Entourage (Seasons 1-8)

Entourage, u nás lépe znám pod distribučním názvem Vincentův svět, nám skončil osmou sérií, a tak je čas na menší rekapitulaci. Většinou se mi české překlady příčí, ale v tomto případě musím uznat, že přeložit Entourage doslovně by asi nešlo, protože na seriál Svita/Suita by se nikdo nedíval. Co nám tedy Vincent Chase a jeho doprovod dokázali během úctyhodných 96 epizod nabídnout?

Entourage sleduje osudy nadějné vycházející herecké hvězdy Vincenta Chase a jeho tří nejlepších kamarádů, kteří ho na jeho pouti za slávou provázejí. Máme tu Vincentova nevlastního bratra a kdysi hvězdu béčkového seriálu Viking Quest Johnnyho ,,Drama'' Chase, pernamentně zhuleného řidiče Salvatora ,,Turtle'' Assanteho a manažera/BFF Erica Murphyho. Čtyřlístek hlavních hrdinů pak skvěle doplňuje bezpochyby nejlepší postava celého seriálu, a sice Vincentův neuvěřitelně vulgární a zároveň okouzlující agent Ari Gold. Všechny ostatní postavy, ať už se jedná o Ariho gay asistenta Lloyda, Ariho manželku, Ericovu on and off přítelkyni Sloan či dalšího ambiciózního agenta Scotta jsou vedlejší a nemusí se nutně objevit v každé epizodě. Všech osm sezón má v podstatě stejný průběh a nelze zde hovořit o nějakých dlouhodobě rozvíjejících se dějových linkách nebo nedejbože podstatném vývoji postav. Finále jednotlivých sezón se nesou v duchu počátku natáčení nového filmu, stěhování se do většího domu apod.; věci zásadního významu se zde neřeší a největším problémem hlavního hrdiny je chvilková závislost na kokainu a krátkodobé léčení v ústraní. Existují tedy nějaká nosná témata, kterými se Entourage zabývá po celou dobu?

Ano, existují a jsou hned dvě. V první řadě je to otázka přátelství mezi muži, ta je otevřena hned v pilotní epizodě seriálu a i poté je dále rozváděna. Seriál klade důraz na vykreslení vztahů mezi jednotlivými hrdiny a na budování jakési team spirit, což se později projevuje např. v různých službičkách, laskavostech atd.; řekněme, že se zde jedná o pokus propagace ,,opravdového'' kamarádství nenásilnou formou. Tím druhým nosným tématem je pak hollywoodský styl života, těžko říci, nakolik je Entourage přepálenou karikaturou a nakolik pravdivým obrazem dnešního Hollywoodu a jeho prominentních obyvatel, nicméně pro diváka z toho vyplývá jedna zásadní věc: dočká se totiž celé řady cameo vystoupení reálných herců/producentů/režisérů a dalších VIP, kteří hrají sami sebe. Tím se samozřejmě posiluje uvěřitelnost celého příběhu a rozdíly mezi fiktivními hrdiny a skutečnými herci se postupně stírají. Vícekrát se v seriálu objeví např. i Mark Wahlberg, na jehož životě je seriál zčásti založen. Pro znalce popkultury to pak představuje i přidanou hodnotu v podobě mnoha narážek na současnou seriálovou i filmovou tvorbu.

Entourage je vyloženě epizodický seriál, který neřeší nikterak vážná témata a hraje spíše na zábavnou notu. Četná camea herců tomuto stylu vyprávění rozhodně sedí a pokud nehledáte vývoj postav a rozvinutý děj, pak jste možná našli vaši novou oddychovku. Myslím, že se Entourage nejlépe hodí na zaplácnutí okurkové sezóny, kdy žádné zajímavé počiny neběží, ostatně já sám jsem ho sledoval vždy přes léto. Poslední informace, kterou bych zde chtěl zmínit: pravděpodobně bude natočen i televizní film navazující na závěr osmé sezóny, kterému se snad podaří celé toto dílo smysluplněji uzavřít, toť vše.

Drive

Dlouho předlouho mne v kině nic tak nedostalo jako tenhle nenápadný artový film, takže předem smekám pomyslný klobouk před tvůrci, jmenovitě poměrně neznámým dánským režisérem Nicolasem Windingem Refnem a suverénním představitelem hlavní role Ryanem Goslingem. Drive stál na dnešní poměry směšných 13 milionů dolarů, ale velikost rozpočtu se na něm nijak výrazně nepodepsala. Nejdříve je nutné zdůraznit dvě věci: Drive není akční film a neobsahuje velké množství automobilových honiček, jak by se dalo z názvu usuzovat. Jedná se o čistou artovku, který se v závěru pyšní několika akčními scénami, ty však nejsou v kontextu celého filmu zásadní.

