Beer-related I

V poslední době jsem se k žádnému vyloženě výjimečnému pivnímu zážitku nedostal, takže jen pár poznámek na okraj. Malých pivovarů přibývá závratným tempem, už se to nedá reálně stíhat (jen v samotné Praze se blížíme do desítek podniků), a tak člověk čeká, co ho zaujme na první pohled. Jedním z těch zajímavějších pivovarů je Clock z malé vesničky Potštejn. Nejen, že vaří dobré pivo, ale dali si i záležet na výtvarné stylizaci (anglické názvy a steampunkoví roboti na etiketách). Před pár lety by nikoho nenapadlo, že takový projekt může v dané lokalitě vůbec někoho napadnout a nyní se jedná o pomalu běžnou záležitost. Dokud budou vznikat pivovary tohoto střihu, budu za současnou lehce chaotickou minipivovarskou vlnu rád. Ze samotné produkce pivovaru mohu doporučit APA Clock nebo Red IPA Twist.

Nedávná návštěva Brna ve mně zanechala dva přetrvávající dojmy: centrum Brna jsou vlastně tři ulice a začínají tu vznikat opravdu zajímavé hospody. Úspěšný koncept Na stojáka má již dvě pobočky a pivo se starají vskutku výborně. V rámci pivního vzdělávání jsem skupinu dotlačil ke stoutu z některého z malých českých pivovarů, ale nebyla to zrovna trefa do černého (ehm). Představoval jsem si klasickou kávovou hořkost a smetanově jemnou pěnu (půjdem nekonečně dlouhou, sametově černo tmou) a dostal jsem no klasický Schwarzbier. Česká pěna a podivná sladově těžkopádná hořkost mísící se sladkostí; naštěstí nás posléze spravila dvanáctka z Chotěboře. 

Nejnovějším hitem ze zámoří je nová odrůda chmele vyšlechtěná v USA zvaná Mosaic. S pivy vařenými z tohoto chmele je možné se potkat již i u nás (např. Matuška) a je to jen a jen dobře. Já bych se zaměřil na něco dostupnějšího i mimo Prahu, a sice na obchodní síť Marks and Spencer, která po dlouhé době oživila svůj sortiment a nabízí nyní několik nových druhů piv, včetně Mosaic Pale Ale vařeného v Adnams Brewery, Suffolk. Jedná se o velmi povedený kousek, ze kterého krásně ční vysoce aromatická chmelová linka (taky se Mosaicu přezdívá „Citra on steroids“) a jednoduše se to pije jedna báseň (mango, citrusy, trošku bylinek a nálož svěžesti). Jen více takových piv. 

Několikrát jsem se zmiňoval o principu relativity ve vztahu k pivu a pivním zážitkům obecně. Dříve jsem tento princip aplikoval pouze ve vztahu k místu (genius loci), společnosti, ve které je pivo konzumováno a celkové atmosféře onoho časového výseku z běžného života, nyní byla tato má soukromá definice opětovně rozšířena. Nově přidaná položka je docela zjevná, pokud se nad ní člověk trošku zamyslí, mám totiž na mysli literaturu. Některé knihy si je možné plně vychutnat pouze za současného popíjení dobrého piva. K tomuto náhlému prozření jsem došel při souběžné konzumaci Hrabalových Ostře sledovaných vlaků a lehce přechlazené plzničky v jídelním voze Pendolina rachotícího směrem na východ naší země. A zrovna k Hrabalovi ani jiné pivo vlastně pasovat nemůže než onen pábitelský mok uvařený bavorským sládkem a přijatý za nápoj vskutku národní i národotvorný. Od knihy samotné jsem čekal trochu více, pivo mi přišlo ok, i když plzničku vyhledávám jenom tankovou (když už, tak už). 

