Of All The Gin Joints In All The World

Real Steel

2011-11-20T03:39:00.000-08:00

Takže nejdříve jedna důležitá poznámka: Real Steel je nenápadná podzimní pecka a jedno z nejpříjemnějších filmových překvapení za posledních pár let. Velmi jednoduchý a v podstatě klišoidní příběh se točí okolo otce a jeho syna, ke kterému postupně hledá cestu, což je ovšem prošpikováno obřími boxujícími roboty a nekompromisně motherfucker-style soundtrackem, takže u mě dobrý. V blízké budoucnosti roku 2020 totiž byli klasické mlátičky typu Rockyho nahrazeni něčím mnohem výkonnějším: roboty. Ti sice nemají umělou inteligenci jako v Asimových povídkách a jsou na dálku ovládáni stále lidmi pomocí takových trošku více cool joysticků, nicméně to na kráse jejich soubojů neubírá. Robotický box je prostě ,,the thing'', hlavní postava hraná Hughem Jackmanem je pak právě vlastníkem jednoho z robotických bojovníků, se kterým obráží poutě, karnevaly a další americké zapadákovy ve snaze vydělat si aspoň na pivo. Osud mu do cesty ale přihraje kromě jednoho nechtěného mladého potomka i starého robota Atoma a ten možná změní celý jeho život.

Děj je poměrně rovnoměrně rozložen mezi scény rozvíjející vztah obou protagonistů a scény zabývající se tréninkem a samotnými zápasy, které jsou pak přirozeným vrcholem celého filmu. Nepříliš velký rozpočet není na kvalitě triků znát, naopak mi přijde, že konkrétně se souboji v ringu si tvůrci obzvláště vyhráli. Líbí se mi střídání robotů i lokací, lehký sci-fi nádech a jsem rád, že dětský hrdina je dobře zahrán a není vyloženě otravný ani nic podobného. Řada scén je navíc přímou citací prvního Rockyho, takže ti znalí zde objeví další přidanou hodnotu. Jak jsem již výše naznačil je to celé podpořeno kvalitním soundtrackem, který dobře doplňuje atmosféru jednotlivých bitek a jako celek to na mne působilo velmi kompaktním dojmem. Je velká škoda, že nedočkáme více tréninkových sekvencí, u tohoto filmu mi bylo vážně líto, že není delší, takže bych případný sequel velmi uvítal.

P.S. Ze všech robotů jsem měl nejradši Noisy Boye.

To nejlepší z let 2007-2010

2011-10-30T04:41:00.000-07:00

Propásl jsem jedno důležité výročí, 26. října 2007 zde totiž byly publikovány úplně první texty, můj blog tedy slaví čtvrtý rok své existence, což je upřímně řečeno mnohem více, než bych kdy dokázal odhadnout. Možná by bylo vhodné sepsat nějaký delší článek popisující genezi blogu atd., ale na to není bohužel čas. Dovolil jsem si aspoň projít všemi články a sestavit takový malý výběr, který má možná trošku nadčasovější hodnotu oproti ostatnímu obsahu, řazeno chronologicky a s vysvětlivkami v závorkách. Rok 2011 zde uveden není, jelikož ještě neskončil, takže bude zahrnut až v případném dalším výběru.

2007

And through the light shall they be reborn (menší cvičení z hodiny angličtiny)
Dexter (recenze první série)

2008

Že by už konečně? (několik poznámek ke Smallville)
In Bruges (recenze)
Toward the Terra (recenze)
Máslovej ležák, Bertíkovy fazolky a Kulovej Blesk (dojmy z knižní série Harry Potter)
Zkouška FCE a jak jsem ji zvládnul

2009

Ronnie's dream (komentář ke scéně z filmu Observe and Report)
G.I. Joe: The Rise of Cobra (recenze)
Just another weird headline (malé povzdechnutí nad úskalími četby)

2010

Všechna piva světa (meditativní článek nejen o pivu)
Jade Empire (recenze)
Karate Kid (recenze)
Resident Evil (recenze dílů 1-4)

Enjoy.

Macross Frontier: The Wings of Goodbye

2011-10-29T05:42:00.000-07:00

Závěrečný díl filmové adaptace Macross Frontier mě nepříjemně překvapil, docela jsem se na něj těšil, ale výsledek je bohužel ještě slabší než díl první. Teoreticky měl tento film pokrýt druhou půlku původního seriálu (tedy díly 14-26) a jeho hlavním lákadlem měl být nový originální konec; ve skutečnosti však toho z děje seriálu nezůstalo mnoho a film je tak tvořen z velké části novou látkou a to rozhodně není plus.

Začínáme na Sherylině koncertu/prostřihy na další bitvu s Vajra ve vesmíru, klasika. Sheryl zkolabuje přímo na pódiu a celkově se její nemoc hrotí mnohem více v průběhu celého filmu (v porovnání se seriálem). Úvodní půlhodinka je taková ta pomalejší a trochu se drží původní dějové linie, zlom nastane v okamžiku, kdy se Grace pokusí neúspěšně o převrat, její podřízení jsou zabiti, ona sama uvězněna a jediný Brera je stále na útěku. Mishima jako správný antagonista převezme její výzkum a rozhodne se sám ovládnout Vajra, k čemuž používá implantáty, do toho všeho samozřejmě Alto pochybuje, Ranka se stává intergalaktickou hvězdou a Sheryl pomalu umírá. Po zmařeném puči je navíc Sheryl uvězněna ve vězení Alcatraz (!) a čeká ji poprava. Brera se potká s Rankou, odhalí svou pravou identitu a S.M.S. se rozhodnou vysvobodit Sheryl z vězení a pokusit se překazit Mishimovy plány na ovládnutí Vajra. To se přirozeně povede a vše končí obligatorní obří bitvou opět na domovské planetě Vajra, ovšem pozor: tvůrci se nakonec rozhoupali a dali tomu víceméně uzavřený konec. Alto si vybere Sheryl, ale je odteleportován Vajrami někam pryč (don't ask), Sheryl mezitím upadne do kómatu a celé to zakončuje Ranka s tím, že doufá, že se Alto jednou vrátí a Sheryl uzdraví. Výše uvedené zní hodně zmateně že? Ono to taky je zmatené a celkově dost špatné.

Kromě konce, který jakžtakž chválím, zde musím zmínit alespoň několik největších příběhových kiksů a wtf. Celý převrat a jeho zastavení zabere asi tři minuty, žádné náznaky, žádné vysvětlování a jede se dál, Grace navíc z toho nakonec vyjde jako docela kladná postava, což je rána pod pás. Vysvobozování Sheryl z vězení za pomoci Alta v převlečení za servírku a over the top koncertu Ranky je jednoduše konec... Poslední bitva a surfující pevnosti, kabuki tanec za pomoci bojové stíhačky, neuvěřitelné návraty mrtvých postav (vlastně tu nikdo důležitý neumře, ani Michael ne) apod. dělají tenhle film skoro nedodívatelným. Já sám jsem to vydržel jen tak tak. Všechno je řešeno pomocí deus ex machina, postavy se zjevují naprosto nečekaně na nepředvídatelných místech, věci, jejichž příprava by zabrala několik dílů seriálu jsou zde odbyty jen tak mimochodem, děj plyne nerovnoměrným tempem a ke konci je už vážně velmi špatně zvládnutý po stránce scénáře. Ani nové songy opět nestojí za nic, takže mi tento film nemá co nabídnout.

The Wings of Goodbye nejsou dobrý film, vidět ho má cenu pouze pokud máte opravdu rádi Macross a viděli jste první film nebo pokud vás zajímá alternativní zakončení. Kvalit prvního filmu či dokonce seriálu ani zdaleka nedosahuje. Ruce pryč.

Truant Wave/Soul Punk

2011-10-19T03:20:00.000-07:00

Sice jsem se zde na blogu už nechtěl nadále ve větší míře zabývat hudbou, ale záplava skutečně kvalitních alb mě nakonec přesvědčila, a tak bych rád řekl pár slov ke dvěma sólovým počinům Patricka Stumpa (dříve Fall Out Boy). FOB byli vůbec jedna z mála skupin, kde frontman nebyl zároveň zpěvákem, funkci frontmana a hlavního tvůrce textů plnil totiž Pete Wentz, který hrál na baskytaru a Patrick Stump byl ,,jen'' zpěvák. Vlastně zpíval cizí texty, ale už na posledním albu Folie à Deux a zejména v rámci své producentské činnosti zahrnující i četné remixy bylo očividné, že Stump má na víc. Po neoficiálním rozpadu skupiny v únoru 2010 tak bylo jen otázkou času, než se Stump rozhoupe a vytvoří nějaký sólový projekt.

Nejdříve jsme se dočkali šestipísňového EP (extended play) s názvem Truant Wave, které vyšlo v únoru tohoto roku. To bylo od počátku koncipováno jako b-sides budoucího (a v té době ještě i bezejmenného) plnohodnotného alba. Je to znát i na jeho kompozici, protože těch šest písní rozhodně netvoří nějaký organický celek a vlastně je kromě skvělého Stumpova hlasu nic nespojuje. Je očividné, že tady se Stump spíše pokoušel najít sám sebe resp. svůj nový post-FOB hlas. Jakkoliv může někdo tvrdit, že to, co slyšíme z jeho dvou samostatných počinů nemá s původní tvorbou FOB nic společného, tak se přesto domnívám, že to není tak úplně pravda. Jisté náznaky, kterým směrem by se Stump mohl ubírat obsahovalo právě Folie à Deux, tedy poslední album FOB. To bylo ve srovnání s jejich průlomovým From Under the Cork Tree mnohem popovější a tanečnější a upřímně řečeno jsem tuto změnu po nepříliš výrazném Infinity on High uvítal. Ten vývoj tam patrný je s tím, že Stump se už zcela odpoutává od pop punkových klišé a směle hledá vlastní identitu, která nakonec končí někde na pomezí moderní taneční hudby, r'n'b a velmi kvalitního popu. Jaké tedy celé Truant Wave vlastně je?

Jedním slovem: rozporuplné. Úvodní Porcelain je dobrou ukázkou toho, jakým směrem Stump směřuje, tj. k chytré a vyšperkované variaci na současnou popovou hudbu s přidanou hodnotou v podobě jeho skutečně vynikajícího hlasu. Textově se to může zarytým fanouškům FOB zdát o stupeň horší, ale myslím, že je to pouze otázku různosti stylu. Wentzovy texty se vyžívaly ve dvojsmyslech a měly takový nádech povznesené lehkosti, Stump je naopak řekněme přímočařejší, což ale nemusí nutně znamenat horší. Mně osobně se líbí i Stumpovy texty, ale to je vážně už hodně subjektivní a chápu, že někomu se nebudou muset motivační fláky ze Soul Punku zrovna dvakrát zamlouvat. Následuje rockovější Spotlight (Oh Nostalgia), který by klidně mohla být na některé z nahrávek FOB a nikdo by příliš neprotestoval, poté Cute Girls, což je song, se kterým mám asi největší problém. Překombinované r'n'b se mi nelíbí a myslím, že i Stump uznal, že tudy příliš cesta nevede a podobně laděných písní se na Soul Punk už nedočkáte. Další v pořadí je skvělá Love, Selfish Love, opět píseň odkazující v nemalé míře na FOB a zároveň hlavní tahoun celého EP s velmi dobrým textem a návykovým refrénem. As Long As I Know I'm Getting Paid je druhým slabším článkem EP, ale v porovnání s Cute Girls je stále o hodně lepší, celé to uzavírá majestátní Big Hype, která tak pod svá ochranná křídla shrnuje zbytek písní z Truant Wave. Pokud bych měl seřadit songy od nejlepšího po nejhorší, pak by to vypadalo takhle:

1. Love, Selfish Love
2. Big Hype
3. Spotlight (Oh Nostalgia)
4. Porcelain
5. As Long As I Know I'm Getting Paid
6. Cute Girls

Plnohodnotné album s názvem Soul Punk se objevilo včera, tedy 18. října 2011 a již nyní můžu prohlásit, že je to moje deska roku! Název přirozeně klame tělem, tohle není soul a už vůbec ne punk, ale jinak je to skvěle odvedená práce a zároveň důkaz toho, že Stump nepotřebuje FOB, ale naopak. Album vychází ve dvou edicích, v té základní má 11 songů, deluxe edice obsahuje další čtyři a při nákupu přes iTunes dostanete i poslední bonus, nejkompletnější edice má tedy úctyhodných 16 položek. Po Truant Wave jsme pořádně nevěděl, jak bude Stump desku představovat. Jako nástupce FOB se songy, které jsou vlastně dalším článkem jeho vývoje nebo se pokusí jít úplně vlastní cestou a pokud ano, tak budeme na ní potkávat pouze Cute Girls nebo to raději bude celé jeden Big Hype? Naštěstí vyšla ta třetí možnost a tak tu máme osobité album, kterému nechybí sebevědomí ani kvalita.

Album otevírá vpravdě výbušná Explode, taková pocta Michaelu Jacksonovi, která za pomoci rychlých synthů jasně říká: připravte se na něco nového. Následuje singl jak vyšitý a sice This City, jinak se jedná o další poctu, tentokrát Stumpovu rodnému Chicagu, ačkoliv výslovně v textu uvedeno není, takže si každý může dosadit město dle své libosti. Chytlavý refrén a dobře kompozičně zvládnutý popový kousek. Další Dance Miserable je trošku pomalejší a experimentálnější píseň, následovaná druhou tanečnější verzí Spotlight (New Regrets). Tahle verze je dle mého názoru horší, než Oh Nostalgia, nicméně do konceptu Soul Punk jako tanečnějšího alba se hodí nepochybně více. The ''I'' In Lie je jediným skutečně pomalejším místem celého alba a zároveň dobře napsaným ironickým love songem. Následuje absolutní vrchol celého alba a sice monumentální Run Dry (X Heart X Fingers), má totiž přes osm minut, jsou to vlastně dva songy volně propojené hudebním mostem. Ten druhý se jmenuje Cryptozoology, ale na tracklistu uvedený není. Každopádně první část je asi nejlepší písní o alkoholu, kterou jsem kdy slyšel (one more shot and I'm quitting forever) s nepřekonatelným refrénem a má to prostě takový drive, že vás to zvedne ze židle. Část druhá je více klidná, ale taky docela dobrá. Další v pořadí: Greed je taková hravá písnička se satirickým textem, Everybody Wants Somebody dobře využívá škálu nástrojů a s pozitivně naladěným textem aspiruje na pozici dalšího singlu. Allie po zdánlivě temném úvodu rychle změní tvář a profiluje se jako taková pomalejší, ale stále dobrá písnička. Následuje další z řady motivačních písní Coast (It's Gonna Get Better), kterou si umím představit, jak hraje v pozadí nějaké reklamy už teď. Remix This City s rapperem Lupem Fiasco, který naráží na rasismus v USA uzavírá standartní edici alba.

Bonusovou část otevírá velmi dobrý kousek Bad Side of 25 s netradiční strukturou a dlouhým kytarovým sólem, dobrá věc. Následující tři písně: People Never Done A Good Thing, When I Made You Cry a Mad At Nothing mi trochu splývají a i když bych je přímo za vatu neoznačil, tak je myslím dobře, že jsou nabízeny pouze jako bonus tracks. Nákup přes iTunes vám vynese ještě poslední Saturday Night Again, opět hravější kousek, který je ale kvalitativně výše než ty tři výše uvedené songy dohromady, takže je možná škoda, že není obsažen v základní deluxe edici. Opět tedy uvedu pomyslný žebříček od nejlepšího k nejhoršímu:

1. Run Dry (X Heart X Fingers)
2. This City
3. Coast (It's Gonna Get Better)
4. Everybody Wants Somebody
5. This City (Remix)
6. The ''I'' In Lie
7. Bad Side of 25
8. Allie
9. Dance Miserable
10. Spotlight (New Regrets)
11. Greed
12. Explode
13. Saturday Night Again
14. People Never Done A Good Thing
15. Mad At Nothing
16. When I Made You Cry

Závěrem bych chtěl říct, že jak Truant Wave, tak Soul Punk jsou velmi dobrá alba, a že každý, kdo má rád alespoň trošku chytřejší hudbu by je měl přinejmenším vyzkoušet. Myslím, že litovat toho rozhodně nebudete.

Malé zamyšlení nad pivními styly

2011-10-18T14:20:00.000-07:00

Každý se rád vyvíjí, vývoj přináší nové zkušenosti, nové zážitky a především rozšiřuje obzory, evolution equals fun right? Člověk se přirozeně vyvíjí v mnoha směrech, nicméně jak již z nadpisu vyplývá, cílem následujících vět bude přiblížit můj vývoj na poli pivním.

Začínal jsem asi jako každý druhý a dlouho jsem považoval pils za pomyslný střed pivního vesmíru, nicméně postupem času mi začalo docházet, že pivních stylů/druhů a s nimi spojených chutí je mnohem více a díky své zvědavosti jsem se dokázal vymanit z tradiční české škatulky a vydat se vstříc novým chutím. Mezi první piva, která jsem ochutnal patřila určitě plznička, Radegast a hlavně Černá Hora, což byla značka, která mě v mnoha ohledech ovlivnila. Pamatuju si, že na čepu v naší teenage hospodě bývala desítka i dvanáctka a občas, když se poštěstilo, tak byl i Kvasar nebo nějaká podobná specialitka (tyhle sudy pak mizely zdaleka nejrychleji). Jako nezletilý jsem se navíc ocitl v kraji pivu nezaslíbeném, na jižní Moravě přece jen vládne ocelovou rukou víno ve všech svých podobách a ani studium na druhém konci republiky mi v tomto směru příliš nepomohlo. Krátké přestávky mezi záplavou českých piv tvořila ta rakouská, která jsem pil vždy na dovolené, tady jsem si zamiloval styl pšeničných piv Weizen/Weissbier a v jejich superioritu jsem věřil až zhruba do roku 2007. Od klasických ležáků plzeňského typu to byl skutečný krok do neznáma a já jsem si poprvé uvědomil, že pivo nemusí být jen hořké a zlatavé. Weizeny chutnající po banánech a létu jsem si zkrátka zamiloval, obdivoval jsem jejich plnost, toho piva byla plná ústa a ta neuvěřitelná vůně mne vždy sváděla k objednání další rundy...

Po prozření v Rakousku jsem se začal zajímat o pivo trochu více a objevil jsem, že i u nás se nedělají pouze nudné ležáky. Začal jsem vyhledávat cokoliv kromě ležáku a zaměřil jsem se na polotmavá, pšeničná, tmavá a další speciální piva z českých pivovarů. V téhle době ještě nenastal současný boom minipivovarů (tím myslím hlavně ty úplně nejmenší, tedy restaurační pivovary), takže tyhle speciály pocházely zejména od větších výrobců. Měl jsem krátký flirt s tmavým pivem (konečně jsem se zbavil hloupého předsudku o tmavém pivu, které je hlavně pro ženy), ale zde jsem se rychle ze svého opojení vzpamatoval, protože mi po chvíli začaly všechny chutnat zhruba stejně. Největší radost mi v této etapě přinesl určitě Primátor Weizenbier, který se nejvíce blížil lahůdkám rakouské a německé provenience. Následně jsem se seznámil prostřednictvím jedné Tlusté Koaly s pivovarem Kocour a jeho skvosty. Sympatické mi bylo už logo v podobě moderního kocoura a hezké krígly, poté, co jsem ochutnal jejich weizen a některé další druhy jsem měl svého nového favorita a i nyní patří mezi moje top 3 české pivovary. Jejich višňový ležák je také asi jediné ovocné české pivo, které piju pravidelně a které mi skutečně chutná. Z dalších domácích pivovarů a pivovárků jsem hodně experimentoval s pivovarem Svijany, kde jsem si zamiloval jejich silnější speciály (jmenovitě Kníže, Kněžna a Kvasničák), no a poté jsem objevil nejlepší pivo plzeňského typu, nejlepší pils pravděpodobně na světě, ale určitě v ČR (a ne vážně to není PU) - dvanáctku z pivovaru Kout na Šumavě. Takhle by měla chutnat pořádná dvanáctka! Popsat se to nedá, musí se to vypít a pak to lze srovnat se zbytkem české produkce.

Po tomto objevitelském období přišel další útlum, a až asi poslední dva roky jsem zase aktivním vyhledávačem nových chutí. V tomto směru jsem trochu upustil od českých piv a začal se zajímat o produkci z Anglie, Skotska a také USA. Jednoduše řečeno mi učaroval pivní styl IPA a jemu příbuzné (APA, DIPA); abych ale přeci jen nekecal: na české scéně jsem totálně propadl pivům ze stáje pivovaru Matuška, ty dle mého názoru nemají v mnoha kategoriích v naší republice konkurenci. Pokud bych měl sestavit pomyslnou Top 3 českých pivovarů, pak by to vypadalo zhruba takto:

1. Matuška
2. Kocour
3. Kout na Šumavě

Vše se může časem změnit, ale myslím, že Matuška bude mít to své první místo vždy jisté... Zároveň bych chtěl zdůraznit, že jsem velmi rád za otevření jedné hospody ve Vršovicích: Zubatý pes totiž poskytuje na svých patnácti pípách krásný průřez zajímavými českými pivovárky, doplněný o lahůdky ze Skotska (BrewDog), Dánska, Norska a dalších zemí. Takhle by měla moderní hospoda zaměřená na pivně gramotné hosty vypadat. Jinak bych se rád na závěr omluvil za nepříliš vydařenou kompozici článku, je to dáno částečně tím, že vznikal postupně v průběhu několika měsíců a byl jsem příliš líný na to, abych se s ním více vyhrál; snad to zlepším v budoucím článku s pivní tematikou.

And all these demons they keep me up all night

2011-10-13T11:43:00.000-07:00

Hodně lidí jim nevěřilo (já taky ne), ale oni to dokázali. Nezničitelná trojice se vrátila, aby nám ukázala, o čem že ten pop punk vlastně je. Comebackové album Blink 182 Neighborhoods je ukázkový příkladem toho, jakým vývojem všichni tři její členové prošli, přece jen je to už nějaký ten pátek, co spolu stáli na jednom podiu. Já navíc mám s prvním poslechem Neighborhoods spojenou příjemnou vzpomínku:

Vstal jsem hodně brzo, ještě nějak před šestou a zrovna se rozednívalo. Teda vlastně to nešlo moc poznat, protože slunce bylo ukryté za těžkými šedivými mraky, depka jako vyšitá. Opodál vytrvale chrlil jeden oprýskaný komín chuchvalce hustého krémového dýmu, který se pomalu rozplýval nad střechami okolních domů. Na ulici bylo přirozeně úplně mrtvo, nikde nikdo, jen lehký vánek třásl větvemi stromů, asi je chtěl zbavit posledních listů, které už hrály všemi barvami podzimu. Celkově to vytvářelo takovu podivnou a těžko popsatenou atmosféru melancholie říznuté temnějšími podtóny a do toho jsem si pustil nové Blinky. Bylo to naprosto vynikající, protože Neighborhoods jsou jejich nejtemnější a zároveň i nejlepší deskou. I když je na ní zřetelně cítit určitý vliv AvA, je vážně temná jak po stránce textové, tak po stránce hudební. Kluci jednoduše dospěli a chtějí se vyjádřit odpovídajícím způsobem. Sice nechybí odkazy na klasické vypalovačky (Wishing Well), ale nejlepší písně jsou právě ty nové, progresivní depky oděné do klasického Blink-kabátu (Love Is Dangerous, After Midnight). Je to skvělé album, vyvážené, promyšlené a velmi dobře produkované a sebejisté. Takže za mě rozhodně thumbs up!

Big hype, big letdown

2011-10-08T00:33:00.000-07:00

A prvními slovy skvělého songu z výborného EP Patricka Stumpa triumfálně uvádíme následující článek: jedná se o krátké shrnutí filmů, které jsem měl možnost shlédnout za poslední cca. měsíc v kině, a které si zároveň nezaslouží samostatný článek. Drive byl výjimkou a i proto jsem se mu věnoval na větším prostoru. Pro lepší představu o kvalitě snímků uvádím i bodové hodnocení.

Horrible Bosses
- poměrně dobrá komedie, která však nedosahuje kvalit třeba prvního Hangover, do jehož kategorie svým stylem humoru spadá. Příjemní herci ve vedlejších rolích (hlavně Kevin Spacey a Jamie Foxx), několik zapamatovatelných vtipů a celkově zábava na příjemné odpoledne. Že bych se na to chtěl ale podívat znovu, tak to vážně ne. 7/10

Cowboys & Aliens
- z trailerů to vypadalo na příjemnou guilty pleasure, navíc pojištěnou Craigem a Fordem a nakonec se z toho vyklubala přinejmenším zmatená blbina. Tahle sranda stála 163 milionů a není to na ní rozhodně vidět. Dokud se neobjeví návštěvníci z vesmíru, tak to ještě jde, prostě normální western se správně drsným a mlčenlivým Craigem v hlavní roli, jenže to trvá tak patnáct minut a pak už je to jízda z kopce. Takže tu máme přecitlivělé indiány, nahý zadek Olivie Wilde a mimozemšťany těžící zlato (!). Také jejich faktor drsnosti rapidně padá: na začátku do nich musí naši hrdinové střílet půl hodiny, na konci už stačí pár oštěpů a šípů a Aliens padají jak mouchy. Celé je to korunováno velmi promyšleným wtf okamžikem znovuzrození hlavní ženské postavy fénix style. Byla to hrůza, body dávám hlavně za odvahu producentů do takovéhle kraviny narvat tolik peněz. 3.5/10

Conan the Barbarian
- to nám ten kluk ze Stargate Atlantis ale vyrostl! si možná pomyslíte při pohledu na Jasona Momou ohánějícího se cool mečem a sekajícího písečné démony, čarodějnice ze Star Treku i mágy v důchodu jedním šmahem. Momoa dokázal už v Game of Thrones, že tihle zasmušilí barbaři, kteří ideálně nezkouší svoje štěstí s delšími souvětími mu docela jdou, a že jim dokáže vtisknout patřičnou míru uvěřitelnosti. S jeho pojetím Conana tudíž problém nemám (i když žádný Arnold to teda rozhodně není). Úvodní prolog se skvělým Perlmanem je také ucházející a po obligátním vypálení rodné vesnice se již můžeme vrhnout do víru dobrodružství. Příliš nechápu snahu tvůrců být neustále originální, protože si myslím, že pokud by zadaptovali nějakou delší Howardovu povídku, tak z toho vyjde ve výsledku i lepší film, ale nedá se nic dělat: máme tu další reboot conanovské legendy. Až na slabšího záporáka a o něco horší závěr je to celkově dobré, pokračování bych si určitě nechal líbit, ale bohužel kvůli tržbám to vidím spíše bledě. 7/10

Abduction
- Twilight vlkodlak a herecký ekvivalent rychle rostoucí dřeviny v akčním filmu? V Hollywoodu je možné vážně všechno... Je to nuda, je tam málo akce, má to vyloženě směšný scénář plný logických chyb a je to víceméně nepovedený klon Bournea. Takhle vážně ne. 2/10

Captain America: The First Avenger
- velmi dobře zvládnutý origin (mnohem lepší než takový Thor), který dokáže zaujmout i někoho, kdo komiksy nemá příliš v lásce, protože je natočen jako dobrodružný film a podobá se hodně i třeba Indymu a ne, tím nemyslím pouze fakt, že hlavní antagonisté jsou opět nacisté. Kapitána skvěle hraje Steve Rodgers, náckové jsou správně zlí a navíc mají modré lasery ,,G.I. Joe style'' a Hugo Weaving je pořádně zlý elf z Roklinky...trošku nelogický závěr, ze kterého si lidé dělají srandu na netu už teď je nutným zlem, aby mohlo dojít k plynulému napojení na očekávané Avengers, podtrženo příjemnou hudbou a dobrými herci ve vedlejších rolích je tenhle nenápadný akčňák velkým překvapením. 8.5/10

Gotta love them books

2011-10-06T01:45:00.000-07:00

Po delší době jsem si zašel na pořádnou prohlídku do Luxoru na Václavském náměstí a vrátil jsem se domů s tradičně plnou taškou knih a o dva tisíce chudší. Jak vám v Luxoru budou rádi česky i špatnou angličtinou opakovat, mělo by se jednat o ,největší knihkupectví ve střední Evropě'', což za předpokladu, že do střední Evropy řadíme i Německo (které tam přirozeně neoddiskutovatelně patří) není pravda; v Berlíně jsem byl v knihkupectví několikrát větším. Luxor není nejlepším knihkupectvím v Praze v rámci všech kategorií, odborné knihy nakupuji raději v Academii, zatímco anglické v některém ze specializovaných knihkupectví (Big Ben, Shakespearre and Sons), ale v té základní kategorii krásné literatury má opravdu velký výběr, a proto tam také rád chodím. Vlastně ne vždy odejdu s nějakou knihou a čas strávený listováním tucty knih mi přijde jako čas dobře strávený, tohle mapování terénu a vyhlížení slibných novinek je něco, co vám nákup po internetu nikdy nedokáže uspokojivým způsobem nahradit... Proč se tady vlastně rozepisuji o svém bloumání po knihkupectvích? Odpověď je jednoduchá: chci se podělit alespoň o část svého nadšení ze včerejšího nákupu. Projel sem, jak mám ve zvyku, svoje tři nejoblíbenější sekce, beletrie anglická a česká a odbornou literaturu historickou s tím, že jsem se mrknul i na anglickou sci-fi, jestli se tam nedá něco zajímavého ulovit. Nakonec jsem odcházel s touhle nadílkou:

Isaac Asimov - The Rest of the Robots
Václav Havel - Prosím stručně
Josef Váchal - Krvavý román
Henry Kissinger - On China
Ken Kesey - One Flew Over the Cuckoo's Nest
Carl Gustav Jung - Essays on Contemporary Events

U Asimova tak nějak pokračuji v poznávání jeho povídkového díla (už mám za sebou jednu sbírku) a očekávám jeho vysoký standard; Havlova knížka je vlastně dlouhý rozhovor s Karlem Hvížďalou, doplněný o některé poznámky a dokumenty a vzal jsem ji spíše do počtu a taky proto, že stála jen sto korun. Na Váchala se těším rozhodně nejvíc, kdysi na střední škole jsem byl na výletě v jeho muzeu Portmoneu v Litomyšli a od té doby jsem si říkal, že bych si to jeho stěžejní dílo přeci jen rád přečetl, takže když mi včera padnul zrak na tuhle novou edici, neváhal jsem příliš dlouho. Kissingerova bichle mne zaujala už svojí krásnou obálkou, jeho Dějiny diplomacie bych si chtěl rovněž v budoucnu přečíst, tak začnu alespoň méně objemným svazkem o Číně a budu si přitom dál prohlubovat znalosti o regionu Východní Asie. Keseyho knížka u nás mnohem známější pod názvem Vyhoďmě ho z kola ven taky nevypadá nejhůř a sbírka Jungových esejů mne oslovila už tím, že vyšla v prestižní edici Routledge Classics, kterou se také pomalu prokousávám. Dnes snad začnu číst Krvavý román a dál se uvidí :D.

Entourage (Seasons 1-8)

2011-09-28T01:26:00.000-07:00

Entourage, u nás lépe znám pod distribučním názvem Vincentův svět, nám skončil osmou sérií, a tak je čas na menší rekapitulaci. Většinou se mi české překlady příčí, ale v tomto případě musím uznat, že přeložit Entourage doslovně by asi nešlo, protože na seriál Svita/Suita by se nikdo nedíval. Co nám tedy Vincent Chase a jeho doprovod dokázali během úctyhodných 96 epizod nabídnout?

Entourage sleduje osudy nadějné vycházející herecké hvězdy Vincenta Chase a jeho tří nejlepších kamarádů, kteří ho na jeho pouti za slávou provázejí. Máme tu Vincentova nevlastního bratra a kdysi hvězdu béčkového seriálu Viking Quest Johnnyho ,,Drama'' Chase, pernamentně zhuleného řidiče Salvatora ,,Turtle'' Assanteho a manažera/BFF Erica Murphyho. Čtyřlístek hlavních hrdinů pak skvěle doplňuje bezpochyby nejlepší postava celého seriálu, a sice Vincentův neuvěřitelně vulgární a zároveň okouzlující agent Ari Gold. Všechny ostatní postavy, ať už se jedná o Ariho gay asistenta Lloyda, Ariho manželku, Ericovu on and off přítelkyni Sloan či dalšího ambiciózního agenta Scotta jsou vedlejší a nemusí se nutně objevit v každé epizodě. Všech osm sezón má v podstatě stejný průběh a nelze zde hovořit o nějakých dlouhodobě rozvíjejících se dějových linkách nebo nedejbože podstatném vývoji postav. Finále jednotlivých sezón se nesou v duchu počátku natáčení nového filmu, stěhování se do většího domu apod.; věci zásadního významu se zde neřeší a největším problémem hlavního hrdiny je chvilková závislost na kokainu a krátkodobé léčení v ústraní. Existují tedy nějaká nosná témata, kterými se Entourage zabývá po celou dobu?

Ano, existují a jsou hned dvě. V první řadě je to otázka přátelství mezi muži, ta je otevřena hned v pilotní epizodě seriálu a i poté je dále rozváděna. Seriál klade důraz na vykreslení vztahů mezi jednotlivými hrdiny a na budování jakési team spirit, což se později projevuje např. v různých službičkách, laskavostech atd.; řekněme, že se zde jedná o pokus propagace ,,opravdového'' kamarádství nenásilnou formou. Tím druhým nosným tématem je pak hollywoodský styl života, těžko říci, nakolik je Entourage přepálenou karikaturou a nakolik pravdivým obrazem dnešního Hollywoodu a jeho prominentních obyvatel, nicméně pro diváka z toho vyplývá jedna zásadní věc: dočká se totiž celé řady cameo vystoupení reálných herců/producentů/režisérů a dalších VIP, kteří hrají sami sebe. Tím se samozřejmě posiluje uvěřitelnost celého příběhu a rozdíly mezi fiktivními hrdiny a skutečnými herci se postupně stírají. Vícekrát se v seriálu objeví např. i Mark Wahlberg, na jehož životě je seriál zčásti založen. Pro znalce popkultury to pak představuje i přidanou hodnotu v podobě mnoha narážek na současnou seriálovou i filmovou tvorbu.

Entourage je vyloženě epizodický seriál, který neřeší nikterak vážná témata a hraje spíše na zábavnou notu. Četná camea herců tomuto stylu vyprávění rozhodně sedí a pokud nehledáte vývoj postav a rozvinutý děj, pak jste možná našli vaši novou oddychovku. Myslím, že se Entourage nejlépe hodí na zaplácnutí okurkové sezóny, kdy žádné zajímavé počiny neběží, ostatně já sám jsem ho sledoval vždy přes léto. Poslední informace, kterou bych zde chtěl zmínit: pravděpodobně bude natočen i televizní film navazující na závěr osmé sezóny, kterému se snad podaří celé toto dílo smysluplněji uzavřít, toť vše.

Drive

2011-09-22T00:49:00.000-07:00

Dlouho předlouho mne v kině nic tak nedostalo jako tenhle nenápadný artový film, takže předem smekám pomyslný klobouk před tvůrci, jmenovitě poměrně neznámým dánským režisérem Nicolasem Windingem Refnem a suverénním představitelem hlavní role Ryanem Goslingem. Drive stál na dnešní poměry směšných 13 milionů dolarů, ale velikost rozpočtu se na něm nijak výrazně nepodepsala. Nejdříve je nutné zdůraznit dvě věci: Drive není akční film a neobsahuje velké množství automobilových honiček, jak by se dalo z názvu usuzovat. Jedná se o čistou artovku, který se v závěru pyšní několika akčními scénami, ty však nejsou v kontextu celého filmu zásadní.

