Knižní edice, obsesivní potřeba kompletace a příbuzné problémy

Každý alespoň lehce zapálený čtenář mi jistě dosvědčí, že čas od času spadne do pasti knižních edic. Nemusí se jednat ani o edici typu sebrané spisy spisovatele X, může to být edice tématicky úzce vymezená nebo naopak zcela široká, nejlépe ošem spojena jednotícím grafickým prvkem nebo provedením.

hrabalovská odbočka:

(vrchol posléze představují edice s předem uzavřeným počtem jednotlivých dílů - především ty očíslované, které se posléze vyjímají v knihovně zdaleka nejlépe; vyvstává zde ovšem palčivý problém, kdy si nakladatel špatně spočítá počet plánovaných dílů - jedním příkladem za všechny budiž sebrané spisy Václava Havla vydané nakladatelstvím Torst v krásné zelené plátěné vazbě vše all inclusive zabaleno v kartonovém boxu potaženém týmž plátnem v decentním odstínu ano jak jinak, než zelené barvy; dějiny nedopřály nakladateli spočinout na výsluní, žádná cena za nakladatelský počin roku nepřistála na jeho mahagonovém stolu; naopak autor ve své nedozírné drzosti nepřestal nadále psát, což neodbytně vyústilo ve vydání dalšího, v pořadí již osmého svazku, jeho sebraných spisů (Odcházení a další texty), ten se ovšem jaksi do umně vymyšleného boxu koncipovaného pro svazků sedm již nevešel a v posledku zbyly nadšeným čtenářům pouze oči pro pláč při pohledu na jejich milované knihovny, ve kterých se nyní tak krásně vyjímá sedm svazků v bratrském objetí kartonového domečku a svazek osmý, téže barvy, téže grafické úpravy, téže vazby stojící slovy Nerudovými ,,nyní již opodál'')

I takové strasti mohou postihnout řadového čtenáře, proto je nutné mít se neustále na pozoru. Na tomto místě bych se proto rád vyznal ze své lásky (a slabosti) pro knižní edice a jejich dopadu na celý můj knižní vývoj. Vždy je lepší o těchto věcech mluvit otevřeně (writing as a way of facing your inner demons), než mlčet, takže tady to máte:

Nejsem jedním z těch lidí, kteří by měli celkový master plan směřující k dosažení té nejvyší z met literárních - načtení/získání základního povědomí o tom, čemu říkáme základy západní vzdělanosti (anglicky přiléhavěji jako western canon), byť uznávám a chápu, že charakterizovat někoho jako skutečně sečtělého (well-read) je poklonou všech poklon. Na internetu po chvilce hledání narazíte na tisíc a jeden návod, jak dosáhnout onoho základního přehledu, na jehož bázi se můžete označovat nějakým pochybným přízviskem typu intelektuál, vzdělanec apod.; dle mého názoru nic takového jako jeden úspěšný a univerzální návod neexistuje - především všechny návody jsou ze své podstaty ovlivněny jejich tvůrci (natural bias), takže žádný z nich není a nemůže být přísně vzato objektivním. Okruh literárních děl (a nyní mluvím pouze o beletrii, krásné literatuře), který je univerzálně chápán jako určitý neměnný základ euro-americké západní kultury je překvapivě velmi malý. Sám bych nyní z hlavy dokázal vysypat pouze několik, u kterých si jsem tímto statutem zcela jistý... (namátkou - cokoliv podstatnějšího z Kafky, ty závažnější ze Shakespeareových her, velká trojka ruských klasiků: Zločin a Trest, Vojna a Mír, Anna Karenina/Mrtvé duše). Jednoduše řečeno západní kánon je kategorie proměňující se v čase (byť poměrně pomalým tempem) a tudíž i z povahy silně subjektivní, proměnná a nestálá (protože nejenom beauty lies in the eye of the beholder, but value as well); pokoušet se o její definici na tomto místě nemá tedy žádnou cenu. A snažit se načítat tento kánon na základě doporučení jiných je také krokem značně nejistým (an adventure of sorts). Osobně se mi nejvíce osvědčilo držet se nějakých základních doporučení a dále se řídit vlastním srdcem/vkusem/momentální náladou. No a nyní přichází na řadu ony prokleté edice.

Knižní edice totiž nabourávají knihomolovi celý reading plan (byť může být, jako v mém případě zcela efemérní podstaty, mimochodem taky milujete slovo efemérní? já ano, v angličtině mi zní možná ještě trochu lépe: ephemeral) a značně omezují svobodu dalšho výběru. Je to asi jako když začnete číst nějakou dlouhou fantasy ságu (třeba Wheel of Time) a víte, že kdyby ste si dali v půlce třeba tři měsíce pauzu, tak se nebudete vůbec chytat... což vás nutí k binge readingu na jeden zátah (nebo s velmi malými přestávkami). Někdy se z toho může vyklubovat hodně silný čtenářský zážitek, např. trilogii Mistborn jsem dal po sobě a měl jsem z toho krásné dva prázdninové týdny, pohlcení v jiném světě (immersion effect) bylo takřka dokonalé. Jindy může být takové omezování takřka až otravné tím, že vás nutí neustále pokračovat v dalších dílech, i když by byla chuť na nějakou změnu. Já sám se nejvíce bojím dosud neukončených sérií, u kterých se další díly ztrácejí v dálce, proto také zatím čekám s The Stormlight Archive od Sandersona i The Kingkiller Chronicle od Rothfusse; malou výjimku jsem udělal v případě The Gentleman Bastard Sequence od Lynche, kde je propojení realizováno hlavně přes titulní postavy a nevyžaduje tak zcela sériové čtení jednotlivých dílů.

