We are in state of flux.

If your right hand is causing you pain
Cut it off, cut it off...
...
We were hoping for some romance.

Light so bright, that you don't see anything.

Bloc Party is back!

Retreat is not an option.

He was a cop, and good at his job.
But then he committed the ultimate sin, and testified against other cops gone bad.
Cops who tried to kill him, but got the woman he loved instead.
Framed for murder, now he prowls the badlands.
An outlaw hunting outlaws, a bounty hunter, a RENEGADE!

Do češtiny se to dá přeložit jako minimální bůh v retro hávu a jeho Harley Davidson...

Riots within me.

I was locked all day in the summer heat,
In a small brown house in suburban streets.
This skateboard and, my shit guitar,
I'd dream all day that they would get me far.
...
It was near when I, turned sixteen.
Got kicked out of school, and so it seemed
That things were closing in, and ready to blow.
...
It took an hour to start a punk rock band,
To offset my fucked up family land.
...

Výňatek pochází z nové skladby AvA a to konkrétně ''Rite of Springs''. Jak už je u téhle skupiny zvykem stopáž přesahuje tříminutovou klasiku ála radio edit; přesněji řečeno píseň je dlouhá 4:22, což je takový AvA průměr... refrén je velmi povedený, má ten správný hook:

If I had a chance for another try,
I wouldn't change a thing.
This made me all of who I am inside.
And if I could I'd thank God, that I am here and that I am alive,
And everyday I wake, I tell myself a little harmless lie.
The whole wide world is mine.

Jen, aby to ale nepřehnali s tou náboženskou stránkou věci, jistě je jasné, že vliv 9/11 tu stále patrný je, nicméně všeho s mírou. Takové to ''se mnou dokážete cokoliv'' leze dost rychle na nervy. It took an hour to start a punk rock band....

Všechno se zdá jednoduché...

Bloc Party - Silent Alarm

Na oficiálních stránkách se dočtete, že hudební kořeny Bloc Party (dále jen BP) sahají k Joy Division nebo The Cure, to je sice hezké, ale zároveň velmi nic neříkající, protože pokud prozkoumáte stránky několika podobných kapel, zejména pak v britské vlně kytarovek, tak shledáte, že podobné ,,předky‘‘ si přisvojuje valná většina skupin.

Hlavní síla BP tkví v jejich smyslu pro silnou melodii a vyváženost alba, nesetkáte se s ,,one hit wonder‘‘ efektem, kdy se mnohdy z alba dají poslouchat jeden dva singly a zbytek mizí v propadlišti dějin. U BP je tomu přesně naopak, a tak vám na dnešní dobu vcelku paradoxně dlouhá stopáž (50:26) uběhne jako voda, nicméně jednotlivé písně vám uváznou v paměti jako nezaměnitelné klenoty. Skladby se vyznačují propracovanými texty (Like Eating Glass), módními výstřelky v podobě občasných úletů do jiných žánrů např. dubu (Banquet) či prostou melodickou nádherou (This Modern Love nebo So Here We Are). Osobně považuji This Modern Love za prototyp romantické písně nového milénia. Samotné album je hrané ve zvláštní směsici discopunku s přelivy místy až do psychedeliky či již zmíněného dubu. Pro jednou vás navnadí jednoduchá úderná skladba (Blue Light) a podruhé vás zaskočí temnotou prodchlá balada (Plans). Opravdu zde najdete všechno a i přes svoji neuvěřitelnou ,,roztahanost‘‘ od romantického ploužáku po skoro punkovou odrhovačku tohle album prostě drží při sobě a to už je co říct. Melodika, smysl pro text a snaha zaujmout každou vteřinou jsou BP prostě vlastní. Navíc je tracklist konstruován mimořádně důmyslně a rozdělen na jednotlivé bloky (nebo blocy?), kdy se rychlejší části střídají s pomalejšími a celé to vyvolává dojem perfektní dotaženosti. O tom svědčí i bezchybná produkce.

