I always fall from your window to the pitch black streets

Rok 2014 byl pro tento blog v jistém slova smyslu zlomový, což se projevilo zejména ve zvýšené frekvenci příspěvků. Oproti úpadkovým rokům 2012 (7 příspěvků) a 2013 (9 příspěvků) přinesl rok 2014 úctyhodných 23 příspěvků a několik delších rozdělaných konceptů, které se mi nepodařilo včas dokončit. Sám nevím, jak jsem se k tomuto číslu propracoval. Rok to byl totiž poměrně vytížený; dokončil jsem školu, takže všechna práce s doháněním kreditů, učením na státnice a psaním diplomové práce spojená s částečným úvazkem v práci musela nutně ubírat na volném čase pro psaní. Nakonec se mi ovšem začalo opět dostávat toho nejdůležitějšího: chuti k psaní, ta mne v předchozích letech docela opustila a uvažoval jsem i o úplném zrušení blogu jako celku. Nyní jsem rád, že se tak nestalo, přece jen té práce spojené s vytvářením a udržováním blogu v chodu bylo již poměrně dost a možná by to tady snad i někomu scházelo (byť chápu, že mí čtenáři jsou spíše fiktivního charakteru a efemérní podstaty). 

Co se skladby příspěvků týče, poměrně jsem se odklonil od klasických témat typu filmy a pivo, spíše jsem se zaměřil na seriály, které sleduju častěji a zejména jsem se opětovně vrhnul na literaturu. Potřeba nějakým způsobem ventilovat mé dojmy z četby ve mně dřímala již delší dobu, nakonec jsem pro sebe objevil ideální formu borgesovské poznámky, tedy něco mezi esejem, subjetivním zhodnocením a obecnou glosou. Tento formát nevyžaduje přísnou strukturu recenze či kritiky a jednoduše mi asi nejvíce vyhovuje, budu se jej proto i nadále držet. Na své literární příspěvky jsem poměrně hrdý a prozatím si za nimi stojím (myslím, že představují to hodnotnější, co jsem zde zatím publikoval). Tematicky se budu určitě věnovat dílu Arthura Conana Doyla, které chci přečíst celé (zatím jsem zhruba v první čtvrtině); dále se můžete těšit na delší rozbor některých děl Brandona Sandersona i knih z edice Pandeamonium od nakladatelství Plus (tato edice je btw. mou nejoblíbenější edicí uplynulého roku). Na poli seriálovém očekávejte fragmentární komentáře k několika sériím, které zde nepravidelně publikuji. Co se piva týče, tam na klasické recenze již nejspíše nebude čas/prostor/chuť, spíše na některé zážitky s pivem spojené - beer writing v klasickém slova smyslu. Co se asi nikdy nezmění (viz nadpis) jsou FOB reference, které chápu jako můj dlouhodobý osobní inside joke táhnoucí se přes celou historii blogu. 

Velkým cílem pro rok 2015 je překonání hranice 30 příspěvků. Takže uvidíme, zda se zadaří.

The tux was starched and all...

Silent contemplation/all things divine/end is the beginning. And I could continue, the wheels of time spinning without mercy, without regret, without remorse. Makin' the big leap, the great divide awaits all who dare... I'll be where you need me to be, at the eye of the storm, the silent garden under the full moon (witche's cackle in the background included) or at the corner of the map... there be dragons and let's get to slayin' I say (I'm so close I can taste it). Pour me the drink divine and we will head to battle, last call, last look at the moon, last goodbye.

Let's break it down, single malt all around!

Changing times, a little bit of personal history, acquired taste and a whole lot of other things

Určitým vývojem prochází člověk asi ve všech sférách, osobní, pracovní, rodinné etc. no a sféra preferencí v oblasti jídla a pití není žádnou výjimkou. Já bych měl pracovat spíše na své diplomové práci, nicméně zkouším jít cestou, kterou naznačil Brandon Sanderson. Jeden z mých oblíbených spisovatelů totiž mezi velkými projekty sepisuje kratší novely nebo povídky, aby se udržel v dobré spisovatelské kondici. Myslím, že se to projevuje i na kvalitě jeho prací, která jde neustále nahoru a přesto si udržuje sympatické žánrové rozkročení (high fantasy, steampunk, sci-fi). Obdobně se budu i já snažit jednou za čas proložit náročné sepisování kvalifikační práce svými články.

Již několikrát v minulosti jsem avizoval, že tento blog není úplně reader-friendly, což se projevuje mj. i frekvencí publikace a přirozeně také tématickým zaměřením jednotlivých příspěvků. Kdysi dávno, vlastně v prvopočátcích existence blogu, jsem byl tak trochu jako Charles Dickens při psaní Olivera Twista: neměl jsem absolutně žádnou představu, jak to celé skončí. Blog jsem si založil z náhlého popudu jedno slunné odpoledne a s nadšením napsal úvodní příspěvek. Jelikož jsem na střední psal hodně věcí (česky i anglicky, hlavně různé eseje na všemožná témata) a přispíval do kamarádova hudebního časopisu, tak jsem vybral pár kousků a republikoval je na blogu. Stále jsou dohledatelné přes archiv pro případné imaginární zájemce. Tato cesta mě ale moc nenaplňovala a chtěl jsem zkusit vytvářet nějaký originální obsah. Ve školním časopisu jsem měl na starost kulturní rubriku, kam jsem přispíval zejména recenzemi seriálů, filmů a hudebních alb. Několik recenzí z této doby najdete i zde, vybral jsem ty, které se mi nejvíce zamlouvaly a po mírných úpravách nahrál na blog. Přesto jsem nechtěl z mého osobního blogu vytvořit něco jako odkladiště již publikovaných recenzí, ani jsem neaspiroval na vytvoření monotématicky zaměřené stránky, kde by se pouze střídaly recenze různých médií. Začal jsem tedy psát krátké ,,výstřely do tmy'' o čemkoliv, co mě zrovna napadlo. Za většinou těchto věcí si již příliš nestojím, ale jako artefakt časů minulých a prostředek pro sebereflexi jsou ideální. Postupně jsem, až na malé výjimky, zavrhl hodnocení hudby a zůstal pouze u filmů a seriálů. Nejprve byly dominantní filmy, kde jsem si vytvořil pomyslný formát krátkého shrnutí mých pocitů doplněných obrázkem. Seriály přišly až o něco později, navíc jsem také opouštěl formát obrázek + text a zůstal pouze u textů samotných. Jak jsem si uvědomoval, že počet mých čtenářů nepřekročí dvouciferná čísla, tak jsem se stále více dostával na pole metazábavy pro jednoho. V poslední době dávám většině článků nadpisy pocházející z písní mých oblíbených kapel a do textů včleňuju nejrůznější narážky na současnou popkulturu. Osobně mě to baví a jsem sám zvědavý, kolik těchto easter eggs rozluštím za pár let. Víceméně jsem nyní zaměřený hlavně na seriály a svůj původní formát recenzí filmů jsem ještě více zkrátil. Stále více chci prozkoumávat formát borgesovské poznámky, která je sama o sobě značně flexibilní a touto formou se budu zamýšlet nad mými oblíbenými tématy.

