Určitým vývojem prochází člověk asi ve všech sférách, osobní, pracovní, rodinné etc. no a sféra preferencí v oblasti jídla a pití není žádnou výjimkou. Já bych měl pracovat spíše na své diplomové práci, nicméně zkouším jít cestou, kterou naznačil Brandon Sanderson. Jeden z mých oblíbených spisovatelů totiž mezi velkými projekty sepisuje kratší novely nebo povídky, aby se udržel v dobré spisovatelské kondici. Myslím, že se to projevuje i na kvalitě jeho prací, která jde neustále nahoru a přesto si udržuje sympatické žánrové rozkročení (high fantasy, steampunk, sci-fi). Obdobně se budu i já snažit jednou za čas proložit náročné sepisování kvalifikační práce svými články.
Již několikrát v minulosti jsem avizoval, že tento blog není úplně reader-friendly, což se projevuje mj. i frekvencí publikace a přirozeně také tématickým zaměřením jednotlivých příspěvků. Kdysi dávno, vlastně v prvopočátcích existence blogu, jsem byl tak trochu jako Charles Dickens při psaní Olivera Twista: neměl jsem absolutně žádnou představu, jak to celé skončí. Blog jsem si založil z náhlého popudu jedno slunné odpoledne a s nadšením napsal úvodní příspěvek. Jelikož jsem na střední psal hodně věcí (česky i anglicky, hlavně různé eseje na všemožná témata) a přispíval do kamarádova hudebního časopisu, tak jsem vybral pár kousků a republikoval je na blogu. Stále jsou dohledatelné přes archiv pro případné imaginární zájemce. Tato cesta mě ale moc nenaplňovala a chtěl jsem zkusit vytvářet nějaký originální obsah. Ve školním časopisu jsem měl na starost kulturní rubriku, kam jsem přispíval zejména recenzemi seriálů, filmů a hudebních alb. Několik recenzí z této doby najdete i zde, vybral jsem ty, které se mi nejvíce zamlouvaly a po mírných úpravách nahrál na blog. Přesto jsem nechtěl z mého osobního blogu vytvořit něco jako odkladiště již publikovaných recenzí, ani jsem neaspiroval na vytvoření monotématicky zaměřené stránky, kde by se pouze střídaly recenze různých médií. Začal jsem tedy psát krátké ,,výstřely do tmy'' o čemkoliv, co mě zrovna napadlo. Za většinou těchto věcí si již příliš nestojím, ale jako artefakt časů minulých a prostředek pro sebereflexi jsou ideální. Postupně jsem, až na malé výjimky, zavrhl hodnocení hudby a zůstal pouze u filmů a seriálů. Nejprve byly dominantní filmy, kde jsem si vytvořil pomyslný formát krátkého shrnutí mých pocitů doplněných obrázkem. Seriály přišly až o něco později, navíc jsem také opouštěl formát obrázek + text a zůstal pouze u textů samotných. Jak jsem si uvědomoval, že počet mých čtenářů nepřekročí dvouciferná čísla, tak jsem se stále více dostával na pole metazábavy pro jednoho. V poslední době dávám většině článků nadpisy pocházející z písní mých oblíbených kapel a do textů včleňuju nejrůznější narážky na současnou popkulturu. Osobně mě to baví a jsem sám zvědavý, kolik těchto easter eggs rozluštím za pár let. Víceméně jsem nyní zaměřený hlavně na seriály a svůj původní formát recenzí filmů jsem ještě více zkrátil. Stále více chci prozkoumávat formát borgesovské poznámky, která je sama o sobě značně flexibilní a touto formou se budu zamýšlet nad mými oblíbenými tématy.
Teď jsem zaskočil sám sebe. Původní účel tohoto textu bylo totiž krátké zamyšlení nad změnami v chutích, konkrétně nad změnami mých preferencí v oblasti piva. Sandersona jsem chtěl zmínit na okraj a pokračovat v rozjímání o pivu, ale můj historický exkurz se mi trochu vymkl z rukou. No, alespoň jsem se trochu vypsal, to taky nemůže nikdy uškodit. A nyní bych rád přešel k tomu stále mi unikajícímu pivku.