Gosling propůjčil svou tvář tajemnému Driverovi (ano, jeho postava nemá jméno) okolo kterého se celý děj točí, ten si vydělává přes den jako automechanik a kaskadér a přes noc se stává řidičem různých podsvětních živlů (pro což má angličtina skvělý výraz: getaway driver). Jeho šéf z autodílny Shannon si však myslí, že má i potencionál stát se skutečně dobrým profesionálním závodníkem, pro uskutečnění tohoto snu se však Shannon musí obrátit na židovského mafiána Bernieho, jelikož mu scházejí finanční prostředky. Bernie se rozhodne našeho řidiče otestovat a právě tady se začne rozbíhat celá dramatická linie vrcholící násilnou smrtí většiny postav. V druhém plánu pak probíhá pomalé sbližování řidiče s jeho sousedkou Irene a jejím mladým synem Beniciem, přičemž tato linie se posléze proplete s tou první mafiánskou a vytvoří tak kompaktní celek. Příběh Drive lze jednoduše shrnout do několika vět a určitě se tady nebudou diváci podivovat několika delikátně propleteným dějovým liniím a mnohovrstevnatým způsobům vyprávění, Drive je přímočarý tah na branku a vlastně děj jako takový ani netvoří základ celého filmu. Tím je totiž atmosféra.

Snad nikdy jsem neviděl lepší záběry nočního velkoměsta (konkrétně L.A.), poetika neonových poutačů a veřejného osvětlení je zde dovedena k dokonalosti. Auto proplouvající nočními bulváry i zapadlými uličkami, kličkující mezi plochami světla a temnoty... thumbs up. Jednodušší příběh je tedy vyprávěn v dobře padnoucích lokalitách, které mají své specifické kouzlo. Dalším výrazným kladem je Goslingova postava, resp. jeho herecký výkon. Celou dobu totiž tušíme, že náš řidič v sobě skrývá cosi temného až takřka démonického a tak vlastně jen čekáme, kdy konečně vybuchne a jaké důsledky to bude mít. A že je o co stát! Celé je to navíc podpořené skvělou hudbou a hlavní insert song (A Real Hero od College) má takový krásný dvojsmyslný text, který se podle mě váže právě ke Goslingově postavě.

Z celého filmu mám takový zvláštní pocit, rozhodně se na něj podívám ještě jednou a pokud možno v kině. Film bych doporučil všem, kteří hledají nějaký méně všední filmový zážitek, rozhodně se nebude líbit všem, je nutné si k němu najít cestu, ale pokud se vám to podaří, tak vás čeká slušná jízda.

Stargate/Code Geass aneb dvojí tvář nostalgie

2011-08-20T05:45:00.000-07:00

Již několikrát jsem zde naznačil, jaký význam pro mě mělo sledování Stargate, když jsem byl menší. Docela dobře si pamatuju úplně první díl, který šel kdysi ráno na Nově, částečně proto, že tam byly výbuchy, létající lodě, určitý humor a ano částečně i díky nezapomenutelné scéně s bradavkami, jakkoliv se na tuto notu v dalších dílech už nehrálo. Zajímavé je, že Children of the Gods (jak se první epizoda nazývá) byla upravena, doplněna o nové triky a vydána v roce 2009 jako direct-to-DVD film a v této poupravené verzi, která je o sedm minut kratší již scéna s odhalenými bradavkami chybí. Prudérnost zdá se dokáže působit i zpětně. Každopádně od prvního dílu jsem začal sledovat Stargate pravidelně a jelikož se brzy přidali i moji kamarádi, tak bylo o nekonečné zasvěcené debaty postaráno. Časem jsem se dostal i k Atlantis, kterou jsem vlastně jednu dobu sledoval souběžně s původní SG-1, což představovalo ekvivalent sedmého nebe... Poté, co byla Universe zrušena mi to nedalo a znovu jsem se podíval na dva vcelku náhodně vybrané díly SG-1.

Konkrétně se jednalo o dvoudílné finále sedmé série (Lost City) obsahující i jednu větší bitvu nad základnou Antiků na Antarktidě. Nostalgicky mi v hlavě vyskakovaly důvěrně známé momenty, jaké však bylo moje překvapení, když jsem si tenhle dvoudíl skutečně pustil. Závěr sedmé série byl původně odvysílán v březnu 2004, takže zdánlivě ne tak dávno, přesto je úroveň triků vážně žalostná. Bohužel jak je člověk zvyklý na současnou televizní produkci a její úroveň speciálních efektů, tak se nedá nic dělat, ale v porovnání s nimi Stargate jednoduše neobstojí. V mojí paměti ty triky vážně nevypadaly tak špatně, ale co, přece na tricích zrovna Stargate nikdy vyloženě nestavěla. Hledal jsem tedy onen pověstný humor, který jsem si myslel, že si tak dobře pamatuju, ale opět přišlo určité rozčarování nad skutečným stavem věcí: upřímně jsem se zasmál pouze několikrát, i když zde se dá argumentovat tím, že po několika shlédnutích mě už nemá co po této stránce překvapit. Dalším problémem, kterého jsem si všimnul je celkové tempo vyprávění; odkojen současnou tvorbou jsem si opět stěžoval na natahované scény nevedoucí nikam, příliš statickou a nenápaditou akci a hlavně na nedostatek napětí. V situaci, kdy je Anubis vlastně nejblíže ke zničení celé planety dostává divák řádnou dávku loučení se s umírajícím Jackem, přičemž už v době vysílání bylo všem jasné, že Jack stejně nakonec neumře, maximálně umře Daniel, ale nad tím se již nikdo ani nepozastaví. Rádoby dojemná anabáze u Jacka doma tak spíše jen natahuje celkovou stopáž, než vyvolává nějaké výrazné emoce. No a ona závěrečná bitva je zase příliš krátká a v některých okamžicích (zejména bitva na orbitu planety) i nechtěně vtipná, což opět musíme shodit na špatnou kvalitu speciálních efektů. Při sledování těchto dvou dílů jsem tak odhalil první tvář nostalgie, tu zrádnou. V mé paměti mi utkvěla v podstatě určitá esence, určitý ideál Stargate, který postupně vytěsnil všechno nedostačující (ano, ani v roce 2004 jsem nebyl z kvality těch triků nijak extra nadšený) a nahradil to něčím jiným. Takto vytvořený myšlenkový konstrukt byl tudíž pravdivý pouze zčásti, ono tam sice všechno pořád je (bitvy, humor, dobře napsané postavy), nicméně ne v tak čisté a bezchybné podobě. Stargate mám a vždy budu mít rád, koneckonců na první lásku se nezapomíná, jen už teď budu více kritický k vlastním vzpomínkám a nebudu k případným dalším reprízám přistupovat s takovým bezmezným nadšením.

Po téhle zkušenosti jsem se rozhodl, že si posvítím na ještě jednu nehynoucí klasiku, která v mých vzpomínkách měla také takový podezřele dokonalý status. Volba padla na Code Geass, anime běžící mezi roky 2006-2008. Z těch novějších mecha mi Code Geass přišel jako čiré zjevení z nebe a jelikož jsem na něj narazil ve chvíli, kdy zrovna začínala druhá řada, tak jsem první sérii sjel zhruba za tři dny v záchvatu neskývaného nadšení. Mecha mám rád asi i proto, že jedním z mých prvních anime byl Gundam SEED, který jsem taky sjel zhruba za pět dní a to mě asi trochu poznamenalo... Na CG mi přišlo sympatických hodně věcí správně antikladným hrdinou začínaje a pěkným designem mechů konče, co jsem ale nejvíce oceňoval byla ta epičnost, která neustále gradovala. Doteď si pamatuju některé scény a při opětovném sledování několika dílů z první série a zhruba první poloviny série druhé jsem byl utvrzen ve svém přesvědčení, že CG nic ze svojí krásy neztratil. Byla mi tak odhalena druhá tvář nostalgie, a sice ta pozitivní: díky svým vzpomínkám jsem byl schopen uchovat si jakési čiré nadšení, které jsem prožíval při prvním shlédnutí a toto nadšení se mi v takřka stejné míře vrátilo při opětovném sledování, i když jsem již většinu zvratů znal a věděl, co můžu očekávat. So thanks a lot baby, though we'll never be the same.

Blue Mountain State (Seasons 1 & 2)

2011-08-18T03:23:00.000-07:00

Season I

Na tuhle ,,american pie style'' komedii z prostředí college fotbalu jsem narazil vlastně úplnou náhodou. Původně jsem se k ní totiž dostal při projíždění hesla Smallville na wikipedii, kdy jsem se díval, co dalšího (nepochybně skvělého) ti herci stihli natočit, no a narazil jsem na starého známého: Sam Jones III, který ztvárnil Clarkova nejlepšího kamaráda v prvních třech sériích Smallville. Každopádně jsem sjížděl jeho filmografii a narazil jsem na nový seriál se zvláštním názvem Blue Mountain State a rozhodl jsem se ho vyzkoušet.

Jedná se o seriál resp. sitcom mapující osudy několika hráčů vysokoškolského fotbalu (přirozeně, že se jedná o tu americkou verzi, žádný lame soccer); ti hrají za tým Goats právě na univerzitě Blue Mountain State. Příběh jako takový zde v podstatě neexistuje a každý díl se točí okolo nějaké jiné linky/problému, který musí protagonisté vyřešit, díly tak na sebe vůbec nenavazují a až na pár lehkých odkazů je vlastně nemusíte ani sledovat v chronologickém pořadí. O nějakém vývoji postav také nemůže být řeč a jediné co zbývá je tak zábava. Hrubozrnná, jednoduchá, povrchní, vulgární a přesto schopná vyvolat na tváři úsměv. Musím uznat, že po všech těch rádoby inteligentních knihách/filmech/whatever, které občas čtu/sleduji je tento seriál vítanou změnou a ideálním protředkem pro duševní relaxaci. Pro všechny příznivce American Pie a podobných filmů je tento seriál jako dělaný a zejména postava kapitána týmu Thada je přímo zosobněním této formy humoru. Díly jako jsou např. Pocket Pussy, Promise Ring, The Drug Olympics nebo Marathon Monday jsou vlastně dokonalými klenoty v rámci svého žánru a dokáží pobavit i po několika shlédnutích. Pokud je člověk schopen oprostit se od svého intelektuálského povýšenectví, pak si první sérii BMS může neskutečným způsobem užít. Myslím, že synopse na wikipedii popisuje tuhle směs na hranu dovedených postav a jednoduchého humoru dokonale:

The series Blue Mountain State is about a fictional college and its fictional football team "The Goats". It covers topics of college life, including football, sex, drinking binges, drugs, wild partying, and hazing.

Season II

Druhá série je bohužel značně horší. Pokud bych měl použít nějakou vhodnou metaforu, tak první série představuje tu skvělou zdánlivě nikdy nekončící párty a série druhá je probuzení ráno vedle holky, která vůbec není tak pěkná jako před pár hodinama s ukrutným sušákem, hlavou na prach a poblitým tričkem. Docela ucházející postava Craiga ztvárněná naším hrdinou ze Smallville bohužel musela být vyškrtnuta, protože Sam Jones III momentálně sedí ve vězení a byla nahrazena mnohem slabším Radonem, kterého hraje úplně neznámý Page Kennedy. Ten zdaleka není tak vtipný a o nějakém hereckém výkonu již také nelze hovořit. Zcela se vytratila chemie fungující mezi trojicí Thad-Alex-random black guy, protože Radon na to zkrátka nemá. Zároveň došly scénaristům nápady a žádného jasně hitového dílu se prostě nedočkáme a paradoxně tak nejlepším dílem druhé série zůstává úvodní Controversy. Tam, kde se měla druhá série rozjet a naplno zapojit nové postavy do okolního dění bohužel zůstává pouze hluchá vata a nicneříkající vtipy s nyní již velmi přehrávajícími herci. Druhá série se tak stala obrovským zklamáním a dojel jsem ji víceméně ze setrvačnosti a v marné naději, že objevím nějaký záblesk skvělé první série; procentuálně asi 90% pro první sérii a 30% pro sérii druhou.

Nicméně divácky si BMS nepohoršila a vysloužila si tak třetí sérii, která odstartuje koncem září tohoto roku a já u toho nebudu chybět. Klesnout níž už moc nejde, takže doufám a věřím ve vzestupnou kvalitu třetí série, která se snad opět trochu přiblíží vynikající první sérii a vlije tomuto seriálu novou krev do žil.

Go Long! Go Deep! Go State!

There's always a mole in the CTU

2011-08-17T09:15:00.000-07:00

Doháním resty mezi něž patří i pár sérií 24. Jack Bauer měl u mě kdysi pozici nezranitelného poloboha s devítkou; začínal jsem poměrně klasicky od první série, která mě překvapila svojí svižností, tempem a hereckými výkony, stejně tak jako svými velmi dobře zvládnutými akčními scénami s důrazem na respektování reality. Druhá série byla zlomovým okamžikem, protože ji dodnes považuji za vůbec to nejlepší, co může televize v rámci akčního seriálu nabídnout; Jack se zde definitivně stává one man army/torture expert a divák se jen nestačí divit. Naproti tomu třetí série se ukázala býti obrovským zklamáním: nudné a zmatené pobíhání po Mexiku mi tenhle seriál dokázalo na dlouhou dobu znechutit. Po pár letech jsem se ale k Jackovi a CTU zase vrátil a sjel sem šestou a sedmou sérii, k těm můžu dodat jediné - solidní práce. Osmá a bohužel poslední série byla mnou sledována když běžela v televizi a ačkoliv to byla velká změna (žádné L.A., žádné CTU, mnoho nových postav), tak musím uznat, že tahle show dokázala odejít s grácií a i osmá série se řadí k tomu lepšímu, co nám tenhle seriál dokázal nabídnout.

Africké intermezzo s názvem Redemption, které zní skutečně hodně béčkově si stále schovávám na horší časy, nyní se snažím dorazit kdysi rozdívanou pátou sérii (zbývá mi posledních několik dílů) a mám před sebou čtvrtou sérii, kterou jsem kdysi také načal, ale nedokázal dokončit a opustil jsem ji tudíž hned na začátku, tuším, že někdy okolo pátého dílu. Čtyřku i pětku určitě dojedu ještě přes tyto prázdniny no a ta nešťastná trojka a Redemption budou muset počkat na příhodnější dobu. Chtěl bych dodat už jen jediné: díky Jacku za každý akcí nabitý den!

Všechna piva světa III (Belgium at home edition)

2011-08-15T03:05:00.000-07:00

Tento text má zhruba roční zpoždění, nicméně snad to příliš vadit nebude. Minulý rok jsem měl na prázdniny objednanou krabici (4x6 třetinek) belgických speciálů a tento rok jsme si s mojí přítelkyní splnili tak trochu sen a do Belgie, tedy přímo ke zdroji jsme vyrazili na dovolenou. Na dovolené jsem samozřejmě vyfotil co se dalo, následující report se týká však oné krabicové verze belgických lahůdek. Jelikož jsem neměl ještě v té době iPhone, tak je kvalita fotek jednotlivých pivek povětšinou žalostná, uvádím zde proto pouze hromadné foto pořízené hned po příjezdu. Tasting notes mi ležely na stole napsané ještě tužkou skutečně dlouho, ale rozhodl jsem se je příliš neupravovat, takže zde máte můj rok starý komentář k následujícím pivům:

Achel Blond
- trapistický Achel jsem ochutnal i v verzi Dark, tato světlá varianta je o něco lehčí (8% alc.); pivo tradičně bohatě krémové a vysoce kvalitní pěny, avšak nepříliš výrazné barvy; v chuti se jedná o poměrně snadno rozeznatelný kousek a i v rámci trapistických piv patří k těm lepším značkám, ačkoliv osobně preferuji La Trappe a Chimay.
Celkem: 4/5

Barbar Blond
- Světlý medový ležák zlatavé barvy; med je v chuti skutečně přítomen (ve srovnání třeba s domácím Kvasarem od Černé Hory) a jedná se o pivo sladší, než je zvykem. Hodí se hlavně k něčemu sladkému či jako nightcap, nejedná se o pivo na delší posezení popř. opakovanou a rychlejší konzumaci, oceňuji umění belgických sládků, kteří dokážou těch 8% alc. v té medové chuti umně zamaskovat. Pokud máte rádi sladší piva nebo hledáte skutečně dobré pivo s přídavkem medu, pak jste ho právě našli.
Celkem: 4/5

Barbar Bok
- tmavá verze Barbara vařená pouze v zimě (od října do února) obsahuje rovněž med a má také stejný obsah alkoholu. Barva je nádherná podzimní hněd padajícího listí za západu slunce, stabilnější pěna a celkově komplexnější aroma i chuť odsouvají světlého bratra na druhé místo. Pokud máte příležitost, tak určitě vyzkoušejte, myslím, že ten med se hodí více právě k této tmavé verzi.
Celkem: 4,5/5

Celis White
- Pierre Celis, který stál v šedesátých letech za zrodem moderní podoby Hoegaardenu se osamostatnil a otevřel si vlastní pivovar v Texasu. Celis ukončil činnost v roce 2000, nicméně o dva roky později byla značka zakoupena Michigan Brewery a výroba Celis White byla obnovena. Jedná se o belgickou pšenici neboli witbier a ve srovnání s masově produkovaným Hoegaardenem je zde patrný určitý rozdíl v kvalitě. Celis má barvu zralého sena, je méně citrónový a jeho chuť je více unikátní, resp. není tak unylá jako u Hoegaardenu. Pokud vám belgická variace na pšeničné pivo chutná, pak je Celis povinností, dá se sehnat v některých pivotékách a věřte mi, že Hoegaarden mu nesahá ani po paty.
Celkem: 5/5

Filibuster
- jedná se o belgický pils tedy ležák plzeňského typu. V chuti není příliš hořký a je vcelku snadno zaměnitelný s některým z českých piv, vůně veškerá žádná, barva naprosto standartní, pěna taktéž. Belgie jednoduše není svými pilsenery proslulá a při pití Filibusteru se není co divit; jedná se tedy o naprosto běžné pivo, ideální na osvěžení či posezení s přáteli, avšak od nekonečné řady českých ležáků se ničím neliší, snad jen tím, že má 5% alc. a dobře se pije i v zimě. Nudná klasika.
Celkem: 2,5/5

Nostradamus
- černé pivko s 9,5% alc. barvy půlnoční tmy. Pěna opadává velmi rychle, chuť je však poměrně zajímavá. Jak jsem byl zvyklý na česká tmavá piva s jejich častými nasládlými tóny, tak jsem nebyl na Nostradamuse připravený - je to totiž hořký kávový prorok s odstíny starého karamelu a špetkou kaštanů (ano, nezvyklá kombinace), jen ten dojezd je zvláštní...
Celkem: 3,5/5

Bornem Dubbel
- další z řady černých pivek, tentokráte trochu slabší (7% alc.) dvousladový mok s vyváženou barvou a dobře definovatelnou chutí: směs ořechů a karamelu, vůně ucházející, pěna vynikající. Vesměs dobře pitelné pivko, trošičku podobné i českým tmavým; zajímavostí je, že mniši, kteří ho již několik staletí vaří ho používali i ke 40-ti dennímu půstu, kdy si odpírali veškeré jídlo a přežívali pouze na tomto pivu.
Celkem: 4/5

Cuvée des Trolls
- v barvě podobné Celis White; velmi osvěžující pivo s naprosto odzbrojující chutí (citron, špetka curacaa); dle legendy se o tuto fantastickou chuť starají po nocích pivovarští rarášci, voní to moc pěkně po létě a slunci a chutná to jednoduše výborně. Spolu s Celis White se jedná o jasné letní hitovky.
Celkem: 5/5

Satan Red
- pivo příjemně podzimní červené barvy se samotným Luciferem na etiketě se mnoha ohledech podobá Boucanier Red Ale. Pěna slabší, chuť poměrně bohatá a postupně se na jazyku rozvíjející. I přes svých 8% alc. je Satan spíše jemnějším ve své chuti, bohužel už si nedokážu přesně vybavit jednotlivé komponenty, nicméně vím, že se o žádnou supernovu nejednalo, což se odráží i v mém lehce nadprůměrném hodnocení.
Celkem: 3,5/5

Satan Gold
- krásná zlatavá barva, stejně jako červená varianta má 8% alc.; pěna velmi dobrá (krémová a správně hustá, celkově kvalitní). Chuť je také výraznější a blíží se kupříkladu k takovým Augustijnům. Tento Satan je dobře pitelný, nicméně v rámci profláklé kategorie silných belgických piv se jedná přeci jen o klasiku, která neurazí ani nenadchne. Na čtyři body to není, ale lepší než verze red určitě je.
Celkem: 3,5/5

Dendermonde Tripel
- lehce zapomenutelné pivko, prakticky ničím výjimečné není; pěna dobrá, nádherná barva se snaží zachránit podprůměrnou chuť. Alkohol zde není tak dobře maskovaný a je cítit na jazyku, v rámci silných belgických ale jednoznačné zklamání.
Celkem: 2/5

Scaldis Amber
- jedno z těch opravdu silných piv, má na české poměry neuvěřitelných 12% alc.; vynikající jemná pěna, nádherná karamelová barva a stejně tak bohatá mazlavě sladká chuť s prvky karamelu, hořké čokolády a podzimního slunce; výrazná a těžká vůně. Alkohol velmi citelný, není zde snaha o nějaké maskování, nicméně na pitelnosti to kupodivu příliš neubírá. Jedno z velkých překvapení.
Celkem: 4/5

Augustijn Grand Cru
- klasický světlý Augustijn mi chutná hodně (mniši z Gentu prostě umí), rozhodl jsem se tedy vyzkoušet jeho luxusnější verzi Grand Cru a nezklamala! Silné pivo světle zlatavé barvy (9% alc.); konzistentní a dobře držící pěna. V chuti velmi podobný svému chudšímu kolegovi: nasládlé výrazné tóny s hořkým zakončením, skutečně solidní pivko.
Celkem: 4/5

Augustijn Dark
- řadu Augustijn začínám pomalu ale jistě milovat, ani tmavá varianta me nedokázala přesvědčit o opaku.Augustijn Dark má 7% alc., pěna je ještě hustší než u Grand Cru a také se vytrvale drží a neopadává. Tento belgický speciál má exkluzivní barvu na hranici tmavě hnědé a lehké černi, ve vůni lze rozeznat klasickou směs karamelu s trochu temnějšími tóny, v chuti se ale jedná o poměrně konzervativní záležitost (hořká čokoláda). Z tmavých klášterních pivek moje osobní jednička.
Celkem: 4,5/5

Sto způsobů držení zbraně (fragment)

2011-08-10T12:49:00.000-07:00

Velmi dávno jsem zde zamýšlel publikovat sérii článků zabývající se akčními filmy a seriály, konkrétně pak jejich mírou realističnosti, za ukazatel této míry jsem zvolil způsob držení zbraně. Jak už to tak bývá z celého grandiózního nápadu postupem času sešlo, nicméně se dochovalo torzo prvního článku, který zde publikuji jako fragment. Samozřejmě není úplně vyloučené, že se k celé myšlence ještě někdy vrátím, nicméně v dohledné době je to spíše nepravděpodobné, proto zde chci zveřejnit alespoň pohrobka jedné velké myšlenky. Následující text byl sepsán někdy v první polovině roku 2009 a je zde uveden pouze s minimálními úpravami:

Základním kamenem každého dobrého akčního filmu je jeho uvěřitelnost; s tou si lze přirozeně různými způsobny hrát a vytvářet tak jednotlivé odstíny parodie. Asi se nenajde mnoho lidí, kteří budou přesvědčeni o tom, že Komando (1985) je učebnicovým příkladem realistického akčního filmu, přesto se nejedná o záměrnou parodii a tento fakt se odráží i v hereckých výkonech, kdy Arnold Schwarzenegger s naprosto vážnou tváří nosí na ramenou stoleté sekvoje a masakruje jednu menší armádu s nonšalantní lehkostí přenosného čtyřhlavňového raketometu. Zjistil jsem, že jedním z hlavních ukazatelů realističnosti filmu/seriálu je způsob, jakým protagonista (popř. protagonisté) drží svou zbraň. I z tohoto malého detailu lze odvodit celou řadu dalších skutečností. Po náročném studiu osmdesátkových akčních fláků, Jacka Bauera a bažiny současné direct-to-DVD produkce jsem dospěl k tomuto rozlišení:

I. styl realistický

Hlavním propagátorem tohoto stylu je Kiefer Sutherland a domnívám se, že je to vedle jeho chrapláku jedna z největších předností, kterými disponuje. Esenci této školy pak představuje seriál 24 hodin a to zejména výkony Kieferova alterega Jacka Bauera. Podstata je jednoduchá: přiblížit se co nejvíce realitě; proto také nemají zbraně používané Bauerem k pacifikaci teroristů žádné rádoby high-tech vychytávky. Prakticky se nepoužívají brokovnice, ke slovu se dostanou hlavně devítky, popř. sniperské pušky či samopaly (hlavně zásahové jednotky); nejdůležitější je však to, že se zbraně netváří ani trochu jako makety, tudíž nemají takový ten gumový efekt pozorovatelný například u Stargate univerza. Jak tedy vypadá typický postoj Jacka Bauera? Zbraň drží pokud možno oběma rukama, pečlivě míří a pravidelně mění zásobníky, zbrani dodává váhu (nemáchá s ní jako s vlajkou), jeho pohyby jsou úsporné a dobře odůvodněné a také zde není přítomen syndrom ,,s devítkou klidně zabiju toho chlapa na střeše, která je dva kilometry od mojí pozice''. Jack Bauer toho skutečně moc nebuduje, spíše naopak je přímo nástrojem destrukce, taková klasická one man army, což lze zpozorovat zejména v pozdějších sériích. Z ryze akčních seriálů, kterých je stejně jako šafránu, je 24 opravdovým klenotem a ukázkovým příkladem dobré práce se zbrojním arzenálem. Přítomné míře realističnosti a pečlivosti tvůrců se nedá prakticky nic vytknout, a proto lze tento seriál všem fanouškům akčního žánru jen a jen doporučit.

Sons of Anarchy (Seasons 1-3)

2011-08-09T12:09:00.000-07:00

Raději se přiznám hned na začátku: SoA jsem už jednou rozjížděl, ale nedostal jsem se přes třetí epizodu, nynější okurkové sezóna na poli seriálů mne však přinutila přehodnotit moji dřívější zbrklost a dát těmhle klukům od motocyklů druhou šanci. Na čsfd stejně psali, že se seriál rozjede pořádně až od druhé série, což je skutečně pravda a musím dodat, že ty první tři epizody jsou rovněž nejslabším článkem první série. Druhou šanci využili Sons dokonale a přiměli mně shlédnout všechny tři série čítající 13 dílů každá (na podzim bude uvedena čtvrtá série a předtím se snad ještě dočkáme webisod překlenujících mezeru mezi třetí a čtvrtou sérií), a o čem, že to celé vlastně je?

Charming je typické americké maloměsto, sympatický zapadákov s cedulí ,,the name says it all'' ležící někde v severní Kalifornii, tedy minimálně na první pohled. Nenajdete tu totiž žádný Wall Mart, Starbucks nebo shluky nově postavených domů přes kopírák, naopak Charming je obklopen lesy v soukromém vlastnictví a čas tu plyne zdánlivě pomaleji než v okolním světě. Je to však skutečně pouhé zdání, neboť případným developerům a dalším podnikavým duším stojí v cestě jedna velká překážka a sice místní motocyklový gang Sons of Anarchy, konkrétně jejich úplně první odnož (v originále charter) zvaná Redwood Original. Právě z členů tohoto ,,klubu'' se rekrutuje většina protagonistů seriálu. Sons totiž mají mnoho dalších charters rozesetých po celých Státech i v zámoří (konkrétně v Irsku, kam se v rámci třetí série i vypravíme na menší výlet), my jako diváci však sledujeme hlavně naši jednu charter a její problémy. Sons se totiž živí zejména černým obchodem se zbraněmi, které dováží až z Irska díky svému napojení na Real IRA (Irish Republican Army), za utržené peníze udržují ve svém městě pořádek a hlavně dbají na to, aby se v Charming za žádnou cenu neprodávaly drogy. Tenhle postoj přirozeně generuje nepřátele a tak se v průběhu seriálu setkáme s různými dalšími motocyklovými gangy, moderními neonacisty i psychopatickou agentkou ATF (Bureau of Alcohol, Tobacco, Firearms and Explosives), inu naši motorkáři se rozhodně nudit nebudou.

Kromě opatrného balancování na hraně mocenské rovnováhy se musí Sons potýkat i s osobními problémy a velké a důležité motivy jakými jsou pomsta, čest, věrnost atd. se postupně dostávají ke slovu. Řekl bych, že poměr mezi klubovou akcí a personal stuff je tak zhruba 50/50, záleží na konkrétním dílu, nicméně celý mix je poměrně dobře vyvážený, takže nejste ochuzeni ani o jednu stránku. Celý děj, který se občas trochu vleče, dobře podkresluje hudba složená povětšinou z málo známých a starších písniček. Tenhle seriál se určitě nehodí pro příznivce jednobarevných charakterů, protože zde narazíte pouze na různé odstíny šedi...

Sons of Anarchy mají své kouzlo, ale určitě nejsou seriálem pro každého, naopak vyžadují od diváka trochu trpělivosti, za kterou se však náležitě odmění. Příběh postupem času roste do větší šíře a vztahy mezi jednotlivými postavami nabývají ostřejších obrysů a náležitě se prohlubují, což je u dramatického seriálu jednoznačný úspěch. Pokud překonáte pomalejší rozjezd a celkově trošku rozpačitou první řadu, tak vás čeká slušná porce zábavy v doprovodu sympatických antihrdinů, kteří si jsou za svým klidně přes mrtvoly, avšak vždy za zvuků nějakého cool starého fláku. Jako celek tedy musím současných 39 epizod jedině doporučit.

Macross Frontier: The False Songstress

2011-08-04T01:04:00.000-07:00

Kdysi dávno se tady objevilo preview skvělé anime série Macross Frontier, což je vlastně taková velká pocta původní sérii, která stála u zrodu druhého nejdůležitějšího mecha univerza (po Gundamu samozřejmě). Macross je prakticky první třída pro všechny kdo to myslí s mecha vážně a i když je hodně odlišný oproti Gundamu má přesto stále co nabídnout. Ve svém preview jsem se původní sérií (zde mám na mysli Frontier) nezabýval příliš do hloubky, ale pamatuju si, že v dané době to bylo moje anime nr. 1 a každý týden jsem netrpělivě čekal na release dalšího dílu. K samotné recenzi Frontieru jsem se už nakonec nedostal, nicméně to bylo skvělé anime a hodnotím ho určitě na takových 90%, úplná stovka to není zejména kvůli otevřenějšímu konci a celkově zběsilému tempu posledních tří dílů. No a nyní se konečně dostáváme k tématu tohoto článku a sice se jedná o první film, který se pokouší převyprávět první polovinu Frontieru, resp. prvních 13 dílů ze série. Schválně zdurazňuji převyprávět, protože rozhodně nejde o doslovný přepis seriálu (jako např. u současných NGE filmů).

Děj se opět točí okolo základní osy seriálu (popis naleznete v původním preview), nicméně je zde hned několik zásadních změn. Film musí logicky pracovat s menší časovou stopáží, než 26-ti dílný seriál a i proto jsou zde některé změny takříkajíc z nutnosti provedené a ne vždy působí přirozeně. O co se konkrétně jedná? Takže Ranka se zná s Altem od úplného začátku a je do něj už i zamilovaná, Alto posléze potká Sheryl opět na jejím koncertu a při prvním útoku Vajra jí zachrání také život. Brera se objevuje již také hned v prvních minutách a vystupuje coby Sherylin bodyguard. Sheryl ztrácí zase svou náušnici, Alto ji hledá a tohle slouží jako nucená odbočka k většímu prohloubení jejich vztahu, což kulminuje ve známé scéně, kdy Sheryl dává Altovi polibek u fontány, což má být jakýsi začátek onoho v seriálu tak dobře propracovaného milostného trojúhelníku, který je zde však ve velmi zkrácené a nepříliš uvěřitelné podobě. To je docela škoda, protože se určitě jednalo o jednu z hlavních předností seriálu. Druhou stranu kontroverzní mince ,,převyprávění'' je sympaticky nízký počet recyklovaných scén, po srovnání s původními díly jich skutečně zbyde pouze několik (ani první koncert Sheryl nezůstal ve své původní podobě). Přirozeně nepříjemný je otevřený konec, kdy děj kulminuje po jednom větším útoku Vajra na samotný Frontier, přičemž hlavní zápletka postupně odhalovaná v rámci 13 dílů seriálu je zde pouze jemně načrtnuta a hlavní antagonistka Grace má jen velmi malý prostor. Zajímavé je určitě zjištění, že druhý film v pořadí s názvem The Wings of Goodbye má obsahovat alternativní konec, což bude určitě zajímavé a možná se dočkáme i nějakého rozuzlení v rámci trojice Ranka - Alto - Sheryl.

Macross to jsou především vynikající songy, bohužel (a je to pouze můj značně subjektivní názor)ty nové prezentované zejména v rámci Sheryliných koncertů jednoduše nedosahují kvalit seriálových pecek. Žádná jasná hitovka typu Triangular, What 'Bout My Star nebo Diamond Crevasse se zde nenachází a nejlepší části soundtracku jsou tak reprízy již seriálem ověřených trvalek. Je to dvojnásobná škoda, protože právě spojení hudby a bojových scén (resp. výrazná role hudby v samotném příběhu) činí Macross unikátním. Neoriginalita a nevýraznost nových singlů se projeví už v kontrastu s pomalu zpívaným Aimo a když nastoupí reprízy dalších fláků již s doprovodem kapely, tak již skutečně nemají nejmenší šanci. Doufám, že druhý film na tom bude po hudební stránce lépe.

Závěrem je nutné dodat, že tento film ačkoliv obsahuje několik zajímavých doprovodných scén (pohřeb Henryho Gilliama, Sheryl a Alto na výletě na Island 3 apod.) tak kvalit seriálu nedosahuje, proto bych všem doporučil nejdříve shlédnout seriál a až poté se podívat na film, který je spíš takovou třešničkou na dortu. Příliš zkrácené budování vztahů mezi jednotlivými postavami, praktické opomíjení některých vedlejších postav spolu s nepříliš povedeným soundtrackem jednoznačně táhnou tento počin dolů do hlubin šedého průměru. Určitě to není nedívatelné, koneckonců je to pořád Macross, ale začátečníkům doporučuju jednoznačně skvělý seriál před průměrným filmem, třeba hodnocení vylepší druhý film, který bude k dostání v říjnu tohoto roku.

Caught in Tsubasa RESERVoir CHRoNiCLE

2011-07-29T09:32:00.000-07:00

Začal jsem po delší době sledovat trošku náročnější a hlavně delší anime a sice právě onu notorickou Tsubasu, kterou jsem poněkud nepochopitelně (jako dřívejší nezastavitelný fanda veškeré fantasy) do této doby míjel. Nicméně princip náhody funguje vždy a při náhodném brouzdání internetem jsem narazil na skvělé 720p verze obou sérií, filmu i doprovodných OVA... Jsem zatím u osmé epizody a musím uznat, že už v té první byly určité náznaky epičnosti (příchod všech hlavních hrdinů do Japonska), která se postupně začíná dostávat na povrch, jakkoliv je rozjezd zatím spíše pomalejšího rázu. Neuvěřitelným způsobem tento serál vydzvihuje vysoko nad průměr jeho úžasná hudba, často se přistihnu, že nechci aby daná třeba i natahovaná scéna skončila, protože v pozadí hraje něco neuvěřitelného... Naposled jsem měl podobné pocity po hudební stránce u Angel Beats a předtím u Macross Frontier. Tenhle článek nemá sloužit ovšem jako žádné preview nebo něco podobného je to spíše takový výkřik do tmy ilustrující mé současné pohlcení Tsubasou jako celkem, recenze všech částí tohoto anime opusu sem budu postupně nahazovat, takže dočkejte času, já jdu na devátý díl :D.