Teď jsem zaskočil sám sebe. Původní účel tohoto textu bylo totiž krátké zamyšlení nad změnami v chutích, konkrétně nad změnami mých preferencí v oblasti piva. Sandersona jsem chtěl zmínit na okraj a pokračovat v rozjímání o pivu, ale můj historický exkurz se mi trochu vymkl z rukou. No, alespoň jsem se trochu vypsal, to taky nemůže nikdy uškodit. A nyní bych rád přešel k tomu stále mi unikajícímu pivku.

V poslední době zjišťuji, že v oblasti piva (ať již craft nebo ne) nelze skoro nic považovat za jisté. Měl jsem totiž za to, že se mé chutě již ustálily, takže se dokážu ve stále bohatší nabídce bez potíží orientovat. To byla chyba. Začal jsem na sobě totiž pozorovat působení dvou specifických fenoménů: acquired taste a boredom of the known. První je poměrně ustálený koncept aplikovatelný na vše od sardinek v oleji až po politiky, druhé je čistě můj výmysl. Acquired taste neboli získaná chuť spočívá ve známém faktu, že některé potraviny nebo nápoje člověk nedokáže zpočátku plně docenit a musí se k nim projíst či propít. U piva se to stává běžně, jelikož záběr jednotlivých pivních stylů je značně široký a celoživotní konzument plzeňského ležáku si tak nebude pochvalovat belgický kriek na první dobrou. Těch protikladných kombinací je samozřejmě nespočetné množství, já jsem tento problém měl zpočátku se dvěma styly. Rauchbier neboli nakuřované pivo mě neoslovilo v mé první fázi poznávání piva a na dlouhou dobu jsem na něj zanevřel. Postupně jsem se k němu vrátil obloukem přes nakuřované pšenice, protože ty mi naopak zvláštním způsobem očarovaly a začal jsem je vyhledávat jako zajímavou alternativu ke klasickým přezrálým bavorským banánům. Kyselejší piva mi chutnala vždy, ale gueuze jsem zrovna nemusel. Ještě vyšší level představuje gose, velmi zajímavý německý pivní styl s pohnutou historií. Právě gose se mi podařilo ochutnat, sice to nebylo pravé německé, ale americká varianta, přesto si myslím, že v chuťovém profilu byla hodně podobná originálu. Gose je kyselé až na půdu, vaří se metodou svrchního kvašení s přídavkem soli a koriandru. Výsledkem je opravdu kyselá záležitost se slanými podtóny a lehkým náznakem koriandru. Má verze byla navíc doplněná o šťávu z yuzu, což je hodně kyselý citrusový plod původem z Číny. Ta chuť byla opravdu velmi specifická a přesto jsem ji dokázal náležitě ocenit, což by třeba ještě dva roky zpátky byl nejspíš problém. Opět jsem překvapil sám sebe a tentokrát příjemně.

Boredom of the known značí jistou únavu pivními styly, se kterými se setkávám nejčastěji. Jednu dobu mi to reálně hrozilo u bavorských pšenic, už jsem jenom rezignovaně odškrtával banánové tóny a typickou plnost těla a nedělal valné rozdíly. Pak jsem si od pšenic dal na chvilku pauzu a hned to šlo lépe. Nyní jsem schopen je zase ocenit. Nejnověji mám ovšem problémy u nejrůznějších imperial stoutů, pokud totiž necítím výrazné čokoládové tóny (nebo prostě něco dalšího neobvyklého), pak se mi tento styl smrskává na neúprosnou kávu a často již vysoký podíl alkoholu. Tyto těžkotonážní kousky mi posléze splývají v jedno a nedokážu je příliš odlišovat. Hlavně mě ale začínají nudit. U india pale ale se mi to ještě nestalo, což je zvláštní, protože tento styl piju ze všech nejčastěji. Tady to ovšem přisuzuji značné rozmanitosti, protože často piju double IPA, black IPA, imperial IPA a IPA s přídavkem něčeho. Nevím, zda existuje styl white ipa a po pravdě mě ani ta akademická diskuze příliš nezajímá, nicméně tato kombinace belgického witu a americké ipa mi docela chutná (White Shadow od Kaltenecker je úplně v pohodě).

Někdy příště bych se rád rozpovídal o session beers a mém pohledu na craft beer celkově.

Does this change how you feel?

I have to admit that being drunk makes you really good at listening.

And I don't mean drunk on love, just plain alcohol will suffice. So picture this little scene: it's around midnight, the moon is hiding somewhere above your head, the short story you've been meaning to write is still just a fragment of your imagination (or a thing of the past/broken dream/mythical creature of your choosing) and you're sitting at your desk. Maybe you're searching the immeasurable world wide web for something meaningful, but deep down you know that there is nothing of importance to be found. Not now, anyway. You had a couple of beers or maybe a glass or two of something stronger, then you stumble across a song you haven't heard in a while. It may not be the perfect song for this particular moment, but your mood is adventurous and you give it a shot. And before you know it, this song, this absolutely fascinating piece of music is playing over and over and over. Basically, you're stuck on repeat. And if there is a someone or something you should be thanking for this beautiful experience, you should go ahead and do it. I know i did.  

