Fall Out Boy - American Beauty/American Psycho

Poslední album Fall Out Boy mě nakonec donutilo sepsat své dojmy, doplněné některými obecnými postřehy, které jsem si šetřil pro tuto příležitost již delší dobu. Jak jsem již několikrát uváděl, jsou FOB citáty takovou červenou nití, druhým plánem, metatextem tohoto blogu, takže je docela paradoxní, že jejich hudbě samotné jsem se ve větší míře nijak nevěnoval. To hodlám nyní napravit.

Fall Out Boy se nikdy nebáli postupovat kupředu a měnit svůj styl, což může řadu lidí i odradit. Já osobně jsem se s nimi seznámil v době nepřekonatelného From Under the Cork Tree, které je takřka bezchybné, pokračoval jsem s Infinity on High a střední školu zakončil s Folie à Deux; tyto tři alba tedy tvoří soundtrack mých high school days. Pak přišla ona nešťastná pauza, která nicméně dovolila Patricku Stumpovi se trošku realizovat a výsledky dle mého rozhodně stály za to. Ostatně vliv jeho krátké sólové dráhy se velmi výrazně podepsal i na další tvorbě znovusjednocených FOB. První post-hiatus album Save Rock and Roll se neslo ve znamení příklonu ke stadionovému rocku a chytlavějším melodiím, za současného úkroku od propracovanějších textů a složitějších kompozic; přesto mám to album řekněmě ze 3/4 rád (především výbornou Miss Missing You). S novým počinem American Beauty/American Psycho je to již trošku složitější.

V porovnání se všemi ostatními studiovými albami musím AB/AP zařadit až na poslední místo a hned vysvětlím proč. Tenhle přeleštěný pop punk se totiž až příliš spoléhá na samplování všeho možného i nemožného a zapomíná na své kořeny. U předešlého alba se přece jen ještě jednalo o nějakou formu kytarového rocku, tady jsou to samply, beaty a hodně přebubřelé grácie. Odklon od ,,klasické formy'' započatý Folie à Deux je zde dokonán a AB/AP spojuje s takovým From Under the Cork Tree snad jen hlas zpěváka a chytře napsané texty (ano, textově se jedná o zajímavé album, byť jde stále o postmoderní smíchanici všeho možného). Pár hitovek se zde ale také najde. V čele stojí nepochybně The Kids Aren't Allright, která ukazuje, že když se FOB trošku zklidní, tak z nich vypadne jasná hitovka (byť s pronikavým refrénem). Dále Fourth of July - výbušná všehochuť a našlapaná písnička spolu s Favorite Record tvoří skvěle se doplňující dvojici. Navíc u druhé jmenované dokážu ocenit zajímavou textovou spřízněnost s jedním z nejstarších songů (this is side one / flip me over / I know I'm not you favorite record VS and I'll spin for you like your favorite records used to). Zbývajícími opravdu dobrými songy jsou Jet Pack Blues a Irresistible. Mezi ucházející řadím pilotní single Centuries (kde mne samplování opravdu ruší) a Uma Thurman, kterou opětovně shazují bizarní samply a zvláštní kompozice. Zbývající songy jsou spíše nudnou výplní s tím, že Immortals a titulární American Beauty/American Psycho řadím mezi ty aktivně nenáviděné.

Pokud bych měl seřadit jednotlivé písně tohoto alba od nejlepšího k nejhoršímu, vypadalo by to následovně:

1. The Kids Aren't Allright
2. Favorite Record
3. Jet Pack Blues
4. Fourth of July
5. Irresistible
6. Centuries
7. Uma Thurman
8. Twin Skeleton's (Hotel in NYC)
9. Novocaine
10. Immortals
11. American Beauty/American Psycho

S tím, že pouze prvních pět položek bych být FOB dával na album a vypouštěl do světa, ten zbytek si mohli nechat jako b-sides nebo se s nimi vůbec nechlubit. Z výše uvedeného je můj vkus poměrně zřejmý, proto nebude následující žebříček jednotlivých studiových alb (opět best-to-worst) nijak překvapující:

1. From Under The Cork Tree
2. Follie à Deux
3. Infinity on High
4. Take This to Your Grave
5. Save Rock and Roll
6. American Beauty/American Psycho

Paradoxně, jak sem zde již uváděl, se mi sólová dráha Patricka Stumpa a její výsledky velmi zamlouvaly a proto bych je mezi výše uvedené řadil určitě (myšleno společně Truant Wave + Soul Punk) mezi druhou a třetí příčku (tedy výše, než Infinity on High). Fall Out Boy to možná nemyslí špatně, ale tenhle kariérní vývoj se mi zatím moc nezamlouvá; fanouškem zůstanu, ale vypadá, že z té novější tvorby si budu muset spíše vybírat a na hltání alb jako celku budu už jen vzpomínat.

Still those lyrics can get me at any given time...

Patrick Stump - Truant Wave/Soul Punk

Sice jsem se zde na blogu už nechtěl nadále ve větší míře zabývat hudbou, ale záplava skutečně kvalitních alb mě nakonec přesvědčila, a tak bych rád řekl pár slov ke dvěma sólovým počinům Patricka Stumpa (dříve Fall Out Boy). FOB byli vůbec jedna z mála skupin, kde frontman nebyl zároveň zpěvákem, funkci frontmana a hlavního tvůrce textů plnil totiž Pete Wentz, který hrál na baskytaru a Patrick Stump byl ,,jen'' zpěvák. Vlastně zpíval cizí texty, ale už na posledním albu Folie à Deux a zejména v rámci své producentské činnosti zahrnující i četné remixy bylo očividné, že Stump má na víc. Po neoficiálním rozpadu skupiny v únoru 2010 tak bylo jen otázkou času, než se Stump rozhoupe a vytvoří nějaký sólový projekt.

Nejdříve jsme se dočkali šestipísňového EP (extended play) s názvem Truant Wave, které vyšlo v únoru tohoto roku. To bylo od počátku koncipováno jako b-sides budoucího (a v té době ještě i bezejmenného) plnohodnotného alba. Je to znát i na jeho kompozici, protože těch šest písní rozhodně netvoří nějaký organický celek a vlastně je kromě skvělého Stumpova hlasu nic nespojuje. Je očividné, že tady se Stump spíše pokoušel najít sám sebe resp. svůj nový post-FOB hlas. Jakkoliv může někdo tvrdit, že to, co slyšíme z jeho dvou samostatných počinů nemá s původní tvorbou FOB nic společného, tak se přesto domnívám, že to není tak úplně pravda. Jisté náznaky, kterým směrem by se Stump mohl ubírat obsahovalo právě Folie à Deux, tedy poslední album FOB. To bylo ve srovnání s jejich průlomovým From Under the Cork Tree mnohem popovější a tanečnější a upřímně řečeno jsem tuto změnu po nepříliš výrazném Infinity on High uvítal. Ten vývoj tam patrný je s tím, že Stump se už zcela odpoutává od pop punkových klišé a směle hledá vlastní identitu, která nakonec končí někde na pomezí moderní taneční hudby, r'n'b a velmi kvalitního popu. Jaké tedy celé Truant Wave vlastně je?

