Death of a Legend

Včera jsem viděl poslední díl Stargate Universe a stejně jako Eli pozorující Destiny v FTL jsem i já pocítil smutek smíchaný s nostalgií. Na Stargate jsem koneckonců vyrůstal, a tak s definitivním zrušením SGU odchází i kousek mého já. Malá rekapitulace:

Filmy

Stargate

Stargate: The Ark of Truth

Stargate: Continuum

Seriály

Stargate SG-1 (214 epizod)

Stargate Atlantis (100 epizod)

Stargate Universe (40 epizod)

Určitě by to chtělo nějaký obsáhlejší článek, ten se mi také formuje v hlavě už několik týdnů, ale nyní jednoduše nemám čas, proto bych chtěl na tomto místě alespoň poděkovat tvůrcům a hercům celého Stargate univerza za všechny příjemně strávené chvíle, ať již v naší galaxii, galaxii Pegasus nebo na druhém konci vesmíru. Díky a godspeed.

The glorious days of underage drinking

Když jsem v patnácti začal chodit s kamarády do hospody (tehdy ještě na starou Vinárku) nemohl jsem si moc vybírat. Sice se v mé malé vesnici nachází na 2300 obyvatel celkem 12 hospod, nicméně nezletilým se nalévalo tehdy jen v jedné, takže skutečně možnost volby neexistovala, a tak jsem se dostal k Černé Hoře. V rámci tohoto retrospektivního přemítání si uvědomuju, že jsem mohl skončit mnohem mnohem hůře, třeba u Gambrinusu nebo Staropramenu, k čemuž naštěstí nedošlo. Začínal jsem tedy na desítce a občasné dvanáctce z černohorského pivovaru, a že to nebyla vůbec sranda! Pivo nám přišlo obecně hnusně hořké, strašně těžké a neelegantní pití, narozdíl od vína, na které jsme byli přirozeně zvyklí, protože to jsme už nějaký ten čas pili (na Moravě se v tomhle ohledu začíná vážně brzo) a nejhorší bylo, že jsme byli po max. třech kouscích na hadry...nebyli jsme absolutně zvyklí i když postupem času jsme se zlepšili a odpadali jsme až tak okolo pátého pivka. No a někdy v průběhu toho památného léta nám to pivo začalo chutnat, tuším, že se to zlomilo po zhruba šesti týdnech; pro mě byly ty večery zvlášť důležité, protože jsem začal studovat na druhém konci republiky a domů jsem jezdil právě jenom na víkendy. Každopádně to bylo vždycky stejné: už ve vlaku mi volali kamarádi, kam že se to dneska jede ,,oslavovat krásu pátečního/sobotního večera'' a pokud se nikam nejelo, pak jsem věděl, kde je všechny najdu - u rohového stolu na Vinárce a před nima pivko. Takže klasicky jako poslední vejdu, sborové čus a už přede mě Roman staví krígl..

V té době jsme rovněž objevovali krásy vodní dýmky a Pavel ji tahal všude s sebou, plus měli jsme dovoleno kouřit ji i na Vinárce (díky Romane), takže náš velký rohový stůl byl tradičně shrouded not in mystery but in smoke:D. Taky pár mých kamarádů kouřilo (vlastně kecám tehdy skoro všichni) a já jsem to od nich přirozeně chytil, přesto jsem se ale naučil pořádně šlukovat až na intru. Úplný vrchol téhle jízdy představoval šňupací tabák, v kterém jsme taky jednu dobu jeli, takže občas to bylo až komické: napil jsem se piva, trochu si šňupl, zapálil si camelku, mezitím ke mě dojela vodárka, takže jsem střídal vodnici s camelkou a tak pořád dokola... A netřeba dodávat, že z Černé Hory se stal symbol a každé další pivko se muselo nejprve vyrovnat tomu ,,našemu'' černohorskému.