So today I...

- got up early
- smoked several cigarettes
- tried to get hold of my friends, but they were busy
- watched a couple of movies
- enjoyed a very unique beer (Abstrakt AB 0:1 in case you're wondering)
- read the first three pages of Paul Johnson's A History of the 20th Century
- watched the raindrops fall from the sky
- had some dark thoughts
- and generally did nothing
- yep I guess, that the summer arrived today.

Gothic 3: Forsaken Gods (Enhanced Edition)

Včera jsem dokončil addon k jednomu z nejlepších RPG, které jsem kdy měl tu možnost si zahrát, a tudíž zde shrnu ve stručnosti své dojmy.

Enhanced Edition v názvu znamená, že hra je obohacena o nejnovější Community Patch, bez kterého ostatně ani není pro obrovské množství chyb hratelná; situace ve srovnání s původním G3 je zde mnohem horší, tam ty bugy pouze iritovaly, zde skutečně brání dohrání hry. Několik slov k příběhu: celá hra se odehrává pouze v Myrtaně, přístupové cesty do Varantu a Nordmaru jsou ,,elegantně'' zavaleny obrovskými balvany, takže smůla. Vychází se z Xardasova konce (tedy Adanosova cesta - vůbec dle mého názoru ta nejmíň cool možnost) a Bezejmenný hrdina se vrací zpět do Myrtany, protože mír, který doufal, že vzejde z jeho činů se jaksi nekoná. Po hádce s Xardasem a následném boji (Xardas R.I.P.?) se hrdina dostává tradičně zesláblý do Myrtany; u cesty je nalezen karavanou obchodníků a procitá na lůžku ve městě Silden. Poprvé v sérii tak hra nezačíná v naprosté divočině (G1 a G2) nebo chudé vesnici (G3), nýbrž rovnou v pořádném fungujícím městě. Hrdina si nejprve promluví s Anogem, který povýšil z bývalého vůdce tábora rebelů na pána celého města. Anog hrdinovi vysvětlí, jak se věci vlastně mají: Myrtana má totiž k míru hodně daleko. Poté co skřeti prohráli válku vzali lidé otěže moci do svých rukou, nicméně se neobjevil jeden silný vládce a vznikly tak hned čtyři střediska moci: Anog vládne centru lovců Sildenu, jeho bratr Inog pak městu obchodníků s artefakty Geldernu, tyto dvě města tvoří přirozenou alianci a vůči ostatním vystupují jako neutrální území. Ve zbytku Myrtany se nadále válčí; Gorn splnil svůj slib a znovu navrátil jedné paladinské pevnosti její zašlou slávu, navíc se pod Gothou rozrostl celý polní tábor Gornovy armády, ta je připravena na střet s druhým nejsilnějším hráčem na šachovnici moci: Thorusem, kterému se podařilo něco skutečně úctyhodného - jako vůbec první člověk se stal velitelem skřetů, za sídlo svého území si zvolil Trelis, kde ostatně v G3 začínal jako strážný. Do zóny Thorusova vlivu spadá i Montera, které velí starý známý nejvyšší velitel skřetů Kan, skřetům rovněž patří i městečko na pobřeží Cape Dun. Poslední ze čtveřice nových uskupení tvoří území pod vládou Leeho sídlícího ve městě králů Vengardu, jeho stráže v palácovém brnění lze nalézt i v Ardee a Faringu. Hrdina rozčarovaný z této situace se rozhodne celou Myrtanu sjednotit, jenže nic nebude tak jednoduché, staří přátelé a známí s vámi jednají trochu jinak, a tak se stane, že prvním úkolem, který získáte je nutnost obstarat si pět doporučujících dopisů pro Anoga (do té doby se s vámi na téma sjednocení Myrtany bude odmítat bavit).

Příběh tedy začíná velmi nevýrazně, plníte nejrůznější vedlejší úkoly, nejprve v rámci získání důvěry Anoga v Sildenu, později pro Inoga v Geldernu. Poté, co se vám podaří oba bratry přesvědčit jste vyslání za Thorusem do Trelisu nebo za Gornem do Gothy. Po úvodní části se totiž hra na chvíli dělí na dvě různé linie, nicméně vzhledem k naprosté nevyváženosti obou linií, kdy ta Gornova je zhruba o 90% kratší, než Thorusova není následná volba příliš těžká. Určitě doporučuju na první dohrání zvolit Thorusovu cestu, protože za Gorna je už tak krátká hra kratší a mnohem méně zajímavější. Bohužel má hra pouze jeden konec, takže nakonec se stejně vrátíte přes Leeho ke Gornovi a hru zakončíte jako kladný hrdina, respektive nyní již jako nově korunovaný Rhobar III.

Bojový systém, učení kouzel, alchymie, kovařina apod. jsou pořád stejné, zde tedy žádná změna není. Hrdina například začíná už jakoby na určitém levelu, takže ovládá kupříkladu boj s těžkými zbraněmi na první úrovni. Ani Enhanced Edition se bohužel nevyhnula chybám a nedomyšlenostem: k čemu je vám perk odolnost proti chladu nebo horku, když se nemůžete dostat z Myrtany? V Cape Dun se pořád různě válí vlčí kůže, které bylo potřeba nasbírat pro jeden quest v G3, farmy, lovecké chaty a další jsou nyní prostě prázdné, žádná snaha je zaplnit postavami a úkoly, ledoví golemové se klidně potulují nad Vengardem, skupina no name hraničářů s druidem za Sildenem jsou asi taky součásti nedodělaného questu a jenom tam tak visí ve vzduchoprázdnu. Forsaken Gods jsou bohužel striktně lineárním datadiskem, takže sice můžete podobně jako v G3 jít kamkoliv budete chtít, jenže ve městech se s vámi nebude nikdo bavit a nezískáte tak žádné úkoly, proto musí vaše trasa nutně kopírovat jednotlivá sídla vůdců. Bez vedlejších úkolů lze hru dohrát zhruba za pět hodin, což je zoufale nízké číslo. Nějak se mi při hraní tohoto přídavku ani nechtělo moc prohledávat svět, všechna místa z původního G3, kde se daly najít dobré zbraně apod. jsou nyní většinou prázdná nebo zaplněná různými monstry - nepochopil jsem proč jsou v pobřežní oblasti mezi Ardeou, Cape Dun a Vengardem různě rozesetí zlobři (docela hard monstra) namísto předchozích logických banditů na odpovídající úrovni obtížnosti.

