I always fall from your window to the pitch black streets

Rok 2014 byl pro tento blog v jistém slova smyslu zlomový, což se projevilo zejména ve zvýšené frekvenci příspěvků. Oproti úpadkovým rokům 2012 (7 příspěvků) a 2013 (9 příspěvků) přinesl rok 2014 úctyhodných 23 příspěvků a několik delších rozdělaných konceptů, které se mi nepodařilo včas dokončit. Sám nevím, jak jsem se k tomuto číslu propracoval. Rok to byl totiž poměrně vytížený; dokončil jsem školu, takže všechna práce s doháněním kreditů, učením na státnice a psaním diplomové práce spojená s částečným úvazkem v práci musela nutně ubírat na volném čase pro psaní. Nakonec se mi ovšem začalo opět dostávat toho nejdůležitějšího: chuti k psaní, ta mne v předchozích letech docela opustila a uvažoval jsem i o úplném zrušení blogu jako celku. Nyní jsem rád, že se tak nestalo, přece jen té práce spojené s vytvářením a udržováním blogu v chodu bylo již poměrně dost a možná by to tady snad i někomu scházelo (byť chápu, že mí čtenáři jsou spíše fiktivního charakteru a efemérní podstaty). 

Co se skladby příspěvků týče, poměrně jsem se odklonil od klasických témat typu filmy a pivo, spíše jsem se zaměřil na seriály, které sleduju častěji a zejména jsem se opětovně vrhnul na literaturu. Potřeba nějakým způsobem ventilovat mé dojmy z četby ve mně dřímala již delší dobu, nakonec jsem pro sebe objevil ideální formu borgesovské poznámky, tedy něco mezi esejem, subjetivním zhodnocením a obecnou glosou. Tento formát nevyžaduje přísnou strukturu recenze či kritiky a jednoduše mi asi nejvíce vyhovuje, budu se jej proto i nadále držet. Na své literární příspěvky jsem poměrně hrdý a prozatím si za nimi stojím (myslím, že představují to hodnotnější, co jsem zde zatím publikoval). Tematicky se budu určitě věnovat dílu Arthura Conana Doyla, které chci přečíst celé (zatím jsem zhruba v první čtvrtině); dále se můžete těšit na delší rozbor některých děl Brandona Sandersona i knih z edice Pandeamonium od nakladatelství Plus (tato edice je btw. mou nejoblíbenější edicí uplynulého roku). Na poli seriálovém očekávejte fragmentární komentáře k několika sériím, které zde nepravidelně publikuji. Co se piva týče, tam na klasické recenze již nejspíše nebude čas/prostor/chuť, spíše na některé zážitky s pivem spojené - beer writing v klasickém slova smyslu. Co se asi nikdy nezmění (viz nadpis) jsou FOB reference, které chápu jako můj dlouhodobý osobní inside joke táhnoucí se přes celou historii blogu. 

Velkým cílem pro rok 2015 je překonání hranice 30 příspěvků. Takže uvidíme, zda se zadaří.

Komentář k The 100 S02E08 (Spacewalker)

The 100 mohlo dopadnout opravdu velmi špatně, nicméně stanice CW překvapila a z nepříliš originální premisy (vycházející jak jinak z young adult předlohy) dokázala vykřesat poměrně zajímavý a především napínavý seriál z postapokalyptického prostředí. Věrni těm nejlepším tradicím i v tomto podání vypadá svět po apokalypse jako lesy okolo Vancouveru (lehká nostalgie po Stargate zde je nepochybně přítomna) říznuté tu a tam nějakým tím trochu sci-fi prvkem. Nicméně celkový vizuál se nevyznačuje do očí bijící průměrností, takže i v tomto směru má The 100 body k dobru. Rozhodl jsem se proto připojit několik nesourodých poznámek k seriálu jako celku s důrazem na aktuální midseason finále.

The 100, přestože neoplývá ze své podstaty extra originálními charaktery je svým způsobem opět ukázkovým příkladem dobrého a rychlého budování fikčního univerza (druhým, mnou často zmiňovaným je Person of Interest). Na rozdíl od PoI, které mělo od počátku epizodickou strukturu s postupně sílící hlavní linkou, byl the 100 koncipován jako jeden ucelený příběh, navíc odehrávající se ve značně hektickém tempu (první řada o 13 dílech pokrývá cca. období jednoho kalendářního měsíce). Epizodické zápletky jsou, alespoň prozatím, víceméně vyloučeny a tok hlavní linie tak může spokojeně plynout dál. Seriálu zejména pomohla razantní změna prostředí ve druhé řadě, definitivní opuštění vesmíru ukončilo tříštění příběhu mezi dvě soupeřící linie (Earth/Ark), z nichž ta vesmírná byla vždy tou méně zajímavou; pro vykreslení reálné diktatury ve vesmíru můžu doporučit reimaginaci Battlestar Galacticy, která je mnohem lepším zástupcem daného žánru. Každopádně byl vývoj na Zemi od počátku zajímavější a komplikovanější. Existence dalších přeživších se jistě dala tušit, jejich složení a odhalování stále nových frakcí je posléze hnacím motorem celého seriálu. Pakliže první řada operovala se značně černobílou dualitou 100/Grounders, řada druhá jde mnohem dále a rozvíjí tento svět do současné podoby 100/Ark Survivors/Grounders/Mountain Men/Reapers/City of Light a potencionál do budoucna je samozřejmě velký. Přítomnost pouštní oblasti a naznačené komlikované vztahy dávají prostor pro budování nových spojenectví i drastické válečné konflikty.

