Liou Cch´- sin - Problém tří těles / Temný les / Vzpomínka na Zemi

Brněnské nakladatelství Host se v posledních letech pustilo do vydávání kvalitní soudobé science fiction a fantasy literatury, což kvituji s povděkem. Vedle malých žánrových nakladatelů (např. Straky na vrbě, Gnóm, Brokilon nebo Laser) tak přirozeným způsobem dochází k rozšíření nabídky této literatury pro širší veřejnost. Osobně považuji produkci Hostu v tomto směru spolu s prestižní edicí Fantastika (vydávanou společnými silami nakladateli Argo a Triton) za vůbec to nejlepší, co se žánrové produkce velkých domů týče. Zatímco v Argu vycházejí zejména klasická díla, Host se zaměřuje na to nejlepší z moderní produkce a často se ke slovu dostávají série, které v zahraničí již vyšly jako celek a mnohdy jsou ověnčeny řadou cen (Hugo apod.), což je případ také trilogie Vzpomínka na Zemi čínského spisovatele Liou Cch'-sina. Za velmi sympatické považuji jednotné formátování většiny těchto knih, ostatně vysoká produkční hodnota hostovských knih se stala již takřka tradicí, z poslední doby bych rád vyzdvihnul také poutavou variaci na městkou fantasy v podobě trilogie Božská města (Město schodů, Město mečů, Město zázraků) z pera Roberta Jacksona Bennetta, případně sympatickou sci-fi trilogii Poutníci (Dlouhá cesta na malou, rozzlobenou planetu, Dvě místa na slunci, Zpráva o životě vesmířanů) Becky Chambersové. V obou případech se jedná o (prozatím) uzavřené a volně provázané trilogie, v tomto ohledu ne úplně nepodobné trilogii, kterou si nyní přiblížíme.

V Číně platí Liou Cch'-sin za opravdovou hvězdu tamní žánrové scény, bez přehánění se o něm dá hovořit jako o Asimovi své generace, a jestli platí teze, že čínská sci-fi se stává novým hráčem na globálním trhu, pak je tento autor jejím zdaleka nejslavnějším představitelem a trilogie Vzpomínka na Zemi sestávající se z Problému tří těles, Temného lesa a Vzpomínky na Zemi (český nakladatel sáhnul k tomuto titulu, v anglickém převodu se závěrečný díl trilogie nazývá Death's End) je jeho výkladní skříní. Žánrově se jedná o tzv. hard sci-fi, čili v textu není nouze o fyzikální veličiny, zákony a různé teorie založené na současném stavu vědeckého bádání. Postavy těmito často velmi složitými teoretickými konstrukty šermují se značnou obratností a autorovi se daří navodit dojem, že jím diskutované technologie by se mohly do budoucna stát také realitou. V mnohem menší míře se v trilogii zabývá osudy samotných postav, nějakou propracovanou psychologii či hlubší vhled do nitra protagonistů/antagonistů by jste zde hledali marně. O to více se však dostává prostoru nad meditacemi ohledně osudu lidstva jako celku a časem se dostáváme až do žánru space opery, vezměmě to tedy postupně.

Problém tří těles vychází z jednoduché premisy - co by se stalo, kdyby první kontakt s mimozemskou civilizací neproběhl za úplně pro lidstvo ideálních podmínek? Těmito podmínkami mám na mysli především to, že (i) tento první kontakt je navázán Číňany v průběhu Velké kulturní revoluce a (ii) protagonistka prvního dílu, fyzička Jie Wen-’tie i přes varování de facto přivodí invazi mimozemské civilizace Trisolaranů (název odvozen od jejich domovského systému v Alfa Centauri, který se sestává z jedné planety terestrického typu obíhající okolo tří sluncí zároveň, což vede k pravidelným katastrofickým dopadům na život na trisolaranské planetě) do naší soustavy. Dějově se první díl ještě drží poměrně při zemi, přestože se odehrává v několika časových rovinách. Čtenář rozplétá především okolnosti prvního kontaktu s Trisolaris, vznik organizace "zrádců lidstva" tj. Pozemsko-trisolaranské organizace (PTO) a následný boj s touto organizací. Kniha končí velkým příslibem do budoucna, kdy je lidstvo postaveno před zdánlivě neřešitelný problém: o probíhajicí invazi Trisolaranů se sice dozví s náskokem čtyř století (tak dlouho totiž trvá cesta invazní flotily do naší soustavy), nicméně v důsledku nasazení špičkové trisolaranské technologie se na Zemi nacházejí sofony - subatomické částice znemožňující další rozvoj pozemské technologie sabotováním základního výzkumu. Lidstvo je tudíž v přípravách obrany svého domovského světa konfrontováno se skutečným technologickým stropem.

Navazující druhý díl považuji za vrchol celé trilogie. Temný les se sice časově rozprostírá již na ploše staletí (důležité postavy nicméně často podstupují tzv. hibernaci, takže čtenáře jen tak neopouští), ale na naléhavosti mu to nikterak neubírá, spíše naopak. Pod tlakem zjevné převahy pokročilé trisolaranské technologie je lidstvo na křižovatce několika cest. Na jednu stranu se snaží maximálně rozvinout stávající technologie při vědomí stropu udržovaného sofony, na druhou stranu přichází také s originálními pokusy o záchranu svého druhu. Jedním z těchto pokusů je také Projekt Mandala pod patronátem OSN. Čtyři lidé se stanou meditátory - jedinci s prakticky neomezenými prostředky, kteří se mají pokusit přijít s validní obrannou strategií. Vedle tří známých osobností se čtvrtým meditátorem stane také Luo Ťi, na první pohled obyčejný sociolog, lenoch a zkrachovalec. Z nějakého důvodů je však právě Luo Ťi tím jediným člověkem, ze kterého mají Trisolarané obavy. Jelikož jediné místo, kam nemohou sofony nikdy nahlédnout je lidské nitro, mají meditátoři za úkol vytvářet také falešné plány a své kroky nemusí víceméně nijak zdůvodňovat. Na hrozbu, kterou mohou tito jedinci představovat reaguje PTO ustanovením průvodců - jedinců ze svých řad, kteří mají za úkol přijít plánům meditátorů na kloub. Kniha vrcholí Bitvou soudného dne mezi pozemskou flotilou a trisolaranskou kapkou - sondou na bázi silné interakce, jakož i dočasným vítězstvím Luo Ťiho spočívajícím ve využití kosmické sociologie a odhalením principu titulního temného lesa. Luovi se podaří dovodit, že základním principem přežívání civilizací ve vesmíru je vzájemná snaha nikoliv o navázání kontaktu, ale preventivní zničení potencionálních protivníků, mimořádně pokročilé civilizace proto aplikují dvojí strategii důmyslného ukrývání a devastujících útoků bez dalšího kontaktu. Luovi se podaří vytvořit systém založený na reálném principu vzájemně zaručené destrukce a trisolaranská invaze je tak úspěšně odražena. Vůbec celý filozofický princip temného lesa je extrémně zajímavý a nabízí spoustu příležitostí pro zamyšlení, finální triumf podceňovaného meditátora je tak zdařilým zvratem v celém ději.

