Několik poznámek k Avengers: Age of Ultron

Nechal jsem v sobě usadit dojmy ze středeční předpremiéry v naději, že konečný verdikt bude o něco příznivější, než prvotní šok, ale nestalo se tak. Hned na úvod proto musím konstatovat, že druhou týmovku Avengers řadím někam mezi druhého Thora a třetího Iron Mana, tedy do kategorie velkých zklamání. V některých kritičtějších recenzích jsem se setkal s přirovnáním AoU k druhým Transformers (more of the same just with bigger explosions), s čímž bohužel musím souhlasit. Ale vezmeme to pěkně popořadě.

Zhruba dva roky po prvních Avengers se naši hrdinové nacházejí ve stavu zajímavého status quo (a až do příchodu Ultrona se pohybují v takovém podivném bezčasí), divák neznalý zbylých filmů Phase Two bude možná trochu tápat, takže: Thor se vrátil na zem a na Asgardu nechal vládnout Lokiho v přestrojení za Odina, Cap se stále snaží vyrovnat s pádem S.H.I.E.L.D. a pátráním po Buckym, Tony Stark oproti všem předpokladům nadále staví další obleky apod. Avengers v mezidobí hledali po celém světě Lokiho žezlo (které samozřejmě ukrývá jeden z Infinity Stones) a ničili přitom základny Hydry a právě nalezením tohoto žezla druhý díl začíná. Ve fiktivní východoevropské Sokovii (což se mi zdá jako pouhá záminka pro možnost natáčet někde v Bulharsku ve skladišti sousedícím s nejnovějším setem JCVD/Seagala/Lundgrena) narazí Avengers na základnu barona von Struckera, který zkoušel účinky žezla na lidech ve snaze vytvořit nové Enhanced (když už nemá Marvel práva na X-Meny). Tady se také poprvé setkají s Quicksilverem a Scarlet Witch (he's fast, she's weird) a prvotní verzí AI, ze které Stark a Banner později vytvoří Ultrona.

And in the grand tradition of science-fiction clichés, the robot goes bad and when I say bad I mean like raging-maniac-bent-on-complete-extinction-of-mankind-bad. At least he's voices by James Spader...

Takže charismatický antagonista v podání Lokiho byl nahrazen poměrně generickým robotem, jehož evil plan spočívá samozřejmě ve vyhlazení lidstva. James Spader se snaží zachránit, co se dá, ale scénář mu v tomto směru neposkytuje dostatečnou oporu. Ultron během filmu projde několika verzemi, postaví si obří robotickou armádu, vymyslí a uvede do chodu komplikovaný plán na zničení lidstva a ve výsledku to vlastně nikoho nezajímá. Nakonec samozřejmě Avengers nepřekvapivě zvítězí nad další do šeda laděnou armádou zaměnitelných pěšáků, Vision velmi jednoduše vymaže Ultrona z internetu a Ultron umře. A taky umře Quicksilver, ale to mě snad zajímalo ještě trochu míň, než skon Ultrona. Na konci Thor opět odletí na Asgard (protože Ragnarok), Hulk zmizí neznámo kam, Iron Man si bere dovolenou, Hawkeye ukončí reprezentační kariéru a zbylí Cap a Black Widow začnou zaučovat nové Avengers ve složení: Falcon, War Machine, Scarlet Witch a Vision. 