Aktuální mideseason finale přitom potvrzuje další sympatický rys tohoto seriálu, a sice ochotu tvůrců posílat na onen svět i důležité postavy; náznaky tohoto přístupu byly již v řadě první, kdy se rychle pakovala jedna z hlavních postav (navíc docela badass stylem) a nyní došlo i na postavu z ústředního tria, což se skutečně tak často nevidí. Samotný závěr Spacewalkera ukázal, že být vůdcem znamená dělat těžká, takřka nepředstavitelná rozhodnutí a čelit jejich následkům, uvidíme kterým směrem se The 100 po tomto zlomovém díle vydá, nicméně se nám zde rýsuje poměrně atraktivní střet technologie a hrubé síly a boj o Mount Weather tak bude zcela jistě zajímavou podívanou.

Komentář k Agents of S.H.I.E.L.D. S02E07 (The Writing on the Wall)

V angličtině je krásný výraz pro stav, kdy je něco/někdo druhý v pořadí (ať se již jedná o seriál či univerzitní rok), tímto výrazem myslím sophomore, v případě seriálu Agents of S.H.I.E.L.D. se nacházíme uprostřed sophomore season, což je většinou po první rozjezdové řadě, kritická partie vývoje většiny seriálů. Budování fikčního univerza ostatně není jednoduchou záležitostí, jak jsem zde již několikrát zmínil. U AoS můžeme hovořit o novém modelu výstavby koherentního fiktivního světa, kdy základ vychází z původně filmového MCU, které bylo až později obohaceno o televizní tvorbu. V tomto směru představují Agents valstně jakýsi doplněk, prohlubující prvek spojující skrze přímé i nepřímé odkazy (nejčastěji tzv. name-dropping) jednotlivá zákoutí MCU; pravda prozatím pouze ta nacházející se na planetě Zemi.

Původní myšlenka nahlížet na MCU optikou všudepřítomné organizace S.H.I.E.L.D. se ukázala být trochu problematickou, již od počátku seriálu byli diváci vystaveniostrému kontrastu mezi velikostí titulní organizace a samotným záběrem (scope) seriálu zaměřeným na jeden malý tým agenta Coulsona. Žádné létající pevnosti, extra velké bitvy nebo camea opravdových Avengerů se jednoduše nekonaly. AoS začínal trochu připomínat takové marvelovské CSI a svým přístupek (první polovina úvodní řady) velkou část diváků odradil. O zlomovém sedmnáctém díle ,,Turn Turn Turn'', který konečně nakopnul seriál do toho správného badass módu jsem zde již hovořil. Po odstranění té velké berličky se AoS mohl začít profilovat jako to, čím měl bý již od začátku, tj. plnohodnotnou částí MCU, jejíž znalost bude napříště ovlivňovat i divácký zážitek ze samotných filmů (a ne vyloženě jednostranně naopak, jako tomu bylo doposud). Slibný rozjezd druhé série mne posléze utvrdil v přesvědčení, že AoS si druhou (i třetí) šansi určitě zaslouží.

Delší úvod byl dle mého názoru nutný pro správné zasazení komentovaného dílu do širšího kontextu AoS i celého MCU. Jsme totiž svědky druhého velkého obratu v celkovém směřování seriálu, který může být nakonec ještě důležitější, než velké odhalení Hydry v první řadě. Až dosud sloužil tento seriál jako takové lehce zastřené guilty pleasure pro opravdové fanoušky MCU, kdy často jediným odlišujícím prvkem byly ony easter eggs a další formy pomrkávání na diváka. Seriál byl dlouhou dobu vázán nutností držet velká tajemství pod pokličkou, a to až do premiéry Winter Soldier; poté se již mohla bitva mezi oběma organizacemi rozhořet naplno. Jak to prozatím dopadlo již všichni víme, Hydra zvítězila na celé čáře, z kdysi nejmocnější ,,kladné'' organizace (i když Furyho popis S.H.I.E.L.D. was a lot of moving parts je asi nejvíce výstižný) zbylo naprosté torzo v podobě Coulsonova týmu, jedné ukryté základny a hrstky loajálních agentů. Zatímco Fury pobíhá někde po Evropě a loví pohlaváry Hydry, aby se slavnostně objevil v druhých Avengers, zbyla novému řediteli Coulsonovi ta nejtěžší práce ze všech. Znovuvybudovat obrovskou špionážní agenturu totiž nebude vůbec jednoduché.

Druhá řada přinesla kromě sympatického převrácení vzájemných pozic (skutečně out of the shadows and into the light) i několik nových postav: skvělý Mack, schopná Mockinbird (mj. i adeptka na budoucí členství v Avengers), její bývalý manžel/mercenary Lance Hunter, na straně antagonistů pak především nestárnoucí doktor Whitehall a stále tajemný otec Skye. Nové postavy rovná se nové konflikty, které spolu s citelně temnějším vyzněním druhé řady vytváří dojem kvalitního díla a ne pouhé výplně mezi jednotlivými filmy.