Abych jen nehanil, dají se najít i určité klady: moc se mi líbilo porovnávat města a jejich look s původním G3, pravda taková Ardea, Cape Dun, Faring, Vengard a Geldern se nezměnily vůbec nebo opravdu jen velmi málo (domy ve Vengardu jsou opravené a magická bariéra je přirozeně již věcí minulosti, pod Cape Dun se nachází jedna malá chatka s pár pacifistickými paladiny a skřety a blízko Ardey, kde dřív byli rybáři a chvilku i Lester je nyní skupina skřetů obtěžovaná nájezdy paladinů). Silden se změnil v jedné své části, namísto pracovního tábora zde vyrostla řada domů, nad které ční velký hostinec, Montera se nyní pyšní opravenými hradbami a místo bývalé farmy směrem na Gothu vyrostl velký tábor skřetů připravený odrazit Gornovy výpady na Thorusem ovládané území; nejvíce se změnily však Gotha a Trelis. V prvním jmenovaném městě si můžeme všimnout opravených domů, ale naši pozornost upoutá zejména tábor Gornovy armády pod Gothou, je to vlastně takové stanové městečko a před bývalými farmami před Monterou je vystavěna přes celou cestu palisáda s dřevěnou branou. Trelis je město nyní řekl bych i stejně velké jako Vengard, původní hrad zůstal nezměněn, na Vakově trůnu nyní sedí Thorus, avšak celé okolí směrem na Nemoru a Monteru je osázeno novými domy. Nad jeskyní se zlobry V G3 nyní vyrostl velký skřetí chrám sloužící i jako vězení, okolo je celá řada domů, kováren, obchodů a dokonce i směrem na chrám Prastarých, který rovněž slouží jako vězení, je velká aréna, kde je možno procvičit se v boji s několika skřety.

Celkově je to ale s arénami bída. V G3 mě vždy bavilo si v novém městě zabojovat a stát se šampionem, taky se mi líbilo, že na tu nejprestižnější arénu na hradě ve Faringu jste museli nejprve dobýt všechny ostatní arény a až poté bylo možné se stát šampionem celé Myrtany. Ve Forsaken Gods se má situace takto: zabojovat si můžete pouze v Cape Dun, Geldernu, Sildenu a Trelisu. Aréna ve Faringu nefunguje ani jedna a Reddock je nyní pouze jeskyní s několika monstry, navíc žádná prestižnější aréna neexistuje, takže se nemůžete stát skutečným šampionem. Rovněž mi chyběla přítomnost některých starých přátel, protože se zde zdaleka neobjeví všichni, není zde např. Saturas, Lares, Diego nebo Lester.

Jak bych tedy Forsaken Gods hodnotil? Příběh je nudný a poměrně primitivní, Gornova a Thorusova linie jsou značně navzájem nevyvážené a opravdový spád má hra ve svojí závěrečné půlhodince. Nevrací se všichni staří známí a ti, kteří ano jsou zde většinou jen tak nastrčení ,,aby se neřeklo'' (s Miltenem se třeba setkáte asi 20 minut před finálním bossem...), systém arén mě taky zklamal. Herní doba je skutečně velmi krátká a lineárnost je jednak sérii Gothic cizí a druhak značně otravná a svazující. Na druhou stranu tím, že odpadl Varant i Nordmar je příběh alespoň zpočátku takový kompaktnější a více story-driven v porovnání s G3, nový look některých míst rozhodně stojí za shlédnutí a přeci jen je to pro opravdové fandy povinnost znovu se do Myrtany podívat i když jen na chvíli. Nedodělky zde sice jsou, ale musím pochválit Enhanced Edition za vymýcení naprosté většiny otravných chyb. Podtrženo a sečteno - jedná se o záležitost pro fanoušky série Gothic, jedno dohrání si tenhle přídavek zaslouží, druhé už spíše ne, pokud ale chcete nesporně kvalitnější a delší hru ze stejného prostředí, pak jednoduše sáhněte po klasickém Gothic 3.

Všechna piva světa II (summer edition)

Přišlo léto ( a mezitím než sem se dokopal k dopsání tohoto článku stihlo i skončit) a s ním i čas zapít všechny úspěšně složené zkoušky a vůbec si trochu víc užívat života, sluníčka a all around pohody. Taky jsem dočasně přešel na nový mobil a někdy na podzim si plánuju koupit iPhone, nicméně fotí to celkem dobře a i proto následující fotky vypadají líp, než ty minulé. Takže enjoy.

1)Tohle pivko jsem zakoupil v jednom malém obchůdku v Praze, jedná se o IPA Kocour Samurai, je to speciálek stejnomenného pivovaru Varnsdorf. Z kategorie Indian Pale Ale, což byly původně v době britského impéria v Indii vařená piva, která musela být speciálně upravena, aby přežila dlouhý převoz lodí až do Británie jsem zatím žádné neochutnal. V současnosti zažívají tyto piva novodobou renesanci a vaří se hlavně v USA, kdežto v Indii přežívá posledních pár pivovarů. No má to docela zajímavou chuť, barva je velmi podobná českým pivům, pěna taky, ale v chuti je cítít jakási troška exotiky; už si to moc přesně nepamatuju, ale byla tam trocha citronu a nějaké bylinky, vcelku příjemné překvapení.

2) Tento japonský výplach jsem ochutnal na Prague Food Festivalu a ano, bylo to docela hrozné a stejně jsem si dal rovnou tři, protože mi to k tomu sushi ladilo mnohem víc, než Hoegaarden nebo nedejbože Staropramen či Stella (což je zhruba tak rozsah piva, který se tam dal pořídit). Jmenuje se to Asahi a chutná to zhruba jako Braník nebo prostě jakákoliv levnější česká desítka, je to navíc hodně vodové a a barva taky není kdovíco... Jinak PFF byla naprosto dokonalá akce a dva dny jsem nedělal nic jiného než degustoval a přejídal se (hlavně ke konci), no bylo to něco neuvěřitelného :D; úplně top byly čokoládové ravioli!