Kromě případů, kdy se někomu povedlo doma pokoutně stočit jeden dva litry vína do petky a večerů na Vinárce zbývaly už jenom vesnické zábavy, které se samozřejmě nezměnily za posledních padesát let skoro v ničem. Věkový průměr je tak patnáct let a věřte mi, že tak od devatenácti se tam už budete cítit fakt blbě a hodně staře, je to vážně časově limitovaná záležitost; nicméně přijedete tam kamarádovým autem, protože taxíky jsou drahé, pokud je zábava ve vedlejší vesnici, tak se chodí i pěšky v noci s vínem pěkně po polní cestě ozářené displeji mobilů... Zábava znamená spoustu lidí pod širým nebem nebo v místním Kulturním domě, vstup padesát korun, žádnou šatnu a lidi, kteří očividně přijeli už úplně naprach a jenom si zaplatili vstup, aby si mohli lehnout v areálu do bláta nebo na parkety pamatující ještě destalinizaci a vy je museli překračovat. Zábava taky znamená razítka a brodění se přes potok, aby jste nemuseli platit vstup, dále obtiskování razítek či rovnou razítka vlastní včetně několika barevných variant a zábava samozřejmě znamená a taky ji vlastně symbolizuje levný chlast.

U alkoholu je nutné se zastavit, protože tenhle obchodní model je vážně málem dokonalý. Pokud jste měli štěstí, tak se pořadatelé vytáhli a na zábavě bylo točené pivko, většinou za 20 korun nebo míň, takže good news, right? Bohužel to většinou byl Rebel z Havlíčkova Brodu a vážně netuším proč, jelikož tohle pivo se v okruhu asi 50 kilometrů nikde netočí, takže nechápu, kde ho vždycky vyhrabali; pokud jste měli vážně velkou smůlu, tak to mohl být i jihlavský Ježek nebo podobně opojný mok. Navíc bylo vždy teplé a natočené citelně pod mírou, jenže v patnácti si moc na toho dvoumetrového výčepního vážně vyskakovat nebudete. V nejlepším případě to byl Radegast, ale takových akcí moc nebylo. Ono to po čtvrtém kelímku bylo stejně už jedno. Piva se sice prodá dost, ale na něm se nevydělává, to vážně ne, dělá se to takhle: nakoupíte ty úplně nejlevnější značky, které dokážete najít (nejlépe v Makru) a pak prodáváte panáky za 30 korun, což je samozřejmě velice nízká cena, o které si ve většině barů a hospod můžete nechat leda tak zdát...nebudete mít moc široký výběr, pamatujte si, že jste na vesnici a whiskey nebo cognac vám tu nikdo pít nebude, keep it simple: vodka, borovička, rum, becherovka, nějaký ten zlatý jelzin pro holky a jste vykrytí. Člověk by vážně nevěřil, kolik se toho na těch zábavách vypije, máte tam dejme tomu 500 platících a bar (spíš taková dřevěná bouda, nebo předělaná šatna v kulturáku) je neustále v obležení. To masa alkoholuchtivých lidí se zvětšuje, pokud máte jenom lahvové pivo, na kterém se taky dobře vydělává, když prodáváte teplého Kozla nebo Radegast za 20 korun.

Faster

Po několika otravných komediích se Dwayne ,,The Rock'' Johnson opět objevuje v akčním filmu...to jsem si alespoň myslel při prvních minutách jeho nového počinu Faster. Tenhle film ovšem není klasická akční smršť, jedná se spíš o dobrý thriller s několika málo akčními scénami. Příběh je docela prostý, nicméně lze v něm spatřit určitý filozofický podtext, pokud se zaměříme na rovinu pomsta vs odpuštění, která je zde přítomna.