Důležitým prvkem je i seriálová mytologie, ona hlavní linka prostupující všemi díly, která je naštěstí v druhé řadě mnohem více zřetelnější a nedostáváme tak zbytečné case-of-the-week do sebe uzavřené díly. Tajemný mimozemský artefakt, který v epizodě Shadows zabalila Peggy Carter do bedny, aby ji o nějakých šedesát let později ukradl operativec Hydry s pomocí intelu od bývalých agentů S.H.I.E.L.D. (see the complexity?); pokračující boj mezi oběma organizacemi, nejasný statut polovičních uprchlíků před zákonem, tajemství původu Skye a jejího otce, Wardovy mystifiakce a Coulsonův zdravotní stav, to vše dohoromady vytváří již poměrně propletenou tapisérii motivů a dějových linek. Motivace postav, jejich rozložení na šachovnici dějin, to vše podléhá neustálému vývoji a velkým zvratem v komentovaném díle se divák dostává do pozice aktivního objevitele nového zákoutí MCU univerza.

Pánové z Marvelu totiž odhalili nadcházející filmy Phase Three, kterými nás budou příštích pět let bombardovat. Jedním z těchto filmů je i snímek Inhumans, který se zaměřuje na rasu nadlidí (přesněji advanced offshoot of humanity) vzniknuvší po manipulaci lidské DNA ze strany mimozemské rasy Kree. V komentovaném díle jsme se dozvěděli něco více o minulosti projektu T.A.H.I.T.I. a hlavně jsme konečně vyřešili záhadu tajemných symbolů, které Coulson a spol. museli neustále vyrávat/malovat/tetovat. jedná se o mapu nějakého neznámého města - dle mého nejspíše domov samotných Inhumans, ke kterým bude patřit i Skye a její otec. To by totiž vysvětlovalo, proč Skye nemá žádné vedlejší příznaky jako ostatní (není zcela člověk) i tu nestabilitu otce. Pokud je tato teorie pravdivá, pak by AoS položili základ budoucího filmu a sama Skye by mohla být jednou z Inhumans, kterými se bude film zabývat. To by byl z hlediska struktury MCU velmi odvážný krok, protože by to od diváka předpokládalo jistou znalost seriálu pro plnohodnotné pochopení samotného filmu. Zároveň by přirozeně došlo k dalšímu psoílení pozice Aos jako možné základny i pro další televizní a filmové projekty, jak se ostatně nyní již děje s napjatě očekávaným Agent Carter.

Za duchy anglického venkova aneb několik poznámek ke Strašidelným spisům M. R. Jamese

Nedávno jsem měl možnost vychutnat si jednu knihu za poměrně specifických okolností, které bych zde rád trochu rozvedl, zhodnotil samotnou knihu a zasadil ji do širšího kontextu literárního žánru i edice, ve které v našem jazyce vyšla.

Začnu menší oklikou (koneckonců jsme na procházce literárními lesy a není důvod někam pospíchat), takže jedna věta s výpovědní hodnotou: H. P. Lovecraft je jeden z mých nejoblíbenějších autorů. Dokázal jsem ho ošem plně docenit až při četbě originálů, kdy jsem postupem času přečetl všechny tři sbírky povídek a novel vydané péčí předního experta na Lovecraftovo dílo, pana S. T. Joshiho a opatřené jeho poznámkami. Proto jsem poněkud váhal, zda sáhnout i po českých překladech, když začaly vycházet v rámci sebraných spisů HPL vydávaných nakladatelstvím Plus v krásné edici s tvrdou vazbou. Nakonec jsem podlehl a první dva díly zakoupil (u zbývajících tří koupi do budoucna plánuji) a byl jsem rozhodně spokojen. Český překlad sice nedokáže zcela přenést Lovecraftovy snové pasáže plné mnohonásobných adjektivů a archaizované angličtiny plně k životu, nicméně na rozdíl od anglických paperbacků je tohle vpravdě důstojnější vydání s bonusem v podobě zajímavých ilustrací a odborných esejů na konci každého svazku (mj. i Škvoreckého esej ,,Podivuhodný pán z Providence'').

O Lovecraftovi jsem ale hovořit nechtěl, okliku ukončuji tudíž následovně: nakladatelství Plus začalo totiž po úspěchu sebraných spisů HPL vydávat i novou edici strašidelné literatury (ve smyslu klasických ghost stories od prověřených autorů) nazvanou Pandeamonium. Tato edice se výtvarně, rozměry i provedením velmi podobá spisům HPL, a tudíž mne na první pohled zaujala. V době vzniku tohoto textu čítá edice již pět svazků a další budou snad nadále přibývat. Po grafické stránce se jedná o velmi povedená díla, tvrdá vazba těmto knihám sluší a odborný dohled je přítomen v podobě poznámkového aparátu a doslovu na konci jednotlivých svazků. Dosud se edice zaměřuje na sbírky povídek, žádné strašidelné romány nás dle ohlášených titulů ani v dohledné době nečekají. Abych se vrátil na úplný začátek mé literární procházky dodávám (jak jste již nejspíše uhodli), že můj zážitek byl spojen s knihou z této edice.

