Internetový gigant Netflix začínal původně jako půjčovna DVD fungující na objednávku, postupem času s mohutným nástupem obliby streamování videa na internetu se přerodil v největší online videotéku na světě a v poslední době symbolizuje více než cokoliv jiného novou renesanci televizní tvorby (tzv. quality television). Právě na malé obrazovky se přesouvají i ty největší filmové hvězdy a režiséři, aby si mohli užít svobody, kterou jim placené kabelové televize v čele s nejproslulejší HBO a nově i internetové služby typu Netflix nabízejí. Tato svoboda se týká jak obcházení přísného amerického systému ratingového hodnocení, tak možnosti vyprávět jednolitý příběh na mnohem rozmáchlejší ploše, než je klasická dvouhodinová stopáž hollywoodského blockbusteru. Právě Netflix dokázal, že lákání věhlasných tvůrců na slibné podmínky je sázkou na jistotu a teprve se zahájením výroby vlastních seriálů se přesunul na jeden z pomyslných vrcholů televizního Olympu (ten druhý má tradiční obsazení v podobě HBO). Současná dramatická seriálová produkce Netflixu se tak dá rozdělit zhruba do tří kategorií, a sice (i) seriály spadající do sdíleného fikčního světa komiksového MCU vytvářené na základě smlouvy s Marvelem (první fázi tvoří Daredevil, Jessica Jones, Luke Cage, Iron Fist, The Defenders; dále se počítá minimálně se samostatnou sérií pro Punishera), (ii) původní dramatické seriály nejrůznějšího zaměření (z těch nejznámějších House of Cards, Orange Is the New Black, Narcos) a v neposlední řadě (iii) pokračování převzatých seriálů po jejich zrušení na domovské stanici (The Killing, Longmire). Tímto velmi dobře vyváženým distribučním modelem (komerční jistota v podobě komiksovek, úlitba fanouškům formou pokračování zrušených seriálů, to vše doplněno velmi kvalitní vlastní tvorbou) se Netflixu skutečně daří bořit další a další hranice televizní zábavy pro poučeného diváka. A to jsme se ani nezmínili o originálním modelu distribuce, kdy jsou celé jednotlivé série uvolňovány pro uživatele najednou, což podporuje nárazové sledování těchto děl; pro tento fenomén se v angličtině ostatně vžil také výraz binge watching.
Za zajímavost považuji skutečnost, že tvůrci v řadě případů již při vytváření daného seriálu počítají s tím, že divák jej shlédne během jednoho či dvou zátahů, což ovlivňuje strukturu vyprávění. U klasického televizního modelu je totiž narativní struktura dána dávkováním seriálu (typicky jednou týdně) a jeho délkou (v USA je standardem 22-23 epizod na jednu sérii), což do určité míry ovlivňuje vytváření mytologie fikčního světa (pokud se vůbec o takový typ seriálu jedná, u některých "spotřebních" detektivek typu CSI by bylo možné argumentovat také tím, že v rámci jejich narativní struktury prakticky není možné nalézt, s výjimkou samotných postav, žádný jednotící prvek). U takového klasického typu se divák nejčastěji potýká s modelem case of the week, a jeho nesčetnými variacemi. Tento model v zásadě limituje děj každé epizody na řešení jednoho případu, kdy případem může být lékařská operace (House M.D.), vyšetřování zločinu (CSI, Castle, Bones...), boj s monstrem (Supernatural) či cokoliv jiného, přičemž na pozadí jednotlivých epizod jsou postupně rozvíjeny vztahy mezi hlavními postavami a jednotící zápletka v podobě určitého nadpřípadu (spiknutí, konec světa, zdravotní stav hlavní postavy apod.). Tato ústřední zápletka je přitom nejvíce posunuta v rámci své linie vždy na začátku, zhruba uprostřed a na úplném konci dané série. Na počátku se musí rozdat karty, uprostřed dochází k zásadnímu zvratu v důsledku vysílací pauzy (typicky tato pauza začíná v předvánočním období a končí někdy v únoru/březnu, v mezidobí jsou nasazovány zkrácené seriály běžící v tzv. mid-season) a ve finálních dílech přichází rozřešení celé zápletky. V ostatních dílech dochází pouze k mírným posunům centrální linie, některé z dílů můžeme dokonce označit za tzv. fillery, tedy epizody, ve kterých k rozvíjení ústřední zápletky nedochází ani náznakem a jejich vynechání tak nijak neovlivní význam celé série či divákovu orientaci v ní. Druhý typ narativního modelu můžeme označit jako vysoce serializovaný, kdy je divákovi předkládán jeden ústřední příběh (spolu s vedlejšími zápletkami) ve vysoce koncentrované podobě. Často na sebe jednotlivé epizody přímo navazují, cílem je vyvolat dojem sledování jednolitého díla rozděleného do kratších úseků a právě do této kategorie spadá i seriál Stranger Things.