Před několika týdny jsem přečetl knihu vzpomínek Stanislava Bernarda (of the Bernard beer fame) nazvanou Tvrdohlavý muž. Je to celé koncipováno jako takové povídání u piva, doplněno zajímavými doprovodnými fotografiemi spolu s komentářem. Asi jsem očekával původně něco jiného, protože mne samotného kniha příliš nenadchla. Zajímavý je začátek popisující budování funkčního pivovaru v podstatě od píky, snaha o nápravu zkažené pověsti humpoleckého piva a shánění financí v divokých devadesátých letech. Pak bohužel následují kapitoly věnované řekněme politické vizi pana Bernarda, které jsou takovým tím klasickým spíše plytkým plácáním po laické politologické rovině. Samotnému pivu a současnému stavu pivovarnictví v českých zemích je věnován až úplný závěr knihy, což je skutečná škoda. Mnohem více by mne zajímaly názory pana Bernarda na české pivní festivaly, exotičtější druhy piva, současné minipivovary nebo důvod, proč se rozhodl vařit pivo zvané Bohemian ale. Prostě více o pivu a méně o současné politické situaci v zemi. V tomto ohledu se jedná o promarněnou příležitost.  

Několik poznámek k choreografii soubojů v Captain America: The Winter Soldier

Phase 2 zatím Marvelu vychází skvěle, po poněkud matném Iron Man 3 přišel zábavný Thor: The Dark World a Guardians of the Galaxy všechny překvapili svou nevšedností i kasovní výdrží, jednoznačným vítězem této fáze ovšem zůstává druhý Cap. Jestliže mi origin nejameričtějšího ze všech hrdinů přišel roztomile retro a přesto spadal do dolní poloviny první fáze, pak dvojka dokonale naplnila veškerá (opravdu vysoká) trailerová očekávání a ještě je i předčila. Tento příspěvek se nesnaží být ucelenou recenzí; rád bych se totiž podíval na některé aspekty CA:TWS pohledem choreografa akčních pasáží.

Celkově je nutné zejména zdůraznit, že rozdíl v přístupu k adaptované látce je zde patrný od prvních minut, resp. od první akční pasáže, která se v nich odehraje. Kde první díl sázel na retro atmosféru klasických válečných filmů a utahoval si z naivity a amerického patosu (skvělá prostřední pasáž zabývající se prodejem válečných dluhopisů), tam dvojka nastavuje v dnešní době velmi módní temnější tvář. Ta je ovšem zasazena do fungujícího rámce marvelovského univerza a má také nádech moderních politicko-technologických thrillerů, trochu ve stylu Jacka Ryana. S.H.I.E.L.D. je konečně prezentován jako značně rozporuplná organizace nadaná bezmála absolutní mocí (slovy Nicka Furyho: „S.H.I.E.L.D. was a lot of moving parts“), což se nutně dostává do konfliktu s Capovým idealistickým viděním světa. Tato atmosféra i nastolená témata se posléze promítají i do samotné choreografie akčních soubojů, o které si nyní něco málo povíme.   

Již první akce na lodi Lemurian Star dává tušit, že starý Cap je nenávratně pryč. Ptáte se proč? Ono starosvětské ,,chlapské‘‘ přesdržkování z jedničky je jednoduše no more a v rámci PG-13 ratingu se dočkáme, dovolím si říct, úplného maxima. Jistě, nikdy se asi v marvelovkách nebudou řezat hlavy a vybuchovat končetiny, nicméně když Cap projíždí teroristy jako horký nůž s máslem, tak to má grády a má to své momentum. Tu jednoho kopne přímo do moře, tady zase dalšímu rozbije štítem hlavu nebo přišpendlí nožem ruku ke stěně. Bojový styl Capa doznal určitých změn a byly přidány prvky některých bojových umění, takže se divák jen kochá pohledem na zdánlivě neporazitelného agenta s podtónem one man army. Posledním záchvěvem nostalgie je tak první opravdový souboj tělo na tělo s Batrocem (Batroc the Leaper je jeden z vyloženě směšných antagonistů honosící se v komiksech obrovským knírem, špatně lámanou angličtinou a  fialovo-žlutým oblekem). Silně mi evokuje osmdesátkové bojové automaty a legendární mlátičky typu Mortal Kombat či Tekken. Patrné je to zejména v nasnímání celého souboje (klasické VS postavení na začátku zřetelně odkazuje na dvourozměrné akční hry), jeho průběhu (první výměna, druhá výměna/převaha záporáka, zlomový bod, finální výměna/hrdina vítězí) i celkové stylizace. Štít je navíc sympaticky ponechán stranou a ke slovu se tak dostanou pouze pěsti a v případě Batroca samozřejmě kopance. Tento souboj rovněž dává divákovi najevo, že dokonale vycvičený žoldák může mít chvíli v souboji s Capem i navrch čili Cap je sice díky séru na absolutním vrcholu lidských možností, nicméně není ultimátním bojovým mistrem všech myslitelných stylů boje. Ve výsledku ho třeba ty rány méně bolí/hojí se rychleji, ovšem dostatečně šikovný protivník se správně zvoleným bojovým stylem by mohl Capa teoreticky porazit. 

