Komentář k Agents of S.H.I.E.L.D. S02E01 (Shadows)

Na druhou řadu AoS byly (a jsou) kladeny značné nároky pramenící z absence záchranné sítě v podobě nějakého důležitého propojení s velkým MCU filmem. V minulé řadě se tak stalo v případě druhého Capova dobrodružství a tento crossover vlastně televizní agenty de facto zachránil od předčasného zrušení. Celý seriál nabral obrátky, akce se stala živější, nebezpečí hmatatelnějším a konečně to vypadalo, že se pomalu budovaná mytologie dala do citelného pohybu. Druhou řadu AoS čekají pouze Avengers: Age of Ultron v půlce příštího roku, do té doby budou muset stát na vlastních nohou. 

Situace je ovšem celkově značně odlišná od minulé televizní sezóny, pokud bychom měli vybrat jeden charakteristický a dominující jev pro sezónu 2014/2015, pak by to byl bezpochyby nekompromisní nástup nových seriálů založených na komiksových předlohách. Nejenom Marvel, ale i DC do toho pořádně šláplo a o přízeň diváků a dobré ratingy se tak bude svádět bitva po celý pracovní týden. Pro AoS z toho plynou zejména možná propojení s chystanou Agent Carter, protože „Netflix saga“ bude nejspíše stát ve svém malém R-kovém koutě MCU (doufejme).

A takovou malou reklamou na Agent Carter začíná i úvodní díl druhé série Agents of S.H.I.E.L.D., i když to podle konce minulé série chvilku vypadalo, že se bude seriál muset přejmenovat, nakonec to tvůrci uhráli lehce nečekaným, ale zajímavým způsobem. V komiksech přebíral S.H.I.E.L.D. Tony Stark, v MCU je to agent Coulson, který se stal s Furyho požehnáním novým ředitelem. Všemocná organizace se tak rázem smrskla na hrstku věrných agentů, poslední utajenou základnu a letadlo Coulsonova týmu. Přesto je paradoxně záběr AoS nyní větší, dříve jsme byli odkázáni skoro výjimečně na letadlo, nyní zde máme celou základnu a na plátně se objevuje mnohem více postav, než kdy dříve. Osobně mě velmi zajímá, zda se podíváme i na jiné základny S.H.I.E.L.D. (teoreticky by se někde ještě mohla udržet skupina věrných agentů, která o Coulsonovi doposud neví). Název epizody odkazuje na fakt, že HYDRA se po nepovedeném pokusu o ovládnutí světa opět stáhla do temnot a stínů, kde nadále působí. Coulson a spol. jsou nicméně zbytkem světa vnímáni společně s HYDRou jako teroristická organizace, takže i oni se musí spokojit s life in the shadows.

Úvodní cameo Peggy Carter lehce propojuje oba seriály a představuje nového antagonistu druhé série, poté již je divák přenesen do víru akce v současnosti. Jestli něco vystihuje druhou sérii AoS, pak je to změna celkové dynamiky seriálu. Nejen, že se dramaticky změnilo zázemí všech postav a jejich postavení ve fikčním univerzu, ony se zásadním způsobem změnily zejména vztahy mezi nimi. Z Coulsona se stává odtažitý leader ve Furyho stylu nucený činit těžká rozhodnutí (ostatně je postaven před obrovský úkol: vybudovat celou organizaci od začátku); Skye je již plnohodnotnou agentkou a terénním operativcem, May je pak jejím školitelem, Fitz trpí vidinami a poškozeným mozkem, Simmons opustila tým a Ward hnije v podzemní cele, kde se již několikrát pokusil o sebevraždu. 

