O velmi turbulentním vztahu Sherlocka Holmese a jeho stvořitele Arthura Conana Doyleho jsem zde již dříve psal. Shodou okolností mi v nedávné době toto téma opětovně přistálo na stole v podobě zajímavé poznámky pod čarou z Nápadů čtenáře detektivek Josefa Škvoreckého. Ten totiž mj. psal také detektivky, osobně je měl hodně rád a z této lásky se vyznal právě ve sbírce navazujících esejů, ze které nyní čerpám. Dovolím si zde ocitovat předmětnou poznámku (ve vydání Asociace detektivní a dobrodužné literatury z roku 1990 ji čtenář nalezne na straně 42):
,,A holmesovské povídky poskytují vskutku bohaté loviště rozporů. Doyle je psal z jedné vody na čisto, a tak se mu stalo, že třeba zapomněl Watsonovo křestní jméno a v pozdějších povídkách ho pokřtil jinak než původně a posunul mu také jizvu po zranění z jednoho ramene na druhé. Holmes, jehož výrazným rysem je naprostá neznalost věcí nepotřebných k jeho povolání (mezi něž patří literatura), začne zas zničehožnic citovat Petrarku a Mereditha. V jedné povídce se dokonce změní čas děje z července na září, v jiné se mění povolání epizodní postavy. Protože Doyle všechny tyto nedůslednosti ponechal i v knižních vydáních, je na místě pokládat to za dobrý důkaz, že si svého detektiva literárně vůbec nevážil.''
V tom lze spatřovat další rovinu vztahu obou výše zmíněných pánů. Osobně jsem si těchto textových rozporů nikdy nevšimnul, což bylo ale myslím dáno také tím, že jsem holmesovky nehltal v nějaké koncentrované podobě, spíš jsem si vždy přečetl nějakou sbírku povídek, nebo některou ze čtyř novel a až po chvíli se k nim vrátil. Doposud jsem myslím ani celý původní kánon nevyčerpal (zbývají mi zřejmě dvě sbírky z původního uspořádání). Nicméně je nutné opět připomenou, že ACD chápal Holmesovy příběhy jako spotřební zboží, které zpočátku psal čistě z finančních důvodů, později již z donucení a pod tlakem veřejnosti (a se stále narůstající nechutí). Paradoxně je tak známý pro tu část svého díla, kterou za svého života takřka aktivně nenáviděl. Na jeho historické romány padá pomalu prach v univerzitních knihovnách (kdo si dnes dobrovolně otevře The White Company, román čítající bezmála 500 stran z období Stoleté války?) a na Sherlocka se i díky bezpočtu moderních zpracování (srv. hravou a velmi promyšlenou moderní adaptaci od BBC) stále stojí fronty. A to i přes to, že tento slavný detektiv porušuje celou řadu základních pravidel detektivek, a čtenář tak má velmi zřídka (pokud kdy) možnost odhalit pachatele dříve než detektiv (ostatně když odhalení vraha záleží na barvě hlíny nacházející se na něčích podrážkách a dalších deseti krocích navazujících zdánlivě logických, ve výsledku ovšem z prstu vycucaných dedukcí... čtenář je bez šance).
E. A. Poe se svého velkého detektiva dokázal vzdát po pouhých třech povídkách, jednoduše položil základy žánru, viděl, že to funguje, ale z nedostatku intelektuálního uspokojení dal přednost jiným věcem. A přestože zemřel v deliriu tremens, nemusel svého kroku litovat. ACD tuto odvahu v sobě nakonec nenašel a Sherlock Holmes tak musel nutně znovu ožít, a v tom lze spatřovat určitý druh osobní tragédie tohoto jinak nepochybně velkého spisovatele.
Žádné komentáře:
Okomentovat