Cause baby I'm a Slytherin and girl you are a Gryffindor

2011-07-27T04:33:00.000-07:00

Takže asi nejvíc kávové pivko (Black Damnation II) v mojí dosavadní kariéře mně přirozeně dovedlo na youtube k heslu harry potter + hero + music video a ne nemyslím tu verzi od Nickelback, nýbrž tu nejlepší od nesmrtelného Enriqua Iglesiase...

Proč? Protože Enrique-fucking-Iglesias!!!

Každopádně po uspokojení téhle guilty pleasure pramenící mj. i z určitého smutku, neboť po konci Stargate skončila nyní i další z legend mého dospívání a sice slovutný Harry Potter, který to zařízl monumentální bitvou o Bradavice a pak totálně podělal nechtěně vtipným a zbytečným epilogem. Snad se někdy utrhnu k dalšímu HP maratonu a pak sem nahodím shrnutí celé série. Jinak nadpis je úryvek ze super super písničky, kterou sem náhodou našel právě na youtube a ano kdysi jsem na wizard rocku vážně ujížděl, tuším, že to bylo okolo páté nebo šesté knížky a drželo se mně to přes půl roku. A Hot Tub Time Machine je jedna z nejlepších komedií, které jsem kdy viděl a nestydím se za to, smál jsem se víc než u obou Pařeb dohromady. Jo a tady máte tu nádheru, jsem pořád stuck on repeat:

Nausicaä of the Valley of the Wind

2011-07-12T01:13:00.000-07:00

Nausicaä sice pochází z doby před založením Studia Ghibli, ale již tradičně je řazena do kánonu filmů, které toto slavné japonské studio vytvořilo; pro detailisty však prvním ,,regulérním'' filmem z produkce Ghibli zůstává o dva roky starší Laputa. Já na takových detailech příliš nelpím, směrodatná je pro mě Miyazakiho režie a ostatně je také velmi zajímavé a poučné vidět mistrovy začátky. Zejména ve vztahu k Laputě můžeme pozorovat určité paraboly a příbuzné motivy.

Tisíc let po katastrofické válce, která málem vyhubila lidstvo a zničila ekosystém celé planety se po velké části Země rozprostírá toxické Sea of Decay, jakási obří džungle plná nedýchatelného vzduchu a obřího hmyzu. Roztroušené lidské kolonie se zoufale snaží zastavit neustálé rozšiřování džungle a oddálit tak svůj nevyhnutelný konec. Ani v tomto postapokalyptickém světě však nepanuje mír, zbytky lidstva soupeří mezi sebou navzájem o vzácné suroviny a válka rozhodně není mrtvým pojmem. Diváci se seznamují se sympatickou Naušikou, princeznou z Větrného údolí, jedné z malých zemí plné mlýnů a zelených pastvin nacházející se u moře, které zároveň zabraňuje džungli, aby ji pohltila. Naušika je sice schopnou bojovnicí, má ale pochopení i pro obří hmyz obývající džungli a snaží se najít způsob, jakým by mohli lidé a hmyz nerušeně existovat vedle sebe. Idylická expozice končí ve chvíli, kdy v údolí ztroskotá válečná loď militantního národa Tolmekiánů nesoucí na palubě zárodek posledního obřího válečníka, zbraně, která zapříčinila konec světa. Do hry se posléze vloží i třetí země: Pejite, která je s Tolmekiány ve válce. Naušika zajatá Tolmekiány je osvobozena pejitským princem Asbelem, podaří se jí ale zabránit katastrofické válce, která může zničit její milované údolí?

Tolik tedy k ději, máme zde Naušiku - vlastně prototyp Miyazakiho hrdinky; Naušika má určité nezpochybnitelné kvality a vznešený cíl, kvůli kterému neváhá položit vlastní život (podobně jako princezna Mononoke). Důležitý motiv ,,chlapec a dívka zachraňují svět'' je zase více rozveden v Laputě, přesto i zde je přítomný, avšak ne v tak silné míře, což je dáno i pozdním uvedením Asbela na scénu a jeho menší rolí oproti Naušice. Tato asymetrie ve vztahu dvou protagonistů je až nápadná, Naušika je zde hlavní hvězdou a nejdůležitější postavou, je přítomná ve většině scén. Zde se nabízí srovnání s Laputou, kde máme také dvojici protagonistů, ale s obrácenými rolemi: Pazu je silnější z dvojice a má tudíž roli ochránce, přesto je vztah Pazua a Sheety vyrovnanější; tato symetrie pramení i z postupného budování jejich vztahu v průběhu celého filmu. Kromě saviour motivu je zde samozřejmě velmi silný ekologický podtón, aneb kam až může člověk zajít a co na to příroda. Narážky na nepoučitelnost lidí, kdy dokážeme i po takové katastrofě znovu pozvednout proti sobě zbraně jsou více než očividné. Celkově však musím uznat, že přílišné zaměření na Naušiku škodí ostatním postavám a zejméná záporáci jsou zde pouze lehce načrtnutými postavičkami a postrádají hloubku. Film se také zpočátku pomaleji rozjíždí, aby se pak už nezastavil (v podstatě od havárie tolmekiánské lodě začne nabírat rychlost) a kdoví, možná dojde i na naplnění některých starých proroctví...

Pokud vám nevadí jasné ekologické poselství a starší animace, pak se vám Nausicaä bude určitě líbit. Pro mě bylo především zajímavé sledovat Miyazakiho počátky a rovněž podobnost s navazující Laputou (jako pomyslná spojka mezi filmy/Miyazakiho pomrknutí na diváky slouží taková ta liškoveverka, kterou má Naušika pořád u sebe a se kterou se později setkají Pazu a Sheeta v zahradách Laputy). Hlavně od druhé poloviny má film rychlé tempo a je těžké se od něj odtrhnout, všem příznivcům Studia Ghibli proto mohu jen doporučit.

Porco Rosso

2011-07-11T01:05:00.000-07:00

Během léta se snažím dohnat některé resty mezi něž patří i několik starších Miyazakiho filmů, postupně se zde tedy objeví i jejich recenze. Prvním na řadě je v pořadí šestý film japonského génia: Porco Rosso. Děj se odehrává v meziválečné Itálii v době vzestupu fašismu (který zde Miyazaki stylizuje vlastními barvami), hlavním protagonistou je bývalý pilot italské armády, nyní letec na volné noze. Hrdina je navíc stižen záhadnou kletbou a proměněn v prase (Porco Rosso znamená v italštině červené prase, což je zároveň i narážka na barvu Porcova letadla). Porco tráví své dny na opuštěném ostrově a příležitostně se nechá najmout na boj proti vzdušným pirátům. Situace se zkomplikuje s příchodem amerického leteckého esa Curtise, který se snaží zvítězit nad Porcem v leteckém souboji a rovněž má zájem i o jeho starou přítelkyni Ginu, kterou by si rád vzal za manželku. Gina, vdova po třech pilotech, provozuje hotel Adriano, kde se schází všichni piráti a další živly z celého Jadranského moře a zároveň chová určité city k Porcovi. Po prvním prohraném souboji odcestuje Porco do Milána a nechá si od mladé mechaničky Fio přestavět své letadlo, aby se připravil na odvetný a poslední souboj s Curtisem...

Na rozdíl od mnoha dalších Miyazakiho filmů zde máme mužskou hlavní postavu a také poměrně pomalu plynoucí a nepříliš kompikovaný děj. Motiv vzdušných pirátů objevující se již v Laputě (první film studia Ghibli) je zde rozveden do větší šíře. Porco Rosso se také nezabývá Miyazakiho oblíbeným tématem: ekologií, naopak je zde patrná i absence ,,velkých'' témat. Odpor vůči fašismu zde v malé míře citelný je, ale děj se jím příliš nezabývá, většinu filmu tvoří právě soupeření mezi Porcem a Curtisem. Fascinace tvůrce létáním je zde velmi patrná a celý film lze chápat i jako poctu průkopníkům letectví. Zajímavá je také historická a geografická určitelnost, jako vlastně jediný z Miyazakiho filmů je tento pevně uchopen v čase a prostoru a mohl by se odehrát ve skutečném světě; s tím je také spojena možná pro někoho překvapivá absence jakýchkoliv prvků fantastična (pomineme-li Porcovu kletbu). Hudba i animace jsou klasicky na výborné úrovni, přesto však nedokáží zamaskovat slabiny scénáře.

Osobně mi tento snímek přišel jako nejslabší z těch, které jsem měl možnost od Miyazakiho shlédnout. Pomaleji plynoucí a příliš povrchní příběh mě nezaujal natolik, abych si Porco Rosso v dohledné době pustil znovu. Mnohem raději mám jiné snímky z produkce studia Ghibli, přesto pokud jste od Miyazakiho dosud nic neviděli je i Porco Rosso dobrým začátkem a pro příznivce letadel a létání obecně to platí dvojnásob.

Daydream Nation

2011-07-07T02:49:00.000-07:00

Nejčastěji zde publikuji svoje dojmy z akčních filmů, ostatně je mám nejraději, takže logicky se i na ně častěji zaměřuji, dnes však udělám výjimku. Viděl jsem totiž jeden menší indie snímek z Kanady, který mne svojí zvláštní atmosférou naprosto uchvátil, řeč je samozřejmě o Daydream Nation. Děj se zpočátku jeví jako klasický teenage coming of age film, avšak právě ona unikátní atmosféra a zajímavá hlavní (anti)hrdinka vydzvihují tento snímek vysoko nad průměr. Po shlédnutí se určitě neubráníte srovnání s Americkou krásou, nicméně jakkoliv je Kevin Spacey a jeho létající igelitový pytlík fajn, tak hands down Caroline z Daydream Nation je mnohem lepší.

Děj sleduje mladou Caroline Wexler, která se zrovna přestěhovala se svým otcem z velkoměsta do malého zapadákova jménem Hangrove, aby zde dokončila střední školu, zatímco její otec zde bude rozjíždět další ze svých developerských projektů. Caroline se rychle zaplete do dvou vztahů a stane se milenkou svého atraktivního profesora pana Andersona i pernamentně zhuleného spolužáka Thurstona. Posléze neustále osciluje mezi extrémy, které oba vztahyv nabízejí a snaží se najít svůj smysl života nebo tak něco. A jestli něco z filmové historie víme s naprostou jistotou, pak je to určitě fakt, že milostné trojúhelníky jednoduše nefungují, takže se všechno zamotává stále víc a víc a celkově film spěje k určitému vyvvrcholení a duševní katarzi na straně hlavní hrdinky, nicméně o tohle tu vážně nejde. Tuhle vztahovou omáčku totiž můžete nalézt v jejích nesčetných obdobách v celé řadě nezávislých i mainstreamových filmů, určitě tady nikdo neobjevil znovu Hollywood. Hlavní je celkový feel a atnosféra filmu. U té vztahové linie tak nějak tušíme, že se Caroline i přes všechnu svoji nepředvídatelnost nakonec rozhodne pro jednoho ze svých boyfriendů, nicméně ty zbylé dějové linie jsou zde sice ve velmi okrajovém postavení, ale přesto jsou hodně zajímavé.

A true backwater town jakým Hangrove bezpochyby je totiž představuje samo o sobě značně úchvatnou lokaci a zasazení děje filmu do tohoto místa je i klíčem jeho úspěchu. Sama Caroline s nadsázkou a lehkou ironií popisuje jeho obyvatele jako God-fearing and gun-loving folk, což přesně sedí. Je zde ona klasická kombinace vidláků, opuštěných chat skrývajících se v lesích a tajemství, kterým těžkne samo ovzduší. Přidejme k tomu výrazný zásah do scenérie v podobě neutuchajícího požáru průmyslového komplexu kousek za městem a masového vraha v bílém obleku, který se zaměřuje na teenagery a máme zde atmosféru jakoby přímo vystřiženou z nějaké Capoteho povídky. A ačkoliv Hangrove neleží nikde na americkém Jihu má i přesto docela zřetelný southern feel, což je poměrně zvláštní, ale mě to tak vážně přijde. Ona atmosféra o které tu pořád tak sálodlouze vyprávím je skutečně unikátní a pravděpodobně ji nedokážu moc dobře popsat, takže bude určitě lepší, když se na film sami podíváte. Základná ,,vztahová'' linie je pak protkána jednak lehce nahozenou linií masového vraha a druhak i řadou side stories, které osvětlují minulost některých postav a celkově jsou moc pěkně vymyšlené i provedené.

Daydream Nation má dvě hlavní přednosti: unikátní atmosféru a skvěle napsanou i zahranou hlavní postavu; Caroline je chytrá, manipulativní, labilní, dětinská, rafinovaná, zranitelná, dospělá i dětská zároveň a sledovat její milostné eskapády má rozhodně své kouzlo, navíc se s ní dokážete i sžít, protože to není žádná jednorozměrná postava, ale lidská bytost s celou řadou chyb. Pan profesor Anderson také dozajista překvapí a nejslabším článkem hlavní trojice zůstává tak Thurston, který příliš nevybočuje z mezí své postavy, ale alespoň je zábavné sledovat jeho drogové úlety s kamarády.

Tenhle film prostě musím doporučit všema deseti. Má prakticky všechno, co tak nějak od příběhu bez výbuchů nebo robotů očekávám (a to jsem ani nezmínil skvělý soundtrack). Má i vyrovnané tempo, je správně dlouhý a nikdy nenudí, naopak je to film na více než jedno shlédnutí. Takže go on and enjoy the ride.

Falling Skies (dojmy z prvních tří dílů)

2011-07-01T02:59:00.000-07:00

Nový sci-fi seriál produkovaný Stevenem Spielbergem ve mně už od prvních trailerů vzbuzoval spíše rozpaky než nadšení, to se bohužel nedostavilo ani po shlédnutí prvních tří dílů. Následující text přirozeně obsahuje spoilery.

Jako velký fanoušek science fiction jsem si nemohl dovolit tuhle novinku slibující strhující akci a epický příběh minout, ale nyní musím uznat, že se o kdovíjakou pecku rozhodně nejedná. Příběh se točí okolo skupiny lidí přežívající asi šest měsíců po drtivé mimozemské invazi, která vyhladila během několika dní 80% lidské populace a zničila infrastrukturu a vojenský arzenál celého lidstva. Nečekaně se ocitáme na americké půdě, kde se Second Massachusetts (jak se skupina přeživších nazývá) snaží zachránit, co se dá. Pokud ale čekáte úplnou devastaci ála Terminátor nebo něco podobného, tak jste bohužel na omylu: některá místa byla sice srovnána se zemí, zbytek však stojí dál včetně vylidněných předměstí; jediným vylepšením scenérie jsou obrovské mateřské lodě mimozemšťanů tyčící se nad centry lidských měst. Tahle úvodní omáčka není podáná žádným zajímavým způsobem, naopak jedná se o cheap intro v té pravé podobě - všechno nám odvypráví banda dětí pomocí svých kresbiček, ve kterých si ventilují svůj strach bla bla bla vše v rámci jakési polní třídy, protože naše skupina bojovníků se skládá i z civilistů a je to všechno vlastně takový jeden velký letní tábor. Samotný příběh pak dokumentuje zejména osudy jedné takové menší bojové jednotky, takže tu máme otce tří dětí Toma Masona (dříve učitel dějepisu, nyní druhý velitel 2nd Mass), jeho nejstaršího syna Hala, jeho cool resistance girlfriend Karen no a ten zbytek už jakoby vyjel z nějakého lisu na nezajímavé postavy, namátkou: dva random gangsta černoši s největšíma zbraněma široko daleko (z nich však jeden umře hned na začátku, such a shame), těžce profesionální asiat, nezajímavá doktorka, hard-ass velitel cpt. Weaver apod. Žádná z těch postav není ani zdaleka zajímavá, propracovaná či něčím výjimečná, takže je vám vcelku jedno která z nich umře, což u seriálu tohoto typu určitě nebylo záměrem.

Dobře přes ploché postavy by se ještě dalo přenést, koneckonců je to ,,jen'' sci-fi seriál, takže pokud nás podrží příběh, tak jsme za vodou. Dějová linie sledující pouze odboj proti mimozemšťanům by mi vůbec nevadila, to je přece to hlavní, co od tohoto seriálu očekávám, bohužel tvůrce pravděpodobně napadlo, že by bylo dobré přilákat i další skupiny diváků, takže se setkáváme s něčím, čemu já osobně říkám Jericho syndrom. Jericho byl také nadějný postapokalyptický seriál odehrávají se v USA, kde byla všechna velká města zničena atomovými bombami, bohužel po slibném rozjezdu se dostavila notná dávka rodinných problémů, akce byla upozadněna a celý seriál ztratil svoje tempo a hlavně i smysl a po druhé zkrácené sezóně byl ukončen. Přesně tohle se začíná odehrávat ve Falling Skies, i když lehce rafinovanějším způsobem. První dějová linka je totiž napojena na dvě další: jedna je taková málem soap opera, která se zabývá tím každodenním životem v komunitě, vztahy, vařením jídla, praním a podobnými hrůzami. Ne vážně nechci sledovat jak si nějací fakani jezdí na skateboardu nebo se učí biologii nebo podobné hovadiny, chci krev, akci, výbuchy...a ta třetí linie je úplně nejhorší. Oni ti mimozemšťané z nějakého nepochopitelného důvodu zotročují děti, takže samozřejmě se je ti ostatní snaží zachránit a vůbec mě to nezajímá, kdyby všichni ti civilisté a děcka rovnou umřeli, tak by jsme se možná dočkali i slušného seriálu a ne rádoby rodinného dramatu, které se náhodou odehrává ve sci-fi kulisách.

Když jsme u těch kulis, celý svět vypadá strašně lacině. Vůbec zde není nějaká dobrá atmosféra plná napětí, strachu z neznáma atd.; během dne se normálně prochází 300 lidí vylidněným předměstím po hlavní silnici a všechno je ok, žádné složité ukrývání, prostě se utáboříme ve škole a je to. Občas někde proletí na nebi mimozemská loď, občas narazíme na vybrakovaný supermarket a to je tak zhruba všechno. Je to odfláknuté až hrůza a atmosféra veškerá žádná; celý ten seriál postrádá náboj, tempo i nějaký originálnější nápad, jo a nesmíme zapomenout na povinnou dávku patosu. Pro neamerického diváka bylo už Jericho občas silná káva, ale Falling Skies nezůstává moc pozadu. Nejvíc mě dostal cpt. Weaver, když říkal třináctiletému klukovi: ,,Jimmy you're a good soldier.'' wtf?

Závěrem: Ploché postavy, prozatím nudný příběh, nulová atmosféra, celá řada nelogičností a velmi otravné vedlejší dějové linie dělají z Falling Skies jeden z těch horších seriálů. Bohužel musím se osobně přiznat, že tuhle sérii asi sjedu celou, protože má jenom 10 dílů a teď o prázdninách stejně nic nejde a když už nic jiného, tak je to těžké guilty pleasure. Mám takový pocit, že se u tohoto veledíla ještě pořádně nasměju, i když to tvůrci nezamýšleli. Každopádně doporučit tuhle pecku s čistým srdcem nemůžu, takže shlédnutí je na vlastní nebezpečí.

EDIT (12.7.'11)

Čtvrtý a pátý díl pokračují v nastoleném trendu a zejména pětka hodně zabředává do vztahové břečky nezajímavých postav, začíná se z toho stávat rodinné drama odehrávající se v omšelých kulisách jedné střední školy (jak dlouho tam proboha chtějí asi zůstat?!). Akce se omezuje na nezbytné minimum a jediná jakžtakž zajímavá postava (Pope) mizí ze scény, sice se určitě časem vrátí, ale stejně. Rovněž naše cool povstalecká holka to schytala, i když zatím není jisté, zda je skutečně mrtvá. Každopádně absolutně nechápu, jak mohl tenhle seriál dostat druhou sezónu, skutečně si ji nezaslouží a mnohem raději bych viděl SGU nebo i ty stupidní V(isitors) a to je už co říct.

So today I...

2011-06-30T08:44:00.000-07:00

- got up early
- smoked several cigarettes
- tried to get hold of my friends, but they were busy
- watched a couple of movies
- enjoyed a very unique beer (Abstrakt AB 0:1 in case you're wondering)
- read the first three pages of Paul Johnson's A History of the 20th Century
- watched the raindrops fall from the sky
- had some dark thoughts
- and generally did nothing
- yep I guess, that the summer arrived today.

Winston Churchill - We Will All Go Down Fighting to the End

2011-06-21T08:55:00.000-07:00

Tento výběr z proslovů Winstona Churchilla pronesených mezi roky 1938-45 mě skutečně potěšil. O Churchillově rétorickém umění netřeba pochybovat a předmětná sbírka tento fakt velmi dobře ilustruje. Již první řeč pronesená na půdě britského Parlamentu několik dní po přijetí Mnichovské dohody jistě potěší každého českého patriota, to ovšem neznamená, že zde hodlám hrát na nějakou pofidérní nacionalistickou strunu (ostatně by zněla falešně) a při hodnocení knihy jsem se zabýval na prvním místě kvalitou daných proslovů a až na místě druhém jejich ,,správností'' z pohledu občana ČR. Vraťme se nicméně k onomu proslovu.

V situaci, kdy se celá politická scéna s Chamberlainem v čele plácala po zádech a appeasement byl vyzdvihován coby jeden z největších úspěchů britské zahraniční politiky vystoupil Churchill se značně odlišným názorem a jasně řekl, že obětovat Československo byla chyba a zrada ze strany Západu. Rovněž uvedl, že Británie utrpěla dnem podpisu Mnichovské dohody porážku, za kterou bude muset ještě v budoucnu zaplatit. Jednoduše řečeno: Churchill se nenechal oklamat falešnými přísliby míru ze strany Německa a očekával vypuknutí války v brzké době. Appeasement nemohl představovat trvalé řešení, neboť byl od počátku založen na asymetrickém vztahu, kde se střetávala rozpínavost Německa se snahou západních demokracií o udržení vratkého míru. Někteří politici tehdejší doby se však pokoušeli věřit, že stále se stupňující požadavky Třetí říše v určitém bodě zastaví, historie samozřejmě dokázala pravý opak. Churchill byl právě jedním z těch mála, kdo chápal, že rozložení sil na evropském kontinentu spěje opět nevyhnutelně k ničivé válce... V tomto proslovu také předesílá jedno ze svých hlavních témat (později rozvedené při mnoha dalších příležitostech) a sice neslučitelnost a ambivalenci nacistické diktatury a britské monarchie. Následné vypuknutí války a boj o samostatnost Británie pak chápe nejenom jako prostý válečný konflikt, nýbrž i jako mnohem významnější boj dvou výrazně odlišných systémů organizace lidské společnosti.

Druhou světovou válku tedy nelze zařadit po bok prakticky nekonečné množiny dalších válek a ozbrojených střetů v historii lidstva, je nutné ji chápat jako zásadní dějinný předěl, jako okamžik rozhodujícího zápasu mezi svobodou a okovy, které nacistický režim nepochybně představuje ve více než jedné rovině. Alternativa počítající s celosvětovou nadvládou Německa (popř. v alianci s Japonskem) je vskutku děsivá. Rovina ideálů je pro Churchilla tedy důležitější a umožňuje i specifický pohled na samotnou Británii: ta není pouze velkým ostrovem s určitým počtem obyvatel, ale představuje zejména soubor ideálů, etických a morálních pravidel, které by nacistický Herrenvolk nejraději vymazal z povrchu zemského. Bojem ideálů se Churchill ostatně zabývá i v dalších proslovech zařazených v této sbírce.

Z tohoto krátkého výběru nelze přirozeně dovodit komplexní portrét Churchilla-politika nebo Churchilla-spisovatele, přesto mi určitě pomohl v přiblížení tohoto velikána a navnadil mne na další četbu Churchillových knih.

Sinners & Saints

2011-06-18T01:15:00.000-07:00

Po delší době snímek, který mě skutečně překvapil a potěšil. V téhle akční jízdě sledujeme detektiva Seana Rileyho (herec Johnny Strong si střihnul třeba menší roli v rámci série Fast and Furious) a jeho cestu plnou vystřílených nábojů, krve a dobře sestříhané akce ulicemi post-Katrina New Orlens. Zasazení právě do tohoto města filmu hodně pomáhá a přestřelky v těch stále zpola naprosto zdevastovaných předměstích mají něco do sebe. Pár slov k příběhu: Riley začíná vyšetřovat sérii brutálních upálení na zakázku za kterými možná stojí v tichosti vedená válka drogových bossů, do toho se ve městě ukáže jeho starý army buddy Colin a jejich společní známí začínají záhadně umírat jako na běžícím pásu...

Po úvodní obligátní smrti nejlepšího kamaráda a parťáka v jednom je našemu protagonistovi přidělen nový partner a jedno z největších překvapení celého filmu. Je to černoch a není to big gangsta/terminator, naopak má rodinu, o kterou se přirozeně bojí a Rileyho v přestřelkách prostě moc nepodrží, ten mu naopak musí opakovaně zachraňovat život. To je vážně zajímavé, že druhá hlavní postava filmu je vlastně normální člověk a jako kladná postava navíc i kouří (!!!), což jsem už hodně dlouho neviděl. Zato Riley je poměrně jednorozměrná postava a plasticitě svého protějšku se ani nepřiblíží a celý film jede stylem no mercy/no surrender a.k.a. klasická one man army. Celé je to však hodně dobře natočené a má to takový autentický feel, ten film si prostě na nic nehraje a i když scénář neobsahuje vyloženě žádné wow momenty, tak se nudit nedá a nedá, protože to má drive, spád i šťávu. A dorážení nepřátel tu je vyobrazeno hezky nekompromisně, jediná škoda, že se první kontaktní bitky dočkáme až v úplném závěru, stojí ale za to. Jednoduše mě ten film dostal; nepotřeboval k tomu známé herce, dobrý scénář ani citlivou hudbu, bohatě mu stačila dobře zvládnutá akce a odsýpající tempo, takové filmy by se měli distributoři snažit dostat do kin...čili doporučuju všema deseti.

C stands for Change

2011-06-10T08:41:00.000-07:00

Tak dnes jsem se konečně dokopal k menšímu úklidu (všechno lepší než učit se ekonomii, že?): smazal jsem pár výkřiků do tmy, skoro všechny svoje školní eseje (v obou jazycích) a poupravil jsem úvodní článek. Ten byl původně špatně otagovaný jako odkaz a navíc trochu řekněme nesmyslný a zbytečně vágní, přece jen po pár letech už má člověk trochu představu, jak se to tady bude nadále vyvíjet...

Celkem se ustálila podoba filmových recenzí/dojmů, které chci určitě zachovat, trochu jsem naťukl i hodnocení anime a knih, ale tady jsem spíše na vážkách, protože na anime zaměřených blogů je u nás docela hodně a myslím, že některé jsou i vážně kvalitní, takže v tomhle ohledu se bude jednat spíše o příležitostné články nebo nějaké detaily ze zajímavých sérií. Knihy také raději čtu, nicméně zde mám nahrubo připravené osnovy zhruba čtyř dalších článků, proto se minimálně těchto ještě dočkáte. Rozhodně se chci více zaměřit na pivo a věci s pivem spojené, chystám další pokračování seriálu Všechna piva světa, hodnocení některých pivních akcí či zajímavých hospod. Naopak hudební recenze a pravděpodobně i hudbou celkově se již asi na tomto místě zabývat nebudu, zato plánuju recenzovat hry, ale pouze ty, které jsem poctivě dohrál; momentálně mám rozepsanou monumentální recenzi Fallout 3 a určitě se dočkáte i zhodnocení Gothic 3, který snad tentokráte skutečně dohraju až do konce.

Tolik tedy k blízké budoucnosti, uvítám jakékoliv připomínky/návrhy/whatever. Peace.

IPA is Dead

2011-06-03T07:48:00.000-07:00

V rámci své první návštěvy Zubatého psa jsem si koupil i limitovanou edici čtyř Indian Pale Ale z produkce BrewDog. Pod názvem IPA is Dead se skrývají 0,3 láhve, každá se stejným základem, kterým se stala baby verze jejich klasického Hardcore IPA (tahle má tedy 7,5% alc) dochmelovaná poté vždy jiným druhem chmele. Jednotlivé druhy se jmenují právě po téhle ingredienci, takže tu máme: Sorachi Ace, Bramling Cross, Citra a Nelson Sauvin. Při 75 jednotkách IBU (International Bitterness Unit) se jedná o hořčí pivka, než na které je průměrný český konzument zvyklý, přesto mi chutnaly, protože já hořká piva rád. Nyní tedy přejděme k tomu hlavnímu, tedy hodnocení jednotlivých piv:

Sorachi Ace

S přehledem nejvíce exotický kousek celé kolekce, tenhle druh chmele pochází až z dalekého Japonska, tedy ne zrovna pivu zaslíbené zemi (soudím dle toho, co jsem měl zatím z japonské produkce možnost ochutnat). Kluci z BrewDog sami říkají, že tenhle chmel chutná jako žvýkačky, osobně mi přišel vážně zajímavý. Má hodně pěknou barvu, taková hazy orange s rychle padající pěnou; ve vůni cítím trochu Pink Killera z Belgie (toho však nesnáším), jinak hodně grep a nějaké další ovoce skrývající se v pozadí. Na jazyku překvapí nejprve citronové tóny, které však ke konci přehluší záplava hořkosti. Zpočátku hodně nepřátelsky se tvářící pivko se však hodně vylepší, pokud se nechá trošku odstát a ohřát, pak už ty ostré hrany jsou více zahlazené a jde to líp do krku. Závěrem: určitě zajímavé, nicméně aktivně ho vyhledávat nebudu.

Citra

Další na řadě byl chmel z USA, jedná se o relativně nový druh chmele, hojně využívaný spoustou minipivovarů za oceánem i na starém kontinentu. Barva je v podstatě totožná se Sorachi Ace, vůně je však mnohem komplexnější a kromě obyčejných citrusů lze rozpoznat i mango, ananas a další tropické ovoce, jednoduše ta vůně je omamná a velmi velmi unikátní. V chuti pak samozřejmě narazíme opět hlavně na citrusy, i když mi tam občas skákal ten ananas nebo mango, hořkost je zde v podstatně rafinovanější podobě a vůbec není tak okázalá a hrubá jako u Sorachi Ace. Pěna padá pořád stejně rychle. Závěrem: rozhodně zajímavé pivo, zejména co se vůně týče, pro příznivce tropického ovoce jasná volba a já bych si ho také ještě někdy rád dal.

Bramling Cross

A vracíme se do známějších končin, konkrétně do staré dobré Anglie. Bramling Cross evokuje ve vůni švestky a trochu i brusinky, celkově se jedná o těžší pivko, než dvě výše uvedené. Připomíná mi taky english brown ale, kterých jsem už pár měl a celkově se dá říct, že je docela obyčejné v rámci možností nastavených IPA a BrewDog základem. Pěna i barva zůstávají stejné. Na jazyku se bijí švestky s těžkopádnou hořkostí, lehkost Citra a unikátnost Sorachi Ace je ta tam. Závěrem: spíše obyčejnější pivko, jak ve vůni, tak v chuti, prozatím nejméně zajímavý kousek tohoto kvarteta a taky kandidát na rychlou smrt v dalším kole.

Nelson Sauvin

Poslední kousek pochází ze Středozemě resp. Nového Zélandu. Barva, pěna opět klasika, ale ve vůni a také v chuti je to hodně nekompromisní citron s menšími náznaky grepu a možná jeětě něčeho dalšího. Po Citra určitě druhý nejvýraznější kousek, který stojí za ochutnání. Hořkost je zde spíše přebita těmi tóny citrusů, takže se zdá jakoby ustupovala do pozadí, ona se potom sice úplně ke konci ještě ozve, ale rozhodně ne tak silně jako třeba u Sorachi Ace.

Zde je celkové pořadí od nejlepšího k nejhoršímu:
1. Citra
2. Nelson Sauvin
3. Sorachi Ace
4. Bramling Cross

Kolekci jako celek hodnotím určitě pozitivně, pravda nezvolil jsem nejlepší postup při ochutnávání a pokud se odhodlám ke koupi dalšího packu, pak budu určitě postupovat dle svého hodnocení a nejmíň zajímavý Bramling Cross nechám až na úplný konec. Citra a Nelson Sauvin jednoduše stojí za hřích a vůbec by mi nevadilo pořizovat si tuhle kolekci jenom kvůli nim. Sorachi Ace je velmi osobitý (pro někoho obávám se, že až příliš), ale já si k němu cestu nakonec našel, no a Bramling Cross prostě nemá v téhle konkurenci šanci a vychází mu tak poslední místo.

My sweet escape

2011-05-30T08:39:00.000-07:00

No jo, nějak mě to všechno doběhlo, předběhlo a podrazilo nohy. Na youtube se mi dokola točí (,,stuck on repeat'') Gwen Stefani, Stargate music videa (still sad because of the cancellation) a různé další věci více či méně obskurního ražení. V kině nic nejde, chtěl jsem jít na Kazatele, ale poté, co jsem zjistil, že bez 3D to tentokrát nepůjde si raději počkám na m-HD rip a na další Piráty vážně nemám náladu. Posledním zářezem tedy zůstává vynikající Fast Five, což mi připomíná, že bych si měl dát maraton Fast and Furious a nahodit nějaký větší souhrnný článek...času dost. Nechce se mi učit pracovní právo, tak hledám výmluvy všude možně, ale zítra už budu muset vážně začít.

Včerejší večer byl naprosto skvělý po pivní stránce; konečně jsem se totiž dostal do nově otevřeného pivního baru Zubatý pes, bohužel mám Vršovice opravdu z ruky. V tomhle velmi příjemném moderně zařízeném podniku se totiž na 15 pípách točí piva malých českých pivovarů, ale i piva skotská, dánská či norská. Mým primárním cílem bylo ochutnat hlavně ta skotská piva z produkce pivovaru BrewDog, což je takový velice sympatický menší pivovar, který se nebojí dělat piva jinak. Měl jsem možnost ochutnat jejich Riptide, který jsem dostal k Vánocům a od té doby jsem se těšil na další setkání, navíc naprosto miluju jejich design lahví i kríglů. Beer for Punks mají na svých stránkách, well count me in! Kromě jejich piv jsem ochutnal i piva z produkce norského Nøgne Ø a dánského Mikkeller, která mi rovněž velmi chutnala, no a malou českou výjimku tvořilo pšeničné pivo od Matušky, a to skutečně ostudu naší kotlině neudělalo. Podařilo se mi projet po malých pivech (někdy i 0,2 l) celou zahraniční nabídku (samozřejmě pouze tu točenou, lahvový výběr je zde poměrně slušný) na zbývajících 8 českých piv už jsem sílu neměl; alespoň, že jsem dal toho Matušku. S kamarádem jsme si k pivu dali sušenou dračí klobásu nepochybně z pravého draka a studené vepřové výpečky, teplá kuchyně se bohužel nevede, což je asi tak spolu s polohou jediné minus baru. Malý přehled na závěr:

Nøgne Ø - Two Captains Double IPA
Nøgne Ø - Saison
BrewDog - 5am Saint
BrewDog - Hardcore IPA
Mikkeller - Funky E-Star
Mikkeller - Green Gold IPA
Matuška - Pšeničné

Saison hodně překvapil, 5am Saint byl asi nejlepší celkově, Funky E-Star byl velikonoční speciál, takže by byl hřích té šance nevyužít no a Matuškovo pšeničné bylo jako pravý německý weizen.