Poslední pomyslnou třešničkou na dortu je hlavní vokál černošského frontmana Kele Okerekeho, který zvládá to, co průměrný syntetizátor. Skutečně jeho rozsah je nadmíru působivý a to je umocněno zejména při živých vystoupeních skupiny, které jsou podle všeho strhující.

Bloc Party v roce 2005 jako jedni z mála opravdu přinesli do tak vysíleného žánru, jakým indie rock bezpochyby je konečně něco nového a také to dokázali jako dle mého názoru zatím druzí (spolu s Kaiser Chiefs) ztvrdit svojí druhou studiovou deskou.

Seznam skladeb:
Like Eating Glass
Helicopter
Positive Tension
Banquet
Blue Light
She's Hearing Voices
This Modern Love
The Pioneers
Price of Gasoline
So Here We Are
Luno
Plans
Compliments

Angels & Airwaves - We Don't Need To Whisper

Angels And Airwaves (dále jen AAA), jejichž název evokuje spíše soft-porno s letuškami v hlavní roli, než název hudební skupiny (ale zase na druhou stranu pořád lepší , než jejich ďábelské dvojče +44 – horší název by snad nevymyslelo ani dítě školou povinné...) hrají a znějí a vypadají a chovají se a vůbec jsou prostým odvarem z Blink 182. Nedokážu si odpustit neustálé paralery s +44, neboť ti jsou ještě více průhlední a zatímco tam, kde se Tom DeLonge (frontman AAA) snaží o něco alespoň zdánlivě odlišného, tam na vás zbylí dva členové Blink 182 (zamávejte +44) vybalí ty stejné deset let staré vypalovačky, pravda s trochu jiným refrénem.

Celé debutové album We Don’t Need To Whisper se jeví jako pokus odprostit se od neřkuli primitivní rytmiky původního uskupení (Blink 182), která kromě útoku na první signální soustavu toho moc jinak nedokázala. Tento pokus se bohužel zastavil na půli cesty, snad doufejme, že se jej na dalším chystaném albu (plánované datum vydání: podzim 2007) podaří dovést k dokonalosti – potenciál tu rozhodně je.

DeLonge se obklopil skupinou zkušených řemeslníků, a tak to taky vypadá. Všechny písně jsou zručně zvládnuté, s přehledem odzpívané, ale něco jim chybí. To, co si původní Blink vynahrazovali jednoduchými texty a důrazem na úderné refrény se snaží AAA najít v komplikovanější výstavbě písní; nicméně důraz na refrén zůstává a to je jen dobře.

Někdy to trošku přehání; to když čekáte 2,5 minuty než se vám song vůbec rozjede (Valkyrie Missile), jindy se jim to náramně povede, jako v případě kvaltiního popíčku (Do It For Me Now) a dokáží také překvapit údernější vypalovačkou ze dřevních dob (The War).

Texty se bohužel nedokáží vyhnout patosu a upadají tak do nechtěné parodie sebe sama (zejména The War a Distraction), jinak vás ani neurazí (Start The Machine) ani rozhodně neohromí; a takovéto rádoby volání z vysílačky s překvapivým vzkazem ,,We’re Angels And Airwaves‘‘ vás buď úplně odrovná, nebo rozesměje (Valkyrie Missile).

Revoluce se nekoná. Začíná se pomalu, ale jistě ukazovat, že rozpad Blink 182 nebyl zrovna nejlepší nápad. Nyní tu máme dvě kapely na půli cesty, ale partička okolo zpěváka Toma DeLonga má se svým inovativním přístupem mnohem více šancí prorazit v časech budoucích. Pokud další album dopiluje texty a zvládne písně jakýmkoliv způsobem trochu oživit, pak očekávejte pecku.

Seznam skladeb:
Valkyrie Missile
Distraction
Do It For Me
The Adventure
A Little s Enough
The War
The Gift
It Hurts
Good Day
Start The Machine

Heroes

Jednoho dne se probudíte a zjistíte, že s vámi není něco tak docela v pořádku. Projeví se to různě; před čelní srážkou s kamionem prostě vzlétnete, nudné odpoledne v kanceláři se rychle změní, když dokážete ohnout čas o několik vteřin zpět nebo spadnete z vodárenské věže a po dopadu vám kosti srostou, šlachy se spojí a vy víte, že nic už nebude jako dřív.

