Sám pomalu nevím, jak jsem se do této fáze dostal, nicméně v poslední době jsem přečetl mnoho knih od současného českého spisovatele Miloše Urbana. Osobně se na českou literaturu nijak zvlášť nezaměřuji (na střední škole jsem se jí dokonce zcela programově vyhýbal), ovšem ten Urban mě takovým podivným způsobem chytnul a nechce za žádnou cenu pustit. Roli v tom zřejmě bude hrát i moje obsesivní potřeba posbírat všechny krásné obálky jeho knih (o tom bude blíže pojednáno níže). Přitom mé první setkání s Urbanovou tvorbou nynějšímu vývoji událostí rozhodně nenasvědčovalo.
Jako první jsem totiž sáhnul (veden ničím vznešenějším, než krásou obálky) po útlé novele Michaela, který je i v kontextu Urbanova díla kouskem neobvyklým (nejdříve ji pro šokující obsah vydal pod pseudonymem), ale já už mám takovou zálibu si u autorů vyhledávat jejich okrajová díla, juvenilie a prvotiny a teprve později se pouštět do děl zásadnějšího charakteru; no a nejinak tomu bylo i s Milošem Urbanem. Po Michaele jsem nebyl zrovna přesvědčený, že bude Urban autor hodný mé pozornosti a času, nicméně chtěl jsem mu dát šanci i na ploše trochu konvenčnějšího díla a protože je to autor mj. proslulý svými architektonickými odbočkami zvolil jsem román Santiniho jazyk. Ten se mi pozdával již mnohem více, a když jsem zjistil, že se jedná o volné pokračování jiné Urbanovy knihy (Stín katedrály), musel jsem jít dál. V mezidobí jsem stihnul ješte doslova zhltnout Poslední tečku za Rukopisy a dál se už vezu na urbanovské vlně postmoderní koláže. Následují krátké komentáře k dosud vydaným románům a jedné sbírce povídek, jakmile přečtu všechny vydané, připojím na závěr také můj osobní žebříček best-to-worst.
Full disclosure:
Jedním z pádných důvodů pro pořízení kompletní bibliografie pana Urbana je i vynikající grafické zpracování všech jeho knih, o které se postaral Pavel Rút; navíc stejný formát hardbacků zaručuje impozantní pohled na srovnanou řadu knih v libovolné knihovně. Rychle mizející hardbacky mě také přinutily k hektickému nákupu většiny zbývajících knih (Lorda Morda jsem sehnal doslova na poslední chvíli), paperbacky bez ilustrací nebrat!
Následují krátké poznámky k dosud přečteným knihám (zhruba v pořadí, ve kterém byly čteny):
Michaela
Literární hříčka a nijak neskrývaná pocta klasikám gotického románu (na mysli přichází především The Monk Matthewa Lewise) může některé šokovat. Mně se však ten drzý mix násilí i lechtivého (někdy obscénního), velmi nízkého a středně vysokého docela zamlouval. Nic extra objevného, ale literární kvality tento text určitě má a pokud nalezne čtenáře ve správném rozpoložení, pak může být místy i patřičně působivý.
Santiniho jazyk
V případě tohoto románu jsem udělal chybu, protože tvoří volné pokračování jiné knihy, což jsem v době čtení nevěděl a některá spojení mi tak zcela určitě unikla. Poprvé jsem pochopil, že Urban vkládá do svých knih i poučné pasáže z historie či architektury, což mi osobně velmi vyhovuje (docela mi to připomíná pověstné asides ve strašidelných povídkách M. R. Jamese). Některé překotné zvraty v ději jsem ovšem při první četbě odsoudil - až postupem času jsem pochopil, že se prostě jedná o jeden z Urbanových poznávacích rysů, které čtenář musí buď přijmout nebo odmítnout. V knize předložená interpretace Santiniho díla byla nicméně velmi zajímavá a přinejmenším u mě vzbudila zájem o bližší poznání díla tohoto slavného architekta.