Z mého značně zmateného popisu děje to tak nevypadá, ale v tomhle filmu se vlastně skoro nic nestane, zejména z pohledu budoucí Phase Three, bych se nebál označit Age of Ultron za obyčejný filler. Jasně, představili nám nějaké nové hrdiny a definitivně potvrdili, že Lokiho žezlo ukrývalo Infinity Stone, ale to je tak všechno. Dokonce ani onen předvídaný rozkol mezi Starkem a Capem vedoucí k Civil War se zde nijak neřeší a na konci se kluci rozloučí jako best buds for life, a za půl roku se budou pokoušet navzájem zabít, ehm... Druzí Avengers jsou mnohem akčnější, než jednička a je to trochu na škodu, protože je evidentní, že se Whedon v oblasti akční choreografie zcela vyčerpal v prvním díle a zde již pouze recykluje jednou viděné, bez jakýchkoliv epických scén typu první obletovačka týmu v jedničce. Navíc se mi vůbec nezdála úroveň triků v některých scénách, hlavně úvodní bitka v lese je z tohoto pohledu naprosto tragická a digitálnost všech zúčastněných je očividná do té míry, že mi to spíš připomínalo herní trailer renderovaný přímo v enginu hry. Jinak až na pár scén Ultrona se triky docela drží. Nuda vkrádající se do akčních scén je ale všudepřítomná i nejvíce hypovaný souboj Hulk vs. Hulkbuster se tak nějak odehraje a za chvíli o něm již divák ani vlastně neví, že proběhl.

Jestli v něčem AoU funguje, pak jsou to konverzační scény a humorné hlášky. V těch Whedon vyniká, i na malém prostoru totiž dokáže vytvořit zajímavé situace (a navíc má práci ulehčenou tím, že nemusí všechny postavy složitě představovat). Pomrkávání na diváka výrazně ubylo, nicméně Hawkeyeovo přiznání, že neví co vlastně na place dělá s lukem a šípy, když proti němu stojí armáda vražedných robotů je k nezaplacení. A tak by se dalo i nějakou chvíli pokračovat, bohužel i těch vyloženě silných vtipů jsem zde jednoduše nenašel tolik, co dříve. A co se návaznosti jednotlivých scén týče, je zde očividné, že původní sestřih byl mnohem delší a některé dějové veletoče jsou tak prezentovány vážně krkolomným a nepříliš přesvědčivým způsobem (např. zrození Visiona).

Nakonec musím také ,,pochválit'' volbu lokací. To, že nikoho nenapadne Ultronův úkryt mě ještě nechává chladným, výměna atraktivního New Yorku za vpravdě ošuntělou fiktivní Sokovii (Škoda 120 included) je ale fail prvního řádu. Sokovie nikoho nezajímá, a zasazení posledního střetu armády šedých robotů na pozadí šedivého panelákového sídliště je mininálně z hlediska barevné palety a přehlednosti další velký fail. Africká Wakanda se tak trochu mihne, ale hned se jedná o mnohem příjemnější a chytře zvolenou lokaci, odbočku do Soulu chápu jako úlitbu asijským trhům, které tyto filmy táhnou z finančního hlediska neskutečným způsobem do černých čísel.

Celkově musím konstatovat, že selhání AoU jde ruku v ruce s nemastným dojmem z Phase Two jako takové. Vždyť z Phase One kromě všemi zatracovaného Hulka uznávám kvality všech dalších filmů, včetně Iron Mana 2, pro kterého mám z nějakého zvláštního důvodu slabost (budování okolního světa na úkor zápletky hlavního hrdiny mi v tomto případě jednoduše nevadí). Phase Two oproti tomu nabídlo pouze dva vyloženě dobré a kvalitní kousky: nedostižný Winter Soldier a překvapivě skvělí Guardians of the Galaxy. Obojí od režisérů, kterým nikdo (s výjimkou Marvelu) příliš nevěřil, přesto ale dokázali natočit sebejisté a sebevědomé variace na thriller a space operu. Dvojka Thora trpí přešlapováním na místě a skutečně i na marvelovské poměry nevýrazným antagonistou, trojka Iron Mana zase zahodila jedinečnou příležitost a přes logické lapsy se nejde přenést jen tak...alespoň, že Shane Black nezapomněl na dobu Kiss Kiss Bang Bang a zůstal mu jeho specifický smysl pro humor. U Ant-Mana se obávám zklamání, ale na druhou stranu může jenom překvapit. Již nyní ale mohu prohlásit, že Phase Two ve srovnání s Phase One pokulhává na obě nohy... chystané filmy Phase Three ale všechny vypadají nad míru atraktivně (Black Panther! Inhumans! Doctor Strange!), takže zatím nad MCU hůl lámat nebudu.