Temnější pojetí je docela znát a Shadows se s nikým moc nepářou. Potencionální guest star nejdřív přijde o ruku a za pár minut i o život, Coulson riskuje s osudy všech ve snaze získat maskovací technologii pro letadla a vůbec tam kupodivu umírají lidé a všechno je drama až na půdu. Humor sice úplně nevymizel, nicméně rozhodně je odsunut na vedlejší kolej a mně tento přístup jednoznačně vyhovuje. Nové nastavení fikčního univerza plné bývalých agentů S.H.I.E.L.D., zrádců, operativců HYDRA, žoldáků a všemožných dalších postav nutí naše protagonisty k radikálním rozhodnutím. Absorbing Man je navíc ideální záporák pro televizní poměry se zajímavou schopností, takže v tomto směru bez výhrad. Rovněž bude zajímavé sledovat vývoj okolo Skye a Coulsona (tj. hlavní mytologická linka samotného seriálu) a postupnou obnovu S.H.I.E.L.D. a boj o jeho udržení. 

Já jsem s nastaveným kurzem prozatím spokojen, nyní si můžu pogratulovat, že jsem s AoS neseknul v půli první série (díly 6-10 byly kritické) a vytrval jsem, protože ta odměna za to stála.

On reading habits

Již několikrát se mi stalo, že jsem měl tzv. období jednoho autora; jednoduše jsem se do nějakého díla ponořil natolik, že mi v mém čtecím plánu na nic jiného nezbyl čas. Prvním z těchto období byla určitě Zeměplocha (Discworld) Terryho Pratchetta, do toho jsem na střední škole spadl skutečně po hlavě a během cca. 8 měsíců jsem přečetl prvních 32 dílů (vše v češtině a chronologicky, dostal jsem se vlastně až k poslední vydané knížce a pak jsem přestal). To byla hodně zvláštní zkušenost, i když mi jednu dobu ty knihy přišly vlastně dokonalé, nyní se na ně dokážu dívat s trochu větším odstupem. Nejsem si jistý, zda je chci přečíst znovu v originále (např. u Harryho Pottera stále v tomto ohledu váhám), ovšem celkově jsem rád za chvíle prožité v daném univerzu.

Druhé období již není spojeno s odpočinkovou literaturou v pravém slova smyslu, někdy v septimě jsem totiž čirou náhodou objevil dílo Haruki Murakamiho. První knihou od něj mi byla útlá novela ,,Na jih od hranic, na západ od slunce'', ta mi doslova učarovala a zároveň představovala mé první setkání s literaturou země vycházejícího slunce. Následovaly další knihy dostupné toho času v češtině, tj. ,,Norské dřevo'' a ,,Kafka na pobřeží'', dále jsem už nedokázal čekat a najel jsem na anglické překlady. V jednom zátahu jsem přečetl postupně dalších 14 Murakamiho knih. Hrozně jsem miloval onu krásnou bílou řadu paperbacků od nakladatelství Vintage, která měla decentní jednotnou úpravu a dobře se vyjímala na poličce. Murakamiho dílu jsem se dokonce věnoval i v maturitní práci pod názvem ,,Haruki Murakami - hrdina naší doby?''. Po tomto zážitku nebylo dlouho nic, žádné naprosté propadnutí dílu jiného autora.

Do třetice jsem se začetl do díla spadajícího opět do žánru fantasy/steampunk/sci-fi a sice se jednalo o knihy amerického autora  Brandona Sandersona. Začal jsem jeho prvotinou ,,Elantris'', pokračoval románem ,,Warbreaker'', následovala vynikající trilogie ,,Mistborn'' a dál a dál se další romány a novely přede mnou kupily pěkně na hromadě. Velkým plusem je existence celkového zastřešujícího univerza Cosmere, ve kterém se naprostá většina Sandersonových knih odehrává. Crossovery jsou zatím spíše menšího rázu, nicméně potencionál do budoucna je zde obrovský. Sandersonův ambiciózní projekt by měl v době svého dokončení zahrnovat přes 40 knih, včetně epické páteřní ságy ,,The Stormlight Archives'' čítající 10 dílů. Navíc jeho do nejmenších podrobností promyšlené magické systémy povyšují již tak kvalitní knihy na další úroveň, osobně mi prostě přijde ze současné epic fantasy produkce jako jeden z nejlepších autorů.