Jednalo se o druhý díl Strašidelných spisů anglického spisovatele M. R. Jamese, o kterém většina lidí nikdy neslyšela, ale jeho nevelké dílo ovlivnilo podobu žánru na mnoho desetiletí dopředu a inspirovalo celou řadu napodobitelů a pokračovatelů (paralela s HPL tedy více než zřejmá). České dvousvazkové vydání vychází z doposud nejkompletnějšího vydání anglického a představuje tak prozaické dílo M. R. Jamese v jeho ucelené podobě. Příběhy sběratele starožitností (svazek I.) a Výstrahy zvědavcům (svazek II.) obsahují celý korpus Jamesova nadčasového díla. O prvním svazku jen krátce; přečetl jsem jej někdy v minulém roce a celkově se mi jednotlivé povídky líbily svým důrazem na zasazení do prostředí anglického venkova, archeologickými a architektonickými i jinými odbočkami (v doslovu se hovoří o tradici tzv. ,,asides'') a nejednoznačnými konci (duchové a další bytosti Jamesova pantheonu nejsou nikdy příliš uspokojivě popsány a vysvětleny). Povzbuzen tímto zážitkem jsme se začal těšit na další díl. 

Druhý svazek mne zastihl již v úplně jiném rozpoložení. V nemoci jsem byl upoután na lůžko a knihy představovaly dobré a vítané rozptýlení. Navíc v tyto podivné listopadové dny pronikalo slunce skrze okna mého bytu pouze v malé míře a pod takovým úhlem, že se mi zdálo, jako bych si četl v neustálém příšeří. Malátně žluté odstíny vrhané skrze okenní tabulky dodávaly celé četbě takřka snový nádech. Procházel jsem se tedy s Jamesovými hrdiny (veskrze univerzitně vzdělanými starými mládenci) po anglickém venkově a vychutnával si ta roční období, která mi nebyla dopřána. V nepravidelných intervalech přicházely přeháňky a kapky deště bubnující na přilehlá okna udávaly rytmus mé četby. Schoulen pod peřinou a doprovázen anglickým čajem a sušenkami (all butter scottish dark chocolate chunk shortbread) mi přišlo, že tyto povídky dostávají další rozměr; možná to bylo tou nemocí a celkovou slabostí, ale těch 400 stran mi uteklo jako voda a během dvou dní jsem měl knihu přečtenou.

Musím ovšem uznat, že první svazek byl čtenářsky přívětivějším, protože obsahoval pouze dokončené povídky vydané ještě za Jamesova života. Svazek druhý obsahuje kromě kompletních povídek i několik fragmentů, dva Jamesovy eseje týkající se žánru ghost stories a jednu báseň. Mezi povídkami pak vybočuje z řady i Jamesův pokus o jakýsi pohádkový příběh ,,Pět džbánků'', který pro mne osobně je nejslabším kusem v rámci obou svazků. Dočíst tento příběh mi dělalo trochu problém (talking owls and all that jazz), naštěstí ostatní povídky se již drží Jamesova vysokého standardu. Vůbec jsou Jamesovy povídky natolik specifické, že si zaslouží několik dalších slov. Hrdina je skoro vždy nějakou lehce fiktivní verzí samotného autora, prostředí zahrnuje nejčastěji anglický venkov, osamělá sídla šlechty, katedrály a kostely, případně hřbitovy nebo přírodní útvary, vše krásně popsáno autorovým nezaměnitelným stylem. James nebuduje žádnou ucelenou mytologii, a to ani v rudimentární podobě (jako např. HPL, jehož mythos byl z velké části precizován až jeho pokračovateli); jeho strašidla občas nemají ani žádnou klasickou podobu, naopak jsou to originály. U Jamese se nesetkáme s dobromyslným duchem, všechny bytosti temnot jsou a priori zlověstné a nepřející, podle čehož se také chovají. To jim nicméně neubírá na působivosti, James často utne povídku v tom nejlepším bodě, a protože byla většina z nich napsána pro účely přednesu na vánočních večírcích na Etonu, nejsou to žádné sáhodlouhé povídky hraničící svým rozsahem s novelou. Jistá úspornost je Jamesovi vlastní a dobře podtrhuje jeho výjimečnost.

Osobně jsem si nejvíce vychutnával ony pověstné asides, kdy James dává popustit uzdu nikoliv své fantazii, nýbrž vědecké odbornosti a vzdělání. Proto za jeho popisy starých panských sídel, vitrážových oken venkovských kostelů či historie toho nebo onoho zapadlého zákoutí Anglie, je cítit ona nedocenitelná hloubka (asi jako když srovnáme Tolkiena se současnou masovou fantasy produkcí). Této hloubky je velmi těžké dosáhnout a ještě obtížnější je převést ji věrohodně na papír a zprostředkovat tak čtenáři. U Tolkiena to vychází z obrovského množství materiálu, které nemá čtenář k dispozici, ale ví (cítí), že existuje, protože Tolkien svou Středozem promýšlel několik desetiletí. U Jamese cítíme tak za každou popisnou větou zabývající se architekturou či historií nahromaděné vědomosti a dokáže nás tak spolehlivě přesvědčit, že tématu skutečně rozumí. Jamesovy asides představují další rozměr jeho ghost stories.