Závěr trilogie se zaměřuje opět na novou postavu, Čcheng Sin, odbornici na kosmické systémy, která se po Luovi Ťi stává druhou strážkyní meče - tj. osobou mající v rukou ovládací mechanismy systému vyslání signálu zachycujícího polohu Trisolaris do širého vesmíru (v důsledku vzájemné komunikace mezi  Trisolaris a Zemí je více než pravděpodobné, že tak bude odhalena také poloha Země - ergo vzájemně zaručená destrukce ze strany některé z mnoha dalších vesmírných civilizací). Trisolarané správně odhadnou neochotu Čcheng Sin odsoudit oba světy ke společné destrukci, a tak po oficiálním předání pomyslného meče dojde k okamžitému vojenskému zásahu trisolaranských kapek a podrobení Země. Dějově se v tomto díle skáče v čase mnohem častěji a mnohem dále (často za využití hibernace, později i z dalších důvodů), takže zde se dá již hovořit o opravdové space opeře. Román sice čítá v českém vydání skoro 750 stran, nicméně některé zásadní historické události jsou i tak odbyty pouze nezaujatým popisem, ostatně po této stránce se toho stane opravdu hodně. Vyvrcholení konfliktu s Trisolaris, okupace Země, odeslání signálu do vesmíru, zničení Trisolaris, osídlení zbytku sluneční soustavy lidstvem v exilové éře, vznik galaktické civilizace lidí, jakož i zánik celé sluneční soustavy kolapsem do dvoudimenzionálního prostoru jsou jen některé ze zásadních událostí, které jsou čtenáři prezentovány. Sin nás provází celým dějem, často spíše v pozici pouhého pozorovatele, určitá naléhavost z přechozího dílu je skutečně pryč, jelikož se zde prezentují obrovské časové úseky a přechody mezi nimi nejsou příliš provázané. Každopádně samotný závěr trilogie má příjemně hořkosladký až melancholický podtón a k dílu jako celku se jednoduše hodí. Rovněž potěšující jsou camea některých postav z prvních dvou dílů, takže čtenář nezůstane ochuzen ani o jejich osudy.

Celkově se v případě této trilogie jedná o znamenitě pojatý mix složitých teoretických konstrukcí, vědy, notné dávky filozofie i víry v určitou nevyhnutelnost lidského osudu, to vše na pozadí příběhu postupně se měnícího od technologického thrilleru až po velkolepě pojatou space operu západního střihu, kterou čtenáře provádí zajímavé, byť spíše jen povrchně načrtnuté postavy (Sin je po této stránce věnována zdaleka největší péče). Skloubit vše výše uvedené si jistě žádá pevnou ruku, která autorovi jednoznačně nechybí a dílo tak lze určitě doporučit všem zájemcům o moderní pojetí sci-fi východního střihu.

Závěrem bych chtěl dodat, že česká vydání jsou opatřena úvodním seznamem nejdůležitějších postav, což je pro čtenáře komfortní (jelikož na čínská jména je nutné si chvíli přeci jen zvykat) a pro budoucí příznivce této trilogie nebude bez zajímavosti skutečnost, že Host vydal také knihu Kulový blesk od téhož autora, která tvoří jakýsi volný prolog k celé trilogii (propojení představují některé postavy, časově se Kulový blesk kryje s úvodní linkou Problému tří těles).

Jméno růže aneb detektivní pátrání po chodbách středověkého opatství s naučnými výklady filozofického a teologického charakteru ve stínu blížící se Apokalypsy dle Umberta Eca

Tímto textem se vracím do složitého a fascinujícího světa románové tvorby Umberta Eca, a to rovnou cestou jeho zřejmě nejslavnějšího díla - Jména růže (pracovní název Zločinné opatství byl autorem zamítnut pro přílišnou akcentaci na detektivní linii knihy). Patrně již dříve jsem zde vyslovil poznámku o struktuře Ecových románů, které jsou podobny precizní stavbě gotické katedrály. Autor do svého románového mikrokosmu zasazuje děj nikoliv jako hlavní kostru celého díla, ale spíše jako jakýsi přívažek, živou tkáň propojující ty skutečně důležité elementy, což se v případě Umberta Eca rovná řadě učených disputací a zamyšlení převážně historického, filosofického či teologického charakteru. Nejinak je tomu také v této svérázné variaci na kombinaci gotického a detektivního románu. Na rozdíl od Ecových dalších románových počinů, má čtenář jedinečnou příležitost pochopit způsob, jakým Eco k psaní románu přistupuje díky doprovodnému eseji Poznámky ke Jménu růže, který je součástí také nejnovějšího českého vydání (jde přitom o Ecem upravenou a preferovanou verzi, očištěnou o některé latinské citáty a opravenou pokud jde o zjištěné faktické chyby); v tomto poučném eseji dává Eco svému čtenáři nahlédnout pod pokličku celého procesu své tvorby a esej tak poskytuje další možné klíče ke čtení románu jako celku. 

Po stránce samotného děje jde o nepřiznanou variaci na detektivní romány klasické anglické školy ve stylu whodunnit, nicméně toto dějové schéma je Ecem poměrně brzy opuštěno ve prospěch všemožných odboček sloužících k nastínění celého mikrokosmu jednoho nejmenovaného opatství ležícího v horách severní Itálie. Do tohoto opatství přijíždí na konci listopadu anno Domini 1327 dva mniši: františkán Vilém z Baskervillu z anglických ostrovů, bývalý inkvizitor a nynější teolog římského císaře a Adso z Melku, novic benediktinského řádu, Vilémův asistent a vypravěč (zde Eco odkazuje na vpravdě archetypální dvojici Sherlocka Holmese a Dr. Watsona); v opatství se má setkat delegace císařských teologů s papežskými teology (toho času sídlil papež v Avignonu) a vyřešit některé palčivé teologické otázky trvajícího sporu mezi císařem a papežem. Po příjezdu do opatství je bratr Vilém opatem požádán o vyšetření záhadné smrti mladého iluminátora Adelma z Otranta (další narážka na klasický gotický román The Castle of Otranto), přičemž další úmrtí na sebe nenechají přirozeně dlouho čekat; navíc se zdá, že vraždy odkazují na Zjevení Janovo a ohlašují tak příchod blížící se Apokalypsy. Čtenář očekávající standardní detektivní pátrání v kulisách středověkého opatství bude ale následujícím vývojem děje značně zklamán, o odhalení vraha tu totiž nejde ani zdaleka v první řadě, což ostatně zdůrazňuje i sám Eco v Poznámkách, kdy sám dodává, že jde o "detektivku, kde se nic neodhalí a detektiv prohraje". Vilémova hypotéza se tak v závěru ukáže jako nepravdivá a identita samotného vraha je zjištěna na základě zcela chybných předpokladů. Toto vše je součástí Ecovy rozmáchlé hry se čtenářem, ostatně, zamyslíme-li se nad Jménem růže z hlediska jeho struktury coby detektivního románu, musíme nutně dospět k závěru o značných nedostatcích v tomto ohledu. Detektivní pátrání je často odkládáno na později z nejrůznějších důvodů, čtenáři není prezentován ucelený soubor návodných indicií, který by mohl vést až pachateli, dokonce zde nejsou ani uváděni možní pachatelé coby red herrings, a nebohý čtenář tak tápe spolu s vyšetřovateli až do samotného konce. V tomto románu je tak otázka pachatele vraždy řešena vlastně jako podružná, mnohem více důležité je vykreslení samotného mikrosvěta hermeticky uzavřeného opatství. Tuto uzavřenost lze spatřovat v několika rovinách, a sice (i) fyzické, kdy opatství leží vysoko v horách (Eco tuto nutnost vysvětluje s velkým zalíbením v rámci Poznámek tak, že potřeboval místo, kde by se na konci listopadu porážely prasata, aby mohlo dojít k jedné z vražd v souladu s biblickou předzvěstí Apokalypsy); dále (ii) osobnostní, tedy opatství je domovem učených lidí, prakticky všechny postavy jsou příslušníci řeholních řádů (tento odstup od běžného, profánního světa je podtržen také skutečností, že všechny světské postavy, kterými jsou četní pohůnci, čeledíni, kuchaři, pomocníci, rolníci, vesničané et cetera nejsou v románu vůbec označeni vlastními jmény; (iii) hierarchické, i v rámci samotného opatství je znatelná hranice mezi příslušníky daných řeholí a především vyčleněno místo, kde sídlí pravá síla vědění, tedy ne všem přístupná knihovna, v otázce přístupu ke vzácným svazkům zde uloženým je ostatně potřeba hledat také řešení ústřední záhady. Podobným způsobem by bylo možno pokračovat ještě nějakou chvíli.  