Poslední tečka za Rukopisy
Skvělá záležitost, literární mystifikace na druhou a možný alternativní výklad stěžejní epizody českých dějin. Opravdu povedená kniha, kterou jsem doslova zhltnul během jedné dlouhé cesty autobusem a rozhodně jsem toho nelitoval. Kniha má onen pověstný drive, který čtenáře nutí vršit kapitolu za kapitolou a než se naděje, je na konci (v angličtině pro tento stav existuje přiléhavý termín - page-turner). Zvláštní pochvalu si zaslouží také ilustrace pana Rúta, které v tomto případě hravě variují dobové kresby a velmi citlivě text doplňují, můžu jen doporučit.
Paměti poslance parlamentu
Tuto beznadějně vyprodanou knihu se mi podařilo sehnat až v antikvaritátu, čekalo mě ovšem hořké zklamání. Kniha je doslova protkaná politickými alegoriemi a narážkami, které s nynějším odstupem několika let jsou již těžce rozluštitelné (takové tendenční odkazování na soudobou politickou situaci je obecně zřejmě odsouzeno ke krátkému životu, v tomto smyslu se jedná jednoznačně o produkt své doby). Podivně konstruovaný děj, značně nesympatický hrdina a prazvláštní konec vytváří v konečném důsledku velmi rozporuplné dílo, nadto si Urban celou stopáž knihy hraje s motivem ohně, který se neustále vrací, jakkoliv je to po chvíli spíše otravné. Pokud mohu za něco děkovat, pak za nenatahování děje, který by i tak vydal spíše jen na obstojnou povídku. Jsem docela zvědavý, zda se tato kniha také dočká reedice v paperbacku nebo bude odsunuta na kolej zapomnění (kam právem patří).
Sedmikostelí
Pravděpodobně nejznámější Urbanův román (vedle Hastrmana) a opět naprosto dechberoucí grafická úprava spolu se zajímavým dějem řadí tuto knihu na přední příčky pomyslného žebříčku. Pocta gotice v literární formě a zároveň zábavný exkurz po kostelech Nového města pražského s celou řadou asides tj. historicko-architektonických výkladů (vložek, chcete-li), vše naroubované na kostru detektivního příběhu, kde o odhalení totožnosti vraha vlastně vůbec nejde. Pouze samotný závěr představující plný úkrok k řekněmě ,,magickému realismu'' mi přišel již příliš přitažený za vlasy. Kniha jako celek je ale určitě doporučeníhodná.
Stín katedrály
Po vynikajícím Sedmikostelí menší ústup ze slávy. Katedrála zde nehraje tak důležitou roli, jako bych čekal či uvítal. Střídání vypravěčských perspektiv sice tok děje ozvláštňuje, bohužel postava Kláry není nijak věrohodná ani zapamatovatelná, a tak její pasáže patří k tomu nejslabšímu. Detektivní zápletka velmi podobná Sedmikostelí je zde nuceně utnuta v samotném závěru, který vyznívá velmi překotným a nedokončeným dojmem. Nabízí se otázka, proč se Urban vůbec o tyto detektivní linky pokouší, když se nakonec vždy ukáže, že o vyřešení fiktivního případu nemá autor žádný zájem... Ostatně ani motivace většiny postav není příliš pochopitelná, v případě pachatelů již zcela absentuje, což jsem ale, poučen dřívější četbou, tak trochu i očekával. Suma sumárum jde o lehčí nadprůměr.
Mrtvý holky
Sbírka povídek čítající 10 příběhů psaných pro různé příležitosti během několika let, s ohledem na malou šíři Urbanovy krátké tvorby jde vlastně o reprezentativní výběr. Kvalita kolísá od celkově zbytečných (Občina, Smrtečka) po skutečně vynikající záverečné povídky (Štědrá noc baronky z Erbannu, To strašný kouzlo podzimu). Pocta E. A. Poeovi se tak skutečně vydařila; u poslední povídky musím vyzdvihnout skvělou práci s atmosférou a překvapivou pointu. Celkově lze ovšem doporučit spíše těm zapálenějším z Urbanových čtenářů.
