Ve stopách Blumfelda, staršího spolužáka aneb vzpomínka na jednu kafkárnu

Blumfeld, starší mládenec je název fragmentární povídky Franze Kafky slibně rozvíjejí ústřední premisu dospělého muže pronásledovaného dvěma dětskými míčky. V nadpisu tohoto zamyšlení komolím Kafkův název záměrně, a to ze zcela osobních a subjektivních důvodů; rád bych se totiž na následujích řádcích věnoval vzpomínce na mého přítele z dob studií na střední škole. 

Ke Kafkovi jsem se totiž dostal úplnou náhodou právě na střední škole, vlastně celé mé studium na této internátní instituci se vyznačovalo silně kafkovskými rysy, nicméně tato skutečnost se mi začala jevit jako očividná až mnoho let po obdržení maturitního vysvědčení. Snad postačí stručný nástin situace: periferie Prahy (ono zvláštní rozhraní, které chce být městem, ačkoliv je vesnicí), internátní škola obehnaná vysokým plotem, závora na vrátnici, pár desítek spolužáků, na krku 15-16 let, v hlavě zmatek, v srdci neklid. Do této konstelace vstupuje jako zásadní prvek literatura, je to vlastně poprvé v mém životě, kdy se začínám orientovat v literatuře širšího měřítka, než kterými jsou úzké kategorie fantasy a science fiction, na kterých jsem v podstatě vyrostl (zpětně viděno jsem v rámci svých dětských let přečetl opravdu velké množství knih značně proměnlivé úrovně, období, kterým si asi musí projít v té či oné podobě každý). Spolu s několika přáteli tvoříme takový neformální čtenářský kroužek, zkoušíme se pouštět do tzv. klasických autorů (Dostojevskij, Kundera, Čechov, Dickens, Poe atd. ad nauseam), doporučujeme si navzájem knihy a neustále nás pohání takové neurčité nutkání, nevysvětlitelný pocit, spíše podvědomě tušený nežli navenek vyslovený, pocit, že tolik času na čtení už nám nikdy život nedopřeje, že toto je konečná stanice, těchto pár let bude tvořit naši základnu vzdělání, první kameny chrámu vzdělanosti; osud: na tyto knihy si vzpomeneš, až se budeš snažit ohromit někoho svým přehledem v práci nebo doma, takže čti, čti a čti a nebo ne, ale potom k nám nechoď brečet před dveře, my ti to říkali. Člověk je jako plavec v moři, mořem se rozumí ony bezbřehé literární vody (Shakespare by řekl: "Bohemia. A desert country near the sea."), není kam směřovat ani není možné zabloudit, proto je možné zcela se oddat literárním experimentům. Do určité míry toho mohu litovat, protože kdybych před sebou měl nějaký seznam důležitých knih, asi bych byl tehdy schopen číst jednu po druhé a rozšiřovat si obzory takříkajíc s rozmyslem a podle určitého plánu, nikoliv živelně, jak tomu nakonec také bylo. Četl jsem totiž páté přes deváté, v pondělí Hamleta, v úterý sbírku staré čínské poezie a ve středu klidně nějakou současnou frašku, živil jsem se těmi slovy snad více než jídlem.

Přirozeně se v určitém stádiu člověk pozastaví nad existencí určitého kánonu, to jsou ty soupisy starých děl v čítankách a na tabulích v hodinách češtiny, díla zapadající povětšinou prachem a topící se v nezájmu prakticky všech a přesto díla důležitá, díla, která nemůže člověk vzdělaný (či na toto označení aspirující) zcela pominout či ignorovat. Přesto mi v dané době nešlo o vyplňování bílých míst na mapě, terra incognita nerušila mé sny, jednoduše hic sunt leones a s klidným srdem místo měsíce plánované Anny Kareniny otevírám raději první díl velmi dlouhé fantasy ságy... Díky této naprosté absenci systému jsem svou četbu podřizoval svým aktuálním zájmům a potřebám a podobně jako Kafka tvořil v určitých tvůrčích vlnách mohu u sebe s odstupem času pozorovat určité čtenářské vlny. Tak kupříkladu si pamatuji, že jsem asi tři měsíce nečetl nic jiného, než knihy japonského spisovatele Haruki Murakamiho, celkem jsem jich přečetl tuším okolo patnácti, jindy jsem se zase začal zajímat o viktoriánské ghost stories a začetl jsem se do několika desítek sbírek těchto strašidelných příběhů. O Franze Kafku jsem kromě povinné četby v hodinách literatury ani pohledem nezavadil (tehdy jsme dostali za úkol přečíst Proměnu, V kárném táboře a Ortel), i z této malé ukázky se mi jeho dílo jevilo jako značně komplikované a protkané mnoha symbolickými vrstvami, na jejichž postupné odkrývání jsem neměl náladu (ostatně v době kdy nám byl zadán úkol přečíst si tyto Kafkovy povídky jsem bezmála jako svou osobní Bibli vyznával Murakamiho Norské dřevo, což je v mnoha ohledech naprostý opak Kafky). Kafku jsem zařadil do pomyslného nesmrtelného kánonu literatury, kterou si budu muset někdy přečíst, ale rozhodně ne tento rok nebo ten příští (k první vážné konfrontaci s jeho dílem jsem nakonec přistoupil až na vysoké škole, vybral jsem si Proces) a odložil jsem tak celou záležitost na neurčito. 