Gosling propůjčil svou tvář tajemnému Driverovi (ano, jeho postava nemá jméno) okolo kterého se celý děj točí, ten si vydělává přes den jako automechanik a kaskadér a přes noc se stává řidičem různých podsvětních živlů (pro což má angličtina skvělý výraz: getaway driver). Jeho šéf z autodílny Shannon si však myslí, že má i potencionál stát se skutečně dobrým profesionálním závodníkem, pro uskutečnění tohoto snu se však Shannon musí obrátit na židovského mafiána Bernieho, jelikož mu scházejí finanční prostředky. Bernie se rozhodne našeho řidiče otestovat a právě tady se začne rozbíhat celá dramatická linie vrcholící násilnou smrtí většiny postav. V druhém plánu pak probíhá pomalé sbližování řidiče s jeho sousedkou Irene a jejím mladým synem Beniciem, přičemž tato linie se posléze proplete s tou první mafiánskou a vytvoří tak kompaktní celek. Příběh Drive lze jednoduše shrnout do několika vět a určitě se tady nebudou diváci podivovat několika delikátně propleteným dějovým liniím a mnohovrstevnatým způsobům vyprávění, Drive je přímočarý tah na branku a vlastně děj jako takový ani netvoří základ celého filmu. Tím je totiž atmosféra.

Snad nikdy jsem neviděl lepší záběry nočního velkoměsta (konkrétně L.A.), poetika neonových poutačů a veřejného osvětlení je zde dovedena k dokonalosti. Auto proplouvající nočními bulváry i zapadlými uličkami, kličkující mezi plochami světla a temnoty... thumbs up. Jednodušší příběh je tedy vyprávěn v dobře padnoucích lokalitách, které mají své specifické kouzlo. Dalším výrazným kladem je Goslingova postava, resp. jeho herecký výkon. Celou dobu totiž tušíme, že náš řidič v sobě skrývá cosi temného až takřka démonického a tak vlastně jen čekáme, kdy konečně vybuchne a jaké důsledky to bude mít. A že je o co stát! Celé je to navíc podpořené skvělou hudbou a hlavní insert song (A Real Hero od College) má takový krásný dvojsmyslný text, který se podle mě váže právě ke Goslingově postavě.

Z celého filmu mám takový zvláštní pocit, rozhodně se na něj podívám ještě jednou a pokud možno v kině. Film bych doporučil všem, kteří hledají nějaký méně všední filmový zážitek, rozhodně se nebude líbit všem, je nutné si k němu najít cestu, ale pokud se vám to podaří, tak vás čeká slušná jízda.

Stargate/Code Geass aneb dvojí tvář nostalgie

Již několikrát jsem zde naznačil, jaký význam pro mě mělo sledování Stargate, když jsem byl menší. Docela dobře si pamatuju úplně první díl, který šel kdysi ráno na Nově, částečně proto, že tam byly výbuchy, létající lodě, určitý humor a ano částečně i díky nezapomenutelné scéně s bradavkami, jakkoliv se na tuto notu v dalších dílech už nehrálo. Zajímavé je, že Children of the Gods (jak se první epizoda nazývá) byla upravena, doplněna o nové triky a vydána v roce 2009 jako direct-to-DVD film a v této poupravené verzi, která je o sedm minut kratší již scéna s odhalenými bradavkami chybí. Prudérnost zdá se dokáže působit i zpětně. Každopádně od prvního dílu jsem začal sledovat Stargate pravidelně a jelikož se brzy přidali i moji kamarádi, tak bylo o nekonečné zasvěcené debaty postaráno. Časem jsem se dostal i k Atlantis, kterou jsem vlastně jednu dobu sledoval souběžně s původní SG-1, což představovalo ekvivalent sedmého nebe... Poté, co byla Universe zrušena mi to nedalo a znovu jsem se podíval na dva vcelku náhodně vybrané díly SG-1.