3) A další speciálek ze stáje pivovaru Kocour, tentokrát se jedná o višňovou variantu, v podstatě je to polotmavé pivo obohacené višňovým aromatem a na české poměry velmi dobré, samozřejmě srovnání s belgickými ovocnými pivy neustojí, ale jak říkám, když už chcete něco českého a ochuceného pak doporučuju tohle nebo hodně dobrá je ještě Modrá Luna od Černé Hory, ta chutná zase po borůvkách. Fotka je pořízena během jednoho z mnoha úžasných večerů strávených pouze ve dvou v jedné moc příjemné a stylové hospůdce kousek od Náměstí republiky.

4) Jo tak k téhle fotce se váže trošku delší příběh: takže po delší době jsem se potkal se dvěma kamarády, kteří studují jeden v Anglii a druhý ve Skotsku a samozřejmě jsme okamžitě vyrazili na pivko. Chvíli jsme pobývali tuším ve Velrybě a potom jsme se vydali najít nějaké další posezení a předtím než jsme se dostali do nějaké punkové pajzly a posléze i do pochybné hospody, kde jsme se nacpali Ďábelskými tousty od Janouška jsme na chvíli zakotvili v ultra-alternativní hospodě/galerii kousek od Mexického velvyslanectví, kde jsme teda dali jednoho Rychtáře a padali pryč. No vešli sme tam a byly tam zhruba čtyři stoly a stejný počet lidí: jedna postarší výčepní, zkrachovalý umělec, napůl bezdomovec a hodně alternativní týpek v batikovaném tričku, jo přesně můj šálek kávy...Navíc jsme vešli s cigárkama a nikde popelníky a až potom nám došlo, že tady se možná nekouří, takže típačka pod stolem, rychlé obrácení škopku do sebe a pak už jenom čára za náma :D Jo a Rychtář je docela v poho pivečko, bylo dobře vychlazené a nová bečka, takže jaksepatří svěží a vůbec jsem čekal něco mnohem horšího...

5) Master Zlatý je nejnovější přírůstek do luxusnější palety plzeňského pivovaru (ještě existuje Polotmavý a Tmavý) a narozdíl od svých kolegů je lépe pitelný, protože má sice tuším 7% alk., ale moc to na něm není poznat. Nedokážu si pomoct, protože jediné podobné pivko, které mě napadá je belgické Leffe Blond. MZ má tedy skutečně zlatavou barvu a je to taková hutnější dvanáctka s moc pěknou pěnou, myslím, že určitě stojí za vyzkoušení; já jsem koupil poprvé rovnou 4-pack a s přítelkyní jsme ho vypili u filmu prakticky hned :D

6) V létě jsme měli mimojiné na našem domácím výčepu i tuhle belgickou krásku: třešňový Kasteel Rouge, který jsem si mohl vychutnat i v pěkném originálním skle, jejich světlé a tmavé piva jsou taky dobrá, ale Rouge je jejich masterpiece; na léto je tohleto naprosto ideální pitivo a navíc ta růžová pěna je prostě cool.

7) A další srdcovka, Radegast bylo jedno z pivek na kterých jsem takříkajíc vyrůstal, kromě Černé Hory, kterou jsem pil každý víkend v naší oblíbené hospůdce a hnusného Rebela (ten jsem byl nucen pít na nejrůznějších zábavách, když jsme měli štěstí byl Gambrinus...) jsem během svých náctin vypil asi nejvíce Radegastu. Hlavně vždycky, když jsme jeli na zábavu přes kopec do vedlejší vesnice, protože tam mají jenom dvě hospody (u nás ve vesnici je jich 11) Horní a Dolní. V Horní sice mívali lepší pivo (tehdy ještě dobrého Mušketýra a dvanáctku Krušovice), ale zavírali většinou v deset, takže jsme Horní nestíhali, protože Dolní byla blíž zastávky autobusu :D No a právě v Dolní měli na čepu od nepaměti Radegast a občanku tam nikdo neviděl ani z vlaku, prostě se na nic neptali a jenom to do nás lili, tam jsem taky zakoupil svůj první doutník, ale to je zase jiný příběh. Tenhle Radegast jsme si s kamarádem vychutnávali na cestě vlakem z Veselí nad Moravou do Strážnice, neboť jsme se jeli obveselit na Strážnické folklorní slavnosti, kde jsme si dali...

8) ...vynikajícího Krakonoše, byla to kvasnicová dvanáctka a padalo to do nás jedna radost, později po půl litru medoviny se mi po něm vážně stýskalo, takže zhruba ve tři ráno jsme seděli zádama opření o strážnický zámek a zapíjeli sme čínské nudle dalším pokladem z Krkonoš a taky mě během této královské hostiny stačila proletět okolo hlavy flaška vodky a viděl jsem asi pět rvaček, včetně jednoho staršího pána, který chtěl ty hajzly zmlátit, protože mu rozbíjeli flašky o zámek...no nic vzbudili jsme kamaráda, který byl tak poslední tři hodiny v lehkém bezvědomí a šli jsme najít nějaký taxík :D

9) S kamarádem z Moravy na chvilku v Praze jsme po vynikajícím Koutu z kavárny Lucerna šli takhle Vodičkovou a co nevidíme: pěkná vnitrobloková zahrádka a tam hospoda Jedová Chýše, inu proč ne, že? Měli Plzeň a pak vlastní pivko, tak jsme si dali to a jmenovalo se to Pražské bahno a byla to jedenáctka. Docela příjemná, jemně nasládlá chuť, zato pěkná pěna a celkově velmi pitelné, ačkoliv nic extra fascinujícího. Mají tam docela na střed Prahy levná jídla a vypadá to tam také pěkně, takže k jídlu bych určitě doporučoval, ale specielně kvůli Pražskému bahnu bych se tam netáhl.