Já sám jsem velkým příznivcem odborných doslovů a poznámkových aparátů. Rád se dozvím, kdy povídka vyšla poprvé, jaké s ní měl autor úmysly, jaké skryté narážky a citace obsahuje apod.; skrze doslovy pak konfrontuji a porovnávám své dojmy s názorem odborníka, tedy překladatele či literárního vědce a přicházím díky nim na nové podněty k zamyšlení i četbě. V tomto směru oceňuji u druhého svazku zejména poznámkový aparát, konkrétně pasáž o tajném mistru a možné spojitosti s dílem J. K. Rowlingové (pravda jistou katedrálovitost nejznámější školy čar a kouzel jsem vnímal i v duchu filmových adaptací, ale takto přímo jsem ji nedokázal pojmenovat a blíže určit); nad touto možnou spojkou se plánuji do budoucna zamyslet a stále váhám s četbou Harryho Pottera v originále (byť mi ony krásné sety velmi imponují). Možná mi touha po zodpovězení této otázky mé váhání v tomto ohledu usnadní.

Obecně je knihám z edice Pandaemonium věnována náležitá péče a Strašidelné spisy M. R. Jamese nejsou žádnou výjimkou. V této podobě je tak mohu doporučit všem příznivcům žánru, protože se jedná o skutečně originální díla, která obstojí i v dnešní době. Sám jsem docela překvapen, nakolik mne tyto knihy oslovily a trochu i lituji, že toho James nenapsal více. Budu se tedy zamýšlet nad vznesenými otázkami a společně s Jamesem pátrat v neznámých končinách a již nyní se těším na další svazky této slibné ediční řady. We shall meet again under the scarlet moon at midnight by your grave.

John Wick

Nestává se příliš často, aby se z docela nenápadného filmu vyklubala skvělá žánrová podívaná aspirující již nyní na titul nejlepší akční film roku. Řeč je o snímku John Wick, ve kterém Keanu Reeves docela razantním způsobem ohlašuje svůj comeback. Jedná se o revenge story toho nejklasičtějšího střihu, a ačkoliv by se dal scénář shrnout do dvou nepříliš dlouhých vět, je to jedním slovem paráda. Rozeznávám tři stěžejní prvky, které ve svém souhrnu činí z tohoto filmu dílo hodné zapamatování. Prvním je skvěle vykreslený svět, druhým nekompromisní akční scény a třetím samotný Keanu v hlavní roli. K těmto prvkům nyní postupně připojím krátký komentář.

Budování fiktivního univerza není vůbec snadné, i proto se na tomto poli mnohem více daří seriálům, které mohou mytologii dávkovat postupně a odhalovat jednotlivá zákoutí svého fiktivního světa, jak se jim zlíbí. Vybudovat skutečně funkční fiktivní vesmír na ploše cca. 90-150 minut (tedy časové rozpětí valné většiny současné filmové produkce) je téměř nadlidský úkol, přesto se to čas od času podaří. Klasickým příkladem ze starší doby může být Matrix, shodou okolností rovněž s Keanu Reevesem v hlavní roli. John Wick v tomto směru exceluje, kdy s minimálním rozpočtem vytváří dojem fungujícího, lehce alternativního vesmíru plného elitních zabijáků a skrytých pravidel. Titulní hitmani zde vytváří věrohodné společenství, komplet s vlastním hotelem Continental (neutrální území), a jeho Managementem, specifickým platidlem (zlaté mince) a úklidovou službou mrtvol (dinner reservation for twelve...). V tomto světě nehraje policie hlavní roli (naopak se zdá, že existence nájemných vrahů není žádným tajemstvím), a tak může hlavní hrdina rozjíždět své akční scény prakticky kdekoliv. Skoro se zdá, že předlohou filmu musela být nějaká krásně propracovaná komiksová série, nicméně scénář je originálním dílem. Film, rovněž netrpí přemírou nutné expozice, vše je ponecháno ve věcné rovině, nikde není žádný sidekick, který by divákům vysvětloval pravidla tohoto světa apod., jedině statut hotelu Continental coby neutrální zóny je vysloveně zmíněn na více místech, způsob, jakým fungují zlaté mince nebo úklidová služba je posléze ponechán na fantazii diváka. Tato určitá nedoslovnost tak vytváří prostor pro možná pokračování, která se klidně mohou zaměřit na jiné postavy (i když takový prequel s Johnem o jeho poslední akci před vstupem do manželství by určitě stál za to). Zkrátka a dobře tenhle fiktivní vesmír má značný potencionál pro další růst, je vykreslen dostatečně podrobně a zajímavě za současné absence zbytečného vysvětlování a v rámci akčních filmů se jedná o vítané nekomiksové osvěžení zažitého akčního vzorce.