 

K výtahové scéně dodám pouze, že se jedná o kreativní využití stísněného prostoru; oceňuji počáteční handicap hrdiny (ztráta štítu a znehybnění ruky) a stylové zakončení. Početní převaha protivníků pouze ilustruje Capovu výjimečnost oproti obyčejným lidem, byť to jsou vycvičení profesionální agenti. V tomto případě ovšem nižšího řádu, takže opět jediný, kdo se alespoň trochu chytá je Crossbones.

Za vrchol celého filmu považuji ovšem vynikající akci na dálnici, zejména její část věnující se první opravdové konfrontaci titulních postav. Winter Soldier je po velmi dlouhé době konečně úctyhodný antagonista. MCU má se zápornými postavami obecně problém, pokud nepočítáme Lokiho, který je beztak prezentovaný spíše jako rozporuplný antihrdina, tak na výraznějšího záporáka nenarazíme. V tomto trendu odmítá CA:TWS pokračovat a roli výplňové loutky zde spíše naplňuje Redfordův Alexander Pierce, než Winter Soldier. Ten také představuje opravdovou výzvu pro Capa, a to nejen rozsahem svých schopností. Jsou stejně skvěle vycvičení, kde má Cap štít, využije Winter Soldier svou biomechanickou ruku, a tam, kde Capa brzdí city či přesvědčení si jede Winter Soldier terminator-style za svým. Jeho zásluhou umře v průběhu filmu jistě několik stovek lidí, takže jaképak pochybnosti, že? Snaha nehrát si na pseudohrdinu se odráží rovněž ve způsobu, jakým Winter Soldier přistupuje k osobním soubojům. Nemá příliš zájem ponechat oponentovi jakoukoliv výhodu, takže nejdříve střílí a potom až kope. Dobře je to vidět na jeho arzenálu, kdy jde od větší palné zbraně k menší a posléze přechází na zbraně chladné. Celá konfrontace s Capem je natočena v dravém stylu, přepálené tempo naznačuje, že se v tomto případě nemlátí zcela běžní lidé. Každý úder je veden snahou ukončit souboj co nejrychleji a Winter Soldier má převážnou část souboje poměrně navrch. Souboj, byť krátký svou stopáží, jednoznačně ukazuje, že zde byla dána jasná tvůrčí vize, kterou se podařilo přetavit i ve fungující akční pasáže. Režiséři navíc i doslova v zápalu boje nepřestávají pomrkávat na pozorné (a komiksové předlohy znalé) diváky, zde mám na mysli především záběr na WS držícího Capův štít. Po tolika zaměnitelných Marvel soubojích se jedná o blesk z čistého nebe a jasnou výzvu pro všechny ostatní režiséry budoucích projektů spadajících do MCU. Osobně se velmi těším, co tihle pánové s Capem udělají v průběhu jeho další celovečerní single zastávky v kinech.