Konkrétně se jednalo o dvoudílné finále sedmé série (Lost City) obsahující i jednu větší bitvu nad základnou Antiků na Antarktidě. Nostalgicky mi v hlavě vyskakovaly důvěrně známé momenty, jaké však bylo moje překvapení, když jsem si tenhle dvoudíl skutečně pustil. Závěr sedmé série byl původně odvysílán v březnu 2004, takže zdánlivě ne tak dávno, přesto je úroveň triků vážně žalostná. Bohužel jak je člověk zvyklý na současnou televizní produkci a její úroveň speciálních efektů, tak se nedá nic dělat, ale v porovnání s nimi Stargate jednoduše neobstojí. V mojí paměti ty triky vážně nevypadaly tak špatně, ale co, přece na tricích zrovna Stargate nikdy vyloženě nestavěla. Hledal jsem tedy onen pověstný humor, který jsem si myslel, že si tak dobře pamatuju, ale opět přišlo určité rozčarování nad skutečným stavem věcí: upřímně jsem se zasmál pouze několikrát, i když zde se dá argumentovat tím, že po několika shlédnutích mě už nemá co po této stránce překvapit. Dalším problémem, kterého jsem si všimnul je celkové tempo vyprávění; odkojen současnou tvorbou jsem si opět stěžoval na natahované scény nevedoucí nikam, příliš statickou a nenápaditou akci a hlavně na nedostatek napětí. V situaci, kdy je Anubis vlastně nejblíže ke zničení celé planety dostává divák řádnou dávku loučení se s umírajícím Jackem, přičemž už v době vysílání bylo všem jasné, že Jack stejně nakonec neumře, maximálně umře Daniel, ale nad tím se již nikdo ani nepozastaví. Rádoby dojemná anabáze u Jacka doma tak spíše jen natahuje celkovou stopáž, než vyvolává nějaké výrazné emoce. No a ona závěrečná bitva je zase příliš krátká a v některých okamžicích (zejména bitva na orbitu planety) i nechtěně vtipná, což opět musíme shodit na špatnou kvalitu speciálních efektů. Při sledování těchto dvou dílů jsem tak odhalil první tvář nostalgie, tu zrádnou. V mé paměti mi utkvěla v podstatě určitá esence, určitý ideál Stargate, který postupně vytěsnil všechno nedostačující (ano, ani v roce 2004 jsem nebyl z kvality těch triků nijak extra nadšený) a nahradil to něčím jiným. Takto vytvořený myšlenkový konstrukt byl tudíž pravdivý pouze zčásti, ono tam sice všechno pořád je (bitvy, humor, dobře napsané postavy), nicméně ne v tak čisté a bezchybné podobě. Stargate mám a vždy budu mít rád, koneckonců na první lásku se nezapomíná, jen už teď budu více kritický k vlastním vzpomínkám a nebudu k případným dalším reprízám přistupovat s takovým bezmezným nadšením.

Po téhle zkušenosti jsem se rozhodl, že si posvítím na ještě jednu nehynoucí klasiku, která v mých vzpomínkách měla také takový podezřele dokonalý status. Volba padla na Code Geass, anime běžící mezi roky 2006-2008. Z těch novějších mecha mi Code Geass přišel jako čiré zjevení z nebe a jelikož jsem na něj narazil ve chvíli, kdy zrovna začínala druhá řada, tak jsem první sérii sjel zhruba za tři dny v záchvatu neskývaného nadšení. Mecha mám rád asi i proto, že jedním z mých prvních anime byl Gundam SEED, který jsem taky sjel zhruba za pět dní a to mě asi trochu poznamenalo... Na CG mi přišlo sympatických hodně věcí správně antikladným hrdinou začínaje a pěkným designem mechů konče, co jsem ale nejvíce oceňoval byla ta epičnost, která neustále gradovala. Doteď si pamatuju některé scény a při opětovném sledování několika dílů z první série a zhruba první poloviny série druhé jsem byl utvrzen ve svém přesvědčení, že CG nic ze svojí krásy neztratil. Byla mi tak odhalena druhá tvář nostalgie, a sice ta pozitivní: díky svým vzpomínkám jsem byl schopen uchovat si jakési čiré nadšení, které jsem prožíval při prvním shlédnutí a toto nadšení se mi v takřka stejné míře vrátilo při opětovném sledování, i když jsem již většinu zvratů znal a věděl, co můžu očekávat. So thanks a lot baby, though we'll never be the same.