10) Při příležitosti jeho návštěvy mi také přivezl suvenýr z dalekých Loun, kde pracoval na stavbě resp. zapojování (je elektrikář) solární elektrárny. Byla to desítka z pivovaru Louny, který už to má také za sebou a na etiketě se skvělo vznešené heslo ,,sametová hořkost''; hořké jako Radegast nebo Plzeň to skutečně nebylo, naopak to byla docela obyčejná desítka, která by se v regálech mezi Braníkem a Kozlem klidně ztratila. O něco později mi však přivezl i dvanáctku, a to už byla jiná liga! Vážně dobré a sametově hořké pivečko.

To by bylo zhruba tak všechno zajímavé, co jsem stihnul v létě vypít a vyfotit, ještě jsem měl i menší tour po Belgii z pohodlí vlastního domova, které plánuju věnovat vlastní článek, takže doufám, že jsem vás třeba upozornil na nějaké zajímavé pivko nebo naopak dokázal zabránit nepříjemné degustaci. Zatím se mějte. Cheers.

INVADERS MUST DIE!!! aneb ROCK FOR PEOPLE 2010

Letos byl můj postoj k RFP asi nejvíc negativní, tak špatný line-up sem teda vážně nečekal. Abych to trochu rozvedl: na rockfóru jsem byl už celkem třikrát (poprvé v roce 2007) a pokaždé jsem se hodně dobře bavil. Koncert The Killers mám stále v živé paměti, i když musím uznat, že ten první rok sem se tam jel s klukama víceméně zbořit a během toho sme stihli pár koncertů...další dva ročníky jsem zde recenzoval, takže jenom ve zkratce: Kaiser Chiefs ani Massive Attack mě neuchvátili, zato vystoupení The Offspring bylo jednoduše nepřekonatelné a navíc mě hodně bavily i menší kapely typu Enter Shikari a pak přišel minulý ročník. Tak nadupaný line-up jsem si nedokázal ani vysnít: Arctic Monkeys, The Kooks, Hadouken!, Bloc Party...jednoduše skvělé. Logicky sem se těšil s čím se vytasí pořadatelé letos a ono nic. The Prodigy byli jediní kvůli kterým tam stálo za to jet (o Billy Talent, kteří se přidali na poslední chvíli sem nevěděl, ale stejně sem je viděl když předskakovali Green Day), protože ten zbytek: Muse neposlouchám přijdou mi jako horší U2 (a ti jsou taky dost hrozní), Editors jsou nuda, The Subways mám sice rád, ale nebudu za ně dávat dva tisíce to fakt ne; NOFX, Morcheeba, Skunk Anansie, Dreadzone...no myslel jsem, že si ze mě dělají srandu. Vážně nechápu, jak mohli mít minulý rok to nejlepší z britské indie scény a pak naservírovat tuhle *******.

Dobře Muse jsou asi pro hodně lidí superkapela tisíciletí a určitě byli neuvěřitelně předražení, takže asi nezbyly peníze na ostatní interprety; prostě jsem doufal, že se RFP vykašle na všechny ty hácéčka rádoby screamo srance a bude pokračovat v trendu minulého ročníku - tedy indie kytarovky, lehký electra a podobně, což se nestalo. Nechtěl jsem rušit už zaběhnutou tradici tak sme si s kámošem řekli, že teda na ty Prodigy zajedem, jenom na ten jeden den. Kromě nich sme viděli ještě Alexisonfire a jakkoliv tenhle druh hudby nesnáším, tak kluci jak to prožívali, tak si mě i získali a když ten frontman zrovna nescreamoval, tak se to dalo i poslouchat. Pak sme viděli Trickyho, ten bylo očividně těžce mimo a celý ten set byl tak trochu z jiné dimenze a hlavně za něj všechno odzpívala ta jeho support vokalistka nebo co to bylo zač za holku. Chtěli sme stejně na Fixu, ale do toho stanu se prostě nešlo dostat. Večer přišli na řadu Prodigy, odehráli teda všechno, co jsem od nich chtěl slyšet včetně starších pecek typu Firestarter, Breathe, Smack My Bitch Up a pak hráli hodně to poslední album: Omen, Thunder, Invaders Must Die, Warrior's Dance; v přídavku mě už trochu štvali, je to totiž trochu pořád jedno a to samé, nicméně celkově těch peněz ani času nelituju, tuhle skupinu sem určitě chtěl někdy vidět naživo.

Jako každý rok i letos bylo všechno dražší, konkrétně vstupenka na místě na jeden den byla za 1400 (na Muse pak 1500), celý fest za 1900; s pivem sem měl asi smůlu, protože nikdy nebylo pořádně vychlazené (výjimkou byl ten Staropramen stan) a občas trochu pod míru, nehledě na to, že Staropramen je hodně podprůměrné pivo (ale ten Gambrinus minulý rok nebyl o moc lepší); chyběla mě tam Plzeň, Granát ji nedokázal uspokojivě nahradit. Na jídlo sem už stěstí měl větší: dal jsem si opravdu vynikající gyros v pitě, pak sem měl teda vysušený kuřecí steak a o něco lepší vepřový steak a nakonec sem si klasicky dal ty malé donutky s čokoládovou polevou mňam. Každopádně 32 korun za podchlazenou desítku Staropramen... (jedenáctka 34, Granát a dvanáctka za 36). Jack Daniel's Bar mě potěšil, Camel Beach Bar byl oproti minule o něco větší a rozdávaly se za jednu koupenou krabičku žabky, za dvě pak USB zapalovač :D

Doufám, že příští rok to bude lepší a budu moct s čistým srdcem zajet na celý fest místo jednoho dne; pořadatelům držím palce.

Green Day (Prague 2010)

S potěšením si můžu odškrtnout další kapelu z koncertního must see wishlistu, jedná se samozřejmě o Green Day, kteří se v Praze zastavili 29. června v rámci své 21st Century Breakdown tour.