Přišla z moře
Tento román je českou literární kritikou přijímán s velkými rozpaky (obdobná situace platí i v případě čapkovské variace Boletus arcanus), já sám jsem s ním byl ale nadmíru spokojen. Často vytýkané pomalejší tempo mi vůbec nevadilo, detektivní zápletka je i v tomto případě nečekaně pouhou zástěrkou pro prezentaci autorových oblíbených žánrů (zde se tedy jedná o poctu anglické detektivní škole). Formálně se román zabývá vyšetřováním jedné zbytečně komplikované vraždy, ve skutečnosti se jedná o jakési ohlédnutí za rychle mizející až takřka idealizovanou podobou Anglie (zastřený love letter anglické kultuře). V samotném závěru naservíruje Urban jeden dějový veletoč spočívající v amorálním rozhodnutí protagonisty, které do značné míry nutí čtenáře přehodnotit jeho dosavadní názor na protagonistu a jeho předcházející činy. Odvážná volba tak knihu vynáší v mém pohledu do té lepší poloviny Urbanova díla.
Boletus arcanus
Druhým, kritikou strhaným, románem je tato hravá variace na Čapkovu Věc Makropulos - v hlavní roli houby, houbaření a s ním spojené činnosti. Opět musím konstatovat, že nějaké velké zklamání se na mé straně nekonalo a kniha odsýpá až závratným tempem. Urban se občas pokouší i o popisy přestřelek, které neumí vůbec vykreslit, jindy se zase snaží čtenáře unudit zdlouhavými a zcela zbytečnými popisy jízd autem. V tomto případě mne navíc zklamala výtvarná stránka knihy, 3D ilustrace hodnotím jako zbytečnou pózu. Výsledný dojem z knihy sráží celková povrchnost, kniha se tak sice rychle čte, ale hlubší dojem ve mně nezanechala. Zapomenutelná jednohubka zcela jistě ano, úplný propadák ale nikoliv.
Lord Mord
Doslova na poslední chvíli se mi podařilo vypátrat a s vypětím všech sil získat původní hardback verzi, očekávání na mé straně bylo proto vysoké. Naštěstí se Urbanovi podařilo mě nezklamat a tuto knihu musím zařadit mezi jeho vůbec nejpovedenější. Některé recenze narážejí na podobnost s dřívějším Sedmikostelím (aneb gotický horor z Prahy, samotný Lord Mord se honosí méně okázalým podtitulem Pražský román), nicméně dle mého názoru je nacházení paralel mezi oběma díly spíše trochu krkolomnou záležitostí. Obě knihy stojí samy o sobě jako svébytná díla, pokud je mezi nimi nějaký jednotící prvek, pak určitě půjde o mistrně vykreslenou atmosféru Prahy (byť v odlišných historických obdobích) a motiv hrůzných, patřičně morbidních vražd. Urbanův zchudlý hrabě Arco se pohybuje ve čtenářky velmi vděčném prostředí pražského Josefova na počátku jeho asanace veden pro změnu velmi čitelnou a pochopitelnou snahou zachránit právě zakoupený dům z asanačního záboru. Do toho se míchají židovské legendy, již zmiňované vraždy, milostné trojúhelníky, střelecké duely a snové či halucinogenní pasáže, které omezil autor na minimum (dle mého ku prospěchu věci). Za velmi příjemný bonus považuji u Urbana ne zcela samozřejmé uspokojivé ukončení děje, ve smyslu dokončení rozvedených dramatických liníí do svého konce. Pro milovníky Urbana se jedná o povinnou četbu, nicméně i čtenářům jinak Urbanem nedotčeným mohu tuto knihu s klidem doporučit, stojí totiž za to.
Pole a palisáda
Svérázná variace na přemyslovskou legendu vznikla v rámci mezinárodního projektu pokoušejícího se o aktualizaci národních mýtů současnými autory, možná i proto je Urbanův rukopis značně upozadněn. Krátká novela neobsahuje žádnou přidanou hodnotu, čte se to rychle, ale pár dní po skončení jsem nebyl už ani schopný částečně reprodukovat děj, což jako hodnocení myslím více než stačí.