Blue Mountain State (Seasons 1 & 2)

Season I

Na tuhle ,,american pie style'' komedii z prostředí college fotbalu jsem narazil vlastně úplnou náhodou. Původně jsem se k ní totiž dostal při projíždění hesla Smallville na wikipedii, kdy jsem se díval, co dalšího (nepochybně skvělého) ti herci stihli natočit, no a narazil jsem na starého známého: Sam Jones III, který ztvárnil Clarkova nejlepšího kamaráda v prvních třech sériích Smallville. Každopádně jsem sjížděl jeho filmografii a narazil jsem na nový seriál se zvláštním názvem Blue Mountain State a rozhodl jsem se ho vyzkoušet.

Jedná se o seriál resp. sitcom mapující osudy několika hráčů vysokoškolského fotbalu (přirozeně, že se jedná o tu americkou verzi, žádný lame soccer); ti hrají za tým Goats právě na univerzitě Blue Mountain State. Příběh jako takový zde v podstatě neexistuje a každý díl se točí okolo nějaké jiné linky/problému, který musí protagonisté vyřešit, díly tak na sebe vůbec nenavazují a až na pár lehkých odkazů je vlastně nemusíte ani sledovat v chronologickém pořadí. O nějakém vývoji postav také nemůže být řeč a jediné co zbývá je tak zábava. Hrubozrnná, jednoduchá, povrchní, vulgární a přesto schopná vyvolat na tváři úsměv. Musím uznat, že po všech těch rádoby inteligentních knihách/filmech/whatever, které občas čtu/sleduji je tento seriál vítanou změnou a ideálním protředkem pro duševní relaxaci. Pro všechny příznivce American Pie a podobných filmů je tento seriál jako dělaný a zejména postava kapitána týmu Thada je přímo zosobněním této formy humoru. Díly jako jsou např. Pocket Pussy, Promise Ring, The Drug Olympics nebo Marathon Monday jsou vlastně dokonalými klenoty v rámci svého žánru a dokáží pobavit i po několika shlédnutích. Pokud je člověk schopen oprostit se od svého intelektuálského povýšenectví, pak si první sérii BMS může neskutečným způsobem užít. Myslím, že synopse na wikipedii popisuje tuhle směs na hranu dovedených postav a jednoduchého humoru dokonale:

The series Blue Mountain State is about a fictional college and its fictional football team "The Goats". It covers topics of college life, including football, sex, drinking binges, drugs, wild partying, and hazing.

Season II

Druhá série je bohužel značně horší. Pokud bych měl použít nějakou vhodnou metaforu, tak první série představuje tu skvělou zdánlivě nikdy nekončící párty a série druhá je probuzení ráno vedle holky, která vůbec není tak pěkná jako před pár hodinama s ukrutným sušákem, hlavou na prach a poblitým tričkem. Docela ucházející postava Craiga ztvárněná naším hrdinou ze Smallville bohužel musela být vyškrtnuta, protože Sam Jones III momentálně sedí ve vězení a byla nahrazena mnohem slabším Radonem, kterého hraje úplně neznámý Page Kennedy. Ten zdaleka není tak vtipný a o nějakém hereckém výkonu již také nelze hovořit. Zcela se vytratila chemie fungující mezi trojicí Thad-Alex-random black guy, protože Radon na to zkrátka nemá. Zároveň došly scénaristům nápady a žádného jasně hitového dílu se prostě nedočkáme a paradoxně tak nejlepším dílem druhé série zůstává úvodní Controversy. Tam, kde se měla druhá série rozjet a naplno zapojit nové postavy do okolního dění bohužel zůstává pouze hluchá vata a nicneříkající vtipy s nyní již velmi přehrávajícími herci. Druhá série se tak stala obrovským zklamáním a dojel jsem ji víceméně ze setrvačnosti a v marné naději, že objevím nějaký záblesk skvělé první série; procentuálně asi 90% pro první sérii a 30% pro sérii druhou.

Nicméně divácky si BMS nepohoršila a vysloužila si tak třetí sérii, která odstartuje koncem září tohoto roku a já u toho nebudu chybět. Klesnout níž už moc nejde, takže doufám a věřím ve vzestupnou kvalitu třetí série, která se snad opět trochu přiblíží vynikající první sérii a vlije tomuto seriálu novou krev do žil.

Go Long! Go Deep! Go State!