Akční scény nesou čitelný rukopis svých tvůrců/kaskadérů, kteří osvobozeni od mnohdy svazujícího režijního/producentského dohledu dávají popustit uzdu své fantazii. John jede na kvantitu, takže se dočkáme bodycountu někde okolo stovky protivníků. Většina bad guys je stylově vyřízena střelou do hlavy, několika údery, případně kombinací výše uvedeného. Dojde i na krátkou infiltraci luxusních lázní za pomoci nože, dvou velmi povedených soubojů tělo na tělo s hlavním sidekickem a finální konfrontaci s nečekaným twistem (yes, I went there). Každá akce je trochu jinak vystavěná a všechny dohromady mají spolehlivě vražedné tempo. Pouze úplné finále je na poměry celého filmu menším zklamáním, není totiž příliš epické a hlavní záporák na fyzický souboj s Johnem jednoduše nemá. Osobně mi nejvíce sedla akce v klubu Red Circle, umně kombinující stealth a one man army přístup.

Keanu Reeves si vybírá filmy podle nějakého opravdu zvláštního schématu. Za posledních deset let totiž z mého pohledu natočil dva slušné filmy: výborného Constantina a průměrnou žánrovku Street Kings. Zbytek tvoří přehnaně ambiciózní pokusy o remake sci-fi klasiky (The Day the Earth Stood Still), šílené time travel rom-comy (The Lake House) či vyložené propadáky (47 Ronin). Proto jsem opravdu rád, že se tímto filmem tak trochu vrací na výsluní. Akční poloha mu totiž vyloženě sedí, herecky na tom taky není vůbec špatně a tuhle roli si evidentně užil. Pokud by natočil ještě několik podobných žánrovek, tak bych se vůbec nezlobil. Konkurence zrovna na poli klasických akčních filmů není příliš velká (většina produkce jde rovnou na DVD, do kin se dostávají víceméně pouze stathamovky a všemožné variace a pokračování Taken, všechno ostatní je podle komiksu nebo akční film s přesahem tj. drama a v něm dvě akční scény), takže by se Kenaovi mohlo i solidně dařit. Já mohu tento film jedině doporučit, pro příznivce žánru se pak jedná bezmála o povinnost.

Beer-related II

Zbožňuji ty chvíle, kdy se literární zážitek a dobré pivo spojí v jednu neodolatelnou směs a zahltí všechny mé smysly. Nestává se to příliš často, a proti si těchto okamžiků zvlášť cením, protože vím, že každý z nich je unikátem, neopakovatelným a nereprodukovatelným. Někdy je pro navození tohoto zvláštního stavu mysli zapotřebí i konkrétního prostředí, roční doby, případně jejich kombinace, jindy postačí kvalitní pivo a literatura (obojího pochopitelně v dostatečném množství). Tyto chvíle společné fascinace beer/literature jsou ze své podstaty spontánní záležitostí, pnutí ducha v jednom okamžiku, chcete-li.

Žádné systematické rozdělení těchto zážitků tak není a priori možné, existují pouze různé stupně neočekávaného. Je asi logické, že např. při čtení dobrodružství Sherlocka Holmese dostane čtenář chuť na nějaké klasické anglické pivo (stout, mild, traditional strong ale); u Kiplinga coby kronikáře koloniální éry zase automaticky naskakuje IPA (ta se velmi hodí i k ,,A Passage to India'' E. M. Forstera) a podobně ad infinitum. Toto jsou příklady na stupnici neočekávaného někde na samotném začátku, můžeme jim říkat třeba zjevná spojení, kdy linie literární a pivní je natolik propojena, že nezáleží příliš na osobě čtenáře (asociace se jeví nevyhnutelnou a sama se takřka automaticky nabízí/ prophecies have a tendency of fulfilling themselves). Existují ovšem i příklady naprosto typově odlišné.

Situace, kdy spojení není zjevné, jsou mnohdy i těmi zajímavějšími. Odhlédneme-li od jejich teoreticky nekonečného počtu (borgesovská garden of forking paths), pak jejich společnou charakteristikou bude naprostá nahodilost a značná subjektivita (zde osoba čtenáře/pijana vystupuje značně do popředí). Jeden příklad za všechny: při čtení fantasy povídky zasazené do prostředí karavany cestující pouští jsem popíjel tmavé, přehnaně sladké pivo s příměsí medu z jednoho polského pivovaru a kupodivu tato kombinace fungovala na výbornou. Představa pouště by za klasických okolností vyvolala spíše touhu po nějakém lehčím pivu, nějaké svěží (a osvěžující) záležitosti (namátkou Wild Swan od Thornbridge Brewery) a nikoliv po těžkopádném až mazlavém náporu tmavého a nevyváženého piva. Med a písek však vytvořily zajímavou kombinaci a tento quicksand mne zcela v daném okamžiku pohltil. 

Od výše uvedeného je nutné odlišovat ještě jednu specifickou množinu zážitků. Jedná se o stav, kdy určitá pasáž inspiruje k novému pročtení ve společnosti onoho opojného moku nedozírných možností (endless possibilites), kterým je pivo. O této variantě uvažuji nyní v souvislosti se slavnou básní E. A. Poea ,,The Raven'':

,,Ah, distinctly I remember it was in the bleak December;

And each separate dying ember wrought its ghost upon the floor.''