Jedním slovem: rozporuplné. Úvodní Porcelain je dobrou ukázkou toho, jakým směrem Stump směřuje, tj. k chytré a vyšperkované variaci na současnou popovou hudbu s přidanou hodnotou v podobě jeho skutečně vynikajícího hlasu. Textově se to může zarytým fanouškům FOB zdát o stupeň horší, ale myslím, že je to pouze otázku různosti stylu. Wentzovy texty se vyžívaly ve dvojsmyslech a měly takový nádech povznesené lehkosti, Stump je naopak řekněme přímočařejší, což ale nemusí nutně znamenat horší. Mně osobně se líbí i Stumpovy texty, ale to je vážně už hodně subjektivní a chápu, že někomu se nebudou muset motivační fláky ze Soul Punku zrovna dvakrát zamlouvat. Následuje rockovější Spotlight (Oh Nostalgia), který by klidně mohla být na některé z nahrávek FOB a nikdo by příliš neprotestoval, poté Cute Girls, což je song, se kterým mám asi největší problém. Překombinované r'n'b se mi nelíbí a myslím, že i Stump uznal, že tudy příliš cesta nevede a podobně laděných písní se na Soul Punk už nedočkáte. Další v pořadí je skvělá Love, Selfish Love, opět píseň odkazující v nemalé míře na FOB a zároveň hlavní tahoun celého EP s velmi dobrým textem a návykovým refrénem. As Long As I Know I'm Getting Paid je druhým slabším článkem EP, ale v porovnání s Cute Girls je stále o hodně lepší, celé to uzavírá majestátní Big Hype, která tak pod svá ochranná křídla shrnuje zbytek písní z Truant Wave. Pokud bych měl seřadit songy od nejlepšího po nejhorší, pak by to vypadalo takhle:

1. Love, Selfish Love
2. Big Hype
3. Spotlight (Oh Nostalgia)
4. Porcelain
5. As Long As I Know I'm Getting Paid
6. Cute Girls

Plnohodnotné album s názvem Soul Punk se objevilo včera, tedy 18. října 2011 a již nyní můžu prohlásit, že je to moje deska roku! Název přirozeně klame tělem, tohle není soul a už vůbec ne punk, ale jinak je to skvěle odvedená práce a zároveň důkaz toho, že Stump nepotřebuje FOB, ale naopak. Album vychází ve dvou edicích, v té základní má 11 songů, deluxe edice obsahuje další čtyři a při nákupu přes iTunes dostanete i poslední bonus, nejkompletnější edice má tedy úctyhodných 16 položek. Po Truant Wave jsme pořádně nevěděl, jak bude Stump desku představovat. Jako nástupce FOB se songy, které jsou vlastně dalším článkem jeho vývoje nebo se pokusí jít úplně vlastní cestou a pokud ano, tak budeme na ní potkávat pouze Cute Girls nebo to raději bude celé jeden Big Hype? Naštěstí vyšla ta třetí možnost a tak tu máme osobité album, kterému nechybí sebevědomí ani kvalita.

Album otevírá vpravdě výbušná Explode, taková pocta Michaelu Jacksonovi, která za pomoci rychlých synthů jasně říká: připravte se na něco nového. Následuje singl jak vyšitý a sice This City, jinak se jedná o další poctu, tentokrát Stumpovu rodnému Chicagu, ačkoliv výslovně v textu uvedeno není, takže si každý může dosadit město dle své libosti. Chytlavý refrén a dobře kompozičně zvládnutý popový kousek. Další Dance Miserable je trošku pomalejší a experimentálnější píseň, následovaná druhou tanečnější verzí Spotlight (New Regrets). Tahle verze je dle mého názoru horší, než Oh Nostalgia, nicméně do konceptu Soul Punk jako tanečnějšího alba se hodí nepochybně více. The ''I'' In Lie je jediným skutečně pomalejším místem celého alba a zároveň dobře napsaným ironickým love songem. Následuje absolutní vrchol celého alba a sice monumentální Run Dry (X Heart X Fingers), má totiž přes osm minut, jsou to vlastně dva songy volně propojené hudebním mostem. Ten druhý se jmenuje Cryptozoology, ale na tracklistu uvedený není. Každopádně první část je asi nejlepší písní o alkoholu, kterou jsem kdy slyšel (one more shot and I'm quitting forever) s nepřekonatelným refrénem a má to prostě takový drive, že vás to zvedne ze židle. Část druhá je více klidná, ale taky docela dobrá. Další v pořadí: Greed je taková hravá písnička se satirickým textem, Everybody Wants Somebody dobře využívá škálu nástrojů a s pozitivně naladěným textem aspiruje na pozici dalšího singlu. Allie po zdánlivě temném úvodu rychle změní tvář a profiluje se jako taková pomalejší, ale stále dobrá písnička. Následuje další z řady motivačních písní Coast (It's Gonna Get Better), kterou si umím představit, jak hraje v pozadí nějaké reklamy už teď. Remix This City s rapperem Lupem Fiasco, který naráží na rasismus v USA uzavírá standartní edici alba.