Jinak jsem pořád docela down ze zrušení Stargate, ale tohle rekapitulační video ze všech sérií mi udělalo vážně radost, takže klikněte na HD a zamáčkněte slzu:

Gothic 3: Forsaken Gods (Enhanced Edition)

2011-05-25T06:13:00.000-07:00

Včera jsem dokončil addon k jednomu z nejlepších RPG, které jsem kdy měl tu možnost si zahrát, a tudíž zde shrnu ve stručnosti své dojmy.

Enhanced Edition v názvu znamená, že hra je obohacena o nejnovější Community Patch, bez kterého ostatně ani není pro obrovské množství chyb hratelná; situace ve srovnání s původním G3 je zde mnohem horší, tam ty bugy pouze iritovaly, zde skutečně brání dohrání hry. Několik slov k příběhu: celá hra se odehrává pouze v Myrtaně, přístupové cesty do Varantu a Nordmaru jsou ,,elegantně'' zavaleny obrovskými balvany, takže smůla. Vychází se z Xardasova konce (tedy Adanosova cesta - vůbec dle mého názoru ta nejmíň cool možnost) a Bezejmenný hrdina se vrací zpět do Myrtany, protože mír, který doufal, že vzejde z jeho činů se jaksi nekoná. Po hádce s Xardasem a následném boji (Xardas R.I.P.?) se hrdina dostává tradičně zesláblý do Myrtany; u cesty je nalezen karavanou obchodníků a procitá na lůžku ve městě Silden. Poprvé v sérii tak hra nezačíná v naprosté divočině (G1 a G2) nebo chudé vesnici (G3), nýbrž rovnou v pořádném fungujícím městě. Hrdina si nejprve promluví s Anogem, který povýšil z bývalého vůdce tábora rebelů na pána celého města. Anog hrdinovi vysvětlí, jak se věci vlastně mají: Myrtana má totiž k míru hodně daleko. Poté co skřeti prohráli válku vzali lidé otěže moci do svých rukou, nicméně se neobjevil jeden silný vládce a vznikly tak hned čtyři střediska moci: Anog vládne centru lovců Sildenu, jeho bratr Inog pak městu obchodníků s artefakty Geldernu, tyto dvě města tvoří přirozenou alianci a vůči ostatním vystupují jako neutrální území. Ve zbytku Myrtany se nadále válčí; Gorn splnil svůj slib a znovu navrátil jedné paladinské pevnosti její zašlou slávu, navíc se pod Gothou rozrostl celý polní tábor Gornovy armády, ta je připravena na střet s druhým nejsilnějším hráčem na šachovnici moci: Thorusem, kterému se podařilo něco skutečně úctyhodného - jako vůbec první člověk se stal velitelem skřetů, za sídlo svého území si zvolil Trelis, kde ostatně v G3 začínal jako strážný. Do zóny Thorusova vlivu spadá i Montera, které velí starý známý nejvyšší velitel skřetů Kan, skřetům rovněž patří i městečko na pobřeží Cape Dun. Poslední ze čtveřice nových uskupení tvoří území pod vládou Leeho sídlícího ve městě králů Vengardu, jeho stráže v palácovém brnění lze nalézt i v Ardee a Faringu. Hrdina rozčarovaný z této situace se rozhodne celou Myrtanu sjednotit, jenže nic nebude tak jednoduché, staří přátelé a známí s vámi jednají trochu jinak, a tak se stane, že prvním úkolem, který získáte je nutnost obstarat si pět doporučujících dopisů pro Anoga (do té doby se s vámi na téma sjednocení Myrtany bude odmítat bavit).

Příběh tedy začíná velmi nevýrazně, plníte nejrůznější vedlejší úkoly, nejprve v rámci získání důvěry Anoga v Sildenu, později pro Inoga v Geldernu. Poté, co se vám podaří oba bratry přesvědčit jste vyslání za Thorusem do Trelisu nebo za Gornem do Gothy. Po úvodní části se totiž hra na chvíli dělí na dvě různé linie, nicméně vzhledem k naprosté nevyváženosti obou linií, kdy ta Gornova je zhruba o 90% kratší, než Thorusova není následná volba příliš těžká. Určitě doporučuju na první dohrání zvolit Thorusovu cestu, protože za Gorna je už tak krátká hra kratší a mnohem méně zajímavější. Bohužel má hra pouze jeden konec, takže nakonec se stejně vrátíte přes Leeho ke Gornovi a hru zakončíte jako kladný hrdina, respektive nyní již jako nově korunovaný Rhobar III.

Bojový systém, učení kouzel, alchymie, kovařina apod. jsou pořád stejné, zde tedy žádná změna není. Hrdina například začíná už jakoby na určitém levelu, takže ovládá kupříkladu boj s těžkými zbraněmi na první úrovni. Ani Enhanced Edition se bohužel nevyhnula chybám a nedomyšlenostem: k čemu je vám perk odolnost proti chladu nebo horku, když se nemůžete dostat z Myrtany? V Cape Dun se pořád různě válí vlčí kůže, které bylo potřeba nasbírat pro jeden quest v G3, farmy, lovecké chaty a další jsou nyní prostě prázdné, žádná snaha je zaplnit postavami a úkoly, ledoví golemové se klidně potulují nad Vengardem, skupina no name hraničářů s druidem za Sildenem jsou asi taky součásti nedodělaného questu a jenom tam tak visí ve vzduchoprázdnu. Forsaken Gods jsou bohužel striktně lineárním datadiskem, takže sice můžete podobně jako v G3 jít kamkoliv budete chtít, jenže ve městech se s vámi nebude nikdo bavit a nezískáte tak žádné úkoly, proto musí vaše trasa nutně kopírovat jednotlivá sídla vůdců. Bez vedlejších úkolů lze hru dohrát zhruba za pět hodin, což je zoufale nízké číslo. Nějak se mi při hraní tohoto přídavku ani nechtělo moc prohledávat svět, všechna místa z původního G3, kde se daly najít dobré zbraně apod. jsou nyní většinou prázdná nebo zaplněná různými monstry - nepochopil jsem proč jsou v pobřežní oblasti mezi Ardeou, Cape Dun a Vengardem různě rozesetí zlobři (docela hard monstra) namísto předchozích logických banditů na odpovídající úrovni obtížnosti.

Abych jen nehanil, dají se najít i určité klady: moc se mi líbilo porovnávat města a jejich look s původním G3, pravda taková Ardea, Cape Dun, Faring, Vengard a Geldern se nezměnily vůbec nebo opravdu jen velmi málo (domy ve Vengardu jsou opravené a magická bariéra je přirozeně již věcí minulosti, pod Cape Dun se nachází jedna malá chatka s pár pacifistickými paladiny a skřety a blízko Ardey, kde dřív byli rybáři a chvilku i Lester je nyní skupina skřetů obtěžovaná nájezdy paladinů). Silden se změnil v jedné své části, namísto pracovního tábora zde vyrostla řada domů, nad které ční velký hostinec, Montera se nyní pyšní opravenými hradbami a místo bývalé farmy směrem na Gothu vyrostl velký tábor skřetů připravený odrazit Gornovy výpady na Thorusem ovládané území; nejvíce se změnily však Gotha a Trelis. V prvním jmenovaném městě si můžeme všimnout opravených domů, ale naši pozornost upoutá zejména tábor Gornovy armády pod Gothou, je to vlastně takové stanové městečko a před bývalými farmami před Monterou je vystavěna přes celou cestu palisáda s dřevěnou branou. Trelis je město nyní řekl bych i stejně velké jako Vengard, původní hrad zůstal nezměněn, na Vakově trůnu nyní sedí Thorus, avšak celé okolí směrem na Nemoru a Monteru je osázeno novými domy. Nad jeskyní se zlobry V G3 nyní vyrostl velký skřetí chrám sloužící i jako vězení, okolo je celá řada domů, kováren, obchodů a dokonce i směrem na chrám Prastarých, který rovněž slouží jako vězení, je velká aréna, kde je možno procvičit se v boji s několika skřety.

Celkově je to ale s arénami bída. V G3 mě vždy bavilo si v novém městě zabojovat a stát se šampionem, taky se mi líbilo, že na tu nejprestižnější arénu na hradě ve Faringu jste museli nejprve dobýt všechny ostatní arény a až poté bylo možné se stát šampionem celé Myrtany. Ve Forsaken Gods se má situace takto: zabojovat si můžete pouze v Cape Dun, Geldernu, Sildenu a Trelisu. Aréna ve Faringu nefunguje ani jedna a Reddock je nyní pouze jeskyní s několika monstry, navíc žádná prestižnější aréna neexistuje, takže se nemůžete stát skutečným šampionem. Rovněž mi chyběla přítomnost některých starých přátel, protože se zde zdaleka neobjeví všichni, není zde např. Saturas, Lares, Diego nebo Lester.

Jak bych tedy Forsaken Gods hodnotil? Příběh je nudný a poměrně primitivní, Gornova a Thorusova linie jsou značně navzájem nevyvážené a opravdový spád má hra ve svojí závěrečné půlhodince. Nevrací se všichni staří známí a ti, kteří ano jsou zde většinou jen tak nastrčení ,,aby se neřeklo'' (s Miltenem se třeba setkáte asi 20 minut před finálním bossem...), systém arén mě taky zklamal. Herní doba je skutečně velmi krátká a lineárnost je jednak sérii Gothic cizí a druhak značně otravná a svazující. Na druhou stranu tím, že odpadl Varant i Nordmar je příběh alespoň zpočátku takový kompaktnější a více story-driven v porovnání s G3, nový look některých míst rozhodně stojí za shlédnutí a přeci jen je to pro opravdové fandy povinnost znovu se do Myrtany podívat i když jen na chvíli. Nedodělky zde sice jsou, ale musím pochválit Enhanced Edition za vymýcení naprosté většiny otravných chyb. Podtrženo a sečteno - jedná se o záležitost pro fanoušky série Gothic, jedno dohrání si tenhle přídavek zaslouží, druhé už spíše ne, pokud ale chcete nesporně kvalitnější a delší hru ze stejného prostředí, pak jednoduše sáhněte po klasickém Gothic 3.

Death of a Legend

2011-05-11T00:34:00.000-07:00

Včera jsem viděl poslední díl Stargate Universe a stejně jako Eli pozorující Destiny v FTL jsem i já pocítil smutek smíchaný s nostalgií. Na Stargate jsem koneckonců vyrůstal, a tak s definitivním zrušením SGU odchází i kousek mého já. Malá rekapitulace:

Filmy

Stargate
Stargate: The Ark of Truth
Stargate: Continuum

Seriály

Stargate SG-1 (214 epizod)
Stargate Atlantis (100 epizod)
Stargate Universe (40 epizod)

Určitě by to chtělo nějaký obsáhlejší článek, ten se mi také formuje v hlavě už několik týdnů, ale nyní jednoduše nemám čas, proto bych chtěl na tomto místě alespoň poděkovat tvůrcům a hercům celého Stargate univerza za všechny příjemně strávené chvíle, ať již v naší galaxii, galaxii Pegasus nebo na druhém konci vesmíru. Díky a godspeed.

The glorious days of underage drinking

2011-02-19T08:23:00.000-08:00

Když jsem v patnácti začal chodit s kamarády do hospody (tehdy ještě na starou Vinárku) nemohl jsem si moc vybírat. Sice se v mé malé vesnici nachází na 2300 obyvatel celkem 12 hospod, nicméně nezletilým se nalévalo tehdy jen v jedné, takže skutečně možnost volby neexistovala, a tak jsem se dostal k Černé Hoře. V rámci tohoto retrospektivního přemítání si uvědomuju, že jsem mohl skončit mnohem mnohem hůře, třeba u Gambrinusu nebo Staropramenu, k čemuž naštěstí nedošlo. Začínal jsem tedy na desítce a občasné dvanáctce z černohorského pivovaru, a že to nebyla vůbec sranda! Pivo nám přišlo obecně hnusně hořké, strašně těžké a neelegantní pití, narozdíl od vína, na které jsme byli přirozeně zvyklí, protože to jsme už nějaký ten čas pili (na Moravě se v tomhle ohledu začíná vážně brzo) a nejhorší bylo, že jsme byli po max. třech kouscích na hadry...nebyli jsme absolutně zvyklí i když postupem času jsme se zlepšili a odpadali jsme až tak okolo pátého pivka. No a někdy v průběhu toho památného léta nám to pivo začalo chutnat, tuším, že se to zlomilo po zhruba šesti týdnech; pro mě byly ty večery zvlášť důležité, protože jsem začal studovat na druhém konci republiky a domů jsem jezdil právě jenom na víkendy. Každopádně to bylo vždycky stejné: už ve vlaku mi volali kamarádi, kam že se to dneska jede ,,oslavovat krásu pátečního/sobotního večera'' a pokud se nikam nejelo, pak jsem věděl, kde je všechny najdu - u rohového stolu na Vinárce a před nima pivko. Takže klasicky jako poslední vejdu, sborové čus a už přede mě Roman staví krígl..

V té době jsme rovněž objevovali krásy vodní dýmky a Pavel ji tahal všude s sebou, plus měli jsme dovoleno kouřit ji i na Vinárce (díky Romane), takže náš velký rohový stůl byl tradičně shrouded not in mystery but in smoke:D. Taky pár mých kamarádů kouřilo (vlastně kecám tehdy skoro všichni) a já jsem to od nich přirozeně chytil, přesto jsem se ale naučil pořádně šlukovat až na intru. Úplný vrchol téhle jízdy představoval šňupací tabák, v kterém jsme taky jednu dobu jeli, takže občas to bylo až komické: napil jsem se piva, trochu si šňupl, zapálil si camelku, mezitím ke mě dojela vodárka, takže jsem střídal vodnici s camelkou a tak pořád dokola... A netřeba dodávat, že z Černé Hory se stal symbol a každé další pivko se muselo nejprve vyrovnat tomu ,,našemu'' černohorskému.

Kromě případů, kdy se někomu povedlo doma pokoutně stočit jeden dva litry vína do petky a večerů na Vinárce zbývaly už jenom vesnické zábavy, které se samozřejmě nezměnily za posledních padesát let skoro v ničem. Věkový průměr je tak patnáct let a věřte mi, že tak od devatenácti se tam už budete cítit fakt blbě a hodně staře, je to vážně časově limitovaná záležitost; nicméně přijedete tam kamarádovým autem, protože taxíky jsou drahé, pokud je zábava ve vedlejší vesnici, tak se chodí i pěšky v noci s vínem pěkně po polní cestě ozářené displeji mobilů... Zábava znamená spoustu lidí pod širým nebem nebo v místním Kulturním domě, vstup padesát korun, žádnou šatnu a lidi, kteří očividně přijeli už úplně naprach a jenom si zaplatili vstup, aby si mohli lehnout v areálu do bláta nebo na parkety pamatující ještě destalinizaci a vy je museli překračovat. Zábava taky znamená razítka a brodění se přes potok, aby jste nemuseli platit vstup, dále obtiskování razítek či rovnou razítka vlastní včetně několika barevných variant a zábava samozřejmě znamená a taky ji vlastně symbolizuje levný chlast.

U alkoholu je nutné se zastavit, protože tenhle obchodní model je vážně málem dokonalý. Pokud jste měli štěstí, tak se pořadatelé vytáhli a na zábavě bylo točené pivko, většinou za 20 korun nebo míň, takže good news, right? Bohužel to většinou byl Rebel z Havlíčkova Brodu a vážně netuším proč, jelikož tohle pivo se v okruhu asi 50 kilometrů nikde netočí, takže nechápu, kde ho vždycky vyhrabali; pokud jste měli vážně velkou smůlu, tak to mohl být i jihlavský Ježek nebo podobně opojný mok. Navíc bylo vždy teplé a natočené citelně pod mírou, jenže v patnácti si moc na toho dvoumetrového výčepního vážně vyskakovat nebudete. V nejlepším případě to byl Radegast, ale takových akcí moc nebylo. Ono to po čtvrtém kelímku bylo stejně už jedno. Piva se sice prodá dost, ale na něm se nevydělává, to vážně ne, dělá se to takhle: nakoupíte ty úplně nejlevnější značky, které dokážete najít (nejlépe v Makru) a pak prodáváte panáky za 30 korun, což je samozřejmě velice nízká cena, o které si ve většině barů a hospod můžete nechat leda tak zdát...nebudete mít moc široký výběr, pamatujte si, že jste na vesnici a whiskey nebo cognac vám tu nikdo pít nebude, keep it simple: vodka, borovička, rum, becherovka, nějaký ten zlatý jelzin pro holky a jste vykrytí. Člověk by vážně nevěřil, kolik se toho na těch zábavách vypije, máte tam dejme tomu 500 platících a bar (spíš taková dřevěná bouda, nebo předělaná šatna v kulturáku) je neustále v obležení. To masa alkoholuchtivých lidí se zvětšuje, pokud máte jenom lahvové pivo, na kterém se taky dobře vydělává, když prodáváte teplého Kozla nebo Radegast za 20 korun.

Faster

2011-02-05T02:37:00.000-08:00

Po několika otravných komediích se Dwayne ,,The Rock'' Johnson opět objevuje v akčním filmu...to jsem si alespoň myslel při prvních minutách jeho nového počinu Faster. Tenhle film ovšem není klasická akční smršť, jedná se spíš o dobrý thriller s několika málo akčními scénami. Příběh je docela prostý, nicméně lze v něm spatřit určitý filozofický podtext, pokud se zaměříme na rovinu pomsta vs odpuštění, která je zde přítomna.

Takže Rock zde hraje řidiče, který spolu se svým nevlastním bratrem a dalšími dvěma kumpány přepadl banku; z uloupených peněz se příliš dlouho neradovali, protože je přepadli další lupiči a všechny pozabíjeli (bráchovi podřízli krk), Rocka střelili do hlavy, nicméně jako zázrakem přežil, a tak může po deseti letech strávených ve vězení splnit svou drsnou hlášku: ,,I'm gonna kill you all!''. Tímto způsobem začíná cesta jednoho muže za pomstou, Rock je skutečně nezastavitelný a jde si za svým přes mrtvoly. Nenajdeme zde bitky v klasickém slova smyslu, protože se ve většině případů jedná o skutečné popravy, tj. Rock někam vejde a ve zpomaleném záběru prostřelí někomu hlavu. Děj se lehce komplikuje s příchodem trochu divného neurotického hitmana, kterého si najal vůdce těch bad guys, aby Rocka vyřídil dřív, než se dostane k němu a taky je tu cop on drugs v podání Billyho Boba Thorntona vyšetřující Rockovu vendettu.

Filmu škodí nesmyslné odbočky, kdy sledujeme teda toho hitmana, resp. jeho svatbu a podobné podřadnosti nebo policajta a jeho rodinu, což mě samozřejmě vůbec nezajímalo a spíš bych ocenil jednu dobrou akční scénu nebo i lépe zvládnutou automobilovou honičku (v tomto bodě mi přišel hodně nevyužitý ten souboj na nože ve strip clubu), ale co se dá dělat. Sečteno a podtrženo jsem viděl v poslední době mnohem horší akční filmy, než je Faster a určitě by mi nevadilo podívat se na něj i na velkém plátně.

Arthur Conan Doyle - The Poison Belt

2011-01-30T06:17:00.000-08:00

Arthur Conan Doyle (dále jen ,,ACD'')patří jednoznačně k mým oblíbeným autorům a domnívám se. že mu mnozí, ať již z laické či kritické obce, křivdí, pakliže ho označují ,,pouze'' za autora Sherlocka Holmese. Ten je bezpochyby jeho nejsnáze zapamatovatelnou a nejznámější postavou, ačkoliv názor čtenářů a autora se zde diametrálně liší. ACD skutečně nečekal tu lavinu událostí spuštěnou publikací první povídky ze Sherlockova univerza a sám chtěl slavného detektiva několikrát předčasně sprovodit ze světa, neboť jej vnímal v rámci své tvorby jako jakousi odpočinkovou literaturu nižší kvality (on sám si nejvíce cenil své historické romány).

Ale to jsem trochu odbočil, nyní se vrátíme zpět ke knize The Poison Belt: jedná se o druhý ze série příběhů profesora Challengera (tím prvním a mnohem proslulejším je The Lost World) a můžete mi věřit, když říkám, že tohle dobrodružství bude ještě nebezpečnější, než nějací prehistoričtí ještěři. Celé to začíná poměrně nevinně: novinář Edward Malone dostává od Challengera tajemný dopis vyzývající ho, aby se co nejrychleji dostavil na jeho venkovské sídlo a navíc i s podivným zavazadlem - kyslíkovou bombou... Ve vlaku se Malone setkává se zbylými hrdiny prvního dílu lordem Johnem Roxtonem a profesorem Summerlee, kteří dostali stejný dopis a rovněž mají zabalené kyslíkové bomby. Po příjezdu informuje Challenger ohromené členy výpravy o blížícím se konci světa. Celá planeta totiž proplouvá smrtícím oceánem éteru (v orig. aether), který jednou provždy ukončí život lidského druhu. Zde se musíme pozastavit, protože ACD zde využívá zažité viktoriánské představy o éteru coby všeobjímající a spojující základní látce/energii vesmíru. Á propos - kyslíkové bomby...kyslík jako plyn umožňující život má zpomalit účinky éteru a umožnit tak našim hrdinům sledovat z pohodlí salónku zánik lidské rasy.

Kniha kupodivu nemá tragický konec, ale to se ostatně dalo i očekávat. Dalším ze zajímavých bodů je i zde přítomná anglická rezervovanost:

,,I'm expecting the end of the world today, Austin.''
,,Yes sir, what time, sir?''
,,I can't say, Austin. Before evening.''
,,Very good, sir.''

+ fakt, že nikoho z našich hrdinů z lepší společnosti ani nenapadne zachránit někoho ze služebnictva (tedy oddálit jejich nevyhnutelnou smrt pozváním do salónku, abychom byli úplně přesní). Je pak normální, pokud Challenger komentuje s lítostí v hlase, že jeho služebnictvo zemřelo nic netušíce během výkonu své práce. Doba vzniku se podepsala i na způsobu, kterým éter decimuje lidskou populaci - méně odolné a vyvinuté národy Afriky a Latinské Ameriky jsou již dávno mrtvé, zatímco odolní potomci Vikingů na evropském Severu padají jako úplně poslední... Tato kniha je jednoduše řečeno produktem své doby, a proto na ni nelze uplatňovat nějaká měřítka politické korektnosti a podobně; pokud ji hodnotíme v dobovém kontextu, pak nám z toho vyjde lehčí dobrodružná četba se zajímavým zvratem, pokud ji hodnotíme z pohledu moderní doby, pak tu máme slátaninu plnou dnes rasistických narážek a pseudovědeckých blábolů. Mně se ta kniha líbila, ale pokud s profesorem Challengerem teprve začínáte, pak je určitě lepší sáhnout po The Lost World.

William Hope Hodgson - The House on the Borderland

2011-01-30T05:33:00.000-08:00

H. P. Lovecraft označil tuto útlou knihu za ,,a true classic of the first water'', já osobně jsem od Hodgsona nic jiného zatím nečetl a ani nevím, zda-li se k němu ještě někdy dostanu. Kniha samotná spadá do mnou milovaného žánru weird tales a začíná poměrně klasicky objevem jistého manuskriptu dvěma gentlemany toho času na dovolené v odlehlých končinách západního Irska. Po této krátké úvodní kapitolce se již spolu s gentlemany čtenář ocitá v příběhu jistého vdovce žijícího ve velkém domě, onom titulním House on the Borderland.

V tomto gotickém sídle žije sám až na věrného psa Peppera a svou sestru. Samotný příběh začíná popisem jedné vize, kterou náš hrdina prožil, v této vizi se přenesl přes celý vesmír na podivnou planinu plnou nehybných bohů a děsivých monster, kde spatřil přesnou repliku svého domu. Nebo je snad jeho dům kopií tohoto? Každopádně je dům na planině v obležení prasatům podobným kreatur (v orig. Swine-things), které taky brzy vezmou útokem pozemský příbytek našeho protagonisty. So far so good. Neustálé útoky monster, hrdinovy zoufalé snahy o vylepšení obrany jeho domu, nejistota a celkové napětí jsou zde skutečně dobře vykresleny v porovnání s podobným The Lair of the White Worm od mnohem známějšího Brama Stokera. První část knihy je nabitá rychlou, lehce okultní akcí, jenže pak přijde zásadní zlom: monstra z neznámého důvodu vyklidí pole a hrdina (a spolu s ním bohužel i čtenář) je zasažen další, tentokrát i mnohem delší vizí, během které ubíhá čas zrychleně a my tak máme možnost sledovat samotný konec vesmíru, což je neskutečná nuda. Tahle ,,zábava'' zabírá kapitoly 15-22 (z celkových 27), no je to čiré utrpení, ale říkal jsem si, že když jsem byl schopen dočíst i toho Stokera, tak mě tohle už nezabije.

Po konci této neuvěřitelným způsobem natahované vize přichází poněkud rychlý a samozřejmě tragický konec, který se zdá býti velmi uspěchaným. Snahy nálezců manuskriptu dopátrat se nějakých podrobností vejdou vniveč, a tak se bohužel nedozvíme nic bližšího ohledně hrdinova konce. Celkově kniha trpí značnou nevyvážeností, nemá jednotné tempo; první polovina nedokáže zachránit nudnou druhou (resp. vyvážit její nedostatky) a neuspokojivý konec taky celkovému hodnocení nepomáhá. Nicméně četby v tomto případě nelituji, neboť minimálně ta první polovina za to všechno stála, navíc pokud chcete blíže poznat jeden z velkých inspiračních zdrojů skutečného velikána žánru weird tales H. P. Lovecrafta, pak je The House on the Borderland povinnou četbou.

Victory

2011-01-30T04:50:00.000-08:00

Státnice úspěšně zdolány, takže se najíždí pomalu na normální režim publikace článků.

Shit just got real

2010-12-23T07:03:00.000-08:00

Proč zde nenajdete žádné nové články až do konce ledna? Upřímně řečeno, raději bych aktualizoval blog třeba dvakrát denně, jenže bohužel... připravuju se (nebo se o to alespoň snažím) na první část státnic, takže proto je tady můj blog lehce na umření. Zatím tak nějak umím římské právo, pokračovat budu českými a československými právními dějinami, poté mě čeká ústavní právo, no a tuhle parádní session zakončím teorií práva. Termín mám 26. ledna, tak mi držte palce, protože znovu bych se to učit už vážně nechtěl.

Merry Xmas everoyne and a happy New year too!

Red

2010-11-03T09:48:00.000-07:00

Komiksovou předlohu jsem sice nečetl, nicméně z toho málo co o ní vím je mi jasné, že se od filmového zpracování v několika ohledech liší. Jako každý příznivec akčních filmů jsem se i já na nový film Bruce Willise hodně těšil a má očekávání se ještě zvýšila po shlédnutí prvního traileru, protože po hodně slabých Surrogates jsem byl připraven na svou dávku poctivé akce (Cop Out nepočítám, protože to je vážně v první řadě komedie). A o čem to tedy celé vlastně je?

Bruce Willis hraje überagenta CIA v důchodu se kterým se někdo rozhodl udělat krátký proces, jenže problém je v tom, že Bruceovi se do hrobu ani trochu nechce, a tak dá dohromady partu svých bývalých kamarádů (všechno samozřejmě smrtelně nebezpeční důchodci) a jde zlu nakopat zadek. Takhle na papíře to možná zní jako parodie, ale myslím, že do téhle roviny film za celou svou bezmála dvouhodinovou stopáž ani jednou nesklouzl. V kině jsem se upřímně bavil, což není poslední dobou úplně automatický předpoklad, hodně tomu napomáhají i vedlejší postavy: John Malkovich coby úplný magor tahající s sebou velké plyšové prase, Helen Mirren jako smrtonosná babička na volné noze nebo i malá rolička Morgana Freemana, který vlastně jenom chvilku přemítá o životě načež se nechá zastřelit, ti všichni tomuhle filmu dodávají určité kouzlo. Přirozeně každý, kdo někdy viděl akční film asi nebude konspirační zápletku považovat za kdovíjak originální (ona totiž ani není), přesto ten scénář zachraňují jednak postavy, druhak i prostý fakt, že zde herci hrají vlastně sami sebe. Já osobně jsem měl celou dobu pocit, že pozoruju Bruce Willise kickin' ass a ne nějakého agenta CIA, ostatně i Freemanova mentorská póza jakoby rovnou vypadla ze zhruba tuctu dalších filmů, kde hrál prakticky stejnou postavu.

Akce je zde zvládnutá velice slušně, krve si ovšem moc neužijete, protože i zde platí zlaté pravidlo ,,jsem kladný hrdina, takže nemůžu zabíjet ty policisty, kteří po mě střílejí, neboť oni jsou také kladné postavy a navíc jen dělají svou práci''. Hudba takový průměr a ano párkrát se i zasmějete. Závěrem bych už jenom rád řekl toto: Red je velice slušná akční komedie, která určitě neurazí fanoušky Bruce Willise a jejíž slabší scénář zachraňují kvalitní herci ve vedlejších rolích.

Resident Evil (Film Series)

2010-10-06T09:06:00.000-07:00

Před pár dny jsem viděl v kině poslední Resident Evil a tak nějak mi to nedalo spát, takže jsem se rozhodl zrekapitulovat zde můj vztah k této sérii coby celku. Začnu tedy prvním filmem a postupně se dopracuji k tomu poslednímu, přičemž na závěr si ponechám takovou malou rekapitulaci.

První Resident Evil a první Milla Jovovich v přitažlivých večerních šatech, které jsou nepochybně velice vhodné k boji se zombies a bláznivými počítači, ale vezměme to pěkně popořadě. Nacházíme se v současnosti/blízké budoucnosti a hlavní hrdinka Alice se probouzí s amnézií v honosné vile, nachází červené šaty, které si obléká a vtom již do domu vniká zásahová jednotka jedné z největších a nejmocnějších korporací na světě - Umbrella Corporation... Postupně se divák dozvídá, že celá vila slouží pouze jako vchod k podzemnímu vlaku, který brzy zaveze všechny postavy až do přísně utajeného výzkumného zařízení The Hive (Úl), které leží několik stovek metrů pod městem Raccoon City. V této obrovské laboratoři vyvíjela Umbrella v tichosti tzv. T-Virus, který nejenže všechny vědce zabil, ale i reanimoval jejich těla po smrti = tudíž z nich vyrobil zombies. Náš tým se musí navíc vypořádat i s umělou inteligencí, která celý Hive ovládá a vůbec se člověk má na co těšit. Musím uznat, že první díl je v rámci žánru docela povedený: občas se leknete, občas nevíte, co se vlastně děje a hlavně se člověk přistihne, že Alici vlastně docela fandí a zajímá ho, jestli přežije nebo ne, což je u filmu vždy dobré znamení. Navíc se zde karty vykládají postupně a mytologie okolo Umbrelly a jejích všemožných tajných a neetických pokusech nejen na lidech je dostatečně zajímavá. Ačkoliv byl tento díl stejně jako všechny následující kritikou rozcupován, dokázal vydělat dostatek peněz a druhý díl byl tak pouze otázkou času. Jinak hudba je taková ,,hororová klasika'' a herecké výkony kromě Milly Jovovich asi nemá moc cenu komentovat...

Druhý a o poznání béčkovější díl pod názvem Resident Evil: Apocalypse (ačkoliv měl o 12 milionů vyšší rozpočet, než jednička) na sebe rozhodně nenechal dlouho čekat. Na konci prvního dílu jsme viděli Alici v zajetí vědců Umbrella Corporation, kteří na ní skutečně experimentovali mimojiné ji naočkovali i T-Virem; ten místo toho, aby ji zabil udělal pravý opak a navázal se na její buňky, v důsledku čehož získala Alice skutečně nadpřirozené schopnosti. Jenže Alice nebyla jediným přeživším z prvního dílu, její infikovaný přítel Matt to měl horší, protože byl zařazen do programu Nemesis, kde z něj Umbrella vytvořila skutečné monstrum. Dvojka tedy začíná tím, že se Alice probouzí v nemocnici v Raccoon City, která je úplně opuštěná...poté co vyjde z budovy taky pochopí proč, očividně nedokázala Umbrella udržet T-Virus ve své laboratoři a celé milé Raccoon City se nachází ve spárech nefalšované zombie epidemie. V tomto díle je také představena další z důležitých postav Resident Evil univerza: policistka Jill Valentine, která se spřátelí s Alicí. S tím jak nákaza postupuje se Umbrella rozhodne vyzkoušet svou novou zbraň a Nemesis je vypuštěn do ulic a tím také začíná klasická mela kdo-z-koho, takže v tomto díle o příběh vážně moc nejde. Ani se zde neodkrývají žádná další tajemství, rozhodně ne v takové míře jako v prvním díle, spíše se pohybujeme spolu s hlavními hrdiny po ulicích města, které je jednou nohou v Pekle a druhou už v Předpeklí. Hudba opět klasika, z herců bych kromě Milly vydzvihl snad jen Siennu Guillory, jejíž Jill Valentine určitě neurazí. Druhý díl pro mě osobně celou sérii málem zabil, protože je vážně poměrně stupidní a béčkový ve špatném slova smyslu.

Resident Evil: Extinction dokázal sérii opět rozproudit krev v žilách a to prosím za stejný peníz, za který mě dvojka málem unudila k smrti (je to 45 milionů kdyžtak). Z důvěrně známého podzemí a nadzemí Raccoon City se přesouváme do Nevadské pouště, kde Alice pět let po událostech předchozího dílu potkává některé své staré známé, kteří jsou součástí konvoje mířícího na Aljašku, kde se má nacházet poslední bezpečné místo na území Spojených států. Mezitím se také dozvídáme, že se vědcům v Umbrella Corporation podařilo Alici naklonovat, nicméně její klony jsou pouhým stínem své předlohy a nemohou vědcům dát to nejdůležitější, co obsahuje Alicina krev: lék na T-Virus. Umbrella se stává posedlou dopadnutím Alice a ano jak jinak velkolepé finále se odehraje v Las Vegas. V tomto díle jsou představeny dvě veledůležité postavy našeho univerza a sice Claire Redfield, která vede konvoj přeživších a hlavní antagonista a zároveň ředitel Umbrella Corporation Albert Wesker. Myslím, že jedním z hlavních přínosů třetího dílu je nutná změna prostředí, které dobře ilustruje, že se epidemie z Raccoon City stala globálním problémem. Civilizace přestala existovat, zombies jsou všude a beznaděj vládne světu; já mám tyhle postapokalyptické vize světa vážně rád a tady je toto téma zpracováno vcelku uvěřitelně. Hrdinům už vážně nejde nefandit, vždyť proti nim stojí všechno možné zmutovanými vránami začínaje a supermutanty konče. Hudba se mi zdála o něco výraznější, než v prvních dvou dílech a ano představitelka Claire herečka Ali Larter se své role zhostila s úspěchem.