Nejdříve několik slov k organizaci celého koncertu: vše probíhalo na pražském Výstavišti (jo to je ta napůl shořelá věc se zpívající fontánou) a myslel jsem, že tam nebude příliš velký prostor, ale to jsem se teda pořádně sekl. Pořadatelé hlásí 14 000 prodaných lístků, což je teda polovina celého RFP ehm...každopádně mi vůbec nepřišlo, že by tam bylo tolik lidí, pravda v tom Hradci na letišti sem si taky nikdy neřekl, tyjo je tady skoro 30 000 lidí, ale tam se to zase rozleze, no nic. Celkově musím říct, že organizačně to bylo zvládnuté velmi dobře, do areálu se šlo podle obrovských šipek s nápisem Green Day a od metra to byl jenom kousek, fronty taky moc dlouhé u vchodu nebyly. Areál byl otevřený od 16:00, první předkapela byla nějaká obskurní česká záležitost The Pooh, druhou předkapelou byli Billy Talent (ty trochu znám), já osobně jsem se svojí lepší polovičkou dorazil tak nějak na konec jejich setu okolo půl osmé večer. Okolí mi silně evokovalo Rock for People, všude byly familierní stánky s občerstvením, pivem, toiky...takový malý fest dalo by se říct. K těm toikám - chyběly mi teda ty praktické čtyřpisoáry, které se vyskytují na větších akcích, protože konat potřebu na toice je hnus největší, naštěstí si kluci poradili a u jedné vyrvali dveře z pantů, takže se v ní dalo aspoň trochu dýchat. Jedna věc mě ale pořádně naštvala; jestli jste to nevěděli, tak Krušovice znovu po x-milionech let začali vyrábět desítku a s tímto krokem je přirozeně spojená heavy promotion a teď můžete hádat třikrát jaképak pivo se dalo na koncertu koupit... okey Krušovice not my favorite brand, but drinkable..bylo to vlažné až teplé, podmírák samozřejmostí a celkově nic moc pivko a chtěli za to 50 korun!!! Já si za kvalitní zlatavý mok rád připlatím, ale tohle byl regulérní blackmail...

K samotnému vystoupení Green Day: bylo to mind-blowing and absolutely hands-down awesome. Naprosto nechápu tzv. recenzenty (popř. hudební kritiky), kteří dokážou takové vystoupení ohodnit jako průměrné, asi jsme nebyli na stejném koncertě. Začalo se dvěma singly z posledního alba: 21st Century Breakdown a Know Your Enemy a pak už to jelo, dočkali jsme se i exkurze do starších dob a slyšel jsem vlastně to nejdůležitější z jejich tvorby plus to nejlepší z obou novějších desek. Green Day hráli neuvěřitelné 3 hodiny a stihli přídavek i akustický přídavek (Wake Me Up When September Ends byl nejsilnějším momentem celého vystoupení), no a slyšet třeba Jesus Of Suburbia naživo byla prostě a jednoduše paráda! Přikládám i ze setlistu opsaný komplet set, aby si každý mohl udělat určitou představu a btw. citace např. Highway To Hell nebo Satisfaction od Stoneů byly awesome as well. Pyrotechnika, osvětlení a zvuk byly na té nejvyšší úrovni, byla to show se vším všudy a jsem moc rád, že sem tam mohl ty tři hodiny strávit v hudebním opojení :D

Setlist:
1. Song Of The Century
2. 21st Century Breakdown
3. Know Your Enemy
4. East Jesus Nowhere
5. Holiday
6. ¡Viva la Gloria!
7. Give Me Novacaine
8. Maria
9. We Are The Waiting
10. St. Jimmy
11. Boulevard Of Broken Dreams
12. Stuck With Me
13. Murder City
14. Waiting
15. Paper Laterns
16. Burnout
17. 2000 Light Years Away
18. Hitchin' A Ride
19. When I Come Around
20. Iron Man/Highway To Hell
21. Brain Stew
22. Jaded
23. Longview
24. Knowledge (Operation Ivy cover)
25. Basket Case
26. She
27. King For A Day
28. Shout (Johnny O'Keefe cover)
29. Break On Through/Always Look On The Bright Side Of Life/Satisfaction/ Hey Jude
30. Extraordinary Girl
31. 21 Guns
32. American Eulogy
33. Minority

Encore:
34. American Idiot
35. Jesus Of Suburbia

Acoustic Encore
36. Redundant
37. Words I Might Have Ate
38. Wake Me Up When September Ends
39. Good Riddance (Time Of Your Life)

Všechna piva světa

Dosloužil mi mobil a při přechodu na nový přístroj jsem konečně zkopíroval fotky za poslední tři roky; při prohlížení těch fotek jsem si uvědomil, že docela často se na nich vyskytují jednotlivá pivka, a že každé to pivko má v sobě ukrytý svůj vlastní příběh. Rozhodl jsem se teda několik těchto fotek zde publikovat a ke každé připojit krátký komentář, protože tyhle fotky do určité míry reflektují můj vlastní život za poslední tři roky.

1) Je to Kozel (tuším, že desítka) a fotka je z narozeninové oslavy s mojí starou třídou z gymplu, bylo to na chatě trochu schované v lese a pamatuju si, že jsem večer šel pěšky přes ty pole temnoty a v dálce jenom projížděl vlak jako zářící šíp se řítil tou temnotou a tehdy jsem se podíval vzhůru na hvězdy a bylo mi fajn. Tímto chci zároveň ještě jednou poděkovat za zapůjčenou čelovku, bez jejíhož světla bych pravděpodobně nikam nedošel.

2) Tohle je výborné pšeničné pivo bavorského původu a jmenuje se Franziskaner (čili Františkán), foto pochází z dovolené v Rakousku, konkrétně se jedná o malé městečko St. Wolfgang, kde je takový malý bar a právě tam točí tohle vynikající pivo. Měl jsem ho i v Bavorsku a tam bylo snad ještě víc bylinkové a vůbec ještě o něco lepší. Z této fotky to zrovna nejde poznat, ale ten krígl má docela elegantní tvar a dobře se z něj to pivo pije. Pamatuju si, že vždycky mě udeří ta bylinková vůně jara a já jsem omámen...a úplně nejkrásnější je, když svítí to gemütlich rakouské slunce a člověk pozvedne ten krígl (ideálně někde na zahrádce u jezera) a to slunce úplně prozáří ten zlatavý mok a to si pak připadáte jako když pijete samotné sluneční paprsky.

