Komentář k Person of Interest S04E22 (YHWH)

Thank you for creating me.

Z narativního hlediska se tvůrci Person of Interest opět jednou překonali. Kdo čekal vítězství nad Samaritánem již na konci minulé série, bude opět překvapen odvahou tvůrců pouštět se do neprozkoumaných vod. Finále čtvrté série totiž zcela opouští zajetý serializovaný model case-of-the-week (resp. number-of-the-week abychom byli úplně přesní) a vydává se vstříct nejasným zítřkům. Jako každý závěr i epizoda YHWH (hebrejský pojem pro Boha v anglické transliteraci) představuje určité nové rozdání karet pro další sérii, mocenské poměry mezi jednotlivými hráči se mění, pěšáci i králové ztrácí životy a boj neustává, pouze se upraví jeho pravidla (rules of engagement).

Finále zakončí cestu hned dvou významných vedlejších postav (a zároveň tak odklidí celou jednu vyprávěcí linii, na kterou zřejmě již nebude pro příště místo); souboj velkých hráčů podsvětí Dominica a Eliase je tak ukončen Samaritánovou rukou v rámci proběhnuvší Correction, tedy odklizení problémových individuálních osob). Slibně rozjetá vzpoura Control je také rozdrcena s nebývalou razancí (což evokuje, jakým způsobem dopadla zdánlivě velmi schopná a všudepřítomná organizace Vigilance) a její osud zůstává tak nejistý. Mezitím naši hrdinové stojí opět jednou na samé hraně zničení a Machine je redukována na svůj základní kód vměstnaný na výkonné RAM disky pomocí komprimačního algoritmu. Bez reálné pomoci Machine se tak naši protagonisté opět ocitají v nové situaci; nejprve přišli o své identity a materiální zabezpečení, nyní i o pomoc Machine a Samaritán mezi tím neustále sílí a v pozadí tahá za nitky stále významějších lidí, organizací a vlád. Ve vítězství mu tak zdánlivě již nestojí skoro nic v cestě. Jsem hodně napjatý, jak tohle klubko začnou tvůrci v další řadě rozplétat.

A nesmím ani zapomenout na dvě skvělé scény, které nám toto finále nabídlo. Sami tvůrci se v několika rozhovorech přiznali, že s použitím ikonické Welcome to the Machine od Pink Floyd čekali na tu správnou scénu, kterou první přímý rozhovor mezi Finchem a Machine rozhodně je. Emotivní skoro-rozloučení mezi otcem a potomkem (v pravém slova smyslu, Machine se nerozpakuje použít father namísto admin) je jednoznačně jedním z vrcholů seriálu jako takového. Druhým fanouškovsky velmi vděčným momentem je zapojení Reeseho do God Mode (Can you hear me? Hell yes.). Lehkost s jakou posléze dokáže zlikvidovat obrovskou převahu (převážně red shirts) je až udivující. Přesně tyto výhody ovšem bude náš neustále se zmenšující tým hlavních postav v nadcházející sérii postrádat.

Závěrem bych chtěl všem tento seriál opětovně doporučit, protože takový náběh od jednoduché procedurálky s minimálním šmrncem lehkého sci-fi ke silně serializované podívané (vždyť jen plán záchrany Machine jsme, byť nevědomky, sledovali v průběhu celé této série!) se jednoduše jen tak nevidí. Chytrá práce s postavami, skvělé využití flashbacků, precizní a postupné budování mytologie a neuvěřitelně dobrá práce se soundtrackem v klíčových momentech činí z Person of Interest povinnou součást mého watchlistu (a měla by se dostat na watchlist každého trochu seriózního příznivce žánru).

Několik poznámek k Avengers: Age of Ultron

Nechal jsem v sobě usadit dojmy ze středeční předpremiéry v naději, že konečný verdikt bude o něco příznivější, než prvotní šok, ale nestalo se tak. Hned na úvod proto musím konstatovat, že druhou týmovku Avengers řadím někam mezi druhého Thora a třetího Iron Mana, tedy do kategorie velkých zklamání. V některých kritičtějších recenzích jsem se setkal s přirovnáním AoU k druhým Transformers (more of the same just with bigger explosions), s čímž bohužel musím souhlasit. Ale vezmeme to pěkně popořadě.