A které edice mi momentálně zabírají místo v knihovně? Zamiloval jsem si edici Pandaemonium představující to nejlepší z klasické hororové povídky staršího střihu. Prozatím je k dispozici šest svazků, z nichž musím vyzdvihnout i zde na blogu již jednou recenzované sebrané spisy M. R. Jamese (dva svazky), dále vyšel výbor z Henryho Jamese (ale bez nejznámější Turn of the Screw), velmi zajímavý výbor z díla Edith Whartonové (kterou jsem jako autorku hororových povídek vůbec neznal, měl jsem za to, že píše společenské studie typu Ethan Frome a.k.a. the deadliest sledge ride ever), dále dva soubory povídek editované Mikem Ashleym - jeden se zabývá klasickou viktoriánskou strašidelnou povídkou od spisovatelek tehdejší doby (velmi zajímavá sbírka, pouze několik povídek mi příliš nesedlo) a zatím poslední kousek představuje soubor povídek proto-science fiction, jakýchsi prvních pokusů o vědeckou romanci opět v podání dam viktoriánské Anglie. Nicméně tato druhá sbírka je kvalitativně zcela jinde a zejména příznivci žánru budou schopní odhalit většinu ,,překvapivých" point a dějových zvratů předem (I can see them plot twists from a mile away); tato sbírka tak představuje spíše záležitost pro opravdové sběratele kuriozit; běžnému čtenáři nemá příliš mnoho co nabídnout. Zde navíc nemusím laskavému čtenáři podávat žádný přehled titulů, které z edice vlastním, tuto edici totiž jedu od samotného začátku a bedlivě sleduji každý nově vydaný kousek (byť pravda výbor Jamesových povídek jsem pořídil v pořadí až jako čtvrtý, nejprve Wharton, posléze dosud nepřekonaný M. R. James a až následně starý dobrý Henry).

Dále jsem se dostal k tvorbě Pavla Kohouta přes edici Retro Pavla Kohouta od nakladatelství Větrné mlýny. Od Kohouta jsem totiž kdysi dávno, ještě na střední škole, četl Katyni (vynikající!) a vzápětí i Hvězdnou hodinu vrahů (not so much) a poté mi Kohout tak nějak upadl v postupné zapomnění jako homo unius libri (předmětnou librou myšlena samozřejmě Katyně). Nikdy bych si na základě četby těchto dvou románů netipoval Kohouta na rozeného humoristu, to přišlo až později. U Katyně jsem ovšem ocenil v závorkách odvyprávěnou historii poprav všeho druhu, která se pozoruhodným způsobem mísila s vpravdě bizarním příběhem o jedné neobyčejné střední škole... Každopádně edice RPK mě zaujala svým provedením ( vkusný paperback) a zejména obálkami, které jsou všechny z dílny jednoho umělce, navíc lze v knihách při troše štěstí naleznout i pohlednice, vždy s motivem použitým na obálce, takže další sběratelský bonus pro všechny nenapravitelné shromažďovače zbytečností. Bílá kniha o kauze Adam Juráček, Nápady svaté Kláry, Sněžím, Ten žena a ta muž...to jsou tituly, které mi v poslední době proběhly před očima a až na malé výjimky (určitá rozvláčnost u Sněžím; přehnaná grotesknost v případě Ten žena a ta muž) se jedná o skvělé čtení, a to minimálně v evropském měřítku. Pavla Kohouta tak můžu jen a jen doporučit, z edice samotné je nyní venku již sedm svazků, celé dílo by mělo posléze být vydáno do roku 2017. Pro větší přehlednost (a ty, kteří ujíždí na nejrůznějších seznamech, I'm looking at you Umberto...) uvádím celkový přehled této edice, tučným podtrženým písmem vedu svazky již zakoupené a přečtené:

1. Katyně
2. Sněžím
3. Z deníku kontrarevolucionáře
4. Šest a sex
5. Ten žena a ta muž
6. Konec velkých prázdnin
7. Hodina tance a lásky
8. Hry v posteli
9. Nápady svaté Kláry
10. Bílá kniha o kauze Adam Juráček
11. Hvězdná hodina vrahů
12. Lesk cizího peří
13. Kde je zakopán pes
14. To byl můj život?? & Bilance
15. Trilobit (O ničem a o všem, Z pohledu Trilobita, Ostatně však soudím, že...)
16. Ta dlouhá vlna za kýlem
17. Smyčka
18. Cizinec a krásná paní
19. Tango mortale 
20. Prahry 

Z výše uvedených jsem tedy četl také Katyni (tu si nyní v této edici dám nejspíše tak znovu) a také Hvězdnou hodinu vrahů, kterou již podruhé číst nehodlám; v době vzniku tohoto textu jsou dostupné tituly Katyně, Z deníku kontrarevolucionáře a Hodina tance a lásky...čeká mne ještě dlouhá cesta.

Post scriptum I 

Úplně bych zapomněl na edici Alrúna nakladatelství Volvox Globator, která je částečně spřízněna svým zaměřením s edicí Pandaemonium, byť se v tomto případě jedná o poznání šířeji koncipovanou edici makabrózní, duchařské a jinak pojaté literatury. V rámci edice lehce vybočuje např. zařazení Bulgakovova Mistra a Markétky (což by nasvědčovalo spíše serióznějsímu pojetí celé edice, protože M & M jakkoliv dílo groteskní iluzemi a aluzemi oplývající je přece jenom díky své nepříliš skryté parodii na systém dané doby řazena mezi základní díla té literatury světové, nikoliv pouze žánrové) - serióznost, vážnost a jakékoliv zdání biedermaierovského maloměšťáctví ovšem bere velmi rychle za své, jelikož vedle tohoto zlatého kamene honosného domu literáních velikánů se ,,skví" Arthur Conan Doyle a jeho Země mlhy... aneb vážně nevážně o všem možném i nemožném. Pro nedočkavce následuje další přehledný seznam:

1. Hanns Heinz Ewers - Alrúna
2. Michail Bulgakov - Mistr a Markétka
3. Joseph Thomas Sheridan Le Fanu - V temném zrcadle
4. Arthur Conan Doyle - Země mlhy
5. Jiří Karásek ze Lvovic - Romány tří mágů
6. Stefan Grabiński - V domě Sáry a jiné povídky
7. George MacDonald - Snílci
8. Lafcadio Hearn - Hora lebek - V Japonsku plném duchů
9. Jeremias Gotthelf - Černý pavouk 
10. E.T.A. Hoffman - Noční kousky
11. Jules Janin - Mrtvý osel a gilotinovaná žena
12. E.A. Poe - Vrah jsi ty!