There's always a mole in the CTU

Doháním resty mezi něž patří i pár sérií 24. Jack Bauer měl u mě kdysi pozici nezranitelného poloboha s devítkou; začínal jsem poměrně klasicky od první série, která mě překvapila svojí svižností, tempem a hereckými výkony, stejně tak jako svými velmi dobře zvládnutými akčními scénami s důrazem na respektování reality. Druhá série byla zlomovým okamžikem, protože ji dodnes považuji za vůbec to nejlepší, co může televize v rámci akčního seriálu nabídnout; Jack se zde definitivně stává one man army/torture expert a divák se jen nestačí divit. Naproti tomu třetí série se ukázala býti obrovským zklamáním: nudné a zmatené pobíhání po Mexiku mi tenhle seriál dokázalo na dlouhou dobu znechutit. Po pár letech jsem se ale k Jackovi a CTU zase vrátil a sjel sem šestou a sedmou sérii, k těm můžu dodat jediné - solidní práce. Osmá a bohužel poslední série byla mnou sledována když běžela v televizi a ačkoliv to byla velká změna (žádné L.A., žádné CTU, mnoho nových postav), tak musím uznat, že tahle show dokázala odejít s grácií a i osmá série se řadí k tomu lepšímu, co nám tenhle seriál dokázal nabídnout.

Africké intermezzo s názvem Redemption, které zní skutečně hodně béčkově si stále schovávám na horší časy, nyní se snažím dorazit kdysi rozdívanou pátou sérii (zbývá mi posledních několik dílů) a mám před sebou čtvrtou sérii, kterou jsem kdysi také načal, ale nedokázal dokončit a opustil jsem ji tudíž hned na začátku, tuším, že někdy okolo pátého dílu. Čtyřku i pětku určitě dojedu ještě přes tyto prázdniny no a ta nešťastná trojka a Redemption budou muset počkat na příhodnější dobu. Chtěl bych dodat už jen jediné: díky Jacku za každý akcí nabitý den!

Všechna piva světa III (Belgium at home edition)

Tento text má zhruba roční zpoždění, nicméně snad to příliš vadit nebude. Minulý rok jsem měl na prázdniny objednanou krabici (4x6 třetinek) belgických speciálů a tento rok jsme si s mojí přítelkyní splnili tak trochu sen a do Belgie, tedy přímo ke zdroji jsme vyrazili na dovolenou. Na dovolené jsem samozřejmě vyfotil co se dalo, následující report se týká však oné krabicové verze belgických lahůdek. Jelikož jsem neměl ještě v té době iPhone, tak je kvalita fotek jednotlivých pivek povětšinou žalostná, uvádím zde proto pouze hromadné foto pořízené hned po příjezdu. Tasting notes mi ležely na stole napsané ještě tužkou skutečně dlouho, ale rozhodl jsem se je příliš neupravovat, takže zde máte můj rok starý komentář k následujícím pivům:

Achel Blond

- trapistický Achel jsem ochutnal i v verzi Dark, tato světlá varianta je o něco lehčí (8% alc.); pivo tradičně bohatě krémové a vysoce kvalitní pěny, avšak nepříliš výrazné barvy; v chuti se jedná o poměrně snadno rozeznatelný kousek a i v rámci trapistických piv patří k těm lepším značkám, ačkoliv osobně preferuji La Trappe a Chimay.

Celkem: 4/5

Barbar Blond

- Světlý medový ležák zlatavé barvy; med je v chuti skutečně přítomen (ve srovnání třeba s domácím Kvasarem od Černé Hory) a jedná se o pivo sladší, než je zvykem. Hodí se hlavně k něčemu sladkému či jako nightcap, nejedná se o pivo na delší posezení popř. opakovanou a rychlejší konzumaci, oceňuji umění belgických sládků, kteří dokážou těch 8% alc. v té medové chuti umně zamaskovat. Pokud máte rádi sladší piva nebo hledáte skutečně dobré pivo s přídavkem medu, pak jste ho právě našli.

Celkem: 4/5

Barbar Bok

- tmavá verze Barbara vařená pouze v zimě (od října do února) obsahuje rovněž med a má také stejný obsah alkoholu. Barva je nádherná podzimní hněd padajícího listí za západu slunce, stabilnější pěna a celkově komplexnější aroma i chuť odsouvají světlého bratra na druhé místo. Pokud máte příležitost, tak určitě vyzkoušejte, myslím, že ten med se hodí více právě k této tmavé verzi.