Zhruba dva roky po prvních Avengers se naši hrdinové nacházejí ve stavu zajímavého status quo (a až do příchodu Ultrona se pohybují v takovém podivném bezčasí), divák neznalý zbylých filmů Phase Two bude možná trochu tápat, takže: Thor se vrátil na zem a na Asgardu nechal vládnout Lokiho v přestrojení za Odina, Cap se stále snaží vyrovnat s pádem S.H.I.E.L.D. a pátráním po Buckym, Tony Stark oproti všem předpokladům nadále staví další obleky apod. Avengers v mezidobí hledali po celém světě Lokiho žezlo (které samozřejmě ukrývá jeden z Infinity Stones) a ničili přitom základny Hydry a právě nalezením tohoto žezla druhý díl začíná. Ve fiktivní východoevropské Sokovii (což se mi zdá jako pouhá záminka pro možnost natáčet někde v Bulharsku ve skladišti sousedícím s nejnovějším setem JCVD/Seagala/Lundgrena) narazí Avengers na základnu barona von Struckera, který zkoušel účinky žezla na lidech ve snaze vytvořit nové Enhanced (když už nemá Marvel práva na X-Meny). Tady se také poprvé setkají s Quicksilverem a Scarlet Witch (he's fast, she's weird) a prvotní verzí AI, ze které Stark a Banner později vytvoří Ultrona.

And in the grand tradition of science-fiction clichés, the robot goes bad and when I say bad I mean like raging-maniac-bent-on-complete-extinction-of-mankind-bad. At least he's voices by James Spader...

Takže charismatický antagonista v podání Lokiho byl nahrazen poměrně generickým robotem, jehož evil plan spočívá samozřejmě ve vyhlazení lidstva. James Spader se snaží zachránit, co se dá, ale scénář mu v tomto směru neposkytuje dostatečnou oporu. Ultron během filmu projde několika verzemi, postaví si obří robotickou armádu, vymyslí a uvede do chodu komplikovaný plán na zničení lidstva a ve výsledku to vlastně nikoho nezajímá. Nakonec samozřejmě Avengers nepřekvapivě zvítězí nad další do šeda laděnou armádou zaměnitelných pěšáků, Vision velmi jednoduše vymaže Ultrona z internetu a Ultron umře. A taky umře Quicksilver, ale to mě snad zajímalo ještě trochu míň, než skon Ultrona. Na konci Thor opět odletí na Asgard (protože Ragnarok), Hulk zmizí neznámo kam, Iron Man si bere dovolenou, Hawkeye ukončí reprezentační kariéru a zbylí Cap a Black Widow začnou zaučovat nové Avengers ve složení: Falcon, War Machine, Scarlet Witch a Vision. 

Z mého značně zmateného popisu děje to tak nevypadá, ale v tomhle filmu se vlastně skoro nic nestane, zejména z pohledu budoucí Phase Three, bych se nebál označit Age of Ultron za obyčejný filler. Jasně, představili nám nějaké nové hrdiny a definitivně potvrdili, že Lokiho žezlo ukrývalo Infinity Stone, ale to je tak všechno. Dokonce ani onen předvídaný rozkol mezi Starkem a Capem vedoucí k Civil War se zde nijak neřeší a na konci se kluci rozloučí jako best buds for life, a za půl roku se budou pokoušet navzájem zabít, ehm... Druzí Avengers jsou mnohem akčnější, než jednička a je to trochu na škodu, protože je evidentní, že se Whedon v oblasti akční choreografie zcela vyčerpal v prvním díle a zde již pouze recykluje jednou viděné, bez jakýchkoliv epických scén typu první obletovačka týmu v jedničce. Navíc se mi vůbec nezdála úroveň triků v některých scénách, hlavně úvodní bitka v lese je z tohoto pohledu naprosto tragická a digitálnost všech zúčastněných je očividná do té míry, že mi to spíš připomínalo herní trailer renderovaný přímo v enginu hry. Jinak až na pár scén Ultrona se triky docela drží. Nuda vkrádající se do akčních scén je ale všudepřítomná i nejvíce hypovaný souboj Hulk vs. Hulkbuster se tak nějak odehraje a za chvíli o něm již divák ani vlastně neví, že proběhl.