Vedle těchto nárazových čtenářských zážitků mám i určité autory a ediční řady, u kterých se snažím postupně načítat daná díla v průběhu času. Vždy, když mi v reaading listu nehoří nic akutně, sáhnu zpravidla po jednom ze svých řekněme ,,kmenových autorů'' nebo edicí  a většinou nejsem zklamán. Z poslední doby jsem se takto zaměřil na Borgese, kterému vyšly sebrané spisy od Arga v 6 dílech (i když kompletní jeho dílo tímto rozhodně není), již dříve jsem zmiňoval Arthura Conana Doyla, jehož rozsáhlé dílo obdivuju přes půl dekády. Taky mám docela rád Kunderu, ale odmítám číst jeho nové romány v angličtině, takže mi zbývají pouze jeho česky vycházející eseje (mimochodem, velmi zdařilé). Umberto Eco je také autor mnoha tváří, jeho teoretickými pracemi z oblasti sémiotiky se přirozeně nezabývám, ale ostatní romány a eseje mám rád a v současnosti jsem zhruba ve třetině jeho existujícího díla.

Srdcovou záležitostí je pro mě H. P. Lovecraft, jeho tales of unspeakable horror jsou mi velmi blízké. Vůbec dobře napsaná weird fiction má něco do sebe. Od HPL jsem přečetl všechna stěžejní díla shromážděná ve třech sbírkách od nakladatelství Penguin Books a pak začala vycházet nádherná česká edice sebraných spisů; neodolal jsem a první dva díly mám již za sebou. Po stránce vysvětlujících poznámek pod čarou se sice s anglickým vydáním to české nemůže srovnávat, na druhou stranu česká edice má na konci každého svazku připojen zajímavý esej (např. i klasické pojednání Jiřího Škvoreckého ,,Podivný pán z Providence'').

Z edic mohu určitě zmínit Pandeamonium, ve které vychází různé sbírky hororových a strašidelných příběhů od klasiků tohoto žánru (Henry James, M. R. James, Edith Wharton), velmi podobná úprava graficky, formátem i vazbou navazuje na sebrané spisy HPL, takž opět hezký prvek do knihovny. Rovněž se snažím věnovat svůj čas edici Alrúna, i když zde nejsem ani v půlce, žánrově je spřízněna s první zmiňovanou, nicméně má širší zaměření, vyšel zde mj. i román Arthura Conana Doyla ,,Země mlhy'' nebo Bulgakovův ,,Mistr a Markétka''.

Myslím, že lehké čtenářské obsese a snaha po zkompletování některých autorů či edic jsou pouze jedním z příznaků zapálených čtenářů, těm dalším se tedy budu věnovat zase někdy jindy.

The tux was starched and all...

Silent contemplation/all things divine/end is the beginning. And I could continue, the wheels of time spinning without mercy, without regret, without remorse. Makin' the big leap, the great divide awaits all who dare... I'll be where you need me to be, at the eye of the storm, the silent garden under the full moon (witche's cackle in the background included) or at the corner of the map... there be dragons and let's get to slayin' I say (I'm so close I can taste it). Pour me the drink divine and we will head to battle, last call, last look at the moon, last goodbye.

Let's break it down, single malt all around!

Vzdušné zámky Franze Kafky

Bez Maxe Broda by nebylo Franze Kafky. Věta, která je literárním axiomem a banalitou zároveň. Brodovo rozhodnutí vzepřít se poslednímu přání nejlepšího přítele vedlo k nesmírnému obohacení fondu světové literatury. Jistě, dříve či později by přišel někdo jiný s podobně absurdními romány, s obdobně hrůzným pojetím všedrtící byrokracie, s nápodobou šedi všedních dní s nádechem tragična, jenže by to už nebyl Kafka (a Češi by si tak nemohli zkoušet zaškatulkovat takového autora do kartotéky své literární tradice). Elemetární znalost Kafkova díla patří do základní výbavy průměrně vzdělaného člověka, nicméně tímto faktem se nebudu na tomto místě zdržovat. Pročítání Kafky má zvláštní účinky, s každým dalším čtením se stále více vynořují takřka hypnotické aspekty jeho díla. Patrné je to zejména na precizně budovaných románech (fragmentech románů, protože Kafka je synonymem pro nedokončení), ale i v jeho kratších pracích lze tento trend zpozorovat.