Bonusovou část otevírá velmi dobrý kousek Bad Side of 25 s netradiční strukturou a dlouhým kytarovým sólem, dobrá věc. Následující tři písně: People Never Done A Good Thing, When I Made You Cry a Mad At Nothing mi trochu splývají a i když bych je přímo za vatu neoznačil, tak je myslím dobře, že jsou nabízeny pouze jako bonus tracks. Nákup přes iTunes vám vynese ještě poslední Saturday Night Again, opět hravější kousek, který je ale kvalitativně výše než ty tři výše uvedené songy dohromady, takže je možná škoda, že není obsažen v základní deluxe edici. Opět tedy uvedu pomyslný žebříček od nejlepšího k nejhoršímu:

1. Run Dry (X Heart X Fingers)
2. This City
3. Coast (It's Gonna Get Better)
4. Everybody Wants Somebody
5. This City (Remix)
6. The ''I'' In Lie
7. Bad Side of 25
8. Allie
9. Dance Miserable
10. Spotlight (New Regrets)
11. Greed
12. Explode
13. Saturday Night Again
14. People Never Done A Good Thing
15. Mad At Nothing
16. When I Made You Cry

Závěrem bych chtěl říct, že jak Truant Wave, tak Soul Punk jsou velmi dobrá alba, a že každý, kdo má rád alespoň trošku chytřejší hudbu by je měl přinejmenším vyzkoušet. Myslím, že litovat toho rozhodně nebudete.

And she spoke words that would melt in your hands...

Začínám tyhle kluky ušatý stále víc zbožňovat. Takže jmenují se Two Door Cinema Club a jejich debutové album Tourist History je vynikající. Jasně nejedná se o žádný radikální převrat, ale v rámci ostrovních kytarovek je to těžký nadprůměr. Mají v sobě trochu Bloc Party, trochu The Killers a taky nějakou tu nezbytnou špetku originality, že? Rozhodně doporučuju sehnat si i dva bonusové tracky Kids a Costume Party, protože album vcelku dobře uzavírají a celkové hodnocení i díky nim jde ještě výš. A jo možná třeba taková I Can Talk je trochu prvoplánová a na Silent Alarm od Bloc Party tohle album ani zdaleka nemá, ale hey s indie kytarovkama to de z kopce už nějaký ten pátek, což jde nejlíp vidět na Killers:

1. Hot Fuss = boží, tohle mě dostalo ke kvalitní hudbě a naživo na RFP byli jedineční

2. Sam's Town = ehm o.k. When You Were Young je super, po nějaké době sem ocenil zbytek alba, ale přechod k rozmáchlému epic country crossoveru se mě moc nezdál

3. Day & Age = what the fuck?; Losing Touch je dobrá, ale takový Neon Tiger je už totální propadák, hrozně se bojím dalšího alba...

Anyway, snad to nebude tak hrozné jako třetí album Arctic Monkeys.

Jamie T - Panic Prevention

Mike Skinner dokázal, že rapovat jde úplně o všem; dotáhl to tak daleko, že se už možná vzdálil normálním smrtelníkům, a proto je tu Jamie T, mladý kluk, objev a hlavně talent.

Grime je aktuálně jedním z nejžhavějších žánrů na ostrovech, a určitě vám dá práci mu nepodlehnout; výbušná směs reggae, rapu, dub a kdovíčeho ještě je vskutku neodolatelná. Debutové album – nahrané v ložnici, posvěcené Mikem Skinnerm (The Streets) prostě nemohlo zklamat. Panic Prevention je jedna z nejzásadnějších desek uplynulých let, určitě není bezchybná, ale naznačuje obrovský budoucí potencionál tohohle klučiny. Pokud máte rádi Arctic Monkeys nebo The Streets, tak Jamie T je vcelku fešná kombinace obou.