Jestli v něčem AoU funguje, pak jsou to konverzační scény a humorné hlášky. V těch Whedon vyniká, i na malém prostoru totiž dokáže vytvořit zajímavé situace (a navíc má práci ulehčenou tím, že nemusí všechny postavy složitě představovat). Pomrkávání na diváka výrazně ubylo, nicméně Hawkeyeovo přiznání, že neví co vlastně na place dělá s lukem a šípy, když proti němu stojí armáda vražedných robotů je k nezaplacení. A tak by se dalo i nějakou chvíli pokračovat, bohužel i těch vyloženě silných vtipů jsem zde jednoduše nenašel tolik, co dříve. A co se návaznosti jednotlivých scén týče, je zde očividné, že původní sestřih byl mnohem delší a některé dějové veletoče jsou tak prezentovány vážně krkolomným a nepříliš přesvědčivým způsobem (např. zrození Visiona).

Nakonec musím také ,,pochválit'' volbu lokací. To, že nikoho nenapadne Ultronův úkryt mě ještě nechává chladným, výměna atraktivního New Yorku za vpravdě ošuntělou fiktivní Sokovii (Škoda 120 included) je ale fail prvního řádu. Sokovie nikoho nezajímá, a zasazení posledního střetu armády šedých robotů na pozadí šedivého panelákového sídliště je mininálně z hlediska barevné palety a přehlednosti další velký fail. Africká Wakanda se tak trochu mihne, ale hned se jedná o mnohem příjemnější a chytře zvolenou lokaci, odbočku do Soulu chápu jako úlitbu asijským trhům, které tyto filmy táhnou z finančního hlediska neskutečným způsobem do černých čísel.

Celkově musím konstatovat, že selhání AoU jde ruku v ruce s nemastným dojmem z Phase Two jako takové. Vždyť z Phase One kromě všemi zatracovaného Hulka uznávám kvality všech dalších filmů, včetně Iron Mana 2, pro kterého mám z nějakého zvláštního důvodu slabost (budování okolního světa na úkor zápletky hlavního hrdiny mi v tomto případě jednoduše nevadí). Phase Two oproti tomu nabídlo pouze dva vyloženě dobré a kvalitní kousky: nedostižný Winter Soldier a překvapivě skvělí Guardians of the Galaxy. Obojí od režisérů, kterým nikdo (s výjimkou Marvelu) příliš nevěřil, přesto ale dokázali natočit sebejisté a sebevědomé variace na thriller a space operu. Dvojka Thora trpí přešlapováním na místě a skutečně i na marvelovské poměry nevýrazným antagonistou, trojka Iron Mana zase zahodila jedinečnou příležitost a přes logické lapsy se nejde přenést jen tak...alespoň, že Shane Black nezapomněl na dobu Kiss Kiss Bang Bang a zůstal mu jeho specifický smysl pro humor. U Ant-Mana se obávám zklamání, ale na druhou stranu může jenom překvapit. Již nyní ale mohu prohlásit, že Phase Two ve srovnání s Phase One pokulhává na obě nohy... chystané filmy Phase Three ale všechny vypadají nad míru atraktivně (Black Panther! Inhumans! Doctor Strange!), takže zatím nad MCU hůl lámat nebudu.

Tyto dojmy doplním o pohled na prodlouženou verzi, jakmile bude k dispozici.

Komentář k The 100 S02E14 (Bodyguard of Lies)

Již několikrát jsem zde na různých místech zmiňoval, jak velký význam má pro každý seriál jeho mytologie. Zároveň jsem uváděl některé konkrétní seriály, které dle mého názoru budují svou mytologii následováníhodným způsobem. Opakovaně přitom musím potvrdit, že The 100 patří do této nepočetné, ale o to důležitější skupiny.

Především bych nikdy nevěřil, že se zrovna tento seriál stane tím pověstným must watch immediately, u kterého mi vznikne nutkavá potřeba vidět každý díl co nejříve. První sérii jsem totiž začínal s víceméně nulovými očekáváními (just another CW show) a vlastně jen z potřeby vyplnit volný časový slot. Počáteční díly mě přitom utvrzovaly v přesvědčení, že tady nebude vlastně o moc co stát a vidina na dokončení první série se jevila jako spíše nepravděpodobná. Jenže ono se to velmi rychle zlomilo a z původní šablony, kterou na CW sekají jako Baťa cvičky nezůstal kámen na kameni. Načrtnuté romance velmi rychle ustoupily do pozadí a brutálně nekompromisním odpravením jedné z hlavních postav mi dali tvůrci najevo, že se budou snažit o trošku jiný přístup, než bývá zvykem. Od Wellsovy smrti jsem proto zpozorněl a hlavní důraz na boj s Grounders (který byl vlastně survival/fight against all the odds) mi byl značně sympatický. Děj ve vesmíru sice tak zajímavý nebyl, protože od dob BSG nepřinesli tvůrci nic tak šokujícího ani nového do tohoto specifického subžánru. Sloučením těchto dějových linek v aktuální druhé sérii nicméně vesmírná nuda odpadá a dál už se jede pouze na plný plyn.