Stejně jako existuje mnoho vrstev tohoto románu, existuje také celá řada jeho potencionálních čtenářů a ne každý z těchto čtenářů si z dané četby odnese vše podstatné. O neustále se vyvíjejícím vztahu knihy a jejího čtenáře či o problematice modelového čtenáře a jeho utváření psal Eco i ve svých odborněji zaměřených pracích a v Poznámkách doslova uvádí, že pokud čtenáře nebude bavit prvních sto stran románu, měl by jej rovnou odložit, protože pro takového čtenáře se situace s dalšími přibývajícími stránkami nebude zlepšovat, spíše lze hovořit o opaku. Jak už je u Umberta Eca zvykem, i toto dílo se svým čtenářem hraje (již skutečnost, že Eco napsal detektivku, kterou nelze doporučit žádnému milovníku detektivek o mnohém vypovídá) hru plnou dvojsmyslů, narážek, přímých i nepřímých citací a parafrází i mystifikací (Eco často cituje smyšlené knihy, případně vkládá svým středověkým mnichům do úst citáty z Wittgensteina a podobně). Na jednu stranu tak Eco až s úzkostlivou pečlivostí popisuje fungují mikrokosmos bezejmenného opatství a snaží se za použití obrovského množství technických detailů (např. některé citáty jsou uvedeny v gramaticky nesprávné formě latiny, která byla ovšem v dané době mnichy běžně užívána) vyvolat dojem maximální historické věrnosti (viz nepřeberné množství odkazů na skutečné historické události a postavy), na stranu druhou se neštítí citovat právě jím vymyšlené knihy či autory a odkazovat na díla, která budou napsána teprve v devatenáctém století; vše v rámci brilantního intertextového dialogu mezi Jménem růže a možnou knihovnou přečtených knih daného čtenáře. Každý čtenář tedy bude k románu přistupovat jinak; čtení medievalisty, znalce Bible, teologa, filosofa či onoho milovníka detektivek bude vždy zcela odlišné, v závislosti na jeho dosavadních zkušenostech; nicméně pokud se nemá jednat o zcela povrchní četbu zaměřující se primárně právě na onu v posledku bezvýznamnou detektivní zápletku, pak musíme u našeho modelového čtenáře presumovat alespoň základní znalost latiny a biblických textů, trocha filosofického vzdělání rovněž neuškodí.

I čtenář vybavený potřebnou sečtelostí může být nakonec Ecovým románovým monolitem přemožen, četba tohoto díla skutečně není příliš jednoduchá, jelikož autor zde v prezentuje také pasáže zrcadlící jeho fascinaci nejrůznějšími seznamy (v tomto případě jde o výčty kacířských sekt či mytologických zvířat); tuto zálibu Eco zužitkuje také ve svých dalších románech (především Foucaltově kyvadle a Pražském hřbitově) i odborněji zaměřených pracích (výpravná publikace Bludiště seznamů). Na několika místech knihy dává rovněž Eco průchod vizím našeho vypravěče, kdy se tok textu mění v mohutnou řeku nekompromisně strhávající čtenáře do víru svých vod; tyto pasáže jsou vizuálně velmi silnými momenty, ve kterých lze ocenit Ecovu hru se slovy a jistou magnetickou přitažlivost se kterou se snaží čtenáře vtáhnout do kulis prezentované události; zejména pasáž, ve které Adso obdivuje portál chrámu se svou takřka až živočišnou razancí velmi podobá obdobně fascinujícímu závěru Tajemného plamene královny Loany (ve srovnání těchto dvou pasáží musím nicméně vyzdvihnout tu pozdější, neboť v ní Eco mistrovsky variuje předchozí motivy knihy a organickým způsobem tak završuje celý román jednou výraznou scénou). Pro zájemce o Ecovo dílo je tento román skutečnou nezbytností, nicméně s ohledem na nižší přístupnost textu bych pro čtenáře začínající s četbou Ecových románů doporučil spíše Pražský hřbitov, případně Foucaltovo kyvadlo.

Ve stopách mistra plíživé hrůzy aneb několik poznámek ke strašidelným povídkám Thomase Grahama Jacksona

Montague Rhodes James (1862-1936) je právem považován za mistra žánru klasických strašidelných příběhů (ghost stories), kterému se podařilo přenést tento žánr z viktoriánské Anglie do prvních desetiletí neklidného 20. století. Jamesův vliv na další podobu žánru je možné přirovnat např. k vlivu H. P. Lovecrafta na moderní horor, proto není divu, že (podobně jako u HPL) i James inspiroval mnohé další spisovatele a dal vzniknout celé řadě děl více či méně úspěšných epigonů. Dodnes se mohu čtenáři začíst do některé z mnoha antologií věnovaných povídkám psaným právě v Jamesově stylu. 

Jedním z Jamesových obdivovatelů se ještě za jeho života stal také Thomas Graham Jackson (1835-1924), ve své době velmi úspěšný architekt věnující se zejména stavbám a úpravám školních areálů (Oxford Military College, Brighton College), cestovatel a autor odborných pojednání o architektuře a historii. Na sklonku svého dlouhého života v roce 1919 vydal sbírku povídek "in the tradition of M. R. James" pod všeříkajícím názvem Six Ghost Stories. V průběhu následujících let jeho drobný žánrový příspěvek poněkud neprávem zapadnul, a proto také chci následující řádky věnovat těmto šesti pečlivě vybroušeným literárním skvostům. Zaslouží si to.

