Friday Night Lights (Complete Series)

Existují seriály, od kterých po shlédnutí pilotu zhruba víte co můžete očekávat, existují ovšem i seriály schopné diváka překvapovat po celou dobu jejich sledování. Do této druhé kategorie patří bezpochyby rovněž Friday Night Lights, seriálová adaptace stejnojmenného Bergova filmu vycházející volně ze skutečných událostí (ano, jako mnoho dalších příběhů je i tento based on real events). Definovat FNL jako seriál o (americkém) fotbalu je zjednošující zkratkou - ano, tento seriál se věnuje primárně trenérovi amerického fotbalu na jedné střední škole v Texasu (Dillon je bohužel místem fiktivním, jak už to tak bývá), ale zdaleka nepojednává pouze o tomto specifickém a našemu středoevropskému pohledu značně vzdáleném sportu. Většina dílů je sice lemována scénami z nejrůznějších zápasů, kdy na jejich konci se skví opravdový grál v podobě celostátního mistrovství (all the way to State!) po jehož získání celý tým obdrží patřičně kýčovité AKA larger than life pečetní prsteny, nicméně toto sportovně zaměřené téma pouze rámuje celou řadu palčivých otázek, kterými se tzv. Middle America denodenně zaobírá. Mezi tato témata se řadí chudoba, rasismus, rodinné hodnoty, náboženství, předsudky, drogy, financování škol, zdravotnický systém, potraty nebo nedostatek ekonomických příležitostí ve spojení s ekonomickou krizí (seriál se mj. odehrává v letech 2008 - 2010, čili v době vrcholícího kolapsu americké a potažmo celosvětové ekonomiky mající příčinu ve zhroucení amerického nemovitostního trhu). 

Seriál se zaměřuje primárně na trenéra Erica Taylora a jeho rodinu - manželku Tami, dceru Julie (později neplánovaně přibyde ještě druhá dcera Gracie Bell) a fotbalový tým Dillon Panthers, který Taylor v prvním díle přebírá. Zbytek obsazení tak logicky tvoří především hráči tohoto týmu, jejich rodiny, učitelé na místní střední škole a hrstka okolo stojících postav, mezi nimiž vévodí vynikající Buddy Garrity - prodejce ojetých automobilů a šedá eminence podporovatelů fotbalového týmu (tzv. boosters) a především držitel mistrovského prstenu z roku 1973. Panthers jsou úspěšným týmem a kouč Taylor je tak od počátku vystaven velkým očekáváním ze strany svých svěřenců, ale vlastně i celého města, které středoškolským fotbalem skutečně žije v pravém slova smyslu. Hned v prvním díle se fatálně zraní quarterback Jason Street a na jeho místo tak nastupuje náhrada v podobě Matta Saracena (který první rok své kariéry víceméně jen seděl na lavici náhradníků), pokud mají první tři řady seriálu nějakého ústřednějšího protagonistu vedle kouče Taylora, pak je to právě Matt se kterým divák absolvuje cestu tolik oblíbenou již od bildungrománů viktoriánské Anglie aneb řečeno kolokviální angličtinou lze jeho cestu charakterizovat oblíbeným souslovím "from zero to hero". Nicméně ani jeho cesta, ať již na fotbalovém stadionu či mimo něj není rozhodně přímočará či nalinkovaná předvídatelným způsobem (kupříkladu ve třetí řadě je donucen ke změně svého postu z důvodu příchodu talentovanějšího QB a stane se z něj tz. receiver).

Hovoříme-li o Friday Night Lights, nebavíme se ve skutečnosti o jednom seriálu, ale v podstatě o dvou velkých dějových linkách, kdy tu první představují první tři řady seriálu a tu druhou zbývající dvě. Seriály jsou obecně vzato založeny na tom, že divák sleduje osudy uceleného souboru postav na delší časové ploše, není proto příliš časté, že by docházelo k obměně prakticky celého obsazení seriálu v jeho průběhu. Jistě - postavy přicházejí a odcházejí, ale to skutečné jádro zůstává z povahy věci víceméně netknuté. FNL tento narativní zákon převrací na hlavu a v časovém skoku mezi řadou třetí a čtvrtou tak dojde k zásadní obměně celého obsazení seriálu. Abych to trochu přiblížil - střední škola v USA trvá čtyři roky, na počátku seriálu nejsou všechny ústřední postavy fotbalového týmu stejně staré, nicméně skoro všechny ke konci třetí řady střední školu zakončují (a tím tak končí i jejich působení ve fotbalovém týmu), v důsledku několika zvratů ztrácí své zaměstnání i kouč Taylor a padá rozhodnutí obnovit fotbalový tým i na druhé škole v Dillonu a Taylor tak přechází na místo hlavního trenéra East Dillon Lions. Zde se setkává s diametrálně odlišnou situací a místo velkého rozpočtu, moderního stadionu a odpovídajícího vybavení je nucen potýkat se s nedostatkem kvalitních hráčů, peněz i všeho ostatního. První tři řady tedy divák stráví ve společnosti Dillon Panthers (včetně dvou účastí na mistrovství) a zbylé dvě posléze sleduje osudy a postupný vzestup East Dillon Lions. Toto rozhodnutí samozřejmě vyžaduje značnou obměnu obsazení seriálu, nicméně divácky velmi vděčným přístupem tvůrců se daří postupně loučit s původním obsazením, které se zejména ve finální řadě mihne v několika epizodách a narativně vzato jsou tyto návraty neskutečně dobře zvládnuté. Původní protagonisty vedle již zmíněného Matta Saracena (nr. 7), Tima Rigginse (nr. 33), Briana "Smashe" Williamse (nr. 20) tak střídá nový quarterback Vince Howard (nr. 5), Luke Cafferty (nr. 44) a Hastings Ruckle (nr. 88); speciálním případem je Landry Clarke, který si zahrál v obou týmech (Panther nr. 85 / Lion nr. 21). Zatímco Panther sága je příběhem o vzestupu a pádu jednoho impéria, Lion sága je místy až pohádkovým vyprávěním o cestě všemi podceňovaných loserů až na úplný vrchol (ano, Lions i Panthers se svého championship ringu nakonec dočkají). Poznámka na okraj - je zhola nemožné nemilovat způsob, jakým se postavy oslovují čísly svých dresů, zejména v podání Tima jde vždy o vynikající momenty (Texas forever).

Vedle sportovních témat se seriál věnuje také vzájemných vztahům jednotlivých postav, včetně těch romantických a ani na tomto poli v žádném případě neselhává. Vztahy Matt/Julie, Tim/Lyla + Tim/Tyra, Landry/Tyra, Luke/Becky nebo Vince/Jess nejsou jednorozměrnými omalovánkami z červené knihovny, ale propletenými bludišti plnými neočekávaných zákrutů a překvapení. Sledovat jejich postupný vývoj je tak přinejmenším stejně uspokojující jako touchdown v poslední možné vteřině na fotbalovém hřišti.