Nastavené tempo je po nevyvážené první sérii totiž opravdu smrtící, v podstatě již závěr první série kulminující v obrovském masakru byl svým způsobem velmi odvážným krokem (byť to hlavní postavy příliš neodnesly). Druhá série pak v daném tempu pokračuje a místy dokonce ještě zrychluje, válečný konflikt eskaluje, rodí se nová spojenectví, představují další zajímavé postavy a do toho přichází i několik nečekaných zvratů (that whole main character goes totally insane/gets killed by his chosen one), jedním slovem vynikající. Menší počet epizod sice neskýtá pro případné fillery příliš prostoru, ale i tak si jdou tvůrci jistě a rozhodně za svým. Očekávané finále vystavené na půdorysu první velké bitvy tak bude zcela jistě velmi zajímavou podívanou.

K aktuálnímu dílu, který byl sice předehrou velkého finále lze dodat jediné: always be prepared. Určité náznaky tu byly a s commander/princess plně souhlasím (je to trošku rychlé, vzhledem k časovému rámci jednotlivých epizod, ale přesto uvěřitelné). Vůbec celý jejich vztah (I'm a stitch away from making it and a scar away from falling apart) je uvěřitelný a zajímavým způsobem graduje; zvláště vezmeme-li v úvahu, že první výměna názorů proběhla takto:

Lexa: You are the one who burned 300 of my warriors alive.
Clarke: You are the one who sent them to kill us.

Bellamyho linka v Mount Weather posléze i nadále pokračuje jako vlastně neskrývaná variace na jedničku Die Hard (včetně lezení skrze nejrůznější šachty) a přináší svou dávku uspokojivé akce. Další vztahové peripetie mě až tak nezajímají, šachové figurky se posunuly na finální pozice a teď zbývá jen rozhodnout o tom, kteří pěšáci budou obětováni. Morální hranice se pomalu stírají a další možný vývoj (včetně podivného religious questu Jahy) slibuje širokou škálu možných řešení. Mount Weather padne, to je již nyní jisté, ale za jakých podmínek se tak stane je stále ve hvězdách. Can't wait to see what happens either way.

Fall Out Boy - American Beauty/American Psycho

Poslední album Fall Out Boy mě nakonec donutilo sepsat své dojmy, doplněné některými obecnými postřehy, které jsem si šetřil pro tuto příležitost již delší dobu. Jak jsem již několikrát uváděl, jsou FOB citáty takovou červenou nití, druhým plánem, metatextem tohoto blogu, takže je docela paradoxní, že jejich hudbě samotné jsem se ve větší míře nijak nevěnoval. To hodlám nyní napravit.

Fall Out Boy se nikdy nebáli postupovat kupředu a měnit svůj styl, což může řadu lidí i odradit. Já osobně jsem se s nimi seznámil v době nepřekonatelného From Under the Cork Tree, které je takřka bezchybné, pokračoval jsem s Infinity on High a střední školu zakončil s Folie à Deux; tyto tři alba tedy tvoří soundtrack mých high school days. Pak přišla ona nešťastná pauza, která nicméně dovolila Patricku Stumpovi se trošku realizovat a výsledky dle mého rozhodně stály za to. Ostatně vliv jeho krátké sólové dráhy se velmi výrazně podepsal i na další tvorbě znovusjednocených FOB. První post-hiatus album Save Rock and Roll se neslo ve znamení příklonu ke stadionovému rocku a chytlavějším melodiím, za současného úkroku od propracovanějších textů a složitějších kompozic; přesto mám to album řekněmě ze 3/4 rád (především výbornou Miss Missing You). S novým počinem American Beauty/American Psycho je to již trošku složitější.