Konečně se dostáváme k zatím poslednímu dílu, který se pyšní jménem Resident Evil: Afterlife, je to také první díl, který si můžete ,,vychutnat'' ve 3D. Já nejsem žádným velkým příznivcem třetího rozměru, protože nehodlám hodnotit film podle toho kolikrát na mě něco vyskočí z plátna... Přistoupíme k příběhu: předchozí díl končil záběrem na postupně se probouzející klony Alice a právě s těmito klony se na začátku Afterlife potkáváme, útočí totiž na japonskou (jak jinak než podzemní) základnu Umbrelly, nicméně hlavní antagonista Albert Wesker stihne uniknout a navíc ještě odpálit celou základnu i se všemi klony. Po krátkém souboji v helikoptéře navíc připraví Alici o její superschopnosti a pak se až na úplný závěr odmlčí. Následuje střih a Alice, která je sice zase úplně normální člověk, ale zabíjí, skáče a vůbec se chová jako kdyby byla pořád nadopovaná značnou dávkou T-Viru marně hledá další přeživší, přičemž zavítá i do toho bájného města na Aljašce, kam se vydali její přátelé ze třetího dílu. Nakonec nás děj zavede do Los Angeles, kde se v opevněné věznici setkáme s hrstkou přeživších a je zde zároveň představena další ze zásadních postav, a to sice bratr CLaire Chris Redfield (a ano je to trochu vtipné, že se s ním potkáváme ve vězení, a že ho hraje Michael Scofield). Myslím, že nad příběhem nemá moc cenu přemýšlet, protože o něj v první řadě vůbec nejde, přesto i při prvním shlédnutí jsem narazil na několik vyložených nesmyslů, což se mi v předchozích dílech nestávalo tak často. I ten slavný třetí rozměr je udělán dobře, protože si tvůrci vypůjčili Cameronovu technologii, takže na vás létají kulky, ostří nožů a kdovíco ještě. O herectví se opět nemá moc cenu bavit, protože kromě Alice a Claire je tu už jenom Chris/Scofield - já mezi nima fakt nevidím žádný rozdíl.

Na závěr bych se rád vyjádřil k sérii coby celku. Určitě se na tyto filmy nedá dívat z hlediska intelektuálního uspokojení (na to tu máte řadu dalších filmů Tarkovského Stalkerem počínaje a Lesními jahodami konče), první pravidlo tedy zní: vypněte mozek, jinak se vážně nepobavíte. Vůbec celý zombie subžánr je jedna velká nadsázka a hlavně zábava, protože vůbec základní premisa je postavená na hlavu; hlavní přínos těchto filmů vidím v tom, že se snaží ukázat, jak by mohl náš svět vypadat, kdyby se celá pečlivě budovaná a tisíce let hýčkaná civilizace se všemi svými pravidly zhroutila přes noc jako ten příslovečný domeček z karet. A to si myslím série Resident Evil ilustruje poměrně dobře. Dále oceňuju celkovou poetiku podzemních měst/základen, která se mi skutečně zamlouvá; co se samotných zombies týče, tak se zde nesetkáme s žádným velkým překvapením, zato se ve všech dílech postupně seznamujeme s dalšími monstry univerza, takže jako kdyby ste si zahráli hru a postupovali postupně na vyšší levely. No stejně si myslím, že v tom nejsem sám...stačí se podívat na celou sérii optikou výdělečnosti jednotlivých dílů :D A jelikož i čtyřka docela vydělává, tak se začínám pomalu těšit na pátý díl.

Jonah Hex

2010-10-03T02:03:00.000-07:00

Úplnou náhodou jsem shlédnul tento western s lehkými prvky fantasy a nebylo to vůbec špatné. Jedná se o klasický příběh pomsty, spolu s hlavním hrdinou Jonahem Hexem se ocitáme v Americe těsně po skončení občanské války, ve které Hex bojoval na straně Konfederace. Bohužel (jak už to tak bývá) odmítl spálit jednu nemocnici, musel zastřelit svého nejlepšího přítele a vzdát se Unii, načež jeho přímý nadřízený (a otec toho přítele) generál Quentin Turnbull upálil jeho ženu a syna a Jonahovi trošku vylepšil fasádu rozžhaveným železem...bla bla bla...Jonah znechucený životem se stává lovcem odměn a když se znovu vynoří údajně mrtvý Quentin má samozřejmě o práci postaráno.

Hlavní roli si střihnul Josh Brolin, který exceloval v No Country for Old Men, záporáka zase výborně hraje John Malkovich a miniroličku tu má i Megan Fox, která tradičně hraje oku lahodící křoví a ke konci si i trochu zastřílí. Jinak celý film vychází ze stejnojmenné komiksové řady, oproti předloze zde ale Jonah disponuje i schopností mluvit s mrtvými a vůbec některé aspekty filmu se od tradičního westernu značně odchylují. Takže máme tu například vymýtání zlého ducha, srandovní dynamitové samostříly, podivného bojovníka s kyselinovými slinami a hlavně ta úplně nejvíc badass zbraň jakoby vypadla přímo z Hellboye.

Co se mi na tom teda tak líbilo? Příběh zrovna neoslňuje, to vážně ne, ale herci odvádí slušné výkony a i díky kratší stopáži si nevšimnete všech slabin scénáře; velmi pěkné jsou nejrůznější vizuály, americkou stepí počínaje a digitálními vránami konče. Hudba je také zajímavá a když vezmu v potaz, že ji složila heavy-metalová skupina i celkem poslouchatelná. Jednoduše řečeno, pokud hledáte nenáročný snímek a máte rádi westerny nebo alespoň Joshe Brolina, pak dejte Hexovi šanci.

Všechna piva světa II (summer edition)

2010-09-24T02:59:00.000-07:00

Přišlo léto ( a mezitím než sem se dokopal k dopsání tohoto článku stihlo i skončit) a s ním i čas zapít všechny úspěšně složené zkoušky a vůbec si trochu víc užívat života, sluníčka a all around pohody. Taky jsem dočasně přešel na nový mobil a někdy na podzim si plánuju koupit iPhone, nicméně fotí to celkem dobře a i proto následující fotky vypadají líp, než ty minulé. Takže enjoy.

1)Tohle pivko jsem zakoupil v jednom malém obchůdku v Praze, jedná se o IPA Kocour Samurai, je to speciálek stejnomenného pivovaru Varnsdorf. Z kategorie Indian Pale Ale, což byly původně v době britského impéria v Indii vařená piva, která musela být speciálně upravena, aby přežila dlouhý převoz lodí až do Británie jsem zatím žádné neochutnal. V současnosti zažívají tyto piva novodobou renesanci a vaří se hlavně v USA, kdežto v Indii přežívá posledních pár pivovarů. No má to docela zajímavou chuť, barva je velmi podobná českým pivům, pěna taky, ale v chuti je cítít jakási troška exotiky; už si to moc přesně nepamatuju, ale byla tam trocha citronu a nějaké bylinky, vcelku příjemné překvapení.

2) Tento japonský výplach jsem ochutnal na Prague Food Festivalu a ano, bylo to docela hrozné a stejně jsem si dal rovnou tři, protože mi to k tomu sushi ladilo mnohem víc, než Hoegaarden nebo nedejbože Staropramen či Stella (což je zhruba tak rozsah piva, který se tam dal pořídit). Jmenuje se to Asahi a chutná to zhruba jako Braník nebo prostě jakákoliv levnější česká desítka, je to navíc hodně vodové a a barva taky není kdovíco... Jinak PFF byla naprosto dokonalá akce a dva dny jsem nedělal nic jiného než degustoval a přejídal se (hlavně ke konci), no bylo to něco neuvěřitelného :D; úplně top byly čokoládové ravioli!

3) A další speciálek ze stáje pivovaru Kocour, tentokrát se jedná o višňovou variantu, v podstatě je to polotmavé pivo obohacené višňovým aromatem a na české poměry velmi dobré, samozřejmě srovnání s belgickými ovocnými pivy neustojí, ale jak říkám, když už chcete něco českého a ochuceného pak doporučuju tohle nebo hodně dobrá je ještě Modrá Luna od Černé Hory, ta chutná zase po borůvkách. Fotka je pořízena během jednoho z mnoha úžasných večerů strávených pouze ve dvou v jedné moc příjemné a stylové hospůdce kousek od Náměstí republiky.

4) Jo tak k téhle fotce se váže trošku delší příběh: takže po delší době jsem se potkal se dvěma kamarády, kteří studují jeden v Anglii a druhý ve Skotsku a samozřejmě jsme okamžitě vyrazili na pivko. Chvíli jsme pobývali tuším ve Velrybě a potom jsme se vydali najít nějaké další posezení a předtím než jsme se dostali do nějaké punkové pajzly a posléze i do pochybné hospody, kde jsme se nacpali Ďábelskými tousty od Janouška jsme na chvíli zakotvili v ultra-alternativní hospodě/galerii kousek od Mexického velvyslanectví, kde jsme teda dali jednoho Rychtáře a padali pryč. No vešli sme tam a byly tam zhruba čtyři stoly a stejný počet lidí: jedna postarší výčepní, zkrachovalý umělec, napůl bezdomovec a hodně alternativní týpek v batikovaném tričku, jo přesně můj šálek kávy...Navíc jsme vešli s cigárkama a nikde popelníky a až potom nám došlo, že tady se možná nekouří, takže típačka pod stolem, rychlé obrácení škopku do sebe a pak už jenom čára za náma :D Jo a Rychtář je docela v poho pivečko, bylo dobře vychlazené a nová bečka, takže jaksepatří svěží a vůbec jsem čekal něco mnohem horšího...

5) Master Zlatý je nejnovější přírůstek do luxusnější palety plzeňského pivovaru (ještě existuje Polotmavý a Tmavý) a narozdíl od svých kolegů je lépe pitelný, protože má sice tuším 7% alk., ale moc to na něm není poznat. Nedokážu si pomoct, protože jediné podobné pivko, které mě napadá je belgické Leffe Blond. MZ má tedy skutečně zlatavou barvu a je to taková hutnější dvanáctka s moc pěknou pěnou, myslím, že určitě stojí za vyzkoušení; já jsem koupil poprvé rovnou 4-pack a s přítelkyní jsme ho vypili u filmu prakticky hned :D

6) V létě jsme měli mimojiné na našem domácím výčepu i tuhle belgickou krásku: třešňový Kasteel Rouge, který jsem si mohl vychutnat i v pěkném originálním skle, jejich světlé a tmavé piva jsou taky dobrá, ale Rouge je jejich masterpiece; na léto je tohleto naprosto ideální pitivo a navíc ta růžová pěna je prostě cool.

7) A další srdcovka, Radegast bylo jedno z pivek na kterých jsem takříkajíc vyrůstal, kromě Černé Hory, kterou jsem pil každý víkend v naší oblíbené hospůdce a hnusného Rebela (ten jsem byl nucen pít na nejrůznějších zábavách, když jsme měli štěstí byl Gambrinus...) jsem během svých náctin vypil asi nejvíce Radegastu. Hlavně vždycky, když jsme jeli na zábavu přes kopec do vedlejší vesnice, protože tam mají jenom dvě hospody (u nás ve vesnici je jich 11) Horní a Dolní. V Horní sice mívali lepší pivo (tehdy ještě dobrého Mušketýra a dvanáctku Krušovice), ale zavírali většinou v deset, takže jsme Horní nestíhali, protože Dolní byla blíž zastávky autobusu :D No a právě v Dolní měli na čepu od nepaměti Radegast a občanku tam nikdo neviděl ani z vlaku, prostě se na nic neptali a jenom to do nás lili, tam jsem taky zakoupil svůj první doutník, ale to je zase jiný příběh. Tenhle Radegast jsme si s kamarádem vychutnávali na cestě vlakem z Veselí nad Moravou do Strážnice, neboť jsme se jeli obveselit na Strážnické folklorní slavnosti, kde jsme si dali...

8) ...vynikajícího Krakonoše, byla to kvasnicová dvanáctka a padalo to do nás jedna radost, později po půl litru medoviny se mi po něm vážně stýskalo, takže zhruba ve tři ráno jsme seděli zádama opření o strážnický zámek a zapíjeli sme čínské nudle dalším pokladem z Krkonoš a taky mě během této královské hostiny stačila proletět okolo hlavy flaška vodky a viděl jsem asi pět rvaček, včetně jednoho staršího pána, který chtěl ty hajzly zmlátit, protože mu rozbíjeli flašky o zámek...no nic vzbudili jsme kamaráda, který byl tak poslední tři hodiny v lehkém bezvědomí a šli jsme najít nějaký taxík :D

9) S kamarádem z Moravy na chvilku v Praze jsme po vynikajícím Koutu z kavárny Lucerna šli takhle Vodičkovou a co nevidíme: pěkná vnitrobloková zahrádka a tam hospoda Jedová Chýše, inu proč ne, že? Měli Plzeň a pak vlastní pivko, tak jsme si dali to a jmenovalo se to Pražské bahno a byla to jedenáctka. Docela příjemná, jemně nasládlá chuť, zato pěkná pěna a celkově velmi pitelné, ačkoliv nic extra fascinujícího. Mají tam docela na střed Prahy levná jídla a vypadá to tam také pěkně, takže k jídlu bych určitě doporučoval, ale specielně kvůli Pražskému bahnu bych se tam netáhl.

10) Při příležitosti jeho návštěvy mi také přivezl suvenýr z dalekých Loun, kde pracoval na stavbě resp. zapojování (je elektrikář) solární elektrárny. Byla to desítka z pivovaru Louny, který už to má také za sebou a na etiketě se skvělo vznešené heslo ,,sametová hořkost''; hořké jako Radegast nebo Plzeň to skutečně nebylo, naopak to byla docela obyčejná desítka, která by se v regálech mezi Braníkem a Kozlem klidně ztratila. O něco později mi však přivezl i dvanáctku, a to už byla jiná liga! Vážně dobré a sametově hořké pivečko.

To by bylo zhruba tak všechno zajímavé, co jsem stihnul v létě vypít a vyfotit, ještě jsem měl i menší tour po Belgii z pohodlí vlastního domova, které plánuju věnovat vlastní článek, takže doufám, že jsem vás třeba upozornil na nějaké zajímavé pivko nebo naopak dokázal zabránit nepříjemné degustaci. Zatím se mějte. Cheers.

A short diversion

2010-09-23T06:47:00.000-07:00

Zrovna čtu sci-fi román Metro 2033 od jednoho Rusáka; sehnal jsem si to teda v angličtině, protože Angláni mají lepší obálku :D; no a narazil jsem mimojiné i na tuto zajímavou část:

''So tell me, comrade commisar, what does Marxism-Leninism say about headless mutants? It has bothered me for a long time. I want to be ideologically strong, and I'm drawing a blank on this one.''

Hell yeah, now this is my kind of weapon!

2010-09-22T04:06:00.001-07:00

Karate Kid

2010-09-06T02:01:00.000-07:00

Původní osmdesátkovou verzi jsem neviděl a ani mě moc neláká, zato Jackieho Chana můžu, pokud zrovna nehraje v přiblblé komedii pro děti, že? K příběhu snad jen toto: mladý klučina z USA (Smith) se přestěhuje do Číny, kde ho začnou mlátit zlí Číňané, protože je kapitalista a ještě k tomu černoch a všichni mu chtějí šahat na jeho ultra cool dredy; (navzdory názvu se ve filmu setkáte pouze s kung-fu, ale to asi až tak moc nevadí) nicméně na scénu přichází tajemný domovník (Chan), který se odhodlá naučit našeho mladého Padawana ,,the real kung-fu'' a o několik efektních záběrů Velké čínské zdi později jsme všichni ready na velký turnaj, kde to samozřejmě všem natře a posledního typana sejme i přes svoji zlomenou nohu...

O příběh tu vážně nejde; já jsem se dočkal Chana v dobré mentorské roli, do které se dokázal vžít, dále se mi líbil výlet po nejkrásnějších místech Číny a ten poslední západ byl docela epic, takže všechno v pořádku. Mladý Smith moc nehraje, přesto se na něj dá zvyknout a ještě jednou musím vydzvihnout prostředí, ve kterém se všechno odehrává, protože kdyby se tahle sranda děla dejme tomu na předměstí Chicaga, tak by hodně ztratila na atmosféře. Čekal jsme úplný fail, nakonec jsme se dostal docela pohodový snímek, který se nemá za co stydět.

Random thoughts (mostly RPG and stuff)

2010-09-03T01:07:00.000-07:00

Back in the day I used to be guite the gamer; I would sit and stare at my monitor for hours playing masterpieces such as Red Alert II or Age of Empires, but my one true love were and still are RPGs. The Gothic series is a gem among them and I have a very personal relationship with these games. I do remember the first walk towards the Old Camp, scared shitless my useless rusty sword in both hands trembling at the sight of bloodflies, yeah those were the times... So when Gothic III came out I was excited as hell and yeah despite all the bugs I love this game, though I never managed to actually finish it (after you complete majority of the side quests all over the world it becomes kinda dull).

I mean it's so liberating to take your huge rune sword, buy some life potions and run off to find adventure and possibly some dragons. Deep down I'm a really nice guy, so if I have to choose between good and evil I usually go for good the first time around, although I did enjoy enslaving people and working for the Orcs. I played for rebels, druids, Orcs and mages too. I like fighting a lot, so I base my character mostly around good skill with either a sword or an axe (I don't like spears very much, also I'm not too excited about archery) and then I throw a couple of spells into the mix. My absolute favorite is fire magic (fireball is a must) and occasionally I indulge myself in summoning magic (ice golems are badass).

That's it for now, but I'll make sure to write something Gothic-related in the near future.

Jade Empire

2010-09-02T01:35:00.000-07:00

Ačkoliv jsem to původně vůbec nezamýšlel, stejně se mi toto RPG od studia Bioware dnes podařilo dohrát. Po instalaci a prvních minutách hraní (cca. před 4 dny) mě to moc nechytlo = zbytečně dlouhé dialogy a otravný tutoriál, navíc jsem si musel chvíli zvykat na bojový systém a rovněž mě deprimovala první těžší bitva s duchy, na kterou jsem nebyl vůbec připravený, ale vezměme to všechno pěkně popořadě.

Příběh se točí okolo Vás (tedy hrdiny či hrdinky) a Nefritového císařství (jade = nefrit) resp. Vašeho velkého osudu Vyvoleného... Taková fantasy klasika: jste poslední z vašeho lidu, který byl vyvražděn zlým císařem, když jste byli ještě v plenkách, od Vašeho narození jste byli vychováváni hodným mistrem Li v zapadlé vesničce Dvě Řeky, kde Vás učil základům bojových umění. Hra začíná mírumilovným pobíháním po vesnici a rozhovory s dalšími studenty a postupnému rozkoukávání, idyla je přerušena nájezdem pirátů, který musíte pochopitelně zastavit a poté Vám již mistr Li odhalí Vaši velice důležitou úlohu a tragickou minulost a Vy se můžete konečně vydat do světa nakopat Zlu zadek. Postupně se Vám odhaluje pozadí vyvraždění Vašeho lidu a díky zničení Dvou Řek řádem Lotosových vrahů Vás osud zavede přes městečko Tienovo přístaviště až do Císařského města a do samotného císařského paláce vznášejícího se za pomoci magických kamenů nad městem.

Příběh je rozhodně zajímavý a dobře podaný i díky velkému množství in-game sekvencí, navíc je zajímavé, že určitý dopad na celkové dění má volba vaší postavy. Zvolit si tedy můžete pohlaví a dále zda-li chcete být mágem, bojovníkem nebo postavou vyváženou, já osobně jsem hrál za bojovníka, i když jsem některá kouzla používal, čistě magická postava to má určitě těžší, protože nepřátel je zpravidla přesila a pouze s využitím magie je docela těžké si je udržet od těla, na druhou stranu transformační styly, ke kterým se dostanete v pokročilejší části hry jsou jedněmi z nejsilnějších vůbec. Vaše postava má tři základní vlastnosti: tělo (hitpointy), mysl a duši. Druhé dvě slouží jednak jako vytrvalost a druhak jako vlastně mana, které se však říká či. Hra vůbec čerpá poměrně hodně z čínské i japonské mytologie a fiktivní Nefritové císařství svou strukturou společnosti a kulturou kopíruje středověkou Čínu, dokonce je zde i uměle vytvořený jazyk, který čínštinu vzdáleně připomíná.

Kromě základních vlastností máte k dispozici ještě techniky a styly a právě na nich je celá hra postavená. V základním výběru má vaše postava dva styly, jeden hlavní a druhý podpůrný. Celkově se styly dělí na zbraňové, bojové umění (beze zbraně), magické a podpůrné, přičemž některé lze spojovat do harmonických komb a vytvářet tak ultra silné útoky. Nejuniverzálnější jsou asi zbraňové styly, máte na výběr meč, hůl, sekeru nebo pušku; z nepřátel totiž nepadají žádné předměty, čili zde nejsou žádné lahvičky se životem, kusy brnění, magické prsteny ani nic podobného, což je trochu škoda. Jediné co lze kromě peněz ve světě nalézt jsou drahokamy, které zasazujete do svého amuletu a ty vám přidávají bonusy k základním vlastnostem či propůjčují ochranné bojové aury. Techniky získáte buď pozorným studiem textů, jako odměnu za splněné úkoly nebo je jednoduše zakoupíte u obchodníků, jedná se vlastně o trvalé bonusy k základním vlastnostem. Bojovým postavám se vyplatí naučit alespoň jeden styl bojového umění na dostatečnou úroveň, protože na duchy neúčinkují zbraňové styly a s duchy se budete potkávat opravdu často...

Svět je bohužel poměrně malý a rozdělený do ještě menších lokací, které se postupně odemykají, žádné prozkoumávání světa ála Gothic se nekoná, naopak všude chodíte po jasně vymezených stezkách, ze kterých nelze sejít a často se setkáte s efektem neviditelných zdí. Příběh je také velmi lineární, čemuž napomáhá velmi malé množství vedlejších úkolů, které jsou ale docela zajímavě řešené a setkáte se tedy i s minihrou, kde létáte v letounu a likvidujete nepřátelská letadla, zahrajete si v jedné historické hře a dokonce budete obsluhovat podivuhodné přístroje na samotných Nebesích, no nuda vám každopádně nehrozí.

Hrou neprocházíte sami, většinou máte po ruce nějakého společníka, kterých můžete získat celou řadu (ne že by v boji byli nějak extra nápomocni) a skrze rozhovory s nimi si k nim můžete vytvořit vztah a do některých se lze dokonce i zamilovat. Myslím, že největším lákadlem této hry je jedinečná atmosféra Dálného Východu a příběh obecně, ten vás totiž chytne a už nepustí. Mezi zápory bych řadil malé množství vedlejších úkolů a příliš sešněrovaný svět, který vám nedovolí vžít se do role dobrodruha, celkově se však jedná o kvalitní hru a jsem rád, že jsem ji nakonec dohrál.

P.S. Jakmile získáte styl Nefritový golem, tak do něj investujte co nejvíc bodů, protože v této formě jste odolní vůči všem formám magie, kterou často používají finální bossové, jejich udolání se pak stane mnohem jednodušší záležitostí.

P.P.S. Na obrázku je Ruka smrti jeden z nejtěžších a nejstylovějších bossů hry.

And she spoke words that would melt in your hands...

2010-08-30T08:07:00.000-07:00

Začínám tyhle kluky ušatý stále víc zbožňovat. Takže jmenují se Two Door Cinema Club a jejich debutové album Tourist History je vynikající. Jasně nejedná se o žádný radikální převrat, ale v rámci ostrovních kytarovek je to těžký nadprůměr. Mají v sobě trochu Bloc Party, trochu The Killers a taky nějakou tu nezbytnou špetku originality, že? Rozhodně doporučuju sehnat si i dva bonusové tracky Kids a Costume Party, protože album vcelku dobře uzavírají a celkové hodnocení i díky nim jde ještě výš. A jo možná třeba taková I Can Talk je trochu prvoplánová a na Silent Alarm od Bloc Party tohle album ani zdaleka nemá, ale hey s indie kytarovkama to de z kopce už nějaký ten pátek, což jde nejlíp vidět na Killers:

1. Hot Fuss = boží, tohle mě dostalo ke kvalitní hudbě a naživo na RFP byli jedineční

2. Sam's Town = ehm o.k. When You Were Young je super, po nějaké době sem ocenil zbytek alba, ale přechod k rozmáchlému epic country crossoveru se mě moc nezdál

3. Day & Age = what the fuck?; Losing Touch je dobrá, ale takový Neon Tiger je už totální propadák, hrozně se bojím dalšího alba...

Anyway, snad to nebude tak hrozné jako třetí album Arctic Monkeys.

Inception

2010-08-26T01:44:00.000-07:00

Ano, nehodlám používat nešťastný český překlad ,,Počátek'', protože nemá s filmem nic moc společného. Nejdříve chci předeslat toto: Inception je velmi dobrý a zručně natočený film, přesto v mých očích nedosahuje kvalit The Dark Knight a ano Leonardo DiCaprio zde odvádí velmi slušný výkon (jako je ostatně poslední dobou zvykem), nicméně s tím, co dokázal zahrát v Shutter Island se to srovnat nedá.

A nyní k příběhu: ocitáme se někde v nespecifikované blízké budoucnosti, kdy technologický pokrok umožňuje nabourat se jiným lidem do jejich snů a ukrást z nich ta nejstřeženější tajemství či naopak jim nějakou tu myšlenku vnuknout a právě o takovéto vnuknutí (inception) se Dom Cobb (Leo) a jeho tým pokouší. Bohatí lidé samozřejmě podstupují speciální výcvik, díky kterému se jejich podvědomí dokáže nevítaným návštěvníkům účinně bránit a zlaté pravidlo smrt=probuzení zde neplatí úplně vždy. Příběh sám o sobě není zas až tak komplikovaný, nicméně samotný systém nabourávání snů a role jednotlivých zůčastněných již komplikované jsou, a to tak, že hodně. Pro ilustraci: na konci filmu se děj odehrává na pěti různých úrovních (realita, 3 vrstvy snu a Pustina) zároveň a ještě mezi nimi neustále přeskakuje... První polovinu filmu prožíváme spolu s nejnovějším přírůstkem týmu mladou architektkou Ariadne jakýsi tutoriál, který slouží coby předehra pro závěrečnou zhruba hodinovou divočinu složenou z pobíhání po různých úrovních snu, střílení ze samopalů a v neposlední řadě i lyžování. Nebudu nic prozrazovat, ale úplně na konci vás čeká takový menší mindfuck.

Rozhodně se u tohoto filmu vyplatí investovat do velkého plátna a vychutnat si tak pořádně rozmáchlé a ambiciózní snové scenérie, jakožto i velmi promyšlené akční sekvence. Pokud se vám líbí styl, jakým DiCaprio od Departed hraje, a pokud máte rádi filmy Christophera Nolana (resp. jejich specifický look), pak Inception určitě doporučuju; na ty ostatní čeká ,,jenom'' hodně dobré a chytré sci-fi.

I'm just takin' it easy

2010-08-12T03:51:00.000-07:00

Today (like every other day for the past month and a half) I woke up, forgot to eat something for breakfast, sat at my computer and watched random anime music videos at youtube. This repetition is starting to get to me, at least tomorrow there's something slightly exciting on the menu: a whirlpool party with some friends and hopefully a lot of beer and stuff heh. Which is why I have to change the water today among other things; also I was forced to do some chores like pickig up rotten apples and throwing them away and I had to dig up like tons of carrots and clean them a little bit... I loved cutting the upper green part though I just felt so relaxed and thus I had time to think about myself and life and so on...hey this isn't an indie movie alright? I just have to do this more often (meaning write something in English, because after a while I'm not sure about spelling and that's a bad thing).

Anyway I'm slowly getting ready for our holiday, we chose Greece, specifically the Rhodos Island and yes I do feel excited, when I think about all the food and exotic drinks I'll be enjoying for the next week or so. Not much happening on the literature front: I did finish a little book by Josef Škvorecký, but besides that I'm still reading the monumental Third Reich: A New History by Michael Burleigh although I do want to finish that before flying to Greece on Tuesday, so that gives me like 4 days. Plenty of time. Oh and yesterday I finally saw Inception, the Czech title is just stupid as it has no informational value or even the slightest connection to the movie whatsoever. So which books will I take with me? I want to take two or three one of these will be Hard-boiled Wonderland and the End of the World by Haruki Murakami, the other two I still have to choose. So that's it for now, see ya all on the other side.

Yu-Gi-Oh!: The Abridged Series

2010-08-12T03:20:00.000-07:00

Původní Yu-Gi-Oh! je klasické stupidní shounen anime pro děti, stejně jako Pokemon, Digimon a jim podobná mistrovská díla, ale tohle je něco naprosto vynikajícího. V podstatě se jedná o sestřih a osekání původních dvacetiminutových dílů na čtyř až pětiminutové a předabované anglickými a americkými fanboys a výsledek? Totální parodie všech a všeho! Viděl jsem zatím asi šest epizod (které jsou k mání na oficiální stránce nebo na Youtube kanálu stejného jména) a je to vážně něco neuvěřitelného... zábava pro každého, kdo kdy nějaké anime viděl a i pro ty ostatní, i když to budou zase ochuzeni o anime narážky... Skutečně doporučuji.

Pink (Prague 2010)

2010-08-09T08:33:00.000-07:00

Trochu opožděně sepisuju dojmy z pražského koncertu Pink, který se uskutečnil na Edenu 20. července 2010. Ty první předskokany typu Xindl X jsem milerád ignoroval a dorazili jsme s mojí lepší polovinou nějak před Good Charlotte. Moc jsem to nevymyslel s penězi a ke konci mě přepadávala žízeň, aby taky ne, když 0,4 Budvaru byla za padesát korun!!! Drinky okolo stovky jsou v pohodě, ale to pivko vážně ne. Na Good Charlotte jsem se těšil hodně, ale nic moc nepředvedli a po pár hodně špatně nazvučených písničkách (zpěvákovi nebylo moc rozumět, těžce přebasováno) se sbalili a šli...

Pink oproti tomu předvedla úžasný výkon; já si myslel, že její studiové desky vděčí za svou přitažlivost a popularitu hlavně kvalitní produkci, ale ona vážně má vynikající hlas a navíc si přivezla poměrně velký band, takže naživo to znělo ještě lépe, než na desce. O zpěv tu nicméně v první řadě nešlo; celá tour stylizovaná do podoby pojízdného cirkusu měla za cíl především ohromit, a tak se hlavní aktérka snášela na zem vypuštěna z obřího balonu, rolovala po lidech v zorbingové kouli a na konci během přídavku So What se i proletěla nad hlavami diváků. Já osobně jsem znal maximálně tak singly, ale povětšinou se hrály ty největší hity, takže si myslím, že nikdo nepřišel zkrátka. Stadion rozhodně nebyl zaplněný a kouřilo se i přes zákaz kouření, dokonce jsme se mohli klidně posadit na námi nezaplacená místa, takže v tomto směru naprostá pohoda :D Nejvíc mě asi potěšil dvojcover My Generation/Basket Case, ale nechyběly ani takové kusy jako Please Don't Leave Me, Get This Party Started, Funhouse, Just Like A Pill apod.

Ne, že by mě tento koncert srazil do kolen, takoví Green Day byli mnohem lepší, ale jsem rád, že jsem se ho účastnil, protože celkově to za tu show skutečně stálo.

Cop Out

2010-07-27T02:50:00.000-07:00

Tvorbu Kevina Smitha mám rád (Clerks jsou nepřekonatelní), a proto jsem se docela těšil i na Cop Out, kde se nezávislý polobůh poprvé upsal zlému komerčnímu studiu a natočil film s vyšším rozpočtem. Bohužel spolu s touto smlouvu s Ďáblem se vytratil i ten specifický Kevim Smith style a Cop Out tak lehce zapadne do řady dalších buddy komedií podobného typu, byť s mnohem větší hustotou hlášek a odkazů na další filmy na centimetr čtvereční.

Příběh je v podstatě klasický: máme tu dva poldy v podání Bruce Willise a Tracyho Morgana (který je mimochodem neuvěřitelně vtipný v 30 Rock) a ti řeší nějaké případy krádeže apod; už první výslechová scéna však dává tušit, že tady se bude jednat spíš o vtipné pomrkávání na fanoušky žánru v podobě citací, než o nějaký vážně míněný pokus o příběh. Celé to odsýpá a některé hlášky skutečně stojí za to: ,,monocle wearing motherfucker!'' Ostatně už samotný plakát dobře ilustruje nenucenou atmosféru filmu: Rock out with your glock out. Člověk skoro čeká, že se někde za rohem objeví Jay a Tichej Bob :D

Jedná se o oddychový film, který rozhodně v rámci své stopáže neurazí a ty filmu více znalé dozajista i potěší, ale klasický Kevin Smith to bohužel není.

Solomon Kane

2010-07-14T04:56:00.000-07:00

Na Solomona jsem chtěl původně zajít do kina, protože se mi zdá, že fantasy bez mluvících bobrů, teenage polobohů a podobně tady už dlouho nebylo. Po Pánovi Prstenů jsem čekal přímo záplavu fantasy trháků pro dospělejší publikum, leč neúspěchy kupříkladu Eragona nebo Zlatého kompasu zasadily žánru tvrdou ránu, proto jsem se na Solomona tak těšil.

Už od prvních ukázek byly jasné dvě věci: tvůrci očividně potřebovali větší rozpočet a stejně to vypadá cool. O co tedy vlastně jde? Solomon Kane je postava vytvořená Robertem Howardem (tvůrce Conana a dalších pulpových hrdinů) osobně jsem četl všechny příběhy a fragmenty, které kdy Howard napsal a musím uznat, že v rámcích žánru jde o značně kvalitní čtení. Ve filmu se tedy setkáváme někdy v 16. století se Solomonem Kanem toho času conquistadorem, který (jak mu vyslanec pekel řekne) propadl za své skutky svou duší ďáblu. Solomon se trochu lekne, uteče a uchýlí se do kláštera na anglickém venkově, kde chce strávit zbytek svého života v modlitbě. Samozřejmě nakonec bude muset náš hrdina vzít opět do ruky meč a křesadlovou pušku a jít nakopat nejenom peklu zadek. Tolik tedy k příběhu. Celý film slouží spíš jako představovačka hlavního hrdiny a jeho verze středověku, kde magie ještě rozhodně nevymřela, kdyby film na sebe vydělal (jakože je to hodně nepravděpodobné), tak by nás čekala dvojka klidně i v té Africe a to by teprve byla jízda!

Prakticky celá stopáž filmu je natočena porůznu v českých lesích a kulturních památkách. Ve filmu hodně prší, všude je bláto a lidi na sebe nejsou ani trochu milí, jo a nemají většinou hollywoodsky bílý úsměv; i ten obligatorní Marek Vašut se zde asi ve třech scénách mihne. Závěrečný asi půlminutový ,,souboj'' s obrovskou CGI příšerou mi přišel trochu nadbytečný, jinak ale celý film plyne svým tempem kupředu a vyloženě hluchá místa jsem v něm nenašel. Bohužel je na celém díle vidět nedostatek financí, a tak třeba ta poslední skupinová bitka je o hodně míň epic, než by mohla s dostatečným rozpočtem být. Celkově jsem rád, že tento film vznikl a podpořím tvůrce koupí DVD a budu dál marně čekat na druhý díl.

P.S. Komiks Ďáblův hrad na motivy stejnojmenného Howardova fragmentu je docela nudný, ale pro fanoušky povinný minimálně z toho důvodu, že uvidí jedno z možných dokončení příběhu.