První povídka The Lady of Rosemount je vůbec z celé šestice nejpovedenější. James proslul svými asides tedy jakými literárními odbočkami, ve kterých mohl projevit hloubku svých vědomostí historika. Nepřekvapivě se s těmito odbočkami lze setkat také u Jacksona, a to především v podobě živoucích popisů architektury. Polorozpadlý klášter Rosemount je v Jacksonově povídce popsán přímo mistrovsky, motiv ducha je přitom z dnešního pohledu mile starosvětský až takřka staromódní, nicméně i v intencích žánru je doveden do předvídatelného konce. Druhá v pořadí je povídka s názvem The Ring, zde se děj přenáší z břehů Albionu do italského Toskánska a prostředí tehdy velmi aktuálních etruských vykopávek. Dva angličtí gentlemani (jak jinak) se zde potýkají s kletbou prastarého etruského prstenu, který byl jedním z nich nerozvážně odnesen z prastarého pohřebiště. Je to zároveň jediná povídka, ve které se neobjevuje v žádné formě konkrétní duch; předmětný prsten působí jako mnoho dalších podobně prokletých šperků především na psychiku svého nositele a zdánlivě přináší smůlu a způsobuje různá další příkoří. Následuje A Romance of the Picadilly Tube, děj čtenáře přenáší do moderního Londýna přelomu století a část z něj se odehrává dokonce v londýnském metru. Spíše než skutečná ghost story se jedná o psychologickou drobnokresbu zabývající se otázkami spravedlnosti a cti na příkladu dědictví po zemřelém otci. Nadpřirozený prvek v podobě zesnulého advokáta je zde přidán spíše aby se neřeklo, protože celá povídka by po dějové stránce mohla fungovat i bez něj. Druhou nejlepší povídkou sborníku je nepochybně The Eve of St. John, pro kterou zvolil Jackson oblíbenou formu rámcového příběhu (Umberto Eco by dodal: starý rukopis, jak jinak), v němž se potomek šlechtického rodu snaží odhalit záhadné zmizení manželky jednoho ze svých méně ctnostných předků. Část děje je vyprávěna formou nalezeného deníku předkova služebníka, který poskytne vodítko k vyřešení celé mystérie v současnosti. Kromě čtenářsky vděčného detektivního pátrání vedeného po dvou vypravěčských liniích tato delší povídka zaujme také poutavými popisy architektonického provedení klasického sídla venkovské šlechty - manor house. Předposlední povídka Pepina opět pracuje v motivem svědomí, podobně jako A Romance of the Picadilly Tube; úvod povídky překvapí poněkud náhlým úmrtím důležité postavy, od kterého se odvíjí psychologická rovina příběhu. I zde konečné zjevení ducha symbolizuje výhru svědomí nad špatnými stránkami konkrétního člověka a návrat ke spravedlnosti. I v tomto případě je ovšem nadpřirozený prvek také jaksi trochu nadbytečným a povídka by mohla obstát také jako realistický kus krátké prózy. Závěrečná povídka The Red House se odehrává celá v minulosti za doby vlády Jiřího III. a zabývá se primárně motivem vraždy z donucení. Duch zavražděného se nakonec vrací, aby zjednal nápravu. Vedle The Ring hodnotím tuto povídku jako vůbec nejslabší z celé sbírky.

Co spojuje povídky Thomase Grahama Jacksona s těmi, kterým se chtěl svým skromným způsobem vyrovnat? Literární kritika se v zásadě shoduje na několika rysech Jamesových příběhů, jedním z těch nejvýraznějších je skutečnost, že v Jamesově světě neexistují hodní duchové, jsou to vždy zlomyslné bytosti usilující o zkázu dosud živých lidí. U Jacksona tomu tak dozajista není. Jeho duchové jsou spíše projekcemi svědomí nepoctivého dědice (A Romance of the Picadilly Tube), zoufalé oběti (Pepina) nebo samotného vraha (The Red House). Těmto duchům nejde tak ani o přímou fyzickou zkázu jejich cílů, jako spíše o návrat ke spravedlnosti, nastolení určitého řádu, který byl skutky dosud živých porušen. Jejich přítomnost proto signalizuje, že se daná osoba musí rozhodnout, jak se ke svým činům nakonec postaví. Jejich případné úmrtí je posléze spíše jen průvodním jevem tohoto přiznání, nikoliv primárně cílem nadpřirozené entity. Pouze v povídce The Lady of Rosemount vystupuje čistě zlovolný duch jamesovského typu (nadto s určitými upírskými rysy); povídka The Ring posléze přináší svému protagonistovi zkázu velmi postupně a jeho úmrtí v závěru povídky tak lze chápat především jako důsledek souhry náhod a vlastní nerozhodnosti protagonisty.

Závěrem je nutné dnešního čtenáře upozornit, že dostatečně pozorné čtení bude nevyhnutelně směřovat k odhalení mnoha point před dočtením konkrétních povídek. Je to určitá daň, kterou všichni platíme neustále se zvětšující propasti času mezi dobou vzniku těchto povídek a naší četbou. Vypravěčské postupy před bezmála jedním stoletím jednoduše vypadaly trochu jinak a s tímto vědomím je nutné k jednotlivým povídkám také přistupovat. Jackson nicméně nezůstává zcela bez překvapení, např. již zmiňovaný ostrý úvod povídky Pepina dokáže určitě překvapit i současného čtenáře. Jako příspěvek ke specifické škole anglické ghost story je tato sbírka neocenitelným a neopomenutelným kamínkem celkové mozaiky, pro milovníky klasické podoby literární hrůzy se proto bude jednat o bezpochyby příjemně strávené chvíle.

Tajemný plamen královny Loany aneb průvodce po zákoutích papírové paměti dle Umberta Eca

V pořadí pátý román Umberta Eca se dočkal smíšených reakcí ze strany literární kritiky i samotných čtenářů a ani můj názor není po dokončení četby zcela bez výhrad. Jak již bývá u Eca zvykem, vyznačuje se i toto dílo promyšlenou konstrukcí (román jako stavba, slovo stavebním kamenem, obraz doplňkem slova), v tomto případě rovněž podpořenou velmi zdařilou výtvarnou složkou, která hraje v rámci celého textu naprosto zásadní roli. Ostatně Eco se přiklonil k připojení podtitulu "ilustrovaný román", což je již samo o sobě výstižné.