Urbo Kune
Podtitul naznačuje úkrok do vědecké fantastiky, Urban ale zůstává svůj a prvky science-fiction jsou v této knize čistě zástupnými symboly, za žánrový počin se toto dílo tak nedá považovat ani omylem. Děj románu zavede čtenáře do blízké alternativní budoucnosti (alternativní povahu tohoto fikčního světa dovozuji z poměrně dětinských parafrází na známé autory a reálie typu Shakingspeare apod.), kde se zároveň vyskytují i postavy z Urbanových dřívějších románů (domýšleno do důsledků se ovšem jedná o alternativní verze těchto postav). Protagonistou je postava nová, ryze urbanovský prototyp samotáře/podivína - antikvář Mikuláš Jelen, který je pověřen vybudováním knihovny v jednom zajímavém městě... titulní Urbo Kune zastřešující bývalý lom ve Zbraslavi u Prahy se mělo stát hlavním městem Eurosvěta, ale z celého plánu sešlo a projekt se snaží zoufale chytit druhý dech. Prakticky až do poloviny knihy se nic neděje a po určitém dějovém zlomu (návštěva klášterní knihovny) dojde každému sečtělejšímu čtenáři, o co se autor snaží (těm méně chápavým napoví již podtitul románu), spád děje ovšem toto odhalení nijak neurychlí, ten totiž dospěje do nelogického a nepromyšleného konce zoufale pomalým tempem (doslova vyšumí do ztracena). Knihu v mých očích sráží i (zcela pochopitelná) absence ilustrací Pavla Rúta, ovšem přítomné architektonické vizualizace jsou dost ošklivé a nicneříkající (nadto rozkládací ilustrace jsou také poměrně otravné). Ve srovnání s chronologicky předcházejícím Přišla z moře je tento román po všech stránkách slabším dílem, doufám, že příště zvolí Urban zajímavější téma podané lepší formou.
Hastrman
Zelený román rozdělený na dvě knihy je opravdu silným pouze v první části, kdy sledujeme příjezd titulního vodníka barona de Caus na jeho rodové panství a jeho další eskapády. Nosný příběh zde v podstatě neexistuje a konflikt mezi vodníkem a pohanským bohem Odradkem ustupuje do pozadí na úkor vzletných popisů nejrůznějších dobových lidových slavností a folkloru. V této rovině nicméně kniha funguje a absence nějakého provázaného děje proto ve výsledku až tak nevadí. Fantasmagorický závěr této části přichází ovšem velmi náhle a bez varování, aby příběh navázal v dnešní době (resp. v devadesátých letech 20. století). Kniha druhá je ovšem v porovnání s magickým realismem prosáknutou předchozí částí velmi nepovedeným pokusem o navázání na přetrženou nit a vodníkova snaha o nápravu křivd učiněných na jeho bývalém panství je prezentována bezmála jako fraška. Vodník v podsattě pouze nejprve vyhledá všechny zodpovědné úředníky a podnikatele, aby je nakonec zprovodil postupně ze světa, samotný závěr posléze připomíná zakončení Sedmikostelí a nebude tak jistě pro mnoho čtenářů přijatelným. Obecně důraz kladený na ekologické téma je spíše směšný, zejména ve vyobrazení hnutí Dětí vody a jejich snahy o obnovu zaniklé vesnice, kdy ve výsledku je čtenář konfrontován s jakýmsi new age mišmašem, to již úkrok do ahistorické Prahy ve zmiňovaném Sedmikostelí mi přišel jako lépe napsaný závěr knihy, a to je tedy co říct. Znovu tuto knihu určitě číst nehodlám.
Závěrka
Co k tomu říct, milý Watsone? Krátká rádoby erotická novela ze současné Prahy postavená na vzájemném vztahu fotografa a jeho "múzy" mě nudila od začátku až do konce. Jen stěží hledám nějaká pozitiva, tato poloha pozdního Urbana zdá se mi velmi nešťastnou, a tam kde Michaela alespoň tvořivým způsobem odkazovala na tradici gotického románu, tak Závěrka se nezmůže ani na náznak smysluplného děje. Naivně umělecké fotografie doprovázející text tuto skutečnost ještě více podtrhují; po Pamětech poslance parlamentu jednoznačně nejslabší Urbanův počin, se kterým nemá cenu ztrácet čas.
Paměti poslance parlamentu
Tuto beznadějně vyprodanou knihu se mi podařilo sehnat až v antikvaritátu, čekalo mě ovšem hořké zklamání. Kniha je doslova protkaná politickými alegoriemi a narážkami, které s nynějším odstupem několika let jsou již těžce rozluštitelné (takové tendenční odkazování na soudobou politickou situaci je obecně zřejmě odsouzeno ke krátkému životu, v tomto smyslu se jedná jednoznačně o produkt své doby). Podivně konstruovaný děj, značně nesympatický hrdina a prazvláštní konec vytváří v konečném důsledku velmi rozporuplné dílo, nadto si Urban celou stopáž knihy hraje s motivem ohně, který se neustále vrací, jakkoliv je to po chvíli spíše otravné. Pokud mohu za něco děkovat, pak za nenatahování děje, který by i tak vydal spíše jen na obstojnou povídku. Jsem docela zvědavý, zda se tato kniha také dočká reedice v paperbacku nebo bude odsunuta na kolej zapomnění (kam právem patří).