INVADERS MUST DIE!!! aneb ROCK FOR PEOPLE 2010

2010-07-13T02:46:00.000-07:00

Letos byl můj postoj k RFP asi nejvíc negativní, tak špatný line-up sem teda vážně nečekal. Abych to trochu rozvedl: na rockfóru jsem byl už celkem třikrát (poprvé v roce 2007) a pokaždé jsem se hodně dobře bavil. Koncert The Killers mám stále v živé paměti, i když musím uznat, že ten první rok sem se tam jel s klukama víceméně zbořit a během toho sme stihli pár koncertů...další dva ročníky jsem zde recenzoval, takže jenom ve zkratce: Kaiser Chiefs ani Massive Attack mě neuchvátili, zato vystoupení The Offspring bylo jednoduše nepřekonatelné a navíc mě hodně bavily i menší kapely typu Enter Shikari a pak přišel minulý ročník. Tak nadupaný line-up jsem si nedokázal ani vysnít: Arctic Monkeys, The Kooks, Hadouken!, Bloc Party...jednoduše skvělé. Logicky sem se těšil s čím se vytasí pořadatelé letos a ono nic. The Prodigy byli jediní kvůli kterým tam stálo za to jet (o Billy Talent, kteří se přidali na poslední chvíli sem nevěděl, ale stejně sem je viděl když předskakovali Green Day), protože ten zbytek: Muse neposlouchám přijdou mi jako horší U2 (a ti jsou taky dost hrozní), Editors jsou nuda, The Subways mám sice rád, ale nebudu za ně dávat dva tisíce to fakt ne; NOFX, Morcheeba, Skunk Anansie, Dreadzone...no myslel jsem, že si ze mě dělají srandu. Vážně nechápu, jak mohli mít minulý rok to nejlepší z britské indie scény a pak naservírovat tuhle *******.

Dobře Muse jsou asi pro hodně lidí superkapela tisíciletí a určitě byli neuvěřitelně předražení, takže asi nezbyly peníze na ostatní interprety; prostě jsem doufal, že se RFP vykašle na všechny ty hácéčka rádoby screamo srance a bude pokračovat v trendu minulého ročníku - tedy indie kytarovky, lehký electra a podobně, což se nestalo. Nechtěl jsem rušit už zaběhnutou tradici tak sme si s kámošem řekli, že teda na ty Prodigy zajedem, jenom na ten jeden den. Kromě nich sme viděli ještě Alexisonfire a jakkoliv tenhle druh hudby nesnáším, tak kluci jak to prožívali, tak si mě i získali a když ten frontman zrovna nescreamoval, tak se to dalo i poslouchat. Pak sme viděli Trickyho, ten bylo očividně těžce mimo a celý ten set byl tak trochu z jiné dimenze a hlavně za něj všechno odzpívala ta jeho support vokalistka nebo co to bylo zač za holku. Chtěli sme stejně na Fixu, ale do toho stanu se prostě nešlo dostat. Večer přišli na řadu Prodigy, odehráli teda všechno, co jsem od nich chtěl slyšet včetně starších pecek typu Firestarter, Breathe, Smack My Bitch Up a pak hráli hodně to poslední album: Omen, Thunder, Invaders Must Die, Warrior's Dance; v přídavku mě už trochu štvali, je to totiž trochu pořád jedno a to samé, nicméně celkově těch peněz ani času nelituju, tuhle skupinu sem určitě chtěl někdy vidět naživo.

Jako každý rok i letos bylo všechno dražší, konkrétně vstupenka na místě na jeden den byla za 1400 (na Muse pak 1500), celý fest za 1900; s pivem sem měl asi smůlu, protože nikdy nebylo pořádně vychlazené (výjimkou byl ten Staropramen stan) a občas trochu pod míru, nehledě na to, že Staropramen je hodně podprůměrné pivo (ale ten Gambrinus minulý rok nebyl o moc lepší); chyběla mě tam Plzeň, Granát ji nedokázal uspokojivě nahradit. Na jídlo sem už stěstí měl větší: dal jsem si opravdu vynikající gyros v pitě, pak sem měl teda vysušený kuřecí steak a o něco lepší vepřový steak a nakonec sem si klasicky dal ty malé donutky s čokoládovou polevou mňam. Každopádně 32 korun za podchlazenou desítku Staropramen... (jedenáctka 34, Granát a dvanáctka za 36). Jack Daniel's Bar mě potěšil, Camel Beach Bar byl oproti minule o něco větší a rozdávaly se za jednu koupenou krabičku žabky, za dvě pak USB zapalovač :D

Doufám, že příští rok to bude lepší a budu moct s čistým srdcem zajet na celý fest místo jednoho dne; pořadatelům držím palce.

Green Day (Prague 2010)

2010-07-10T03:01:00.000-07:00

S potěšením si můžu odškrtnout další kapelu z koncertního must see wishlistu, jedná se samozřejmě o Green Day, kteří se v Praze zastavili 29. června v rámci své 21st Century Breakdown tour.

Nejdříve několik slov k organizaci celého koncertu: vše probíhalo na pražském Výstavišti (jo to je ta napůl shořelá věc se zpívající fontánou) a myslel jsem, že tam nebude příliš velký prostor, ale to jsem se teda pořádně sekl. Pořadatelé hlásí 14 000 prodaných lístků, což je teda polovina celého RFP ehm...každopádně mi vůbec nepřišlo, že by tam bylo tolik lidí, pravda v tom Hradci na letišti sem si taky nikdy neřekl, tyjo je tady skoro 30 000 lidí, ale tam se to zase rozleze, no nic. Celkově musím říct, že organizačně to bylo zvládnuté velmi dobře, do areálu se šlo podle obrovských šipek s nápisem Green Day a od metra to byl jenom kousek, fronty taky moc dlouhé u vchodu nebyly. Areál byl otevřený od 16:00, první předkapela byla nějaká obskurní česká záležitost The Pooh, druhou předkapelou byli Billy Talent (ty trochu znám), já osobně jsem se svojí lepší polovičkou dorazil tak nějak na konec jejich setu okolo půl osmé večer. Okolí mi silně evokovalo Rock for People, všude byly familierní stánky s občerstvením, pivem, toiky...takový malý fest dalo by se říct. K těm toikám - chyběly mi teda ty praktické čtyřpisoáry, které se vyskytují na větších akcích, protože konat potřebu na toice je hnus největší, naštěstí si kluci poradili a u jedné vyrvali dveře z pantů, takže se v ní dalo aspoň trochu dýchat. Jedna věc mě ale pořádně naštvala; jestli jste to nevěděli, tak Krušovice znovu po x-milionech let začali vyrábět desítku a s tímto krokem je přirozeně spojená heavy promotion a teď můžete hádat třikrát jaképak pivo se dalo na koncertu koupit... okey Krušovice not my favorite brand, but drinkable..bylo to vlažné až teplé, podmírák samozřejmostí a celkově nic moc pivko a chtěli za to 50 korun!!! Já si za kvalitní zlatavý mok rád připlatím, ale tohle byl regulérní blackmail...

K samotnému vystoupení Green Day: bylo to mind-blowing and absolutely hands-down awesome. Naprosto nechápu tzv. recenzenty (popř. hudební kritiky), kteří dokážou takové vystoupení ohodnit jako průměrné, asi jsme nebyli na stejném koncertě. Začalo se dvěma singly z posledního alba: 21st Century Breakdown a Know Your Enemy a pak už to jelo, dočkali jsme se i exkurze do starších dob a slyšel jsem vlastně to nejdůležitější z jejich tvorby plus to nejlepší z obou novějších desek. Green Day hráli neuvěřitelné 3 hodiny a stihli přídavek i akustický přídavek (Wake Me Up When September Ends byl nejsilnějším momentem celého vystoupení), no a slyšet třeba Jesus Of Suburbia naživo byla prostě a jednoduše paráda! Přikládám i ze setlistu opsaný komplet set, aby si každý mohl udělat určitou představu a btw. citace např. Highway To Hell nebo Satisfaction od Stoneů byly awesome as well. Pyrotechnika, osvětlení a zvuk byly na té nejvyšší úrovni, byla to show se vším všudy a jsem moc rád, že sem tam mohl ty tři hodiny strávit v hudebním opojení :D

Setlist:
1. Song Of The Century
2. 21st Century Breakdown
3. Know Your Enemy
4. East Jesus Nowhere
5. Holiday
6. ¡Viva la Gloria!
7. Give Me Novacaine
8. Maria
9. We Are The Waiting
10. St. Jimmy
11. Boulevard Of Broken Dreams
12. Stuck With Me
13. Murder City
14. Waiting
15. Paper Laterns
16. Burnout
17. 2000 Light Years Away
18. Hitchin' A Ride
19. When I Come Around
20. Iron Man/Highway To Hell
21. Brain Stew
22. Jaded
23. Longview
24. Knowledge (Operation Ivy cover)
25. Basket Case
26. She
27. King For A Day
28. Shout (Johnny O'Keefe cover)
29. Break On Through/Always Look On The Bright Side Of Life/Satisfaction/ Hey Jude
30. Extraordinary Girl
31. 21 Guns
32. American Eulogy
33. Minority

Encore:
34. American Idiot
35. Jesus Of Suburbia

Acoustic Encore
36. Redundant
37. Words I Might Have Ate
38. Wake Me Up When September Ends
39. Good Riddance (Time Of Your Life)

Angel Beats!

2010-06-26T11:03:00.000-07:00

Ačkoliv jsem úplně na začátku existence tohoto blogu plánoval pravidelnou publikaci článků týkajících se anime, nedokázal jsem toto ,,předsevzetí'' nakonec dodržet. Pod štítky anime se tedy v současné době nachází jedna recenze (Toward The Terra) a jedno preview (Macross Frontier) a možná nějaké články typu tři věty oznamující druhou sérii Code Geass ehm...; každopádně toto jaro jsem opět začal po delší době sledovat anime a musím uznat, že Angel Beats! mě docela pohltily a nemohl jsem se dočkat každý týden nového dílu a touto cestou bych se chtěl podělit o své dojmy.
BTW. neznám české převody japonských jmen, takže používám ty anglické, stejně sem to viděl s eng titulkama.

Děj Angel Beats! se točí okolo skupiny teenagerů, kteří se ocitají v Očistci, který je zde vyobrazen jako moderní japonská škola komplet s velkým hřištěm, bazénem a veškerým zázemím. Do tohoto světa, který slouží k tomu, aby se zde mohly duše zemřelých zbavit břemen z minulého života a pokračovat dál v cestě za reinkarnací se dostáváme spolu s hlavním představitelem Yuzurou Otonashim. Ten si ze svého života zpočátku nic nepamatuje, nicméně již v prvních chvílích svého pobytu v nové ,,škole'' se zaplétá do střetu mezi skupinou Afterlife Battlefront vedenou Yuri Nakamurou a tajemnou dívkou, které členové Battlefront přezdívají Angel (v originále tenshi, česky anděl). Battlefront, které se Otonashi rychle stává členem je složena z duší, které odmítají Boha a jeho plán pro ně, protože (jak se postupně dovídáme) měli všichni svým způsobem mizerný život plný utrpení a bolesti a v podstatě nemohou se svých břemen jen tak zbavit a pokračovat v cestě dál. Angel coby vyslanec Boha se je snaží přimět, aby přeci jen v cestě dál pokračovali i za cenu použití násilí (v Očistci se nedá zemřít, ale bolest duše vnímají). Tolik tedy k základní premisi příběhu.

Je poměrně očividné, že Angel Beats! jsou trochu uspěchané resp. ten příběh, který by se mohl krásně rozvinout ve 26 epizodách je narván do pouhých 13 epizod a tak je to občas poznat. Co se postav týče - tři hlavní postavy (Otonashi, Yuri a Angel) jsou dobře propracované, ty ostaní již tak moc ne, prostě na to nezbyl čas; celkově je ale příběh zajímavý a rozhodně nenudí a ano čekají nás i zásadní zvraty, které nechci a nebudu prozrazovat. Výborné je použití hudby; už si dlouho nepamatuju, že by se mi líbil OP i ED tak moc jako zde a insert songy jsou prostě parádní, takže soundtrack je a must!

Co ale opravdu na Angel Beats! oceňuji je jeden prostý fakt - ten příběh je hrozný chaos co se nápadů týče, ale přesto funguje a drží pohromadě. Takže se dočkáme zábavných naprosto odlehčených slice of life epizod v první půlce a ve druhé nás čekají hlavně ty smutnější a musím vyzdvihnout i závěr, který se rovněž povedl. Možná to nejde z mého textu poznat, ale Angel Beats! jsou přesně jedním z těch důvodů proč jsem začal sledovat anime, obsahují totiž všechno co mám na anime rád: I mean gunfights, supernatural powers and an all-girls rock band, who could possibly resist that?

10/10

PF UK - shrnutí letního semestru

2010-06-14T05:00:00.000-07:00

Tento článek navazuje na obdobné shrnutí zimního semestru a uzavírá tak můj první rok na VŠ.

V letním semestru jsem měl opět šest předmětů (volitelné žádné) a to: politologie, české a československé právní dějiny II, římské právo a základy novodobého práva soukromého II, teorie práva II, ústavní právo a státověda a teorie národního hospodářství (v podstatě makroekonomie, z úcty k tradicím zachován prvorepublikový název). Semestr začal 22. února a první zápočet jsem psal 11. května, nicméně zápočtový týden byl až ten další, čili v půli května začalo zkouškové období. Stejně jako v zimním semestru byly všechny předměty v režimu 1+1 (přednáška + seminář), přičemž většina seminářů byla obtýden, výjimkou byla teorie práva, ta měla semináře každý týden. Mluvím sice o zkouškovém, ale zkoušku jsem skládal pouze jednu, a to z politologie, zbytek byly klasifikované zápočty a z teorie národního hospodářství byl jenom zápočet. Klasifikovaný zápočet je prakticky vzato zkouška, dostanete známku jako u zkoušky, ale protože ten předmět jeětě nekončíte, tak se jedná právě o klasifikovaný zápočet a ne zkoušku (po složení zkoušky ten daný předmět končí).

Výrazně odlišný byl můj přístup k seminářům. V zimním semestru jsem se snažil a i se mi dařilo mít pravidelnou docházku, což bylo dáno mimo jiné i tím, že tam, kde předmět končil pouhým zápočtem hrála docházka svou roli. Ke klasifikovaným zápočtům vás totiž stejně jako ke zkoušce musí pustit vždy, tím pádem se již docházka nejeví jako problém. Na dva semináře jsem chodil pravidelně (teorie práva a teorie národního hospodářství), protože tam se docházka promítala do bodového ohodnocení zápočtu, což mi ze strany profesorů přijde jako rozumné řešení. Tam, kde docházka povinná nebyla, a kde stejně žádný vliv na známku neměla jsem tudíž nechodil.

První na řadě byl zápočet z teorie národního hospodářství, učení jsem věnoval pět dní, neboť ekonomii jsem nikdy neměl (ani na střední škole v rámci ZSV, protože učitelka byla velkou fanynkou filosofie) a do té doby jsem nevěděl pomalu jak se počítá HDP...nakonec jsem dopadl hodně dobře a ztratil jsem jenom jeden bod. Za týden následoval již klasifikovaný zápočet z teorie práva. Jelikož jsem vcelku poctivě chodil na semináře, tak jsem si udělal docela přehled v průběhu semestru a při učení mi to pomohlo; teorii jsem dal okolo čtyř dní a vyvázl s dvojkou. Trochu mě kromě teoretických otázek zaskočily ,,praktické'' příklady typu určete prvky retroaktivity v daném zákoně apod. Následoval klasák z římského práva - tady jsem si uvědomil, že možná jsem semináře z římana vynechat neměl. Ten test je totiž v podobě příkladu, na kterém má student uplatnit svoje teoretické znalosti takříkajíc v praxi. Já sem kupříkladu měl příklad zhruba takový: Gaius měl psa Lupa, který mu neustále utíkal, poprvé mu utekl a našel ho Lucius, který ho vzal k sobě s tím, že se o něj postará dokud nenajde jeho majitele. Po roce Lupus opět utekl zpátky ke Gaiovi ani u něj však dlouho nepobyl a za pár dní opět zmizel. Tentokrát se ho ujal Tiberius, který si ho však uvázal u svého domu a začal ho cvičit ke hlídání koz. Po dalším roce o takto vyvičeného Lupa projevil zájem Tiberiův soused Sempronius, slovo dalo slovo a Tiberius mu Lupa prodal. Po dvou letech svého psa Gaius spatřil u Sempronia a dožadoval se jeho vydání, Sempronius však odmítl s tím, že psa právoplatně koupil.
Následuje deset otázek jako kterou žalobu by mohl Gaius proti Semproniovi použít, je kupní smlouva platná, na základě jaké obligace jednal Lucius, kdo měl Lupa v detenci, kdo v držbě, kdo ve vlastnictví apod...Musím uznat, že první příklad mi vůbec nesedl a musel jsem jít na druhý pokus, který jsem už teda zvládl na dvojku, ale lehké to nebylo. Po tomto zápočtu mě čekala politologie, která byla podobná sociologii ze zimního semestru (taky tam důležitou roli hrála esej), u takových zkoušek je nejhorší, že člověk vážně neví, jak dopadne, když většina známky záleží na eseji...přípravu jsem nicméně skoro vynechal (učil jsem se jedno odpoledne) a skončil jsem s dvojkou. Po politologii mě čekal další těžký zápočet, kterého jsem se docela bál, jednalo se o ústavní právo, učil jsem se poměrně usilovně šest dní, přečetl jsem a částečně se i naučil Ústavu, Listinu základních práv a svobod, volební zákon a jednací řád Poslanecké sněmovny...a ještě sem proletěl nejdůležitější nálezy Ústavního soudu; test se skládal ze 14 otázek s možnostmi (vždy jedna správná, ale občas šlo skutečně o nuance) a dvě otázky rozepisovací (já měl poslaneckou imunitu a jak se postupuje zanikne-li senátorův mandát během jeho funkčního období); výsledky ještě sice nejsou (mají být do pátku), ale věřím, že minimálně na tu trojku to bude...no a ve středu píšu české dějiny, které se zrovna učím, tak dá-li Bůh to udělám napoprvé a už budu mít pokoj...až do září :D

Celkově musím uznat, že tento semestr se v porovnání se zimním blíží již mnohem více praxi (ústavní právo, římské právo, ale i ta teorie práva), což je jedině dobře. Školu stále sice nehrotím, ale pořád je dostatečně snesitelná a ano je stále značně nárazová (viz shrnutí zimního semestru).

EDIT 23.6.

Tak z ústavního práva nakonec za jedna (což mě hodně potěšilo), na druhou stranu z českých dějin jsem dostal svou první trojku na vysoké škole; test byl písemný ve formě devíti otázek, všechny byly rozepisovací, přičemž ty poslední dvě byly více obsáhlé; přípravě jsem věnoval zhruba čtyři dny a nyní mě čekají už prázdniny! :D

Všechna piva světa

2010-05-14T02:35:00.000-07:00

Dosloužil mi mobil a při přechodu na nový přístroj jsem konečně zkopíroval fotky za poslední tři roky; při prohlížení těch fotek jsem si uvědomil, že docela často se na nich vyskytují jednotlivá pivka, a že každé to pivko má v sobě ukrytý svůj vlastní příběh. Rozhodl jsem se teda několik těchto fotek zde publikovat a ke každé připojit krátký komentář, protože tyhle fotky do určité míry reflektují můj vlastní život za poslední tři roky.

1) Je to Kozel (tuším, že desítka) a fotka je z narozeninové oslavy s mojí starou třídou z gymplu, bylo to na chatě trochu schované v lese a pamatuju si, že jsem večer šel pěšky přes ty pole temnoty a v dálce jenom projížděl vlak jako zářící šíp se řítil tou temnotou a tehdy jsem se podíval vzhůru na hvězdy a bylo mi fajn. Tímto chci zároveň ještě jednou poděkovat za zapůjčenou čelovku, bez jejíhož světla bych pravděpodobně nikam nedošel.

2) Tohle je výborné pšeničné pivo bavorského původu a jmenuje se Franziskaner (čili Františkán), foto pochází z dovolené v Rakousku, konkrétně se jedná o malé městečko St. Wolfgang, kde je takový malý bar a právě tam točí tohle vynikající pivo. Měl jsem ho i v Bavorsku a tam bylo snad ještě víc bylinkové a vůbec ještě o něco lepší. Z této fotky to zrovna nejde poznat, ale ten krígl má docela elegantní tvar a dobře se z něj to pivo pije. Pamatuju si, že vždycky mě udeří ta bylinková vůně jara a já jsem omámen...a úplně nejkrásnější je, když svítí to gemütlich rakouské slunce a člověk pozvedne ten krígl (ideálně někde na zahrádce u jezera) a to slunce úplně prozáří ten zlatavý mok a to si pak připadáte jako když pijete samotné sluneční paprsky.

3) Tady bych se chtěl omluvit za ty fernety (stavěli sme pyramidu), jinak je to Starobrno (desítka), vyfoceno v rámci chill-out chvíle jinak hodně náročného plesového večera v Uherském Hradišti v té ,,restauraci'' na Kulturním domě. Po pravdě řečeno at this point jsem už chuť moc nevnímal, ale asi jsem o moc nepřišel. Tady si pamatuju zával ospalosti, ze kterého mě rychle probraly ty fernety, ale pořád to byl dobrý večer.

4) A již se dostáváme k těm speciálnějším pivům; při pořizování této fotografie jsem si totiž pochutnával na belgickém trapistickém speciálu La Trappe (nejsilnější varianta Quadrupel) v pražské restauraci Les Moules; už si přesně nevzpomínám, ale myslím, že jsem tehdy měl mušle na bílém víně a na předkrm šneky, každopádně Belgii plánuju navštívit už jenom kvůli těm pivům a filmu V Bruggách...; pamatuju si, že to byl poklidně strávený večer.

5) Fotka byla pořízena na úplném konci jedné tour po hospodách (náš ekvivalent pub crawl) v Uherském Hradišti v baru Nemo. Jedná se o Stelu Artois, což je pivko, které moc nemusím, protože chutná, jak kdyby v něm někdo zapomněl hadr, ale opět dle pravidel tour se musí pít, co hospoda nabízí...to brčko má rovněž svůj minipříběh; kamarád totiž (seděli sme na baru) vyptal dvě brčka po barmance, a tak jsem pil Stelu Artois brčkem a nikdy nechutnala líp.

6) Na tenhle podvečer vzpomínám hodně rád, bylo to vůbec poprvé, kdy jsem byl v sushi restauraci a kde jsem se do sushi zamiloval; takže moje první setkání se sushi proběhlo v pobočce Sushi Pointu na pražské Flóře. Říkal jsem si když už, tak už s plnou parádou a zeptal jsem se jestli nemají i japonské pivo a oni měli a dokonce dva druhy. Ten první Kirin vidíte na fotce, druhý se jmenoval Sapporo a dala si ho moje přítelkyně, a doteď si nemůžu zaboha zapamatovat jak který chutná. Vím, že jeden chutná jak zředěný Gambrinus (takže úplně hrozně) a jeden jak o něco horší Budvar a ten se dá docela pít (v rámci možností)...nicméně vždycky při návštěve sushi restaurace mám před sebou hádanku Kirin nebo Sapporo a většinou se netrefím napoprvé. Netřeba dodávat, že mít před sebou na stole sushi a japonské pivko je pohled k nezaplacení a v tu chvíli jsem si připadal jako protagonista nějakého Murakamiho románu (a ano stále je mým snem já+flaška brandy+střecha ála Norské dřevo); Kirin určitě není žádná bomba, ale co jsme taky čekal od národu, který dělá víno z rýže...

7) Do Beck's Lemon jsem se zamiloval během návštěvy Berlína, kde jsme ho v asi nejvíc párty části města Kreuzbergu pili o překot v jednom tamním tureckém baru a stále jsme nebyli opilí, protože tohle má jenom 2% alkoholu (jedná se vlastně o Radler). Fotka dole visící je nicméně opět z Rakouska, tentokrát ze zimní lyžovačky tuším, že ze Schladmingu a je dva roky stará. Normální Beck's se podobá svou hořkostí Plzni, ale kvalitou se nedá srovnávat, verze Lemon je ale skutečně dobrá, pokud se dokážete dostat přes trochu chemickou barvu...dělají se i další varianty (např. pomeranč), ale ty už tak dobré nejsou.

8) Tahle fotka je asi rok stará a je na ní zachycen další důležitý zlom v mém životě - objev českých minipivovarů. Pivo o němž je řeč je totiž Kocour (ležák) z pivovaru Varnsdorf, který točí (a spolu s ním i další varianty Kocoura) ve stylové hospodě/restauraci Tlustá Koala v Praze, kousek od Prašné brány. Líbí se mi i logo a provedení sklenice, ale hlavně to pivo je jedna báseň, ochutnal jsem i Višňový ležák a jejich Weizen (ten je hodně dobrý) a byl jsem s nimi spokojen.

9) Fotka tohoto Hoegaardenu byla pořízena v brněnské Potrefené huse ve Vaňkovce, kde ho taky točí do vychlazených kríglů, čili prvních pět loků člověk vlastně nic nepije jenom ledový proud tekutiny...; Hoegaarden mám rád, protože je to lehké letní pivko (přestože má 5% alkoholu) a dobře se pije s kamarády u nás na terase, to že citronové pivo nemusí být jenom pro holky je snad jasné...

10) Tahle fotka je tak trochu guilty pleasure, protože Bohemia Regent zde vyfocený (je to desítka) se nedá a nikdy nedal pít, ledaže hned po práci; fotka je z jedné rodinné oslavy u nás v Blatnici a ten kdo nezná, nepochopí...

11) Tento rok vůbec poprvé se mi podařilo ochutnat zelené pivo na Zelený čtvrtek, jedná se o třináctistupňový speciál, který vyrábí Starobrno, bohužel jsem v hostinci Pod lipami v Uherském Ostrohu nedostal originální krígl, takže celkový efekt byl trochu pokažen. Těšil jsem se hodně hlavně na to, jak moc budou ve výsledné chuti figurovat výtažky z máty a eukalyptu...a nefigurovaly tam vůbec, byl jsem zklamán protože barva mi přišla docela zábavná a zelená pěna má něco do sebe, ale v chuti se nedalo nic z těch exotických přísad poznat. Zavřel jsem oči a pil jsem normální trochu silnější dvanáctku Starobrno, přesto jsem i za tento zážitek rád a aspoň si už nemusím příští rok zoufat, když se toho zeleného speciálu vzdám.

Tak to byly některé z mých pivních příběhů, možná že sem časem přidám další, možná, že jsem na některé zapomněl, nicméně život je kompromis, jako bonus přihodím jednu fotku sebe právě se Zeleným pivem, na které se směju, protože ještě nevím, jak chutná. Toť vše pro dnešek.

Live long and prosper.

Cheers!

I'm in no hurry, you go run and tell your friends I'm losing touch, fill their heads with rumours of impending doom

2010-04-23T04:32:00.000-07:00

Rozhodl jsem se, že tady budu postupně publikovat i svoje eseje a úvahy týkající se převážně problematiky akčních filmů a pomíjivé krásy direct-to-DVD produkce. Texty vznikají pozvolna a jsou několikrát přepisovány a doplňovány; k tomu, abych vůbec mohl začít psát je nutno nasledovat většinou několik filmů či jejich klíčových scén, tudíž čekejte nepravidelné aktualizace (jako ostatně tomu bylo doposud). První text má pracovní název Sto způsobů držení zbraně aneb jak se vypořádat s realitou a bude zde publikován pravděpodobně během příštího týdne.

EDIT (14.5.)

Delší dobu mi nešel internet a mezitím mi začalo zkouškové, takže dříve avizovaný text musím odložit na dobu pozkouškovou (cca. druhá půlka června), do té doby snad stihnu dopsat dva kratší texty, které by se zde měly objevit během dvou týdnů.

PF UK - shrnutí zimního semestru

2010-04-03T02:20:00.001-07:00

První semestr na výšce už mám za sebou, proto určitě neuškodí si ho tady stručně shrnout (třeba to i někomu pomůže s výběrem školy).

Již v dřívějších článcích jsem rozebíral na jaké školy se budu hlásit a kam jsem se nakonec dostal, včetně průběhu mojí maturity...na práva jsem chtěl jít určitě nejvíc, ale hlavně jsem chtěl do Prahy. Nemám nic proti Brnu, ale na mně je přeci jen trochu malé, přesto jsem i o něm uvažoval, když jsem se dostal na žurnalistiku, ale poté co jsem si tak trochu zjišťoval zákulisní informace mě chuť studovat tenhle obor přešla a cesta ke studiu práv byla volná.

Semestr mi začal 28. září a poslední zkoušku jsem psal 28. ledna, přičemž letní semestr začínal až 22. února, čili jsem měl skoro měsíc volno. Měl jsem celkem šest předmětů (žádné volitelné jsem si nevybral): české a československé právní dějiny I, státověda, obecné právní dějiny evropských zemí a USA, základy sociologie a psychologie pro právníky, teorie práva I, základy římského práva a novodobého práva soukromého I - jak je vidno i z tohoto prostého výčtu čistě ,,právem'' jsem se zatím nezabýval, spíše takové ty věci okolo (maximálně římské právo, které se promítá i do dnešní praxe); vůbec celý první ročník je spíš takové seznamování s oborem a až ve druhém ročníku se probírají jednotlivá právní odvětví.

Všechny předměty s výjimkou obecných pr. dějin (2 přednášky) byly v režimu 1 přednáška+1 seminář, a to většina z nich měla semináře obtýden...takže druhá vysoká škola se při právech studovat dá docela dobře, horší je to posléze během zkouškového období. PF UK je totiž,alespoň zatím, hodně nárazová: půl roku po vás nikdo nic moc nechce a pak přijde měsíc a půl pekla. Neznal jsem učitele a o prázdninách jsem neměl náladu pročítat diskuzní fóra, a tak jsem na jeden předmět nechytil úplně toho nejlepšího profesora, ale to se stává...jinak musím uznat, že na přednášky nemá moc cenu chodit, protože většina přednášejících cituje svoje učebnice, takže si je stačí pořídit nebo si najít na netu výpisky z nich. Dáno je to i tím, že zatím nebyla probíraná látka příliš o chápání, jako o memorování. Semináře byly až na ten jeden dobré, záleží opět hlavně na vyučujícím.

Dva zápočty (teorie práva a české pr. dějiny) jsem dostal za docházku čili zdarma, zápočet z římského práva byl formou testu a zbylé tři předměty končily zkouškou. Na římské právo jsem se učil asi tři dny a zápočet nebyl z mého pohledu moc těžký, horší byly zkoušky. Zkouška ze státovědy se skládala z několika otázek a krátké eseje, jenže ty otázky mi přišly hrozně široce dané a esej jsem tak trochu vařil z vody resp. ze svého logického předpokladu, který se nakonec ukázal správným a dostal jsem dvojku. Na právech jsou totiž jenom tři stupně: jedna, dva, tři a fail. Na státovědu jsem se učil necelé čtyři dny. Zkouška ze sociologie byla podobného formátu, jenom ty otázky byly lépe položené a esej už teda byla regulérně dlouhá (min. 2 strany), na socku, ze které jsem i maturoval jsem se učil zhruba čtyři hodiny a nakonec jsem skončil s jedničkou. Poslední a jediná ústní zkouška byla zároveň nejtěžší...obecné dějiny byly hrozné. Takové kvantum informací narvat do hlavy... vyvázl jsem s dvojkou, tady konkrétně záleželo hodně na dané otázce, celková příprava mi zabrala zhruba týden (ale někteří se na tuhle zkoušku učili i dva týdny a víc); zároveň byla u této zkoušky i nejvyšší úmrtnost.V ročníku je nás 675, takže chápu, že musí někoho vyhodit.

Jinak se mi na škole líbí, mám dost volného času, který využívám na četbu a brouzdání po Praze; objevil jsem i několik vynikajících hospod, namátkou: Zlý časy, U Sadů, Café Jehuda,Tlustá koala a další :D; celkově svého rozhodnutí určitě nelituji a zatím mi škola vážně vyhovuje.

Jun Seba aka Nujabes passed away

2010-03-19T10:04:00.000-07:00

Občas je svět hodně hodně velká svině.

V únoru (26. 2. 2010) zemřel na následky zranění utržených v dopravní nehodě japonský producent, DJ a umělec s velkým U Jun Seba tvořící pod pseudonymem Nujabes. Bylo mu pouhých 36 let. Za svou kariéru spolupracoval s celou řadou amerických i japonských umělců a jeho jedinečný styl kombinující jemné předivo jazzu s independentním často freestyle a off beat rapem se tímto ukládá k věčnému spánku spolu s ním. Byl jednoduše jedinečný a ani jeho hudba není přirozeně napodobitelná.

Poprvé jsem se s jeho tvorbou seznámil asi před dvěma roky při sledování Samurai Champloo a už tehdy jsem se začal zajímat o hudbu, která hrála v pozadí (jinak skvělého) seriálu. Nedlouho poté jsem si obstaral všechny soundtracky k sérii, ale to nebylo vše a nakonec jsem se po namáhavém hledání dostal i k jeho sólové tvorbě. Ze studiových alb mi nejvíce učarovala dokonalá Metaphorical Music - chápejte hip-hop neposlouchám (možná hodně okrajově), ale tohle mi znělo jako hudba z jiné sféry vesmíru; navíc jeho instrumentálky se najdou na každém albu a to je teprve skvost....ta hudba po vás stéká jako tekuté hedvábí a tak nějak příjemně a nenápadně hřeje u srdce. Proto, když jsem se dnes pídil po nových albech a narazil jsem na jeho parte...udělalo se mi fakt špatně...shit words can't describe it.

Nezbývá než zapálit pohřební svíce a připomenout si tohoto neprávem opomíjeného hudebníka jak jinak, než jeho vlastní nedostižnou hudbou.

Tonight I'm going to drink until I pass out. You deserve it man, wherever you are.

Pub crawl (sort of)

2010-02-22T01:14:00.000-08:00

Tak jsem absolvoval zase jeden trošku náročnější víkend v Praze...byl u mě na skok bratranec a zašli jsme do několika hospod, na několik piv....

Začali jsme ve čtvrtek a jelikož ČD skutečně znamená nikoliv České dráhy, nýbrž Čekej dlouho, tak měl jeho vlak asi 80 minut zpoždění; no neva v půl jedenácté večer jsme vyrazili do pražské noci. Po zastávce na gyros (bratranec) a malou plzničku (já) jsme pokračovali z Můstku směrem na Národní třídu. V jedné z příčných ulic jsme zapadli do lokálu Malá ryba (stránky nemají) tradiční to studentský podnik, takže zakouřeno, zahuleno, pohodová hudba a bohužel i ,,klasický'' Staropramen, který se moc nedá pít (pil jsem ho i přímo v pivovaru a vážně je to hnusné pivo). Ok, takže o jednu desítku těžší jsme vylezli ven, bratranec nechtěl na Bernarda, kterého točí v blízkém Jerichu, a tak jsme zamířili do Nevinného baru, pod kterým se nachází i music club. No na drink jsem chuť neměl, zvolil jsem tedy klasickou plzničku oproti bratrancově Gambrinusu (géčko ne ne ne). Teď jsem už ani já neodolal a na Národní jsem si dal gyros :D Zkusili jsme nonstop/pajzl Domino: klasika, kožené sedačky a automaty, nicméně jednu dobu zde točili výborné Krušovice Dožínkové speciál, jejich normální Krušovice chutnaly jako mokrý použitý hadr s chmelem, takže ne....i když už bylo půl jedné, zkusili jsme Kávovarnu v Lucerně, kde točí vynikající Kout na Šumavě, bylo samozřejmě zavřeno. Nakonec jsme skončili u Tlusté koaly blízko Prašné brány. Dal jsem si Kocoura a bylo.