Několik málo slov k jednotlivým řadám - první řada je v podstatě ukázkovým příkladem drama done right, jelikož tato řada má v podstatě všechno, co od podobného příběhu můžete očekávat a/nebo vyžadovat. Pokud by byl tento seriál zrušen po první řadě, dostal by i v takovém případě divák komplexní příběh s dostatečným zakončením na ploše 22 klasických epizod. Druhá řada je nejvíce kritizovanou a to částečně právem. Jednak do ní bylo mnohem více zasahováno ze strany produkujícího studia NBC, což vyústilo v zahrnutí několika kontroverzních dějových linek (Landry KILLS, Lylino náboženské probuzení atd.) a následné zmizení postav v této řadě představených (primárně Santiago, where did you go man?) a rovněž byla tato řada poznamenána nechvalně proslulou stávkou scénáristů, což v konečném důsledku znamenalo, že z plánovaných 22 epizod bylo nakonec dokončeno pouze 15. Seriálu po této nevyrovnané řadě tak reálně hrozilo zrušení, nakonec však NBC dospěla k dohodě s DirecTV a seriál byl obnoven pro další tři řady. Mohlo tak dojít k dokončení příběhu Panthers, čemuž je věnována řada třetí, která znamenala návrat ke kvalitám série první (a zároveň došlo k odchodu první důležité postavy - Briana Williamse). Čtvrtá série se musela popasovat se změnou obsazení a věnovala se postupnému budování týmu na zelené louce, tato řada končí příslibem velkých věcí do budoucna. Tyto jsou zcela naplněny ve finální sérii věnované cestě Lions za mistrovstvím, která se stane rovněž jejich labutí písní s ohledem na zrušení jejich týmu kvůli nedostatku finančních prostředků (so the Lions go out, not quietly, but in a blaze of glory). Pátá série je rozlučková i v tom smyslu, že se divák setká s většinou původních postav a je mu tak dána šance na důstojné rozloučení, samotné finále posléze naplňuje všechna očekávání a přestože je konec hořkosladkého charakteru, nelze po tvůrcích požadovat cokoliv dalšího. V rámci těch 76 epizod ze sebe totiž vydali naprosto všechno a Friday Night Lights je prostě the show, that's about football, but not really. 

Závěrem je možné se rozloučit pouze jednou frází, která přichází v úvahu:

Clear Eyes, Full Hearts, Can't Lose!

Literární odbočky a Studia Kafkologica

Postupem času se obsah tohoto blogu stále více přiklání k literatuře, což myslím poměrně přiléhavě reflektuje můj odklon od jiných forem zábavy (především počítačových her, komiksů apod.); literární úvahy se v mém uvažování vyskytovaly vždy, nicméně jejich převážná část se nikdy nedostala přes  fázi rukopisného náčrtu. Každý čtenář má jistě své oblíbené autory a díla, ke kterým se rád vrací, nejinak je tomu i v mém případě. Z tohoto důvodu jsem se rozhodl blíže věnovat především několika vybraným autorům a poukazovat na aspekty jejich tvorby, které mi přijdou významné či jinak zajímavé. Jmenovitě se jedná (a bude jednat) o H. P. Lovecrafta, Arthura Conana Doyla a Franze Kafku, přirozeně s výhradou rozšíření tohoto výběru v pozdější době. 

Právě v případě Kafky se mi v hlavě rýsuje poněkud ambiciózní projekt souboru úvah a esejů věnovaných jeho tvorbě a životu (nemám ambice přispívat příliš ke zdánlivě nekončící záplavě sekundární kafkologické literatury snažící se o výklad jeho díla všemi možnými i nemožnými způsoby), tak jak je osobně na základě vlastní četby vnímám. Protože některé příspěvky budou mít charakter spíše odborného textu včetně poznámkového aparátu, nemohu je v tomto blogovém systému publikovat v jejich zamýšlené podobě; odkazy na tyto texty (i všechny další na blogu již publikované) naleznete v liště po pravé straně blogu. Soukromý název těchto textů zní poněkud nadneseně Studia Kafkologica. Zpětně do tohoto souboru zařazuji krátkou glosu věnovanou překladu názvu Zámku do anglického jazyka, odkaz na ni naleznete již v nově vytvořené liště.

U dalších autorů zatím nic podobně systematického neplánuji, texty věnující se jejich dílu budou proto publikovány klasicky přímo na blogu. Nyní probíhající série věnovaná beletristické tvorbě nedávno zesnulého Umberta Eca je přitom pouhou náhodou - původně jsem se jeho románům blíže věnovat nechtěl, nicméně měl sem vždy po dočtení nějaké poznámky stranou, které mi bylo líto zahodit, a tak vzniká propojená série "recenzí" (spíše dojmů a poznámek z četby) věnovaná této části Ecova díla.

Fallout 3 (Game of the Year Edition) - fragment jedné příliš ambiciózní recenze

Disclaimer:

Ze všech konceptů, které na mě v uživatelském rozhraní blogu lítostně pomrkávají, kdykoliv sem zavítám, je koncept recenze skvělého Fallout 3 tím nejvytrvalejším. Aby taky ne, když mi leží někde na satelitech Googlu už od konce roku 2010. Byla to prvníi hra, kterou jsem si mohl dopřát na novém notebooku, napálil jsem si Game of the Year Edition a postupně prošel celou hrou (a měsíc jsem přitom o sobě moc nevěděl), až po dohrání hry jsem zjistil, že některé zvlášť odlehlé lokace mne minuly, takže při případném opětovném rozehrání mám stále co objevovat. 

Ze hry jsem byl každopádně natolik nadšený, že jsem si rozplánoval koncept vpravdě grandiózní recenze, která by formou vyprávěného příběhu zrekapitulovala celou mou hráčskou odysseu napříč základní hrou i výživnými datadisky. Z velkých plánů zbylo několik letmých poznámek psaných rukou v průběhu hraní a samotný úvod, který níže přikládám pro ilustraci. Jedná se o fragment, který nejspíše nebude nikdy dokončen (o působivosti nevyřčeného by ostatně mohl vyprávět např. Edwin Drood cestou na Kafkův Zámek) již jen proto, že si ze hry toho už moc nepamatuju a nové rozehrání nemám aktuálně v plánu. Nyní samotný fragment:

Fallout 3 se odehrává v postapokalyptickém světě, který je silně stylizovaný do retro-scifi žánru, z čehož vychází unikátní design a celková originalita celé série. Ve Fallout univerzu postupoval technický pokrok mnohem rychleji, než v naší realitě, přičemž kulturní vývoj nikoliv: ve výsledku tak dostáváme svět Ameriky 50. let se všemi kulturními odkazy okolo (Coca-Cola, napomádované účesy, rock'n'roll apod.) a technickými vymoženostmi několika budoucích dekád včetně pravých domácích robotů, energetických zbraní, pulzních min atd; ani této realitě se však nevyhnula studená válka a překotné závody v atomovém zbrojení. Zásadní zlom přišel v roce 2077, kdy válečný konflikt mezi USA a Čínou přerostl v jadernou válku a obě velmoci na sebe navzájem zaútočily celým svým jaderným arzenálem. Tato výměna trvala sice pouhé dvě hodiny, ale nadobro změnila celý svět. Většina obyvatel zahynula, ti kteří přežili často zmutovali vlivem obrovských dávek radiace v bizarní kreatury a ,,šťastných'' pár se stihlo uchýlit do protiatomových krytů zvaných Vaulty vybudovaných na úsvitu války mocnou společností Vault-Tec.

Potomkem jedněch přeživších obyvatelů Vaultu 101 jste i vy. Hra začíná vaším narozením ve Vaultu 101 v roce 2277 někde na předměstí Washingtonu, tedy dlouhých 200 let po Velké válce. Asi hodinu trvající dospívání ve Vaultu, v rámci kterého si upravíte svoji postavu a určíte základní dovednosti slouží jako tutorial. Už zde máte možnost dozvědět se mnoho informací o světě tam venku, kam obyvatelé Vaultu zásadně nechodí a vyčkávají za těžkými ocelovými dveřmi. Ve Vaultu funguje autoritativní systém, ve kterém má hlavní roli tzv. Správce (the Overseer). Všem obyvatelům je přidělena práce v jejich 16 letech a tu vykonávají až do konce života, vás tenhle osud naštěstí nepotká, příběhové nitky zavedou hráčovu postavu úplně jinam. Jediným příbuzným hráče je jeho otec James (matka zemřela během porodu), který rovněž slouží po značnou část hlavní příběhové linie jako katalyzátor událostí a ve snaze dokončit jeden ze svých vynálezů udělá něco nemyslitelného: poruší nejpřísnější pravidlo Správce a opustí Vault.