Tyto dojmy doplním o pohled na prodlouženou verzi, jakmile bude k dispozici.

Několik poznámek k The Hobbit: The Battle of the Five Armies

Jednou to prostě přijít muselo (how low have the mighty fallen) a se třetím dílem Hobita jsem definitivně ztratil víru v mistra Jacksona coby filmaře schopného odvyprávět koherentní a smysluplný příběh. Následují mé dojmy z projekce kinoverze titulárního dílu, doplněné o obecné poznámky a postřehy.

A Study in Madness

Rozhodnutí rozdělit útlou knížku na tři celovečerní filmy mi přišlo jako velmi podivný krok, zvláště ze strany milovníka Tolkienova díla, kterým Peter Jackson nepochybně je. Asi ta lítost plynoucí z vypuštěných scén z původní trilogie se přenesla do megalomanského záchvatu a pokusu o zachycení co největšího množství obsahu v Hobitovi. Snaha obhajovat se nejrůznějšími dodatky a ,,oficiálními'' materiály vzala nicméně rychle za své a Jackson začal přidávat své vlastní vylepšováky (jedním příkladem za všechny budiž elfka Tauriel a její vztah s trpaslíkem); tato tendence dosahuje v posledním díle bohužel stále větších rozměrů. Uznávám, že vzato kol a kolem je v knížce dost materiálu na dva filmy (pokud by se jednalo o dostatečné prokreslení všech klíčových postav a zahrnutí každé důležitější scény z knihy), na tři filmy se již musí nutně takříkajíc ,,vařit z vody''. Jackson přidává, kde by měl ubrat (digitální zvěrstva) a ubírá, kde by měl přidat (vlastně celková stopáž Bilba - v posledním díle je z něj takřka vedlejší postava). A těch výtek je možné uvést bohužel daleko více.

Go Digital or Go Extinct

Především mi na celé nové trilogii vadí ona všudepřítomná digitálnost. Jackson jakoby zapomněl, že jedním z hlavních kouzel jím stvořené Středozemě byla vždy relativní uvěřitelnost, které mj. docílil i zaměřením na praktické triky a masky (byť v Návratu krále jsou již patrné jeho sklony k digitálním orgiím). Opravdu nechápu, proč museli být skřeti v nové trilogii celí digitální, když v trilogii původní fungovaly naprosto skvěle masky a nebylo vůbec potřeba se uchylovat k těmto digitálním hloupostem. Navíc tím, že z jediných protivníků uděláte shluk jedniček a nul se z většiny konfrontací a akčních scén vytratí pocit opravdovosti a hmatatelnosti. Jistě i u Pána prstenů se mlátily obrovské digitální armády, nicméně v těch bližších pohledech se vždy jednalo o bitvu skutečných osob - herců a bylo to velmi dobře znát.

Pokud by Jackson zůstal pouze u digitálních skřetů, pak bych možná ještě dokázal přimhouřit oko, on ale digitalizuje i elfy a trpaslíky (!) a já se ptám proč? Jakou přidanou hodnotu má bitva digitálního trpaslíka s digitálním skřetem a s v pozadí z luku střílejícím digitálním elfem? Navíc, když se vedle digitálních elfů objeví např. jedna z důležitějších postav (kterou logicky hraje herec) např. Thranduil, pak to působí jako pěst na oko (nehledě na fakt, že všichni elfové mají očividně asi jen tři modely tváří, což vytváři další zajímavou WTF vrstvu této adaptace...). Vůbec již nedokážu pochopit přidanou hodnotu v tom, že Dain (tedy relativně, alespoň v měřítku tohoto dílu, důležitá postava) je zcela digitální... vůdce trpaslíků mohli dle mého soudu přenechat skutečnému herci. Jackson dále ovšem vytasí i asi čtyři další druhy zlobrů, přerostlé digitální netopýry (kteří navíc nikdy nejsou ani vidět příliš zblízka), obří červy vypůjčené z Duny apod. Celá bitva je posléze hrozná změť digitálního boje, bez emocí, bez zásadních momentů (nic takového jako Helmův žleb nebo bitva na Pelennorských polích se opravdu ani zdaleka nekoná) a vlastně je úplně zbytečná, protože po chvíli to přestane Jacksona bavit a hrstku důležitých postav přesune na protější pahorek pro účely nějaké té osobnější akční scény. Tyto jsou sice o poznání lepší, ale zásadní výtky zůstávají; zejména smrti hlavních postav jsou opět bez jakéhokoliv náboje, protože k nim divák nemá paradoxně po tolika hodinách stopáže žádný extra vztah a po té strašné bitvě si už jen přeje brzký konec.

