Thank you for creating me.
Z narativního hlediska se tvůrci Person of Interest opět jednou překonali. Kdo čekal vítězství nad Samaritánem již na konci minulé série, bude opět překvapen odvahou tvůrců pouštět se do neprozkoumaných vod. Finále čtvrté série totiž zcela opouští zajetý serializovaný model case-of-the-week (resp. number-of-the-week abychom byli úplně přesní) a vydává se vstříct nejasným zítřkům. Jako každý závěr i epizoda YHWH (hebrejský pojem pro Boha v anglické transliteraci) představuje určité nové rozdání karet pro další sérii, mocenské poměry mezi jednotlivými hráči se mění, pěšáci i králové ztrácí životy a boj neustává, pouze se upraví jeho pravidla (rules of engagement).
Finále zakončí cestu hned dvou významných vedlejších postav (a zároveň tak odklidí celou jednu vyprávěcí linii, na kterou zřejmě již nebude pro příště místo); souboj velkých hráčů podsvětí Dominica a Eliase je tak ukončen Samaritánovou rukou v rámci proběhnuvší Correction, tedy odklizení problémových individuálních osob). Slibně rozjetá vzpoura Control je také rozdrcena s nebývalou razancí (což evokuje, jakým způsobem dopadla zdánlivě velmi schopná a všudepřítomná organizace Vigilance) a její osud zůstává tak nejistý. Mezitím naši hrdinové stojí opět jednou na samé hraně zničení a Machine je redukována na svůj základní kód vměstnaný na výkonné RAM disky pomocí komprimačního algoritmu. Bez reálné pomoci Machine se tak naši protagonisté opět ocitají v nové situaci; nejprve přišli o své identity a materiální zabezpečení, nyní i o pomoc Machine a Samaritán mezi tím neustále sílí a v pozadí tahá za nitky stále významějších lidí, organizací a vlád. Ve vítězství mu tak zdánlivě již nestojí skoro nic v cestě. Jsem hodně napjatý, jak tohle klubko začnou tvůrci v další řadě rozplétat.
A nesmím ani zapomenout na dvě skvělé scény, které nám toto finále nabídlo. Sami tvůrci se v několika rozhovorech přiznali, že s použitím ikonické Welcome to the Machine od Pink Floyd čekali na tu správnou scénu, kterou první přímý rozhovor mezi Finchem a Machine rozhodně je. Emotivní skoro-rozloučení mezi otcem a potomkem (v pravém slova smyslu, Machine se nerozpakuje použít father namísto admin) je jednoznačně jedním z vrcholů seriálu jako takového. Druhým fanouškovsky velmi vděčným momentem je zapojení Reeseho do God Mode (Can you hear me? Hell yes.). Lehkost s jakou posléze dokáže zlikvidovat obrovskou převahu (převážně red shirts) je až udivující. Přesně tyto výhody ovšem bude náš neustále se zmenšující tým hlavních postav v nadcházející sérii postrádat.
Závěrem bych chtěl všem tento seriál opětovně doporučit, protože takový náběh od jednoduché procedurálky s minimálním šmrncem lehkého sci-fi ke silně serializované podívané (vždyť jen plán záchrany Machine jsme, byť nevědomky, sledovali v průběhu celé této série!) se jednoduše jen tak nevidí. Chytrá práce s postavami, skvělé využití flashbacků, precizní a postupné budování mytologie a neuvěřitelně dobrá práce se soundtrackem v klíčových momentech činí z Person of Interest povinnou součást mého watchlistu (a měla by se dostat na watchlist každého trochu seriózního příznivce žánru).
Žádné komentáře:
Okomentovat