Správcův hněv se obrací vůči hráči, ten však s pomocí jedné své kamarádky Vault za dramatických okolností také opouští a vydává se ve stopách svého otce. Obrovské ocelové dveře se otevřou a po krátké cestě tunelem vás již oslepuje přímé sluneční světlo, které jste dosud neměli možnost poznat. Jste venku a je jen na vás, co se bude dál dít...

Post scriptum
Tento příspěvek je zároveň jubilejním 200. příspěvkem na tomto blogu publikovaným. Za některé se samozřejmě stydím, na některé (především z poslední doby) jsem takřka hrdý, srdce na to kterékoliv z nich mazat nemám.

Post scriptum II
Výše uvedené již zcela neplatí; nakonec jsem tu tvrdost v srdci objevil a provedl jsem zřejmě poslední důkladný audit blogu, v rámci něhož jsem smazal zhruba 30 příspěvků kvality střední školy, za kterými již nestojím (resp. jejich kvalita ve mně vyvolávala rozpaky). Na druhou stranu můžu zase za chvíli (znovu)slavit jubilejní 200. příspěvek... také jsem projel svoje koncepty a některé infantilní nápady zavrhnul... možná se nějaké další změny projeví i v uspořádání blogu (lišty na pravé straně); over and out. 

I always fall from your window to the pitch black streets

Rok 2014 byl pro tento blog v jistém slova smyslu zlomový, což se projevilo zejména ve zvýšené frekvenci příspěvků. Oproti úpadkovým rokům 2012 (7 příspěvků) a 2013 (9 příspěvků) přinesl rok 2014 úctyhodných 23 příspěvků a několik delších rozdělaných konceptů, které se mi nepodařilo včas dokončit. Sám nevím, jak jsem se k tomuto číslu propracoval. Rok to byl totiž poměrně vytížený; dokončil jsem školu, takže všechna práce s doháněním kreditů, učením na státnice a psaním diplomové práce spojená s částečným úvazkem v práci musela nutně ubírat na volném čase pro psaní. Nakonec se mi ovšem začalo opět dostávat toho nejdůležitějšího: chuti k psaní, ta mne v předchozích letech docela opustila a uvažoval jsem i o úplném zrušení blogu jako celku. Nyní jsem rád, že se tak nestalo, přece jen té práce spojené s vytvářením a udržováním blogu v chodu bylo již poměrně dost a možná by to tady snad i někomu scházelo (byť chápu, že mí čtenáři jsou spíše fiktivního charakteru a efemérní podstaty). 

Co se skladby příspěvků týče, poměrně jsem se odklonil od klasických témat typu filmy a pivo, spíše jsem se zaměřil na seriály, které sleduju častěji a zejména jsem se opětovně vrhnul na literaturu. Potřeba nějakým způsobem ventilovat mé dojmy z četby ve mně dřímala již delší dobu, nakonec jsem pro sebe objevil ideální formu borgesovské poznámky, tedy něco mezi esejem, subjetivním zhodnocením a obecnou glosou. Tento formát nevyžaduje přísnou strukturu recenze či kritiky a jednoduše mi asi nejvíce vyhovuje, budu se jej proto i nadále držet. Na své literární příspěvky jsem poměrně hrdý a prozatím si za nimi stojím (myslím, že představují to hodnotnější, co jsem zde zatím publikoval). Tematicky se budu určitě věnovat dílu Arthura Conana Doyla, které chci přečíst celé (zatím jsem zhruba v první čtvrtině); dále se můžete těšit na delší rozbor některých děl Brandona Sandersona i knih z edice Pandeamonium od nakladatelství Plus (tato edice je btw. mou nejoblíbenější edicí uplynulého roku). Na poli seriálovém očekávejte fragmentární komentáře k několika sériím, které zde nepravidelně publikuji. Co se piva týče, tam na klasické recenze již nejspíše nebude čas/prostor/chuť, spíše na některé zážitky s pivem spojené - beer writing v klasickém slova smyslu. Co se asi nikdy nezmění (viz nadpis) jsou FOB reference, které chápu jako můj dlouhodobý osobní inside joke táhnoucí se přes celou historii blogu. 

Velkým cílem pro rok 2015 je překonání hranice 30 příspěvků. Takže uvidíme, zda se zadaří.

Here's to never running dry

One more shot and I'm quitting forever, X my heart, X my fingers...

Running dry ain't never gonna happen around here. Německá pšenice nalitá do anglické pintovky (I see them beer nazis getting ready to burn me on the cross), but you know what? Noch einmal, bitte and all that jazz. Konvence nekonvence, mezinárodní právo se snad nezblázní, ne? Borders are meant for crossing (lines as well). V Bavorsku by to možná bylo na přestupek vůči občanskému soužití, but in my private kingdom you can get a medal for that shit. Zase se mi nechce shánět patnáct základních sklenic na pivko, takže ease up cowboy. Všechno je relativní, ale dokud to má volty... yeah i guess I can support this particular cause.    

A stejně to nejvíc závisí na vnějších okolnostech. I Heineken může být super, když si ho člověk dá s nejlepším kamarádem na rockovém festivalu a slunce zrovna zapadá a ta stage září všemi odstíny rudé a frontman se rozhodne konečně zahrát nějakou pecku z prvního alba (oh nostalgia I don't need you anymore, except I do...); jo to jsou ty chvíle, kdy nezáleží na značce, ale na obsahu alkoholu. A pak máme situace vysněné, podpořené notnou dávkou fantazie. Včera jsem si představoval, že si dám jihlavskou Black Roof IPA a v klídku si prožiju běhání po střechách Dunwallu, ale nepodařilo se. Sice sem si dal ono pivko v točené verzi, ale uniformní zářivky pivotéky mi tento zážitek nedokázaly zprostředkovat. 

Cloning kids, cyber-skin I miss missing you, now and then. Sometimes before it gets better the darkness gets bigger, the person that you'd take bullet for is behind the trigger. Oh, we're fading fast, I miss missing you, now and then. 

Changing times, a little bit of personal history, acquired taste and a whole lot of other things

Určitým vývojem prochází člověk asi ve všech sférách, osobní, pracovní, rodinné etc. no a sféra preferencí v oblasti jídla a pití není žádnou výjimkou. Já bych měl pracovat spíše na své diplomové práci, nicméně zkouším jít cestou, kterou naznačil Brandon Sanderson. Jeden z mých oblíbených spisovatelů totiž mezi velkými projekty sepisuje kratší novely nebo povídky, aby se udržel v dobré spisovatelské kondici. Myslím, že se to projevuje i na kvalitě jeho prací, která jde neustále nahoru a přesto si udržuje sympatické žánrové rozkročení (high fantasy, steampunk, sci-fi). Obdobně se budu i já snažit jednou za čas proložit náročné sepisování kvalifikační práce svými články.

