The Captain of the Polestar (či rovněž Pole-Star) je jedna z těch povídek, které dokládají zručnost Arthura Conana Doyla a jeho celkovou spisovatelskou všestrannost. ACD psal o všem možném i nemožném (spiritualismus), z té záplavy dosud přečtených děl mi ovšem tato konkrétní povídka utkvěla v paměti a chci zde tak k ní připojit několik svých poznámek.
Vypravěčem je klasická postava Doylova univerza - mladý doktor na zkušené (který se může jmenovat různě, pod všemi se ovšem skrývá určitá verze ACD a jeho mládí), zde konkrétně se pan doktor plaví po arktických mořích, čili inspirace reálným životem ACD je více než zřejmá. Ono plaví je možná až příliš silné slovo, centrem povídky je totiž loď uvězněná v arktickém ledu, na palubě níž se valná většina příběhu odehrává. Dějově se jedná o mystery story klasického střihu, ovšem s velmi zajímavou gradací a neotřelým koncem. V tomto směru je zajímavé poukázat na fakt, že zasazení příběhu na loď je důležitým rozhodnutím autora, protože vede k tomu, že se statické prostředí dostává do kontrastu s dynamickým vývojem samotného děje. Jako ostatně ve všech klasických příbězích tohoto střihu je neznámé nadpřirozeno zpočátku vysvětlováno racionálními postupy, časem se nevysvětlitelné události množí příliš rychle a vypravěč musí začít přistupovat na původně odmítanou hypotézu o existenci něčeho paranormálního. Postup vybroušený k dokonalosti zejména žánrem klasických duchařských povídek vikrotiánského střihu převzal ACD a zručně zasadil do atraktivního arktického prostředí. V roce 1890, kdy povídka vznikla, byla ostatně Antarktida ještě z velké části neprozkoumána a odvážní dobrodruhové pořádali bláhové výpravy s cílem poznat ,,this most elusive land of all'' (přidanou hodnotu posléze představovala možnost nechat po sobě pojmenovat kus této ledové země).
A nyní již k samotnému ději povídky: posádka uvězněné lodi je vystavena nepochopitelným zjevům a pověrčiví námořníci začnou poměrně rychle považovat celou výpravu i s lodí za prokletou. Ničemu nepomáhá ani tajemná postava kapitána, který (tradičně) ví více, než všichni ostatní. Doktor se tak snaží pochopit situaci, ve které se ocitnul sa najít z ní nějaké východisko, zatímco neustupující led a tenčící se zásoby pomalu zvyšují napětí mezi členy posádky. Snaha o dopátrání se kapitánovy minulosti slaví pouze částečný úspěch, stejně tak zdánlivě neodvratitelná hrozba je na poslední chvíli jakoby odvrácena, jen proto, aby mohl být proveden zásadní zvrat, kterým však celý děj dospěje do svého tragického konce. O kapitánově minulosti se toho čtenář nakonec dozví velmi málo, Doyle pouze naznačuje a slovy povídky i na jejím konci je kapitán stále enigmou. Nevysvětlitelné úkazy nakonec vedou ke skonu smotného kapitána, opět za podezřelých okolností. Záchranná výprava pořádaná doktorem jej nalezne umrzlého na ledové pláni:
Doyle tak potvrzuje dřívější tušení přízraku jisté ženy, jejíž identitu odhaluje onen zásadní závěrečný dodatek. V dalším zůstává motivace kapitána zahalena tajemstvím, čtenář se nikdy nedozví, proč by přízrak mrtvé ženy měl chtít způsobit kapitánovu smrt. Jediný paprsek světla (a vysvětlení) v tomto ohledu představuje dodatek, který připojuje otec našeho doktora-protagonisty. V něm vysvětluje, že synovu zprávu (vlastně výňatek z deníku) dlouho považoval za fiktivní a otálel s její publikací. Až náhoda mu přivedla do cesty starého přítele, který rovněž znal kapitána Craigieho v jeho mládí. A na úplný závěr přichází tato věta:
A tímto závěrem dosahuje ACD toho, o čem sní každý spisovatel. V čtenáři se vytvoří potřeba dozvědět se, jak to bylo dál, nejvýstižnější je snad anglické spojení ,,leaves you wanting more‘‘. Zároveň vyvstávají další znepokojující otázky, jako např. proč připojuje dodatek otec vypravěče, co se stalo s naším mladým doktorem? Jakým způsobem zahynula kapitánova nastávající, jaká nevysvětlitelná hrůza ji připravila o život? Co dělal kapitán v mezidobí od její smrti do osudné arktické výpravy? Množství těchto nezodpovězených otázek mne občas vede k touze sepsat prequel Doylovy povídky, který by se zabýval smrtí kapitánovy snoubenky. Zvolil bych dopisovou formu, kombinovanou s deníkovými záznamy a závěrečnou zprávou z jiného zdroje (možná článek z lokálních novin). Rozhodně bych se snažil o propojení s lovecraftovským kánonem, buď formou nenápadných odkazů, nebo přímým spojením skrze některou z entit jeho fascinujícího univerza. Tímto by šlo posléze i docílit napojení na jedno z jeho nejlepších děl, které je taktéž zasazeno do arktických reálií, mám na mysli ,,At the Mountains of Madness‘‘. Ale i bez mého přispění je původní Doylova povídka odvážným kouskem a ukázkou mistrného vypravěčského talentu neprávem opomíjené části jeho díla.