Na rok 2015 je naplánováno vydání několika dalších svazků... očividně to nejde stíhat.

Post scriptum II

Abych nevypadal jako člověk, který má z každé edice doma slabou třetinu a stěžuje si jak mu komplikují život, uvedu spisy J. L. Borgese, kterými jsem se poctivě prokousal (prozatím) od začátku až do konce (a že u některých básní mi to dalo i práci). Ačkoliv nakladatelství Argo vycházelo z Borgesových Obras completas, je nutné dodat, že tyhle spisy jsou všechno možné, jenom ne completas. Každopádně začátek byl více než slibný, první tři svazky představují Borgese jako mistrného vypravěče kratší formy (povídky a eseje), marně bych tápal v záhybech paměti, dle mého je Borges tím pravým mistrem mystifikační zkratky a tvůrcem všech myslitelných her, které se dají se čtenáři hrát, všichni ostatní jsou do větší či menší míry pouze jeho epigony. Čtvrtý svazek je tak půl na půl, eseje na argentinská témata budou nejspíše blízká velmi úzkému okruhu čtenářů, druhá polovina je o poznání vstřícnější. Pátý svazek zajímavý, dantovské kousky pouze pro náročnějšího čtenáře, svazek básní, který je svazkem v této číselné řadě posledním je také tím nejtěžsím. Následuje opět seznam:

1. Fikce, Alef (Spisy I)
2. Brodiova zpráva, Kniha z písku, Shakespearova paměť (Spisy III)
3. Eseje - Další pátrání, Dějiny věčnosti (Spisy III)
4. Evaristo Carriego, Diskuze (Spisy IV)
5. Osobní knihovna, Devět dantovských esejů, Předmluvy s předmluvou předmluv (Spisy V)
6. Básně (Spisy VI)
7. Fantastická zoologie
8. Obecné dějiny hanebnosti
9. Šest problémů pro dona Isidra Parodiho
10. Autobiografie

Fantastickou zoologii i Obecné dějiny hanebnosti jsem přitom již dříve četl i v angličtině, nyni se těším na problémy dona Parodiho.

Pakliže jsme u nakl. Argo nemohu nezmínit i dalšího jejich kmenového autora, kterým je Umberto Eco. Přiznám se hned na začátku, že z Ecovy tvorby (alespoň její prozaické části) mám oprávněný respekt. Dosud jsem nepřečetl ani jeden z jeho umně komponovaných románů, na Pražský hřbitov v mé to read hromadě tak pomalu padá prach, nicméně Jméno růže (zvláště nyní, kdy vyšlo rozšířené vydání) se mi pomalu rýsuje na obzoru, dobré věci jsem slyšel i o Foucaltově kyvadle, to je ovšem snad ještě větší bichle, než kniha s květem lásky v názvu. U druhé části Ecova díla to myslím již se mnou tak marné není, posuďte sami (řazeno čistě subjektivně):

1. Dějiny krásy
2. Dějiny ošklivosti
3. Dějiny legendárních zemí a míst
4. Otevřené dílo
5. Šest procházek literárními lesy
6. Zpověď mladého romanopisce
7. Knih se jen tak nezbavíme
8. Poznámky na krabičkách od sirek
9. Umění a krása ve středověké estetice
10. Vytváření nepřítele a jiné příležitostné texty
11. Skeptikové a těšitelé
12. Bludiště seznamů
13. Jméno růže
14. Foucaltovo kyvadlo
15. Baudolino
16. Ostrov včerejšího dne
17. Teorie sémiotiky
18. Kant a ptakopysk
19. Od stromu k labyrintu
20. Pražský hřbitov
21. Tajemný plamen královny Loany
22. O literatuře
23. Nulté číslo
24. Od hlouposti k šílenství
25. Jak cestovat s lososem a jiné eseje
26. Tři příběhy
27. Na ramenech obrů

Vytváření nepřítele jsem četl v angličtině, rovněž jsem v tomto jazyce přečetl i sbírku Travelling with Salmon and Other Essays, která pokud vím v češtině nevyšla (edit. vyšla v říjnu roku 2017). Jinak v nejbližší době bych to viděl na duo Dějiny krásy a ošklivosti, dále Bludiště seznamů, příp. i Skeptikové a těšitelé nebo Umění a krása ve středověké estetice. Vyloženě sémiotické práce (Teorie sémiotiky, Kant a ptakopysk) číst opravdu nehodlám, jakmile seberu odvahu, vrhnu se i na prozaické kusy. No a koneckonců z těch prozaických věcí mi nejblíže vychází (i díky svému rozsahu) ono Nulté číslo...

A jelikož mám tento rok za sebou již 106 knih (četl jsem také ale i poezii a nějaké ty divadelní hry, proto tak neuvěřitelně působící číslo...), tak si zkusím ty poslední měsíce opravdu užít s nějakou literární klasikou. Úplný závěr roku bych poté rád věnoval kombinaci pozorování zasněžené přírody, vychutnávání silných tmavých piv a četby Mobyho Dicka. 

EDIT (7.8.2016)
Aktualizovány seznamy k dnešnímu datu. Románové tvorbě Umberta Eca jsem věnoval několik samostatných textů, které jsou k nalezení pod štítkem Umberto Eco.