Nechtěně vtipný okamžik (myslím, že jediný, u kterého se smálo celé kino) nastal při Legolasově eskapádě zahrnující jeden padající digitální most, elfové sice u Tolkiena ovládali kdecos, ale ohýbat zákony fyziky tuším neuměli ani oni.

Miscellanious Shortcomings

Dále mám velký problém se samotným  úvodem a zabitím Šmaka Bardem při spálení Jezerního města. Město vypadá při digitálních náhledech a leteckých záběrech příliš malé a samotný souboj Barda s drakem je opět naprosto nepochopitelně v rozporu s knižní předlohou pojat jako bezmála family slapstick komedie. Pokud si dobře pamatuji, v knize patřila tato scéna mezi jedny z nejpůsobivějších a Bardovi pomohla i jeho znalost ptačího jazyka. Co mohlo být relativně povedenou akční scénou se v Jacksonově pojetí změnilo v pobíhání po digitálních střechách, zakončené last standem na opravdu velmi digitální zvonici a samotné zabití Šmaka za pomoci Bardova syna bylo prvním velkým WTF momentem tohoto filmu. Dle mého názoru neobhajitelné rozhodnutí a velká facka všem čtenářům knižní předlohy.

Z linky Jezerního města nefunguje rovněž postava starostova posluhovače (jméno nepodstatné), který je redukován na comic relief postavu opět v tradici toho nejjednoduššího a nejpředvídatelnějšího humoru. Jackson neumí příliš tyto humorné části prodat a vlastně mu ani nikdy moc nešly.

Dále je nutné si uvědomit, že hlavní postavu uvidí divák v tomto díle pouze po velmi omezenou dobu, chvílemi se Bilbo jeví jako klasická vedlejší postava a nebýt jeho nálezu Arkenstone, asi by do děje ani nijak výrazně nezasáhnul. Jeho zapojení do závěrečné bitvy a dřevěně působící rozlučka s Thorinem (který je nadto po celou stopáž třetího dílu prezentován jako krajně nesympatická postava neberoucí ohledy na nic jiného, než vlastní bohatství) pak pouze dovršují rozpačitý dojem z výsledného celku. Nakonec je nejlepší částí úplný návrat do Kraje, kde je alespoň pěkná příroda, když už nic jiného.

Extended Edition Saves Us All

Očekávám mírné zlepšení, které bude představovat rozšířená edice (údajně okolo 30 minut nového materiálu), ale zázraky v plánu nejsou. Rozšířená jednička byla mírně lepší, dvojku jsem zatím viděl pouze jednou a v kinoverzi, protože po té otřesné dvacetiminutovce se Šmakem v záveru mne přešla chuť tento díl v dané verzi znovu vidět. U trojky je střih asi nejvíce znát, i řada záběrů na sebe moc nenavazuje (elfové natahují luky a pak nevystřelí, Legolasova jízda na netopýrovi), takže zde se bude jednat nejspíše o vítané doplnění (např. Beorn je v záběru asi 5 vteřin... epic fail). Ten film je prostě průšvih a jasný doklad Jacksonovy nezkrotitelné obsese vším digitálním (George Lucas by mohl vyprávět); bude určitě zajímavé sledovat, zda vůbec Jackson ustojí přechod ze Středozemě na pole klasických filmů. Jeho snímky z holywoodského období (King Kong, The Lovely Bones) totiž rozhodně příliš přesvědčivé nebyly. Snad někdy najdu sílu na zhodnocení všech tří extended edicí jako celku, nicméně z plánovaných projekcí všech šesti filmů zcela deifinitivně sešlo.