V porovnání se všemi ostatními studiovými albami musím AB/AP zařadit až na poslední místo a hned vysvětlím proč. Tenhle přeleštěný pop punk se totiž až příliš spoléhá na samplování všeho možného i nemožného a zapomíná na své kořeny. U předešlého alba se přece jen ještě jednalo o nějakou formu kytarového rocku, tady jsou to samply, beaty a hodně přebubřelé grácie. Odklon od ,,klasické formy'' započatý Folie à Deux je zde dokonán a AB/AP spojuje s takovým From Under the Cork Tree snad jen hlas zpěváka a chytře napsané texty (ano, textově se jedná o zajímavé album, byť jde stále o postmoderní smíchanici všeho možného). Pár hitovek se zde ale také najde. V čele stojí nepochybně The Kids Aren't Allright, která ukazuje, že když se FOB trošku zklidní, tak z nich vypadne jasná hitovka (byť s pronikavým refrénem). Dále Fourth of July - výbušná všehochuť a našlapaná písnička spolu s Favorite Record tvoří skvěle se doplňující dvojici. Navíc u druhé jmenované dokážu ocenit zajímavou textovou spřízněnost s jedním z nejstarších songů (this is side one / flip me over / I know I'm not you favorite record VS and I'll spin for you like your favorite records used to). Zbývajícími opravdu dobrými songy jsou Jet Pack Blues a Irresistible. Mezi ucházející řadím pilotní single Centuries (kde mne samplování opravdu ruší) a Uma Thurman, kterou opětovně shazují bizarní samply a zvláštní kompozice. Zbývající songy jsou spíše nudnou výplní s tím, že Immortals a titulární American Beauty/American Psycho řadím mezi ty aktivně nenáviděné.

Pokud bych měl seřadit jednotlivé písně tohoto alba od nejlepšího k nejhoršímu, vypadalo by to následovně:

1. The Kids Aren't Allright
2. Favorite Record
3. Jet Pack Blues
4. Fourth of July
5. Irresistible
6. Centuries
7. Uma Thurman
8. Twin Skeleton's (Hotel in NYC)
9. Novocaine
10. Immortals
11. American Beauty/American Psycho

S tím, že pouze prvních pět položek bych být FOB dával na album a vypouštěl do světa, ten zbytek si mohli nechat jako b-sides nebo se s nimi vůbec nechlubit. Z výše uvedeného je můj vkus poměrně zřejmý, proto nebude následující žebříček jednotlivých studiových alb (opět best-to-worst) nijak překvapující:

1. From Under The Cork Tree
2. Follie à Deux
3. Infinity on High
4. Take This to Your Grave
5. Save Rock and Roll
6. American Beauty/American Psycho

Paradoxně, jak sem zde již uváděl, se mi sólová dráha Patricka Stumpa a její výsledky velmi zamlouvaly a proto bych je mezi výše uvedené řadil určitě (myšleno společně Truant Wave + Soul Punk) mezi druhou a třetí příčku (tedy výše, než Infinity on High). Fall Out Boy to možná nemyslí špatně, ale tenhle kariérní vývoj se mi zatím moc nezamlouvá; fanouškem zůstanu, ale vypadá, že z té novější tvorby si budu muset spíše vybírat a na hltání alb jako celku budu už jen vzpomínat.

Still those lyrics can get me at any given time...

Loose lips sink ships

These foolish dreams of mine drive the rest away.  The light falls down ever so slowly and my mind begins to drift ever so lonely. As I lay waiting for the inevitable outcome (of a game lost a long time ago - I am the Player of Games after all) I can't help but wonder... Is this it? This repetition of patterns, this ever turnin wheel of fate, this banality of life? 

Some things you can't unsee/this acquired taste and these forlorn stones will haunt you forever. Escape has always been a mirage/the long lost oasis you keep searching for. 

Několik poznámek k The Hobbit: The Battle of the Five Armies

Jednou to prostě přijít muselo (how low have the mighty fallen) a se třetím dílem Hobita jsem definitivně ztratil víru v mistra Jacksona coby filmaře schopného odvyprávět koherentní a smysluplný příběh. Následují mé dojmy z projekce kinoverze titulárního dílu, doplněné o obecné poznámky a postřehy.

A Study in Madness

Rozhodnutí rozdělit útlou knížku na tři celovečerní filmy mi přišlo jako velmi podivný krok, zvláště ze strany milovníka Tolkienova díla, kterým Peter Jackson nepochybně je. Asi ta lítost plynoucí z vypuštěných scén z původní trilogie se přenesla do megalomanského záchvatu a pokusu o zachycení co největšího množství obsahu v Hobitovi. Snaha obhajovat se nejrůznějšími dodatky a ,,oficiálními'' materiály vzala nicméně rychle za své a Jackson začal přidávat své vlastní vylepšováky (jedním příkladem za všechny budiž elfka Tauriel a její vztah s trpaslíkem); tato tendence dosahuje v posledním díle bohužel stále větších rozměrů. Uznávám, že vzato kol a kolem je v knížce dost materiálu na dva filmy (pokud by se jednalo o dostatečné prokreslení všech klíčových postav a zahrnutí každé důležitější scény z knihy), na tři filmy se již musí nutně takříkajíc ,,vařit z vody''. Jackson přidává, kde by měl ubrat (digitální zvěrstva) a ubírá, kde by měl přidat (vlastně celková stopáž Bilba - v posledním díle je z něj takřka vedlejší postava). A těch výtek je možné uvést bohužel daleko více.