I always fall from your window to the pitch black streets

Rok 2014 byl pro tento blog v jistém slova smyslu zlomový, což se projevilo zejména ve zvýšené frekvenci příspěvků. Oproti úpadkovým rokům 2012 (7 příspěvků) a 2013 (9 příspěvků) přinesl rok 2014 úctyhodných 23 příspěvků a několik delších rozdělaných konceptů, které se mi nepodařilo včas dokončit. Sám nevím, jak jsem se k tomuto číslu propracoval. Rok to byl totiž poměrně vytížený; dokončil jsem školu, takže všechna práce s doháněním kreditů, učením na státnice a psaním diplomové práce spojená s částečným úvazkem v práci musela nutně ubírat na volném čase pro psaní. Nakonec se mi ovšem začalo opět dostávat toho nejdůležitějšího: chuti k psaní, ta mne v předchozích letech docela opustila a uvažoval jsem i o úplném zrušení blogu jako celku. Nyní jsem rád, že se tak nestalo, přece jen té práce spojené s vytvářením a udržováním blogu v chodu bylo již poměrně dost a možná by to tady snad i někomu scházelo (byť chápu, že mí čtenáři jsou spíše fiktivního charakteru a efemérní podstaty). 

Co se skladby příspěvků týče, poměrně jsem se odklonil od klasických témat typu filmy a pivo, spíše jsem se zaměřil na seriály, které sleduju častěji a zejména jsem se opětovně vrhnul na literaturu. Potřeba nějakým způsobem ventilovat mé dojmy z četby ve mně dřímala již delší dobu, nakonec jsem pro sebe objevil ideální formu borgesovské poznámky, tedy něco mezi esejem, subjetivním zhodnocením a obecnou glosou. Tento formát nevyžaduje přísnou strukturu recenze či kritiky a jednoduše mi asi nejvíce vyhovuje, budu se jej proto i nadále držet. Na své literární příspěvky jsem poměrně hrdý a prozatím si za nimi stojím (myslím, že představují to hodnotnější, co jsem zde zatím publikoval). Tematicky se budu určitě věnovat dílu Arthura Conana Doyla, které chci přečíst celé (zatím jsem zhruba v první čtvrtině); dále se můžete těšit na delší rozbor některých děl Brandona Sandersona i knih z edice Pandeamonium od nakladatelství Plus (tato edice je btw. mou nejoblíbenější edicí uplynulého roku). Na poli seriálovém očekávejte fragmentární komentáře k několika sériím, které zde nepravidelně publikuji. Co se piva týče, tam na klasické recenze již nejspíše nebude čas/prostor/chuť, spíše na některé zážitky s pivem spojené - beer writing v klasickém slova smyslu. Co se asi nikdy nezmění (viz nadpis) jsou FOB reference, které chápu jako můj dlouhodobý osobní inside joke táhnoucí se přes celou historii blogu. 

Velkým cílem pro rok 2015 je překonání hranice 30 příspěvků. Takže uvidíme, zda se zadaří.

Does this change how you feel?

I have to admit that being drunk makes you really good at listening.

And I don't mean drunk on love, just plain alcohol will suffice. So picture this little scene: it's around midnight, the moon is hiding somewhere above your head, the short story you've been meaning to write is still just a fragment of your imagination (or a thing of the past/broken dream/mythical creature of your choosing) and you're sitting at your desk. Maybe you're searching the immeasurable world wide web for something meaningful, but deep down you know that there is nothing of importance to be found. Not now, anyway. You had a couple of beers or maybe a glass or two of something stronger, then you stumble across a song you haven't heard in a while. It may not be the perfect song for this particular moment, but your mood is adventurous and you give it a shot. And before you know it, this song, this absolutely fascinating piece of music is playing over and over and over. Basically, you're stuck on repeat. And if there is a someone or something you should be thanking for this beautiful experience, you should go ahead and do it. I know i did.  

Knowledge is power, guard it well.

Trošku po delší době ujíždím na Warhammer 40k a to až do té míry, že jsem si objednal na zkoušku dva omnibusy Ultramarines... Jinak jsem dohrál Dawn of War II (i datadisky Chaos Rising a Retribution) a musím říct, že mě to sice bavilo, ale styl jedničky mi sedl víc. Tenhle minimalistický přístup se prostě k monumentálním bitvám příliš nehodí a navíc malá možnost rozvoje hrdinů a celkově i malý počet misí mému zklamání moc nepřidal. Spolu s omnibusy mi dorazí i mnoho knih od Brandona Sandersona, od kterého jsem zatím četl skvělou Elantris a vážně se těším na jeho Mistborn trilogii a do stejného univerza zasazenou novelu Alloy of Law. O čtení mám každopádně postaráno. Na filmové scéně je momentálně pusto prázdno a v podstatě až na Avengers nemůžu o žádném filmu za poslední tři měsíce prohlásit, že byl skvělý. Reboot Spideyho zkouším napůl bojkotovat a Batman se samozřejmě vrátí a bude to velké, ale už tam nebude Joker a jeho mizející tužka, which sucks by the way. Z pivního hlediska jsem měl možnost projet šestici vážně odporných španělských piv a tahle fáze experimentování je pravděpodobně za mnou, jinak samozřejmě mám problémy s aktualizacemi blogu, což je očividné, nicméně jsem se nad to víceméně povznesl a budu sem psát tempem, kreré uznám sám za vhodné. Určovat si minimální počet příspěvků a podobné praktiky vždy selhaly a nevidím v nich řešení, takže mým třema a půl čtenáři vzkazuji: držte se, bude to jízda (probably not).