Dějově se jedná, alespoň zpočátku o zdánlivě jednoduchou zápletku: postarší antikvář vystupující prakticky po celou dobu pod svou dětskou přezdívkou Yambo ztrácí po nehodě část své paměti. Jak Eco příčinlivě vysvětluje ústy Yambova ošetřujícího lékaře a posléze také jeho manželky - psycholožky Paoly, dělí se paměť na dva druhy: veřejnou a osobní. Yambo je přirozeně postižen ztrátou té druhé, a proto si pamatuje četné detaily Napoleonova života, dokáže zpaměti citovat básně v několika jazycích a porůznu trousí náhodné poznatky ze své rozsáhlé četby (literatura je nepřekvapivě jeho největší vášní), jinak si ale nepamatuje svou svatbu, promoce dcer ani jména vnuků, jednoduše řečeno jsou všechny vzpomínky opatřené citovým nábojem vymazány zcela z jeho paměti (v tomto ohledu je Yambo tabula rasa). Po počátečním přešlapování na místě se Yambo rozhodne odjet do venkovského sídla své rodiny nacházející se ve vesnici Solara, na které z jistých tragických rodinných důvodů v dospělosti zanevřel. Odjezdem na venkov končí první část knihy nazvaná "Nehoda" a začíná druhá, příhodně pojmenovaná "Paměť z papíru". Na rodinném statku se dostává ke skutečnému pokladu - knihám, novinám, komiksům, které formovaly jeho dětství a dospívání. Opakovanou četbou a znovuobjevováním se snaží získat zpět své vzpomínky a identitu. Středobodem tohoto pátrání se pak stává uzření tváře Yambovy první lásky z gymnaziálních studií. 

V linii příběhové tak čtenář postupně odhaluje Yambovo dětství a rozhodující okamžiky formování jeho osobnosti; v druhém plánu kniha vypovídá o dospívání mladého chlapce ve fašistické Itálii přelomu 30. a 40. let 20. století. S tím se pojí závažná témata vlivu propagandy a ideologie na mladé lidi, střet velkých a malých (osobních) dějin ilustrovaný na osudech Yambova strýce apod. Kniha je průběžně prokládána doprovodnými ilustracemi zahrnující prakticky vše od novinových titulků, knižních obálek přes ukázky komiksů až po texty dobových písní či vyobrazení produktů každodenní spotřeby typu dóz na kakao či kávu. Yambovo pátrání vrcholí v závěrečné třetí části "OI NOΣTOI" (z řečtiny "jdi domů"), která je koncipována jako tour de force všeho dříve řečeného a slouží také jako rozlučka s obrovskou plejádou fiktivních i skutečných postav Yambova mládí.

Kromě doprovodných ilustrací, které představují v podstatě další rovinu celého textu a tvoří s ním harmonický celek (resp. text vnímán bez ilustrací je ochuzen o část své vypovědní hodnoty), se neustále vynořuje taktéž motiv mlhy. Yambo celý život sbírá literární úryvky zabývající se mlhou, mlha zhmotňuje v symbolické rovině nejistou povahu Yambových vzpomínek a je to rovněž mlha, která provází Yamba nejdramatičtější epizodou jeho dospívání (zapojení se do protifašistického odboje na sklonku války).

Celkově je zřejmé, že tato kniha má významnou přidanou hodnotu pro italského čtenáře (nejlépe toho, který prožíval své dětství zhruba ve stejné době jako Yambo), protože ačkoliv se zde mísí odkazy na díla italské, anglické, francouzské či americké provenience, ty prvně jmenované s přehledem převládají. U mnoha odkazů tak u českého čtenáře nejspíše nedojde k evokaci příslušného odkazovaného díla a v tomto směru může román vycházet občas naprázdno. I tuto skutečnost je ale nutné chápat jako daň za důsledné ukotvení textu v jedné historické epoše (román jako svědectví doby). Tajemný plamen královny Loany je rozhodně dílem méně přístupným (přívlastek postmoderní mu není přisuzován bez významu), a to i v kontextu ostatních Ecových románů, nicméně osobně jeho četby nelituji. Pro čtenáře s Ecem začínající lze ovšem doporučit jiné tituly tohoto autora (čtenářsky velmi vděčný je např. Pražský hřbitov).  

Pražský hřbitov aneb zaručeně pravdivý průvodce jedním hloupým stoletím dle Umberta Eca

Po delší době jsem se dostal k další knize Umberta Eca, popravdě řečeno je Pražský hřbitov teprve mým druhým beletristickým setkáním s tímto italským velikánem. Po Nultém číslu, kde mě ostatně nejvíce bavily pasáže věnující se konspiračním teoriím ohledně Mussoliniho smrti, jsem v nynější knize dostal skutečně poctivou dávku všemožných kultů, tajných společností a nikdy nekončících her špionážních služeb. 

V prvním plánu lze Pražský hřbitov číst jako poněkud roztříštěné memoáry jednoho znamenitého notáře, podvodníka a především falzifikátora a padělatele kapitána Simone Simoniniho. Simonini pod vlivem výchovy svého dědečka si již v raném dětství vypěstuje vášnivou nenávist vůči Židům, která se jako leitmotiv táhne celým románem. Postupně studuje vysokou školu a dostává se do kontaktu s nejrůznějšími tajnými službami, pro které začíná pracovat jako zdatný padělatel dokumentů. Z Piemontu se přes účast v Garibaldiho tažení dostává do Paříže, zažívá násilné potlačení Komuny, vyrábí rozhodující podvržený důkaz v Dreyfusově aféře a zejména neustále precizuje své životní dílo - Protokoly sionských mudrců usvědčující židovské elity ze zosnování tajného plánu na ovládnutí celého světa, které nakonec prodává carské tajné službě. Celé Simoniniho působení je přímo prošpikováno zradou, úkladnými vraždami, neustálými podvody a snahou vyjít z často neprůhledné změti mocenských a personálních vazeb jako vítěz. V druhém plánu je Ecův román jakýmsi průvodcem "hloupým" 19. stoletím, které se vyznačovalo  nebývalým rozmachem protichůdných společenských teorií, pseudověd, tajných společností, kultů a sekt, jakožto i vzrůstajícím napětím ve společnosti krystalizující v totálních doktrínách typu antisemitismu či komunismu. Eco se jako mrštný akrobat proplétá touto změtí a nechává svého protagonistu (protože o hrdinovi zde vzhledem k jeho povaze ani při nejlepší vůli hovořit nelze) zaplétat se tu s karbonáři, ondy zase se zednáři či židovskými konvertity, antiklerikály a všudepřítomnými jezuity. Jedna konspirace stíhá druhou a pokud si zákazník žádá, dosadí Simonini do zvoleného rámce libovolného nepřítele v souladu s heslem "svého nepřítele se musíme vytvořit". Titulnímu hřbitovu se posléze dostane oné cti, že Simonini (který se v průběhu románu Praze přiblíží nejvíce dvoudenní zastávkou v Mnichově) na toto tajemné místo zasadí tajnou schůzi dvanácti rabínů, hlav světového židovstva, kde jsou dolaďovány detaily ovládnutí světa. Poučený čtenář se mezitím může bavit narážkami na počátky psychoanalýzy, odkazy na dobovou literaturu či intertextuálním propojením s Dumasovým románem Josef Balsamo.