Samozřejmě, že jako valná většina umělců dneška, začínal Jamie pěkně na MySpace a pak se již postupně (za vydatné podpory hodného strýčka Mikea) vydal na sólo dráhu; okolo Panic Prevention je tak neustálá mlha obrovského hype (skoro jako u debutu Arctic Monkeys). Dobrá zpráva je – Jamie si to zaslouží, tahle deska vás prostě strhne a pokud vám grime nic neříká, tak vás minimálně obohatí o nové obzory.

Nejhitovější songy nedostanete z hlavy (Sheila, If You Got The Money) a ty ostatní ukáží své kvality záhy (Calm Down Dearest), celkově je deska vcelku vyvážená i když má i svá slabá místa; Jamieho hlas je na první poslech nepochybně příjemný a dostupný tak širokým masám, na poslech druhý ocení i náročnější posluchači jeho rozsah a hloubku. Texty se zdají být dostatečně duchaplné, což už ovšem vyžaduje i takový žánr jako je moderní rap, takže...

Mírným zklamáním mohou být videoklipy (kolující např. na youtube.com), která v sobě nezapřou ,,home made‘‘ punc a nepřílišnou originalitu, i když opička umývající nádobí může být po všech těch videích s černochama ověšenýma půlkilovými kříži a diamantovými devítkami vítaným osvěžením (minimálně pro někoho).

I když možná chováte bytostný odpor k rapu jako takovému, přesto doporučuji dát této desce šanci a pokud se vám bude zamlouvat, pak přejít na něco těžšího(The Streets...).

Jen tak dál, Jamie.

Seznam skladeb:
1. Brand New Bass Guitar
2. Salvador
3. Calm Down Dearest
4. So Lonely Was The Ballad
5. Back In The Game
6. Operation
7. Sheila
8. Pacemaker
9. Dry Off Your Cheeks
10 .Ike & Tina
11. If You Got The Money
12. Alicia Quays

Angels & Airwaves - I-Empire

Když jsem s tímhle blogem začínal objevila se tu jako jeden z prvních článků recenze na debutové album AvA ‘‘We Don’t Need To Whisper‘‘; od té doby přirozeně už nějaký ten čas uběhl a AvA přišli s novým studiovým počinem. Jaký je? To se pokusíme nyní zjistit.

Album dostalo název ‘‘I-Empire‘‘ tedy stejný název jako tajemný science fiction film, který DeLonge spolu s AvA vytváří/režíruje. Jisté je jedno – pokud se vám první album líbilo, druhým zklamáni rozhodně nebudete. I zahraniční kritiky jsou v tomto směru poněkud překvapivě jednotné a až na malé výjimky si album vede dobře a v recenzích dosahuje nadprůměrných hodnocení. Co se změnilo? Inu mnoho ne, proč taky měnit zaběhnutý model, proto se dočkáte vymazlenějších riffů, stejně jako podivností typu ‘‘Jumping Rooftops‘‘, kde se jedná o jakousi 45 vteřin trvající instrumentálku. Naprosto nechápu její umístění přímo doprostřed tracklistu, takovéhle věci většina kapel zařadí na úplný konec nebo začátek. Samozřejmě se vrací hodně sebestředné věty, jako z prvního alba a některé písničky (zejména po hudební stránce výborná ‘‘Rite of Springs‘‘ si to textem hodně kazí) působí hlavně pro lepší angličtináře bezmála směšně. Ale vezměme si to hezky popořadě.