Go Digital or Go Extinct

Především mi na celé nové trilogii vadí ona všudepřítomná digitálnost. Jackson jakoby zapomněl, že jedním z hlavních kouzel jím stvořené Středozemě byla vždy relativní uvěřitelnost, které mj. docílil i zaměřením na praktické triky a masky (byť v Návratu krále jsou již patrné jeho sklony k digitálním orgiím). Opravdu nechápu, proč museli být skřeti v nové trilogii celí digitální, když v trilogii původní fungovaly naprosto skvěle masky a nebylo vůbec potřeba se uchylovat k těmto digitálním hloupostem. Navíc tím, že z jediných protivníků uděláte shluk jedniček a nul se z většiny konfrontací a akčních scén vytratí pocit opravdovosti a hmatatelnosti. Jistě i u Pána prstenů se mlátily obrovské digitální armády, nicméně v těch bližších pohledech se vždy jednalo o bitvu skutečných osob - herců a bylo to velmi dobře znát.

Pokud by Jackson zůstal pouze u digitálních skřetů, pak bych možná ještě dokázal přimhouřit oko, on ale digitalizuje i elfy a trpaslíky (!) a já se ptám proč? Jakou přidanou hodnotu má bitva digitálního trpaslíka s digitálním skřetem a s v pozadí z luku střílejícím digitálním elfem? Navíc, když se vedle digitálních elfů objeví např. jedna z důležitějších postav (kterou logicky hraje herec) např. Thranduil, pak to působí jako pěst na oko (nehledě na fakt, že všichni elfové mají očividně asi jen tři modely tváří, což vytváři další zajímavou WTF vrstvu této adaptace...). Vůbec již nedokážu pochopit přidanou hodnotu v tom, že Dain (tedy relativně, alespoň v měřítku tohoto dílu, důležitá postava) je zcela digitální... vůdce trpaslíků mohli dle mého soudu přenechat skutečnému herci. Jackson dále ovšem vytasí i asi čtyři další druhy zlobrů, přerostlé digitální netopýry (kteří navíc nikdy nejsou ani vidět příliš zblízka), obří červy vypůjčené z Duny apod. Celá bitva je posléze hrozná změť digitálního boje, bez emocí, bez zásadních momentů (nic takového jako Helmův žleb nebo bitva na Pelennorských polích se opravdu ani zdaleka nekoná) a vlastně je úplně zbytečná, protože po chvíli to přestane Jacksona bavit a hrstku důležitých postav přesune na protější pahorek pro účely nějaké té osobnější akční scény. Tyto jsou sice o poznání lepší, ale zásadní výtky zůstávají; zejména smrti hlavních postav jsou opět bez jakéhokoliv náboje, protože k nim divák nemá paradoxně po tolika hodinách stopáže žádný extra vztah a po té strašné bitvě si už jen přeje brzký konec.

Nechtěně vtipný okamžik (myslím, že jediný, u kterého se smálo celé kino) nastal při Legolasově eskapádě zahrnující jeden padající digitální most, elfové sice u Tolkiena ovládali kdecos, ale ohýbat zákony fyziky tuším neuměli ani oni.

Miscellanious Shortcomings

Dále mám velký problém se samotným  úvodem a zabitím Šmaka Bardem při spálení Jezerního města. Město vypadá při digitálních náhledech a leteckých záběrech příliš malé a samotný souboj Barda s drakem je opět naprosto nepochopitelně v rozporu s knižní předlohou pojat jako bezmála family slapstick komedie. Pokud si dobře pamatuji, v knize patřila tato scéna mezi jedny z nejpůsobivějších a Bardovi pomohla i jeho znalost ptačího jazyka. Co mohlo být relativně povedenou akční scénou se v Jacksonově pojetí změnilo v pobíhání po digitálních střechách, zakončené last standem na opravdu velmi digitální zvonici a samotné zabití Šmaka za pomoci Bardova syna bylo prvním velkým WTF momentem tohoto filmu. Dle mého názoru neobhajitelné rozhodnutí a velká facka všem čtenářům knižní předlohy.