Sedmikostelí
Pravděpodobně nejznámější Urbanův román (vedle Hastrmana) a opět naprosto dechberoucí grafická úprava spolu se zajímavým dějem řadí tuto knihu na přední příčky pomyslného žebříčku. Pocta gotice v literární formě a zároveň zábavný exkurz po kostelech Nového města pražského s celou řadou asides tj. historicko-architektonických výkladů (vložek, chcete-li), vše naroubované na kostru detektivního příběhu, kde o odhalení totožnosti vraha vlastně vůbec nejde. Pouze samotný závěr představující plný úkrok k řekněmě ,,magickému realismu'' mi přišel již příliš přitažený za vlasy. Kniha jako celek je ale určitě doporučeníhodná.
Stín katedrály
Po vynikajícím Sedmikostelí menší ústup ze slávy. Katedrála zde nehraje tak důležitou roli, jako bych čekal či uvítal. Střídání vypravěčských perspektiv sice tok děje ozvláštňuje, bohužel postava Kláry není nijak věrohodná ani zapamatovatelná, a tak její pasáže patří k tomu nejslabšímu. Detektivní zápletka velmi podobná Sedmikostelí je zde nuceně utnuta v samotném závěru, který vyznívá velmi překotným a nedokončeným dojmem. Nabízí se otázka, proč se Urban vůbec o tyto detektivní linky pokouší, když se nakonec vždy ukáže, že o vyřešení fiktivního případu nemá autor žádný zájem... Ostatně ani motivace většiny postav není příliš pochopitelná, v případě pachatelů již zcela absentuje, což jsem ale, poučen dřívější četbou, tak trochu i očekával. Suma sumárum jde o lehčí nadprůměr.
Mrtvý holky
Sbírka povídek čítající 10 příběhů psaných pro různé příležitosti během několika let, s ohledem na malou šíři Urbanovy krátké tvorby jde vlastně o reprezentativní výběr. Kvalita kolísá od celkově zbytečných (Občina, Smrtečka) po skutečně vynikající záverečné povídky (Štědrá noc baronky z Erbannu, To strašný kouzlo podzimu). Pocta E. A. Poeovi se tak skutečně vydařila; u poslední povídky musím vyzdvihnout skvělou práci s atmosférou a překvapivou pointu. Celkově lze ovšem doporučit spíše těm zapálenějším z Urbanových čtenářů.
Přišla z moře
Tento román je českou literární kritikou přijímán s velkými rozpaky (obdobná situace platí i v případě čapkovské variace Boletus arcanus), já sám jsem s ním byl ale nadmíru spokojen. Často vytýkané pomalejší tempo mi vůbec nevadilo, detektivní zápletka je i v tomto případě nečekaně pouhou zástěrkou pro prezentaci autorových oblíbených žánrů (zde se tedy jedná o poctu anglické detektivní škole). Formálně se román zabývá vyšetřováním jedné zbytečně komplikované vraždy, ve skutečnosti se jedná o jakési ohlédnutí za rychle mizející až takřka idealizovanou podobou Anglie (zastřený love letter anglické kultuře). V samotném závěru naservíruje Urban jeden dějový veletoč spočívající v amorálním rozhodnutí protagonisty, které do značné míry nutí čtenáře přehodnotit jeho dosavadní názor na protagonistu a jeho předcházející činy. Odvážná volba tak knihu vynáší v mém pohledu do té lepší poloviny Urbanova díla.