3) Tady bych se chtěl omluvit za ty fernety (stavěli sme pyramidu), jinak je to Starobrno (desítka), vyfoceno v rámci chill-out chvíle jinak hodně náročného plesového večera v Uherském Hradišti v té ,,restauraci'' na Kulturním domě. Po pravdě řečeno at this point jsem už chuť moc nevnímal, ale asi jsem o moc nepřišel. Tady si pamatuju zával ospalosti, ze kterého mě rychle probraly ty fernety, ale pořád to byl dobrý večer.  

4) A již se dostáváme k těm speciálnějším pivům; při pořizování této fotografie jsem si totiž pochutnával na belgickém trapistickém speciálu La Trappe (nejsilnější varianta Quadrupel) v pražské restauraci Les Moules; už si přesně nevzpomínám, ale myslím, že jsem tehdy měl mušle na bílém víně a na předkrm šneky, každopádně Belgii plánuju navštívit už jenom kvůli těm pivům a filmu V Bruggách...; pamatuju si, že to byl poklidně strávený večer.

5) Fotka byla pořízena na úplném konci jedné tour po hospodách (náš ekvivalent pub crawl) v Uherském Hradišti v baru Nemo. Jedná se o Stelu Artois, což je pivko, které moc nemusím, protože chutná, jak kdyby v něm někdo zapomněl hadr, ale opět dle pravidel tour se musí pít, co hospoda nabízí...to brčko má rovněž svůj minipříběh; kamarád totiž (seděli sme na baru) vyptal dvě brčka po barmance, a tak jsem pil Stelu Artois brčkem a nikdy nechutnala líp.

6) Na tenhle podvečer vzpomínám hodně rád, bylo to vůbec poprvé, kdy jsem byl v sushi restauraci a kde jsem se do sushi zamiloval; takže moje první setkání se sushi proběhlo v pobočce Sushi Pointu na pražské Flóře. Říkal jsem si když už, tak už s plnou parádou a zeptal jsem se jestli nemají i japonské pivo a oni měli a dokonce dva druhy. Ten první Kirin vidíte na fotce, druhý se jmenoval Sapporo a dala si ho moje přítelkyně, a doteď si nemůžu zaboha zapamatovat jak který chutná. Vím, že jeden chutná jak zředěný Gambrinus (takže úplně hrozně) a jeden jak o něco horší Budvar a ten se dá docela pít (v rámci možností)...nicméně vždycky při návštěve sushi restaurace mám před sebou hádanku Kirin nebo Sapporo a většinou se netrefím napoprvé. Netřeba dodávat, že mít před sebou na stole sushi a japonské pivko je pohled k nezaplacení a v tu chvíli jsem si připadal jako protagonista nějakého Murakamiho románu (a ano stále je mým snem já+flaška brandy+střecha ála Norské dřevo); Kirin určitě není žádná bomba, ale co jsme taky čekal od národu, který dělá víno z rýže...

7) Do Beck's Lemon jsem se zamiloval během návštěvy Berlína, kde jsme ho v asi nejvíc párty části města Kreuzbergu pili o překot v jednom tamním tureckém baru a stále jsme nebyli opilí, protože tohle má jenom 2% alkoholu (jedná se vlastně o Radler). Fotka dole visící je nicméně opět z Rakouska, tentokrát ze zimní lyžovačky tuším, že ze Schladmingu a je dva roky stará. Normální Beck's se podobá svou hořkostí Plzni, ale kvalitou se nedá srovnávat, verze Lemon je ale skutečně dobrá, pokud se dokážete dostat přes trochu chemickou barvu...dělají se i další varianty (např. pomeranč), ale ty už tak dobré nejsou. 

8) Tahle fotka je asi rok stará a je na ní zachycen další důležitý zlom v mém životě - objev českých minipivovarů. Pivo o němž je řeč je totiž Kocour (ležák) z pivovaru Varnsdorf, který točí (a spolu s ním i další varianty Kocoura) ve stylové hospodě/restauraci Tlustá Koala v Praze, kousek od Prašné brány. Líbí se mi i logo a provedení sklenice, ale hlavně to pivo je jedna báseň, ochutnal jsem i Višňový ležák a jejich Weizen (ten je hodně dobrý) a byl jsem s nimi spokojen.  

9) Fotka tohoto Hoegaardenu byla pořízena v brněnské Potrefené huse ve Vaňkovce, kde ho taky točí do vychlazených kríglů, čili prvních pět loků člověk vlastně nic nepije jenom ledový proud tekutiny...; Hoegaarden mám rád, protože je to lehké letní pivko (přestože má 5% alkoholu) a dobře se pije s kamarády u nás na terase, to že citronové pivo nemusí být jenom pro holky je snad jasné...

10) Tahle fotka je tak trochu guilty pleasure, protože Bohemia Regent zde vyfocený (je to desítka) se nedá a nikdy nedal pít, ledaže hned po práci; fotka je z jedné rodinné oslavy u nás v Blatnici a ten kdo nezná, nepochopí...

11) Tento rok vůbec poprvé se mi podařilo ochutnat zelené pivo na Zelený čtvrtek, jedná se o třináctistupňový speciál, který vyrábí Starobrno, bohužel jsem v hostinci Pod lipami v Uherském Ostrohu nedostal originální krígl, takže celkový efekt byl trochu pokažen. Těšil jsem se hodně hlavně na to, jak moc budou ve výsledné chuti figurovat výtažky z máty a eukalyptu...a nefigurovaly tam vůbec, byl jsem zklamán protože barva mi přišla docela zábavná a zelená pěna má něco do sebe, ale v chuti se nedalo nic z těch exotických přísad poznat. Zavřel jsem oči a pil jsem normální trochu silnější dvanáctku Starobrno, přesto jsem i za tento zážitek rád a aspoň si už nemusím příští rok zoufat, když se toho zeleného speciálu vzdám.   

Tak to byly některé z mých pivních příběhů, možná že sem časem přidám další, možná, že jsem na některé zapomněl, nicméně život je kompromis, jako bonus přihodím jednu fotku sebe právě se Zeleným pivem, na které se směju, protože ještě nevím, jak chutná. Toť vše pro dnešek.

Live long and prosper.

Cheers!