V poslední době jsem uvažoval o Kafkovi v souvislosti s překlady jeho děl. Kafka by měl být čten v originále (i když existující české překlady jsou na velmi vysoké úrovni); např. nevidím důvod snažit se o Kafku v jazyce anglickém. Za největší absurditu ovšem pokládám zjednodušenou četbu, kdy jsou Kafkovy důmyslné konstrukce redukovány na prosté věty a romány se smrskávají na necelých sto stran většího písma. Takový ,,Kafka lite'' je ztrátou času pro čtenáře a soudnosti na straně vydavatele. Celý problém s anglickými překlady jde však mnohem dál. 

Na úskalí lze narazit již při překladu samotného názvu díla, což je patrné zejména v případě Zámku. V originále tedy ,,Das Schloss'' a nikoliv ,,Die Burg''. Problém spočívá v tom, že angličtina nemá pro zámek dostatečně přiléhavé označení. Slovo ,,castle'' totiž pokrývá širokou škálu objektů zahrnující vše od templářských hradů z 12. století až po pseudogotická sídla venkovské šlechty. Ani další anglické výrazy příliš nepomáhají; nejblíže významem je nejspíše ,,palace'', ovšem v češtině je patrné, že zámek a palác mají jiné konotace (stejně tak v němčině). Posléze můžeme vyzkoušet ,,manor'' (tady každému druhému naskočí Hound of the Baskervilles, pochmurná skotská blata, stará rodinná tajemství, prokletí visící ve vzduchu, upjaté tváře postarších sluhů and all that jazz) nebo ,,fort'' (Alamo...) či ,,château'' (tady máme trefu do černého, nicméně výraz je původně francouzský, takže it don't really count); popř. ,,country house'' (a jsme zase v Anglii). Snaha o převedení daného kulturního vzorce ztroskotává doslova na přední obálce. Ustálený anglický překlad ,,The Castle'' by se myslím Kafkovi samotnému právě pro svou nejednoznačnost zamlouval, ostatně jak by řekl sám Kafka (kdyby psal v angličtině a fandil videohrám s Mariem): there's no entering this castle.

The Curse of Sherlock Holmes

Existují autoři, kteří jsou definováni pouze jedním ze svých děl; tento magnum opus se posléze stává (zejména z pohledu autora samotného) zdrojem pýchy i prokletí zároveň. Není divu, že po čase si mohou takto postižení autoři vytvořit k některýmv svým dílům značně ambivalentní vztah. Jedním z ukázkových příkladů tohoto fenoménu je i Arthur Conan Doyle a jeho vztah k nejslavnějšímu detektivovi světa. Já osobně jsem si ještě někdy na střední škole vytyčil skromný cíl přečíst z díla ACD všechno co půjde, a tak nějak postupně se jej snažím naplňovat. Domnívám se totiž, že měl ACD tak trochu pravdu a jeho hodnocení Sherlocka Holmese není úplně mimo mísu.

Komplikovaný vztah autora a ikonické postavy je podrobně rozebrán hned v několika biografiích ACD a často na něj naráží i erudované předmluvy u lepších edic povídek a novel sherlockovského kánonu. Zjednodušeně řečeno ACD považoval Sherlocka za odpočinkové čtivo a postavu vytvořil víceméně z rozmaru, tj. nepočítal s ohromným úspěchem, se kterým se detektivní příběhy setkaly u dobových čtenářů. Tlak ze strany vydavatelů i čtenářů jej poté nutil k dalšímu rozšiřování Sherlockova světa, což činil se stále menším zápalem a nadšením. Nic nepomohly ani astronomické honoráře, které ACD nárokoval ve snaze přimět vydavatele k odmítnutí rukopisů, vydavatel platil a ACD musel psát dál. Vše vyvrcholilo Holmesovou smrtí, nicméně status quo nevydržel dlouho a po nějaké doobě se ACD ke své postavě opět vrátil.