Z linky Jezerního města nefunguje rovněž postava starostova posluhovače (jméno nepodstatné), který je redukován na comic relief postavu opět v tradici toho nejjednoduššího a nejpředvídatelnějšího humoru. Jackson neumí příliš tyto humorné části prodat a vlastně mu ani nikdy moc nešly.

Dále je nutné si uvědomit, že hlavní postavu uvidí divák v tomto díle pouze po velmi omezenou dobu, chvílemi se Bilbo jeví jako klasická vedlejší postava a nebýt jeho nálezu Arkenstone, asi by do děje ani nijak výrazně nezasáhnul. Jeho zapojení do závěrečné bitvy a dřevěně působící rozlučka s Thorinem (který je nadto po celou stopáž třetího dílu prezentován jako krajně nesympatická postava neberoucí ohledy na nic jiného, než vlastní bohatství) pak pouze dovršují rozpačitý dojem z výsledného celku. Nakonec je nejlepší částí úplný návrat do Kraje, kde je alespoň pěkná příroda, když už nic jiného.

Extended Edition Saves Us All

Očekávám mírné zlepšení, které bude představovat rozšířená edice (údajně okolo 30 minut nového materiálu), ale zázraky v plánu nejsou. Rozšířená jednička byla mírně lepší, dvojku jsem zatím viděl pouze jednou a v kinoverzi, protože po té otřesné dvacetiminutovce se Šmakem v záveru mne přešla chuť tento díl v dané verzi znovu vidět. U trojky je střih asi nejvíce znát, i řada záběrů na sebe moc nenavazuje (elfové natahují luky a pak nevystřelí, Legolasova jízda na netopýrovi), takže zde se bude jednat nejspíše o vítané doplnění (např. Beorn je v záběru asi 5 vteřin... epic fail). Ten film je prostě průšvih a jasný doklad Jacksonovy nezkrotitelné obsese vším digitálním (George Lucas by mohl vyprávět); bude určitě zajímavé sledovat, zda vůbec Jackson ustojí přechod ze Středozemě na pole klasických filmů. Jeho snímky z holywoodského období (King Kong, The Lovely Bones) totiž rozhodně příliš přesvědčivé nebyly. Snad někdy najdu sílu na zhodnocení všech tří extended edicí jako celku, nicméně z plánovaných projekcí všech šesti filmů zcela deifinitivně sešlo.

I always fall from your window to the pitch black streets

Rok 2014 byl pro tento blog v jistém slova smyslu zlomový, což se projevilo zejména ve zvýšené frekvenci příspěvků. Oproti úpadkovým rokům 2012 (7 příspěvků) a 2013 (9 příspěvků) přinesl rok 2014 úctyhodných 23 příspěvků a několik delších rozdělaných konceptů, které se mi nepodařilo včas dokončit. Sám nevím, jak jsem se k tomuto číslu propracoval. Rok to byl totiž poměrně vytížený; dokončil jsem školu, takže všechna práce s doháněním kreditů, učením na státnice a psaním diplomové práce spojená s částečným úvazkem v práci musela nutně ubírat na volném čase pro psaní. Nakonec se mi ovšem začalo opět dostávat toho nejdůležitějšího: chuti k psaní, ta mne v předchozích letech docela opustila a uvažoval jsem i o úplném zrušení blogu jako celku. Nyní jsem rád, že se tak nestalo, přece jen té práce spojené s vytvářením a udržováním blogu v chodu bylo již poměrně dost a možná by to tady snad i někomu scházelo (byť chápu, že mí čtenáři jsou spíše fiktivního charakteru a efemérní podstaty). 