The glorious days of underage drinking

Když jsem v patnácti začal chodit s kamarády do hospody (tehdy ještě na starou Vinárku) nemohl jsem si moc vybírat. Sice se v mé malé vesnici nachází na 2300 obyvatel celkem 12 hospod, nicméně nezletilým se nalévalo tehdy jen v jedné, takže skutečně možnost volby neexistovala, a tak jsem se dostal k Černé Hoře. V rámci tohoto retrospektivního přemítání si uvědomuju, že jsem mohl skončit mnohem mnohem hůře, třeba u Gambrinusu nebo Staropramenu, k čemuž naštěstí nedošlo. Začínal jsem tedy na desítce a občasné dvanáctce z černohorského pivovaru, a že to nebyla vůbec sranda! Pivo nám přišlo obecně hnusně hořké, strašně těžké a neelegantní pití, narozdíl od vína, na které jsme byli přirozeně zvyklí, protože to jsme už nějaký ten čas pili (na Moravě se v tomhle ohledu začíná vážně brzo) a nejhorší bylo, že jsme byli po max. třech kouscích na hadry...nebyli jsme absolutně zvyklí i když postupem času jsme se zlepšili a odpadali jsme až tak okolo pátého pivka. No a někdy v průběhu toho památného léta nám to pivo začalo chutnat, tuším, že se to zlomilo po zhruba šesti týdnech; pro mě byly ty večery zvlášť důležité, protože jsem začal studovat na druhém konci republiky a domů jsem jezdil právě jenom na víkendy. Každopádně to bylo vždycky stejné: už ve vlaku mi volali kamarádi, kam že se to dneska jede ,,oslavovat krásu pátečního/sobotního večera'' a pokud se nikam nejelo, pak jsem věděl, kde je všechny najdu - u rohového stolu na Vinárce a před nima pivko. Takže klasicky jako poslední vejdu, sborové čus a už přede mě Roman staví krígl..

V té době jsme rovněž objevovali krásy vodní dýmky a Pavel ji tahal všude s sebou, plus měli jsme dovoleno kouřit ji i na Vinárce (díky Romane), takže náš velký rohový stůl byl tradičně shrouded not in mystery but in smoke:D. Taky pár mých kamarádů kouřilo (vlastně kecám tehdy skoro všichni) a já jsem to od nich přirozeně chytil, přesto jsem se ale naučil pořádně šlukovat až na intru. Úplný vrchol téhle jízdy představoval šňupací tabák, v kterém jsme taky jednu dobu jeli, takže občas to bylo až komické: napil jsem se piva, trochu si šňupl, zapálil si camelku, mezitím ke mě dojela vodárka, takže jsem střídal vodnici s camelkou a tak pořád dokola... A netřeba dodávat, že z Černé Hory se stal symbol a každé další pivko se muselo nejprve vyrovnat tomu ,,našemu'' černohorskému.

Kromě případů, kdy se někomu povedlo doma pokoutně stočit jeden dva litry vína do petky a večerů na Vinárce zbývaly už jenom vesnické zábavy, které se samozřejmě nezměnily za posledních padesát let skoro v ničem. Věkový průměr je tak patnáct let a věřte mi, že tak od devatenácti se tam už budete cítit fakt blbě a hodně staře, je to vážně časově limitovaná záležitost; nicméně přijedete tam kamarádovým autem, protože taxíky jsou drahé, pokud je zábava ve vedlejší vesnici, tak se chodí i pěšky v noci s vínem pěkně po polní cestě ozářené displeji mobilů... Zábava znamená spoustu lidí pod širým nebem nebo v místním Kulturním domě, vstup padesát korun, žádnou šatnu a lidi, kteří očividně přijeli už úplně naprach a jenom si zaplatili vstup, aby si mohli lehnout v areálu do bláta nebo na parkety pamatující ještě destalinizaci a vy je museli překračovat. Zábava taky znamená razítka a brodění se přes potok, aby jste nemuseli platit vstup, dále obtiskování razítek či rovnou razítka vlastní včetně několika barevných variant a zábava samozřejmě znamená a taky ji vlastně symbolizuje levný chlast.

U alkoholu je nutné se zastavit, protože tenhle obchodní model je vážně málem dokonalý. Pokud jste měli štěstí, tak se pořadatelé vytáhli a na zábavě bylo točené pivko, většinou za 20 korun nebo míň, takže good news, right? Bohužel to většinou byl Rebel z Havlíčkova Brodu a vážně netuším proč, jelikož tohle pivo se v okruhu asi 50 kilometrů nikde netočí, takže nechápu, kde ho vždycky vyhrabali; pokud jste měli vážně velkou smůlu, tak to mohl být i jihlavský Ježek nebo podobně opojný mok. Navíc bylo vždy teplé a natočené citelně pod mírou, jenže v patnácti si moc na toho dvoumetrového výčepního vážně vyskakovat nebudete. V nejlepším případě to byl Radegast, ale takových akcí moc nebylo. Ono to po čtvrtém kelímku bylo stejně už jedno. Piva se sice prodá dost, ale na něm se nevydělává, to vážně ne, dělá se to takhle: nakoupíte ty úplně nejlevnější značky, které dokážete najít (nejlépe v Makru) a pak prodáváte panáky za 30 korun, což je samozřejmě velice nízká cena, o které si ve většině barů a hospod můžete nechat leda tak zdát...nebudete mít moc široký výběr, pamatujte si, že jste na vesnici a whiskey nebo cognac vám tu nikdo pít nebude, keep it simple: vodka, borovička, rum, becherovka, nějaký ten zlatý jelzin pro holky a jste vykrytí. Člověk by vážně nevěřil, kolik se toho na těch zábavách vypije, máte tam dejme tomu 500 platících a bar (spíš taková dřevěná bouda, nebo předělaná šatna v kulturáku) je neustále v obležení. To masa alkoholuchtivých lidí se zvětšuje, pokud máte jenom lahvové pivo, na kterém se taky dobře vydělává, když prodáváte teplého Kozla nebo Radegast za 20 korun.

Victory

Státnice úspěšně zdolány, takže se najíždí pomalu na normální režim publikace článků.

Shit just got real

Proč zde nenajdete žádné nové články až do konce ledna? Upřímně řečeno, raději bych aktualizoval blog třeba dvakrát denně, jenže bohužel... připravuju se (nebo se o to alespoň snažím) na první část státnic, takže proto je tady můj blog lehce na umření. Zatím tak nějak umím římské právo, pokračovat budu českými a československými právními dějinami, poté mě čeká ústavní právo, no a tuhle parádní session zakončím teorií práva. Termín mám 26. ledna, tak mi držte palce, protože znovu bych se to učit už vážně nechtěl.

Merry Xmas everoyne and a happy New year too!