John Wick

Nestává se příliš často, aby se z docela nenápadného filmu vyklubala skvělá žánrová podívaná aspirující již nyní na titul nejlepší akční film roku. Řeč je o snímku John Wick, ve kterém Keanu Reeves docela razantním způsobem ohlašuje svůj comeback. Jedná se o revenge story toho nejklasičtějšího střihu, a ačkoliv by se dal scénář shrnout do dvou nepříliš dlouhých vět, je to jedním slovem paráda. Rozeznávám tři stěžejní prvky, které ve svém souhrnu činí z tohoto filmu dílo hodné zapamatování. Prvním je skvěle vykreslený svět, druhým nekompromisní akční scény a třetím samotný Keanu v hlavní roli. K těmto prvkům nyní postupně připojím krátký komentář.

Budování fiktivního univerza není vůbec snadné, i proto se na tomto poli mnohem více daří seriálům, které mohou mytologii dávkovat postupně a odhalovat jednotlivá zákoutí svého fiktivního světa, jak se jim zlíbí. Vybudovat skutečně funkční fiktivní vesmír na ploše cca. 90-150 minut (tedy časové rozpětí valné většiny současné filmové produkce) je téměř nadlidský úkol, přesto se to čas od času podaří. Klasickým příkladem ze starší doby může být Matrix, shodou okolností rovněž s Keanu Reevesem v hlavní roli. John Wick v tomto směru exceluje, kdy s minimálním rozpočtem vytváří dojem fungujícího, lehce alternativního vesmíru plného elitních zabijáků a skrytých pravidel. Titulní hitmani zde vytváří věrohodné společenství, komplet s vlastním hotelem Continental (neutrální území), a jeho Managementem, specifickým platidlem (zlaté mince) a úklidovou službou mrtvol (dinner reservation for twelve...). V tomto světě nehraje policie hlavní roli (naopak se zdá, že existence nájemných vrahů není žádným tajemstvím), a tak může hlavní hrdina rozjíždět své akční scény prakticky kdekoliv. Skoro se zdá, že předlohou filmu musela být nějaká krásně propracovaná komiksová série, nicméně scénář je originálním dílem. Film, rovněž netrpí přemírou nutné expozice, vše je ponecháno ve věcné rovině, nikde není žádný sidekick, který by divákům vysvětloval pravidla tohoto světa apod., jedině statut hotelu Continental coby neutrální zóny je vysloveně zmíněn na více místech, způsob, jakým fungují zlaté mince nebo úklidová služba je posléze ponechán na fantazii diváka. Tato určitá nedoslovnost tak vytváří prostor pro možná pokračování, která se klidně mohou zaměřit na jiné postavy (i když takový prequel s Johnem o jeho poslední akci před vstupem do manželství by určitě stál za to). Zkrátka a dobře tenhle fiktivní vesmír má značný potencionál pro další růst, je vykreslen dostatečně podrobně a zajímavě za současné absence zbytečného vysvětlování a v rámci akčních filmů se jedná o vítané nekomiksové osvěžení zažitého akčního vzorce.

Akční scény nesou čitelný rukopis svých tvůrců/kaskadérů, kteří osvobozeni od mnohdy svazujícího režijního/producentského dohledu dávají popustit uzdu své fantazii. John jede na kvantitu, takže se dočkáme bodycountu někde okolo stovky protivníků. Většina bad guys je stylově vyřízena střelou do hlavy, několika údery, případně kombinací výše uvedeného. Dojde i na krátkou infiltraci luxusních lázní za pomoci nože, dvou velmi povedených soubojů tělo na tělo s hlavním sidekickem a finální konfrontaci s nečekaným twistem (yes, I went there). Každá akce je trochu jinak vystavěná a všechny dohromady mají spolehlivě vražedné tempo. Pouze úplné finále je na poměry celého filmu menším zklamáním, není totiž příliš epické a hlavní záporák na fyzický souboj s Johnem jednoduše nemá. Osobně mi nejvíce sedla akce v klubu Red Circle, umně kombinující stealth a one man army přístup.