Za tohoto stavu se stal Kafkovým přímluvcem právě jeden z mých přátel, který mne průběžně zásoboval knižními doporučeními nejrůznějšího druhu. Zpravidla jsem ho vídal, jak různě pospíchá po štěrkových cestách na okrajích školního areálu, často s tlustým svazkem v podpaží. Hodně četl klasické ruské romány a vždy důrazně nabádal k jejich přečtení, myslím, že z naší třídy byl v tomto ohledu vůbec nejvíce sečtělým a vždy, když se k někomu blížil s takovým zvláštním zaujetím ve tváři bylo jasné, co bude následovat. "Tohle je moc krásná kniha, to si přečti a uvidíš.", říkával. A v té záplavě doporučení často figuroval i Kafka. Kámenem úrazu byly případy, kdy jsem se ho zeptal na dějovou stránku věci, on si totiž často nepamatoval přesné názvy povídek ani jejich zápletky a jeho doporučení se tak nesla víceméně v citovém duchu a ve znamení příslibů nezapomenutelných čtenářských zážitků. Také měl můj přítel tendenci doporučovat i klasická díla pro jejich nevšední aspekty, kupříkladu na Anně Karenině jej ani tak nezajímala ústřední tragická romance, jako pasáže věnované chodu a údržbě venkovského statku. Proto jsem příliš nebral na vědomí jeho vehementní přesvědčování o mistrovství Kafkovy prózy, když mi jej prezentoval na příkladu povídky, ve které jakéhosi muže pronásledují z místnosti do místnosti dětské míčky. Název mu již mezitím vypadnul z paměti, nebyl schopen dohledat ani konkrétní svazek (který byl vypůjčen z městské knihovny a již vrácen), takže celá záležitost nakonec potichu vyšuměla.

Možná se na mě tehdy také trochu hněval, snad mu na občasném vyslyšení jeho doporučení trochu i záleželo, teď už je to těžké posoudit. Trvalo nicméně několik let, než jsem na danou povídku narazil a jakmile se tak stalo, hned jsem si na svého přítele vzpomněl. "Tak přece jen si to všechno nevymyslel.", proběhlo mi tehdy hlavou a s uspokojením a s vědomím splátky dávného dluhu jsem se pustil do čtení. Povídka má jako ostatně moho dalších Kafkových fragmentů dobrý náběh na poutavý příběh, ústřední konflikt pana Blumfelda se zlořečenými míčky není nicméně uspokojivě vyřešen, protože pan Blumfeld mezitím volí únik a odchází do práce. Jsem si poměrně jistý, že další dějství jeho zápasu by se konalo po návratu z práce, leč Kafka k němu nikdy nedospěl. A jelikož se toto tvrzení mého přítele potvrdilo jako pravdivé, jsem nyní nucen se zamýšlet také nad jeho mnoha dalšími na první pohled fantaskními výroky a zaobírat se jejich pravdivostí. Ohledně Kafky mne napadá mj. přesvědčení mého přítele pronášené při mnoha příležitostech opakovaně a vážným hlasem jako absolutní pravda, a sice, že Kafka posledních pár dní svého života nejedl nic jiného než citrony. Potvrzení či vyvrácení této teze zatím však vyhlížím marně.