V poslední době zjišťuji, že v oblasti piva (ať již craft nebo ne) nelze skoro nic považovat za jisté. Měl jsem totiž za to, že se mé chutě již ustálily, takže se dokážu ve stále bohatší nabídce bez potíží orientovat. To byla chyba. Začal jsem na sobě totiž pozorovat působení dvou specifických fenoménů: acquired taste a boredom of the known. První je poměrně ustálený koncept aplikovatelný na vše od sardinek v oleji až po politiky, druhé je čistě můj výmysl. Acquired taste neboli získaná chuť spočívá ve známém faktu, že některé potraviny nebo nápoje člověk nedokáže zpočátku plně docenit a musí se k nim projíst či propít. U piva se to stává běžně, jelikož záběr jednotlivých pivních stylů je značně široký a celoživotní konzument plzeňského ležáku si tak nebude pochvalovat belgický kriek na první dobrou. Těch protikladných kombinací je samozřejmě nespočetné množství, já jsem tento problém měl zpočátku se dvěma styly. Rauchbier neboli nakuřované pivo mě neoslovilo v mé první fázi poznávání piva a na dlouhou dobu jsem na něj zanevřel. Postupně jsem se k němu vrátil obloukem přes nakuřované pšenice, protože ty mi naopak zvláštním způsobem očarovaly a začal jsem je vyhledávat jako zajímavou alternativu ke klasickým přezrálým bavorským banánům. Kyselejší piva mi chutnala vždy, ale gueuze jsem zrovna nemusel. Ještě vyšší level představuje gose, velmi zajímavý německý pivní styl s pohnutou historií. Právě gose se mi podařilo ochutnat, sice to nebylo pravé německé, ale americká varianta, přesto si myslím, že v chuťovém profilu byla hodně podobná originálu. Gose je kyselé až na půdu, vaří se metodou svrchního kvašení s přídavkem soli a koriandru. Výsledkem je opravdu kyselá záležitost se slanými podtóny a lehkým náznakem koriandru. Má verze byla navíc doplněná o šťávu z yuzu, což je hodně kyselý citrusový plod původem z Číny. Ta chuť byla opravdu velmi specifická a přesto jsem ji dokázal náležitě ocenit, což by třeba ještě dva roky zpátky byl nejspíš problém. Opět jsem překvapil sám sebe a tentokrát příjemně.
Boredom of the known značí jistou únavu pivními styly, se kterými se setkávám nejčastěji. Jednu dobu mi to reálně hrozilo u bavorských pšenic, už jsem jenom rezignovaně odškrtával banánové tóny a typickou plnost těla a nedělal valné rozdíly. Pak jsem si od pšenic dal na chvilku pauzu a hned to šlo lépe. Nyní jsem schopen je zase ocenit. Nejnověji mám ovšem problémy u nejrůznějších imperial stoutů, pokud totiž necítím výrazné čokoládové tóny (nebo prostě něco dalšího neobvyklého), pak se mi tento styl smrskává na neúprosnou kávu a často již vysoký podíl alkoholu. Tyto těžkotonážní kousky mi posléze splývají v jedno a nedokážu je příliš odlišovat. Hlavně mě ale začínají nudit. U india pale ale se mi to ještě nestalo, což je zvláštní, protože tento styl piju ze všech nejčastěji. Tady to ovšem přisuzuji značné rozmanitosti, protože často piju double IPA, black IPA, imperial IPA a IPA s přídavkem něčeho. Nevím, zda existuje styl white ipa a po pravdě mě ani ta akademická diskuze příliš nezajímá, nicméně tato kombinace belgického witu a americké ipa mi docela chutná (White Shadow od Kaltenecker je úplně v pohodě).
Někdy příště bych se rád rozpovídal o session beers a mém pohledu na craft beer celkově.
Boredom of the known značí jistou únavu pivními styly, se kterými se setkávám nejčastěji. Jednu dobu mi to reálně hrozilo u bavorských pšenic, už jsem jenom rezignovaně odškrtával banánové tóny a typickou plnost těla a nedělal valné rozdíly. Pak jsem si od pšenic dal na chvilku pauzu a hned to šlo lépe. Nyní jsem schopen je zase ocenit. Nejnověji mám ovšem problémy u nejrůznějších imperial stoutů, pokud totiž necítím výrazné čokoládové tóny (nebo prostě něco dalšího neobvyklého), pak se mi tento styl smrskává na neúprosnou kávu a často již vysoký podíl alkoholu. Tyto těžkotonážní kousky mi posléze splývají v jedno a nedokážu je příliš odlišovat. Hlavně mě ale začínají nudit. U india pale ale se mi to ještě nestalo, což je zvláštní, protože tento styl piju ze všech nejčastěji. Tady to ovšem přisuzuji značné rozmanitosti, protože často piju double IPA, black IPA, imperial IPA a IPA s přídavkem něčeho. Nevím, zda existuje styl white ipa a po pravdě mě ani ta akademická diskuze příliš nezajímá, nicméně tato kombinace belgického witu a americké ipa mi docela chutná (White Shadow od Kaltenecker je úplně v pohodě).
Někdy příště bych se rád rozpovídal o session beers a mém pohledu na craft beer celkově.