Celkem: 4,5/5

Celis White

- Pierre Celis, který stál v šedesátých letech za zrodem moderní podoby Hoegaardenu se osamostatnil a otevřel si vlastní pivovar v Texasu. Celis ukončil činnost v roce 2000, nicméně o dva roky později byla značka zakoupena Michigan Brewery a výroba Celis White byla obnovena. Jedná se o belgickou pšenici neboli witbier a ve srovnání s masově produkovaným Hoegaardenem je zde patrný určitý rozdíl v kvalitě. Celis má barvu zralého sena, je méně citrónový a jeho chuť je více unikátní, resp. není tak unylá jako u Hoegaardenu. Pokud vám belgická variace na pšeničné pivo chutná, pak je Celis povinností, dá se sehnat v některých pivotékách a věřte mi, že Hoegaarden mu nesahá ani po paty.

Celkem: 5/5

Filibuster

- jedná se o belgický pils tedy ležák plzeňského typu. V chuti není příliš hořký a je vcelku snadno zaměnitelný s některým z českých piv, vůně veškerá žádná, barva naprosto standartní, pěna taktéž. Belgie jednoduše není svými pilsenery proslulá a při pití Filibusteru se není co divit; jedná se tedy o naprosto běžné pivo, ideální na osvěžení či posezení s přáteli, avšak od nekonečné řady českých ležáků se ničím neliší, snad jen tím, že má 5% alc. a dobře se pije i v zimě. Nudná klasika.

Celkem: 2,5/5

Nostradamus

- černé pivko s 9,5% alc. barvy půlnoční tmy. Pěna opadává velmi rychle, chuť je však poměrně zajímavá. Jak jsem byl zvyklý na česká tmavá piva s jejich častými nasládlými tóny, tak jsem nebyl na Nostradamuse připravený - je to totiž hořký kávový prorok s odstíny starého karamelu a špetkou kaštanů (ano, nezvyklá kombinace), jen ten dojezd je zvláštní...

Celkem: 3,5/5

Bornem Dubbel

- další z řady černých pivek, tentokráte trochu slabší (7% alc.) dvousladový mok s vyváženou barvou a dobře definovatelnou chutí: směs ořechů a karamelu, vůně ucházející, pěna vynikající. Vesměs dobře pitelné pivko, trošičku podobné i českým tmavým; zajímavostí je, že mniši, kteří ho již několik staletí vaří ho používali i ke 40-ti dennímu půstu, kdy si odpírali veškeré jídlo a přežívali pouze na tomto pivu.

Celkem: 4/5

Cuvée des Trolls

- v barvě podobné Celis White; velmi osvěžující pivo s naprosto odzbrojující chutí (citron, špetka curacaa); dle legendy se o tuto fantastickou chuť starají po nocích pivovarští rarášci, voní to moc pěkně po létě a slunci a chutná to jednoduše výborně. Spolu s Celis White se jedná o jasné letní hitovky.

Celkem: 5/5

Satan Red

- pivo příjemně podzimní červené barvy se samotným Luciferem na etiketě se mnoha ohledech podobá Boucanier Red Ale. Pěna slabší, chuť poměrně bohatá a postupně se na jazyku rozvíjející. I přes svých 8% alc. je Satan spíše jemnějším ve své chuti, bohužel už si nedokážu přesně vybavit jednotlivé komponenty, nicméně vím, že se o žádnou supernovu nejednalo, což se odráží i v mém lehce nadprůměrném hodnocení.

Celkem: 3,5/5

Satan Gold

- krásná zlatavá barva, stejně jako červená varianta má 8% alc.; pěna velmi dobrá (krémová a správně hustá, celkově kvalitní). Chuť je také výraznější a blíží se kupříkladu k takovým Augustijnům. Tento Satan je dobře pitelný, nicméně v rámci profláklé kategorie silných belgických piv se jedná přeci jen o klasiku, která neurazí ani nenadchne. Na čtyři body to není, ale lepší než verze red určitě je.

Celkem: 3,5/5

Dendermonde Triple

- lehce zapomenutelné pivko, prakticky ničím výjimečné není; pěna dobrá, nádherná barva se snaží zachránit podprůměrnou chuť. Alkohol zde není tak dobře maskovaný a je cítit na jazyku, v rámci silných belgických ale jednoznačné zklamání.

Celkem: 2/5

Scaldis Amber

- jedno z těch opravdu silných piv, má na české poměry neuvěřitelných 12% alc.; vynikající jemná pěna, nádherná karamelová barva a stejně tak bohatá mazlavě sladká chuť s prvky karamelu, hořké čokolády a podzimního slunce; výrazná a těžká vůně. Alkohol velmi citelný, není zde snaha o nějaké maskování, nicméně na pitelnosti to kupodivu příliš neubírá. Jedno z velkých překvapení.