Boletus arcanus
Druhým, kritikou strhaným, románem je tato hravá variace na Čapkovu Věc Makropulos - v hlavní roli houby, houbaření a s ním spojené činnosti. Opět musím konstatovat, že nějaké velké zklamání se na mé straně nekonalo a kniha odsýpá až závratným tempem. Urban se občas pokouší i o popisy přestřelek, které neumí vůbec vykreslit, jindy se zase snaží čtenáře unudit zdlouhavými a zcela zbytečnými popisy jízd autem. V tomto případě mne navíc zklamala výtvarná stránka knihy, 3D ilustrace hodnotím jako zbytečnou pózu. Výsledný dojem z knihy sráží celková povrchnost, kniha se tak sice rychle čte, ale hlubší dojem ve mně nezanechala. Zapomenutelná jednohubka zcela jistě ano, úplný propadák ale nikoliv.
Lord Mord
Doslova na poslední chvíli se mi podařilo vypátrat a s vypětím všech sil získat původní hardback verzi, očekávání na mé straně bylo proto vysoké. Naštěstí se Urbanovi podařilo mě nezklamat a tuto knihu musím zařadit mezi jeho vůbec nejpovedenější. Některé recenze narážejí na podobnost s dřívějším Sedmikostelím (aneb gotický horor z Prahy, samotný Lord Mord se honosí méně okázalým podtitulem Pražský román), nicméně dle mého názoru je nacházení paralel mezi oběma díly spíše trochu krkolomnou záležitostí. Obě knihy stojí samy o sobě jako svébytná díla, pokud je mezi nimi nějaký jednotící prvek, pak určitě půjde o mistrně vykreslenou atmosféru Prahy (byť v odlišných historických obdobích) a motiv hrůzných, patřičně morbidních vražd. Urbanův zchudlý hrabě Arco se pohybuje ve čtenářky velmi vděčném prostředí pražského Josefova na počátku jeho asanace veden pro změnu velmi čitelnou a pochopitelnou snahou zachránit právě zakoupený dům z asanačního záboru. Do toho se míchají židovské legendy, již zmiňované vraždy, milostné trojúhelníky, střelecké duely a snové či halucinogenní pasáže, které omezil autor na minimum (dle mého ku prospěchu věci). Za velmi příjemný bonus považuji u Urbana ne zcela samozřejmé uspokojivé ukončení děje, ve smyslu dokončení rozvedených dramatických liníí do svého konce. Pro milovníky Urbana se jedná o povinnou četbu, nicméně i čtenářům jinak Urbanem nedotčeným mohu tuto knihu s klidem doporučit, stojí totiž za to.
Pole a palisáda
Svérázná variace na přemyslovskou legendu vznikla v rámci mezinárodního projektu pokoušejícího se o aktualizaci národních mýtů současnými autory, možná i proto je Urbanův rukopis značně upozadněn. Krátká novela neobsahuje žádnou přidanou hodnotu, čte se to rychle, ale pár dní po skončení jsem nebyl už ani schopný částečně reprodukovat děj, což jako hodnocení myslím více než stačí.
Urbo Kune
Podtitul naznačuje úkrok do vědecké fantastiky, Urban ale zůstává svůj a prvky science-fiction jsou v této knize čistě zástupnými symboly, za žánrový počin se toto dílo tak nedá považovat ani omylem. Děj románu zavede čtenáře do blízké alternativní budoucnosti (alternativní povahu tohoto fikčního světa dovozuji z poměrně dětinských parafrází na známé autory a reálie typu Shakingspeare apod.), kde se zároveň vyskytují i postavy z Urbanových dřívějších románů (domýšleno do důsledků se ovšem jedná o alternativní verze těchto postav). Protagonistou je postava nová, ryze urbanovský prototyp samotáře/podivína - antikvář Mikuláš Jelen, který je pověřen vybudováním knihovny v jednom zajímavém městě... titulní Urbo Kune zastřešující bývalý lom ve Zbraslavi u Prahy se mělo stát hlavním městem Eurosvěta, ale z celého plánu sešlo a projekt se snaží zoufale chytit druhý dech. Prakticky až do poloviny knihy se nic neděje a po určitém dějovém zlomu (návštěva klášterní knihovny) dojde každému sečtělejšímu čtenáři, o co se autor snaží (těm méně chápavým napoví již podtitul románu), spád děje ovšem toto odhalení nijak neurychlí, ten totiž dospěje do nelogického a nepromyšleného konce zoufale pomalým tempem (doslova vyšumí do ztracena). Knihu v mých očích sráží i (zcela pochopitelná) absence ilustrací Pavla Rúta, ovšem přítomné architektonické vizualizace jsou dost ošklivé a nicneříkající (nadto rozkládací ilustrace jsou také poměrně otravné). Ve srovnání s chronologicky předcházejícím Přišla z moře je tento román po všech stránkách slabším dílem, doufám, že příště zvolí Urban zajímavější téma podané lepší formou.
