Light touch my hand...je tomu tak, jako v ‘‘Golden Skans‘‘ od Klaxons i mne se dotklo světlo a řeklo: aktualizuj; kdo by se nepodřídil ve slabší chvilce, že? Ale nechme tyto úvahy na později, někde okolo by se měl válet pokus o recenzi na 24 hodin.
Jack Bauer je Bůh – co dodat....
A já se mezitím pokusím shrnout, co se tak zhruba dělo v době novinkového vakua. Ve škole nic moc, ono se všechno tak nějak slévá do bezejmenné masy, občas se vynoří test, ten je překonán a dál mě to už nezajímá. Jediný zájem projevuji o historii, čtu nejrůznější knihy a vůbec jsem rád, že mě to pořád baví. Některé předměty mi připadají jako vtip a teď to myslím vážně, něco tak nepoužitelného pro humanitně zaměřeného člověka jako latinské názvy svalů a kostí lidského těla prostě neexistuje. A horká novinka – dnes jsem měl možnost/povinnost (člověk by se divil, jak často to splývá v jedno) shlédnout koncert...ehm koncert....trošku to skřípalo, u vážné hudby se to občas ztratí.
Natrefil jsem, nutno dodat převážně náhodou, na dobrého spisovatele. Michel Houellebecq se mi vskutku zamlouvá, čekejte v bližší době i něco o něm a jeho knihách (nápověda: možná to bude článek). Je to trošku zvláštní, jak se to někdy vyvrbí; moje situace je taková, že se okolo mne nepřečtené knihy kupí celkem rychlým tempem. Kupříkladu z vánoční nadílky cca. 20 knih mám za sebou dvě, možná tři.
‘‘Elementární částice‘‘ od výše zmiňovaného autora se mi válí na poličce už asi půl roku, ale teprve po přečtení ‘‘Rozšíření bitevního pole‘‘ jsem se dokopal k odtranění vrstvy prachu do té doby na nich spokojeně usazených. Mladá Fronta, pevná vazba, dvě stovky, netuctový obal – nebylo co řešit, a k mému údivu mne to i chytlo. Elementární částice rozhodně nebyly zklamáním, naopak posunuly autora mnohem dál, než jeho prvotina a zejména závěrečný epilog považuji za elegantní finesu. V dohledné době (asi po Velikonocích) plánuji porovnat síly s ‘‘Možností ostrova‘‘ v češtine Houellebecqův dosud posledním vydaným dílem. ‘‘Plaftforma je ve fázi příprav.‘‘
Ray Bradbury ve svém ‘‘Zen a umění psát‘‘ neustále zdůrazňuje důležitost psaní každý den, stačí malinko, nepatrně, ale rozhodně se ‘‘vypsat‘‘ z hloubi duše. Zejména začínající aspirant na spisovatele by se měl podle velikána science fiction řídit jeho radou. Mno, ne že by mě to nějak extra pomáhalo, ale špatné to taky není.
Zrovna se potýkám s ‘‘Divokými palmami‘‘ Williama Faulknera a jsem rád, že jsem si své rozhodnutí chopit se amerického klasika v originále nakonec rozmyslel. V angličtině a čtení anglicky si celkem věřím (pokud to není něco typu staroangličtina Shakeaspera nebo Milan Kundera každé-druhé-slovo-je-francouzsky, pak nemám problém), ale tohle je dost velké sousto i v češtině. Ještě, že mě záložka upozornila na fakt, že trestanec není nazván jménem, protože je v tom obrovská symbolika, jinak bych se nad tím rozčiloval snad celou dobu čtení knížky.
Vojtěch Zamarovský ve svém ‘‘Řeckém zázraku‘‘ předkládá kompaktní a čtivý pohled na antickou kolébku civilaze, jak ji známe dnes. Pokud ignorujete fakta týkající se populace a zmínky o ‘‘nejnovějším výzkumu sovětských vědců‘‘ (kniha je ze sedmdesátých let), pak vás jistě čeká hodnotný zážitek. A ještě chci dodat jediné, a sice: zápasím s Dekameronem, jsem v půlce šestého dne a pomalu to vzdávám. Začíná se to nepříjemným způsobem zajídat, příběhy veskrze stejné a hlavně vrátit se k tomu dá kdykoliv, protože rámcový příběh nestojí za zlámanou grešli...
A o hudbě zase někdy příště, plánuji napsat i nějaké nové recenze (Fall Out Boy, Kaiser Chiefs, nové MySpace kapely) a taky konečně nahodit nějaké anime...
Vítězství Žralok!
Žádné komentáře:
Okomentovat