Celkem: 4/5

Augustijn Grand Cru

- klasický světlý Augustijn mi chutná hodně (mniši z Gentu prostě umí), rozhodl jsem se tedy vyzkoušet jeho luxusnější verzi Grand Cru a nezklamala! Silné pivo světle zlatavé barvy (9% alc.); konzistentní a dobře držící pěna. V chuti velmi podobný svému chudšímu kolegovi: nasládlé výrazné tóny s hořkým zakončením, skutečně solidní pivko.

Celkem: 4/5

Augustijn Dark

- řadu Augustijn začínám pomalu ale jistě milovat, ani tmavá varianta me nedokázala přesvědčit o opaku.Augustijn Dark má 7% alc., pěna je ještě hustší než u Grand Cru a také se vytrvale drží a neopadává. Tento belgický speciál má exkluzivní barvu na hranici tmavě hnědé a lehké černi, ve vůni lze rozeznat klasickou směs karamelu s trochu temnějšími tóny, v chuti se ale jedná o poměrně konzervativní záležitost (hořká čokoláda). Z tmavých klášterních pivek moje osobní jednička.

Celkem: 4,5/5

Sto způsobů držení zbraně (fragment)

Velmi dávno jsem zde zamýšlel publikovat sérii článků zabývající se akčními filmy a seriály, konkrétně pak jejich mírou realističnosti, za ukazatel této míry jsem zvolil způsob držení zbraně. Jak už to tak bývá z celého grandiózního nápadu postupem času sešlo, nicméně se dochovalo torzo prvního článku, který zde publikuji jako fragment. Samozřejmě není úplně vyloučené, že se k celé myšlence ještě někdy vrátím, nicméně v dohledné době je to spíše nepravděpodobné, proto zde chci zveřejnit alespoň pohrobka jedné velké myšlenky. Následující text byl sepsán někdy v první polovině roku 2009 a je zde uveden pouze s minimálními úpravami:

Základním kamenem každého dobrého akčního filmu je jeho uvěřitelnost; s tou si lze přirozeně různými způsobny hrát a vytvářet tak jednotlivé odstíny parodie. Asi se nenajde mnoho lidí, kteří budou přesvědčeni o tom, že Komando (1985) je učebnicovým příkladem realistického akčního filmu, přesto se nejedná o záměrnou parodii a tento fakt se odráží i v hereckých výkonech, kdy Arnold Schwarzenegger s naprosto vážnou tváří nosí na ramenou stoleté sekvoje a masakruje jednu menší armádu s nonšalantní lehkostí přenosného čtyřhlavňového raketometu. Zjistil jsem, že jedním z hlavních ukazatelů realističnosti filmu/seriálu je způsob, jakým protagonista (popř. protagonisté) drží svou zbraň. I z tohoto malého detailu lze odvodit celou řadu dalších skutečností. Po náročném studiu osmdesátkových akčních fláků, Jacka Bauera a bažiny současné direct-to-DVD produkce jsem dospěl k tomuto rozlišení:

I. styl realistický

Hlavním propagátorem tohoto stylu je Kiefer Sutherland a domnívám se, že je to vedle jeho chrapláku jedna z největších předností, kterými disponuje. Esenci této školy pak představuje seriál 24 hodin a to zejména výkony Kieferova alterega Jacka Bauera. Podstata je jednoduchá: přiblížit se co nejvíce realitě; proto také nemají zbraně používané Bauerem k pacifikaci teroristů žádné rádoby high-tech vychytávky. Prakticky se nepoužívají brokovnice, ke slovu se dostanou hlavně devítky, popř. sniperské pušky či samopaly (hlavně zásahové jednotky); nejdůležitější je však to, že se zbraně netváří ani trochu jako makety, tudíž nemají takový ten gumový efekt pozorovatelný například u Stargate univerza. Jak tedy vypadá typický postoj Jacka Bauera? Zbraň drží pokud možno oběma rukama, pečlivě míří a pravidelně mění zásobníky, zbrani dodává váhu (nemáchá s ní jako s vlajkou), jeho pohyby jsou úsporné a dobře odůvodněné a také zde není přítomen syndrom ,,s devítkou klidně zabiju toho chlapa na střeše, která je dva kilometry od mojí pozice''. Jack Bauer toho skutečně moc nebuduje, spíše naopak je přímo nástrojem destrukce, taková klasická one man army, což lze zpozorovat zejména v pozdějších sériích. Z ryze akčních seriálů, kterých je stejně jako šafránu, je 24 opravdovým klenotem a ukázkovým příkladem dobré práce se zbrojním arzenálem. Přítomné míře realističnosti a pečlivosti tvůrců se nedá prakticky nic vytknout, a proto lze tento seriál všem fanouškům akčního žánru jen a jen doporučit.