Všechna piva světa

Dosloužil mi mobil a při přechodu na nový přístroj jsem konečně zkopíroval fotky za poslední tři roky; při prohlížení těch fotek jsem si uvědomil, že docela často se na nich vyskytují jednotlivá pivka, a že každé to pivko má v sobě ukrytý svůj vlastní příběh. Rozhodl jsem se teda několik těchto fotek zde publikovat a ke každé připojit krátký komentář, protože tyhle fotky do určité míry reflektují můj vlastní život za poslední tři roky.

1) Je to Kozel (tuším, že desítka) a fotka je z narozeninové oslavy s mojí starou třídou z gymplu, bylo to na chatě trochu schované v lese a pamatuju si, že jsem večer šel pěšky přes ty pole temnoty a v dálce jenom projížděl vlak jako zářící šíp se řítil tou temnotou a tehdy jsem se podíval vzhůru na hvězdy a bylo mi fajn. Tímto chci zároveň ještě jednou poděkovat za zapůjčenou čelovku, bez jejíhož světla bych pravděpodobně nikam nedošel.

2) Tohle je výborné pšeničné pivo bavorského původu a jmenuje se Franziskaner (čili Františkán), foto pochází z dovolené v Rakousku, konkrétně se jedná o malé městečko St. Wolfgang, kde je takový malý bar a právě tam točí tohle vynikající pivo. Měl jsem ho i v Bavorsku a tam bylo snad ještě víc bylinkové a vůbec ještě o něco lepší. Z této fotky to zrovna nejde poznat, ale ten krígl má docela elegantní tvar a dobře se z něj to pivo pije. Pamatuju si, že vždycky mě udeří ta bylinková vůně jara a já jsem omámen...a úplně nejkrásnější je, když svítí to gemütlich rakouské slunce a člověk pozvedne ten krígl (ideálně někde na zahrádce u jezera) a to slunce úplně prozáří ten zlatavý mok a to si pak připadáte jako když pijete samotné sluneční paprsky.

3) Tady bych se chtěl omluvit za ty fernety (stavěli sme pyramidu), jinak je to Starobrno (desítka), vyfoceno v rámci chill-out chvíle jinak hodně náročného plesového večera v Uherském Hradišti v té ,,restauraci'' na Kulturním domě. Po pravdě řečeno at this point jsem už chuť moc nevnímal, ale asi jsem o moc nepřišel. Tady si pamatuju zával ospalosti, ze kterého mě rychle probraly ty fernety, ale pořád to byl dobrý večer.  

4) A již se dostáváme k těm speciálnějším pivům; při pořizování této fotografie jsem si totiž pochutnával na belgickém trapistickém speciálu La Trappe (nejsilnější varianta Quadrupel) v pražské restauraci Les Moules; už si přesně nevzpomínám, ale myslím, že jsem tehdy měl mušle na bílém víně a na předkrm šneky, každopádně Belgii plánuju navštívit už jenom kvůli těm pivům a filmu V Bruggách...; pamatuju si, že to byl poklidně strávený večer.

5) Fotka byla pořízena na úplném konci jedné tour po hospodách (náš ekvivalent pub crawl) v Uherském Hradišti v baru Nemo. Jedná se o Stelu Artois, což je pivko, které moc nemusím, protože chutná, jak kdyby v něm někdo zapomněl hadr, ale opět dle pravidel tour se musí pít, co hospoda nabízí...to brčko má rovněž svůj minipříběh; kamarád totiž (seděli sme na baru) vyptal dvě brčka po barmance, a tak jsem pil Stelu Artois brčkem a nikdy nechutnala líp.

6) Na tenhle podvečer vzpomínám hodně rád, bylo to vůbec poprvé, kdy jsem byl v sushi restauraci a kde jsem se do sushi zamiloval; takže moje první setkání se sushi proběhlo v pobočce Sushi Pointu na pražské Flóře. Říkal jsem si když už, tak už s plnou parádou a zeptal jsem se jestli nemají i japonské pivo a oni měli a dokonce dva druhy. Ten první Kirin vidíte na fotce, druhý se jmenoval Sapporo a dala si ho moje přítelkyně, a doteď si nemůžu zaboha zapamatovat jak který chutná. Vím, že jeden chutná jak zředěný Gambrinus (takže úplně hrozně) a jeden jak o něco horší Budvar a ten se dá docela pít (v rámci možností)...nicméně vždycky při návštěve sushi restaurace mám před sebou hádanku Kirin nebo Sapporo a většinou se netrefím napoprvé. Netřeba dodávat, že mít před sebou na stole sushi a japonské pivko je pohled k nezaplacení a v tu chvíli jsem si připadal jako protagonista nějakého Murakamiho románu (a ano stále je mým snem já+flaška brandy+střecha ála Norské dřevo); Kirin určitě není žádná bomba, ale co jsme taky čekal od národu, který dělá víno z rýže...

7) Do Beck's Lemon jsem se zamiloval během návštěvy Berlína, kde jsme ho v asi nejvíc párty části města Kreuzbergu pili o překot v jednom tamním tureckém baru a stále jsme nebyli opilí, protože tohle má jenom 2% alkoholu (jedná se vlastně o Radler). Fotka dole visící je nicméně opět z Rakouska, tentokrát ze zimní lyžovačky tuším, že ze Schladmingu a je dva roky stará. Normální Beck's se podobá svou hořkostí Plzni, ale kvalitou se nedá srovnávat, verze Lemon je ale skutečně dobrá, pokud se dokážete dostat přes trochu chemickou barvu...dělají se i další varianty (např. pomeranč), ale ty už tak dobré nejsou. 

8) Tahle fotka je asi rok stará a je na ní zachycen další důležitý zlom v mém životě - objev českých minipivovarů. Pivo o němž je řeč je totiž Kocour (ležák) z pivovaru Varnsdorf, který točí (a spolu s ním i další varianty Kocoura) ve stylové hospodě/restauraci Tlustá Koala v Praze, kousek od Prašné brány. Líbí se mi i logo a provedení sklenice, ale hlavně to pivo je jedna báseň, ochutnal jsem i Višňový ležák a jejich Weizen (ten je hodně dobrý) a byl jsem s nimi spokojen.  