Na Ecových románech je obecně vždy patrná skutečnost, že se nejedná o nějaké živelné výrony imaginace, nýbrž pečlivě komponované celky, katedrály slov, chcete-li. Eco vytvoří určitou strukturu a na ni posléze nabaluje jednotlivé komponenty. V tomto případě je centrálním tématem padělatelství, otázka pravosti a významu falza ve vztahu k jeho adresátovi, což se v rovině příběhové promítá v jednotlivých pragmatických požadavcích piemontské, francouzské, pruské i ruské tajné služby coby jednotlivých zaměstnavatelů protagonisty. Do toho všeho Eco již tradičně cituje a parafrázuje dobová díla, nyní především protižidovské, antiklerikální či satanistické traktáty a brožury (to vše podpořeno citlivým výběrem doprovodných ilustrací) a hraje se čtenářem postupně odhalovanou hru na nespolehlivého vypravěče zosobněnou ve zdvojeném vedení deníkových záznamů protagonisty. Za poslední výrazný rys románu lze označit Ecovu posedlost seznamy, výčty a soupisy projevující se zejména v takřka až pedantském vyjmenovávání jednotlivých ingrediencí kulinářských specialit, protižidovských předsudků nebo zednářských titulů. 

Umberto Eco v Pražském hřbitově ztvárnil plastický obraz jedné turbulentní doby a přesvědčivým způsobem popsal její neduhy, radosti i strasti, za jedinou výtku lze považovat fakt, že čtenář se bude pravděpodobně jenom velmi obtížně ztotožňovat s hlavním hrdinou, který je v některých ohledech až komickým symbolem všech myslitelných negativních vlastností, z nichž je antisemitismus nakonec jedním z menších zel (ačkoliv tato koncepce titulní postavy, mimochodem jediné vyfabulované, je rovněž tvůrčím záměrem autora). Osobně považuji román za velmi zdařilý a těším se, zda mě takto osloví také Tajemný plamen královny Loany, na který se již chystám.

Brandon Sanderson - The Rithmatist

Sanderson je dle mého názoru nejlepší současný fantasy spisovatel. Všechna jeho díla zasazená do monumentálního univerza Cosmere jsou svým způsobem skvělá, ať už se jedná o epickou trilogii Mistborn a její odbočku The Alloy of Law, působivý Warbreaker či pohádkový Elantris, vše je spojeno Sandersonovou potřebou vytvářet neuvěřitelně propracované magické systémy a nechat jeho protagonisty naplno využívat jejich možností.

Rithmatist do cyklu Cosmere nepatří, nicméně se jedná o skvělou knížku, kterou jsem doslova zhltnul za dva krátké dny. Jedná se opět o fantasy, magický systém zde spočívá v kreslení dvourozměrných čar, které mají hned několik zajímavých využití. Děj se odehrává v poněkud alternativní Americe (United Isles of America jsou tvořeny padesáti různě velkými ostrovy), dle úrovně technologie okořeněné steampunkem někdy na přelomu 19. a 20. století a sleduje Joela, chytrého kluka, který by se všeho nejvíce chtěl ovládat magii. Bohužel mu nebylo přáno, a tak jako syn uklízečky tráví svůj čas studiem na univerzitě pro mágy. V době letních prázdnin celý kampus zasáhne série záhadných zmizení studujících adeptů a Joel se tomuto dobrodružství přirozeně připlete do cesty. S pomocí roztržitého profesora a neúspěšné studentky magie (cue resentment/friendship/falling in love) se musí přirozeně postavit nejasně definovanému zlu.

Dalo by se říci, že se jedná o klasickou origin story, byť se z Joela nestane na konci knihy žádný hrdina, ani nezíská zázrakem schopnost ovládat magii. Detektivní zápletka je ovšem poměrně umně vypracovaná a dokáže nabídnout hned několik nečekaných zvratů. Samotné prostředí školy pro studenty magie, v rámci které se většina děje odehrává je velmi dobře zvoleno; pro mě osobně má navíc význam i proto, že jsem na podobné boarding school strávil několik let života a cosi z tohoto období se mi posléze promítlo i do tohoto čtenářského zážitku. Kupodivu se mi při četbě nenabízely paralely se ,,zakladatelem'' žánru magic schools tj. sérií Harry Potter, ale spíše se specifickým ostrovním subžánrem campus novel (takový Lucky Jim od Kingsleyho Amise se mi připomněl hned několikrát).

Takže detektivka zasazená do prostředí školy pro studenty magie je coby sub-subžánr jednoznačný vítěz a trefa do černého. Navíc ani v tomto případě není čtenář ochuzen o další z propracovaných magických systémů, kterými je Sanderson tak proslulý; vlastně z hlediska postupného odhalování vnitřních mechanik tohoto systému čerpá i celá ústřední zápletka. Množství takto odhalených informací je opravdu značné, více propracovaná je dle mého názoru pouze Allomancie, nicméně na její vysvětlování měl Sanderson už jednu celou trilogii a odvozenou novelu... Rithmatist je technicky vzato YA román (a proto také nemá líbivý bílý cover z ucelené řady od britského vydavatesltví Orion Books, musel jsem dát přednost americké obálce s mechanickým steampunk koněm), ale kromě určité jednodušší dějové stavby jsem se nesetkal s žádným neduhem tohoto žánru. Samotný závěr implikuje možný další vývoj, který se bude ubíhat jistě velmi zajímavou a dostatečně nepředvídatelnou cestou. Povaha nepřátel zůstává stále zahalena tajemstvím, ústřední antagonista prozatím neporažen a možnost rozšíření celého fiktivního univerza prakticky nevyčerpatelná. Sám Sanderson si dosud není jistý, zda nakonec bude z Rithmatist duologie nebo rovnou trilogie a na zakončení si tak budeme muset ještě chvíli čekat, já si ovšem počkám rád.

There's only so many ways I can recommend this book to you...

Malcolm Gladwell aneb nevstoupíš čtyřikrát do stejné řeky

V poslední době jsem se nějak začetl do populárně naučné literatury, jmenovitě například do knih Malcolma Gladwella a rád bych si v tomto článku shrnul několik poznámek, které k nim mám. Postupně jsem přečetl všechny čtyři jeho knihy, které s výjimkou jedné vyšly i v českém překladu ve velmi dobré edici Zlom nakladatelství Dokořán. Celkově by se jeho knihy daly zařadit do sociologie/psychologie, přičemž Gladwell sám spíše poukazuje na zajímavé uskutečněné experimenty a vydaná díla, jeho vlastní myšlenkové konstrukce slouží spíše jako nosný prvek nebo souhrnný rámec, který hledá v tom velkém množství dat, teorií a pokusů styčné body. Řekněme si tedy něco blíže k jednotlivým knihám:

Outliers: The Story of Success

- touto knihou jsem začal a zaujala mne natolik, že jsem si v krátké době pořídil i jeho zbývající tři publikace. Jak už název napovídá, Gladwell se zde snaží popsat specifické faktory, které vedou k tomu, že se někteří lidé stanou velmi úspěšnými, zatímco většina ne. Nastiňuje zde několik linií uvažování, zabývá se génii resp. tím, zda-li existuje nějaká korelace mezi IQ a úspěchem; předkládá zde také tezi, že proto, aby člověk mohl skutečně zvládnout nějakou činnost (stát se expertem na ni), pak se jí musí věnovat alespoň 10 000 hodin. Rovněž poukazuje na důležitost okolí, které má samo o sobě určitý vliv na možnost lidí uspět ve svém životě. Američtí kritici zejména poukazují na fakt, že tato kniha je Gladwellovou nejvíce autobiografickou, protože do svého vyprávění vkládá jednak střípky z vlastního života a druhak se jedna kapitola věnuje i původu jeho matky. Celé je to napsáno velmi svižným a čtivým stylem (což ostatně charakterizuje všechny jeho knihy), občas však na úkor vědecké přesnosti - je mu vyčítáno, že některé komplexní problémy příliš zjednodušuje, pro detailnější pohled na věc odkazuji na anglickou Wikipedii, kde je to lépe rozebráno. Každopádně mi Gladwellův styl jednoduše sedl, celé se to četlo bez větších obtíží a rád jsem se seznámil s mnoha pokusy a teoriemi, se kterými bych jinak pravděpodobně nepřišel vůbec do styku, takže u mně dobrý.

What the Dog Saw: And Other Adventures

- tohle je sbírka novinových článků, které Gladwell publikoval v The New Yorker, a které jsou dle něj něčím natolik zajímavé, že obstojí i ve zkoušce času. Bohužel jeho názor nesdílím, protože se domnívám, že Gladwell není na menší ploše natolik působivý, zkrátka ty jednotlivé články, ačkoliv mohou někdy mít i velmi zajímavé téma (Enron, kriminologická profilace apod.) mne nedokázaly více upoutat, tak jako se to podařilo jeho dalším knihám.

The Tipping Point: How Little Things Can Make a Big Difference

- třetí pořadí a stín opakování opakovaného se vynořuje v plné síle... Téma protentokrát také poměrně zajímavé (a vcelku chytře zvolené) je opět podáno prostřednictvím několika příběhů, na které Gladwell následně roubuje svoje sociologické teorie jako je rozdělení určitých lidí do tří kategorií na Connectors, Mavens a Salesmen, síla kontextu a faktor zapamatovatelnosti. Z dílčích příběhů mne nejméně bavilo obsáhlé pojednání o Sezamové ulici, naopak skutečně chytlavá byla aplikace teorie rozbitého okna na boj s vandalismem v metru NYC. Celkově musím hodnotit spíše kladně, nicméně se zde už skutečně opakuje.

Blink: The Art of Thinking Without Thinking

- na tohle už jsem skoro neměl sílu a častokrát jsem si říkal, že s tím prostě seknu, nakonec jsem to ovšem dočetl a Gladwella odložil na neurčito. V této knize se zabývá mentálními procesy v podvědomí, které ve zlomcích vteřiny dokáží vyhodnotit situaci na základě i velmi malého množství informací... Opět na několika příkladech je ilustrováno to, co se snaží Gladwell prokázat, nicméně mne to už vážně příliš nezajímalo a byl jsem hodně rád v momentě, kdy jsem otáčel poslední stránku.

Gladwell mi nepřijde jako nějaký zvlášť originální myslitel, určitě dokáže velmi poutavým a čtivým způsobem zpracovat vývoj lidského myšlení v určité oblasti, nicméně jeho vlastní teorie, kterými toto zpracování rámuje mi v porovnání s výzkumy jiných odborníků přijdou mnohdy méně propracované a celkově nenápadité. Navíc se ve vědecké komunitě strhla i širší debata napadající jeho metody, zájemcům o další informace bych rád doporučil anglickou wiki a články, na které odkazuje. Outliers byla velmi dobrá kniha a doufal jsem, že i ostatní Gladwellovy počiny budou srovnatelné kvality, bohužel tak jak jsem je postupně četl byla ta kvalita víceméně neustále klesající, sice toho zpětně nelituji, protože jsem se skrze Gladwella dostal k dalším nesrovnatelně lepším knihám, ale podruhé bych už asi nic kromě Outliers od něj nečetl.

Winston Churchill - We Will All Go Down Fighting to the End

Tento výběr z proslovů Winstona Churchilla pronesených mezi roky 1938-45 mě skutečně potěšil. O Churchillově rétorickém umění netřeba pochybovat a předmětná sbírka tento fakt velmi dobře ilustruje. Již první řeč pronesená na půdě britského Parlamentu několik dní po přijetí Mnichovské dohody jistě potěší každého českého patriota, to ovšem neznamená, že zde hodlám hrát na nějakou pofidérní nacionalistickou strunu (ostatně by zněla falešně) a při hodnocení knihy jsem se zabýval na prvním místě kvalitou daných proslovů a až na místě druhém jejich ,,správností'' z pohledu občana ČR. Vraťme se nicméně k onomu proslovu.

V situaci, kdy se celá politická scéna s Chamberlainem v čele plácala po zádech a appeasement byl vyzdvihován coby jeden z největších úspěchů britské zahraniční politiky vystoupil Churchill se značně odlišným názorem a jasně řekl, že obětovat Československo byla chyba a zrada ze strany Západu. Rovněž uvedl, že Británie utrpěla dnem podpisu Mnichovské dohody porážku, za kterou bude muset ještě v budoucnu zaplatit. Jednoduše řečeno: Churchill se nenechal oklamat falešnými přísliby míru ze strany Německa a očekával vypuknutí války v brzké době. Appeasement nemohl představovat trvalé řešení, neboť byl od počátku založen na asymetrickém vztahu, kde se střetávala rozpínavost Německa se snahou západních demokracií o udržení vratkého míru. Někteří politici tehdejší doby se však pokoušeli věřit, že stále se stupňující požadavky Třetí říše v určitém bodě zastaví, historie samozřejmě dokázala pravý opak. Churchill byl právě jedním z těch mála, kdo chápal, že rozložení sil na evropském kontinentu spěje opět nevyhnutelně k ničivé válce... V tomto proslovu také předesílá jedno ze svých hlavních témat (později rozvedené při mnoha dalších příležitostech) a sice neslučitelnost a ambivalenci nacistické diktatury a britské monarchie. Následné vypuknutí války a boj o samostatnost Británie pak chápe nejenom jako prostý válečný konflikt, nýbrž i jako mnohem významnější boj dvou výrazně odlišných systémů organizace lidské společnosti.

Druhou světovou válku tedy nelze zařadit po bok prakticky nekonečné množiny dalších válek a ozbrojených střetů v historii lidstva, je nutné ji chápat jako zásadní dějinný předěl, jako okamžik rozhodujícího zápasu mezi svobodou a okovy, které nacistický režim nepochybně představuje ve více než jedné rovině. Alternativa počítající s celosvětovou nadvládou Německa (popř. v alianci s Japonskem) je vskutku děsivá. Rovina ideálů je pro Churchilla tedy důležitější a umožňuje i specifický pohled na samotnou Británii: ta není pouze velkým ostrovem s určitým počtem obyvatel, ale představuje zejména soubor ideálů, etických a morálních pravidel, které by nacistický Herrenvolk nejraději vymazal z povrchu zemského. Bojem ideálů se Churchill ostatně zabývá i v dalších proslovech zařazených v této sbírce.