Máte totiž superschopnost a obrovské možnosti, které se před vámi otevírají každou vteřinou. Ušijete si zářivou pláštěnku a vydáte se konat dobro? Budete se opájet svou mocí a beztrestně zabíjet? Využijete svou jedinečnost v osobní prospěch nebo budete pomáhat druhým? Na to, abyste učinili nějakou vyloženě černobílou volbu by jste museli být neuvěřitelně silný charakter nebo opravdová naivka. Hlavním postavám seriálu Heroes se nedaří tyto otázky zodpovědět tak jednoduše. Jsou to obyčejní lidé, nacházející se mnohdy v obtížných životních situacích a rozeseti po celé planetě se snaží na vlastní pěst vypátrat, co pro ně tahle změna znamená. Přesto se jejich osudy začínají složitým způsobem spojovat. Můžou být dalším stupněm evoluce stejně tak dobře jako koncem světa. Pořádný příběh by se neobešel bez všezastřešující konspirační teorie zosobněné tentokrát v podobě záhadné ‘‘Firmy‘‘, která zaznamenává nově obdařené jedince a snaží se udržovat rovnováhu světa, která může být nenávratně ztracena, pokud bude v New Yorku odpálena atomová bomba, čemuž musí Hrdinové pochopitelně zabránit. Jak totiž mnozí diváci záhy zjistí, tak příběhové nitky sahají i hluboko do historie a tvoří tak opravdu ucelený rámec. Dalším poznávacím znakem série je kanji znak pro ‘‘Godsend‘‘ (v češtině doslova ‘‘dar z nebes‘‘, tedy něco jako ‘‘mocná schopnost‘‘), který se objevuje všude možně v průběhu série (což je sice vykrádačka Matrixu jako řemen, ale co se v dnešní době nerecykluje, že?).

Heroes lze mít rád z mnoha důvodů; jsou skvěle natočení (hype okolo série dokonce přilákal některé slavné režiséry jako je Kevin Smith, který bude režírovat jeden díl druhé série), filmový look vytváří dojem opravdu drahé zábavy, výborně rozvržené postavy a hutná dějovost (která je velmi vydzvihována, tenhle seriál se s tím prostě nepáře, a tak za jednu sérii se toho stihne víc než kupříkladu ve Smallville za sérií sedm...) zaručují dokonalý mainstreamový zážitek. Zde bych viděl jediný kámen úrazu, protože snaha o co nejvíc cool look za každou cenu se občas nevyplácí a je těžko uvěřitelná. Na druhou stranu se cení relativní realističnost celého díla (na to, že tam máte postavy, co by dokázaly zpacifikovat americkou armádu v řádech sekund, je to celkem velmi při zemi se držící) a to není vůbec na škodu. Rozhodně je zajímavé sledovat, co s vámi taková proměna udělá a jak to jednotliví lidé řěší. Lhal bych, kdybych tvrdil, že to není návykové. Je a sakra moc k tomu. Z vlastních zkušeností vím, že některé seriály se skvěle rozjedou a pak se samy potopí díky fillerům (díly, které neposouvají vpřed hlavní linii, zkrátka vycpávky) nebo nenadálé stagnaci tempa (např. Lost dokáže v některých částech pořádně nudit), toho se u Heroes bát nemusíte, v jednom díle se toho občas stane tolik, že si přejete, aby to trvalo hodinu namísto třičtvrtě hodinky.