9) Fotka tohoto Hoegaardenu byla pořízena v brněnské Potrefené huse ve Vaňkovce, kde ho taky točí do vychlazených kríglů, čili prvních pět loků člověk vlastně nic nepije jenom ledový proud tekutiny...; Hoegaarden mám rád, protože je to lehké letní pivko (přestože má 5% alkoholu) a dobře se pije s kamarády u nás na terase, to že citronové pivo nemusí být jenom pro holky je snad jasné...

10) Tahle fotka je tak trochu guilty pleasure, protože Bohemia Regent zde vyfocený (je to desítka) se nedá a nikdy nedal pít, ledaže hned po práci; fotka je z jedné rodinné oslavy u nás v Blatnici a ten kdo nezná, nepochopí...

11) Tento rok vůbec poprvé se mi podařilo ochutnat zelené pivo na Zelený čtvrtek, jedná se o třináctistupňový speciál, který vyrábí Starobrno, bohužel jsem v hostinci Pod lipami v Uherském Ostrohu nedostal originální krígl, takže celkový efekt byl trochu pokažen. Těšil jsem se hodně hlavně na to, jak moc budou ve výsledné chuti figurovat výtažky z máty a eukalyptu...a nefigurovaly tam vůbec, byl jsem zklamán protože barva mi přišla docela zábavná a zelená pěna má něco do sebe, ale v chuti se nedalo nic z těch exotických přísad poznat. Zavřel jsem oči a pil jsem normální trochu silnější dvanáctku Starobrno, přesto jsem i za tento zážitek rád a aspoň si už nemusím příští rok zoufat, když se toho zeleného speciálu vzdám.   

Tak to byly některé z mých pivních příběhů, možná že sem časem přidám další, možná, že jsem na některé zapomněl, nicméně život je kompromis, jako bonus přihodím jednu fotku sebe právě se Zeleným pivem, na které se směju, protože ještě nevím, jak chutná. Toť vše pro dnešek.

Live long and prosper.

Cheers!

I'm in no hurry, you go run and tell your friends I'm losing touch, fill their heads with rumours of impending doom

Rozhodl jsem se, že tady budu postupně publikovat i svoje eseje a úvahy týkající se převážně problematiky akčních filmů a pomíjivé krásy direct-to-DVD produkce. Texty vznikají pozvolna a jsou několikrát přepisovány a doplňovány; k tomu, abych vůbec mohl začít psát je nutno nasledovat většinou několik filmů či jejich klíčových scén, tudíž čekejte nepravidelné aktualizace (jako ostatně tomu bylo doposud). První text má pracovní název Sto způsobů držení zbraně aneb jak se vypořádat s realitou a bude zde publikován pravděpodobně během příštího týdne. 

EDIT (14.5.2010)

Delší dobu mi nešel internet a mezitím mi začalo zkouškové, takže dříve avizovaný text musím odložit na dobu pozkouškovou (cca. druhá půlka června), do té doby snad stihnu dopsat dva kratší texty, které by se zde měly objevit během dvou týdnů.

EDIT  (6.10.2014)

Text jsem nikdy nedokončil, zachovaný fragment jsem ovšem na blog nakonec umístil.

I read about the afterlife, but I never really lived

Fall Out Boy mě nikdy nezklamou. Perfektní hudba pro každou chvíli, i když a little bit melodramatic I must admit...:D 

Saturday....

I confess I messed up dropping a sorry like you' re still around and I know you dressed up, hey kid you' ll never leave this town....

She said she said she said why don't you just drop dead?

Zítra One night in Brno, to bude záhul!!!!!!!!!!

Haters.

I'm just a man on the balcony

Tak Fall Out Boy vydali bestofku ,,Believers Never Die - Greatest Hits'' a kromě všech do teď vydaných singlů jsou na ní i dvě nové pecky: Alpha Dog (snippet byl už na té jejich mixtape) a From Now On We Are Enemies, která je naprosto dokonalá, takový retro retreat vystřižený ve stylu From Under The Cork Tree (to je stejně jejich nejlepší album). 

Rejoice, rejoice and fall to your knees.

Welcome to the new déja-vu I can almost see the wizard through the curtains.

And in the blink blink blink of an eye another young lover dies...

Runnin' with believers no time for fever and I haven't got time for you either!

Yea bitch nový Jamie in da FUCKING HOUSE! 

Sticks 'n Stones a vůbec...

nové album, cool sound + being drunk and watching Battlestar Galactica!

Fighting the inside geek with alcohol!

Just lovin' gool ol' Frodo and his fucking ring-thingy (lol) - just get down to it!

Helluva party my man!

SO SAY WE ALL!!!!

Just another weird headline (book trouble)

What's new? Not much or should I choose to be less mysterious - not much indeed. 

Red Bull overdose and an upcoming tobacco addiction keep me up at night. Also Sheldon might be a robot (in love with The Big Bang Theory). It just feels really strange, you know? Sitting here, drinking good ol' Red Bull listening to -wait a minute- Please Don't Leave Me by Pink...of course not the original version, but a Digital Dog Radio Edit...yeah you can shoot me anytime now, got my permission.

Anyway I've been trying to finish these three books I have and it's a bugger. Like helluva big bastard kind of a bugger. One is by this phony bastard named Salinger and no it's not THE Catcher in the Rye ('cause I have finished reading that one long time ago), no it's this other lovely book called Franny and Zooey and when I say it's boring I do not exaggerate one bit. On the other hand it's a real lightweight champion in boredom compared to the other book on my plate right now - the wonderful and charming collection of Selected Poems by William Wordsworth - yeah the Lake District, the luminous lights in the ominous sky and all that. It's like 284 pages excluding the explanatory notes and so far I found like 10 poems bearable to the point of me not  wanting to scratch my own eyes out after reading them. The third book however is a real darling; I mean I didn't get through the introduction yet, but I feel ready for some 18th century wicked romance/crazy shit...yeah it's the Agnes Grey by one of the famous Brönte sisters - if only I haven't forgotten her name already. At least the picture on the cover is nice.