Po obsáhlejším úvodu přikročme nyní k samotnému seriálu. Stranger Things je pro mě osobně takovým malým zjevením z nebe, viděl jsem snad jednu ukázku, které jsem nevěnoval příliš velkou pozornost, proto jsem byl posléze zaskočen kvalitou celého díla. Tento seriál totiž skládá poctu jedné kultovní dekádě, a sice 80. létům minulého století, za vzorovou triádu si přitom bere trojici ve složení King/Carpenter/Spielberg. Inspirace daným obdobím je více než zřejmá, ať se již jedná o citace slavných scén, nejrůznější narážky na popkulturu či velmi přiléhavý soundtrack využívající dobové hitovky i originální skladby plné syntetizátorů a nostalgie. Všechno je jednoduše podřízeno jednotné vizi; cílem dle mého názoru bylo vytvořit dílo, které se může navenek tvářit jakoby skutečně vzniklo v dané době a pouze čirou náhodou vypadlo odněkud ze zapomenutého archivu hollywoodského studia na denní světlo. Naštěstí se nejedná ve výsledku o pouhou nekonečnou řadu jednotlivých citací pro zasvěcené a Stranger Things obstojí také jako plnohodnotné dílo, což je v konečném důsledku zřejmě největší pocta, kterou mohli takto tvůrci předmětu svého obdivu složit.
Po dějové stránce se příběh točí okolo záhadného zmizení dvanáctiletého Willa Byerse jednoho listopadového večera roku 1983. Místem čimu je fiktivní městečko Hawkins v Indianě (takže klasický americký Midwest). Divák sleduje souběžné linie pátrání, první v podání trojice Willových přátel, druhé lince vévodí příjemně nekompromisní šerif s tajemnou minulostí. Poměrně záhy ovšem přichází ke slovu paralelní dimenze, monstrum lovící lidi v okolních lesích, dívka s telekinetickými schopnostmi, tajné vládní experimenty a konspirace všeho druhu. Čili na první pohled nesourodý mišmaš všech myslitelných motivů převzatých od Carrie až po The Thing. Celé to ovšem dohromady funguje takřka bezchybně; pátrání po Willovi krásně graduje a nové informace jsou dávkovány s přesnými odstupy a seriálová mytologie je ukázkovým příkladem pečlivě budovaného fikčního světa. Kvalitní scénář je přitom podpořen neméně kvalitními herci, kámenem úrazu mohla být hlavní dětská čtveřice, nicméně jejich představitelé jsou uvěřitelní a v rámci možností i vynikající (zvláštní pochvalu si zaslouží především Millie Boby Brown za své ztvárnění Eleven), sekundující dospělí herci se ve svých postavách také vůbec neztrácejí (spousta recenzentů sice kritizuje výkon Winony Ryder, ale její zoufalá matka měla i dle vyjádření tvůrců být neustále dialed up to eleven, takže z tohoto pohledu jsou tyto výtky přísně vzato poněkud liché). Promyšlenost scénáře dokazuje např. skutečnost, že na poměrně malé ploše osmi cca hodinových dílů se podaří uvěřitelným způsobem zachytit přerod Nancy Wheeler z typické středoškolské naivky do badass lovkyně monstra z jiné dimenze.