Již několikrát v minulosti jsem avizoval, že tento blog není úplně reader-friendly, což se projevuje mj. i frekvencí publikace a přirozeně také tématickým zaměřením jednotlivých příspěvků. Kdysi dávno, vlastně v prvopočátcích existence blogu, jsem byl tak trochu jako Charles Dickens při psaní Olivera Twista: neměl jsem absolutně žádnou představu, jak to celé skončí. Blog jsem si založil z náhlého popudu jedno slunné odpoledne a s nadšením napsal úvodní příspěvek. Jelikož jsem na střední psal hodně věcí (česky i anglicky, hlavně různé eseje na všemožná témata) a přispíval do kamarádova hudebního časopisu, tak jsem vybral pár kousků a republikoval je na blogu. Stále jsou dohledatelné přes archiv pro případné imaginární zájemce. Tato cesta mě ale moc nenaplňovala a chtěl jsem zkusit vytvářet nějaký originální obsah. Ve školním časopisu jsem měl na starost kulturní rubriku, kam jsem přispíval zejména recenzemi seriálů, filmů a hudebních alb. Několik recenzí z této doby najdete i zde, vybral jsem ty, které se mi nejvíce zamlouvaly a po mírných úpravách nahrál na blog. Přesto jsem nechtěl z mého osobního blogu vytvořit něco jako odkladiště již publikovaných recenzí, ani jsem neaspiroval na vytvoření monotématicky zaměřené stránky, kde by se pouze střídaly recenze různých médií. Začal jsem tedy psát krátké ,,výstřely do tmy'' o čemkoliv, co mě zrovna napadlo. Za většinou těchto věcí si již příliš nestojím, ale jako artefakt časů minulých a prostředek pro sebereflexi jsou ideální. Postupně jsem, až na malé výjimky, zavrhl hodnocení hudby a zůstal pouze u filmů a seriálů. Nejprve byly dominantní filmy, kde jsem si vytvořil pomyslný formát krátkého shrnutí mých pocitů doplněných obrázkem. Seriály přišly až o něco později, navíc jsem také opouštěl formát obrázek + text a zůstal pouze u textů samotných. Jak jsem si uvědomoval, že počet mých čtenářů nepřekročí dvouciferná čísla, tak jsem se stále více dostával na pole metazábavy pro jednoho. V poslední době dávám většině článků nadpisy pocházející z písní mých oblíbených kapel a do textů včleňuju nejrůznější narážky na současnou popkulturu. Osobně mě to baví a jsem sám zvědavý, kolik těchto easter eggs rozluštím za pár let. Víceméně jsem nyní zaměřený hlavně na seriály a svůj původní formát recenzí filmů jsem ještě více zkrátil. Stále více chci prozkoumávat formát borgesovské poznámky, která je sama o sobě značně flexibilní a touto formou se budu zamýšlet nad mými oblíbenými tématy.

Teď jsem zaskočil sám sebe. Původní účel tohoto textu bylo totiž krátké zamyšlení nad změnami v chutích, konkrétně nad změnami mých preferencí v oblasti piva. Sandersona jsem chtěl zmínit na okraj a pokračovat v rozjímání o pivu, ale můj historický exkurz se mi trochu vymkl z rukou. No, alespoň jsem se trochu vypsal, to taky nemůže nikdy uškodit. A nyní bych rád přešel k tomu stále mi unikajícímu pivku.

V poslední době zjišťuji, že v oblasti piva (ať již craft nebo ne) nelze skoro nic považovat za jisté. Měl jsem totiž za to, že se mé chutě již ustálily, takže se dokážu ve stále bohatší nabídce bez potíží orientovat. To byla chyba. Začal jsem na sobě totiž pozorovat působení dvou specifických fenoménů: acquired taste a boredom of the known. První je poměrně ustálený koncept aplikovatelný na vše od sardinek v oleji až po politiky, druhé je čistě můj výmysl. Acquired taste neboli získaná chuť spočívá ve známém faktu, že některé potraviny nebo nápoje člověk nedokáže zpočátku plně docenit a musí se k nim projíst či propít. U piva se to stává běžně, jelikož záběr jednotlivých pivních stylů je značně široký a celoživotní konzument plzeňského ležáku si tak nebude pochvalovat belgický kriek na první dobrou. Těch protikladných kombinací je samozřejmě nespočetné množství, já jsem tento problém měl zpočátku se dvěma styly. Rauchbier neboli nakuřované pivo mě neoslovilo v mé první fázi poznávání piva a na dlouhou dobu jsem na něj zanevřel. Postupně jsem se k němu vrátil obloukem přes nakuřované pšenice, protože ty mi naopak zvláštním způsobem očarovaly a začal jsem je vyhledávat jako zajímavou alternativu ke klasickým přezrálým bavorským banánům. Kyselejší piva mi chutnala vždy, ale gueuze jsem zrovna nemusel. Ještě vyšší level představuje gose, velmi zajímavý německý pivní styl s pohnutou historií. Právě gose se mi podařilo ochutnat, sice to nebylo pravé německé, ale americká varianta, přesto si myslím, že v chuťovém profilu byla hodně podobná originálu. Gose je kyselé až na půdu, vaří se metodou svrchního kvašení s přídavkem soli a koriandru. Výsledkem je opravdu kyselá záležitost se slanými podtóny a lehkým náznakem koriandru. Má verze byla navíc doplněná o šťávu z yuzu, což je hodně kyselý citrusový plod původem z Číny. Ta chuť byla opravdu velmi specifická a přesto jsem ji dokázal náležitě ocenit, což by třeba ještě dva roky zpátky byl nejspíš problém. Opět jsem překvapil sám sebe a tentokrát příjemně.

Boredom of the known značí jistou únavu pivními styly, se kterými se setkávám nejčastěji. Jednu dobu mi to reálně hrozilo u bavorských pšenic, už jsem jenom rezignovaně odškrtával banánové tóny a typickou plnost těla a nedělal valné rozdíly. Pak jsem si od pšenic dal na chvilku pauzu a hned to šlo lépe. Nyní jsem schopen je zase ocenit. Nejnověji mám ovšem problémy u nejrůznějších imperial stoutů, pokud totiž necítím výrazné čokoládové tóny (nebo prostě něco dalšího neobvyklého), pak se mi tento styl smrskává na neúprosnou kávu a často již vysoký podíl alkoholu. Tyto těžkotonážní kousky mi posléze splývají v jedno a nedokážu je příliš odlišovat. Hlavně mě ale začínají nudit. U india pale ale se mi to ještě nestalo, což je zvláštní, protože tento styl piju ze všech nejčastěji. Tady to ovšem přisuzuji značné rozmanitosti, protože často piju double IPA, black IPA, imperial IPA a IPA s přídavkem něčeho. Nevím, zda existuje styl white ipa a po pravdě mě ani ta akademická diskuze příliš nezajímá, nicméně tato kombinace belgického witu a americké ipa mi docela chutná (White Shadow od Kaltenecker je úplně v pohodě).

Někdy příště bych se rád rozpovídal o session beers a mém pohledu na craft beer celkově.

Does this change how you feel?

I have to admit that being drunk makes you really good at listening.

And I don't mean drunk on love, just plain alcohol will suffice. So picture this little scene: it's around midnight, the moon is hiding somewhere above your head, the short story you've been meaning to write is still just a fragment of your imagination (or a thing of the past/broken dream/mythical creature of your choosing) and you're sitting at your desk. Maybe you're searching the immeasurable world wide web for something meaningful, but deep down you know that there is nothing of importance to be found. Not now, anyway. You had a couple of beers or maybe a glass or two of something stronger, then you stumble across a song you haven't heard in a while. It may not be the perfect song for this particular moment, but your mood is adventurous and you give it a shot. And before you know it, this song, this absolutely fascinating piece of music is playing over and over and over. Basically, you're stuck on repeat. And if there is a someone or something you should be thanking for this beautiful experience, you should go ahead and do it. I know i did.  

Knowledge is power, guard it well.

Trošku po delší době ujíždím na Warhammer 40k a to až do té míry, že jsem si objednal na zkoušku dva omnibusy Ultramarines... Jinak jsem dohrál Dawn of War II (i datadisky Chaos Rising a Retribution) a musím říct, že mě to sice bavilo, ale styl jedničky mi sedl víc. Tenhle minimalistický přístup se prostě k monumentálním bitvám příliš nehodí a navíc malá možnost rozvoje hrdinů a celkově i malý počet misí mému zklamání moc nepřidal. Spolu s omnibusy mi dorazí i mnoho knih od Brandona Sandersona, od kterého jsem zatím četl skvělou Elantris a vážně se těším na jeho Mistborn trilogii a do stejného univerza zasazenou novelu Alloy of Law. O čtení mám každopádně postaráno. Na filmové scéně je momentálně pusto prázdno a v podstatě až na Avengers nemůžu o žádném filmu za poslední tři měsíce prohlásit, že byl skvělý. Reboot Spideyho zkouším napůl bojkotovat a Batman se samozřejmě vrátí a bude to velké, ale už tam nebude Joker a jeho mizející tužka, which sucks by the way. Z pivního hlediska jsem měl možnost projet šestici vážně odporných španělských piv a tahle fáze experimentování je pravděpodobně za mnou, jinak samozřejmě mám problémy s aktualizacemi blogu, což je očividné, nicméně jsem se nad to víceméně povznesl a budu sem psát tempem, kreré uznám sám za vhodné. Určovat si minimální počet příspěvků a podobné praktiky vždy selhaly a nevidím v nich řešení, takže mým třema a půl čtenáři vzkazuji: držte se, bude to jízda (probably not).