Takže Rock zde hraje řidiče, který spolu se svým nevlastním bratrem a dalšími dvěma kumpány přepadl banku; z uloupených peněz se příliš dlouho neradovali, protože je přepadli další lupiči a všechny pozabíjeli (bráchovi podřízli krk), Rocka střelili do hlavy, nicméně jako zázrakem přežil, a tak může po deseti letech strávených ve vězení splnit svou drsnou hlášku: ,,I'm gonna kill you all!''. Tímto způsobem začíná cesta jednoho muže za pomstou, Rock je skutečně nezastavitelný a jde si za svým přes mrtvoly. Nenajdeme zde bitky v klasickém slova smyslu, protože se ve většině případů jedná o skutečné popravy, tj. Rock někam vejde a ve zpomaleném záběru prostřelí někomu hlavu. Děj se lehce komplikuje s příchodem trochu divného neurotického hitmana, kterého si najal vůdce těch bad guys, aby Rocka vyřídil dřív, než se dostane k němu a taky je tu cop on drugs v podání Billyho Boba Thorntona vyšetřující Rockovu vendettu.

Filmu škodí nesmyslné odbočky, kdy sledujeme teda toho hitmana, resp. jeho svatbu a podobné podřadnosti nebo policajta a jeho rodinu, což mě samozřejmě vůbec nezajímalo a spíš bych ocenil jednu dobrou akční scénu nebo i lépe zvládnutou automobilovou honičku (v tomto bodě mi přišel hodně nevyužitý ten souboj na nože ve strip clubu), ale co se dá dělat. Sečteno a podtrženo jsem viděl v poslední době mnohem horší akční filmy, než je Faster a určitě by mi nevadilo podívat se na něj i na velkém plátně.

Arthur Conan Doyle - The Poison Belt

Arthur Conan Doyle (dále jen ,,ACD'') patří jednoznačně k mým oblíbeným autorům a domnívám se. že mu mnozí, ať již z laické či kritické obce, křivdí, pakliže ho označují ,,pouze'' za autora Sherlocka Holmese. Ten je bezpochyby jeho nejsnáze zapamatovatelnou a nejznámější postavou, ačkoliv názor čtenářů a autora se zde diametrálně liší. ACD skutečně nečekal tu lavinu událostí spuštěnou publikací první povídky ze Sherlockova univerza a sám chtěl slavného detektiva několikrát předčasně sprovodit ze světa, neboť jej vnímal v rámci své tvorby jako jakousi odpočinkovou literaturu nižší kvality (on sám si nejvíce cenil svých historických románů).

Ale to jsem trochu odbočil, nyní se vrátíme zpět ke knize The Poison Belt: jedná se o druhý ze série příběhů profesora Challengera (tím prvním a mnohem proslulejším je The Lost World) a můžete mi věřit, když říkám, že tohle dobrodružství bude ještě nebezpečnější, než nějací prehistoričtí ještěři. Celé to začíná poměrně nevinně: novinář Edward Malone dostává od Challengera tajemný dopis vyzývající ho, aby se co nejrychleji dostavil na jeho venkovské sídlo a navíc i s podivným zavazadlem - kyslíkovou bombou... Ve vlaku se Malone setkává se zbylými hrdiny prvního dílu lordem Johnem Roxtonem a profesorem Summerlee, kteří dostali stejný dopis a rovněž mají zabalené kyslíkové bomby. Po příjezdu informuje Challenger ohromené členy výpravy o blížícím se konci světa. Celá planeta totiž proplouvá smrtícím oceánem éteru (v orig. aether), který jednou provždy ukončí život lidského druhu. Zde se musíme pozastavit, protože ACD zde využívá zažité viktoriánské představy o éteru coby všeobjímající a spojující základní látce/energii vesmíru. Á propos - kyslíkové bomby... kyslík jako plyn umožňující život má zpomalit účinky éteru a umožnit tak našim hrdinům sledovat z pohodlí salónku zánik lidské rasy. 