Z tohoto krátkého výběru nelze přirozeně dovodit komplexní portrét Churchilla-politika nebo Churchilla-spisovatele, přesto mi určitě pomohl v přiblížení tohoto velikána a navnadil mne na další četbu Churchillových knih.

Arthur Conan Doyle - The Poison Belt

Arthur Conan Doyle (dále jen ,,ACD'') patří jednoznačně k mým oblíbeným autorům a domnívám se. že mu mnozí, ať již z laické či kritické obce, křivdí, pakliže ho označují ,,pouze'' za autora Sherlocka Holmese. Ten je bezpochyby jeho nejsnáze zapamatovatelnou a nejznámější postavou, ačkoliv názor čtenářů a autora se zde diametrálně liší. ACD skutečně nečekal tu lavinu událostí spuštěnou publikací první povídky ze Sherlockova univerza a sám chtěl slavného detektiva několikrát předčasně sprovodit ze světa, neboť jej vnímal v rámci své tvorby jako jakousi odpočinkovou literaturu nižší kvality (on sám si nejvíce cenil svých historických románů).

Ale to jsem trochu odbočil, nyní se vrátíme zpět ke knize The Poison Belt: jedná se o druhý ze série příběhů profesora Challengera (tím prvním a mnohem proslulejším je The Lost World) a můžete mi věřit, když říkám, že tohle dobrodružství bude ještě nebezpečnější, než nějací prehistoričtí ještěři. Celé to začíná poměrně nevinně: novinář Edward Malone dostává od Challengera tajemný dopis vyzývající ho, aby se co nejrychleji dostavil na jeho venkovské sídlo a navíc i s podivným zavazadlem - kyslíkovou bombou... Ve vlaku se Malone setkává se zbylými hrdiny prvního dílu lordem Johnem Roxtonem a profesorem Summerlee, kteří dostali stejný dopis a rovněž mají zabalené kyslíkové bomby. Po příjezdu informuje Challenger ohromené členy výpravy o blížícím se konci světa. Celá planeta totiž proplouvá smrtícím oceánem éteru (v orig. aether), který jednou provždy ukončí život lidského druhu. Zde se musíme pozastavit, protože ACD zde využívá zažité viktoriánské představy o éteru coby všeobjímající a spojující základní látce/energii vesmíru. Á propos - kyslíkové bomby... kyslík jako plyn umožňující život má zpomalit účinky éteru a umožnit tak našim hrdinům sledovat z pohodlí salónku zánik lidské rasy. 

Kniha kupodivu nemá tragický konec, ale to se ostatně dalo i očekávat. Dalším ze zajímavých bodů je i zde přítomná anglická rezervovanost:

,,I'm expecting the end of the world today, Austin.''
,,Yes sir, what time, sir?''
,,I can't say, Austin. Before evening.''
,,Very good, sir.''

+ fakt, že nikoho z našich hrdinů z lepší společnosti ani nenapadne zachránit někoho ze služebnictva (tedy oddálit jejich nevyhnutelnou smrt pozváním do salónku, abychom byli úplně přesní). Je pak normální, pokud Challenger komentuje s lítostí v hlase, že jeho služebnictvo zemřelo nic netušíce během výkonu své práce. Doba vzniku se podepsala i na způsobu, kterým éter decimuje lidskou populaci - méně odolné a vyvinuté národy Afriky a Latinské Ameriky jsou již dávno mrtvé, zatímco odolní potomci Vikingů na evropském Severu padají jako úplně poslední... Tato kniha je jednoduše řečeno produktem své doby, a proto na ni nelze uplatňovat nějaká měřítka politické korektnosti a podobně; pokud ji hodnotíme v dobovém kontextu, pak nám z toho vyjde lehčí dobrodružná četba se zajímavým zvratem, pokud ji hodnotíme z pohledu moderní doby, pak tu máme slátaninu plnou dnes rasistických narážek a pseudovědeckých blábolů. Mně se ta kniha líbila, ale pokud s profesorem Challengerem teprve začínáte, pak je určitě lepší sáhnout po The Lost World.

William Hope Hodgson - The House on the Borderland

H. P. Lovecraft označil tuto útlou knihu za ,,a true classic of the first water'', já osobně jsem od Hodgsona nic jiného zatím nečetl a ani nevím, zda-li se k němu ještě někdy dostanu. Kniha samotná spadá do mnou milovaného žánru weird tales a začíná poměrně klasicky objevem jistého manuskriptu dvěma gentlemany toho času na dovolené v odlehlých končinách západního Irska. Po této krátké úvodní kapitolce se již spolu s gentlemany čtenář ocitá v příběhu jistého vdovce žijícího ve velkém domě, onom titulním House on the Borderland.

V tomto gotickém sídle žije sám až na věrného psa Peppera a svou sestru. Samotný příběh začíná popisem jedné vize, kterou náš hrdina prožil, v této vizi se přenesl přes celý vesmír na podivnou planinu plnou nehybných bohů a děsivých monster, kde spatřil přesnou repliku svého domu. Nebo je snad jeho dům kopií tohoto? Každopádně je dům na planině v obležení prasatům podobným kreatur (v orig. Swine-things), které taky brzy vezmou útokem pozemský příbytek našeho protagonisty. So far so good. Neustálé útoky monster, hrdinovy zoufalé snahy o vylepšení obrany jeho domu, nejistota a celkové napětí jsou zde skutečně dobře vykresleny v porovnání s podobným The Lair of the White Worm od mnohem známějšího Brama Stokera. První část knihy je nabitá rychlou, lehce okultní akcí, jenže pak přijde zásadní zlom: monstra z neznámého důvodu vyklidí pole a hrdina (a spolu s ním bohužel i čtenář) je zasažen další, tentokrát i mnohem delší vizí, během které ubíhá čas zrychleně a my tak máme možnost sledovat samotný konec vesmíru, což je neskutečná nuda. Tahle ,,zábava'' zabírá kapitoly 15-22 (z celkových 27), no je to čiré utrpení, ale říkal jsem si, že když jsem byl schopen dočíst i toho Stokera, tak mě tohle už nezabije.

Po konci této neuvěřitelným způsobem natahované vize přichází poněkud rychlý a samozřejmě tragický konec, který se zdá býti velmi uspěchaným. Snahy nálezců manuskriptu dopátrat se nějakých podrobností vejdou vniveč, a tak se bohužel nedozvíme nic bližšího ohledně hrdinova konce. Celkově kniha trpí značnou nevyvážeností, nemá jednotné tempo; první polovina nedokáže zachránit nudnou druhou (resp. vyvážit její nedostatky) a neuspokojivý konec taky celkovému hodnocení nepomáhá. Nicméně četby v tomto případě nelituji, neboť minimálně ta první polovina za to všechno stála, navíc pokud chcete blíže poznat jeden z velkých inspiračních zdrojů skutečného velikána žánru weird tales H. P. Lovecrafta, pak je The House on the Borderland povinnou četbou.