Tato pasáž přeci přímo vybízí k novému pročtení ve společnosti odpovídajícího nápoje! Otázkou zůstává, jak by měl tento nápoj vypadat. Moje představa se pohybuje někde na ose russian imperial stout (as black as the raven's feathers) - barleywine - traditional strong ale. Je to poměrně velký rozptyl a asi budu nucen chvíli experimentovat, než se k té ideální kombinaci dostanu. Kdy se tak stane, zůstává prozatím ve hvězdách.

Brandon Sanderson - The Rithmatist

Sanderson je dle mého názoru nejlepší současný fantasy spisovatel. Všechna jeho díla zasazená do monumentálního univerza Cosmere jsou svým způsobem skvělá, ať už se jedná o epickou trilogii Mistborn a její odbočku The Alloy of Law, působivý Warbreaker či pohádkový Elantris, vše je spojeno Sandersonovou potřebou vytvářet neuvěřitelně propracované magické systémy a nechat jeho protagonisty naplno využívat jejich možností.

Rithmatist do cyklu Cosmere nepatří, nicméně se jedná o skvělou knížku, kterou jsem doslova zhltnul za dva krátké dny. Jedná se opět o fantasy, magický systém zde spočívá v kreslení dvourozměrných čar, které mají hned několik zajímavých využití. Děj se odehrává v poněkud alternativní Americe (United Isles of America jsou tvořeny padesáti různě velkými ostrovy), dle úrovně technologie okořeněné steampunkem někdy na přelomu 19. a 20. století a sleduje Joela, chytrého kluka, který by se všeho nejvíce chtěl ovládat magii. Bohužel mu nebylo přáno, a tak jako syn uklízečky tráví svůj čas studiem na univerzitě pro mágy. V době letních prázdnin celý kampus zasáhne série záhadných zmizení studujících adeptů a Joel se tomuto dobrodružství přirozeně připlete do cesty. S pomocí roztržitého profesora a neúspěšné studentky magie (cue resentment/friendship/falling in love) se musí přirozeně postavit nejasně definovanému zlu.

Dalo by se říci, že se jedná o klasickou origin story, byť se z Joela nestane na konci knihy žádný hrdina, ani nezíská zázrakem schopnost ovládat magii. Detektivní zápletka je ovšem poměrně umně vypracovaná a dokáže nabídnout hned několik nečekaných zvratů. Samotné prostředí školy pro studenty magie, v rámci které se většina děje odehrává je velmi dobře zvoleno; pro mě osobně má navíc význam i proto, že jsem na podobné boarding school strávil několik let života a cosi z tohoto období se mi posléze promítlo i do tohoto čtenářského zážitku. Kupodivu se mi při četbě nenabízely paralely se ,,zakladatelem'' žánru magic schools tj. sérií Harry Potter, ale spíše se specifickým ostrovním subžánrem campus novel (takový Lucky Jim od Kingsleyho Amise se mi připomněl hned několikrát).

Takže detektivka zasazená do prostředí školy pro studenty magie je coby sub-subžánr jednoznačný vítěz a trefa do černého. Navíc ani v tomto případě není čtenář ochuzen o další z propracovaných magických systémů, kterými je Sanderson tak proslulý; vlastně z hlediska postupného odhalování vnitřních mechanik tohoto systému čerpá i celá ústřední zápletka. Množství takto odhalených informací je opravdu značné, více propracovaná je dle mého názoru pouze Allomancie, nicméně na její vysvětlování měl Sanderson už jednu celou trilogii a odvozenou novelu... Rithmatist je technicky vzato YA román (a proto také nemá líbivý bílý cover z ucelené řady od britského vydavatesltví Orion Books, musel jsem dát přednost americké obálce s mechanickým steampunk koněm), ale kromě určité jednodušší dějové stavby jsem se nesetkal s žádným neduhem tohoto žánru. Samotný závěr implikuje možný další vývoj, který se bude ubíhat jistě velmi zajímavou a dostatečně nepředvídatelnou cestou. Povaha nepřátel zůstává stále zahalena tajemstvím, ústřední antagonista prozatím neporažen a možnost rozšíření celého fiktivního univerza prakticky nevyčerpatelná. Sám Sanderson si dosud není jistý, zda nakonec bude z Rithmatist duologie nebo rovnou trilogie a na zakončení si tak budeme muset ještě chvíli čekat, já si ovšem počkám rád.

There's only so many ways I can recommend this book to you...

Kapitánem v polárních vodách: několik poznámek k The Captain of the Polestar

The Captain of the Polestar (či rovněž Pole-Star) je jedna z těch povídek, které dokládají zručnost Arthura Conana Doyla a jeho celkovou spisovatelskou všestrannost. ACD psal o všem možném i nemožném (spiritualismus), z té záplavy dosud přečtených děl mi ovšem tato konkrétní povídka utkvěla v paměti a chci zde tak k ní připojit několik svých poznámek.