Kniha kupodivu nemá tragický konec, ale to se ostatně dalo i očekávat. Dalším ze zajímavých bodů je i zde přítomná anglická rezervovanost:

,,I'm expecting the end of the world today, Austin.''
,,Yes sir, what time, sir?''
,,I can't say, Austin. Before evening.''
,,Very good, sir.''

+ fakt, že nikoho z našich hrdinů z lepší společnosti ani nenapadne zachránit někoho ze služebnictva (tedy oddálit jejich nevyhnutelnou smrt pozváním do salónku, abychom byli úplně přesní). Je pak normální, pokud Challenger komentuje s lítostí v hlase, že jeho služebnictvo zemřelo nic netušíce během výkonu své práce. Doba vzniku se podepsala i na způsobu, kterým éter decimuje lidskou populaci - méně odolné a vyvinuté národy Afriky a Latinské Ameriky jsou již dávno mrtvé, zatímco odolní potomci Vikingů na evropském Severu padají jako úplně poslední... Tato kniha je jednoduše řečeno produktem své doby, a proto na ni nelze uplatňovat nějaká měřítka politické korektnosti a podobně; pokud ji hodnotíme v dobovém kontextu, pak nám z toho vyjde lehčí dobrodružná četba se zajímavým zvratem, pokud ji hodnotíme z pohledu moderní doby, pak tu máme slátaninu plnou dnes rasistických narážek a pseudovědeckých blábolů. Mně se ta kniha líbila, ale pokud s profesorem Challengerem teprve začínáte, pak je určitě lepší sáhnout po The Lost World.

William Hope Hodgson - The House on the Borderland

H. P. Lovecraft označil tuto útlou knihu za ,,a true classic of the first water'', já osobně jsem od Hodgsona nic jiného zatím nečetl a ani nevím, zda-li se k němu ještě někdy dostanu. Kniha samotná spadá do mnou milovaného žánru weird tales a začíná poměrně klasicky objevem jistého manuskriptu dvěma gentlemany toho času na dovolené v odlehlých končinách západního Irska. Po této krátké úvodní kapitolce se již spolu s gentlemany čtenář ocitá v příběhu jistého vdovce žijícího ve velkém domě, onom titulním House on the Borderland.

V tomto gotickém sídle žije sám až na věrného psa Peppera a svou sestru. Samotný příběh začíná popisem jedné vize, kterou náš hrdina prožil, v této vizi se přenesl přes celý vesmír na podivnou planinu plnou nehybných bohů a děsivých monster, kde spatřil přesnou repliku svého domu. Nebo je snad jeho dům kopií tohoto? Každopádně je dům na planině v obležení prasatům podobným kreatur (v orig. Swine-things), které taky brzy vezmou útokem pozemský příbytek našeho protagonisty. So far so good. Neustálé útoky monster, hrdinovy zoufalé snahy o vylepšení obrany jeho domu, nejistota a celkové napětí jsou zde skutečně dobře vykresleny v porovnání s podobným The Lair of the White Worm od mnohem známějšího Brama Stokera. První část knihy je nabitá rychlou, lehce okultní akcí, jenže pak přijde zásadní zlom: monstra z neznámého důvodu vyklidí pole a hrdina (a spolu s ním bohužel i čtenář) je zasažen další, tentokrát i mnohem delší vizí, během které ubíhá čas zrychleně a my tak máme možnost sledovat samotný konec vesmíru, což je neskutečná nuda. Tahle ,,zábava'' zabírá kapitoly 15-22 (z celkových 27), no je to čiré utrpení, ale říkal jsem si, že když jsem byl schopen dočíst i toho Stokera, tak mě tohle už nezabije.