Hudebně jsou na tom AvA skoro stejně, možná trošku dál. V pop punku/punk rocku se toho moc vymyslet nedá. Můžete přidat houslistu (Yellowcard), být trošku alternativnější (Box Car Racer) nebo vsadit na svou jednoduchostí chytlavé refrény (Hit The Lights) ale nakonec zníte úplně stejně jako xxx dalších kapel. AvA koření svou hudbu troškou space rocku a delšími úvody, refrény jsou pak samozřejmě dle tradic žánru slušně vystavěné a lehce zapamatovatelné. Od první desky je ovšem znatelný posun v instrumentální poloze, skladby již nejsou tak ploché, naopak proložené větší řadou nejrůznějších efektů, které tak vytvářejí mnohem kompaktnější zvuk, než kdy dřív. Pokud porovnáte na jeden poslech obě desky, jistě mi dáte za pravdu. Diskutabilní je jako vždy Tomův hlas, nakolik je ‘‘wirklich gut‘‘ a nakolik je dílem šikovných rukou ve studou zůstává otázkou; ovšem live videa na youtube zní dost příšerně, doufám, že je to dáno jejich nevalnou kvalitou...jednou bych chtěl na AvA zajít, tak doufám, že mě potom nečeká návštěva na ušním.

Po stránce textové se toho vážně mnoho nezměnilo, pořád je to Tom a ty jeho kecy ‘‘you can do anything you want, just come with me and believe‘‘, ale to se taky dalo čekat. Kdoví, třeba se to i někomu líbí. Na obalu už na vás nehledí zeměkoule zabalená v nějaké kostce, ale pěkně celá kapela + záhadný morkář (že by odkaz na film?, těším se...)

Jednotlivé skladby jsou si poměrně vyrovnané jak v kvalitě, tak ve stopáži, která se často šplhá k pěti minutám. Určitě bych vypíchnul oba singly a to ‘‘Everything’s Magic‘‘ a ‘‘Call to Arms‘‘, z dalších se mi velmi zamlouvala ‘‘Rite of Springs‘‘ a absolutně nejlepší je podle mě ‘‘Heaven‘‘. Je fakt, že o skladbách AvA se moc psát nedá, musí se prostě a jednoduše poslechnout. Závěrem bych chtěl říct jediné – pro všechny fanoušky povinností!

Seznam skladeb:
1. Call to Arms
2. Everything's Magic
3. Breathe
4. Love Like Rockets
5. Sirens
6. Secret Crowds
7. Star of Bethlehem
8. True Love
9. Lifeline
10. Jumping Rooftops
11. Rite of Spring
12. Heaven

Bloc Party - Silent Alarm

Na oficiálních stránkách se dočtete, že hudební kořeny Bloc Party (dále jen BP) sahají k Joy Division nebo The Cure, to je sice hezké, ale zároveň velmi nic neříkající, protože pokud prozkoumáte stránky několika podobných kapel, zejména pak v britské vlně kytarovek, tak shledáte, že podobné ,,předky‘‘ si přisvojuje valná většina skupin.

Hlavní síla BP tkví v jejich smyslu pro silnou melodii a vyváženost alba, nesetkáte se s ,,one hit wonder‘‘ efektem, kdy se mnohdy z alba dají poslouchat jeden dva singly a zbytek mizí v propadlišti dějin. U BP je tomu přesně naopak, a tak vám na dnešní dobu vcelku paradoxně dlouhá stopáž (50:26) uběhne jako voda, nicméně jednotlivé písně vám uváznou v paměti jako nezaměnitelné klenoty. Skladby se vyznačují propracovanými texty (Like Eating Glass), módními výstřelky v podobě občasných úletů do jiných žánrů např. dubu (Banquet) či prostou melodickou nádherou (This Modern Love nebo So Here We Are). Osobně považuji This Modern Love za prototyp romantické písně nového milénia. Samotné album je hrané ve zvláštní směsici discopunku s přelivy místy až do psychedeliky či již zmíněného dubu. Pro jednou vás navnadí jednoduchá úderná skladba (Blue Light) a podruhé vás zaskočí temnotou prodchlá balada (Plans). Opravdu zde najdete všechno a i přes svoji neuvěřitelnou ,,roztahanost‘‘ od romantického ploužáku po skoro punkovou odrhovačku tohle album prostě drží při sobě a to už je co říct. Melodika, smysl pro text a snaha zaujmout každou vteřinou jsou BP prostě vlastní. Navíc je tracklist konstruován mimořádně důmyslně a rozdělen na jednotlivé bloky (nebo blocy?), kdy se rychlejší části střídají s pomalejšími a celé to vyvolává dojem perfektní dotaženosti. O tom svědčí i bezchybná produkce.