Everybody wants to drive on through the night

FOB reference right off the bat? Boy, you must be feelin' lucky tonight...

Ok, další doba hibernace je za námi, nějak mi nebylo přes zkouškové příliš do psaní, snad se to nyní trochu zlepší. Supernatural blog ten to odnesl nejvíc, nebyl jsem schopný se do toho všeho ani trochu ponořit a ačkoliv mám několik dílů první série shlédnutých a poznámky k nim sepsané hezky v malém černém Moleskinu, do podoby virtuálního inkoustu se nedostalo zatím nic. Jediná trocha slušnosti mi velela, abych to dal alespoň trochu najevo, takže jsem na druhý blog připlácl obligatorní ,,ve výstavbě'' a nechal ho být. S tímhle projektem to tedy zatím vypadá bledě (btw. sedmá série má výrazně kolísavou kvalitu, už tomu bohužel nějak dochází dech).

V blízké době vychází Fallout: New Vegas Ultimate Edition, takže to je pro mě jasné back to the Wasteland. U předchozího Falloutu 3, na který jsem mimochodem plánoval sepsat vyčerpávající recenzi, jejíž torzo tu na mně vytrvale pomrkává z konceptů, jsem na DLC čekat nemusel, jelikož jsme si rovnou pořídil GOTY edici, takže u Vegas mám docela absťák. Navíc jsem původní Vegas ani nedohrál, protože jsem byl v hlavním příběhu sotva v půlce a už jsem měl lvl 28/30 a pro mě bohužel hra s dosažením maximálního levelu většinou končí. Nejlepší bude asi Old World Blues/Honest Hearts, pak Lonesome Road a nakonec Dead Money, na které se vážně moc netěším. Jako celek mi to samozřejmě zabere asi hodně času, takže žádnou recenzi dopředu slibovat nebudu.

Během zdejší doby ticha jsem viděl celou řadu filmů, ale pouze tři z nich si zaslouží vlastní recenzi a budou to: Winter's Bone, Chronicle a Contraband. Hudbu jsem moc neposlouchal, žádné nové objevy bohužel nemám. Z nových seriálů jsem začal sledovat jen Alcatraz a zatím je to jedno velké zklamání, možná se to vzchopí. Největší radost mi dělá třetí série Justified a čtvrtá série Fringe. Doufám, že brzo zruší HIMYM, protože nevím kam hlouběji by ještě mohla padat. Sheldon a spol. si drží svou vysokou kvalitu a spolu s 30 Rock je to jediná věc, která mě dokáže pravidelně rozesmát.

Well, wouldn't wanna drag this on too long, so catch ya all later.

To nejlepší z let 2007-2010

Propásl jsem jedno důležité výročí, 26. října 2007 zde totiž byly publikovány úplně první texty, můj blog tedy slaví čtvrtý rok své existence, což je upřímně řečeno mnohem více, než bych kdy dokázal odhadnout. Možná by bylo vhodné sepsat nějaký delší článek popisující genezi blogu atd., ale na to není bohužel čas. Dovolil jsem si aspoň projít všemi články a sestavit takový malý výběr, který má možná trošku nadčasovější hodnotu oproti ostatnímu obsahu, řazeno chronologicky a s vysvětlivkami v závorkách. Rok 2011 zde uveden není, jelikož ještě neskončil, takže bude zahrnut až v případném dalším výběru.

2007

And through the light shall they be reborn (menší cvičení z hodiny angličtiny)

2008

Že by už konečně? (několik poznámek ke Smallville)
In Bruges (recenze)
Toward the Terra (recenze)
Máslovej ležák, Bertíkovy fazolky a Kulovej Blesk (dojmy z knižní série Harry Potter)

2009

Ronnie's dream (komentář ke scéně z filmu Observe and Report)
G.I. Joe: The Rise of Cobra (recenze)
Just another weird headline (malé povzdechnutí nad úskalími četby)

2010

Všechna piva světa (meditativní článek nejen o pivu)
Jade Empire (recenze)
Karate Kid (recenze)
Resident Evil (recenze dílů 1-4)

Enjoy.

And all these demons they keep me up all night

Hodně lidí jim nevěřilo (já taky ne), ale oni to dokázali. Nezničitelná trojice se vrátila, aby nám ukázala, o čem že ten pop punk vlastně je. Comebackové album Blink 182 Neighborhoods je ukázkový příkladem toho, jakým vývojem všichni tři její členové prošli, přece jen je to už nějaký ten pátek, co spolu stáli na jednom podiu. Já navíc mám s prvním poslechem Neighborhoods spojenou příjemnou vzpomínku:

Vstal jsem hodně brzo, ještě nějak před šestou a zrovna se rozednívalo. Teda vlastně to nešlo moc poznat, protože slunce bylo ukryté za těžkými šedivými mraky, depka jako vyšitá. Opodál vytrvale chrlil jeden oprýskaný komín chuchvalce hustého krémového dýmu, který se pomalu rozplýval nad střechami okolních domů. Na ulici bylo přirozeně úplně mrtvo, nikde nikdo, jen lehký vánek třásl větvemi stromů, asi je chtěl zbavit posledních listů, které už hrály všemi barvami podzimu. Celkově to vytvářelo takovu podivnou a těžko popsatenou atmosféru melancholie říznuté temnějšími podtóny a do toho jsem si pustil nové Blinky. Bylo to naprosto vynikající, protože Neighborhoods jsou jejich nejtemnější a zároveň i nejlepší deskou. I když je na ní zřetelně cítit určitý vliv AvA, je vážně temná jak po stránce textové, tak po stránce hudební. Kluci jednoduše dospěli a chtějí se vyjádřit odpovídajícím způsobem. Sice nechybí odkazy na klasické vypalovačky (Wishing Well), ale nejlepší písně jsou právě ty nové, progresivní depky oděné do klasického Blink-kabátu (Love Is Dangerous, After Midnight). Je to skvělé album, vyvážené, promyšlené a velmi dobře produkované a sebejisté. Takže za mě rozhodně thumbs up!

Gotta love them books

Po delší době jsem si zašel na pořádnou prohlídku do Luxoru na Václavském náměstí a vrátil jsem se domů s tradičně plnou taškou knih a o dva tisíce chudší. Jak vám v Luxoru budou rádi česky i špatnou angličtinou opakovat, mělo by se jednat o ,největší knihkupectví ve střední Evropě'', což za předpokladu, že do střední Evropy řadíme i Německo (které tam přirozeně neoddiskutovatelně patří) není pravda; v Berlíně jsem byl v knihkupectví několikrát větším. Luxor není nejlepším knihkupectvím v Praze v rámci všech kategorií, odborné knihy nakupuji raději v Academii, zatímco anglické v některém ze specializovaných knihkupectví (Big Ben, Shakespearre and Sons), ale v té základní kategorii krásné literatury má opravdu velký výběr, a proto tam také rád chodím. Vlastně ne vždy odejdu s nějakou knihou a čas strávený listováním tucty knih mi přijde jako čas dobře strávený, tohle mapování terénu a vyhlížení slibných novinek je něco, co vám nákup po internetu nikdy nedokáže uspokojivým způsobem nahradit... Proč se tady vlastně rozepisuji o svém bloumání po knihkupectvích? Odpověď je jednoduchá: chci se podělit alespoň o část svého nadšení ze včerejšího nákupu. Projel sem, jak mám ve zvyku, svoje tři nejoblíbenější sekce, beletrie anglická a česká a odbornou literaturu historickou s tím, že jsem se mrknul i na anglickou sci-fi, jestli se tam nedá něco zajímavého ulovit. Nakonec jsem odcházel s touhle nadílkou:

Isaac Asimov - The Rest of the Robots
Václav Havel - Prosím stručně
Josef Váchal - Krvavý román
Henry Kissinger - On China
Ken Kesey - One Flew Over the Cuckoo's Nest
Carl Gustav Jung - Essays on Contemporary Events

U Asimova tak nějak pokračuji v poznávání jeho povídkového díla (už mám za sebou jednu sbírku) a očekávám jeho vysoký standard; Havlova knížka je vlastně dlouhý rozhovor s Karlem Hvížďalou, doplněný o některé poznámky a dokumenty a vzal jsem ji spíše do počtu a taky proto, že stála jen sto korun. Na Váchala se těším rozhodně nejvíc, kdysi na střední škole jsem byl na výletě v jeho muzeu Portmoneu v Litomyšli a od té doby jsem si říkal, že bych si to jeho stěžejní dílo přeci jen rád přečetl, takže když mi včera padnul zrak na tuhle novou edici, neváhal jsem příliš dlouho. Kissingerova bichle mne zaujala už svojí krásnou obálkou, jeho Dějiny diplomacie bych si chtěl rovněž v budoucnu přečíst, tak začnu alespoň méně objemným svazkem o Číně a budu si přitom dál prohlubovat znalosti o regionu Východní Asie. Keseyho knížka u nás mnohem známější pod názvem Vyhoďmě ho z kola ven taky nevypadá nejhůř a sbírka Jungových esejů mne oslovila už tím, že vyšla v prestižní edici Routledge Classics, kterou se také pomalu prokousávám. Dnes snad začnu číst Krvavý román a dál se uvidí :D.

Cause baby I'm a Slytherin and girl you are a Gryffindor

Takže asi nejvíc kávové pivko (Black Damnation II) v mojí dosavadní kariéře mně přirozeně dovedlo na youtube k heslu harry potter + hero + music video a ne nemyslím tu verzi od Nickelback, nýbrž tu nejlepší od nesmrtelného Enriqua Iglesiase...

Proč? Protože Enrique-fucking-Iglesias!!!

Každopádně po uspokojení téhle guilty pleasure pramenící mj. i z určitého smutku, neboť po konci Stargate skončila nyní i další z legend mého dospívání a sice slovutný Harry Potter, který to zařízl monumentální bitvou o Bradavice a pak totálně podělal nechtěně vtipným a zbytečným epilogem. Snad se někdy utrhnu k dalšímu HP maratonu a pak sem nahodím shrnutí celé série. Jinak nadpis je úryvek ze super super písničky, kterou sem náhodou našel právě na youtube a ano kdysi jsem na wizard rocku vážně ujížděl, tuším, že to bylo okolo páté nebo šesté knížky a drželo se mně to přes půl roku. A Hot Tub Time Machine je jedna z nejlepších komedií, které jsem kdy viděl a nestydím se za to, smál jsem se víc než u obou Pařeb dohromady. Jo a tady máte tu nádheru, jsem pořád stuck on repeat:

So today I...

- got up early
- smoked several cigarettes
- tried to get hold of my friends, but they were busy
- watched a couple of movies
- enjoyed a very unique beer (Abstrakt AB 0:1 in case you're wondering)
- read the first three pages of Paul Johnson's A History of the 20th Century
- watched the raindrops fall from the sky
- had some dark thoughts
- and generally did nothing
- yep I guess, that the summer arrived today.

My sweet escape

No jo, nějak mě to všechno doběhlo, předběhlo a podrazilo nohy. Na youtube se mi dokola točí (,,stuck on repeat'') Gwen Stefani, Stargate music videa (still sad because of the cancellation) a různé další věci více či méně obskurního ražení. V kině nic nejde, chtěl jsem jít na Kazatele, ale poté, co jsem zjistil, že bez 3D to tentokrát nepůjde si raději počkám na m-HD rip a na další Piráty vážně nemám náladu. Posledním zářezem tedy zůstává vynikající Fast Five, což mi připomíná, že bych si měl dát maraton Fast and Furious a nahodit nějaký větší souhrnný článek...času dost. Nechce se mi učit pracovní právo, tak hledám výmluvy všude možně, ale zítra už budu muset vážně začít.

Včerejší večer byl naprosto skvělý po pivní stránce; konečně jsem se totiž dostal do nově otevřeného pivního baru Zubatý pes, bohužel mám Vršovice opravdu z ruky. V tomhle velmi příjemném moderně zařízeném podniku se totiž na 15 pípách točí piva malých českých pivovarů, ale i piva skotská, dánská či norská. Mým primárním cílem bylo ochutnat hlavně ta skotská piva z produkce pivovaru BrewDog, což je takový velice sympatický menší pivovar, který se nebojí dělat piva jinak. Měl jsem možnost ochutnat jejich Riptide, který jsem dostal k Vánocům a od té doby jsem se těšil na další setkání, navíc naprosto miluju jejich design lahví i kríglů. Beer for Punks mají na svých stránkách, well count me in! Kromě jejich piv jsem ochutnal i piva z produkce norského Nøgne Ø a dánského Mikkeller, která mi rovněž velmi chutnala, no a malou českou výjimku tvořilo pšeničné pivo od Matušky, a to skutečně ostudu naší kotlině neudělalo. Podařilo se mi projet po malých pivech (někdy i 0,2 l) celou zahraniční nabídku (samozřejmě pouze tu točenou, lahvový výběr je zde poměrně slušný) na zbývajících 8 českých piv už jsem sílu neměl; alespoň, že jsem dal toho Matušku. S kamarádem jsme si k pivu dali sušenou dračí klobásu nepochybně z pravého draka a studené vepřové výpečky, teplá kuchyně se bohužel nevede, což je asi tak spolu s polohou jediné minus baru. Malý přehled na závěr:

Nøgne Ø - Two Captains Double IPA

Nøgne Ø - Saison

BrewDog - 5am Saint

BrewDog - Hardcore IPA

Mikkeller - Funky E-Star

Mikkeller - Green Gold IPA

Matuška - Pšeničné

Saison hodně překvapil, 5am Saint byl asi nejlepší celkově, Funky E-Star byl velikonoční speciál, takže by byl hřích té šance nevyužít no a Matuškovo pšeničné bylo jako pravý německý weizen.

Jinak jsem pořád docela down ze zrušení Stargate, ale tohle rekapitulační video ze všech sérií mi udělalo vážně radost, takže klikněte na HD a zamáčkněte slzu:

Death of a Legend

Včera jsem viděl poslední díl Stargate Universe a stejně jako Eli pozorující Destiny v FTL jsem i já pocítil smutek smíchaný s nostalgií. Na Stargate jsem koneckonců vyrůstal, a tak s definitivním zrušením SGU odchází i kousek mého já. Malá rekapitulace:

Filmy

Stargate

Stargate: The Ark of Truth

Stargate: Continuum

Seriály

Stargate SG-1 (214 epizod)

Stargate Atlantis (100 epizod)

Stargate Universe (40 epizod)

Určitě by to chtělo nějaký obsáhlejší článek, ten se mi také formuje v hlavě už několik týdnů, ale nyní jednoduše nemám čas, proto bych chtěl na tomto místě alespoň poděkovat tvůrcům a hercům celého Stargate univerza za všechny příjemně strávené chvíle, ať již v naší galaxii, galaxii Pegasus nebo na druhém konci vesmíru. Díky a godspeed.