Hastrman
Zelený román rozdělený na dvě knihy je opravdu silným pouze v první části, kdy sledujeme příjezd titulního vodníka barona de Caus na jeho rodové panství a jeho další eskapády. Nosný příběh zde v podstatě neexistuje a konflikt mezi vodníkem a pohanským bohem Odradkem ustupuje do pozadí na úkor vzletných popisů nejrůznějších dobových lidových slavností a folkloru. V této rovině nicméně kniha funguje a absence nějakého provázaného děje proto ve výsledku až tak nevadí. Fantasmagorický závěr této části přichází ovšem velmi náhle a bez varování, aby příběh navázal v dnešní době (resp. v devadesátých letech 20. století). Kniha druhá je ovšem v porovnání s magickým realismem prosáknutou předchozí částí velmi nepovedeným pokusem o navázání na přetrženou nit a vodníkova snaha o nápravu křivd učiněných na jeho bývalém panství je prezentována bezmála jako fraška. Vodník v podsattě pouze nejprve vyhledá všechny zodpovědné úředníky a podnikatele, aby je nakonec zprovodil postupně ze světa, samotný závěr posléze připomíná zakončení Sedmikostelí a nebude tak jistě pro mnoho čtenářů přijatelným. Obecně důraz kladený na ekologické téma je spíše směšný, zejména ve vyobrazení hnutí Dětí vody a jejich snahy o obnovu zaniklé vesnice, kdy ve výsledku je čtenář konfrontován s jakýmsi new age mišmašem, to již úkrok do ahistorické Prahy ve zmiňovaném Sedmikostelí mi přišel jako lépe napsaný závěr knihy, a to je tedy co říct. Znovu tuto knihu určitě číst nehodlám.
Závěrka
Co k tomu říct, milý Watsone? Krátká rádoby erotická novela ze současné Prahy postavená na vzájemném vztahu fotografa a jeho "múzy" mě nudila od začátku až do konce. Jen stěží hledám nějaká pozitiva, tato poloha pozdního Urbana zdá se mi velmi nešťastnou, a tam kde Michaela alespoň tvořivým způsobem odkazovala na tradici gotického románu, tak Závěrka se nezmůže ani na náznak smysluplného děje. Naivně umělecké fotografie doprovázející text tuto skutečnost ještě více podtrhují; po Pamětech poslance parlamentu jednoznačně nejslabší Urbanův počin, se kterým nemá cenu ztrácet čas.
Továrna na maso
Očekával jsem sugestivní vylíčení další části Prahy, dobře napsané postavy a zajímavou zápletku a nedostal jsem z vyjmenovaného prakticky nic. Byť je děj zasazen do počátku první republiky a nadto situován do zajímavé lokace bývalých největších jatek nejen v Praze, ale celé střední Evropě, tak se Urbanovi nedaří čtenáře upoutat. Jazyk tentokrát není precizní ani adekvátně květnatý (časy opravdových černých románů jako Lord Mord či Sedmikostelí jsou, zdá se mi, nenávratně pryč), lokace holešovických jatek (kde se děj primárně odehrává) zůstává také trestuhodně nevyužita a působí spíše jako divadelní kulisa pro vztahové drama. Nenechte se oklamat anotací na obálce, tato kniha totiž není historický román s detektivními prvky, nýbrž jednoduše vztahové drama jednoho milostného trojúhelníku, nadto podané poněkud unylým způsobem. Detektivní podzápletka je zde v zásadě pouze na okrasu a v celé knize nehraje v podstatě žádnou roli. Historické ukotvení románu se omezuje toliko na využití dobových rekvizit (v podobě značek spotřebního zboží, automobilů, filmů apod.) a bez dalšího působí spíše jako nepříliš drahá televizní inscenace podprůměrné divadelní hry. Samotný závěr je uspěchaný a neuspokojivý zároveň. Velké zklamání a silné třetí místo v pořadí nejslabších knih, hned po Pamětech poslance parlamentu a Závěrce.