Po konci této neuvěřitelným způsobem natahované vize přichází poněkud rychlý a samozřejmě tragický konec, který se zdá býti velmi uspěchaným. Snahy nálezců manuskriptu dopátrat se nějakých podrobností vejdou vniveč, a tak se bohužel nedozvíme nic bližšího ohledně hrdinova konce. Celkově kniha trpí značnou nevyvážeností, nemá jednotné tempo; první polovina nedokáže zachránit nudnou druhou (resp. vyvážit její nedostatky) a neuspokojivý konec taky celkovému hodnocení nepomáhá. Nicméně četby v tomto případě nelituji, neboť minimálně ta první polovina za to všechno stála, navíc pokud chcete blíže poznat jeden z velkých inspiračních zdrojů skutečného velikána žánru weird tales H. P. Lovecrafta, pak je The House on the Borderland povinnou četbou.

Victory

Státnice úspěšně zdolány, takže se najíždí pomalu na normální režim publikace článků.

Shit just got real

Proč zde nenajdete žádné nové články až do konce ledna? Upřímně řečeno, raději bych aktualizoval blog třeba dvakrát denně, jenže bohužel... připravuju se (nebo se o to alespoň snažím) na první část státnic, takže proto je tady můj blog lehce na umření. Zatím tak nějak umím římské právo, pokračovat budu českými a československými právními dějinami, poté mě čeká ústavní právo, no a tuhle parádní session zakončím teorií práva. Termín mám 26. ledna, tak mi držte palce, protože znovu bych se to učit už vážně nechtěl.

Merry Xmas everoyne and a happy New year too!

Red

Komiksovou předlohu jsem sice nečetl, nicméně z toho málo co o ní vím je mi jasné, že se od filmového zpracování v několika ohledech liší. Jako každý příznivec akčních filmů jsem se i já na nový film Bruce Willise hodně těšil a má očekávání se ještě zvýšila po shlédnutí prvního traileru, protože po hodně slabých Surrogates jsem byl připraven na svou dávku poctivé akce (Cop Out nepočítám, protože to je vážně v první řadě komedie). A o čem to tedy celé vlastně je?

Bruce Willis hraje überagenta CIA v důchodu se kterým se někdo rozhodl udělat krátký proces, jenže problém je v tom, že Bruceovi se do hrobu ani trochu nechce, a tak dá dohromady partu svých bývalých kamarádů (všechno samozřejmě smrtelně nebezpeční důchodci) a jde zlu nakopat zadek. Takhle na papíře to možná zní jako parodie, ale myslím, že do téhle roviny film za celou svou bezmála dvouhodinovou stopáž ani jednou nesklouzl. V kině jsem se upřímně bavil, což není poslední dobou úplně automatický předpoklad, hodně tomu napomáhají i vedlejší postavy: John Malkovich coby úplný magor tahající s sebou velké plyšové prase, Helen Mirren jako smrtonosná babička na volné noze nebo i malá rolička Morgana Freemana, který vlastně jenom chvilku přemítá o životě načež se nechá zastřelit, ti všichni tomuhle filmu dodávají určité kouzlo. Přirozeně každý, kdo někdy viděl akční film asi nebude konspirační zápletku považovat za kdovíjak originální (ona totiž ani není), přesto ten scénář zachraňují jednak postavy, druhak i prostý fakt, že zde herci hrají vlastně sami sebe. Já osobně jsem měl celou dobu pocit, že pozoruju Bruce Willise kickin' ass a ne nějakého agenta CIA, ostatně i Freemanova mentorská póza jakoby rovnou vypadla ze zhruba tuctu dalších filmů, kde hrál prakticky stejnou postavu.

Akce je zde zvládnutá velice slušně, krve si ovšem moc neužijete, protože i zde platí zlaté pravidlo ,,jsem kladný hrdina, takže nemůžu zabíjet ty policisty, kteří po mě střílejí, neboť oni jsou také kladné postavy a navíc jen dělají svou práci''. Hudba takový průměr a ano párkrát se i zasmějete. Závěrem bych už jenom rád řekl toto: Red je velice slušná akční komedie, která určitě neurazí fanoušky Bruce Willise a jejíž slabší scénář zachraňují kvalitní herci ve vedlejších rolích.