Americká stanice NBC s tímhle seriálem prostě udělala díru do světa a vyvořila tak další novodobý fenomén, který přebírý diváky i kultovním seriálům typu Lost či Stargate. V zámoří běží již druhá řada a kvalita nikterak neklesá , spíše je tomu naopak. Objevují se noví Hrdinové a s nimi i nové hrozby, cestuje se časem a vůbec je toho pořádná nálož. Navíc o koupi uvažuje Prima (možná aby dohnala Novu, která má Prison Break ála Utěk z vězení), prý pro příští rok, tak se můžeme těšit. Samozřejmě je daleko lepší sledovat celou věc v originále, pro ty v angličtině méně zběhlé jsou na internetu k nalezení na českých fanstránkách i vcelku kvalitní překlady, které vycházejí jen s několikadenním zpožděním, takže se není nakonec čeho bát.

Pokud chcete pochopit kolem čeho se všechen tenhle humbuk točí, pak zkuste první díl. Garantuju, že to minimálně nebude ztráta času, v lepším případě velmi příjemná závislost.

A slunce v duši

Nejde si nevzpomenout na pana Rosničku, co měl účes jako Lorenzo Lamas z Odpadlíka, rétoriku takového hodného strýčka z domu odnaproti a zaměření spíše více než méně okultní. Škoda, že už neuvádí počasí, nastoupily přihlouplé blondýny a zazvonil zvonec, pohádky je konec. Jane Zákopčaníku - nezapomeneme!

A teď už vážně. Procházel jsem diskem a vyhrabal svoji fotku, která je tak krásně anonymní, až skvělá. Nezakrývejme si tváře směšnými obrázky, příroda to umí lépe.

Každý konec má svůj začátek

A nyní stojíme před jedinečnou šancí zpozorovat právě takový začátek něčeho nového. Samozřejmě nyní naprosto netuším, co zde chci publikovat, nicméně ta možnost zde je,naskýtá se a to je jedině dobře.

Název zvolen netradiční, ono materia prima, což latinsky znamená pralátka se sem možná zatím nehodí, přesto pevně věřím, že jednou bude. Každá věc se vyvíjí. Sledujme vývoj této.

EDIT I:

Nahoře můžete vidět úplně první post, který jsem zde na blog umístil. Tehdy ještě na starém designu a pod původním jménem: Materia prima, což je ostatně stále reflektováno v adrese blogu. Od té doby již nějaký čas uplynul a dnes po menším úklidu článků, za které se už stydím (jednalo se převážně o mé školní eseje) nadešel čas i na úpravu úvodního článku. Blog jsem začal jedno odpoledne z náhlého popudu/ nudy (take your pick) a vážně jsem netušil, co sem budu vlastně psát. Proto jsem sem také naházel svoje lepší školní práce, aby tu byl rychle nějaký obsah a doplnil jsem to několika výkřiky do tmy, ty stále zůstávají. V té době jsem také řídil kulturní rubriku ve školním časopise, kam jsem přispíval občas recenzemi seriálů, ty zde můžete rovněž nalézt. Hudební recenze, které na blogu visí jsem zase republikoval z jednoho hudebního a dnes již bohužel neexistující online magazínu, jehož redakce jsem byl rovněž členem. V poslední době blog směřuje spíše ke filmovým recenzím, věcem okolo piva a mým osobním článkům, takže se uvidí. Každopádně jsem rád, že jsem se dokázal zatím vždy překonat a pokračuji v psaní i když to tady s největší pravděpodobností nikdo nečte. 

Všechny případné čtenáře samozřejmě vítám a pokud se na to budete cítit, nebojte se zanechat komentář...

EDIT II:

Ačkoliv jsem to zde chtěl jednu dobu ve vší vážnosti ukončit a nechat blog postupně usnout, nakonec se ve mně něco zlomilo a pokračuji dál. Frekvence je sice značně kolísavá, nicméně začal jsem psát i trochu o literatuře (takové eseje/úvahy), což mi přijde jako ta nejlepší cesta. Na druhou stranu se již tak nevěnuji filmovým recenzím (a těm hudebním již vůbec ne). Jednoduše není čas. Mílovými kroky se blížím k příspěvku č. 200 a jestli třeba 10% z toho publikovaného obstojí ve zkoušce času, bude mi to stačit.