Když si člověk vyhledá heslo ,,Artur Conan Doyle'' na wikipedii, zjistí, že za ,,notable works'' se považuje pouze Sherlock Holmes a The Lost World. Tedy ta část díla, kterou by ACD jednoznačně zařadil do nízké literatury určené pro chvilkovou zábavu. Sám s tímto povrchním hodnocením nesouhlasím, protože sherlockovský kánon (oněch 56 povídek a 4 novely) představuje v rámci popkultury unikátní fenomén, na který se neustále nabalují práce dalších a dalších autorů. O nesmírné popularitě Sherlocka svědčí nejenom zpracování na poli knižním, ale i filmovém, televizním a divadelním. Jedná se o podobný fenomén jako Cthulhu H. P. Lovecrafta, kterýžto mythos je rovněž nadále rozšiřován pracemi nejrůznějších napodobitelů a oddaných fanoušků žánru. A to ani nemluvím o crossoverech těchto dvou fikčních světů (jedním příkladem za všechny budiž vynikající ,,A Study in Emerald'' Neila Gaimana). V tomto bodě se tedy s ACD neshodnu. Sám Doyle považoval za nejhodnotnější část svého díla 7 historických románů, s těmi prozatím nemám zkušenost a popravdě se jim i trochu vyhýbám (expectations are low).

Nemohu ani souhlasit s těmi, kdo adorují Sherlocka, tolerují profesora Challengera a zbytek rozsáhlého díla ACD šmahem hází do koše. ACD byl velmi plodný autor se širokým záběrem, kromě Sherlocka a historických románů napsal doslova tuny povídek s nejrůznějším zaměřením (sci-fi, fantasy, horror, mysteriózní apod.), věnoval se poezii, psal samostatné romány a novely, pokoušel se psát divadelní hry, v pozdějším věku vehementně obhajoval spiritualismus a v neposlední řadě je autorem několika cestopisů a memoárů, nevynechal dokonce ani literaturu faktu. Řada z těchto knih je přirozeně produktem své doby a je nutné je číst s určitým nadhledem, přesto si myslím, že jsou stále hodnotné a nepatří na literární hřbitov. Kupříkladu se mi velmi líbila dlouhou dobu ztracená (a nakonec nalezená) debutová novela ,,The Narrative of John Smith'', publikovaná teprve v roce 2011. Kritici ji sice z literárního hlediska spíše strhali, pro správné pochopení autora je ovšem její znalost nezbytná. A navíc končí v docela napínavém bodě uprostřed věty...záhada Edwina Drooda, zdá se, pokračuje i tímto způsobem. 

Menší problém pro všechny příznivce širšího díla ACD představuje dostupnost. Pomineme-li knihy publikované v češtině (kterých mimo Sherlocka mnoho není), pak i v originále bude některé kousky obtížné sehnat. Doporučuji proto jedno konkrétní nakladatelství, a sice Cambridge Scholars Publishing vydávající v jednotné řadě většinu méně známých děl ACD. Zatím jsem jejich nabídku nevyčerpal, a tak budu některé chybějící knihy shánět až poté, co se tak stane. Známější věci typu Sherlocka, Challengera nebo i Brigadier Gerard jsou k dostání poměrně běžně, především v případě Sherlocka lze vybírat z nepřeberného množství různých edicí a reedicí, ať již v originálním řazení či v nejrůznějších výběrech zaměřených na ten či onen aspekt sherlockovského kánonu.

Třeba tento text někoho přesvědčí k přečtení některé z výše uvedených (i neuvedených) knih a ACD tak získá dalšího příznivce. Přeci jen hlubší znalost jeho díla umožňuje i lepší pochopení doby a prostředí, ve které k jejich vzniku došlo. Za sebe mohu pak do budoucna předběžně slíbit nějaký další rozbor ACD a jeho knih, případně zasazení některého z jeho děl do širšího rámce popkultury.

Your adventure begins on the next page.