Sons of Anarchy (Seasons 1-3)

Raději se přiznám hned na začátku: SoA jsem už jednou rozjížděl, ale nedostal jsem se přes třetí epizodu, nynější okurkové sezóna na poli seriálů mne však přinutila přehodnotit moji dřívější zbrklost a dát těmhle klukům od motocyklů druhou šanci. Na čsfd stejně psali, že se seriál rozjede pořádně až od druhé série, což je skutečně pravda a musím dodat, že ty první tři epizody jsou rovněž nejslabším článkem první série. Druhou šanci využili Sons dokonale a přiměli mně shlédnout všechny tři série čítající 13 dílů každá (na podzim bude uvedena čtvrtá série a předtím se snad ještě dočkáme webisod překlenujících mezeru mezi třetí a čtvrtou sérií), a o čem, že to celé vlastně je?

Charming je typické americké maloměsto, sympatický zapadákov s cedulí ,,the name says it all'' ležící někde v severní Kalifornii, tedy minimálně na první pohled. Nenajdete tu totiž žádný Wall Mart, Starbucks nebo shluky nově postavených domů přes kopírák, naopak Charming je obklopen lesy v soukromém vlastnictví a čas tu plyne zdánlivě pomaleji než v okolním světě. Je to však skutečně pouhé zdání, neboť případným developerům a dalším podnikavým duším stojí v cestě jedna velká překážka a sice místní motocyklový gang Sons of Anarchy, konkrétně jejich úplně první odnož (v originále charter) zvaná Redwood Original. Právě z členů tohoto ,,klubu'' se rekrutuje většina protagonistů seriálu. Sons totiž mají mnoho dalších charters rozesetých po celých Státech i v zámoří (konkrétně v Irsku, kam se v rámci třetí série i vypravíme na menší výlet), my jako diváci však sledujeme hlavně naši jednu charter a její problémy. Sons se totiž živí zejména černým obchodem se zbraněmi, které dováží až z Irska díky svému napojení na Real IRA (Irish Republican Army), za utržené peníze udržují ve svém městě pořádek a hlavně dbají na to, aby se v Charming za žádnou cenu neprodávaly drogy. Tenhle postoj přirozeně generuje nepřátele a tak se v průběhu seriálu setkáme s různými dalšími motocyklovými gangy, moderními neonacisty i psychopatickou agentkou ATF (Bureau of Alcohol, Tobacco, Firearms and Explosives), inu naši motorkáři se rozhodně nudit nebudou.

Kromě opatrného balancování na hraně mocenské rovnováhy se musí Sons potýkat i s osobními problémy a velké a důležité motivy jakými jsou pomsta, čest, věrnost atd. se postupně dostávají ke slovu. Řekl bych, že poměr mezi klubovou akcí a personal stuff je tak zhruba 50/50, záleží na konkrétním dílu, nicméně celý mix je poměrně dobře vyvážený, takže nejste ochuzeni ani o jednu stránku. Celý děj, který se občas trochu vleče, dobře podkresluje hudba složená povětšinou z málo známých a starších písniček. Tenhle seriál se určitě nehodí pro příznivce jednobarevných charakterů, protože zde narazíte pouze na různé odstíny šedi...

Sons of Anarchy mají své kouzlo, ale určitě nejsou seriálem pro každého, naopak vyžadují od diváka trochu trpělivosti, za kterou se však náležitě odmění. Příběh postupem času roste do větší šíře a vztahy mezi jednotlivými postavami nabývají ostřejších obrysů a náležitě se prohlubují, což je u dramatického seriálu jednoznačný úspěch. Pokud překonáte pomalejší rozjezd a celkově trošku rozpačitou první řadu, tak vás čeká slušná porce zábavy v doprovodu sympatických antihrdinů, kteří si jsou za svým klidně přes mrtvoly, avšak vždy za zvuků nějakého cool starého fláku. Jako celek tedy musím současných 39 epizod jedině doporučit.