Keanu Reeves si vybírá filmy podle nějakého opravdu zvláštního schématu. Za posledních deset let totiž z mého pohledu natočil dva slušné filmy: výborného Constantina a průměrnou žánrovku Street Kings. Zbytek tvoří přehnaně ambiciózní pokusy o remake sci-fi klasiky (The Day the Earth Stood Still), šílené time travel rom-comy (The Lake House) či vyložené propadáky (47 Ronin). Proto jsem opravdu rád, že se tímto filmem tak trochu vrací na výsluní. Akční poloha mu totiž vyloženě sedí, herecky na tom taky není vůbec špatně a tuhle roli si evidentně užil. Pokud by natočil ještě několik podobných žánrovek, tak bych se vůbec nezlobil. Konkurence zrovna na poli klasických akčních filmů není příliš velká (většina produkce jde rovnou na DVD, do kin se dostávají víceméně pouze stathamovky a všemožné variace a pokračování Taken, všechno ostatní je podle komiksu nebo akční film s přesahem tj. drama a v něm dvě akční scény), takže by se Kenaovi mohlo i solidně dařit. Já mohu tento film jedině doporučit, pro příznivce žánru se pak jedná bezmála o povinnost.

Několik poznámek k choreografii soubojů v Captain America: The Winter Soldier

Phase 2 zatím Marvelu vychází skvěle, po poněkud matném Iron Man 3 přišel zábavný Thor: The Dark World a Guardians of the Galaxy všechny překvapili svou nevšedností i kasovní výdrží, jednoznačným vítězem této fáze ovšem zůstává druhý Cap. Jestliže mi origin nejameričtějšího ze všech hrdinů přišel roztomile retro a přesto spadal do dolní poloviny první fáze, pak dvojka dokonale naplnila veškerá (opravdu vysoká) trailerová očekávání a ještě je i předčila. Tento příspěvek se nesnaží být ucelenou recenzí; rád bych se totiž podíval na některé aspekty CA:TWS pohledem choreografa akčních pasáží.

Celkově je nutné zejména zdůraznit, že rozdíl v přístupu k adaptované látce je zde patrný od prvních minut, resp. od první akční pasáže, která se v nich odehraje. Kde první díl sázel na retro atmosféru klasických válečných filmů a utahoval si z naivity a amerického patosu (skvělá prostřední pasáž zabývající se prodejem válečných dluhopisů), tam dvojka nastavuje v dnešní době velmi módní temnější tvář. Ta je ovšem zasazena do fungujícího rámce marvelovského univerza a má také nádech moderních politicko-technologických thrillerů, trochu ve stylu Jacka Ryana. S.H.I.E.L.D. je konečně prezentován jako značně rozporuplná organizace nadaná bezmála absolutní mocí (slovy Nicka Furyho: „S.H.I.E.L.D. was a lot of moving parts“), což se nutně dostává do konfliktu s Capovým idealistickým viděním světa. Tato atmosféra i nastolená témata se posléze promítají i do samotné choreografie akčních soubojů, o které si nyní něco málo povíme.   