The glorious days of underage drinking

Když jsem v patnácti začal chodit s kamarády do hospody (tehdy ještě na starou Vinárku) nemohl jsem si moc vybírat. Sice se v mé malé vesnici nachází na 2300 obyvatel celkem 12 hospod, nicméně nezletilým se nalévalo tehdy jen v jedné, takže skutečně možnost volby neexistovala, a tak jsem se dostal k Černé Hoře. V rámci tohoto retrospektivního přemítání si uvědomuju, že jsem mohl skončit mnohem mnohem hůře, třeba u Gambrinusu nebo Staropramenu, k čemuž naštěstí nedošlo. Začínal jsem tedy na desítce a občasné dvanáctce z černohorského pivovaru, a že to nebyla vůbec sranda! Pivo nám přišlo obecně hnusně hořké, strašně těžké a neelegantní pití, narozdíl od vína, na které jsme byli přirozeně zvyklí, protože to jsme už nějaký ten čas pili (na Moravě se v tomhle ohledu začíná vážně brzo) a nejhorší bylo, že jsme byli po max. třech kouscích na hadry...nebyli jsme absolutně zvyklí i když postupem času jsme se zlepšili a odpadali jsme až tak okolo pátého pivka. No a někdy v průběhu toho památného léta nám to pivo začalo chutnat, tuším, že se to zlomilo po zhruba šesti týdnech; pro mě byly ty večery zvlášť důležité, protože jsem začal studovat na druhém konci republiky a domů jsem jezdil právě jenom na víkendy. Každopádně to bylo vždycky stejné: už ve vlaku mi volali kamarádi, kam že se to dneska jede ,,oslavovat krásu pátečního/sobotního večera'' a pokud se nikam nejelo, pak jsem věděl, kde je všechny najdu - u rohového stolu na Vinárce a před nima pivko. Takže klasicky jako poslední vejdu, sborové čus a už přede mě Roman staví krígl..

V té době jsme rovněž objevovali krásy vodní dýmky a Pavel ji tahal všude s sebou, plus měli jsme dovoleno kouřit ji i na Vinárce (díky Romane), takže náš velký rohový stůl byl tradičně shrouded not in mystery but in smoke:D. Taky pár mých kamarádů kouřilo (vlastně kecám tehdy skoro všichni) a já jsem to od nich přirozeně chytil, přesto jsem se ale naučil pořádně šlukovat až na intru. Úplný vrchol téhle jízdy představoval šňupací tabák, v kterém jsme taky jednu dobu jeli, takže občas to bylo až komické: napil jsem se piva, trochu si šňupl, zapálil si camelku, mezitím ke mě dojela vodárka, takže jsem střídal vodnici s camelkou a tak pořád dokola... A netřeba dodávat, že z Černé Hory se stal symbol a každé další pivko se muselo nejprve vyrovnat tomu ,,našemu'' černohorskému.

Kromě případů, kdy se někomu povedlo doma pokoutně stočit jeden dva litry vína do petky a večerů na Vinárce zbývaly už jenom vesnické zábavy, které se samozřejmě nezměnily za posledních padesát let skoro v ničem. Věkový průměr je tak patnáct let a věřte mi, že tak od devatenácti se tam už budete cítit fakt blbě a hodně staře, je to vážně časově limitovaná záležitost; nicméně přijedete tam kamarádovým autem, protože taxíky jsou drahé, pokud je zábava ve vedlejší vesnici, tak se chodí i pěšky v noci s vínem pěkně po polní cestě ozářené displeji mobilů... Zábava znamená spoustu lidí pod širým nebem nebo v místním Kulturním domě, vstup padesát korun, žádnou šatnu a lidi, kteří očividně přijeli už úplně naprach a jenom si zaplatili vstup, aby si mohli lehnout v areálu do bláta nebo na parkety pamatující ještě destalinizaci a vy je museli překračovat. Zábava taky znamená razítka a brodění se přes potok, aby jste nemuseli platit vstup, dále obtiskování razítek či rovnou razítka vlastní včetně několika barevných variant a zábava samozřejmě znamená a taky ji vlastně symbolizuje levný chlast.

U alkoholu je nutné se zastavit, protože tenhle obchodní model je vážně málem dokonalý. Pokud jste měli štěstí, tak se pořadatelé vytáhli a na zábavě bylo točené pivko, většinou za 20 korun nebo míň, takže good news, right? Bohužel to většinou byl Rebel z Havlíčkova Brodu a vážně netuším proč, jelikož tohle pivo se v okruhu asi 50 kilometrů nikde netočí, takže nechápu, kde ho vždycky vyhrabali; pokud jste měli vážně velkou smůlu, tak to mohl být i jihlavský Ježek nebo podobně opojný mok. Navíc bylo vždy teplé a natočené citelně pod mírou, jenže v patnácti si moc na toho dvoumetrového výčepního vážně vyskakovat nebudete. V nejlepším případě to byl Radegast, ale takových akcí moc nebylo. Ono to po čtvrtém kelímku bylo stejně už jedno. Piva se sice prodá dost, ale na něm se nevydělává, to vážně ne, dělá se to takhle: nakoupíte ty úplně nejlevnější značky, které dokážete najít (nejlépe v Makru) a pak prodáváte panáky za 30 korun, což je samozřejmě velice nízká cena, o které si ve většině barů a hospod můžete nechat leda tak zdát...nebudete mít moc široký výběr, pamatujte si, že jste na vesnici a whiskey nebo cognac vám tu nikdo pít nebude, keep it simple: vodka, borovička, rum, becherovka, nějaký ten zlatý jelzin pro holky a jste vykrytí. Člověk by vážně nevěřil, kolik se toho na těch zábavách vypije, máte tam dejme tomu 500 platících a bar (spíš taková dřevěná bouda, nebo předělaná šatna v kulturáku) je neustále v obležení. To masa alkoholuchtivých lidí se zvětšuje, pokud máte jenom lahvové pivo, na kterém se taky dobře vydělává, když prodáváte teplého Kozla nebo Radegast za 20 korun.

Shit just got real

Proč zde nenajdete žádné nové články až do konce ledna? Upřímně řečeno, raději bych aktualizoval blog třeba dvakrát denně, jenže bohužel... připravuju se (nebo se o to alespoň snažím) na první část státnic, takže proto je tady můj blog lehce na umření. Zatím tak nějak umím římské právo, pokračovat budu českými a československými právními dějinami, poté mě čeká ústavní právo, no a tuhle parádní session zakončím teorií práva. Termín mám 26. ledna, tak mi držte palce, protože znovu bych se to učit už vážně nechtěl.

Merry Xmas everoyne and a happy New year too!

Všechna piva světa II (summer edition)

Přišlo léto ( a mezitím než sem se dokopal k dopsání tohoto článku stihlo i skončit) a s ním i čas zapít všechny úspěšně složené zkoušky a vůbec si trochu víc užívat života, sluníčka a all around pohody. Taky jsem dočasně přešel na nový mobil a někdy na podzim si plánuju koupit iPhone, nicméně fotí to celkem dobře a i proto následující fotky vypadají líp, než ty minulé. Takže enjoy.

1)Tohle pivko jsem zakoupil v jednom malém obchůdku v Praze, jedná se o IPA Kocour Samurai, je to speciálek stejnomenného pivovaru Varnsdorf. Z kategorie Indian Pale Ale, což byly původně v době britského impéria v Indii vařená piva, která musela být speciálně upravena, aby přežila dlouhý převoz lodí až do Británie jsem zatím žádné neochutnal. V současnosti zažívají tyto piva novodobou renesanci a vaří se hlavně v USA, kdežto v Indii přežívá posledních pár pivovarů. No má to docela zajímavou chuť, barva je velmi podobná českým pivům, pěna taky, ale v chuti je cítít jakási troška exotiky; už si to moc přesně nepamatuju, ale byla tam trocha citronu a nějaké bylinky, vcelku příjemné překvapení.