Poslední pomyslnou třešničkou na dortu je hlavní vokál černošského frontmana Kele Okerekeho, který zvládá to, co průměrný syntetizátor. Skutečně jeho rozsah je nadmíru působivý a to je umocněno zejména při živých vystoupeních skupiny, které jsou podle všeho strhující.

Bloc Party v roce 2005 jako jedni z mála opravdu přinesli do tak vysíleného žánru, jakým indie rock bezpochyby je konečně něco nového a také to dokázali jako dle mého názoru zatím druzí (spolu s Kaiser Chiefs) ztvrdit svojí druhou studiovou deskou.

Seznam skladeb:
Like Eating Glass
Helicopter
Positive Tension
Banquet
Blue Light
She's Hearing Voices
This Modern Love
The Pioneers
Price of Gasoline
So Here We Are
Luno
Plans
Compliments

Angels & Airwaves - We Don't Need To Whisper

Angels And Airwaves (dále jen AAA), jejichž název evokuje spíše soft-porno s letuškami v hlavní roli, než název hudební skupiny (ale zase na druhou stranu pořád lepší , než jejich ďábelské dvojče +44 – horší název by snad nevymyslelo ani dítě školou povinné...) hrají a znějí a vypadají a chovají se a vůbec jsou prostým odvarem z Blink 182. Nedokážu si odpustit neustálé paralery s +44, neboť ti jsou ještě více průhlední a zatímco tam, kde se Tom DeLonge (frontman AAA) snaží o něco alespoň zdánlivě odlišného, tam na vás zbylí dva členové Blink 182 (zamávejte +44) vybalí ty stejné deset let staré vypalovačky, pravda s trochu jiným refrénem.

Celé debutové album We Don’t Need To Whisper se jeví jako pokus odprostit se od neřkuli primitivní rytmiky původního uskupení (Blink 182), která kromě útoku na první signální soustavu toho moc jinak nedokázala. Tento pokus se bohužel zastavil na půli cesty, snad doufejme, že se jej na dalším chystaném albu (plánované datum vydání: podzim 2007) podaří dovést k dokonalosti – potenciál tu rozhodně je.

DeLonge se obklopil skupinou zkušených řemeslníků, a tak to taky vypadá. Všechny písně jsou zručně zvládnuté, s přehledem odzpívané, ale něco jim chybí. To, co si původní Blink vynahrazovali jednoduchými texty a důrazem na úderné refrény se snaží AAA najít v komplikovanější výstavbě písní; nicméně důraz na refrén zůstává a to je jen dobře.

Někdy to trošku přehání; to když čekáte 2,5 minuty než se vám song vůbec rozjede (Valkyrie Missile), jindy se jim to náramně povede, jako v případě kvaltiního popíčku (Do It For Me Now) a dokáží také překvapit údernější vypalovačkou ze dřevních dob (The War).

Texty se bohužel nedokáží vyhnout patosu a upadají tak do nechtěné parodie sebe sama (zejména The War a Distraction), jinak vás ani neurazí (Start The Machine) ani rozhodně neohromí; a takovéto rádoby volání z vysílačky s překvapivým vzkazem ,,We’re Angels And Airwaves‘‘ vás buď úplně odrovná, nebo rozesměje (Valkyrie Missile).

Revoluce se nekoná. Začíná se pomalu, ale jistě ukazovat, že rozpad Blink 182 nebyl zrovna nejlepší nápad. Nyní tu máme dvě kapely na půli cesty, ale partička okolo zpěváka Toma DeLonga má se svým inovativním přístupem mnohem více šancí prorazit v časech budoucích. Pokud další album dopiluje texty a zvládne písně jakýmkoliv způsobem trochu oživit, pak očekávejte pecku.

Seznam skladeb:
Valkyrie Missile
Distraction
Do It For Me
The Adventure
A Little s Enough
The War
The Gift
It Hurts
Good Day
Start The Machine