V tomto případě se zkrátka povedlo snad úplně všechno. Gradace příběhu, vykreslení jednotlivých postav, chytré dávkování mytologie, vděčné akční scény zahrnující telekinezi, hororové části i skvělý soundtrack. Tento fikční svět toho má zkrátka ještě hodně co nabídnou, takže v nevyhnutelné druhé řadě nás jistě čeká mnoho dalších zajímavých odhalení. Nezbývá než vyslat dík směrem k Netflixu, že se nebál podpořit tuto konkrétní tvůrčí vizi, protože si myslím, že s výsledným produktem jsou všichni zúčastnění více než spokojeni.
Po obsáhlejším úvodu přikročme nyní k samotnému seriálu. Stranger Things je pro mě osobně takovým malým zjevením z nebe, viděl jsem snad jednu ukázku, které jsem nevěnoval příliš velkou pozornost, proto jsem byl posléze zaskočen kvalitou celého díla. Tento seriál totiž skládá poctu jedné kultovní dekádě, a sice 80. létům minulého století, za vzorovou triádu si přitom bere trojici ve složení King/Carpenter/Spielberg. Inspirace daným obdobím je více než zřejmá, ať se již jedná o citace slavných scén, nejrůznější narážky na popkulturu či velmi přiléhavý soundtrack využívající dobové hitovky i originální skladby plné syntetizátorů a nostalgie. Všechno je jednoduše podřízeno jednotné vizi; cílem dle mého názoru bylo vytvořit dílo, které se může navenek tvářit jakoby skutečně vzniklo v dané době a pouze čirou náhodou vypadlo odněkud ze zapomenutého archivu hollywoodského studia na denní světlo. Naštěstí se nejedná ve výsledku o pouhou nekonečnou řadu jednotlivých citací pro zasvěcené a Stranger Things obstojí také jako plnohodnotné dílo, což je v konečném důsledku zřejmě největší pocta, kterou mohli takto tvůrci předmětu svého obdivu složit.
Po dějové stránce se příběh točí okolo záhadného zmizení dvanáctiletého Willa Byerse jednoho listopadového večera roku 1983. Místem čimu je fiktivní městečko Hawkins v Indianě (takže klasický americký Midwest). Divák sleduje souběžné linie pátrání, první v podání trojice Willových přátel, druhé lince vévodí příjemně nekompromisní šerif s tajemnou minulostí. Poměrně záhy ovšem přichází ke slovu paralelní dimenze, monstrum lovící lidi v okolních lesích, dívka s telekinetickými schopnostmi, tajné vládní experimenty a konspirace všeho druhu. Čili na první pohled nesourodý mišmaš všech myslitelných motivů převzatých od Carrie až po The Thing. Celé to ovšem dohromady funguje takřka bezchybně; pátrání po Willovi krásně graduje a nové informace jsou dávkovány s přesnými odstupy a seriálová mytologie je ukázkovým příkladem pečlivě budovaného fikčního světa. Kvalitní scénář je přitom podpořen neméně kvalitními herci, kámenem úrazu mohla být hlavní dětská čtveřice, nicméně jejich představitelé jsou uvěřitelní a v rámci možností i vynikající (zvláštní pochvalu si zaslouží především Millie Boby Brown za své ztvárnění Eleven), sekundující dospělí herci se ve svých postavách také vůbec neztrácejí (spousta recenzentů sice kritizuje výkon Winony Ryder, ale její zoufalá matka měla i dle vyjádření tvůrců být neustále dialed up to eleven, takže z tohoto pohledu jsou tyto výtky přísně vzato poněkud liché). Promyšlenost scénáře dokazuje např. skutečnost, že na poměrně malé ploše osmi cca hodinových dílů se podaří uvěřitelným způsobem zachytit přerod Nancy Wheeler z typické středoškolské naivky do badass lovkyně monstra z jiné dimenze.
V tomto případě se zkrátka povedlo snad úplně všechno. Gradace příběhu, vykreslení jednotlivých postav, chytré dávkování mytologie, vděčné akční scény zahrnující telekinezi, hororové části i skvělý soundtrack. Tento fikční svět toho má zkrátka ještě hodně co nabídnou, takže v nevyhnutelné druhé řadě nás jistě čeká mnoho dalších zajímavých odhalení. Nezbývá než vyslat dík směrem k Netflixu, že se nebál podpořit tuto konkrétní tvůrčí vizi, protože si myslím, že s výsledným produktem jsou všichni zúčastnění více než spokojeni.
Žádné komentáře:
Okomentovat