje, protože Tolkien svou Středozem promýšlel několik desetiletí. U Jamese cítíme tak za každou popisnou větou zabývající se architekturou či historií nahromaděné vědomosti a dokáže nás tak spolehlivě přesvědčit, že tématu skutečně rozumí. Jamesovy asides představují další rozměr jeho ghost stories.

Já sám jsem velkým příznivcem odborných doslovů a poznámkových aparátů. Rád se dozvím, kdy povídka vyšla poprvé, jaké s ní měl autor úmysly, jaké skryté narážky a citace obsahuje apod.; skrze doslovy pak konfrontuji a porovnávám své dojmy s názorem odborníka, tedy překladatele či literárního vědce a přicházím díky nim na nové podněty k zamyšlení i četbě. V tomto směru oceňuji u druhého svazku zejména poznámkový aparát, konkrétně pasáž o tajném mistru a možné spojitosti s dílem J. K. Rowlingové (pravda jistou katedrálovitost nejznámější školy čar a kouzel jsem vnímal i v duchu filmových adaptací, ale takto přímo jsem ji nedokázal pojmenovat a blíže určit); nad touto možnou spojkou se plánuji do budoucna zamyslet a stále váhám s četbou Harryho Pottera v originále (byť mi ony krásné sety velmi imponují). Možná mi touha po zodpovězení této otázky mé váhání v tomto ohledu usnadní.

Obecně je knihám z edice Pandaemonium věnována náležitá péče a Strašidelné spisy M. R. Jamese nejsou žádnou výjimkou. V této podobě je tak mohu doporučit všem příznivcům žánru, protože se jedná o skutečně originální díla, která obstojí i v dnešní době. Sám jsem docela překvapen, nakolik mne tyto knihy oslovily a trochu i lituji, že toho James nenapsal více. Budu se tedy zamýšlet nad vznesenými otázkami a společně s Jamesem pátrat v neznámých končinách a již nyní se těším na další svazky této slibné ediční řady. We shall meet again under the scarlet moon at midnight by your grave.

Gotta love them books II

Střídání stylů v mojí četbě nabírá poslední dobou stále vyšší obrátky, takže je na čase si trošku pročistit hlavu a vytříbit si názor na několik posledních knih, kombinace je to skutečně nesourodá:

Ned Beauman - Boxer, brouk

- po delší době další kousek z edice Světové knihovny od Odeonu a víceméně trefa do černého; resp. dostal jsem od toho přesně to, co jsem čekal. Příběh plyne velmi rychlým tempem (dočteno za den a půl), nicméně se zde projevuje značná nevyváženost mezi oběma časovými liniemi: ta ze současnosti nudí k smrti a nedokáže jednoduše zaujmout (naštěstí zabírá pouze malou část knihy), ta z období nástupu nacismu má jednak svou atmosféru, druhak i uvěřitelnější postavy, i když těžko si nějakou z nich oblíbíte. Konec je spíše unáhlený a neuspokující, nicméně jako celek a na odreagování tohle dílko můžu doporučit.

Isaac Asimov - The Caves of Steel

- U Asimova jsem se rozhodl, že po nějakých povídkách zkusím i jeho novely, a jelikož se ještě nechci pouštět do obsáhlého cyklu Nadace (The Foundation Saga), tak jsem jednoduše sáhnul po jeho vesmírných detektivkách, kde hlavní dvojici vyšetřovatelů tvoří člověk a robot. Musím uznat, že na úvod to byla velmi dobrá volba a v podstatě až do skoro úplného konce jsem netušil ,,whodunnit'', pravda je to jednoduše hard-boiled krimi zasazené do sci-fi kulis, nicméně to funguje, tak proč ne. K nějakému přehnanému vývoji postav tu rozhodně nedochází, přesto je důležité tak starou knihu posuzovat v určitém kontextu. The Caves of Steel byla poprvé publikována v roce 1954, což je v rámci science fiction pomalu ekvivalent Eddy v krásné literatuře, ale i přes své stáří ta kniha stále dokáže oslovit, možná i proto, že se příliš nezaobírá svými sci-fi elementy a soustřeďuje se skutečně na samotné vyšetřování jedné neobyčejné vraždy. Asimov chtěl touto knihou dokázat, že sci-fi je slučitelné s dalšími žánry a i s odstupem více než půl století musím trvat na tom, že byl ve své snaze úspěšný.

Neil Gaiman - The Graveyard Book

- Gaimanův Sandman je poezie v komiksové formě protkaná odkazy na nejrůznější náboženství, historické události, literaturu i popkulturu a cením si ho jako pravděpodobně nejpropracovanější komiksové ságy všech dob, kde se Gaimanovi podařilo vytvořit neuvěřitelně funkční fikční svět zabydlený celou řadou perfektně vykreslených postav; obdobnou úctu chovám k jeho American Gods opulentní road movie po zapomenutých stezkách zapadlé Ameriky, kde za každým rohem narazíte na staré bohy a blížící se konce světa. Kromě Stardust jsem přečetl všechna jeho zásadní díla, takže logicky mi zbývá pouze pro mne okrajová oblast literatury pro mladší čtenáře. V The Graveyard Book Gaiman dokazuje, že ani pohádky mu nejsou cizí, v příběhu Nobody Owense, který vyrůstá na hřbitově vychováván duchy a upírem-opatrovníkem je totiž něco magického. Celá kniha se čte jedním dechem a ačkoliv zde nedochází k typicky gaimanovskému vykreslení světa a mnohá tajemství zůstanou odhalena pouze z poloviny, přesto se jedná o velmi kvalitní četbu, kterou jsem dokázazal ocenit i ve svém věku.