Vypravěčem je klasická postava Doylova univerza - mladý doktor na zkušené (který se může jmenovat různě, pod všemi se ovšem skrývá určitá verze ACD a jeho mládí), zde konkrétně se pan doktor plaví po arktických mořích, čili inspirace reálným životem ACD je více než zřejmá. Ono plaví je možná až příliš silné slovo, centrem povídky je totiž loď uvězněná v arktickém ledu, na palubě níž se valná většina příběhu odehrává. Dějově se jedná o mystery story klasického střihu, ovšem s velmi zajímavou gradací a neotřelým koncem. V tomto směru je zajímavé poukázat na fakt, že zasazení příběhu na loď je důležitým rozhodnutím autora, protože vede k tomu, že se statické prostředí dostává do kontrastu s dynamickým vývojem samotného děje. Jako ostatně ve všech klasických příbězích tohoto střihu je neznámé nadpřirozeno zpočátku vysvětlováno racionálními postupy, časem se nevysvětlitelné události množí příliš rychle a vypravěč musí začít přistupovat na původně odmítanou hypotézu o existenci něčeho paranormálního. Postup vybroušený k dokonalosti zejména žánrem klasických duchařských povídek vikrotiánského střihu převzal ACD a zručně zasadil do atraktivního arktického prostředí. V roce 1890, kdy povídka vznikla, byla ostatně Antarktida ještě z velké části neprozkoumána a odvážní dobrodruhové pořádali bláhové výpravy s cílem poznat ,,this most elusive land of all'' (přidanou hodnotu posléze představovala možnost nechat po sobě pojmenovat kus této ledové země).

A nyní již k samotnému ději povídky: posádka uvězněné lodi je vystavena nepochopitelným zjevům a pověrčiví námořníci začnou poměrně rychle považovat celou výpravu i s lodí za prokletou. Ničemu nepomáhá ani tajemná postava kapitána, který (tradičně) ví více, než všichni ostatní. Doktor se tak snaží pochopit situaci, ve které se ocitnul sa najít z ní nějaké východisko, zatímco neustupující led a tenčící se zásoby pomalu zvyšují napětí mezi členy posádky. Snaha o dopátrání se kapitánovy minulosti slaví pouze částečný úspěch, stejně tak zdánlivě neodvratitelná hrozba je na poslední chvíli jakoby odvrácena, jen proto, aby mohl být proveden zásadní zvrat, kterým však celý děj dospěje do svého tragického konce. O kapitánově minulosti se toho čtenář nakonec dozví velmi málo, Doyle pouze naznačuje a slovy povídky i na jejím konci je kapitán stále enigmou. Nevysvětlitelné úkazy nakonec vedou ke skonu smotného kapitána, opět za podezřelých okolností. Záchranná výprava pořádaná doktorem jej nalezne umrzlého na ledové pláni:

,,Sure it is that captain Nicholas Craigie had met with no painful end, for there was a bright smile upon his blue pinched features, and his hands were still outstretched as though grasping at the strange visitor which had summoned him away into the dim world that lies beyond the grave.''

Doyle tak potvrzuje dřívější tušení přízraku jisté ženy, jejíž identitu odhaluje onen zásadní závěrečný dodatek. V dalším zůstává motivace kapitána zahalena tajemstvím, čtenář se nikdy nedozví, proč by přízrak mrtvé ženy měl chtít způsobit kapitánovu smrt. Jediný paprsek světla (a vysvětlení) v tomto ohledu představuje dodatek, který připojuje otec našeho doktora-protagonisty. V něm vysvětluje, že synovu zprávu (vlastně výňatek z deníku) dlouho považoval za fiktivní a otálel s její publikací. Až náhoda mu přivedla do cesty starého přítele, který rovněž znal kapitána Craigieho v jeho mládí. A na úplný závěr přichází tato věta:

,,According to his account, he had been engaged to a young lady of singular beauty upon the Cornish coast. During his absence at sea his betrothed had died under circumstances of peculiar horror.''

A tímto závěrem dosahuje ACD toho, o čem sní každý spisovatel. V čtenáři se vytvoří potřeba dozvědět se, jak to bylo dál, nejvýstižnější je snad anglické spojení ,,leaves you wanting more‘‘. Zároveň vyvstávají další znepokojující otázky, jako např. proč připojuje dodatek otec vypravěče, co se stalo s naším mladým doktorem? Jakým způsobem zahynula kapitánova nastávající, jaká nevysvětlitelná hrůza ji připravila o život? Co dělal kapitán v mezidobí od její smrti do osudné arktické výpravy? Množství těchto nezodpovězených otázek mne občas vede k touze sepsat prequel Doylovy povídky, který by se zabýval smrtí kapitánovy snoubenky. Zvolil bych dopisovou formu, kombinovanou s deníkovými záznamy a závěrečnou zprávou z jiného zdroje (možná článek z lokálních novin). Rozhodně bych se snažil o propojení s lovecraftovským kánonem, buď formou nenápadných odkazů, nebo přímým spojením skrze některou z entit jeho fascinujícího univerza. Tímto by šlo posléze i docílit napojení na jedno z jeho nejlepších děl, které je taktéž zasazeno do arktických reálií, mám na mysli ,,At the Mountains of Madness‘‘. Ale i bez mého přispění je původní Doylova povídka odvážným kouskem a ukázkou mistrného vypravěčského talentu neprávem opomíjené části jeho díla.