Co se skladby příspěvků týče, poměrně jsem se odklonil od klasických témat typu filmy a pivo, spíše jsem se zaměřil na seriály, které sleduju častěji a zejména jsem se opětovně vrhnul na literaturu. Potřeba nějakým způsobem ventilovat mé dojmy z četby ve mně dřímala již delší dobu, nakonec jsem pro sebe objevil ideální formu borgesovské poznámky, tedy něco mezi esejem, subjetivním zhodnocením a obecnou glosou. Tento formát nevyžaduje přísnou strukturu recenze či kritiky a jednoduše mi asi nejvíce vyhovuje, budu se jej proto i nadále držet. Na své literární příspěvky jsem poměrně hrdý a prozatím si za nimi stojím (myslím, že představují to hodnotnější, co jsem zde zatím publikoval). Tematicky se budu určitě věnovat dílu Arthura Conana Doyla, které chci přečíst celé (zatím jsem zhruba v první čtvrtině); dále se můžete těšit na delší rozbor některých děl Brandona Sandersona i knih z edice Pandeamonium od nakladatelství Plus (tato edice je btw. mou nejoblíbenější edicí uplynulého roku). Na poli seriálovém očekávejte fragmentární komentáře k několika sériím, které zde nepravidelně publikuji. Co se piva týče, tam na klasické recenze již nejspíše nebude čas/prostor/chuť, spíše na některé zážitky s pivem spojené - beer writing v klasickém slova smyslu. Co se asi nikdy nezmění (viz nadpis) jsou FOB reference, které chápu jako můj dlouhodobý osobní inside joke táhnoucí se přes celou historii blogu. 

Velkým cílem pro rok 2015 je překonání hranice 30 příspěvků. Takže uvidíme, zda se zadaří.

Komentář k The 100 S02E08 (Spacewalker)

The 100 mohlo dopadnout opravdu velmi špatně, nicméně stanice CW překvapila a z nepříliš originální premisy (vycházející jak jinak z young adult předlohy) dokázala vykřesat poměrně zajímavý a především napínavý seriál z postapokalyptického prostředí. Věrni těm nejlepším tradicím i v tomto podání vypadá svět po apokalypse jako lesy okolo Vancouveru (lehká nostalgie po Stargate zde je nepochybně přítomna) říznuté tu a tam nějakým tím trochu sci-fi prvkem. Nicméně celkový vizuál se nevyznačuje do očí bijící průměrností, takže i v tomto směru má The 100 body k dobru. Rozhodl jsem se proto připojit několik nesourodých poznámek k seriálu jako celku s důrazem na aktuální midseason finále.

The 100, přestože neoplývá ze své podstaty extra originálními charaktery je svým způsobem opět ukázkovým příkladem dobrého a rychlého budování fikčního univerza (druhým, mnou často zmiňovaným je Person of Interest). Na rozdíl od PoI, které mělo od počátku epizodickou strukturu s postupně sílící hlavní linkou, byl the 100 koncipován jako jeden ucelený příběh, navíc odehrávající se ve značně hektickém tempu (první řada o 13 dílech pokrývá cca. období jednoho kalendářního měsíce). Epizodické zápletky jsou, alespoň prozatím, víceméně vyloučeny a tok hlavní linie tak může spokojeně plynout dál. Seriálu zejména pomohla razantní změna prostředí ve druhé řadě, definitivní opuštění vesmíru ukončilo tříštění příběhu mezi dvě soupeřící linie (Earth/Ark), z nichž ta vesmírná byla vždy tou méně zajímavou; pro vykreslení reálné diktatury ve vesmíru můžu doporučit reimaginaci Battlestar Galacticy, která je mnohem lepším zástupcem daného žánru. Každopádně byl vývoj na Zemi od počátku zajímavější a komplikovanější. Existence dalších přeživších se jistě dala tušit, jejich složení a odhalování stále nových frakcí je posléze hnacím motorem celého seriálu. Pakliže první řada operovala se značně černobílou dualitou 100/Grounders, řada druhá jde mnohem dále a rozvíjí tento svět do současné podoby 100/Ark Survivors/Grounders/Mountain Men/Reapers/City of Light a potencionál do budoucna je samozřejmě velký. Přítomnost pouštní oblasti a naznačené komlikované vztahy dávají prostor pro budování nových spojenectví i drastické válečné konflikty.

Aktuální mideseason finale přitom potvrzuje další sympatický rys tohoto seriálu, a sice ochotu tvůrců posílat na onen svět i důležité postavy; náznaky tohoto přístupu byly již v řadě první, kdy se rychle pakovala jedna z hlavních postav (navíc docela badass stylem) a nyní došlo i na postavu z ústředního tria, což se skutečně tak často nevidí. Samotný závěr Spacewalkera ukázal, že být vůdcem znamená dělat těžká, takřka nepředstavitelná rozhodnutí a čelit jejich následkům, uvidíme kterým směrem se The 100 po tomto zlomovém díle vydá, nicméně se nám zde rýsuje poměrně atraktivní střet technologie a hrubé síly a boj o Mount Weather tak bude zcela jistě zajímavou podívanou.