Již první akce na lodi Lemurian Star dává tušit, že starý Cap je nenávratně pryč. Ptáte se proč? Ono starosvětské ,,chlapské‘‘ přesdržkování z jedničky je jednoduše no more a v rámci PG-13 ratingu se dočkáme, dovolím si říct, úplného maxima. Jistě, nikdy se asi v marvelovkách nebudou řezat hlavy a vybuchovat končetiny, nicméně když Cap projíždí teroristy jako horký nůž s máslem, tak to má grády a má to své momentum. Tu jednoho kopne přímo do moře, tady zase dalšímu rozbije štítem hlavu nebo přišpendlí nožem ruku ke stěně. Bojový styl Capa doznal určitých změn a byly přidány prvky některých bojových umění, takže se divák jen kochá pohledem na zdánlivě neporazitelného agenta s podtónem one man army. Posledním záchvěvem nostalgie je tak první opravdový souboj tělo na tělo s Batrocem (Batroc the Leaper je jeden z vyloženě směšných antagonistů honosící se v komiksech obrovským knírem, špatně lámanou angličtinou a  fialovo-žlutým oblekem). Silně mi evokuje osmdesátkové bojové automaty a legendární mlátičky typu Mortal Kombat či Tekken. Patrné je to zejména v nasnímání celého souboje (klasické VS postavení na začátku zřetelně odkazuje na dvourozměrné akční hry), jeho průběhu (první výměna, druhá výměna/převaha záporáka, zlomový bod, finální výměna/hrdina vítězí) i celkové stylizace. Štít je navíc sympaticky ponechán stranou a ke slovu se tak dostanou pouze pěsti a v případě Batroca samozřejmě kopance. Tento souboj rovněž dává divákovi najevo, že dokonale vycvičený žoldák může mít chvíli v souboji s Capem i navrch čili Cap je sice díky séru na absolutním vrcholu lidských možností, nicméně není ultimátním bojovým mistrem všech myslitelných stylů boje. Ve výsledku ho třeba ty rány méně bolí/hojí se rychleji, ovšem dostatečně šikovný protivník se správně zvoleným bojovým stylem by mohl Capa teoreticky porazit. 

 

K výtahové scéně dodám pouze, že se jedná o kreativní využití stísněného prostoru; oceňuji počáteční handicap hrdiny (ztráta štítu a znehybnění ruky) a stylové zakončení. Početní převaha protivníků pouze ilustruje Capovu výjimečnost oproti obyčejným lidem, byť to jsou vycvičení profesionální agenti. V tomto případě ovšem nižšího řádu, takže opět jediný, kdo se alespoň trochu chytá je Crossbones.

Za vrchol celého filmu považuji ovšem vynikající akci na dálnici, zejména její část věnující se první opravdové konfrontaci titulních postav. Winter Soldier je po velmi dlouhé době konečně úctyhodný antagonista. MCU má se zápornými postavami obecně problém, pokud nepočítáme Lokiho, který je beztak prezentovaný spíše jako rozporuplný antihrdina, tak na výraznějšího záporáka nenarazíme. V tomto trendu odmítá CA:TWS pokračovat a roli výplňové loutky zde spíše naplňuje Redfordův Alexander Pierce, než Winter Soldier. Ten také představuje opravdovou výzvu pro Capa, a to nejen rozsahem svých schopností. Jsou stejně skvěle vycvičení, kde má Cap štít, využije Winter Soldier svou biomechanickou ruku, a tam, kde Capa brzdí city či přesvědčení si jede Winter Soldier terminator-style za svým. Jeho zásluhou umře v průběhu filmu jistě několik stovek lidí, takže jaképak pochybnosti, že? Snaha nehrát si na pseudohrdinu se odráží rovněž ve způsobu, jakým Winter Soldier přistupuje k osobním soubojům. Nemá příliš zájem ponechat oponentovi jakoukoliv výhodu, takže nejdříve střílí a potom až kope. Dobře je to vidět na jeho arzenálu, kdy jde od větší palné zbraně k menší a posléze přechází na zbraně chladné. Celá konfrontace s Capem je natočena v dravém stylu, přepálené tempo naznačuje, že se v tomto případě nemlátí zcela běžní lidé. Každý úder je veden snahou ukončit souboj co nejrychleji a Winter Soldier má převážnou část souboje poměrně navrch. Souboj, byť krátký svou stopáží, jednoznačně ukazuje, že zde byla dána jasná tvůrčí vize, kterou se podařilo přetavit i ve fungující akční pasáže. Režiséři navíc i doslova v zápalu boje nepřestávají pomrkávat na pozorné (a komiksové předlohy znalé) diváky, zde mám na mysli především záběr na WS držícího Capův štít. Po tolika zaměnitelných Marvel soubojích se jedná o blesk z čistého nebe a jasnou výzvu pro všechny ostatní režiséry budoucích projektů spadajících do MCU. Osobně se velmi těším, co tihle pánové s Capem udělají v průběhu jeho další celovečerní single zastávky v kinech.