V pátek jsme navštívili pouze dva podniky, a to Zlý časy a U sadů. Nicméně ve Zlých časech mají už tuším 16 (!) píp a točí převážně piva z českých, ale i zahraničních minipivovarů. Zkusil jsem polotmavého Kozlíčka, dvanáctku Kácov a opět pro porovnání Kocoura. Lahoda. Večer jsme zakončili v proslulé žižkovské hospodě U sadů, kde výborně vaří a já jsem měl možnost již podruhé ochutnat jejich vynikající domácí utopenec...z piv mohu jen doporučit Primátora Weizen či skutečně překvapivě chuťově originální polotmavou čtrnáctku Klostermann.

V sobotu jsme již pouze ocenili památky hlavního města a bylo po všem.

I read about the afterlife, but I never really lived

2009-12-17T13:55:00.000-08:00

Fall Out Boy mě nikdy nezklamou. Perfektní hudba pro každou chvíli, i když a little bit melodramatic I must admit...:D

Saturday....

I confess I messed up dropping a sorry like you' re still around and I know you dressed up, hey kid you' ll never leave this town....

She said she said she said why don't you just drop dead?

Zítra One night in Brno, to bude záhul!!!!!!!!!!

Haters.

I'm just a man on the balcony

2009-11-16T01:42:00.000-08:00

Tak Fall Out Boy vydali bestofku ,,Believers Never Die - Greatest Hits'' a kromě všech do teď vydaných singlů jsou na ní i dvě nové pecky: Alpha Dog (snippet byl už na té jejich mixtape) a From Now On We Are Enemies, která je naprosto dokonalá, takový retro retreat vystřižený ve stylu From Under The Cork Tree (to je stejně jejich nejlepší album).

Rejoice, rejoice and fall to your knees.

Chodím do školy a chodím do hospody, to se nezměnilo, akorát tak nějak zjišťuju, že ty práva mě prostě moc nebaví, co se dá dělat, pro některé věci se musí nejdřív trpět.

Welcome to the new déja-vu I can almost see the wizard through the curtains.

Týden doma, zavřený v ne tak úplně velkém pokoji s Dějinami evropského kontinentálního práva.

Fuck me.

Summer '09 reading/Holden Caulfield is my hero

2009-09-08T03:44:00.000-07:00

Slibovaný přehled mé četby za období červen-srpen 2009 je tady. Hned na začátku jsem si ustanovil několik cílů, které se samozřejmě nepovedlo splnit...Slíbil jsem sám sobě, že nedopadnu jako každé léto tzn. že si i něco přečtu, protože v létě akorát piju a dívám se na seriály...kupříkladu minulé léto jsem přečetl 4 knihy za 2 měsíce, což bylo hodně alarmující. Dále jsem chtěl přečíst i nějakou poezii popř. drama a také něco v jazyce německém. Inu, to se rovněž nezdařilo :D Celkem jsem přečetl pouhých 19 knih, z toho 9 v červnu a po 5 v červenci a srpnu.

Červen (CZ: 1 ENG: 8)

Eduard Mörike - Mozartova cesta do Prahy

Claude Lévi-Strauss - Myth and Meaning

Charles Bukowski - The Post Office - Pulp

Henry James - Daisy Miller

Katharine Briggs - British Folk Tales and Legends

China Miéville - The City and the City

J.R.R. Tolkien - Tales from the Perilous Realm

Yoko Ogawa - The Diving Pool

Moje filozofie při čtení je jednoduchá: čtu, co se mi líbí. Pokud je kniha napsaná původně v angličtině či němčině, snažím se ji přečíst v originále (to se většinou podaří), pokud je psaná jiným jazykem, pak jsou pro mne překlady české a jiné rovnocenné (např. Murakamiho proto čtu anglicky, neboť se mi skutečně nechce čekat na české překlady).

Červen byl v jednom bodě měsícem přelomovým; začal jsem totiž kupovat a číst knihy z edice Routledge Classics, což jsou anglické luxusní paperbacky převážně faktografického rázu. Do této kategorie spadá esej Clauda Léviho-Strausse Myth and Meaning i poměrně obsáhlá výběrová antologie lidových příběhu z Britských ostrovů od Kathariny Briggsové vydaná pod názvem British Folk Tales and Legends - vřele doporučuji.

Rovněž poprvé jsem se na poli literárním setkal s americkým spisovatelem Henry Jamesem, a to prostřednictvím jeho lehké novelky Daisy Millerová postavené na střetu světů amerických turistů a evropských usedlíků v Evropě 19. století. Dále jsem pokračoval v četbě Bukowského (většinu jsem četl již dříve v českém překladu) v originále a musím prohlásit: je to mnohem lepší. Jeho prvotina The Post Office i Pulp (česky pod názvem Škvár) byly opravdovými lahůdkami. Z fleku koupená a narychlo prolétnutá sbírka tří delších povídek současné japonské spisovatelky Yoko Ogawa se řadí mezi lepší průměr. Udělal jsem si radost sbírkou povídek od Tolkiena i novým románem Chiny Miévilleho, představitele New Weird, což je současný progresivní proud ve fantasy, který míchá postmodernu se surrealismem. No a nakonec jsem přečetl i Mörikeho Mozartovu cestu do Prahy, zakoupenou v antikvariátu za 30 korun.

Červenec (CZ: 2 ENG: 3)

Christopher Hale - Himmlerova křížová výprava: pravdivý příběh o nacistické expedici do Tibetu v roce 1938

Harper Lee - To Kill a Mockinbird

J.D. Salinger - The Catcher in the Rye

Ben Macintyre - Ve službách germánského ducha: Elisabeth Nietzschová a poslední árijská kolonie

Arthur Conan Doyle - Sherlock Holmes (Selected Stories

V červenci jsem se dostal i k nějaké literatuře faktu: především pak k fascinující knize o nacistické expedici do Tibetu v roce 1938 = výborná věc, byli to šílenci. Druhou non-fiction věcí pak byla rovněž velmi zajímavá publikace osvětlující založení německé kolonie Nueva Germania v Paraguayi roku 1886 sestrou slavného filozofa Nietzscheho. V beletrii jsem se prokousal přes dvě klasiky: To Kill a Mockinbird Harper Leeové a Kdo chytá v žitě mistra Salingera. Holden Caulfield je jedna z nejlepších postav v literatuře vůbec! Helluva phony bastard... výběr povídek Sherlocka Holmese včetně novely The Sign of Four (česky známá jako Znamení čtyř) byl již třešničkou na dortu.

Srpen (CZ: 0 ENG: 5)

Xiaolu Guo - 20 Fragments of a Ravenous Youth

Yukio Mishima - The Sailor Who Fell from Grace with the Sea

Robert Louis Stevenson - Strange Case of Dr Jekyll and Mr Hyde and Other Stories

Michael Chabon - Werewolves in their Youth

J.D. Salinger - Franny and Zooe

Srpen opět trošku asijský: spíše podle obálky koupená Xiaolu Guo nakonec nebyla vůbec špatná taková lost in translation v Pekingu, Mishima tradičně výborný až haunting. Dostal jsem se i k Stevensonovu nejznámějšímu dílu a taky to stojí za to, naopak sbírka povídek od Chabona byla hrozná (až na jednu rádoby Lovecraft věc se to skoro nedalo číst). A ano, Salinger mě navnadil, koupil jsem hned další dvě knihy a Franny a Zooey ve své propletenosti východních symbolů a USA 50. let mě dostala.

So that's that.

And in the blink blink blink of an eye another young lover dies...

2009-09-06T05:54:00.000-07:00

Runnin' with believers no time for fever and I haven't got time for you either!

Yea bitch nový Jamie in da FUCKING HOUSE!

Sticks 'n Stones a vůbec...

nové album, cool sound + being drunk and watching Battlestar Galactica!

Fighting the inside geek with alcohol!

Just lovin' gool ol' Frodo and his fucking ring-thingy (lol) - just get down to it!

Helluva party my man!

SO SAY WE ALL!!!!

Just another weird headline (book trouble)

2009-08-26T06:26:00.000-07:00

What's new? Not much or should I choose to be less mysterious - not much indeed.

Red Bull overdose and an upcoming tobacco addiction keep me up at night. Also Sheldon might be a robot (in love with The Big Bang Theory). It just feels really strange, you know? Sitting here, drinking good ol' Red Bull listening to -wait a minute- Please Don't Leave Me by Pink...of course not the original version, but a Digital Dog Radio Edit...yeah you can shoot me anytime now, got my permission.

Anyway I've been trying to finish these three books I have and it's a bugger. Like helluva big bastard kind of a bugger. One is by this phony bastard named Salinger and no it's not THE Catcher in the Rye ('cause I have finished reading that one long time ago), no it's this other lovely book called Franny and Zooey and when I say it's boring I do not exaggerate one bit. On the other hand it's a real lightweight champion in boredom compared to the other book on my plate right now - the wonderful and charming collection of Selected Poems by William Wordsworth - yeah the Lake District, the luminous lights in the ominous sky and all that. It's like 284 pages excluding the explanatory notes and so far I found like 10 poems bearable to the point of me not wanting to scratch my own eyes out after reading them. The third book however is a real darling; I mean I didn't get through the introduction yet, but I feel ready for some 18th century wicked romance/crazy shit...yeah it's the Agnes Grey by one of the famous Brönte sisters - if only I haven't forgotten her name already. At least the picture on the cover is nice.

Swordmaster out.

G.I. Joe: The Rise of Cobra

2009-08-17T10:14:00.000-07:00

Na tenhle nejmíň nápadný letní blockbuster jsem se nakonec těšil úplně nejvíc, sliboval totiž jako jediný kopu akce a k tomu absolutně žádný nápor na mozek. Logiku v druhém velkém celovečerním filmu inspirovaném sérií hraček (první byli samozřejmě Transformers) nehledejte, jednoduše proto, že tam skutečně není. Vybuchuje tu všechno a pokud možno neustále. Příběh určitou auru logiky má v tom slova smyslu, že divák velmi rychle pochopí motivace jednotlivých postav, jejich minulost (ano několik flashbacků se tam mihne) a v neposlední řadě i jejich vzájemné vztahy (to je bratr toho, tuhle sem miloval teď mě chce zabít atd.). Do na první pohled nesourodého týmu Alfa (velký nigga s rotačním kulometem, ultra chytrá geek lukostřelkyně, ,,tajemný'' ninja, no-name technik) mezinárodní organizace G.I. Joe (Global Integrated Joint Operating Entity) se dostávají dva nováčci a jejich výcvik může začít. Samozřejmě to jsou supr machři a de jim to od ruky. Nově doplněnou jednotku čeká první velká výzva v podobě všudypřítomné ultrazlé organizace Mars a jejího despotického šéfa, který se na scénu uvede zničením Eiffelovy věže. O srandu je postaráno.

Mezi všemi těmi lasery, výbuchy a laserovými výbuchy zůstává nový film Petera Sommerse čistým akčním výplachem v duchu Smrtonosných zbraní či pastí, jenom tu není Bruce Willis a záporáci nejsou Němci a mají laserové pušky. Přesto je ten film hodně vtipný. Pro mě byl tenhle guilty pleasure zážitek ještě okořeněn českým dabingem, který je příšerný a zároveň příšerně srandovní; chtěl bych vidět toho překladatele, protože minimálně třikrát to moc nedávalo smysl.

Je tu všechno i ta stíhačka ovládaná keltštinou se tu najde, těším se na dvojku a doufám, že bude stejně blbá/dobrá jako jednička. A pokud tahle recenze nedává smysl, tak mě to vůbec nevadí, já jsem se za 150 korun slušně pobavil :D

Ronnie's dream

2009-08-10T04:34:00.000-07:00

Sleduju Observe and Report, kde hraje Seth Rogen a docela si to užívá. No prostě mě jeden úsek natolik zaujal, že ho tady přepisuju z odposlechu, jedná se o část scény, kdy je Seth u pohovoru na psychiatrii (snaží se stát poldou) a na otázku proč se chce stát policistou odpovídá naprosto úžasným způsobem:

I have a dream, most nights. It starts on a playground, there’s kids, they’re swinging, laughing, there are dogs barking and butterflies swapping their little wings and then you hear a rumbling and over the horizon comes a black cloud and it’s made of cancer and pus and it starts sweeping over the playground and everyone starts screaming and clawing their eyes and pulling at their hair and saying: help what are we gonna do and you know what happens next? Out steps me wielding the biggest fucking shotgun you’ve ever seen in your life and you know what I do? I blow every fucking thing away and I am getting God’s work done and when it’s all over and the dust is settled the whole world gathers below me and they say thank you Ronnie, thank you for helping, you’re being a great man doing this for us and you know what I say? You don’t need to thank me, I’m just a guy with the gun, I’m just a cop.

Každopádně ten polobůh nekončí a po pár práskách cracku, trávě a něčem do žíly rozjíždí svou vlastní dark Batman fantasy:

I believe every man has a path laid up before him and my path is a righteous one for I have been chosen to be the protector and the destroyer. I live by a code, a code of my own invention, but a code nonetheless and I follow it to the fucking T. Danger lurks in the darkness ready to bounce and it’s my duty to face that danger and stare in its godless eyes. Nothing can hurt me. My body has become a weapon. I am an instrument of protection and justice. I’m a hammer in the right hand of all that is good.

Playin' Gothic 3

2009-08-05T03:00:00.001-07:00

...so no time for postin'.

La Roux

2009-07-28T01:20:00.000-07:00

Rudá kštice a účes Ace Ventury + trochu podivná videa jí dodávají auru klasické dance music pro inťoše, naštěstí je hudba La Roux mnohem přístupnější než např. Bat For Lashes. La Roux se určitě nevyhne srovnání s novozélandskou Ladyhawke, osobně mám však raději právě zrzku, proč?

Pro La Roux je typický minimal zvuk a silný tah na branku, což se projevuje i ve složení alba. Eponymní debut otvírá hitovkou In For The Kill (doporučuju skvělý remix od Skream) a následují další singly Quicksand a moje nejoblíbenější Bulletproof. Prostě jednoduché popové písně zabalené do trošku elektra, které se pravda možná rychle oposlouchají, ale zatím mě baví a to královsky. Mimo vyložené hity zde najdete i tzv. growery tj. songy, které možná na první poslech nechytnou, ale časem vás už nepustí (z aj: it just grows on you). Mezi tuhle kategorii řadím zejména Cover My Eyes, Fascination, As If By Magic a pomalou Armour Love. Pokud někde na netu seženete i iTunes pre-order bonus track Savior, tak máte napůl vyhráno. Spolu s Cover My Eyes tvoří tak trochu religiózní zážitek umocněný hostováním sboru ve vokálu druhé zmíněné. Textově nečekejte nic extra sofistikovaného, koneckonců je to mainstream elektro/pop. Ladyhawke mám taky hodně rád, jenže z mého pohledu její debut ačkoliv je zvukově mnohem nápaditější a zajímavější nenabízí jednoduše tolik hitů. A to je právě její slabina, pokud bych si měl vzpomenout na nějaký silný okamžik z její desky...určitě Another Runaway a Paris Is Burning a možná ještě Morning Dreams a to by tak asi bylo.

Docela jsem se bál, že naživo nepůjde zas až o takovou parádu. Na netu jsem však narazil na neofiko live EP Down The Front Sessions, na které najdete celkem 4 skladby: Quicksand, Armour Love, I'm Not Your Toy a vynikající acoustic verzi Bulletproof. Zvuk je ještě víc minimal, než na studiovce, ale na škodu to teda vůbec není, alespoň vynikne perfektní vokál...rád bych ji viděl naživo. B-sides zatím La Roux myslím nemá, až na Saviour, na singlech najdete jenom remixy. V nynějším vzduchoprázdnu, kdy čekám na desky Arcticů a Jamieho se deska La Roux vážně hodí.

4,5/5

Malé změny/glimpses of future

2009-07-24T02:26:00.000-07:00

1) Odstraněna postranní lišta ,,A teď mi duní z repráků''. Proč? Inu řekněme, že mě už nebavilo často měnit interprety v nějaké liště (střídám to příliš často); řešením by možná bylo last.fm, ale sorry to fakt ne...

2) Odstraněna hra ve spodní části blogu, prostě přestala bavit; anime stats zůstávají.

3) Zavádím nový pravidelný seriál ,,Just Made My Day'' zaměřený na nové (občas starší) hudební počiny; nebude se jednat o recenze, spíš takové krátké shrnutí s hodnocením. Minimálně jednou za měsíc, možná i víckrát, vše bude záležet na produkci v daném období.

4) Na konci léta plánuju trošku delší článek shrnující mou četbu za období červen-srpen s několika doporučeními apod. (stav k 24. 7. je 12 knih).

5) I když má tento blog v hlavičce zmíněné anime na prvním místě, mnoho ho tu nenajdete. Tuto kategorii zastupují pouze recenze Toward the Terra a preview Macross Frontier, proto chci v následujících týdnech tuto zanedbávanou část rozšířit.

Get smashed gate crashed! aneb ROCK FOR PEOPLE 2009

2009-07-22T02:17:00.000-07:00

Ok, takže po dovolené v Rakousku, dvěma knihách o Třetí říši a parádním debutu La Roux se konečně dostávám k sepsání mock reportu z letošního RFP:

Headliners

Arctic Monkeys - těšil jsem se moc a moc, na začátku jsem byl tk v šesté řadě (stál jsem tam tu hoďku a půl po Hadoukenech), jenže bezhlavé mlácení všech a všeho fakt není nic pro mě, přišel jsem si poslechnout hudbu a ne ležet na JIP...navíc přítelkyni by mi tam asi za chvilku ušlapali, takže čelem vzad :D anyway stalo se přesně to, co jsem čekal - hrálo se třetí album...single Crying Lighting by ještě šel, ale Secret Doll na přídavek??? WHAT THE FUCK! na přídavek snad zahraju nějakou pecku ne? no nic, aspoň že sem slyšel Fluorescent Adolescent, When The Sun Goes Down, Leave Before The Lights Come On, I Bet That You Look Good On The Dancefloor a další...Alex je introvertní ožrala a ten Iron Maiden look? no vypadal hrozně, komunikace s publikem taky pod bodem mrazu, jenže to byli Arctic FUCKING Monkeys right? 4/5

The Kooks - slunce a kytary, ani jedna složka jejich hudby nechyběla, takže sem si to užil, oproti Kelemu nebo Alexovi má Luke Pritchard (frontman) slabší hlas a občas to šlo poznat, na druhou stranu Kooks to pojali výborně a hráli převážně první album, a když už druhé, tak alespoň něco poslouchatelného jako Always Where I Need To Be....dále nechyběla Naive, Sofa Song, See The World, Eddie's Gun...no pecky! 4,5/5

Bloc Party - jednoznačný vrchol letošního festivalu, ne-li léta; už od prvních vteřin jsem cítil, že to bude pecka a taky, že byla; nazpaměť umím sice jenom jejich debut Silent Alarm a třetí album jsem slyšel jenom jednou, nicméně to ve výsledku vůbec nevadilo a Signs byla boží věc...no to se nedá ani moc popsat slyšet naživo v jednom setu Flux, Banquet, Prayer, Hunting For Witches a This Modern Love, u které jsem se málem rozbrečel...nádhera...Mercury jsem se bál úplně nejvíc, ale v rámci možností se dala přežít a zahráli i jejich nový singl One More Chance, který se už hřeje v mých iTunes; srovnávat Keleho a Alexe se ani nedá, bylo vidět, že tam byl opravdu rád a jeho všudypřítomné how you're all doin? a neustálé I am really sorry that it took us five years to get here, but we're here tonight, right? bylo přinejmenším roztomilé, dělal všechno, skákal, hrál na kytaru, lezl na stožár, nasazoval kšilt z publika a dobrou náladu neztratil, ani když před koncem začali lidé odcházet na nějaké posrané/debilní Placebo...jen tak dál :D 6/5

A dál? Na Ska-P mě teda nikdo nedostane, děkuju pěkně, na Placebo sem prostál s kámošema asi tři písničky (zrovna teda Every Me and Every You a Meds) a pak sem raději šel na pivko, poslouchat emo skeletona a dívat se na digitální krev mě vážně nebralo...fucking boring and gross; na Underworld jsem byl chvilku, ale pod vlivem nejrůznějších látek to bylo slušné :D

Zahraniční

Hadouken - jak vidíte z nadpisu, mám je rád, jejich první mixtapes, remixy a pak debut...no byl to nářez, co jiného by jste taky čekali? hrálo se všechno včetně Crank It Up, Get Smashed Gate Crashed a mé oblíbené That Boy That Girl, parádně překvapili s Song 02 od Blur a několikrát nám doporučovali zůstat na Arctic Monkeys, jako by někdo, kdo byl na nich, mohl pak nejít na Arcticy... 4,5/5

Domácí

Clou - ok, byl sem na nich, nebo spíš byli taková hudební kulisa k heavy drinkin' v t-sky stanu a chain-smokingu, zaregistroval jsem maximálně tak Lean On My Soulder a Island Sun 2/5

Dark Gamballe - každý má guilty pleasure, DG jsou mým; nevím jejich koncert kdysi dávno (bylo mě 15) byl prvním, na který jsem šel a nějak mě to dostalo/rozsekalo, bylo to v malém kulturáku v Lipově a i když jsem vůbec nevěděl na co vlastně jdu, tak jsem skončil s vyřvanýma hlasivkama, modřinama, dvojkou v krvi a úsměvem na tváři. V Hradci na nich bylo tradičně tk 50 lidí, ale neva, zahráli, co jsem chtěl slyšet a užil jsem si to 4/5

Xavier Baumaxa - zkouřený jak doga, vtipný jako nikdy, set přetáhl o půl hodiny a jeho Fuck off zvukař! mě dostalo; zahrál všechno i ten Nazijazz, co nerad hraje a u Retrofutro Diskotheque jsem se smál uvnitř a v puse měl retko...Remek hlad a Remek žízeň. 5/5

All in All

Štve mě neustálé zdražování piva, 12 korun za tři roky je trochu moc, naopak zvuk se zlepšuje, jídlo je možná taky o něco lepší nebo je větší výběr, kvalita drinků silně kolísá...jeden barman v t-sky to popsal slovy: ,,...no ty vole tam to míchaj snad truhláři!'', Camel je horší než Marlboro, chyběl mi noční Marlboro stan, jinak paráda, koupil jsem si cool/cheesy indie brýle za stovku, měl jsem supr gyros, druhý den sem se ožral jak prase, bylo to super, prosím už míň ska a punku, děkuju.

Tk zase příště.

Maturita, přijetí na VŠ, CAE a věci okolo

2009-06-27T04:13:00.000-07:00

Konečně jsem se dokopal k sepsání toho, jak jsem zakončil svou středoškolskou kariéru, takže:

MATURITA

Maturoval jsem 19. května 2009 (na soukromém gymnáziu OPEN GATE), a to z předmětů Český jazyk, Anglický jazyk, Dějepis a Základy společenských věd.

Anglický jazyk

- začínal jsem v půl deváté ráno angličtinou. Té jsem se nebál vůbec, asi jako všichni v mojí třídě. Měl jsem za sebou již zkoušku FCE (mé zážitky z této zkoušky najdete ZDE) a v červnu jsem měl dělat CAE...navíc maturita z cizího jazyka má být na úrovni B1 a již FCE je úroveň B2., proto jsme ji měli (rozhodnutí vedení školy) o něco těžší (asi tedy úroveň B2). Témata jsem viděl teprve den předtím, a to jenom nadpisy, na nějaké zpracování jsem neměl sílu, čas ani náladu, nechával jsem to na improvizaci. Vytáhl jsem si však skutečně hrozné téma Sports and Games, ke kterému nemám žádný vztah, naštěstí jsem dostal článek z nějaké knížky o historii fotbalu ve středověké Anglii, a tak jsem následujících 15 minut strávil vysvětlováním toho, že se Tudorovcům nelíbilo, že jejich lukostřelci hrají fotbal, a proto se ho rozhodli zakázat (domnívali se, že tato hra oslabuje jejich bojové schopnosti s lukem). Angličtina byla dobrá, protože ze mě úplně shodila nervozitu a těch 15 minut jsem si pokecal s panem ředitelem, občas jsem si pravda možná vymýšlel, ale nevadí, hodnotí se jazyk, obsah je až na druhé místě! (to bylo moje heslo). Dostal jsem za jedna, což mi zvedlo náladu a za půl hodiny mě čekala ta hydra čeština.

Český jazyk

- češtiny jsem se objektivně řečeno bál asi nejvíc, na jednu stranu jsme měli hodně otázek z literární historie (tu mám rád), na stranu druhou jsem si musel do hlavy nacpat i otázky typu: Textologie a její základní pojmy nebo Základní prostředky výstavby uměleckého textu....řekl bych, že zde závisela moje výsledná známka hodně na štěstí. Musím se pochválit, protože ten den při mě stáli všichni svatí a já jsem si vytáhl pro mě úplně nejlehčí otázku a sice Moderní evropská a světová literatura od roku 1945 do současnosti. To jsem se musel v duchu pousmát (snad půlku těch knížek jsem koneckonců četl) a se svým vnitřním úsměvem jsem si šel sednout na potítko. Psal jsem, psal a psal a stejně jsem nakonec nestihl ani všechny směry popsat. Závěrečných zhruba 5 minut bylo totiž vyhrazeno vlastní interpretaci knihy - ano, měli jsme čtenářský deník. Na tu jsem se těšil nejvíc, protože jsem si přirozeně vybral svého oblíbence Haruki Murakamiho a jeho knihu Norské dřevo. Ostatně jsem se jí věnoval již v písemné části maturity, kterou jsem podstoupil v dubnu, konkrétně šlo o rozbor tohoto Murakamiho díla v kontextu jeho tvorby a i v širším pojetí japonské literatury vůbec. Výsledek: jak písemná, tak ústní maturitní zkouška z ČJ byla za jedna :D.

Základy společenských věd

- znáte to... ZSV ... neuvěřitelná směs sociologie, psychologie, práva, ekonomie a filozofie. My jsme naštětí na ekonomii rezignovali a zaměřili se na filozofii (asi 10 otázek), zbytek tvořila sociologie, psychologie a právo. Osobně jsem zvládal nejlépe právě tu filozofii (líp se mluví o Kantovi, než o vztahu deviace a kriminality) a opět při mě stála paní Štěstěna a vytáhl jsem si jednu z těch lehčích filozofických otázek - Antická filozofie škol Eleaté, Fýsikoi, řecký atomismus a sofisté. Na sofisty jsem psal krátkou esej a zbytek jsem také ovládal na výbornou. Téma bylo kratší a já ho po cca. 11 minutách vyčerpal, vzal jsem si doplňující otázku (zvláštnosti Pythágorovy školy), kterou jsem také zodpověděl a ještě mi zbýval čas...no nakonec mě nechali jít, že prý už stačilo. Výsledek: za jedna.

Dějepis

- a přišel čas na dějepis, můj nejoblíbenější předmět. Strašně moc jsem chtěl něco z druhé světové války, jednak mě to zajímalo, a jednak jsem na toto téma psal několik esejů a seminární práci. Nakonec jsem dostal taky hodně dobré téma, a to sice z českých dějin: Československé dějiny od roku 1945 do padesátých let + politické procesy (Píka, Horáková, Skauti, Babický případ, Číhošťský zázrak, Akce K a další). Jelikož jsem psal seminárku na poválečný odsun Němců z Československa, tak jsem měl znalosti poměrně rozsáhlé. Opět jsem nestihl vyčerpat téma, výsledek: za jedna.

Shrnutí:

Český jazyk: 1

Anglický jazyk: 1

Základy společenských věd: 1

Dějepis: 1

Maturita se mi tedy povedla :D

Přijetí na VŠ

Již dříve, jsem publikoval článek (ZDE), ve kterém jsem rozebíral svoje plány ohledně vysokoškolského studia. Dnes již tedy vím na čem jsem. Podával jsem si celkem 8 přihlášek a dostal jsem se na 4, na jednu bych se možná dostal na odvolání.

Praha (Univerzita Karlova)

Hlásil jsem se na:

1) Filozofickou fakultu; obor anglistika-amerikanistika = PŘIJAT.

2) Právnickou fakultu; obor právo = PŘIJAT.

3) Fakultu Humanitních studií; obor studium humanitní vzdělanosti = PŘIJAT.

V Praze tedy 100% úspěšnost! FHS byla moje záchrana, na tu jsem se dostal bez potíží (celkově jsem byl 31.), na FF bych docela šel, jenomže jsem se dostal na PF (celkově jsem byl 312.), a tak jdu určitě na práva (22. 6. jsem byl u zápisu - jsem student).

Brno (Masarykova Univerzita)

Hlásil jsem se na:

1) Fakultu Sociálních studií; obor mediální studia a žurnalistika + sociologie = PŘIJAT.

2) Filozofickou fakultu; obor anglistika = NEPŘIJAT.

3) Právnickou fakultu; obor právo = NEPŘIJAT.

V Brně jsem měl zásadní problém s testem TSP (Test studijních předpokladů), ten jsem skutečně pokazil (percentil ani ne 50) a dveře na práva se mi zavřely před nosem. Na anglistiku jsem chtěl jít, jenže písemná část byla ve stejný den jako na anglistiku v Praze, a tak jsem si vybral Prahu a do Brna se nedostavil, přirozeně jsem tedy přijat nebyl. Zato mi velkou radost udělala jediná fakulta MU, která bere Scia a ne TSP...dostal jsem se na žurnalistiku a mediální studia, na která bych určitě šel, kdybych se nedostal na práva.

Olomouc (Univerzita Palackého)

Hlásil jsem se na:

1) Právnickou fakultu; obor právo = NEPŘIJAT PRO NEDOSTATEČNOU KAPACITU OBORU.

2) Filozofickou fakultu; obor žurnalistika = NEPŘIJAT.

Do Olomouce jsem moc nechtěl (příliš malé a příliš blízko). Na žurnastiku mě nevzali, na práva bych se možná dostal na odvolání, ale proč bych to dělal, že?

Celkově si myslím, že se mi to nakonec povedlo dost dobře. Dostal jsem se na více vysokých škol a to i na prestižní obory (práva na UK, žurnalistika na MU), tudíž bych si mohl vybírat. Rozhodl jsem se pro studium na PF UK, kde jsem se již zapsal, možná si ke studiu práv přiberu ještě i anglistiku-amerikanistiku na FF UK, ale to ještě není vůbec jisté.

Zkouška CAE

Minulý rok jsem absolvoval v červnu zkoušku FCE, tento rok tedy logicky přišlo na řadu CAE. Stejně jako minule, i tento rok jsem šel na zkoušku vcelku dobře připraven. Nejprve mě čekal rozhovor, hlavním tématem byla socializace a dopad satelitních měst na okolní krajinu, docela ok. Písemná část mi také nepřišla těžká, Use of English nejlehčí, Reading a Listening paráda, pouze ten Writing se mi zdál o poznání těžší, než u FCE. Výsledky budou v srpnu, do té doby tedy musím počkat, každopádně za rok bych si chtěl udělat i CPE a mít tu angličtinu z krku :D.

Nyní mám před sebou tři měsíce prázdnin (PF UK začíná až 29. září)!!!!!

The Hangover

2009-06-23T09:18:00.000-07:00

Musím se přiznat, že se u filmů moc nesměju, prostě nejsem ten typ. U The Hangover, který se český distributor rozhodl uvést raději pod názvem Pařba ve Vegas, mi však tekly slzy. V úterý jsem měl zápis na PF UK, pondělní večer tedy byl volný a já se rozhodl pro kino. Tři hodiny sedět v kině a poslouchat čínštinu se mi nechtělo (Krvavé pobřeží), a tak jsem si vybral Pařbu, a nelitoval jsem.

Základní premisa je vcelku prostá. Jeden ze čtveřice kamarádů není po propařené noci vůbec k nalezení a zbývající tři se vydávají zjistit ,,what the fuck happened last night''. A tak začíná kolotoč šílených příhod plný politicky nekorektní srandy (narážky na 11. září nebo holocaust), občasných nechutností (trocha těch tělních šťáv + onanie kojence) a trochy té životní pravdy:

1: ,,Remember, what happens in Vegas, stays in Vegas.''

2: ,,Oh, I wouldn't...''

1: ,,Except for herpes, that shit is gonna come back with you.''

Myslím, že film netěží ani tak ze svého humoru, který je docela standartním průřezem Prciček a pár podobných filmů, jako ze svých postav. Vemte si, že zde máte rozumného, ale pohřešovaného ženáče, poněkud podivného bratra jeho nastávající (vynikající Zach Galifianakis), cool učitele ze střední a utlačovaného zubaře. Ráno najdou ve svém hotelovém pokoji kromě sami sebe, zvratků a tuny chlastu ještě i tygra a malé dítě, a co teď, když si nepamatujete vůbec nic? A možná přijde i Mike Tyson...

Hudba taky není špatná, i když soundtrack jako takový ničím nepřekvapí, možná kromě originálního coveru Candy Shop od 50 Centa, který zazní na konci filmu. Délka stopáže činící 90 minut je odpovídající formátu snímku a až poběží titulky, tak neodcházejte, čeká vás ještě série fotek z párty foťáku, a ty vážně stojí za to.

Doing nothing has never been so much fun!

2009-06-13T04:44:00.000-07:00

OK, takže teď skutečně nemám nic na práci. Normálně bych tohle vzduchoprázdno asi uvítal, ale nic by se nemělo přehánět, když říkám skutečně nic na práci, tak to myslím ad absurdum vážně.

Najel jsem teda na seriály (Dead Like Mie, Six Feet Under a další), filmy, co jsem nestihl doteď shlédnout (třeba Gauneři od Tarantina) a hlavně knihy. Během chvilky v Praze jsem vybrakoval stojánky s Routledge Classics v Luxoru i v Oxford Book Store a nyní se jima prokousávám :D. Taky jsem si udělal radost a koupil si trošku guilty pleasure young adul novel od Miévilleho. Jmenuje se to The City and The City, a zatím je to teda hodně zajímavé...navíc to má supr obálku a je to teda large print edition (sice stále nechápu k čemu to je, ale nevadí), tím pádem se to v knihovně i docela vyjímá.

Kromě řekněme duševní potravy jsem samozřejmě najel i na potravu mému srdci (a hlavně žaludku) bližší - jo, myslím tím pivo. A ne jen tak ledajaké, nýbrž pravé trappistické pivo. Značkou Authentic Trappist Product se mohou honosit pouze piva uvařená v šesti klášterech na světě (pět z nich je v Belgii a jeden v Nizozemí) a další výrobky (hlavně pivní sýry a další doplňkový sortiment). V Praze se dají bez větších potíží sehnat všechny. Mě se zatím nejvíc zamlouvá asi Chimay, Westmalle je na mě příliš hořký, Orval méně výrazný, než by měl být. Zbývá mi zkusit ještě La Trappe a Rochefort, takže uvidím. Velmi výhodně se dají zakoupit hlavně půllitrové láhve v Bille na Náměstí republiky. Taková sranda vás vyjde na 159 Kč (uvážíme-li, že normální třetinka stojí okolo 80 Kč a víc, je to poměrně výhodná koupě). V té Bille mě vážně překvapili: v nabídce mají tři druhy Chimay, Westmalle, Orval i La Trappe.

No, a co se děje v hudbě? Bohužel opět nic moc. Čekám na třetí album Arctic Monkeys, čekám na nové Strokes a Kooks, čekám dlouho a marně. Opičky vyjdou někdy v srpnu, ale předtím snad uslyším nějaké nové songy na RFP, kam se už nemůžu dočkat. V poslední době mě chytl hlavně nový sing od Enter Shikari s názvem Juggernauts. Je to trošku odklon od jejich prvního alba, míň screamo, víc melodie...nu posuďte sami.

RESTART!

2009-05-29T00:40:00.000-07:00

Doba výmluv skončila...maturitu mám úspěšně za sebou (a za 4 :D), zbytek života před sebou. Mimo jiné i proto začínám znovu psát na blog, takže můžete čekat další články ve více či méně pravidelných intervalech.