2) Tento japonský výplach jsem ochutnal na Prague Food Festivalu a ano, bylo to docela hrozné a stejně jsem si dal rovnou tři, protože mi to k tomu sushi ladilo mnohem víc, než Hoegaarden nebo nedejbože Staropramen či Stella (což je zhruba tak rozsah piva, který se tam dal pořídit). Jmenuje se to Asahi a chutná to zhruba jako Braník nebo prostě jakákoliv levnější česká desítka, je to navíc hodně vodové a a barva taky není kdovíco... Jinak PFF byla naprosto dokonalá akce a dva dny jsem nedělal nic jiného než degustoval a přejídal se (hlavně ke konci), no bylo to něco neuvěřitelného :D; úplně top byly čokoládové ravioli!

3) A další speciálek ze stáje pivovaru Kocour, tentokrát se jedná o višňovou variantu, v podstatě je to polotmavé pivo obohacené višňovým aromatem a na české poměry velmi dobré, samozřejmě srovnání s belgickými ovocnými pivy neustojí, ale jak říkám, když už chcete něco českého a ochuceného pak doporučuju tohle nebo hodně dobrá je ještě Modrá Luna od Černé Hory, ta chutná zase po borůvkách. Fotka je pořízena během jednoho z mnoha úžasných večerů strávených pouze ve dvou v jedné moc příjemné a stylové hospůdce kousek od Náměstí republiky.

4) Jo tak k téhle fotce se váže trošku delší příběh: takže po delší době jsem se potkal se dvěma kamarády, kteří studují jeden v Anglii a druhý ve Skotsku a samozřejmě jsme okamžitě vyrazili na pivko. Chvíli jsme pobývali tuším ve Velrybě a potom jsme se vydali najít nějaké další posezení a předtím než jsme se dostali do nějaké punkové pajzly a posléze i do pochybné hospody, kde jsme se nacpali Ďábelskými tousty od Janouška jsme na chvíli zakotvili v ultra-alternativní hospodě/galerii kousek od Mexického velvyslanectví, kde jsme teda dali jednoho Rychtáře a padali pryč. No vešli sme tam a byly tam zhruba čtyři stoly a stejný počet lidí: jedna postarší výčepní, zkrachovalý umělec, napůl bezdomovec a hodně alternativní týpek v batikovaném tričku, jo přesně můj šálek kávy...Navíc jsme vešli s cigárkama a nikde popelníky a až potom nám došlo, že tady se možná nekouří, takže típačka pod stolem, rychlé obrácení škopku do sebe a pak už jenom čára za náma :D Jo a Rychtář je docela v poho pivečko, bylo dobře vychlazené a nová bečka, takže jaksepatří svěží a vůbec jsem čekal něco mnohem horšího...

5) Master Zlatý je nejnovější přírůstek do luxusnější palety plzeňského pivovaru (ještě existuje Polotmavý a Tmavý) a narozdíl od svých kolegů je lépe pitelný, protože má sice tuším 7% alk., ale moc to na něm není poznat. Nedokážu si pomoct, protože jediné podobné pivko, které mě napadá je belgické Leffe Blond. MZ má tedy skutečně zlatavou barvu a je to taková hutnější dvanáctka s moc pěknou pěnou, myslím, že určitě stojí za vyzkoušení; já jsem koupil poprvé rovnou 4-pack a s přítelkyní jsme ho vypili u filmu prakticky hned :D

6) V létě jsme měli mimojiné na našem domácím výčepu i tuhle belgickou krásku: třešňový Kasteel Rouge, který jsem si mohl vychutnat i v pěkném originálním skle, jejich světlé a tmavé piva jsou taky dobrá, ale Rouge je jejich masterpiece; na léto je tohleto naprosto ideální pitivo a navíc ta růžová pěna je prostě cool.

7) A další srdcovka, Radegast bylo jedno z pivek na kterých jsem takříkajíc vyrůstal, kromě Černé Hory, kterou jsem pil každý víkend v naší oblíbené hospůdce a hnusného Rebela (ten jsem byl nucen pít na nejrůznějších zábavách, když jsme měli štěstí byl Gambrinus...) jsem během svých náctin vypil asi nejvíce Radegastu. Hlavně vždycky, když jsme jeli na zábavu přes kopec do vedlejší vesnice, protože tam mají jenom dvě hospody (u nás ve vesnici je jich 11) Horní a Dolní. V Horní sice mívali lepší pivo (tehdy ještě dobrého Mušketýra a dvanáctku Krušovice), ale zavírali většinou v deset, takže jsme Horní nestíhali, protože Dolní byla blíž zastávky autobusu :D No a právě v Dolní měli na čepu od nepaměti Radegast a občanku tam nikdo neviděl ani z vlaku, prostě se na nic neptali a jenom to do nás lili, tam jsem taky zakoupil svůj první doutník, ale to je zase jiný příběh. Tenhle Radegast jsme si s kamarádem vychutnávali na cestě vlakem z Veselí nad Moravou do Strážnice, neboť jsme se jeli obveselit na Strážnické folklorní slavnosti, kde jsme si dali...

8) ...vynikajícího Krakonoše, byla to kvasnicová dvanáctka a padalo to do nás jedna radost, později po půl litru medoviny se mi po něm vážně stýskalo, takže zhruba ve tři ráno jsme seděli zádama opření o strážnický zámek a zapíjeli sme čínské nudle dalším pokladem z Krkonoš a taky mě během této královské hostiny stačila proletět okolo hlavy flaška vodky a viděl jsem asi pět rvaček, včetně jednoho staršího pána, který chtěl ty hajzly zmlátit, protože mu rozbíjeli flašky o zámek...no nic vzbudili jsme kamaráda, který byl tak poslední tři hodiny v lehkém bezvědomí a šli jsme najít nějaký taxík :D

9) S kamarádem z Moravy na chvilku v Praze jsme po vynikajícím Koutu z kavárny Lucerna šli takhle Vodičkovou a co nevidíme: pěkná vnitrobloková zahrádka a tam hospoda Jedová Chýše, inu proč ne, že? Měli Plzeň a pak vlastní pivko, tak jsme si dali to a jmenovalo se to Pražské bahno a byla to jedenáctka. Docela příjemná, jemně nasládlá chuť, zato pěkná pěna a celkově velmi pitelné, ačkoliv nic extra fascinujícího. Mají tam docela na střed Prahy levná jídla a vypadá to tam také pěkně, takže k jídlu bych určitě doporučoval, ale specielně kvůli Pražskému bahnu bych se tam netáhl.

10) Při příležitosti jeho návštěvy mi také přivezl suvenýr z dalekých Loun, kde pracoval na stavbě resp. zapojování (je elektrikář) solární elektrárny. Byla to desítka z pivovaru Louny, který už to má také za sebou a na etiketě se skvělo vznešené heslo ,,sametová hořkost''; hořké jako Radegast nebo Plzeň to skutečně nebylo, naopak to byla docela obyčejná desítka, která by se v regálech mezi Braníkem a Kozlem klidně ztratila. O něco později mi však přivezl i dvanáctku, a to už byla jiná liga! Vážně dobré a sametově hořké pivečko.

To by bylo zhruba tak všechno zajímavé, co jsem stihnul v létě vypít a vyfotit, ještě jsem měl i menší tour po Belgii z pohodlí vlastního domova, které plánuju věnovat vlastní článek, takže doufám, že jsem vás třeba upozornil na nějaké zajímavé pivko nebo naopak dokázal zabránit nepříjemné degustaci. Zatím se mějte. Cheers.

A short diversion

Zrovna čtu sci-fi román Metro 2033 od jednoho Rusáka; sehnal jsem si to teda v angličtině, protože Angláni mají lepší obálku :D; no a narazil jsem mimojiné i na tuto zajímavou část:

''So tell me, comrade commisar, what does Marxism-Leninism say about headless mutants? It has bothered me for a long time. I want to be ideologically strong, and I'm drawing a blank on this one.''