Swordmaster out. 

Future in my hand, future in a distant land

Tak pololetí by bylo za námi, dopadlo dobře (za 2 z matiky a tělocviku, zbytek za 1) a čeká mě maturita, vysoká škola, scio testy a certifikáty (Goethe lvl B2 a CAE)...čili poměrně natřískáno.

Maturuju předposlední týden v květnu a to z: českého jazyka, anglického jazyka, dějepisu a základů společenských věd. Původně jsem chtěl místo ZSV maturovat z němčiny, ale poté, co jsem viděl seznam témat (Bioprodukten, Naturschutz, Multikulturität usw.) jsem se rozhodl raději pro ZSV, kde je vlastně 16 otázek z filozofie a zbytek taková ta směska (politologie, psychologie, moderní dějiny, ekonomie atd.) Skutečně jsem rád, že maturuju ,,postaru'', protože ta nová podoba maturity mě vážně děsí.

A kam, že se to hlásím? Jako asi většina lidá bych nechtěl skončit svou cestu za vzděláním středoškolskou maturitou, vysoká škola je tedy jasná volba. Chtěl bych se dostat na:

Práva (magisterské studium) - nejraději na MU nebo UK, ale beru i UP a ZČU

Žurnalistiku - zde mnohem raději do Brna, ale i do Prahy

Anglistiku - opět ta stejná situace jako výše

...nebo popř. Sociologii - a to ještě nevím ani kam

Co pro to musím udělat? Na většinu mých oborů mi stačí NSZ ze OSP a ZSV; na Masarykovu univerzitu musím dělat ještě TSP (na práva) a možná (pokud je vypíšou) budou i oborové testy na anglistiku. Minulý rok kupříkladu nebyly.

Největší dilema? Co je lepší: práva v Plzni nebo žurnalistika v Brně? Pořád se nemůžu rozhodnout, i když vím, že nejraději bych studoval právo, tak žurnalistika by mě přece jen bavila víc, nehledě na to, že Brno je mnohem víc studentské město než Plzeň...

Můj žebříček měst (pomineme-li nyní obory, které chci studovat):

1. Praha

2. Brno

3. Olomouc

4. Plzeň

Proč? Praha je hlavní město, je zde největší koncentrace kultury a historických památek, dobré uplatnění a cizinci. Brno je studentské město s rychle se rozvíjející novou zástavbou, je to takový moderní mišmaš, ale přitom velice živý a jsou tam dobré kluby /Fléda aj.) Olomouc má nádherný historický střed, je tam levné pivko a je to eště furt na Moravě (ne jak Brno...). Plzeň neznám, ale je to dost daleko a z ruky. Na druhou stranu by tam měli mít teoreticky nejlepší pivko :)

Nikam jinam v ČR určitě nechci.

A short stop

Jak se tak dívám, tak jsem už delší dobu nic nenapsal; důvodů je víc, ale pokud bych to měl shrnout tak asi dva nejdůležitější - škola a seriály. Navíc mě napadlo, že bych mohl napsat něco o zkoušce FCE, kterou jsem absolvoval v červnu 2008 (proč o tom mluvím - zrovna jsem si byl pro certifikát v Brititish Councilu); zjistil jsem, že zejména na českém internetu je o články tohoto typu docela zájem, tak proč ne, že?

Jo a vyšlo nové album Fall Out Boy!!!! (tk se jede 17.3.09 do Vídně á 42E)

Každý konec má svůj začátek

A nyní stojíme před jedinečnou šancí zpozorovat právě takový začátek něčeho nového. Samozřejmě nyní naprosto netuším, co zde chci publikovat, nicméně ta možnost zde je,naskýtá se a to je jedině dobře.

Název zvolen netradiční, ono materia prima, což latinsky znamená pralátka se sem možná zatím nehodí, přesto pevně věřím, že jednou bude. Každá věc se vyvíjí. Sledujme vývoj této.

EDIT I:

Nahoře můžete vidět úplně první post, který jsem zde na blog umístil. Tehdy ještě na starém designu a pod původním jménem: Materia prima, což je ostatně stále reflektováno v adrese blogu. Od té doby již nějaký čas uplynul a dnes po menším úklidu článků, za které se už stydím (jednalo se převážně o mé školní eseje) nadešel čas i na úpravu úvodního článku. Blog jsem začal jedno odpoledne z náhlého popudu/ nudy (take your pick) a vážně jsem netušil, co sem budu vlastně psát. Proto jsem sem také naházel svoje lepší školní práce, aby tu byl rychle nějaký obsah a doplnil jsem to několika výkřiky do tmy, ty stále zůstávají. V té době jsem také řídil kulturní rubriku ve školním časopise, kam jsem přispíval občas recenzemi seriálů, ty zde můžete rovněž nalézt. Hudební recenze, které na blogu visí jsem zase republikoval z jednoho hudebního a dnes již bohužel neexistující online magazínu, jehož redakce jsem byl rovněž členem. V poslední době blog směřuje spíše ke filmovým recenzím, věcem okolo piva a mým osobním článkům, takže se uvidí. Každopádně jsem rád, že jsem se dokázal zatím vždy překonat a pokračuji v psaní i když to tady s největší pravděpodobností nikdo nečte. 

Všechny případné čtenáře samozřejmě vítám a pokud se na to budete cítit, nebojte se zanechat komentář...

EDIT II:

Ačkoliv jsem to zde chtěl jednu dobu ve vší vážnosti ukončit a nechat blog postupně usnout, nakonec se ve mně něco zlomilo a pokračuji dál. Frekvence je sice značně kolísavá, nicméně začal jsem psát i trochu o literatuře (takové eseje/úvahy), což mi přijde jako ta nejlepší cesta. Na druhou stranu se již tak nevěnuji filmovým recenzím (a těm hudebním již vůbec ne). Jednoduše není čas. Mílovými kroky se blížím k příspěvku č. 200 a jestli třeba 10% z toho publikovaného obstojí ve zkoušce času, bude mi to stačit.