A nyní již k samotnému ději povídky: posádka uvězněné lodi je vystavena nepochopitelným zjevům a pověrčiví námořníci začnou poměrně rychle považovat celou výpravu i s lodí za prokletou. Ničemu nepomáhá ani tajemná postava kapitána, který (tradičně) ví více, než všichni ostatní. Doktor se tak snaží pochopit situaci, ve které se ocitnul sa najít z ní nějaké východisko, zatímco neustupující led a tenčící se zásoby pomalu zvyšují napětí mezi členy posádky. Snaha o dopátrání se kapitánovy minulosti slaví pouze částečný úspěch, stejně tak zdánlivě neodvratitelná hrozba je na poslední chvíli jakoby odvrácena, jen proto, aby mohl být proveden zásadní zvrat, kterým však celý děj dospěje do svého tragického konce. O kapitánově minulosti se toho čtenář nakonec dozví velmi málo, Doyle pouze naznačuje a slovy povídky i na jejím konci je kapitán stále enigmou. Nevysvětlitelné úkazy nakonec vedou ke skonu smotného kapitána, opět za podezřelých okolností. Záchranná výprava pořádaná doktorem jej nalezne umrzlého na ledové pláni:
,,Sure it is that captain Nicholas Craigie had met with no painful end, for there was a bright smile upon his blue pinched features, and his hands were still outstretched as though grasping at the strange visitor which had summoned him away into the dim world that lies beyond the grave.''
Doyle tak potvrzuje dřívější tušení přízraku jisté ženy, jejíž identitu odhaluje onen zásadní závěrečný dodatek. V dalším zůstává motivace kapitána zahalena tajemstvím, čtenář se nikdy nedozví, proč by přízrak mrtvé ženy měl chtít způsobit kapitánovu smrt. Jediný paprsek světla (a vysvětlení) v tomto ohledu představuje dodatek, který připojuje otec našeho doktora-protagonisty. V něm vysvětluje, že synovu zprávu (vlastně výňatek z deníku) dlouho považoval za fiktivní a otálel s její publikací. Až náhoda mu přivedla do cesty starého přítele, který rovněž znal kapitána Craigieho v jeho mládí. A na úplný závěr přichází tato věta:
,,According to his account, he had been engaged to a young lady of singular beauty upon the Cornish coast. During his absence at sea his betrothed had died under circumstances of peculiar horror.''
A tímto závěrem dosahuje ACD toho, o čem sní každý spisovatel. V čtenáři se vytvoří potřeba dozvědět se, jak to bylo dál, nejvýstižnější je snad anglické spojení ,,leaves you wanting more‘‘. Zároveň vyvstávají další znepokojující otázky, jako např. proč připojuje dodatek otec vypravěče, co se stalo s naším mladým doktorem? Jakým způsobem zahynula kapitánova nastávající, jaká nevysvětlitelná hrůza ji připravila o život? Co dělal kapitán v mezidobí od její smrti do osudné arktické výpravy? Množství těchto nezodpovězených otázek mne občas vede k touze sepsat prequel Doylovy povídky, který by se zabýval smrtí kapitánovy snoubenky. Zvolil bych dopisovou formu, kombinovanou s deníkovými záznamy a závěrečnou zprávou z jiného zdroje (možná článek z lokálních novin). Rozhodně bych se snažil o propojení s lovecraftovským kánonem, buď formou nenápadných odkazů, nebo přímým spojením skrze některou z entit jeho fascinujícího univerza. Tímto by šlo posléze i docílit napojení na jedno z jeho nejlepších děl, které je taktéž zasazeno do arktických reálií, mám na mysli ,,At the Mountains of Madness‘‘. Ale i bez mého přispění je původní Doylova povídka odvážným kouskem a ukázkou mistrného vypravěčského talentu neprávem opomíjené části jeho díla.
Žádné komentáře:
Okomentovat