Future in my hand, future in a distant land

2009-01-29T03:28:00.000-08:00

Tak pololetí by bylo za námi, dopadlo dobře (za 2 z matiky a tělocviku, zbytek za 1) a čeká mě maturita, vysoká škola, scio testy a certifikáty (Goethe lvl B2 a CAE)...čili poměrně natřískáno.

Maturuju předposlední týden v květnu a to z: českého jazyka, anglického jazyka, dějepisu a základů společenských věd. Původně jsem chtěl místo ZSV maturovat z němčiny, ale poté, co jsem viděl seznam témat (Bioprodukten, Naturschutz, Multikulturität usw.) jsem se rozhodl raději pro ZSV, kde je vlastně 16 otázek z filozofie a zbytek taková ta směska (politologie, psychologie, moderní dějiny, ekonomie atd.) Skutečně jsem rád, že maturuju ,,postaru'', protože ta nová podoba maturity mě vážně děsí.

A kam, že se to hlásím? Jako asi většina lidá bych nechtěl skončit svou cestu za vzděláním středoškolskou maturitou, vysoká škola je tedy jasná volba. Chtěl bych se dostat na:

Práva (magisterské studium) - nejraději na MU nebo UK, ale beru i UP a ZČU

Žurnalistiku - zde mnohem raději do Brna, ale i do Prahy

Anglistiku - opět ta stejná situace jako výše

...nebo popř. Sociologii - a to ještě nevím ani kam

Co pro to musím udělat? Na většinu mých oborů mi stačí NSZ ze OSP a ZSV; na Masarykovu univerzitu musím dělat ještě TSP (na práva) a možná (pokud je vypíšou) budou i oborové testy na anglistiku. Minulý rok kupříkladu nebyly.

Největší dilema? Co je lepší: práva v Plzni nebo žurnalistika v Brně? Pořád se nemůžu rozhodnout, i když vím, že nejraději bych studoval právo, tak žurnalistika by mě přece jen bavila víc, nehledě na to, že Brno je mnohem víc studentské město než Plzeň...

Můj žebříček měst (pomineme-li nyní obory, které chci studovat):

1. Praha

2. Brno

3. Olomouc

4. Plzeň

Proč? Praha je hlavní město, je zde největší koncentrace kultury a historických památek, dobré uplatnění a cizinci. Brno je studentské město s rychle se rozvíjející novou zástavbou, je to takový moderní mišmaš, ale přitom velice živý a jsou tam dobré kluby /Fléda aj.) Olomouc má nádherný historický střed, je tam levné pivko a je to eště furt na Moravě (ne jak Brno...). Plzeň neznám, ale je to dost daleko a z ruky. Na druhou stranu by tam měli mít teoreticky nejlepší pivko :)

Nikam jinam v ČR určitě nechci.

Co jsem našel pod stromečkem....

2008-12-26T02:58:00.000-08:00

Letošní Vánoce/narozeniny byly poměrně dost štědré, a abych si to trochu urovnal i sám ve své hlavě, rozhodl jsem se to tady sepsat. Obdržel jsem od rodiny, slečny a kámošů zhruba tohle:

1) Jim Beam Black Label (86' proof, 8 let zrání v dubových sudech; 0,5 litru kvalitní zábavy)

2) tunu knížek tento rok se zaměřením na 2. světovou válku a moderní dějiny, Murakamiho a drobnou prózu; nejvíc se asi těším na monumentálního macka Laskavé Bohyně od Jonathana Littella

3) novou peněženku značky Men2O

4) Jack Daniel's set zahrnující malou flaštičku Jacka, zapalovač a

klíčenku

5) Duncan MacLeod katana ze seriálu Highlander (geek faktor 10/10)

6) nějaké to oblečení (mikiny a trička Lacoste a Tommy Hilfiger)

7) tabák Casablanca a cigarety Sobranie Black Russian 100's

8) iPod Nano 4. generace 16 GB verze

Dredy, papenduklový lodě a...,,I'm trying doprdele!''

2008-12-23T23:16:00.000-08:00

Na net před dvěma dny unikly poslední dva díly Stargate Atlantis s názvy Vegas a Enemy At The Gate, což bylo na jednu stranu super (nemusel jsem čekat až na leden) na stranu druhou to i zamrzí, protože SGA se s námi loučí - jasně ještě budou nějaké direct-to-dvd filmy, ale znáte to...

5x19 Vegas

Tenhle díl se odehrává v alternativní realitě a jeho zakončení má přímý dopad na závěrečný finále celé série. Po bitvě o Zemi, kterou Wraithové prohráli se jeden z nich ocitne ve Las Vegas (ztroskotal ve svém Dartu během boje), kde se snaží ,,zapadnou'' do společnosti. Výsledek? Spousta velice podivných mrtvol pro detektiva Johna Shepparda....jo a taky se snaží postavit v poušti nějakou vysílačku...no však uvidíte

Celkově si celý díl dělá srandu ze CSI a jim podobným sériím, paroduje se všechno: příběhem počínaje a kamerovými úhly konče; taky se trochu čerpá z detektivek staré školy (detektiv je alkoholik a děvkař...) celkově je to hoodně zábavné a kdo pozná odkazy, zasměje se o to víc.

5x20 Enemy At The Gate

A už to přichází - potřebujeme nějaký dramatický finále, rychle, rychle...jo mám nápad, co třeba obrovská nepřátelská loď, která míří směrem na Zemi? Počkat nebylo to tady už někdy? Vlastně ne, to bylo Ori A Goauldi, takže v pohodě...Správně, uhádli jste; k Zemi míří Wraith Super-Hive Ship napájená několika ZPM, naše bitevní lodě jsou vyřazeny z boje a tak se díky několika novým ZPM Atlantis odlepí z povrchu a míří k Zemi bojovat. Je to docela cool a hlavně z toho konce se dá dobře čerpat, ať už se budoucí filmy vydají jakýmkoliv směrem.

Bylo to krásných 5 let, děkujeme SGA.

Burn After Reading

2008-12-22T05:27:00.000-08:00

Malý film s velkými hvězdami (Clooney, Pitt a další) a příjemně strávený čas. Děj se točí okolo bývalého agenta CIA, který má:

Mormon: You've got a drinking problem.

Agent: I have a what?!

Mormon: A drinking problem.

Agent: A drinking problem! You are a Mormon for fuck's sake, compared to you everyone has a drinking problem!

...a do toho se zapletou Rusáci, přihlouplý osobní trenér z místní posilovny, ženská, co si snaží vydělat na sérii plastických operací, paranoidní ex-polda, chladná Tilda a spousta úchyláků z internetové seznamky s nicky jako LukeSkywalker518 a MyDickInYourMouth569....

Je to film o všech klišé špionského prostředí a hlavně o lidské hlouposti a relativitě a slovu fuck, které zazní více než mnohokrát. A jak už plakát napovídá Intelligence is relative. Indeed.

Pokud hledáte příjemný filmec na nedělní odpolednec, pak urrčitě Burn After Reading.

P.S. Nezapomeňte po shlédnutí spálit:)

Zkouška FCE a jak sem ji zvládnul

2008-12-14T00:38:00.000-08:00

Na úvod

Krátce na úvod: studuji na soukromém anglickém gymnáziu (většina předmětů se vyučuje v anglickém jazyce) se zaměřením jednak na intenzivní výuku angličtiny jednak i na další jazyky (u nás na škole máte na výběr z němčiny, francouzštiny, italštiny, španělštiny, ruštiny a japonštiny - nechci dělat reklamu:). Součástí vzdělávacího programu je i právě vysílání studentů na mezinárodně uznávané zkoušky hlavně z angličtiny (tedy PET, FCE, CAE, CPE, TEUFL, IELTS a další), ale i na další certifikáty (mě osobně v únoru čeká Goethe certifikát úrovně B2 z němčiny; spolužáci už dělali obdobnou verzi ve španělštině a francouzštině) a hlavně vám škola, pokud jste úspěšní (což znamená známky A a B) tuto certifikaci zaplatí. Což se samozřejmě vyplatí: pro představu takové FCE stojí tuším okolo 3-4000 a vyšší úrovně jsou přirozeně o něco dražší. Tolik tedy k tomu, jak sem se k FCE vůbec dostal.

O zkoušce

FCE je zkratka pro First Certificate in English, je to mezinárodně uznávaná zkouška z anglického jazyka patřící do systému univerzity Cambridge s názvem ESOL (English for Speakers of Other Languages); FCE odpovídá úrovni B2, tedy třetí nejvyšší, což sami rodilí mluvčí chápou jako Upper Intermediate (velmi pokročilý, stále ne výborný, ale na dobré cestě). V době, kdy jsem byl pro zkoušku vybrán na základě série mock testů (cvičných testů ze starých ostrých verzí zkoušky) jsem však už byl na půli cesty mezi FCE a CAE (Certificate in Advanced English) úrovní - teď se již připravuji na CAE, které budu dělat v květnu. Zkouška samotná se skládá z 5 částí: reading, writing, use of english, listening a speaking. Rozepíši se o nich podrobněji níže, v praxi to vypadá tak (protože na některé části máte i 90 minut času), že se zkouška dělá více dní. Já osobně jsem dělal jeden den reading, writing a use of english a pak za tři dny listening a speaking. To je mimochodem kámen úrazu pro většinu Čechů, protože pokud nejste vystaveni angličtině na denní bázi, pak máte jednak trošku zvláštní a nepřirozený přízvuk a jednak je to docela obtížné smysluplně o něčem hovořit 15 minut s rodilým mluvčím (pokud máte štěstí...). Naštěstí je zkouška koncipována poměrně lidsky - za každou sekci dostanete body a dle konečného součtu se vám pak vypočítá známka. Teoreticky můžete v jedné sekci hodně pohořet (ale ne propadnout úplně!) a pokud máte ostatní sekce v pořádku, pak máte ještě stále šanci získat Ačko. Passing grades (ty za které dostanete certifikát a tím jste složili úspěšně zkoušku) jsou tedy A,B,C failing grades jsou D a E. Hrozně těžké je dostat Béčko, protože je pro tuhle známku vyhrazeno asi pětiprocentní rozmezí, v důsledku toho skončí většina lidí s Ačkem (což je super) nebo Céčkem (což je hrůza). Nyní si řekneme něco o jednotlivých částech zkoušky:

Use of English

Testuje vaši celkovou znalost angličtiny; skládá se z několika cvičení. V tom prvním vybíráte ze čtyř možností a ty dosazujete do uceleného textu (chce to znát synonyma a ustálené slovní spojení). Dále musíte doplňovat slova do kratšího článku a s pomocí jednoho daného slova přepsat větu (tohle je cvičení přímo na fráze); ještě máte daný článek ve kterém jsou interpunkční chyby, nadbytečná slova a jdete větu po větě a opravujete resp. musíte objevit chyby a popř. opravit (což je cvičení na spelling) poslední cvičení prověřuje vaši slovní zásobu - máte opět článek a v něm vynechaná místa, vedle pak máte zadaný kořen slova a musíte vytvořit odvozené slovo (většinou podstatné jméno či přídavné jméno, popř. sloveso) a ve správném tvaru dosadit na místo mezery. Například dostanete kořen ,,employ'' - možností je mnoho, employer, employee, employment, unemployment, employed...osobně mám tohle cvičení nejraději. Jak na tenhle úsek? Umět gramatiku na intermediate úrovni a hlavně číst - dostanete do hlavy fráze a synonyma, ty se budou skutečně hodit.

Writing

Psaní je moje nejmíň oblíbená sekce; máte na ni fůru času, ale témata vymýšlí snad počítač z druhé ruky. Tato sekce se skládá ze dvou částí, ta první je povinná pro všechny, ta druhá nabízí několik možností, z nichž musíte napsat pouze jednu. První část je vždy nějaký typ dopisu (většinou neformální, ale pokud budete mít smůlu, tak budete psát stížnost či žádost o zaměstnání, což je hodně formální útvar), máte tedy jeden předložený a na něj odpovídáte nebo můžete mít nějaký leták či podobnou věc a na tu reagujete. Pozor na slovní limit (většinou 200-250 slov) a paragrafy - za tyhle banality se strhávají zbytečně body. V druhé části máte na výběr z tuším že 5 možností, většinou to jsou: článek do novin, recenze uměleckého díla, memo, report a návrh (proposal). Což by nebylo tak hrozné, nebýt těch témat. Já osobně musel vždy psát článek do novin, protože jinde jsem se nechytal.

Reading

Porozumění a práce s psaným textem. Přirazujete k sérii krátkých článků odpovídající tvrzení, doplňujete vynechané odstavce textu, odpovídáte na otázky vztahující se k textu a podobně. Hodně se vyplatí nečíst všechno, ale hledat klíčová slova (ty, na které se ptají v otázkách), i když na tuhle sekci je také poměrně dost času. Dle mého názoru nejlehčí sekce, jediné, co potřebujete je slovní zásoba a zrak.

Listening

Poslech; všechna cvičení vám přehrají dvakrát, čili máte možnost ověřit si vaše odpovědi. Většinou vybíráte z několika možností správnou variantu, doplňujete do textu vynechané výrazy (pozor - nikdy to nejsou přesně ty, které uslyšíte, musíte improvizovat). Jako nejtěžší mi přišlo vždy přiřazovat mluvčí k výpovědím; celé je to tématicky jednotné, např. ,,co nejvíc oceňuji na obchodních centrech'' a většinou se rozhodujete dle několika jakoby mimochodem prohozených slov. Taky máte smůlu, když chytnete nějakého Skota, který se baví s druhým Skotem o fotbale (což se stalo mě a musel jsem tipovat). Zde je jednoduchá rada: šup na BBC a rovnou do sekce videa a sledovat sledovat sledovat. Taky filmy v originálním znění bez titulků (člověk se pak více soustředí na zvuk) pomáhají.

Speaking

Tady dojde na lámání chleba. K mluvené části nejdete nikdy sami, jdete ve dvojici (vyjímečně ve trojici). Zkoušející jsou dva, jeden vede rozhovor a druhý hodnotí vaši reakční rychlost, výslovnost, srozumitelnost a gramatickou správnost mluveného projevu, bohatost slovní zásoby atd. Existují tři možné východiska:

a) váš partner je na vyšší úrovni - jste nahraní

b) váš partner neumí anglicky - jste nahraní

c) váš partner je zhruba na stejné úrovni jako vy - paráda

Celý rozhovor trvá zhruba 15 minut. V prvních minutách se musíte představit a zodpovědět pár otázek (jak se máš, odkud pocházíš, bla bla bla) to samé váš partner. Pak dostanete dva a více tématicky nějak spojených obrázků, které musíte okomentovat a porovnat (compare and contrast) váš partner to samé, posléze musíte okomentovat obrázky vašeho partnera a vice versa. Nakonec (posledních 6 minut) dostanete s partnerem jeden společný obrázek. O něm se musíte bavit a společně vymyslet, co se po vás žádá. Právě tady potřebujete, aby váš partner nebyl/a supernova ani nula, protože jinak si asi moc nepokecáte. Zkoušející by měli být rodilí mluvčí, ale znáte to...já jsem měl dva Brity s pěknou angličtinou, kamaráda zkoušela přeučená ruštinářka s ukrajinským přízvukem (jeho vlastní slova). Pro úspěšné zvládnutí prostě potřebujete někoho, s kým se můžete bavit plynně anglicky. Dobré je nacvičit si to popisování různých obrázků doma a mluvit na čas, ono se řekne pět minut je chvilka - ale čas se umí i vléct, když se mu chce.

FCE. Den první.

FCE jsem skládal v červnu 2008, zkouška byla rozdělena na dva dny - jeden v týdnu (už nevím, který přesně) a následující sobotu. První den jsem psal reading, writing a use of english. Celé se to odehrávalo v Kongresovém centru na Vyšehradě v Praze. Zajištění zkoušky bylo v režii British Council Prague a docela vtipné mi přišlo věkové složení zkoušených. Bylo nás tam ze školy zhruba 12 ve věku od 16-18 let a byli jsem jasně nejmladší. Po nás bylo dlouho nic (žádní vrstevníci nebo něco takového) a pak tam byli vysokošloláci odhadem tak 22-25 let staří, po nich bylo ještě delší nic a pak přišli na řadu lidé očividně vyslaní svou firmou na rekvalifikaci (FCE se stává už i u českých firem pomalu, ale jistě standartem) ti se pohybovali mezi 35-45 lety a po nich už tam bylo jenom pár důchodců, kteří mají jazyk asi jako koníček. Konkrétně paní, co seděla vedle mě měla už určitě přes 40 a taky měla problémy s porozuměním zadání...zaměstnanci British Councilu tam byli asi jako na brigádě, protože z těch cca. 10, kteří nás tam hlídali uměla anglicky jedna paní. Ok, to by šlo. Horší bylo, že jsem vždy skončil tak za polovinu času a oni mě nechtěli pustit dřív jak 15 minut před koncem - musel jsem tam sedět a pozorovat zeď... Use of English byl v pohodě, reading taky, akorát writing měl opět hrozná hrozná hrozná témata...každopádně jsem z toho měl skutečně dobrý pocit, i když mi přišlo blbé odcházet vždy jako první.

FCE. Den druhý.

V sobotu jsem dělal listening a speaking. Listening byl opět v Kongresovce a speaking na nějakém gymnáziu (na Kačerově nebo Budějovické, teď už nevím). Byla mezi nima hodinka něco pauza, tak jsem si zašel na oběd. Listening byl také v pohodě (až na ty Skoty), opět jsem měl prakticky až na ty Skoty všechno vyplněné na první poslech, ale s tím opakováním se nedá nic dělat - musel jsem to tedy prosedět. Na speaking jsem měl štěstí, jak na zkoušející, tak na partnera, protože nás škola zaregistrovala všechny najednou, tak jsem to dělal se spolužákem, což bylo skutečně nejvíc v pohodě. Zkoušející byli příjemní a docela nám to uteklo - hlavně nebýt zbytečně nervózní.

Mám certifikát - co teď?

Na výsledek jsem čekal 2 měsíce a v srpnu jsem si na internetu na příslušné stránce po zadání svého kandidátského čísla dozvěděl tu šťastnou novinu - ano, měl jsem Ačko. Tak trochu jsem to sice čekal, ale potěšilo. Otázka je: co s takovým certifikátem? Pokud studujete SŠ, pak na zahraniční univerzity to většinou nestačí (ty vyžadují často CAE grade B) ale může vám to pomoct na některé české univerzity - kupříkladu mě na práva na PF UK mi to přidává 10 bodů do příjimacího řízení a to není vůbec špatné. Určitě je dobré pokračovat dál a udělat si CAE - to už je skutečně tip top vizitka vaší úrovně (CPE moc lidí už nedělá, to už je vážně obtížné). No a pokud hledáte zaměstnání, pak v českém prostředí je FCE grade A určitě velice dobrou částí životopisu. Do jazyka se investovat vyplatí.

Jak se nejlépe připravit?

Pravděpodobně nejlepší je sehnat si učebnice ze speciální řady, které vás připraví přímo na zkoušku (třeba na Luxoru či Kosmasu). Mě osobně nejvíc pomohlo asi čtení a sledování filmů v originále, protože gramatiku jsem měl zvládnutou už ze školy. Špatně se připravuje na psaní, pokud nemáte nikoho, kdo by to po vás zkontroloval a pak samozřejmě ten speaking...S trochou píle se ale dá všechno tohle překonat. Jo a určitě se naučte slovíčko ,,essential'' - to je snad v každém FCE (minimálně v těch 6 mock testech a jednom ostrém vždy bylo...).

Pokud máte jakékoliv dotazy ke zkoušce i mimo, tak prosím do komentářů - pokusím se odpovědět co nejrychleji.

A short stop

2008-12-14T00:32:00.000-08:00

Jak se tak dívám, tak jsem už delší dobu nic nenapsal; důvodů je víc, ale pokud bych to měl shrnout tak asi dva nejdůležitější - škola a seriály. Navíc mě napadlo, že bych mohl napsat něco o zkoušce FCE, kterou jsem absolvoval v červnu 2008 (proč o tom mluvím - zrovna jsem si byl pro certifikát v Brititish Councilu); zjistil jsem, že zejména na českém internetu je o články tohoto typu docela zájem, tak proč ne, že?

Jo a vyšlo nové album Fall Out Boy!!!! (tk se jede 17.3.09 do Vídně á 42E)

Where's Your Head At?

2008-10-27T04:38:00.000-07:00

B-B-B-Basement Jaxxxxxxxxxx!

A tak různě.

Co se děje v poslední době v hudbě? Nic moc - bohužel. Tenhle měsíc a několik dalších jsou především ve znamení čekání na nové desky starých kapel. A tak sedím a vyhlédám nové Klaxons, nové Franz Ferdinand, bojím se, jací budou noví Killers a mezitím se nudím. Je jen a jen dobře, že existují skupiny jako Basement Jaxx. Ty vydržím poslouchat neustále. Dále pak Daft Punk, kteří dokázali, že i jejich samply jsou nesmrtelné. Toho využil např. grime master Willey a vysamploval nesmrtelné Aerodynamic do svého nového singlu Summertime. A je to...docela dobrý.

Čekám ještě na nové Wombats? To je dobrá otázka; nasrali mě, když nepřijeli na Pohodu právě kvůli natáčení nového materiálu a teď teda nevím. Jo a rozpadli se Dirty Pretty Things. Shame. Fuck. Whatever.

Noví Fall Out Boy. Just made my day. Venku jsou první tři singly a dva z nich jsou skvělé a jeden hrozný. Vážně doufám, že nové album bude více jako What A Catch Donnie a Does Your Husband Know než I Don't Care, což je song, který se ve svojí debilitě rovná i This Ain't A Scene, It's An Arms Race...a že to byl hrozný singl!

So?

So what.

Zavalen prací

2008-09-20T06:17:00.000-07:00

Nestíhám nic a proto nejsou aktualizace. No jo každá výmluva dobrá, v tomhle roce plánuju přispívat maximálně jednou týdně (maturita, CAE, certifikát z němčiny...). Taky si budu v nejbližší době pořizovat tuhle lahůdku:

V rychlosti doporučuji:

Music: Friendly Fires, Late Of The Pier, Fightstar, Black Kids

Literature: Murakami - The Elephant Vanishes

Macross Frontier (Preview)

2008-08-21T10:41:00.000-07:00

Nechci tu psát recenzi, protože tohle anime stále běží (aktuálně jsem u 19. dílu), ale přesto se nemůžu nepodělit alespoň o subjektivní dojmy, které nazvu prostě preview.

Macross Frontier debutoval speciální verzí své první epizody (zvaná Special Edition nebo také DeCulture Edition) již v prosinci minulého roku, ale regulérně začal vycházet až v prvních měsících roku 2008 včetně mírně upravené verze první epizody. Již tehdy o Vánocích to pro mě byla událost - vzkříšení Macross série v uchvacujícím vizuálním kabátku...neodolal jsem. Zhlédl jsem první epizodu, a to jsem neměl dělat. Proč? Protože to cca dvouměsíční čekání mě málem zabilo...dovolím si tvrdit, že nyní (léto '08) je Macross F jedničkou na poli animace v mainstreamovém proudu japonské anime produkce. Může za to převážně obrovský rozpočet a také snaha animátorů vzdát hold svému již legendárnímu předchůdci. Původní série koneckonců spoluzaložila (spolu s prvním Gundamem) žánr Mecha; tam, kde Gundam vsadil na realismus (jakkoliv diskutabilní) se prosadil žánr Real Robot, zatímco Macross se vydal cestou větších výbuchů, barevnějších laserů a k většímu divákovu potěšení spatřil světlo světa žánr Giant Robot anime (např. z poslední doby vynikající Tengen Toppa Gurenn Lagann).

Nyní po mnoha letech se autoři Macross metauniverza rozhodli nakopnout sérii směrem k modernímu fanouškovi anime, což pochopili i v konkurenční Gundam stáji, a to již dříve vytvořením Gundam 00 (což není nic jiného než předělávka Gundam Wing, stejně jako Gundam SEED + SEED DESTINY jsou předělávkou původního Mobile Suit Gundam). Dnešní mainstreamový fanoušek nemá čas (a možná ani náladu) sledovat anime klasiky, ke kterým první Gundamy a Macross bezesporu patří. Proto je nutné starou látku recyklovat a naservírovat modernímu divákovi v přitažlivé formě. Starým harcovníkům to možné přijde jako svatokrádež, ale pro valnou většinu fans to má pouze a jen výhody, navíc potom zažíváte reverse pocity při sledování klasik (jako například já nyní u Gundam Wing).

Takže tu máte Macross - obrovskou flotilu lodí, která byla jako jedna z mnoha vyslána na cestu napříč galaxií po devastující válce s rasou obrů Zentradi (tyto události mapuje původní Macross z roku 1982) aby nalezla a zabydlela se na nové planetě vhodné pro lidstvo. Flotila lodí Frontier čelí útokům záhadných stvoření zvaných Vajra a ke slovu se dostává kromě tradiční armády i subkontraktor vlády S.M.S. (což zní trošku blbě, ale co). Tato soukromá vojenská organizace se nechává najímat na obranu flotily a disponuje nejnovějším typem variabilního bojového letounu VF-25 Messiah (Mesiáš).

Do víru událostí nás vrhnou tvůrci doslova po hlavě - již v první epizodě jsme svědky útoku Vajra na jednu z kolonizačních lodí; mladý student pilotní akademie Alto Saotome se shodou okolností stává pilotem Mesiáše a zachraňuje pohlednou dívku jménem Ranka Lee, postupně se oba seznámí a zpřátelí s intergalaktickou superstar Sheryl Nome a brzy mezi nimi vznikne mnohem více než jenom nevinné přátelství...

Macross je směsicí výborných písniček (které jsou chytře zakomponovány do děje), dobře napsaných postav (vehnaných do uvěřitelného milostného trojúhelníku), rychle laděných a efektních bojových scén a v neposlední řadě i vskutku dechberoucí animace. Je velice lehké si tuhle sérii zamilovat, navíc vás zde nebude moc otravovat ani všudypřítomný fanservis (i když ani jemu se nedá zcela uniknout).

Pro epizody, vynikající soundtracky, mangu a vše možné i nemožné ohledně Frontieru i ostatních sérií doporučuji stránku macrosshare.blogspot.com

Comic-Con 2008: Seriálové novinky

2008-08-10T02:53:00.000-07:00

PUSHING DAISIES (recenze)

- nové lokace pro druhou sezónu mezi které bude patřit např. ženský klášter, kočovný cirkus či továrna na výrobu medu

- nové charaktery se přidají do main cast; David Arquette bude hrát Nedova nejlepšího přítele, přibude i prasátko jménem Pigsy

- Charlottiny tety se budou více pohybovat mimo svůj dům a přidají se k řešení některých záhadných vražd

- seznámíme se s Emersonovou maminkou a přibudou flashbacky do dětství všech hlavních postav

- dostane se i na příběh Emersonovy dcery

- bude mnohem více muzikálových čísel, první z nich hned v premiérové epizodě

- Pushing Daisies se vracejí na obrazovky se svojí druhou sezónou 1. října 2008

SMALLVILLE (shrnutí prvních sedmi řad)

- Clark se pravděpodobně již konečně naučí v osmé sezóně létat

- Clark začne více uvažovat o svém poslání a začne si vytvářet svoji tajnou identitu

- nová postava Justin Bloom bude nějakým způsobem spojena s hlavním záporákem této sezóny Doomsdayem

- Lex Luthor se v této sezóně neobjeví; nahradí jej nová postava tajemné Tes, která byla vybrána jako nová hlava Luthorcorpu, nikdo ale netuší proč

- Green Arrow se stane součástí main cast a dostane mnohem více času na obrazovce

- scénaristé si ponechávají zadní vrátka pro případný návrat Lexe Luthora i Peteho Rosse

- tato série představí více DC Comics postav, hlavně tedy JLA a spřízněné postavy, rovněž se počítá s větším důrazem na mytologii Supermanova univerza

- John Glover (Lionel Luthor) má kontrakt i na tuto sérii, zda se však opravdu objeví není jisté

- první díl osmé sezóny pod názvem Odysseus vtrhne na obrazovky 18. září 2008

SUPERNATURAL (recenze Origins; rozbor dílu 3x13)

- začátek sezóny se bude zaobírat tím, jak se Dean dostal z Pekla

- Sam se mezitím čím dál tím více podobá svému otci, začíná věřit, že být Lovcem je jeho posláním

- oba bratři budou pracovat více nezávisle na sobě a mít před sebou tajemství; jejich vztah bude mít temnější podtóny

- tvůrci potvrdili předchozí zvěsti: Supernatural bude mít 5 sezón

- první díl čtvrté sezóny se vrací spolu se Smallville 18. září 2008; díl se jmenuje Lazarus Rising

Virální kampaň How I Met Your Mother

2008-08-09T08:05:00.000-07:00

Virální marketing se pochopitelně nevztahuje pouze na filmy, proto se dnes podíváme, čím se blýskli producenti amerického sitcomu How I Met Your Mother (recenze zde). Varuji tedy předem, neboť některým spoilerům se prostě nelze vyhnout. Jako první bych rád upozornil na vynikající Barneyho blog, který provozuje CBS; Barney ostatně často v seriálu pronáší nadšené ''This is so going into my blog...'' no a tento blog opravdu existuje. Je plný článků typu 20 podobností mezi ženou a rybou, či konspiračními teoriemi nasáklými ''pyramidami moci'' (kde Barney figuruje na prvních místech...) a vůbec tvoří tato stránka chytrý a vhodný doplněk k televiznímu seriálu. Je zde i ukázka z legendárního Bro Code!!!!

BARNEY'S BLOG AT CBS

Dále si nelze nevšimnout stránek, které jsou přímo zmíněny v seriálu, a které opravdu existují (stránka slapcountdown.com již byla zrušena, protože splnila svůj účel), jedná se o stránky: guyforceshiswifetodressinagarbagebagforthenextthreeyears.com, lilyandmarshallselltheirstuff.com a tedmosbyisajerk.com.

První zmíněná obsahuje slideshow fotografií, kde opravdu je borec a jeho žena(?) oblečená v odpadkovém sáčku, do toho hraje písnička. Vše zorganizováno producenty, píseň speciálně nahrána a ti dva na fotkách taky patří k seriálu; chvilku je to vtipné, písnička možná trochu moc dlouhá.

GUY FORCES HIS WIFE TO DRESS IN A GARBAGE BAG FOR THE NEXT THREE YEARS

Na další stránce naleznete (nyní již nefunkční) aukci, kde jste měli možnost zakoupit si spoustu rekvizit ze seriálu na podporu dětské nemocnice. Tato stránka byla zmíněna v epizodě ''Everything Must Go'' a očividně byla úspěšná, neb se všechno podařilo prodat. Dobrý nápad a navíc na podporu nemocných. Stránka stále funkční.

LILY AND MARSHALL SELL THEIR STUFF

Další stránkou v pořadí je producenty vytvořená stránka, která byla v seriálu prezentována jako odplata jedné holky, kterou pustil k vodě Barney vydávající se za Teda. Ted Mosby Is A Jerk je asi nejvtipnější z těchto třech, naleznete zde originální standart dopis, který Barney zanechal na místě činu (viz obrázek), dále obaly porno filmů ve kterých hraje Tedův jmenovec a dokonce i další původní píseň a obrázky, na kterých jsou zachyceny způsoby usmrcení Teda, které nakreslila zhrzená dívka.

TED MOSBY IS A JERK

V reakci na tuto stránku vytvořil nějaký fanoušek stránku opačnou, tedy Ted Mosby Is Not A Jerk a koncipoval ji z pohledu Viktorie, což jak všichni jistě víme byla Tedova přítelkyně v seriálu (ta co odjela do Německa na pekařský kurz). Design prakticky stejný, jen s obsahem je to horší: naleznete zde krátký popis jejich vztahu, konspirační teorii (je Ted Mosby nakonec Conan O'Brien?) a dále sekci ''Testimonies'', což jsou zkušenosti lidí, kteří znají Teda a nemyslí si o něm nic špatného; pak je zde pouze již link na zlé dvojče těchto stránek pod názvem ''Liar's site''.

TED MOSBY IS NOT A JERK

Zbytek virálu (aspoň co já vím) se nachází na MySpace - logická volba; mezi tunami fan-made profilů hlavních představitelů jsem vybral ty, které jsou s největší pravděpodobností vytvořeny opět produkcí (dá se to poznat, když zabrousíte do galerií, kde jsou fotky z natáčení, taky informace o profilech jsou přesně převzaty ze seriálu atd.). Nejprve tedy zavítáme na oficiální MySpace profil samotného seriálu. Zde naleznete odkazy na všech pět profilů seriálových postav, Barneyho blog, speciální stránku o líbánkách Marshalla a Lily a mnoho dalšího. Máte zde hudební videa Robin i mp3 verze a samozřejmě nechybí odkazy na online shop, kde si můžete zakoupit originální DVD. Doporučuji galerii s pěknými promo fotkami.

HOW I MET YOUR MOTHER ON MYSPACE

Velice zajímavá z hlediska obsahového je stránka o líbankách Marshalla a Lily, pěkně designově provedená, naleznete zde flashové fotoalbum s nikdy nezveřejněnými fotkami a dokonce i set krátkých videí, konečně se tedy dozvíme pravdu o Marshallově posedlosti Nessie a mnohé další věci.

LILY AND MARSHALL HONEYMOON

Dále se lze dostat na video kanál show, kde je kromě jiného i série videí ''How It Really Happened'', kterou ocení fanoušci seriálu, neboť objasňuje či rozvádí některé gagy ze seriálu a je to docela dost dobrá přidaná hodnota (uvidíte Barneyho a Teda ve vířivce i Marshallovu přípravu na maraton a mnohé další věci). Tohle se dá jen doporučit.

MYSPACE VIDEO CHANNEL

A nyní se můžeme vrhnout na profily samotných seriálových postav, začneme s Robin. Její profil je stylizovaný do její osmdesátkové éry kanadské televizní hvězdičky; opět zde naleznete celou její tvorbu a v galerii nedocenitelné promo fotky z doby, kdy objížděla kanadská nákupní centa se svým hotem ''Let's Go To The Mall'' a také exkluzivní materiály z natáčení jejího druhého a posledního videa ''Sandcastles In The Sand''. Pro fanoušky povinnost.

ROBIN SPARKLES ON MYSPACE

Nyní se zastavíme u Marshalla. Ten sám sebe popisuje slovy: "I am a robot sent from the future to win the marathon!" Mp3 při příchodu, vtipné bio a hlavně skvělá galerie (Jack Sparrow hadra).

MARSHALL ERIKSEN ON MYSPACE

Další na řadě je Barney. Skvělá úvodní fotka, parádní galerie a ''the un-awesome video of the week'' vás čeká na jeho stránce. Laser tag. The sport of the future.

BARNEY-BARNACLE-STINSON ON MYSPACE

Ted nijak nevybočuje z řady; jeho profil nabízí tradičně slušnou galerii a vtipné bio.

TED MOSBY ON MYSPACE

A poslední je Lily. Prakticky stejný obsah jako Ted (bio, galerie) ale pozor! V její galerii lze nalézt její dva originální obrazy nahého Barneyho a Marshalla. Guilty pleasure.

LILY ERIKSON (FORMERLY ALDRIN) ON MYSPACE

To by bylo zatím vše; samozřejmě, protože seriál bude pokračovat čtvrtou sérií je velice pravděpodobné, že nás čeká další nálož virální zábavy. Jen s chutí do toho, geekové už čekají.

NOTE: pro prohlížení MySpace galeriií musíte mít vlastní profil a být přihlášení. Síla nechť vás provází.